IKAR CZIKAR CZ

Nápoj lásky (Ivana Nováková)31.7.2018
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 734, Komentáře 0

 

Nápoj lásky - 20. Jedno překvápko za druhým

Vzhledem k daným metafyzickým aspektům pozemského bytí si člověk musel považovat každého okamžiku štěstí. Takže jsem křepce vyskočila v nekřesťanskou hodinu, abych se s miláčkem stihla rozloučit, než odejde vydělávat penízky. Má snaha byla odměněna. Zřejmě jako pokání za hanbaté nepředloženosti předešlé noci Mik vyběhl, tedy přesněji řečeno velmi obezřetně po ledovce doklouzal do pekařství na rohu a přinesl čerstvé housky.



Společně jsme posnídali a celou dobu se sladce čumáčkovali. Načež andílek usoudil, že bych mohla utonout v bezbřehém pocitu sebeuspokojení, a zeptal se, jak to mám se školou.



Pád na Zemi byl tvrdý. Odtáhla jsem se a zašklebila. „Čeká mě veřejná správa. Stejně pořád zvažuju, že toho nechám.“



„Hm. Jsem ochoten strávit věčnost s čarodějnicí, ovšem musí to být inženýrka.“



„Zapomínáš na našeho společného přítele Daniela a mikro.“



K tomu neměl co dodat, takže se vytasil s další podpásovkou. „A právo? Už ses zapsala na zkoušku?“



Zakoulela jsem očima. „Neprovokuj, nebo to s tebou špatně dopadne. Víš, že ovládám metody, jak tě dostat úplně do kolen.“ Jelikož se na jeho tváři smísil nesouhlas s roztoužením, pochopil mě naprosto přesně.



„Ehm, asi budu muset vyrazit na cestu do kanceláře,“ posteskl si zastřeným hlasem.



„Tvoje volba.“



Navzdory uvedenému prohlášení bych ho nejspíš na místě svedla, kdyby mi nezazvonil mobil. Jelikož Mik seděl vedle mě, bylo skutečnou záhadou, kdo mi mohl volat. (Jana, Jana, Jana! Dej, Bože, ať je to ona!)



Pohled na displej přinesl první brutální překvapení onoho dne. Tohle jméno bych nečekala ani ve snu. Anděl se natáhl, aby lépe viděl. Tak jsem mu telefon ukázala a hovor přijala.



„Ahoj, proč voláš?“



„Chci si popovídat.“



„A o čem?“ Uznávám, nepůsobila jsem vstřícně. Ale byla jsem maximálně rozvrkočená. Ehm, vyvedená z míry.



Na druhém konci se ozval povzdech. „Dala jsi mi přece ultimátum. Rozmyslel jsem se. Přijímám tvé podmínky.“



Zatmělo se mi. „Víš, Jonáši, všechno je jinak. Někoho jsem potkala.“



„Tak tohle vím,“ zavrčel. „Matěj povídal, že ses tuhle po škole vedla s nějakým drsňákem.“



Drsňákem? Vykulila jsem oči a zírala na týpka po svém boku. Hm. Ostře řezaná brada. Drahý oblek, hedvábná kravata. Kalhoty obtažené přes pevné svaly.



„Takže sis na podzim jenom něco vymýšlela, aby ses mě zbavila?“ pokračoval bývalý milenec. Mik zatnul čelisti.



„Jonáši, jednak se bavíme o události měsíc staré. Svého kluka jsem potkala o Vánocích. A potom ano, máš pravdu. Vlastně jsem si stanovila falešné podmínky, protože jsem sama jednala pod nátlakem. Dostala jsem jednoznačný příkaz se s tebou rozejít.“



„Od koho?“



„To je už úplně bezpředmětné.“



Následovala odmlka. A já marně zatoužila po možnosti se s Jonášem obyčejně přátelit. Mít někoho, s kým si pokecám, až mi heavy metal poleze neúnosně na nervy nebo se drahá polovice zdrží do noci v práci.



„Emo, moc rád bych se s tebou viděl. Nechci tyhle věci řešit po telefonu. Zašla bys se mnou na kafe?“ Jeho hlas zněl zvláštně. Prosebně a jakoby omluvně.



Michael zvedl obočí.



„Jonáši, jsem zadaná. Už nezáleží na tom, co se stalo.“



„Vždycky na tom záleží. Minulost je důležitá. Tak co? Nemůžeš mi věnovat ani hodinku dvě svého času?“



To bych, zatraceně, měla. Jakkoli se jednalo o prchavou zamilovanost, prožila jsem s ním moc hezký čas. Takže jsem souhlasila a domluvili jsme se na odpoledne v centru.



„Půjdu s tebou,“ prohlásil anděl strážný, sotva jsem zavěsila.



„Zapomeň!“



„To mi vysvětli proč.“



„Musíš do práce.“



„Nemám žádnou důležitou schůzku, tedy vyjma té s tvým bývalým, a ostatní záležitosti počkají. Moji společníci jsou zvyklí, že se nepřetrhnu.“



„S Jonášem budeme řešit soukromé věci.“



„Vážně? Má tahle záležitost aspekty, o nichž jsi mi nevyprávěla? Chováš k němu stále něžné city?“



„Ne, tak to ani omylem,“ vyhrkla jsem v sebeobraně, než mi došla pointa. „Ty žárlíš!“



„Ovšemže!“ vybuchl. „Jsem úplně šílený. Uškrtil bych každého, na koho se jenom usměješ. A s tímhle mamlasem si dokonce domluvíš rande! Prostě jdu s tebou a basta!“



Jeho panovačné chování mi zvláštně lichotilo. Což ovšem neznamenalo, že to dám najevo. Přimhouřila jsem oči.



„Tak ty nejdeš do práce? Myslím, že potřebuješ dostat za vyučenou.“ Olízla jsem si rty. A vyrazila do útoku.



Zvláštní, že se zpěčoval podstatně méně než v noci. Jak vidno, hřešit je vyloženě návykové.



„Tak, a teď půjdeme nakupovat,“ prohlásil, když bylo dokonáno, oba jsme se dali jakž takž do pořádku a umyli hrnky od snídaně.



„Zbláznil ses? Ne! Nesnáším nakupování!“



Nebezpečně se usmál, naklonil blíž a zamumlal tónem, který mi rozechvěl podbřišek: „Jsem si naprosto jist, že potřebuješ dostat za vyučenou.“



„To není fér! Tak se mnou hoď o postel.“



„Na to dojde.“ Zasmál se a rozjařeně mě plácl přes zadek.



Pověsila jsem se mu na krk. „Miláčku, prosím, nenuť mě k tomu.“



Mazlivě přejel rty přes mou tvář a dlouze, něžně mě líbal. A pak nekompromisně přikázal, abych si namalovala obrázek na obličej a vzala pořádné boty, v nichž nezmrznu. Poté jsme vyrazili.



Vlastně se k sobě vůbec nehodíme, uvažovala jsem chmurně. Zatímco mě množství umělého světla, skla a chromu lekalo, on davem lidí a záplavou hlučné muziky proplouval jak žralok hejnem sardinek.



„Vyber si nové boty. Placení nech na dobře situovaných právnících,“ vyzval mě.



„Žádné nepotřebuju,“ ujistila jsem ho.



Zastavil se, přidržel mě před sebou na délku paže a opravdu pozorně obhlédl. „Co jsi zač? V tomto vesmíru neexistuje žena, která by na podobnou nabídku zareagovala těmito slovy.“



„Já tě varovala,“ procedila jsem mezi zuby.



„Tak co chceš? Parfém? Kabelku?“



Prozradil mě pohled mimoděk sklouznuvší k prodřenému batohu. S úlevou přikývl. „Takže kabelka.“



„Ale potom končíme,“ smlouvala jsem.



Bezmocně rozhodil rukama. „Dobrá. Já si zajdu ještě do knihkupectví, ty můžeš zatím sedět na lavičce před obchodem a počkat na mě.“



„Do knihkupectví jdu s tebou.“



„Sláva!“ Přitáhl mě k sobě a typickým gestem objal kolem ramen.



Pošťuchovali jsme se a škádlili celou dobu. Taky pusinkovali a objímali. Koneckonců mám to za pár, nemohu pohrdat ani prostředím obchodního centra. A v prodejně s knihami konečně došlo k vykoupení.



Můj drahý totiž zabloudil v K-prostoru. Otevřel jednu publikaci, druhou, třetí, a zapomněl na svět. Najednou to byl zase můj anděl, roztomilý, nesmělý, zasněný. Nevím, jak dlouho jsem na něj zbožně zírala, zatímco on listoval ve svazcích. Nakonec zvedl oči, překvapeně zamrkal a s omluvným úsměvem pronesl: „Ahoj!“



„Taky tě ráda vidím.“



Když jsme v určenou hodinu vešli do kavárny, Jonáš už tam seděl. Nejdřív jsme mu jako dvojice propadli filtrem. Až napodruhé mě zaregistroval. A pochopitelně i můj doprovod.



„Vedeš si bodyguarda?“ ušklíbl se.



„Já a Ema tvoříme pár a pro jistotu dohlédnu, abys tuto skutečnost akceptoval,“ promluvil můj tiskový mluvčí podrážděně. Rychle jsem je uklidnila a vzájemně představila. Posadili jsme se.



„Předpokládám, že teda nemá smysl, abychom se bavili o nějaké dohodě,“ pronesl Jonáš otráveně.



„Jasně ti přece do telefonu řekla, že je zadaná,“ obořil se na něj obránce. „Ty jsi přesto trval na schůzce. O čem jsi chtěl mluvit?“



„Miku!“ okřikla jsem ho. „Jsem svéprávná. Tuhle záležitost vyřídím sama.“ Nicméně jsem se na Jonáše otočila a gestem ho vyzvala, aby odpověděl.



Naštvaně si mého partnera změřil a odsekl: „Potřeboval jsem probrat záležitost, která se týkala jen nás dvou.“



„Nějak tě nepobírám. Říkal jsi, že přistoupíš na moje podmínky. To bys měl udělat, přestože mě už nemůžeš získat. Závodění je příšerně riskantní a ohrožuje tvůj život. Prostě s tím sekni z lásky k sobě.“



Jonáš sebou trhl. „Zrovna tohle jsi na veřejnosti vytahovat nemusela.“



„Už se stalo,“ odbyl ho Michael. „V tomhle má Ema naprostou pravdu. Žádné peníze, dokonce ani dívka jako je ona, nestojí za takové riziko. Přestaň s tím.“ Jeho slova úplně zvonila a v okolním ruchu si okamžitě vydobyla bublinu Jonášovy upřené pozornosti.



„Co ty o tom víš?“



„Všechno. Moje přítelkyně mi pověděla všechno. Dokonce se svěřila i s tím, kdo ji přinutil se s tebou rozejít.“



„Michaele!“ Tak v tuto chvíli jsem o své lásce k němu zapochybovala.



Ale on se upřeně díval na Jonáše. A pokračoval: „Jenže ty to taky víš, že?“



Jonáš bezmocně sevřel ruku v pěst. „Jo. Jindřich mi ukázal ty fotky.“



Za hrudní kostí mě bolestivě bodlo. Marně jsem se pokoušela nadechnout. „Slíbil, že pozastaví vyšetřování,“ sípala jsem. „Neměl jsi o nich vůbec tušit. Já jsem přece dohodu dodržela!“ Michael mě chytil za ruku a palcem přejížděl dlaň.



„Já vím,“ zamračil se Jonáš. Vzedmul se v něm vztek na všechny. „Potřeboval mě odradit. Pořád jsem o tobě mluvil. Tak přitáhl ty kompromitující materiály. Vytasil se s nimi dokonce před našima.“ Zlostně udeřil do stolu. „Měl jsem tě vyhledat. Promluvit si. Ale nechal jsem to plavat. A pak mi Matěj řekl, že vás viděl ve škole. Doteklo mi, jaký jsem vůl.“



„Pozdě, milánku!“ štěkl Michael. Šťouchla jsem do něj. A Jonáš se začal zvedat.



„Jasně. Vážně tu nemám co pohledávat. Mělas pravdu.“



„Ne!“ vylétlo ze mě. „Sedni si. Moc mi na tobě záleží. Kdyby to bylo možné, ráda bych se s tebou kamarádila.“



Zaškaredil se. „Víš, jak je to s nabízením přátelství tomu, kdo chce lásku.“



„Uklidni se,“ přikázal mu Michael opět tím svým velitelským hlasem, který zvonil v uších. „Na tvém místě bych byl za podobnou nabídku vděčný. Emu jsi zneužil a pokusil se získat její přízeň nečestnými prostředky.“



Jonáš překvapeně ztuhl a tázavě se na mě podíval. „Co o tom víte?“



Pokrčila jsem omluvně rameny. „Matěj mi to vyzvonil.“



„Ten blbec!“



„Přestaň vyvádět,“ poručil archanděl. „Podle mého jsi ani ty Emu nemohl opravdu, z hloubi duše milovat. Nabídka přátelství z její strany je víc než velkorysá.“ Přimhouřenýma očima si soka přeměřil. „Kdybys nebyl úplné pako a zachoval se trochu vstřícně, mohla by ti totiž pomoci se srdečními záležitostmi.“ Otočil se ke mně, zvedl naše spojené dlaně a políbil mě na hřbet ruky. „Pokud ovšem souhlasíš, drahá.“



„No ovšem!“ Rozzářila jsem se. „Najdu ti holku. Tvou ideální polovinu. Budete se milovat asi tisíckrát víc, než co jsme kdy k sobě cítili my dva.“



Jonáš nás přejel pohledem, ale přirovnání nekomentoval. Krátce o mé nabídce uvažoval. Nerozhodně trhl rameny. „Asi mi nic jiného nezbývá.“



Michael se k němu výhružně naklonil. „Nejsem si jist, zda jsme se dokonale pochopili. Ema ti najde pravou lásku a ty jsi právě definitivně skončil s těmi pitomými závody! Ač to nedokážu pochopit, jsi jí velmi sympatický, a nechci ji vidět brečet na tvém hrobě. Koneckonců i jako soupeř jsi víc atraktivní živý než mrtvý.“



„Co pořád plašíte s nějakou katastrofou? Nemůže se mi nic stát. Jsem skvělý řidič!“



„O tom nepochybuju,“ pronesl Mik mrazivě a vytáhl telefon. Najel na dopravní zpravodajství. Ukázal Jonášovi přes stůl displej. „Myslíš, že někdo z nich by ti před touhle havárií přiznal, že řídí špatně?“



V průběhu jejich hašteření jsem dostala nápad. „Kdy máš termín nejbližšího závodu? Odvoláš svou účast a na ten samý den domluvíme akci, kde se zamiluješ.“ Luskla jsem prsty. „Přijdeš o peníze, a získáš životní partnerku. Co říkáš na takový obchod?“



Michael ještě stále překlikával stránky na internetu. Jonáš se přičinlivě mračil. Nakonec vzdychl. „Stejně jsem byl rozhodnutý s tím praštit. Tak to udělám hned. Zčásti taky kvůli tobě. I když tvoje sliby už neplatí. Další závod měl být příští pátek. Teď se ukaž s nabídkou.“



„Já svoje slovo držím,“ ohradila jsem se.



„Podívejte, holoubátka, našel pro vás skvělou akci.“ Michael se temně pochechtával a v tu chvíli se podobal Danielovi jako vejce vejci. „V uvedeném termínu hrají v Národním operu Don Giovanni.“ Mrkl na mě. „Přestrojenou za princeznu tě přivezu k divadlu a předám tady princi Drsoňovi. Ty mu uvnitř vyhledáš drahou polovičku, já tě po představení vyzvednu a odvezu domů. Co vy na to?“



„Asi tolik, drahý orle,“ zchladila jsem jeho nadšení, „že na příští týden bude celé představení už beznadějně vyprodané.“



„Ale podívejme,“ mrkl na obrazovku. „Jaká šťastná náhoda! Právě někdo dva lístky vrátil. A naprosto exkluzivní místa! Přízemí šestá řada uprostřed. Hned je bukuju, tak. Hm. Jestli se ti nechce, kamaráde, klidně svou krásku doprovodím sám.“



V Jonášovi se rvala vzpomínka na okouzlující šaty s představou tří hodin operních árií, ovšem Mikova jízlivá poznámka vykonala své.



„Nejsem zas takový kulturní barbar! Jasně že jdu.“



Tak tohle bylo druhé dnešní mega překvapení. Odpoledne sice pokročilo, jenže den zdaleka nekončil.



Přípravu na zkoušku jsem vzdala. Po příjezdu na faru si Michael sedl do obývacího pokoje s komínem zakoupených knih a já se mu přitulila k boku. Aby dotáhl atmosféru domácí pohody k dokonalosti, pustil na přehrávači nějaké cédéčko s černým obalem a poněkud strašidelným obrázkem vyvedeným stříbrnou linkou. Zatnula jsem zuby. Když je Jonáš ochoten přetrpět Mozarta, já dám těmto, ehm, hudebníkům taky šanci.



Listovala jsem svazky, které odložil. Usoudila jsem, že náš literární vkus se míjí, jako ostatně všechno.



„Jaké knížky se líbí tobě?“ zeptal se a políbil mě do vlasů. „Jak tak pozoruju, ani thriller, ani sci-fi to nebude.“



„Moc nečtu,“ pokusila jsem se uhrát dotaz do autu.



„Neptal jsem se na množství.“



„Dobře. Strašně se za to stydím. Můžeme změnit téma?“



„Ty jsi schopná se mnou provádět tak hanbatou neplechu, že v Ráji pomalu nezůstane jediný starousedlík a všichni seskáčou na Zemi, ale v debatě o literatuře ti brání stud?“



Zrudla jsem. Mé pokrytectví vystihl přesně. Tak jsem mu vyhověla. „Mám ráda příběhy o lásce.“



„Ha! Myslel jsem si to!“ Sáhl za sebe do hromádky, povalující se na rohu sedací soupravy. „Tramtadadá!“ Strčil mi pod nos publikaci. „Dle mého soudu se jedná o nejhezčí milostný příběh všech dob. Se šťastným koncem, jiný nebereme. I kdybys jej znala, klidně si knihu přečti znovu.“



„Děkuju, miláčku.“



Následovalo několik sladkých polibků. Otevřela jsem desky a začetla se do první kapitoly. A tehdy došlo k třetímu dnešnímu zázraku. Přišel sice pozvolna a nenápadně, ale najednou byl tu a naplnil celý obývací pokoj. Celý dům. Vesmír.



„Panečku,“ vydechla jsem. Drsné zvuky kytar, strhující rytmus bicích, naléhavý zpěv, vše podbarvené táhlými tóny smyčců. Hudba mi omámila duši.



„Fakt skvělá kapela, co? Jsi z nich u vytržení.“ Zašklíbil se. „Já věděl, že tě dostanu na temnou stranu síly. Neměla jsi šanci.“



„Nebyla pro tebe původně určena role nudného, slušného hocha?“



„Nějak se to zvrtlo.“



K večeři byly vzaty na milost zapečené těstoviny ze včerejška. Michael nešetřil chválou, až jsem ho musela krotit.



„Nevěřím ti ani slovo. Nezapomeň, že já jsem měla tu čest ochutnat Mariinu kuchyni. Moje pokusy se s jejími veledíly nedají vůbec srovnávat.“



„Drahá, zapomínáš, že ani ona takhle nevyváří každý den. A mě pozvou čas od času. V mezidobí žiju velice skromně.“



„Hm. Tak děkuju.“



„Rádo se stalo. Už ses přihlásila na zkoušku z práva?“



„Kriste Ježíši!“ zavyla jsem.



„Hele, výhružné pohledy si nech od cesty. Vůbec ti nejdou. Musím říct Samovi, aby tě naučil pár triků. Prosím tě, uklidni se, ano? Koukej podat noťas a přihlásit se. Ne, řekl jsem teď hned!“



„To mám jako odměnu za tu večeři?“ vztekala jsem se.



„Ne. To máš kompletní balíček, který sis ráčila na Štědrý den rozbalit. Jeden strážný anděl se vším všudy. Tak alou, ať se dostaneme i k nějakým hanbatým nepředloženostem.“



„Nejsem si jistá, zda jsi právě nezhatil všechny své šance na noční výlety do Ráje,“ bručela jsem.



„Ale no tak! Třeba pro změnu zkusím svádět já tebe. Vlož do mě trochu důvěry. A do systému heslo.“



„Dosud jsem se o sebe starala sama. Zvládnu to, děkuju pěkně!“



„Zlato, přestaň se hněvat. S právem ti pomůžu. Projdeme otázky, upozorním tě na chytáky i zajímavosti. U zkoušky oslníš.“



Ustoupila jsem. Přihlásila se do systému a měla jsem vážně kliku, protože zbývalo poslední volné místo. Mrkl na mě. Jen ze zvyku a pro pořádek jsem projížděla jednotlivé stránky, zda mám zapsané všechny hotové zápočty a zkoušky.



„Michaele?“



„Ano, lásko?“



„Co víš o tomhle?“ Přesunula jsem mu před oči monitor.



„Miláčku, musíš mi to přeložit. V téhle tabulce se vůbec nevyznám.“



„Mám zapsaný zápočet z mikra.“



„No prosím! Stačilo na bídáka pustit trochu hrůzy.“



„Kolik té hrůzy jsi vypustil? V systému mám totiž zapsanou i zkoušku. Dostala jsem béčko.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •