IKAR CZIKAR CZ

Nulová zóna (Petra Pautten)24.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 80, Komentáře 0

 

Nulová zóna 2. - Pracovní místo: Vila

     Venkovská krajina zářila krásou podzimního dne. Keře v honosné zahradě obklopující Vilu ze všech stran se předháněly v plamenných odstínech podzimu a já znovu musel uznat, že zahradnická firma, kterou si Ed při stavbě Vily vybral, byla po právu nejdražší. V žádném ročním období zahradě nechyběly atraktivní barvy, tvary a útulná zákoutí. Bylo to naše první a obvykle úspěšné místo působení na zákazníka.



     Zaparkoval jsem pod svůj oblíbený dub a pozorně se zadíval do jeho koruny, jaká letos bude úroda žaludů. Na větvích jsem jich zahlédl dost, ale naštěstí stále ještě zelené. Nedá se nic dělat, zanedlouho budu muset parkovat raději pod smrkem naproti, jehož větve sice netvoří tak úžasnou přírodní střechu, ale zase nebudou moje drahocenné vznášedlo bombardovat spoustou očepičkovaných střel. Prošel jsem parkovištěm k hlavnímu vchodu do Vily a podle dalších parkujících vozů přitom zaznamenal, že minimálně tři moji kolegové už jsou v práci.



     Budova společnosti, které nikdo neřekl jinak než Vila, měla tvar dvou stejně dlouhých na sebe kolmých budov, přičemž vchodem byl právě spojovací roh. Přímo do jeho pomyslné hrany byla zasazena patrová přibližně krychlová vstupní budova v cihlové barvě, se zdobeným povrchem a nepravidelným prostorovým členěním. S ní v kontrastu byla obě kolmá křídla budovy, hladká, s příjemným medovým a hnědým odstínem fasády a širokými okny. Člověk vstupující úhlopříčkou do Vily viděl obě ubíhající křídla po své levé i pravé ruce.



     Otevřel jsem mohutně vyhlížející dveře vedoucí do naší takzvané předsíně, kde to vonělo čerstvým vzduchem a květinami, ale taky trochu kořením a věkovitým dřevem. Vůbec tu všude vládlo dřevo, ať pravé či umělé. Okna tu byla spíš menší a robustnější, aby přebytek světla nerušil dojem klidu. Na stěnách se kromě plazivých výhonků rozličných květin nacházely police s e-papírovými publikacemi a časopisy a v rohu se pod větvemi stromku dovedně skrýval automat na občerstvení. Do takřka neviditelných zabudovaných skříní vybavených mnoha šikovnými programy bylo možno odložit a opečovat velké množství svršků a dalších předmětů osobní potřeby. V horním a jediném dalším patře vstupní budovy měl soukromou pracovnu náš majitel a šéf, ctihodný pan Ed Kozlowski.



     S povděkem jsem zaznamenal, že další dveře přede mnou jsou rovněž odemčené a že tedy bitvu s napůl funkčním zámkem dnes za mě vybojoval někdo jiný. Vstoupil jsem do reprezentativního sálu naší firmy, kde už panovala obvyklá pracovně uvolněná atmosféra. Do rozlehlé místnosti proudilo světlo několika opravdovými nízko posazenými okny, pro které se již celkem vžilo označení švédská. Jejich robustní dřevěné parapety obsahovaly promyšlené sbírky dekoračních předmětů a přírodnin, vše v souladu s půvabně splývajícími tkaninami všech druhů, které krásu oken dotvářely, aniž by zakrývaly samotné plastosklo, a tedy světlo jím pronikající, více než čtvrtinou. Celá vzdálenější stěna vedoucí do zadní zahrady byla průhledná a průsvitná, to podle použitého materiálu. Rozhodně poskytovala nádherný výhled na soustavu tří malých jezírek i s jejich okouzlujícím okolím. Místnost byla opticky rozčleněná několika nepravidelnými shluky zástěn, stolků a pohovek, obklopených rostlinami a napodobeninami nahrubo otesaných kamenů. Další nábytek tvořily nenápadné nízké skříňky podél zbývajícího místa u zdí a jakési truhlice z umělého splétaného proutí, které se daly přemisťovat podle potřeby. Kdysi jsme tu mívali i velké akvárium s pestrou směsí vodních tvorů, ale po nějakém čase Ed usoudil, že naše zákazníky zbytečně znervózňuje.



     Pokud naše předsíň vzbuzovala náladu klidu a uvolnění, sál samotný už dokázal potenciálního zákazníka naladit na očekávání něčeho více vzrušujícího. Na pravé straně sálu za automatickou posuvnou stěnou ústilo nevelké schodiště i malý výtah vedoucí do jediného patrového místa Vily, Edova soukromého království. Prošel jsem sálem až dozadu, kde byla naproti sobě v nábytku a zeleni dovedně ukrytá pracoviště našich dvou administrativních sil, atraktivní Gabriely a usměvavé Violy s poněkud chlapeckou vizáží.



     „Vzhůru do všedních dnů krásné dámy a přeju dobrý den,“ pozdravil jsem obě, a zatímco Viola mi vesele mávla na pozdrav a dál mluvila do minimikrofonu, Gabriela mi věnovala jen neurčitý pohled zeleného oka zpola zakrytého závojem kaštanových vlasů.



     „Něco nového, na co bych se měl psychicky nebo fyzicky připravit?“ chtěl jsem vědět.



     Gabriela se zadívala na rozměrný holodisplej a ladně povstala.



     „Žádné novinky,“ pronesla svým neodolatelně sexy hlasem. „Dnešní plán stále platí. V jedenáct dorazí Ambogliovi a před ně jsi žádnou jinou návštěvu nechtěl. Odpoledne bys neměl být už rušen ničím, ty dvě zakázky do Jižní Ameriky dost spěchají.“



     Natáhla se kolem mě a já na chvíli ucítil vzrušující blízkost jejího poprsí a vůni parfému.



     „Všechny údaje o Ambogliových máš ve stablonu a tady je ještě do ruky výtah toho nejdůležitějšího. Můžeš to pak smazat.“ Vtiskla mi do ruky útlé modré desky a pobaveně sledovala, jak lapám po dechu.



     Viola stále ještě hovořila, a tak jsem zkusil svoje štěstí.



     „Víš, že jsi hotový poklad, Gabrielo? Já sice tuším, že ti prostě jenom leží na srdci výdělek firmy, ale stejně si moc cením toho, jak skvělou přípravu pro nás děláš. Směl bych tě za to třeba odpoledne pozvat na kávu?“



      Moc vynalézavé to nebylo a jí taky hned pobavený výraz zmizel z tváře. Posadila se zpátky za stůl a ruce se jí rozeběhly po dotykovém poli. Odpověděla mi jen tak bokem, aniž by vůbec vzhlédla.



     „Ty máš dvě hodně horké zakázky a já dost drahou fitness lekci. Ale díky za pozvání, možná někdy jindy.“



     V duchu jsem si povzdechl. Přesně podle očekávání. Viola vedle konečně domluvila a usmála se na mě. „Ahoj Adame, už jsi viděl tu novou ametystovou drúzu? Je na stojanu hned u vchodu, Edovi se taky moc líbí!“



     Taky jsem se usmál a odpověděl, že si ji prohlédnu, až půjdu z práce. Kdybych tak dokázal takhle bez nesnází najít téma s Gabrielou. Nakrátko ostříhaná fialovo blonďatá Viola byla geoložka amatérka a šikovná finanční administrátorka, ale jinak nic, co by zajímalo rozvedeného chlapa v nejlepších letech. Stiskl jsem svoji diplomatku, ještě jednou mávnul na obě dívky a zamířil ke dveřím vedoucím do tmavšího křídla. Na huňatém bílém koberci za mnou uklízecí robot neslyšně likvidoval špinavé otisky, které zbyly po mých botách.



     Dvěma protáhlým křídlům se polooficiálně říkalo čokoládové a medové, ale věděl jsem, že hnědé pracovní křídlo dostává od jeho pracovníků občas podstatně méně poetické názvy. Obzvlášť ve chvílích nejvyššího pracovního vypětí.



     Dlouhá chodba protínala hnědou budovu podélně asi do poloviny. Po jejích stranách bylo několik pracoven a kanceláří, zbytek budovy za ní tvořila dílna deseti technických zaměstnanců, kterým zdatně šéfoval můj další kolega Tibor. Ten už na mě kýval zpoza průhledné stěny své kanceláře, výrazem zosobněný otazník. Zašklebil jsem se na něj a zavrtěl hlavou, částečně na pozdrav a taky aby pochopil, že dneska s Gabrielou žádný pokrok. Byla to taková naše tajná soutěž, kdo ji dřív pozve kamkoli, kdo ji doopravdy sbalí a kdo snad dokonce dosáhne zdánlivě nemožného a dostane ji do postele. Ačkoli jsme hned od začátku tušili, že to nebude jednoduché, předmět našeho zájmu a touhy se zatím ukazoval být naprosto nedobytným.



     Tibor byl mým spolupracovníkem v nejlepším slova smyslu a v ledasčem jsme se i podobali. Měl stejnou výšku jako já, ale byl statnější. Oba jsme byli modroocí, ale zatímco moje oči hrály z modré do šedé, jeho měly vodově modrý odstín. Já jsem v sobě podle často opakovaných slov své babičky nikdy nezapřel slovanského blonďáka, ale Tibor měl podle všeho řádnou dávku pravých vikingských genů. Jeho vlasy měly v létě rezavě pískový odstín a v zimě je míval ještě oranžovější. S mohutně stavěnou čelistí, velkým nosem a pihovatou bledou pletí vypadal docela zajímavě, i když ne vždycky všem úplně sympaticky. Svoje vlasy si navíc kdovíproč nijak často nebarvil, takže jeho ohnivá hlava byla občas dost nápadná. Byl bych mu k tak výrazným vlasům doporučil i jinou barvu očí, ale neměl rád, když mu do vnějšího vzhledu někdo mluvil.



     Vzdělání jsme také měli podobné, i když to moje nemělo takový lesk. Tibor vystudoval art-technologii na prestižní Středomořské univerzitě, zatímco já se pachtil s aplikovaným uměním a civilním inženýrstvím střídavě na Bolivijské univerzitě a Tokijském průmyslovém institutu. Měl jsem ale výhodu rozmanité praxe a zkušeností. Právě to nejspíš nakonec přispělo k tomu, že jsem tu pracoval jako hlavní interiérový návrhář a Tibor jako návrhář technologií. Ed si nás oba pro spolupráci vybral zhruba ve stejnou dobu, ale časem se situace vytříbila prostě tak, že se zákazníkům líbilo to, co jsem já navrhnul, a co Tibor se svým týmem dovedl do reality. Mnohdy to se mnou proto neměl úplně jednoduché. Pracovně jsme na sobě byli velmi závislí a k osobnímu kamarádství nám chyběl jen malý krůček, který, jak jsem předpokládal, oba brzy uděláme.



     Tibor se na mě taky ušklíbl, se znatelným zadostiučiněním, takže to před tím asi taky zkoušel. Chyba, pomyslel jsem si, Gabriela není hloupá a jestli si uvědomí, že o ni hrajeme, nebude mít šanci nakonec ani jeden z nás. Zahlédl jsem ještě na okamžik Tiborovu ryšavou hlavu a pak už průhledná stěna jeho kanceláře ztmavla, jak se zřejmě hodlal nerušen pustit do práce.



     O-klíč mě pustil do protějších dveří a já vstoupil do své velmi proměnlivé pracovny. Jedinými stabilními prvky tu byly mohutný pracovní stůl ve tvaru U s odpovídajícím technickým příslušenstvím, okno vedoucí na východ a pracovní křeslo. To ale umělo nabídnout desítky variant poloh a výstelek. Ostatní vybavení místnosti jsem měnil podle toho, na čem jsem pracoval a co jsem testoval. Posadil jsem se za stůl a na automatu si navolil snídani číslo tři, což byly dva makové koláče, čaj a jablko. Zdravou výživu jsem ke své škodě opustil spolu s Amélií. Nechal jsem svůj moblon, aby si stáhnul aktuální data a pak jsem si k němu otevřel ještě modré desky od Gabriely.



     Ambogliovi byli opravdu velmi důležitá návštěva, takže jsem se ani nesnažil pracovat na něčem jiném do doby, než dorazí. Přebarvil jsem celou pracovnu kompletně do béžové barvy a chvíli se bavil tím, jak béžový koberec dokonale opticky splývá s béžovou podlahou a béžový nábytek mizí u béžových stěn. Přidal jsem ještě automatickou béžovou roletu do okna, kterým už dovnitř začalo proudit dopolední slunce. Výsledek vyvolával silně sterilní dojem, ale cítil jsem se dobře, a tak jsem rozbalil doručenou snídani, obal zahodil do béžového likvidátoru a ještě jednou se zahloubal do perfektně zpracovaného obsahu nepatřičně modrých desek před sebou.



     Manželé Elen a Horatio Ambogliovi pocházeli z vysokých vrstev etiopské společnosti. Jejich rodina měla rozsáhlý majetek v pozemcích a oba měli podíly v několika světových úspěšných half-private společnostech, zaměřených na výrobu potravin. Mrknul jsem ještě do stablonu a ujistil se, že je jim oběma přes šedesát let a děti nemají. Víc soukromých údajů se o nich nepodařilo zjistit, což samo o sobě vypovídalo dost o jejich postavení. Eda kontaktovali s velmi neurčitými požadavky a na základě nejasné reference. Ed ale nelenil a obětoval jim celý týden, který s nimi strávil v severní Africe. Bylo velmi těžké nepodlehnout jeho šarmu, a tak jsem se ani nedivil, že se nakonec nechali přesvědčit a souhlasili s osobní návštěvou firmy a upřesněním své poptávky. Jenže Ed musel náhle odjet na svou veledůležitou polopracovní cestu a Ambogliovy hodil na krk mě. Nebyl jsem tím zrovna nadšený a tušil jsem, že ani oba Afričané nebudou. No, když na to půjdu chytře, snad se aspoň neotočí na patě hned ve dveřích.



     Pustil jsem se do promýšlení možných variant nadcházející schůzky. Ohryzek jablka na stole přede mnou pomalu hnědnul a já byl čím dál víc nervózní. Po půl jedenácté jsem schoval desky do stolu, na stablonu zvolil podmořskou projekci a ze stolu uklidil zbytky snídaně. V toaletním koutě jsem si obličej osvěžil deo-vodou, zkontroloval pro jistotu svůj vnějšek a se sebevědomím na nule jsem se šel projít k jezírkům. Ale sotva jsem prošel oblázkovou pěšinku a do největšího jezírka hodil druhý kámen, upozornil mě moblon na hovor od Gabriely.



     „Adame? Nenašla jsem tě v kanceláři, jsi v zahradě?“ V jejím hlase jsem vycítil napětí. Zajímavé.



     „Soukromý vůz Ambogliových zastaví na parkovací ploše jedna za padesát sekund. Právě jsem dostala automatickou zprávu.“ Gabriela se odmlčela, já jí stručně poděkoval a rychle se vydal na zákaznické parkoviště. Soustředil jsem se už jen na nadcházející setkání, a proto jsem málem přeslechl ještě pár jejích posledních slov.



     „Drž se a žádné strachy. Myslím, že to dneska zvládneš skvěle!“



     Osobní vzkaz od Gabriely? Pánové, pomyslel jsem si udiveně, co nám tento týden může ještě přinést?



     Naštěstí jsem nebyl žádný jasnovidec.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Pautten

O mně

Je mi 45 let a píšu a vyprávím příběhy od dětství.
Na tomto místě bych vás ráda zaujala románem, který si dovoluji uvést ne jako klasickou sci-fi, ale jako příběh z neobvyklého prostředí s téměř detektivní zápletkou a akčními prvky.
Moc bych si přála, aby mu daly šanci i ženy.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •