IKAR CZIKAR CZ

Nulová zóna (Petra Pautten)24.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 961, Komentáře 0

 

Nulová zóna (25.) - V noční poušti

     Poté, co přestala připomínat rampouch, jsem cítil Majino teplé pružné tělo více než zřetelně. Ještě před pár hodinami bych za tuhle situaci dal nevímco a byl jsem si jistý, že Maja by pro změnu něco takového ani za nic nepřipustila. Když jsem o tom přemýšlel, ona mě přitahovala vším – svým zjevem, neobvyklým chováním, smíchem i břitkými pohledy. Měl jsem ale nejasný pocit, že já jí nějakým způsobem vadím. Asi jsem nebyl její typ. Přesto jsem si vzpomněl, jak byla v kritických chvilkách milá.



     No co, na odmítání jsem byl zvyklý od Gabriely, a tak jsem to ještě rozhodně neměl v úmyslu vzdát. Když nás ta nešťastná náhoda takhle svedla dohromady, chtěl jsem toho využít. Můj fyzický stav mi teď sice příliš aktivit nedovoloval, ale v tomto okamžiku jsem byl vděčný už jen za to, že smím cítit teplo její kůže a vůni vlasů, které naše nehoda kupodivu skoro nepoznamenala. Bohaté ohnivé vlny jí spadaly na ramena a záda se stejnou lehkostí jako před tím.



     Do ticha, které se mezi nás najednou vplížilo, jsem se pokusil zahájit konverzaci.



     „Máš náladu na povídání? Mně by tedy bylo milejší slyšet tvůj hlas, než jenom ten protivný vítr. Stejně toho o tobě vím hrozně málo, snad jen to, že máš ráda výrazné barvy,“ pokusil jsem se o vtipnou narážku na její vlasy a oči.



     Maličko útrpně si povzdechla, a oči ke mně nezvedla.



     „A co bys tak vlastně o mně chtěl vědět?“



     „Cokoli,“ chytil jsem se bez váhání tématu. „Odkud jsi, kdo jsou tví rodiče, co jsi dělala posledních dvacet let a tak. A třeba i co ti vadí a co máš ráda.“



     „Jak chceš,“ promluvila po chvilce odevzdaně. „Ale žádné záhady a tajemství nečekej. Spíš jde o to, že nejsem v úplné shodě se svou rodinou a pořád si ještě hledám vlastní cestu.“



     „To je pro tebe tvá rodina tak důležitá?“ zeptal jsem se zvědavě.



     Cítil jsem, jak se ve tmě pousmála. „Já vím, je to trochu zvláštní, ale věř mi, moji rodiče dokážou být velice přesvědčiví. A vlivní. Počkej, vezmu to od začátku, ale stručně, abys těch nudných údajů neměl brzy dost.



     Narodila jsem se v Austrálii svým velmi zaneprázdněným rodičům a vyrostla jsem obklopená láskou a péčí své rodiny a chůvy. Další sourozence nemám, takže jsem celý život měla všechno, na co jsem si jen vzpomněla. Naštěstí včetně bezvadného vzdělání, které s sebou přineslo i cestovaní po celém světě. Díky tomu jsem potkala hodně zajímavých lidí, a tak věřím, že snad nejsem rozmazlená úplně. Našla jsem si při všech těch cestách i pár velice dobrých přátel, takže se můžu opravdu považovat za šťastnou bytost,“ odmlčela se náhle a vypadalo to, že už nehodlá pokračovat.



     „A dál?“ povzbuzoval jsem ji.



     „Co dál?“ nechápala Maja.



     „Čekám tu zápletku přece. Kde je ten rozpor a hledání tvé nové cesty a taky kde je tvá životní láska,“ zasmál jsem se, a přitom se snažil hýbat polozmrzlými prsty u nohou. Když jsem ji poslouchal, docela se mi na ně dařilo zapomínat.



     „Ty jsi vážně hrozný, Adame. Copak existuje muž, kterého by zajímaly duševní pochody a vnitřní pohnutky žen?“ pokárala mě se smíchem.



     „Jenže když musí muž sedět uprostřed pouště, naprosto nepoužitelný a zdeptaný, zajímá ho pak na krásné ženě po jeho boku úplně všechno,“ nedal jsem se. „Všechno je lepší než přemýšlet nad tím, která písečná zmije nebo jiná havěť si na nás v té tmě brousí zuby.“



     Docela ji to vylekalo. „Na to jsem úplně zapomněla! Jestli tady něco žije, určitě to bude vylézat spíš v noci než ve dne. A my ani nemáme oheň. Půjdu se podívat, jestli jsou ostatní v pořádku!“ začala vstávat.



     „Počkej, ono to nebude tak zlé,“ snažil jsem se ji honem uklidnit. „Přece tu sedíme na hlídce. Půjdeme potom společně, teď bychom je jen zbytečně budili.“ 



     Už jsem nedodal, že bych v případě nebezpečí stejně neměl sílu se bůhvíjak bránit. Představa, že budu v temném písku honit jedovatého hada nebo utíkat před šakalem, byla docela absurdní.



     „Ještě mi dlužíš kousek příběhu,“ připomněl jsem a pomohl jí znovu se uhnízdit pod kabátem.



     „Moc toho není, vážně. Pár let jsem pracovala ve firmě svých rodičů a chvíli mě to i bavilo, protože jsem se mohla výtvarně docela vyřádit. Ale postupně mi začala celá ta jejich koncepce vadit a já nevěděla, jak z toho ven. Vyrazila jsem za jedním ze svých přátel do jihoamerických And a strávila s ním několik měsíců. Ne, on nebyl a není můj milenec,“ dotčeně reagovala na moje tázavě zdvižené obočí. „Jenom mi pomohl uvědomit si pár věcí. Hodně jsem u něj malovala, to dělám vždycky, když nevím kudy kam, a tamní lidé začali mít o moje obrázky zájem. Zjistila jsem, že mě baví hledat nové náměty pro své obrazy na cestách a navíc, maluju starými technikami, takže se zřejmě hodím do krámu některým bohatým podivínům. Každopádně, pár galerií mě na mých cestách otravuje dost pravidelně. Asi jim zase zkusím něco poslat,“ pohlédla na mě vzdorovitě, jako bych jí ten záměr hodlal kritizovat. Smířlivě jsem přikývl. Zadívala se zase do pouště před sebou.



     „Mám s tím problém. Nesnáším tuhle dobu. Společnost, která udělala z člověka otroka svých vlastních výmyslů a hraček, zcela závislého a spokojeného jen v jejich náručí. Kde je svět starých objevitelů, spousty dovedností, díky kterým naši předkové dobyli všechna nebezpečí světa? Všechno staletími prověřené dnes hrozně snadno a rychle zavrhujeme jen proto, že nám nejnovější technologie představí novou líbivou náhražku.“  Prudce vydechla, jako kdyby se právě zbavila těžkého břemene. Nejspíš se o své pocity nedělila příliš často.



     Začínal jsem pomalu chápat, proč má ke mně výhrady. Byl jsem typickým představitelem toho světa, kterým ona z nějakých příčin pohrdala, a co víc, právě já jsem jedny z těch technologických hračiček poskytoval ostatním. 



     „A neříká se tomu náhodou prostě pokrok?“ dovolil jsem si opatrnou otázku. „Tedy tomu neustálému procesu, který přináší lidem pohodlnější a klidnější život? Bez dřiny, věčných obav a nutnosti být ve střehu? Možná máš pocit, že bez výzev lidé zdegenerují, ale třeba jen nevidíš všechny ty další nové výzvy, kterým musíme čelit na jiné úrovni. A navíc, všichni přece nejsme stejní. I kdyby většina obyvatel této planety upřednostňovala bezpečí a nudnou zajištěnou budoucnost před rozvojem svých skrytých kvalit cestou vzdorování nejistotám, ty k nim přece nemusíš patřit. Odmítni prostě tento způsob života a žij si po svém,“ dokončil jsem mírně.



     Prudce ke mně otočila hlavu, až mi prameny jejích vlasů zametly tvář hedvábným dotykem.



     „To je taky přesně to, o co jsem se v poslední době snažila. Ale,“ hlas se jí mírně zadrhnul, „nejde mi to. Nemůžu se rozhodnout, co je vlastně správné. Ať už pro mě, pro mou rodinu nebo pro celý svět. Nakonec svoje obrazy, ve kterých se snažím zachytit původní neposkvrněnost a čistotu, budu muset prodat představitelům způsobu života, který nenávidím. Protože jedině oni na ně budou mít. Prodávám je totiž draze, víš?“ zvedla ke mně vzdorovitě oči. „Myslela jsem původně, že je to odradí, nekoupí je a já budu mít čisté svědomí. Hrozně nerada se se svými obrazy loučím, víš? Ale stalo se jen to, že začínám mít pověst nějaké zázračné umělkyně, za jejíž obrazy se vyplatí utratit jmění. Je to k zbláznění, co?“ dokončila s úšklebkem.



     „Rozešla jsem se se svou rodinou, která vždycky věřila, že budu úspěšná. Já jsem jim tvrdila opak a zazlívala jsem jim všechno. Jejich názory, úsilí i přístup ke mně. Teď má táta dva moje obrazy přímo ve své pracovně a místo toho, aby je měl ode mě a s vlastnoručním věnováním, koupil je za astronomickou částku někde v Evropě. A navíc se jeho pohledem vyplnilo přesně to, co vždycky říkal. Že můžu mít úspěch, když budu chtít.“



     Začínalo mi to být jasnější. Měl jsem před sebou nepříliš úspěšnou rebelku, která se jen těžko smiřovala s překvapivým faktem, že i pro ni je v tomto světě docela příhodné místo. Snadno by se tomu člověk mohl smát, ale moc dobře jsem věděl, jak složitě dnes mnoho lidí hledá svou životní cestu.



     Za dob svých studií jsem se přátelil s jednou docela milou a dost schopnou adeptkou psychologie, která o těchto věcech často s nadšením hovořila. Mimo jiné mi taky řekla, že velkou roli v celé věci hraje fakt, že v dnešním světě vůbec může jednotlivec o svém životním poslání uvažovat a rozhodovat. V minulosti měli lidé prostě tolik práce s holým přežitím, že jim na podobné nesmysly prostě nezbyl čas. Taky mi řekla, že patřím mezi výjimky, když se každé ráno netrápím s tím, zda se zabývám tím pravým a nemučím se neustále představami, co užitečnějšího, zábavnějšího nebo výdělečnějšího jsem dávno dělat mohl. Prý bych kvůli tomu mohl jednou podávat vysoké výkony v čemkoli, do čeho se dám. Určitě to pro ni bylo zajímavé, ale já jsem už nakonec její rozbory dál nesnesl a začal se místo toho přátelit se dvěma vysokými basketbalisty. Na hřišti jsme si užili podstatně víc legrace.



     Teď jsem měl ale díky tomu aspoň trochu představu o tom, co se v rudovlasé krásce odehrává. Přemýšlel jsem, jak bych se teď vlastně měl chovat, abych ji příliš nedráždil a začal jí být více sympatický. Podíval jsem se na ni. Seděla mlčky schoulená pod kabátem s pohledem upřeným někam mimo realitu. V ušpiněných zmačkaných šatech, kterým jsem navíc předtím nakřivo utrhnul okraj, a se všemi šrámy na nohou, které i v polotmě prosvítaly pod zaschlou vrstvou z aplikátoru, vypadala až dojemně křehce a bezradně. Zalil mě nečekaný příval soucitu a touhy chránit ji, přestože jsem už dobře věděl, že si tohle stvoření umí poradit v nejedné obtížné situaci.



     Trochu se zavrtěla pod mým náhle pevnějším objetím.



     „Ale už dost o mně, nebo to za chvíli bude k popukání. Povídej teď ty. Já o tobě sice vím, že jsi slavný návrhář interiérů z úspěšné firmy, ale co dál? Co třeba tvoje rodina?“



     Poněkud mi tím prohlášením vyrazila dech. Věděl jsem sice, že EKlipson už je poměrně známá společnost, vždyť na tom Ed taky dost dlouho tvrdě pracoval, ale označit mě za slavného? Každý z našich zákazníků sice věděl, kteří z nás jmenovitě na jeho zakázce pracovali, ale nikdy jsem tomu nepřikládal velkou důležitost. Hlavní bylo především logo EKlipsonu, tedy dům a strom v těsném propletení na pozadí obrysu lidské dlaně. Rozhodl jsem se proto, že budu Majinu poznámku považovat za ironii a prostě ji přešel.



     „Tak vidíš, někdo hledá životní cestu, někdo raději životní lásku. Já například jsem ji našel už několikrát.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Pautten

O mně

Je mi 45 let a píšu a vyprávím příběhy od dětství.
Na tomto místě bych vás ráda zaujala románem, který si dovoluji uvést ne jako klasickou sci-fi, ale jako příběh z neobvyklého prostředí s téměř detektivní zápletkou a akčními prvky.
Moc bych si přála, aby mu daly šanci i ženy.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •