IKAR CZIKAR CZ

Nápoj lásky (Ivana Nováková)31.7.2018
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 278, Komentáře 0

 

Nápoj lásky - 9. Jako blbá Popelka

„Máma se ptá, zda bys přijela příští víkend do Kolína.“



„Ne!“ vyhrkla jsem, než se stačila nadechnout a dodat, jaká dobrota by na mě zase čekala. Moje matka nebyla žádná excelentní kuchařka, ale od té doby, co jsem odkázaná na vlastní zdroje, představuje doma připravené jídlo manu nebeskou a byla bych ochotna kvůli němu riskovat i střet s doktorem Mráčkem.



„Promiň, mám spoustu učení,“ začala jsem zbaběle vysvětlovat. „V mikru se mi to hrne. Blíží se druhý zápočtový test, přičemž z toho prvního jsem nedostala dostatečný počet bodů.“



„Já vím,“ odpověděla klidně. Seděla na své ustlané posteli, zatímco já propadla občasnému šílenství, kdy se pokouším na malé ploše zorganizovat a uklidit nepřiměřeně mnoho věcí. Nejsem zas takový materialista, ale umístit na nějakých deset metrů čtverečních všechno, co k životu potřebuje spořádaný občan, je nadlidský výkon.



Odkašlala si a já očekávala, že bude pokračovat v nátlaku. Takže mě opravdu vyděsilo, když začala ze zcela jiného soudku.



„Emo, prosím, sedni,“ pronesla tak zvláštním hlasem, že mi upadly z rukou sandály, které jsem chtěla hodit do krabice na skříni. V očích měla spoustu laskavosti a smutku a mně se zatmělo. Propána, jak je to dlouho, co do ní Matěj nalil ten lektvar? Nějaké tři týdny? Měsíc? A jejej! Svezla jsem se na postel naproti.



„Tak začni,“ vyzvala jsem ji hluše. „Předpokládám, že nastal čas na kruté pravdy.“



Mlčela a já cítila, jak mi v podpaží tečou čůrky potu. Pak pomalu mrkla.



„Nevím, jak začít.“



No jasně! Zatraceně! Nejradši by po mně skočila a vyškrábala mi oči, jenže nemůže, protože to je nejhodnější člověk pod sluncem. Právě jsem si proti sobě poštvala anděla. Jsem vážně kabrňák. Přátel mám tolik, že je můžu přehazovat vidlemi, o jednoho víc nebo míň, co na tom záleží? Udělalo se mi slabo. I kdybych jich měla spoustu, přítelkyně Janina formátu je jenom jedna.



„Proboha, spusť, ať to máme za sebou!“ vyzvala jsem ji hrubě.



Ztěžka si povzdechla. „Prosím, Emo, nevyváděj!“



Skoro jsem se rozbrečela. Jana nikdy nehodnotila moje chování. Myslela si často svoje, ale nečetla mi levity. Sepjala jsem ruce v klíně.



„V sobotu s tebou na Rigoletta nepůjdu. Prodala jsem svůj lístek.“ Odmlčela se.



Pořád jsem čekala, kdy spustí bandurskou, ale ona mě jenom pozorovala dobráckýma hnědýma očima.



„Proč?“ Hlas mi pisklavě přeskočil.



„Víš já... Nechceš přinést vodu? Jsi bledá jako stěna.“



„Vysyp to!“ zakřičela jsem. Je to asi tři minuty, kdy mě požádala, abych zachovala klid, že? „Promiň, promiň,“ začala jsem se zběsile omlouvat.



„Ne, to je moje chyba,“ uznala sklesle. „Vážně to moc protahuju. Chci tě jenom ujistit, že tě mám pořád stejně ráda. Ať to zní, jak chce hloupě, na našem vztahu se nic nemění. Ale, hm, stěhuju se k Matějovi.“



„Cože?“ Tak úporně jsem čekala naprosto jinou pointu, že jsem její vysvětlení nevstřebala.



I rozrušená a nervózní Jana působila klidně, mírně a vyrovnaně. Nezvýšila hlas a nezačala zběsile drmolit, což bych za daných okolností předváděla já.



„Jsem si vědoma, že jsi šla na ekonomku kvůli mně. A taky vím, jak velice jsi osamělá. Znovu opakuji, že jsi pořád moje nejlepší kamarádka. Ale Matěje miluju. Prostě miluju.“ A usmála se bezvýhradně šťastně, jako ostatně pokaždé, když o něm hovořila.



Zatřásla jsem hlavou. „Počkej. Nechápu to. Pokud se stále přátelíme, proč se mnou nejdeš do Opery?“



„To je tak. Poprosila jsem Jonáše, aby nám půjčil auto, abychom mohli moje věci odvézt do jeho bytu. Jenže on nemůže jindy než v sobotu. V poslední době se mu docela nakupily povinnosti.“



Kdyby někdo právě nahlédl do mého mozku, viděl by myšlenky ve zběsilém víru připomínajícím automatickou pračku.



„Proč chceš svoje věci odvézt do Jonášova bytu, a ne k Matějovi?“ vysoukala jsem ze sebe a souběžně mi hlavou běžela čarodějnická analýza. Jana je do zrzouna evidentně blázen. Díky lektvaru jej úplně na začátku vzala na milost. A postupem času k němu vzplanula čistou, opravdovou láskou. Občas, asi v jednom případě z milionu, nápoj zafungoval správně. Díky, Pane Bože, díky!



Konečně se trochu uvolnila a pousmála. „Mrzí mě, že jsem tě mystifikovala. Matěj bydlí v bratrancově bytě. Přispívá mu na nájem. A já tam skoro tři týdny žiju taky. Dohodli jsme se, že by bylo jenom spravedlivé, abych necpala peníze správě kolejí, ale Jonášovi.“



„Pane jo! Toho chlapa se drž, když má tak bohaté příbuzné.“



Znejistěla. „Oni Veselí, tedy Jonášovi rodiče, zas tak zazobaní nejsou. Jonáš prostě nějak přišel k penězům. Nikdy jsem se ho neptala. Možná něco zdědil po strýčkovi z Ameriky.“ Trhla rameny.



„Takže s Matějem je to zatraceně vážné, co?“ Hlava se mi málem rozpadla na dva kusy, jak široce jsem se usmála. Já měla tak ohromnou radost!



„Já jsem opravdu trubka. Strašně jsem se bála, že se budeš zlobit. Jako kdybych zapomněla, kdo nás dal dohromady. Z toho důvodu tě taky máma zve. Prý jsem ještě nikdy nebyla tak šťastná. Ráda by ti poděkovala.“



„Přesně kvůli nehynoucí vděčnosti paní Mráčkové jsem to dělala, ty kozo. Takže ty pro nějaké mrzké tělesné potěšení obětuješ Verdiho? Hanba ti!“



Culila se, a pak se zatvářila trochu provinile, aby se opět rozzářila přemírou štěstí.



„Emo, máma by tě opravdu moc ráda viděla. Moc ji mrzelo, jak na tebe táta vyjel o narozeninách.“



Přerušila jsem ji: „Jani, tvoje maminka je zlatý člověk a nemá ji co mrzet. Vzpomínka na tu svíčkovou mě bude blažit do smrti. Vyřiď jí, že šálu nesundávám ani ve sprše a stala se mým nejoblíbenějším kusem v šatníku.“



Dobrá, takže jedna jediná věc vyšla k obecné spokojenosti. Sláva. Protože na zbývajících frontách se záležitosti komplikovaly o závod. Černý otevřeně pohrozil, že mi nedá zápočet, pokud ani jednou nedorazím na konzultaci. Jenže loni jsem mu vyhověla, a stejně mě vyrazil. Což dosti pochroumalo mou motivaci. Nechtěla jsem s ním víckrát provozovat, ehm, sex. Prostě nechtěla.



Ďas aby to spral.



„Ahoj Emo, co děláš dnes večer? Nezajdeme na skleničku?“ Ano, další kámen úrazu. Krasoslav zahořel požárem touhy. Ke vší smůle jsme měli mnoho předmětů společných. Momentálně se vedle mě nasáčkoval na přednášce z územního rozvoje.



Předstírala jsem hluchotu vůči jeho návrhům a abnormální zaujetí výkladem. Otevřel blok a začal chvatně zapisovat poznámky. Po chvíli mi položil stránku přes klávesnici. Omyl. Nebyly to poznámky. Nakreslil sérii schématických postaviček, pro pořádek označených iniciálami E a A, ve velmi charakteristických pozicích. Jeho malůvky byly tak trochu sprosté, ale mnohem víc vtipné. Zčervenala jsem a zároveň vyprskla.



„To je z Kámasútry, víš? Jsem vzdělaný muž. Jak to vidíš s mým návrhem?“



„Ty jsi takový romantik!“ odbyla jsem ho a odsunula kresbičku zpět na jeho desku.



„Ty toužíš po romantice? Vážně?“ Zmlkl, zjevně konsternován svým zjištěním. Načež se ke mně naklonil. „Líbila by se ti plavba lodí po Vltavě? Nasvícené architektonické skvosty chvějivě se odrážející na temných vlnách? Svařené víno a mužná náruč neodolatelného krasavce?“



Proklatě. Zaváhala jsem, protože mě jeho idea doslova uchvátila. Až na tu mužnou náruč, pochopitelně. A on si toho všiml.



„Takže dnes k břehům rozkoše dorazíš s drsným lodníkem? Tvé přání je mi rozkazem.“



„Krucinál, Arnolde, dej mi svátek. Copak jsi zapomněl, jak tyhle záležitosti probíhají? S někým se vyspíš a tím to končí. Na člověka čekají další obzory, nové zážitky. Ty přece s holkami, s nimiž souložíš, nechodíš. Já to mám taky tak. Nechci se vázat. Nemám zájem.“



Naštval se. Sice zmlkl a po zbytek přednášky si mě nevšímal, ale napětí ve vzduchu by se dalo krájet.



„Hele, přestaň dělat cavyky,“ osopil se, sotva docent odešel a já začala balit věci. „Nevytahuj žádné špinavé prádlo. Tyhle historky se nás netýkají. S žádnou jsem zatím chodit nechtěl, (jo, hm, a co Tamara?), a teď jsem si vybral tebe. Večer tě vyzvednu v sedm, zajdeme na večeři, ať ti nekručí v břiše.“



„Trhni si.“



Udělala jsem čelem vzad a vylezla z řady na druhou stranu. Prostě s ním už nikdy nepromluvím! Zamíchala jsem se mezi ostatní studenty a podařilo se mi zmizet, než se vymotal.



Série podobně třeskutých radovánek mi zpestřovala všední dny, takže jsem se opravdu těšila na sobotu. Neuvidím Černého, Vrtišku, ani Holágovou. Zaplať Pánbu. S posledně jmenovanou se vzájemně vyhýbáme, ale ta protivná holka o mně a Janě roznesla pomluvy, že jsme jí ukradly nápady na seminárku z kultury. Nechápu, jak jsme jí mohly odcizit něco, co zjevně vůbec nemá a nikdy neměla, jenže nespravedlivé nařčení vás zašpiní podezřením navěky.



Když začala Jana v sobotu házet věci do tašek a krabic, padla na mě chmura. Proti negativním myšlenkám jsem zabojovala zuřivou činností. Odnesla jsem vyprat prádlo. Udělala rešerši nutnou k diplomové práci. Otevřela jsem mikro. A zase ho zavřela. V poledne mě Jana překvapila. Ve snaze mi svůj odchod částečně zpříjemnit objednala pizzu. Trousila jsem ujištění, že to nemuselo být, a zblajzla ji.



Představení začínalo v sedm. Sice jsem v týdnu zvažovala variantu prodeje i své vstupenky. Zcela rozumně jsem však usoudila, že sobotní večer bude náročný a Verdi může věci jenom vylepšit. Někdy kolem páté jsem se začala chystat. A jelikož jsem mířila do Státní opery, rozhodla jsem se pro dlouhé šaty.



Na plesy nechodím, maturiťák jsem vynechala. Paní Mráčková mě přesto přiměla k nákupu jedné toalety vzhledem k vášni pro klasickou hudbu. Musím přiznat, že se tato investice bohatě vyplatila. Nestály zase tak moc, průměrné půjčovné za svatební šaty na jeden obřad je vyšší. (Tím argumentovala Janina maminka, věřím jí.) A byly opravdu krásné. Ušité z temně modrého hedvábí, které zvýraznilo barvu mých očí i vlasů. Pravda, královská modrá sluší každému. I jejich střih mi lichotil. Navíc jsem si v nich připadala opravdu vznešeně. Zkrátka oblékla jsem si svoje nejoblíbenější šaty.



„Když tě vidím, je mi opravdu líto, že o představení přijdu,“ povzdechla si kamarádka.



„Můžeš si koupit cédéčko,“ snažila jsem se ji utěšit.



„To není ono.“



Česala jsem si vlasy a snažila se potlačit mrazivou jistotu, že jsem parťáka na těžkou kulturu definitivně ztratila.



„Jelikož tě Matěj tahá po automobilových závodech, mohla bys ty jemu navrhnout divadlo.“ Raději jsem se na ni nedívala, aby z mého výrazu nevyčetla ošklivé podezření.



„No, to ne. On na vážnou hudbu není. Předpokládala jsem, že do koncertních síní mě budeš doprovázet ty. Vlastně jsem na to spoléhala.“



„Že váháš! Já jenom myslela, že bys mu rozšířila obzory.“



„Uvidíme. Za rok budeme obě vydělávat. Mohly bychom si koupit předplatné.“



„Jo, to by bylo fajn. Hele, kdy ti borci dorazí? Nemají zpoždění?“ Kontrolovala jsem kabelku, zda mám všechno potřebné, lístek, lítačku, peníze a klíče. Pak jsem vklouzla do bot. Jana mezitím držela telefon u ucha a starostlivě mumlala, kde jen můžou být. Zatočila jsem se před zrcadlem, když se ozvalo zaklepání.



„Nezvedal jsem to, protože jsme stáli před dveřmi,“ vysvětloval Matěj. „Ahoj Emo. Seznamte se, tohle je můj bratranec a domácí.“



Jonáš vypadal jako mladinký Sylvester Stallone. Urostlý svalovec s tmavými vlnitými vlasy nezbedně spadajícími k ramenům, tudíž totálně mimo veškeré módní směry. Obličej měl zvláštně nesourodý, doslova tak ošklivý, až byl hezký. Vzhledem k počasí z jeho kůže moc vidět nebylo, ale i ty kousky pokrývala jednolitá vrstva pestrobarevného tetování.



„Pane jo,“ vyklouzlo mi. „Pracuješ pro Yakuzu?“



Zatvářil se, jako by mu uletěly včely. Zkusila jsem se omluvit, jenže jsem už musela pomalu vyrazit na tramvaj. V lodičkách toho moc nenaběhám. Navíc kluci se bez řečí chopili krabic a tašek a začali náklad odnášet do auta.



„Užij si večer,“ popřála Janička a objala mě. „Sluší ti to.“



Až v tu chvíli jsem si uvědomila spáchané pochybení. Jak jsem se kochala vlastním zevnějškem, zapomněla jsem si dávat pozor na své kouzlo. Úplně mi zatrnulo. Ale co, uklidňovala jsem se v duchu. Matěje zmámit nemůžu, protože je zamilovaný do Jany. Jonáš mě viděl sotva pár minut, navíc jsem vůči němu byla jízlivá. A třeba má taky děvče.



„Zvládněte to bez problémů. V pondělí se uvidíme, já ti vylíčím, co jsi zameškala, a ty mi povíš humorné historky ze stěhování.“



„Zítra ti zavolám,“ slíbila. Dobrá.



Rigoletto mi určitě pomohl překonat Janin odchod. Ale po návratu do prázdného pokoje jsem brečela. Nikomu to nehodlám přiznat, nejméně své nejlepší přítelkyni. Ležela jsem v záplavě modrého hedvábí na posteli a po tvářích mi tekly slzy. Taky jsem uvažovala, jak bych mohla svou osamělost překonat, případně odvrátit. Přátele si hledám obtížně, nejsem společenská, vůči lidem projevuju nedůvěru.



Zato mám výjimečně vyvinutý cit pro drama, napadlo mě, když jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle na skříni. Ilustrace z obálky červené knihovny hadra. Tak to ne! Pohov, volno, rozchod!



Zvedla jsem se a začala soukat z róby. Pozor, kdo to nezažil, netuší, co je opravdová výzva. Obdobné šaty se bez komorné prakticky nedají svléknout. Do sprchy a posléze postele jsem zalezla smutná a vyčerpaná.



Rozlišení na šťastlivce a smolaře je otázkou statistiky, nikoli pevné víry ve vysněný cíl, jak se snaží člověku namluvit příručky osobnostního rozvoje. Když je nízká pravděpodobnost úspěchu a věc se přesto podaří, dotyčný se řadí do tábora A. Druhé skupině, k níž patřím já, nepomohou ani hodnoty kolem devadesáti procent. Uvedu příklad.



Jonáš se mnou v sobotu neprohodil ani slovo. Zahlédl mě koutkem oka. Každá jiná by se mohla spolehnout, že ji vůbec nezaregistroval. Takže mně hned ráno přistála SMS od Jany se zdvořilým dotazem, zda může postoupit Jonášovi moje číslo.



Než jsem jí odpověděla, vyběhla jsem do obchodu pro loupák, po návratu uvařila černé kafe a udělala si pravou nedělní snídani. S kofeinem a cukry v krvi jsem přítelkyni udělila souhlas k šíření kontaktních údajů.



Netrvalo ani dvacet minut a dotyčný telefonoval.



„Volá Yakuza. Děláme nábor nových kolegyň. Požadujeme výjimečnou krásu a inteligenci, což hravě splňujete. Nabízíme skvělé benefity jako přízeň jednoho skvělého chlápka, s tím související nošení na rukou, ochranu před nepřízní všeho druhu a zbožné uctívání. Máte zájem?“



Tři vteřiny mi trvalo jeho proslov vstřebat, načež jsem vybuchla smíchy.



„Skvělá úvodní řeč. Jsi talent.“



„Hm. Musel jsem si to napsat a přečíst, jinak bych koktal. Hele, můžeme se vidět? Teda jako jestli by ses nechtěla se mnou setkat. No, víš, jak to myslím...“ V pozadí jsem slyšela zuřivé napovídání od Matěje. S tím koktáním měl svatou pravdu.



Včera jsem se topila v slzách v důsledku osamělosti. Nemám moc na vybranou. Navíc mě rozesmál. Jenže jsem čarodějka. Máma žila sama a zemřela mladá. Babičku si ze stejných důvodů vůbec nepamatuju. Proč asi? Nejsme stvořeny pro partnerský život.



„Jonáši, jsi neuvěřitelně báječný kluk, ale já nerandím. Prostě se na to nehodím.“



„Jsi lesba?“ Jo, to mám za tu Yakuzu. Na pozadí se ozvalo zuřivé „Ne!“ od Janičky. Ta holka mě znala jako vlastní sestra. Lži mě nedokážou zachránit.



„Ne,“ potvrdila jsem kamarádčin výrok. „Jsem asociál.“



Nastala hodně dlouhá a trapná odmlka.



„No tak nic, promiň, že jsem otravoval.“



„Ne, to já se omlouvám, za Yakuzu i za to, jak jsem tě právě odbyla. Moc mě to mrzí.“ Ukončila jsem hovor. Tak to bychom měli.



Veselohra pokračovala v pondělí ve škole.



Na chodbě mě dohonil Krasoslav, šarmantní jako obvykle. „Hele, už tě přešlo to PMS? Nechtěla bys o víkendu zaletět do Vídně na nákupy?“



V jednoduchosti tkví síla. „Ne!“ odsekla jsem a otočila se k němu zády. Správně. Nosem jsem vrazila do Černého. Z očí mu šlehaly blesky a zlostně zatínal čelisti. Do háje, copak jsem jeho majetek?



„Promiňte, pane profesore,“ zamumlala jsem a natáhla krok, abych se jich zbavila obou.



Krasoslav si emocionálního střetu s vedoucím katedry nevšiml. Doběhl mě a popadl za rukáv.



„O co ti jde? Dostalas mě na kolena. Můžeš přestat blbnout?“



„Dej mi pokoj,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka. Couvala jsem od něj pryč. A zazvonil mi mobil. Jo, když čert sere, tak na jednu kupu. Zvedla jsem to.



„Ahoj. Včera jsem se moc nevyznamenal. Jana mi vysvětlila, že jsi velmi plachá. Mám skvělý nápad. Vyjdeme si ve čtyřech. Naprosto nevinně. Vím o skvělé steakové restauraci. Jíš maso, doufám? Tak to je skvělý. Kdy? No, co třeba hned dneska? Výborně. Ne, vyzvednu vás u školy. Už se moc těším. Ahoj.“



Ukončila jsem hovor.



„Kdo to byl?“ staral se Arnold.



Proboha! „Jeden kamarád,“ odpověděla jsem vyrovnaně.



„Jaký přesně druh přátelství mezi sebou máte?“



„Do toho ti vážně nic není.“



„Když máš dnes čas, vyjdeme si spolu.“



„Ne, Arnolde, nevyjdeme. Nemám o tebe zájem a nech mě, prosím pěkně, na pokoji.“ Slova se v chodbě pěkně rozléhala a naši show sledovala dobře polovina ústavu.



„Ty mi dáváš kopačky? Mně?“ Jeho zlost se mísila s nebetyčným údivem.



Ve skutečnosti ne, protože jsme nikdy netvořili pár, ale nechtěla jsem působit horší zlo, než právě probíhalo.



„Jo, je mi líto. Nejsi můj typ.“ Každá hláska padala v užaslém tichu na dlažbu jako střepy.



Krátce resuscitoval. Zvedla jsem ruku k pozdravu. „Měj se.“ Otočila se a sledována bezdechým davem jsem mířila pryč.



Po takto náročném odpoledni se nápad navštívit steak house ukázal jako naprosto jedinečný. Když jsem svým přátelům (zní to skvěle!) nad flákem masa líčila děsivou historku, svorně mě litovali, nabízeli panáka (zuřivě odmítnuto), objetí (vřele přijato) a poskytli mnoho vtipných i bláznivých rad, jak se z Krasoslava nezbláznit. Došlo na Rigoletta i humorné příhody ze stěhování (utržená ucha igelitové tašky, skripta a tužky rozsypané po celém parkovišti a podobně).



Jonáš má dva bratry, ten mladší dělá automechanika, ale zřejmě jsou do aut blázen celá rodina, protože on sám studuje něco ohledně motorů na technice a táta pracuje v automobilce v Boleslavi. Byl vtipný, hlučný a srdečný. Patřil k lidem, s nimiž se chce přátelit každý. Nenutil mě pít alkohol, což považuji za indikátor slušnosti.



Zkrátka celý večer měl jedinou vadu. Nemohla jsem si o něm po příjezdu na kolej popovídat s Janou. Všichni tři odšustili někam do Hostivaře a mě zanechali opuštěnou na Jarově.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •