IKAR CZIKAR CZ

Nulová zóna (Petra Pautten)24.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1815, Komentáře 0

 

Nulová zóna (35.) - Zrození projektu

     Slunce už stálo vysoko nad úzkým pokřiveným komínkem trčícím z ploché střechy nepravidelného stavení, dokonale se ztrácejícího v desítkách odstínů zeleni a hnědi okolo. Já seděl uvnitř za jedním z malých čtvercových oken a vděčně upíjel z těžkého poháru osvěžující tekutinu. Připadal jsem si přihlouple, velice rozmazleně a vyčerpaně. Bolel mě každý sval na těle a moc mi to nemyslelo.



     Paní Kuhuto ke mně přistrčila mísu plnou kyprých kulatých placek s křupavými okraji a vyzvala mě laskavým tónem.



     „Tak si přece vezměte, pane Kalle. Jsou jen obilné, ale přesto hodně výživné a většinou všem chutnají. Upekla jsem je dnes ráno, aby byly čerstvé,“ usmála se a já hned věděl, odkud ten úsměv znám. Jeho druhý majitel Alex se zazubil úplně stejným způsobem a hned se přidal.



     „Jen ochutnejte, opravdu stojí za to. A až budete odpočatý a najezený, můžeme začít,“ připomněl mi a nedbale se natáhl do úzké lenošky vedle jídelního stolu. Dlouhé nohy si navyklým způsobem opřel přímo o hrubý povrch stěny. V té poloze se s chutí se zakousl do jedné z placek, ze kterých si do dlaně naskládal úctyhodně vysoký sloupek.



     Na pobídku jsem ale neodkázal hned zareagoval a raději jsem se znovu zhluboka napil. Jímala mě hrůza z toho, že nás v tomto dni čeká ještě jeden podobný přesun.



     Nejhorší na tom ovšem bylo, že zpočátku mě to bavilo, a dokonce moc. Řídit starodávné terénní vozítko, které svými mohutnými koly brázdilo nerovný povrch Zakázané zóny, bylo jakýmsi nepoznaným způsobem báječné. Za Alexova dozoru jsem absolvoval několik cvičných kol, na nichž jsem se snažil zvládnout řízení ve vysoké trávě, na kamenitém povrchu i v polovyschlém bahně.



     Nakonec můj společník pokýval hlavou a řekl, že to bude muset stačit. Nařídil mi, abych se při jízdě zařadil za něj, a za každou cenu se držel na dohled. Kdyby prý jel moc rychle, mám se ozvat. To mi přišlo docela legrační. Tahle vozítka, a jezdit rychle? V porovnání se vznášedly z civilizovaného světa byla přece tak pomalá, že to ani nesneslo srovnání. Usadil jsem se klidně ve svém sedle a jen co se Alex rozjel, vyrazil jsem poslušně v jeho závěsu.



     Zpočátku jsme jeli po tvrdé kamenité půdě, kterou můj společník pro cestu zřejmě schválně vyhledával. Překvapilo mě, jak to se mnou hází na všechny strany a jak snadno svou čtyřkolku strhnu ze směru, když při všem tom poskakováním nedržím řídítka dost pevně. Brzy jsem měl plné ruce práce udržet se v Alexově stopě, přestože byla širší než ta moje. Za každé vybočení jsem zaplatil bolestivým švihancem od některé z větviček, výhonů nebo tuhých listů. Když jsem zpomalil, abych se dostal zpět do směru, ztrácel se mi Alex daleko vpředu. Potil jsem se soustředěním a zároveň si uvědomoval, že přes to všechno pro nás Alex vybírá pořád ještě poměrně schůdnou cestu. Objížděli jsme všechny divoké háje, obrovské trsy travin i trnitá křoviska. Mladík plynulými oblouky, já křečovitými přískoky.



     Pak ovšem přišlo říční koryto.



     Zřejmě šlo o sezónní řeku, která byla zrovna ve své pasivní fázi, protože uprostřed slušně hlubokého i širokého údolíčka se vinul jen nenápadný pramínek kulhavě přeskakující mezi šedými a bílými balvany. Alex v plné jízdě lehce seskočil se svou čtyřkolkou přímo do řečiště. Na okamžik zastavil, otočil se a bez komentáře sledoval, jak se ho snažím napodobit, a předvádím divoký šikmý skluz, při němž mi málem praskla páteř. Když viděl, že jsem já i moje vozítko přežili, zavolal na mě.



     „Teď pojedeme tudy dolů. Pozor na ty kameny a taky se vyhýbejte tmavým skvrnám na zemi. Neradi bychom tady uvízli, že ano?“ zasmál se a než jsem se stačil vůbec nadechnout, ujížděl už dál podél úzkého proudu.



     Nezbylo mi než ho následovat. S tichým klením jsem kličkoval ve stopách, které v jemném písku i lepkavém bahně zanechávalo vozidlo mého společníka. Chvílemi jsme s mohutným cákáním projížděli i nečekaně prudký proud. Pochopil jsem, že tmavá místa představují hluboké mazlavé bláto, napůl vysušené sluncem, které mělo konzistenci lepidla a zřejmě by tak i fungovalo.



     Cesta tím napůl vyschlým řečištěm byla zkrátka víc než vyčerpávající. Ze všech sil jsem sledoval stopu před sebou, ale stejně jsem se občas odřel o některý z mohutných valounů, které mi bolestivě ostrouhly lokty či kolena. Dvakrát jsem ze stopy sjel, ale po pár metrech se mi naštěstí podařilo znovu se na ni napojit. Jeden černohnědý pás nebezpečného bahna jsem však minul jen o pár centimetrů.



     Zrovna jsem toho začínal mít opravdu dost, když se před námi koryto ohnulo do širokého oblouku, po jehož svažitém břehu Alex zničehonic vyjel z naší podivné dráhy ven. Motor jeho vozidla zařval ještě o něco víc a vynesl ho nahoru až nad koryto řeky. Tam zůstal stát a čekal, až se k němu celý bez sebe doplahočím. Zastavil jsem, s úlevou pustil řídítka, protahoval si záda a rozhlížel se.



     S údivem jsem zaznamenal, že se krajina kolem značně změnila. Už vůbec nepřipomínala vyprahlou pustinu. Řečiště pod námi bylo lemované kvetoucími koberci nejrůznější dužnaté zeleně, stromy se shlukovaly do stále větších ploch a jejich kmeny byly ověšené liánami, mechy a mnoha rostlinami, které už patřily spíš do pralesa než do pouště. Po jedné straně se v dáli tyčila vysoká hora obklopená nižšími kopci, všechno sytě zelené.



     Vzduch zhutněl mnoha vůněmi a poletovala v něm spousta drobného hmyzu i motýlů. Přímo před námi ale ležela jiná, docela rovná krajina podobající se ze všeho nejvíc travnaté savaně. Širokou pláň narušovaly jen občasné skupinky keřů a stromů s pokroucenými kmeny, snad baobaby. Rovina se zdála být nekonečná, vzdálený obzor halil modrošedý opar. Vysoko na obloze se vznášela dvojice dravých ptáků. 



     Alex zvědavě přihlížel, jak si rozcvičuji ztuhlé končetiny a ohledávám všechna bolavá místa. Soucitu jsem se však nedočkal. Místo toho se jen zálibně rozhlédl.



     „Nádhera, co? I když připouštím, že cesta teď bude trošku jednotvárná.“



     Zavřel jsem oči a zeptal se, jestli můžu dostat něčeho napít. Alex překvapeně odpověděl, že pití najdu ve svém batohu a že samozřejmě můžu pít i po cestě, proč jsem to prý už neudělal. Spolknul jsem vzteklou poznámku o tom, že svírat křečovitě řídítka oběma rukama mi připadalo jako jediná možnost, jak tenhle dopravní prostředek přežít, a raději jsem se pustil do podrobné prohlídky svého zavazadla. Na dně jsem opravdu našel staromódní baňatou nádobu obsahující docela dobrý, byť zteplalý nápoj. Opatrně jsem upil a hned mi bylo líp. Alex už nicméně znovu nastartoval. Spolknul jsem ještě několik dalších doušků a rozhodně jsem nespěchal. Můj společník se ale naléhavě i když zdvořile ozval.



     „Nerad bych vás ochuzoval o vyhlídku na okolí, ale kdybyste měl zájem, při jízdě touhle plání si můžeme docela pohodlně povídat.“



     Málem mi zaskočilo. V rychlosti jsem zavřel tu podivnou polní láhev a hodil ji zpět do vaku. Řekl jsem, že to bych opravdu rád. Nastartoval jsem taky a popojel blíž k Alexovi v daleko lepší náladě. Snad se konečně dočkám nějakých odpovědí.



     Znovu jsme se vydali na cestu.



     Už po pár metrech jsem samozřejmě zjistil, že to, co můj průvodce považuje za pohodlnou cestu, je pro mě jízda na hranici snesitelnosti. Chystal jsem se z Alexe vytáhnout všechny možné podrobnosti a tajnosti, ale musel jsem většinu svých sil vynaložit na to, abych se udržel v sedle stroje neúprosně přeskakujícího drobné i větší trsy trav s nekonečnou pravidelností. Udržet se co nejblíž Alexovu uhánějícímu vozítku nebylo vůbec jednoduché. Ale nehodlal jsem promarnit tuhle jedinečnou příležitost. Jen jsem honem nevěděl, od čeho začít.



     „Povězte mi tedy nejdřív, jak je vlastně možné, že jsem se sem tak snadno dostal?“ vyhrkl jsem nakonec jednoduše.



     V Alexově hlase ředěném větrem jsem rozeznal pobavení.



     „Myslíte, že snadno? Bez Ambogliových a beze mě byste neměl nejmenší šanci. Ale asi jste na ně musel vážně dost zapůsobit…“ zbytek věty nechal odvát pryč. Pak ale pokračoval vážnějším tónem.



     „Pravda je, že projekt právě teď vstupuje do své předposlední fáze, a s tím souvisí postupné otevírání se okolnímu světu. Má to svůj přesný harmonogram rozvržený do několika let, ale můžu vám už teď říct, že až se vrátíte domů, nebudete zdaleka jediný, kdo byl v poslední době v takzvané Zakázané zóně na výletě.“



     V jeho hlase jako bych zaslechl stín smutku.



     „Ti další budou pečlivě vybraní novináři, vědci a veřejně činní lidé.“



     Tak tuhle zprávu jsem musel chvilku trávit. Čtyřkolky poskakovaly po nekonečném travnatém moři a já přemýšlel o tom, zda jsem se opravdu dožil toho, že Zakázaná zóna přestane být zakázanou a její tajemství bude odhaleno celému civilizovanému světu. Připadalo mi to neuvěřitelné. Nakonec snad ještě na Novou Saharu budeme jezdit na dovolenou, pomyslel jsem si sarkasticky.



     „A proč zrovna teď, a ne už dávno?“ křikl jsem znovu na Alexe. „Proč vůbec vzniklo celé to dlouholeté utajení a všechny ty povídačky?“



     Smích byl teď docela jasně slyšitelný.



     „Trochu se pletete, pane Kalle. Copak si vážně myslíte, že by ten projekt mohl někdy fungovat bez souhlasu civilizovaného světa? Ocituju vám kousek jedné přednášky, ano?“ Krátce se odmlčel a pak spustil monotónním hlasem člověka, který přednáší předem dobře nastudovaný a procvičený text. „Když se kdysi objevila úžasná možnost znovu vzkřísit ten obrovský mrtvý kus naší planety a nabyla podoby reálného projektu, sešli se všichni významní zástupci světa na přísně utajené konferenci. Pro úspěch znovuoživení té děsivě se rozšiřující pustiny totiž bylo klíčové, aby byla po dobu své regenerace naprosto vyčleněna z běžného světa a oproštěna ode všech civilizačních vlivů. Všechny výpočty ukazovaly, že pokud se tuto základní podmínku podaří dodržet, pak nastartování nových ekosystémů bude velmi pravděpodobně natolik úspěšné, že obnovená zóna bude moci být nakonec navrácena k užívání celé planetě. I když za jasně stanovených podmínek.“



     Překvapením mi došla slova. Alex se zasmál a dál pokračoval už zase civilním tónem.



     „Nebyl to ale vůbec lehký úkol. V technicky a komunikačně propojeném světě se zdálo být nemožné naprosto izolovat tak obrovskou oblast, aniž by se proti tomuto rozhodnutí postavil zbytek světa. Lidé zkrátka nesnášejí zapovězené věci. Nakonec vznikl veřejnosti zdařile utajený nadnárodní výbor, jehož vlivní členové z různých koutů světa se snažili dosáhnout toho, aby se na oblast Sahary pohlíželo jako na tu nejnezajímavější věc na světě.



     Bylo nutné celkově utlumit zvědavost obyvatel světa, a tak se po prvotních veřejných zmínkách o projektu a následném zvýšeném zájmu o Saharu, začal nenápadně, ale cílevědomě budovat veřejný názor, že jde o oblast nijak využitelnou, bez vhodných zdrojů, nebezpečnou a nevlídnou. Od jakékoli cesty tam vás šikovně odrazovali a okamžitě nabídli daleko atraktivnější alternativu. Bylo například založeno Oasis City. Neústupné zvědavce protáhli jen tím nejhorším, co poušť nabízela – příšerným klimatem, pustinou bez vody. Vlády navenek prezentovaly svůj dokonalý nezájem.



     Tohle trvalo dlouhé roky a zapojené země to stálo značnou sumu prostředků. Mezitím už se ale v srdci pouště uměle spouštěly první biochemické procesy. Výbor se pravidelně tajně scházel a projekt Nové Sahary brzy stál nad všemi mezinárodními ekonomickými i politickými problémy.“



     Alex po mně hodil pohledem a zřejmě na mně viděl, že tomu všemu nedokážu uvěřit, protože pokračoval o něco naléhavějším tónem.



     „Za to všechno patří obrovský dík hlavně charismatickému hnutí Af-Almus, které od začátku myšlenku regenerace Sahary všemi způsoby prosazovalo. Byly v něm elitní africké rody, které za éry afrického ekonomického znovuzrození získaly pohádková bohatství. Tolik jim ale ležel na srdci osud rodného kontinentu, že ani vteřinu neváhaly svoje prostředky do záchrany Sahary vynaložit. To oni financovali získání licence převratného fyzikálního Robinsova objevu, to oni projeli celý svět, aby nalezli lidi stejně smýšlející a tak oddané saharské věci, jako byli oni sami, a přivedli je s sebou. Také se stali zodpovědnými za samotný běh Projektu a podávali o něm pravidelné zprávy světovému výboru. A jenom oni dokázali udržet nadšení a zájem o Novou Saharu nejen mezi jeho členy. Stálo je to víc, než si dovedete představit.“



     Tady se můj průvodce se odmlčel. Přemýšlel jsem o jeho slovech, a přitom se snažil udržet svou čtyřkolku pod kontrolou.



     „No, a když potom dozrál čas,“ ozval se veseleji Alex, „a biochemické a fyzikální okolnosti vyžadovaly konečné uzavření zóny, svět se s tím poměrně rychle vyrovnal. Po několika rozhořčených protestech, které ale nebyly následovány žádnými konkrétními akcemi, se uzavřená Sahara přesunula na mediální stránky a nakonec se stala tématem jen pro senzacechtivé bulváry. Tehdy jí dali název Zakázaná zóna a čas od času se někteří novináři předháněli ve vymýšlení báchorek o ní. Lidem z toho příjemně mrazilo, ale to bylo všechno. Se skutečností kolem izolace Sahary speciální soustavou silových polí už byli prostě smíření a celá věc je přestala příliš zajímat.“



     „A dál?“ naléhal jsem.



     Nejasně jsem zahlédl pozvednuté Alexovo obočí.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Pautten

O mně

Je mi 45 let a píšu a vyprávím příběhy od dětství.
Na tomto místě bych vás ráda zaujala románem, který si dovoluji uvést ne jako klasickou sci-fi, ale jako příběh z neobvyklého prostředí s téměř detektivní zápletkou a akčními prvky.
Moc bych si přála, aby mu daly šanci i ženy.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •