IKAR CZIKAR CZ

Jednou budou dál (David Nadrchal)22.8.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 51, Komentáře 0

 

Expozice - Nový svět

Má Yang, po otci PjuH, stála na letišti Václava Havla sama. Na nás lidé většinou, když hodnotí, zda někoho mají, či ne, zapomínají, a snad je to správně, sociální potřeby lidí mohou uspokojit jedině lidé popřípadě jiní pozemští tvorové. Bůh a andělé, mezi něž se já jako anděl strážný řadím, si musíme počkat.  Tohle je příběh mě (strážného anděla Qishoua) a mé kmotřenky. Dvou bitev, které každý z nás bojoval a bez toho druhého by byl předem ztracen. O Yang, kterou jsem vytáhl z bažiny a hodil ji do dravé řeky a mně, který se ocitl tváří v tvář tomu nejhoršímu, co strážného anděla může potkat.



            Není možné oddělit příběh člověka a jeho strážného anděla. Vězte lidé, že nad každým z vás bdí jeden anděl strážný a jeden démon lichvář. Anděl se snaží vás přivést do lásky k celému Božímu stvoření a démon ve vás probouzí lenost, sobectví, pýchu a nenávist. Každý z nás je blíž jednomu z těch dvou pólů, na to máme vzorce, jimiž spočítáme, kdo z nás zvládne dotyčného lépe zastupovat a mít tedy větší vliv na jeho myšlenky. Tento vliv je dán především možností zastupovat dotyčnéhopři interakci dvou a více lidí. Kéž by však naším jediným protivníkem byl ten jeden lichvář… V Česku jsem se musel postavit mnohem horším a děsivějším nepřátelům než lenivému povaleči Lanhanovi. Nebýt duše, kterou mi svěřili…



            Yang jsem znal dokonale, aspoň jsem si to na letišti Václava Havla myslel, od ní jsem se naučil mnoho o tom světě, který Bůh stvořil a ostatně i o mnohém, co stvořil člověk. Bděl jsem nad ní, když se v malém a téměř nevytápěném bytě čínské metropole Wu-chan učila chodit, spolu s ní jsem poslouchal biblické příběhy, které jí vyprávěla matka. Když se ještě jako předškolní děti Yang a její vrstevníci domáhali práva vyrazit na lov bájného divocha jie-žena, měla už má kmotřenka jasno, že sebou musí mít prak a v případě nutnosti ho s ním porazili, tak jako David kdysi Goliáše.



            Tehdy měla rodina PjuH štěstí, že kádr, který hovor oněch dětí slyšel, neznal pořádně ani čínský jazyk natož pak židovsko-křesťanské texty. Co se náboženství týče, byla celá rodina s režimem v silném názorovém nesouladu, avšak žádný z rodičů neměl chuť veřejným vyznáváním nepovolené víry provokovat úřady. Andělé, kteří na plénech (jednáních mezi správci dvou a více duší) zastupovali její rodiče, zvolili rozumnou strategii nepouštět se do bitev, které není možné vyhrát. Kdyby proti režimu vystoupili otevřeně, mohl by je zlomit, ale takto se nikdy nemuseli na život a na smrt bít o to nejhodnotnější vlastnictví  - víru. Nikdy se nepřestali účastnit bohoslužeb podzemní církve. Oni, dvě další rodiny a pastor, jinak zaměstnaný ve státní církvi každou neděli, pozdě večer v bytě některé z rodin otevírali Bibli a diskutovali o v ní obsažených textech, mnohdy velmi těžko pochopitelných i pro mě, který prošel akademií Nový Jeruzalém.



            Velmi tvrdá práce rodičů se výchovou přenesla i na jejich jedináčka, matka byla lékařka, otec se jako inženýr podílel na výrobě letadel a Yang perfektně studovala. Otec byl konfucián (což mu ovšem nebránilo se zároveň považovat za křesťana) a matka kalvinistická křesťanka, oba se v plném souladu se svým vyznáním shodli, že dítě musí být vychováváno ke střídmosti, pracovitosti, poslušnosti a věrnosti. Jako mnoho jiných dětí, které však byly ve srovnání s mou kmotřenkou o poznání zhýčkanější i Yang tvrdě dřela, aby její výsledky byly co nejlepší. Nezapomenu na ty předvečery zkoušek a zveřejněných výsledků, kdy v pozdních hodinách uléhala a třásla se strachem, jestli uspěje. Zvláště těžké to bylo okolo jejích čtrnácti, tehdy totiž chtěla uspět nejen u učitelů, ale také u chlapců. (Právě pro tyto myšlenky dospívajících nám na Patronské koleji doporučovali si ze začátkem jejich puberty obléknout opačné pohlaví. Prý to pomůže intenzitě našeho vztahu.) V druhém neuspěla, na to byla příliš jiná. Odchovaná především tím, co se Mao, Teng a další pokoušeli marně zničit během kulturní revoluce, nedokázala s vrstevníky najít společnou řeč.



V oněch těžkých chvílích, tak jak to dělala její matka, nahlédla do Bible. Právě nad Biblí, rozebíranou následující neděli v pravidelném kroužku si uvědomila, že prvenství není až tak nutné, že Bůh člověka miloval i těsně poté, co vzešel z prachu a vlastně nic nedokázal, že neúspěchy a bolest jí Bohu jedině přiblíží. Postupně přestala pociťovat závist vůči nejlepším žákům třídy, ostatně to byly z nějakého důvodu většinou děti kádrů, což vyznamenávání poněkud zesměšňovalo. Samozřejmě jsem jí k tomu pomohl několika příhodně poslanými dušepisy, ale to hlavní se událo mezi ní a Biblí. Pakliže ji skrze studijní a sexuální ctižádost lichvář v oněch dnech nejednou získal, nyní se mu vysmekla.



            Ačkoliv si s vrstevníky příliš neporozuměla, studijního úspěchu se dočkala. Wu-chanská univerzita patřila mezi tři největší centra vysokoškolského vzdělání v Číně a ona zde dostala příležitost studovat angličtinu. Jazyky jí vždy šly, snad to dokazuje i to, že z padesáti tisíc znaků své mateřštiny se do nástupu na univerzitu dokázala naučit bezmála všechny. Nu a na univerzitě Yang poprvé potkala Češky.



              Hvězdný dojem na třídu tedy neudělaly, ačkoliv stipendium získaly za velmi dobré výsledky, Číňanům přišlo, že jsou poněkud líné. Vrchol tomu všemu nasadila jedna… těžko říct jak se jmenovala, ale měla velmi ráda tehdejšího prezidenta. V náročném prostředí dívky dlouho nevydržely, nedokázaly pracovat dostatečně tvrdě. Na poslední a nejdůležitější zkoušku se neučily a pak před zkouškou brečely, že vlastně nic neumí. Ještě před tím, než musely univerzitu opustit, naskytla se jim možnost poreferovat o své vlasti.



            „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí,“ opakovala si Yang v krizovém okamžiku „aspoň v Česku“. Co bylo oním krizovým okamžikem? Použil jsem starý zaprášený dušepis, jakých bylo kdysi na náměstí Nebeského klidu připraveno pro několik generací dopředu.



Yang svou víru nikdy nezradila, jakkoliv své rodiče nepříjemně překvapila od vrstevníků přebranou úctu k některým komunistům, víru si vzala tak, jak jí ji oni dali. I jako studentka, chodila večer do bytů některého z křesťanů podzemní církve a zde u kuchyňského stolu zpívala tlumeně písně a rozjímala spolu s ostatními nad Biblí. Sama si přála být pastorkou a požádala proto laika Jieho, aby ji zasvětil do tajů knihy knih. Doktorant svolil a na univerzitních schodech s ní hovořil o výkladech Bible, obalené do obalu Maovy rudé knížky.



            Jednoho dne ale Jie zmizel. Nikterak vzácný, zato obrovský průšvih. Komunistická strana Číny byla všemocná a naprosto komukoliv se mohlo stát, že vedle něj na chodníku zastavilo auto, ven vystoupili policisté a několik měsíců se z něj mučením snažili vymlátit doznání k nezákonné činnosti, kterou mohla být i kritika strany. Členové podzemní církve, v jejichž kruzích byla Komunistická strana Číny nezřídka ztotožňována s nejvyšším zlem, totiž Antikristem, se svým smýšlením představovali pro lovce „osob vyžadujících specielní péči“ samozřejmou kořist.



            Čínští vyšetřovatelé nebyli nijak zvlášť dobře vybaveni a absenci sofistikovaných pomůcek jako je detektor lži nahrazovali krutostí vůči zadrženým. Když chtěli, tak doznání dostali prakticky z každého. Jak také jinak, když vás svážou tak, abyste se vůbec nemohli hýbat, a v této póze vás nechají čtvrt roku. Jak ustát, když vám místo jídla a pití dávají drogy? Dříve nebo později Jie musel Yang a ostatní studenty své buňky prozradit. Věděla, že pokud okamžitě nezmizí, bude zanedlouho v naprosté izolaci bita, ponižována a znásilňována ona a to s tím efektem, že prozradí další členy podzemní církve, které stihne stejný osud. Neodešla by, neopustila by svou rodinu a spíš by čekala, než ji chytí a vytlučou z ní jména ostatních křesťanů. Musel jsem se do toho vložit a dušepis „Nebojuj, nevzdoruj, uteč!“ mi zrovna přišel vhod, Yang si to nějak přebrala a utekla.



            Přihlásila se na zájezd do Prahy, sehnat vízum stihla ještě v době, kdy Jie mlčel. Pro jistotu ale nespala na kolejích, nýbrž u rodičů. Odtud také v osudovém dni vyrazila na mezinárodní letiště Wu-chan, kde už ji čekala průvodkyně a dalších několik turistů. Když jela autobusem, rozezněl se jí v kapse telefon.



„Co je s tebou? Před chvílí mě na chodbě stopla policie a zjišťovala, jestli jsem ty…“ chtěla vědět spolužačka. Yang hovor típla, a když u letiště vystupovala, nechala ho na sedadle. Její polohu policie nezjistí.



            Poslední týden, tedy po dobu co trval zájezd, strachy téměř nespala, nejedla ani nemluvila. Přitom Praha bylo krásné město, dobrý nový domov. Ona viděla lidi, skutečně svobodné lidi, kterým nikdo dopředu nerýsuje budoucnost, kteří mohou svobodně nakládat se současností i vykládat minulost. Lidi, kteří si mohou zvolit, co si budou myslet, kam půjdou, co si obléknou, na čem budou pracovat, čemu budou sloužit.



            Můj zrak upoutalo město. V nejstarším historickém centru stálo mnoho krásných starých památek. Právě zde bylo díky návštěvníkům nejrušněji, ale cizinci Staré město i Malou stranu hyzdili. Právě kvůli stovkám podniků cílících na cizince i neustále přeplněným chodníkům by mi činilo větší potěšení mít svůj domov někde jinde. Kupříkladu v prvorepublikových vilách, pěkných domech postavených solidními architekty povětšinou na kopcích poté, co se rozpadla velká Rakouská monarchie. To však nebyl konec města, úplně na okraji se nacházela sídliště. Každé mělo svou vlastní podobu, ale ve všech případech se jednalo o nepřehlédnutelný výplod nutnosti ubytovat velké množství lidí. Panelové domy si s estetikou nelámaly hlavu, prostě byly velké, aby se do nich vešlo, co nejvíc lidí. Mnoho budov z okraje města, směsic skla a betonu, mělo velmi podobný účel: pojmout maximum kanceláří, jen na rozdíl od obytných domků působily o poznání křiklavěji, moderněji, poutavěji, ale také pro leckoho odpudivěji.  To celé bylo jedno město, jen tak mimochodem zdejší integrovaná doprava patřila mezi nejlepší na světě.



            Od Wu-chanu se Praha v mnohém lišila. Ani zdaleka se nemohla pyšnit jeho stářím. Ačkoliv v současnosti byly nejvýraznějšími budovami jednoho z největších měst Číny vysoké mrakodrapy, bez jakých se v jednadvacátém století neobešla snad žádná metropole, nedalo se při hodnocení města odhlédnout od vzájemně propojených bunkrů, jež se rozprostíraly pod povrchem. Pevných, předem daných cest pro ty, kteří by zde hledali útočiště. Městu dodávala jistou jedinečnost také hluboká a chladná jezera, vytvářející s vedle postavenými domy téměř harmonický celek a konečně také nový rychlý vlak, který jej spojoval s dalšími velkoměsty, kupříkladu na západě položeným a velice bohatým Kantonem.



            Kdysi byl Wu-chan hlavní město, ta doba však byla minulostí. Výsadní pozice Prahy také mnohé netěšila, pražané se opakovaně stávali terčem kritiky jak z menších měst, tak z venkova, ale i od osob velmi vysoce postavených. Přesto Yang doufala, že v tomto městě, či kdekoliv jinde v této zemi, nalezne nový domov. Wu-chan, místo jejího mládí i bydliště jejích rodičů, patřil minulosti, snad. Teď jen najít nějakou důvěryhodnou osobu, která se jí ujme. Institucím se věřit nedá.



            V peněžence jen pár bezcenných jüanů, za to si jízdenku nekoupí. Nezbývá, než jít pěšky. Když začal zájezd, nasedli do autobusu a nechali se odvézt až do hotelu, kde následující týden spali. Teď se však o sebe musela postarat sama a to vždy znamená o něco menší komfort, nicméně také výrazně větší svobodu a to byl důvod, proč sem přiletěla.



            Tady a letišti, v tom neustálém hemžení lidiček, každopádně zůstat nechtěla. Lanhan už se probíral svými dušepisy a hledal nějaký, kterým by ji přiměl k návratu do Číny, ale to mi nepůsobilo obavy. Žádný takový dušepis jsme neměli a i kdyby, Yang se komunistické strany bála tolik, že by s ní „Láska k vlasti“ nic neudělala, namísto toho se vydala vstříc Praze.



            Po cyklostezce, pod dálničním mostem, skrz hustý park Šárka, teď v listopadu bez listí a už se blížila místům, která viděla z autobusu. Kam dál? Pohodlnou cestou z kopce kamsi do hlubin parku, nebo přes silnici někam vzhůru? Rozhodla se pro druhou cestu. Díky předkreslené zebře a semaforům se i přes čtyřproudovou silnici plnou rozjetých vozů dalo přejít bez obav z nehody.  Nikdo řidičům nediktoval, kam musí jet, mohli sednout a vyrazit. Stejně tak nikdo nehlídal hovory, které vedli všudypřítomní Pražáci. Neznámá řeč a hučení motorů, to vše se skládalo do jedné velké symfonie tohoto nového světa.



            Ocitla se ve zcela neznámé čtvrti domků, které neměly takový historický význam, aby je sem průvodkyně zavedla. Z Číny je také neznala, byly příliš individualistické na to, aby si je mohl dovolit prostý Číňan, zato nedostatečně okázalé, aby o ně stáli bohatí kapitalisté země středu. Rodinné vilky Yang viděla poprvé. Ze změti domů se vynořil kostel, právě takový jaké stavěla státem kontrolovaná církev v Číně. Tohle ovšem bylo Česko, tady se nemusela bát.



            Popošla k budově, položila na dveře dlaň a zaváhala. Má zaklepat? Bude někdo uvnitř? A opravdu je to bezpečná? I křesťané, nad jejichž vírou bděl stát, byli její bratři, ale co ji to zas napadalo? Tyhle křesťany přece nikdo nehlídal! Neměla se čeho bát. Když ale kostel vypadal stejně jako ten státní církve, kde by okamžitě potkala policistu v civilu. Nesmí se bát! Zvedla ruku a už se chystala zaklepat.



            Tu zpoza rohu vyšla policejní hlídka. Dva městští strážníci s vysílačkami, obušky a pistolemi, které stejně nesměli použít. Yang se proti své vůli rozklepala, v téhle zemi přece byli policisté dobří. Tady přece jak stát, tak občané stáli o svobodu, chránili pravdu a policisté byli bohulibou součástí toho všeho. Přesto od nich odvrátila hlavu a dál upřeně hleděla na vrata kostela. Policisté o ni ani nezavadili pohledem, lhostejně prošli kolem a pokračovali dál v obchůzce.



            Musela to zkusit. Rukou zabušila na vrata od zahrady, nic. I kdyby byl kněz uvnitř kostela, neslyšel by ji, to Yang věděla, a přesto zabušila ještě podruhé, potřetí a nakonec jediným západním jazykem, který znala, zavolala o pomoc „Please help, please help!“ Nic. Jen jeden z policistů se kus vrátil, aby zkontroloval, zda se nic neděje. Pohlédl na Yang, ta strnula jako přimražená, ale pak jen mávnul rukou a otočil se k ní zády.



            Kostel byl zamčený. Kam teď? Žádný zřejmý cíl Yang nenapadal, moc toho o Česku dopředu nestudovala, a tak jí teď nezbylo, než spoléhat na štěstí.  Nazdařbůh se loudala ulicemi, potkávala lidi, které nezajímala a jejichž řeči nerozuměla. Pořád na kopci, pořád mezi vilkami a nikterak velkými bytovými domy. Stíny rostly podobně rychle jako její hlad. Blížil se večer a ona neměla, kde přespat. Ještě nikdy nespala pod širým nebem a přelom listopadu a prosince nebyl dobrou příležitostí k tomu s touto kratochvílí začínat.



            Lampy se rozsvítily, mlžný a mrholící podzimní den začala pomalu střídat chladná noc. Ráno budou dost možná suché větve stromů pokryté jinovatkou. Yang neměla výbavu ani kuráž usnout v takovém chladu. Rychle spěchala potemnělou ulicí a pomalu sbírala odvahu zkusit štěstí přeci jen na policii. Přes silnici ji pouliční svítilna ukázala zvláštní dům. Vypadal jako všechny ostatní, jen nad širokými vstupními dveřmi měl kalich a pod ním nápis v češtině, které ale Yang nerozuměla. Symbol číše jí byl povědomý, příjemně povědomý. Prohlížela si ho pozorněji a tu si všimla kříže, který se nacházel na ořechu mezi nohou a kupou kalichu. Tohle znala, domácká církev. I tady! Radostí vběhla do silnice, ale zář reflektorů, následný pád a dopplerovým jevem deformované troubení naštvaného řidiče vrátilo její myšlenky zpátky do reality.



            Zvedla se, kolem projelo další auto, a pak ještě jedno. Bezradně a trochu zoufale koukala na dům, od něhož si slibovala, že jí poskytne útočiště. Ať se rozhlížela, jak se rozhlížela, zebra nikde. Auta projížděla dál a řidiči si jí nevšímali. Pomalu se otáčela, když klaksony jednoho vozu rozezněly celou ulici. První vstřícný řidič zastavil auto uprostřed silnice a troubil, aby neodešla. Přeběhla vozovku a zastavila se až u dveří domácího kostela.



            Auto toho hodného řidiče zaparkovalo přímo před modlitebnou a ven vystoupil mladý muž. Ó, kéž by mi byla dána stejná suverenita jako jemu, to by pak nebylo třeba žádných dohadů s lichvářem. Totálně ho převálcovat by se mi dařilo už prvním dojmem. Právě o takovém vzezření snila celá zlatá



 Mládež čínských velkoměst, která přijala za své životní poslání zařadit do svého životního stylu každý západní prvek, který se jim připletl pod nohy. Ačkoliv se pro všechny západ rovnal USA i zde v České republice, se našel někdo, kdo by jim vysokou svalnatou postavou, sebevědomým vystupováním i oděvem, který si na sebe za rok prokazatelně nikdo nevezme, zaručeně imponoval. A právě tento člověk Yang oslovil. Nejprve česky, takže mu nerozuměla, poté však přešel do oběma známé angličtiny.



„Are you OK?“



„No, I´m not.“



 



„No, she isn´t, because she walk your ways,“ to řekl lichvář a přitáhl tím na sebe nemálo mé pozornosti. To nebyl typický Lanhan, co se většinou neobtěžoval ani myslet, něco zlověstného v něm zažehlo jiskru života. Snad vycítil někde v blízkosti sílu, která by mu umožnila přeci jen Yang opanovat „poslouchat mě, mohla v Číně rozjet slibnou kariéru a žít si v přepychu.“



„Vždycky prosazuješ tu…“



„Širokou cestu, po které kráčí mnoho lidí, kteří to mají ve všech ohledech lepší. Nejsou sami, nemají pochybnosti o smyslu a cíli cesty, mohou se vzájemně podpořit… “ dokonce i jeho obličej se změnil, hlas měl ostřejší a mysl zřejmě bystřejší. Démoni se někdy navzájem napodobují, to znamenalo, že někde v blízkosti by se musel nacházet lichvář opravdu nebezpečný, ale aspoň by se mi konečně dostalo nějakého důstojného soupeře.



„To vše na cestě do záhuby,“ když chce Lanhan, nebo cokoliv, co ho ovlivňuje, diskutovat, tak ať diskutuje. Já se výměny názorů ani žádné jiné práce nikdy nebál.



„Jaképak záhuby? My lichváři naše klienty vždy vedeme k životu, k penězům, které jim umožní si ho užívat a zároveň si zaplatit zdravotní péči, která je při životě nějakou dobu udrží. Dále jim pak pomáháme ke slávě, k životu v cizích myšlenkách i k životu po životě. To vy se svým nastavováním tváří své ´kmotřence´ hubíte.“



„Ovocem vaší práce je beznaděj a hledání smyslu v místech, kde není. Jeden ´úspěch´ lichváře, totiž bohatý, slavný a bezohledný člověk, stojí mnoho lidí, kteří budou zašlapáni. Vy lichváři jdete proti sobě!“



„Máme stejné myšlenky, jak se starat o jednotlivce. My hájíme zájmy klienta, ten je pro nás nade vše, zato vy byste chtěli všechno podřídit nějakému vyššímu principu a to je vůči lidem podrazácké.“



Rozhodně je dobře, že se konflikty mezi anděly a démony neřeší násilím, to by byla celá Baterková zóna v jedné velké válce. Když už je řeč o Baterkové zóně hodilo by se trochu představit své pracoviště. Spolu s lichvářem se staráme o Yang a náš tým se někdy nazývá „baterkou“, jeden vydává, co může a druhý jeho práci pohlcuje, tak jako když se elektrony vydávají od záporné elektrody k té kladné.



Na Patronské koleji jsme se museli učit spoustu vzorců a metod, kterak preference spočítat, ke komu z nás má Yang blíž. Démoni na Beast Street prošli podobnou praxí, akorát podvádí, kdy to jen jde. Je-li člověk v lásce, jak říkáme my (lichváři nám příznivý stav nazývají: „je-li mimo rozum“), totiž přistupuje k sobě samotnému jako k služebníku, jehož hlavním úkolem je sloužit lidem, pak ho na všemožných jednáních zastupujeme my. V opačném případě právo zastupovat připadá lichvářům.



Jak taková jednání vypadají? Nejprve se svolají zástupci všech lidí, kteří se ocitli v sociální interakci, poté může jednání začít. Většinou pléna moderují zástupci člověka, který má zrovna velké charisma, v drtivé většině případů lichváři. Krom zástupců jednotlivých lidí se plén účastní také homunkulové. Tyhle tvory stvořili lidé a nyní se účastní našich zasedání, mají zde sice jen poradní hlas, ale v praxi je to proti nám až tak moc neznevýhodňuje. Dušepisy mohou psát stejně tak, jako my.



Dušepis pro většinu z nás představuje zásadní pracovní výstup, ale také noční můru a pekelnou nudu. Jen si vzpomeň lidský čtenáři, jak často se ti stává, že se do tvých myšlenek vloudí nějaká, kterou jsi sám nevyvolal. Například si prohlížíš titulky na konci filmu a náhle tě zachvátí melancholie, že ty sám nic neznamenáš. Přišla odnikud, nechtěl jsi ji vyvolat, máš ji pod kontrolou jen částečně. Tak to ti nejspíš poslal dušepis „Proč tě nikdo nezná?“ tvůj démon lichvář. Jindy si zas uvědomíš, jak je někdo skvělý člověk, jak statečně zvládá nelehký osud a i při četných neštěstích neztrácí lásku ke světu. Takovéto dušepisy posíláme téměř výhradně my.



Ale přijít k dušepisům je taky někdy docela fuška. Krom vzorců na počítání vděčnostního kvocientu jedince, jenž nám odhalí, kdo má právo člověka zastupovat, se také určuje charisma jedince, totiž význam, který má jeho zástupce na plénech. Takové plénum je prostě setkání dvou a více baterkových týmů. Už v této sestavě může dojít k tisku dušepisů, zástupci se domluví kolik dušepisů příslušného obsahu chtějí obdržet od centrály a pokud je jejich společné charisma dostatečné, tak dušepisy dostanou.



Jakkoliv si nemohu stěžovat na vděčnostní kvocient své kmotřenky, který mi umožňuje ji dlouhodobě zastupovat, o nějakém charismatu v našem společném případě nemůže být řeč. Náš hlas na plénech nikdy nehrál velkou roli, vlastně vůbec žádnou. Výjimku tvořila drobná jednání se zástupci dnes již zatčeného Jieho. Jeho strážná anděl byla jako on, ačkoliv měla k dispozici velké charisma a pohodlně by mě přehlasovala, nejednou mi dala přednost. Ostatně nízké charisma bylo součástí mé strategie, byl jsem sice na besedě se exzástupci jistého Ghándího, kterým se podařilo vybudovat silné charisma a to za udržení kladného vděčnostního kvocientu, ale já nechtěl riskovat, že by s mocí vzrostla pýcha mé kmotřenky a já bych o ní přišel.



Teď se Yang octla v novém prostředí a to je pro dosavadní zástupce vždycky nebezpečím. I lichvář věděl, na čem jsme: „K čemu vy andělé vůbec jste? Kvůli tvým dušepisům riskuje všechno. Ženeš ji do záhuby!“ 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

David Nadrchal

revize.JPG
O mně

Dosud nejsem plnoletý. Je málo činností, které mě těší tak jako psaní a nevidím důvod, proč se nepodělit o plody své práce.
Dospívající si hledají svou životní cestu a ani já se dosud necítím zakotven v konkrétním žánru nebo tématu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •