IKAR CZIKAR CZ

Nápoj lásky (Ivana Nováková)31.7.2018
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 454, Komentáře 0

 

Nápoj lásky - 2. Ďábelský úskok

Ach jo, podruhé.



Opustila jsem Janu, která se usadila na chodbě v odpočívadle, otevřela notebook a začala pracovat. Zamířila jsem na cvičení z mikroekonomie. Jsem si jistá, že zkoumání rozhodování jednotlivých tržních subjektů se nikdy nestane mým koníčkem. Navzdory tomu daný předmět opakuji potřetí. Jana už má pochopitelně zkoušku hotovou.



Při prvním pokusu jsem hrubě podcenila náročnost disciplíny a nedosáhla potřebného počtu bodů k získání zápočtu snad i oprávněně. Ona pavěda mi nepřipadne ani logická, ani potřebná, přičemž tento názor člověka k titulu Ing. nepřiblíží.



Při druhém pokusu došlo ke katastrofě. Na jedné konzultaci jsem měla vážný konflikt přímo s vedoucím katedry, profesorem inženýrem Danielem Černým, kandidátem věd. Kvůli této strašlivé chybě jsem opět nebyla hodna udělení zápočtu. Ne že bych dokonale ovládala výpočet mezního produktu či Fisherův graf. V důsledku však mezery ve znalostech nehrály rozhodující roli.



Měla jsem před sebou třetí a poslední možnost dosáhnout vytčeného cíle. Pokud možno se ctí. Proto jsem ke tvorbě rozvrhu přistoupila maximálně zodpovědně a prozíravě. A zapsala se na přednášky i cvičení k docentce Novotné. Tato dáma měla sice mezi studenty pověst nemilosrdného zabijáka, ale představovala jedinou alternativu k profesoru Černému.



Takže jsem se do třetího patra táhla jako smůla a duši mi rozežíraly chmury.



V učebně jsem potkala pohříchu mnohem víc známých, než bych měla. Mikroekonomie nebyla zjevně přána každému. Letmo jsem kývla na spolužáky.



„Taky ti to nevyšlo?“ starala se Markéta. „Mně se kousl internet, když jsem se přihlašovala do systému, a pak už měl Černý plno.“



Hm. Nasadila jsem neurčitý obličej. „Chtěla jsem k Novotné,“ upřesnila jsem. „Černý mi na jaře nedal zápočet.“



Petra v řadě před námi se otočila. Vykulila velké oříškové oči v roztomilém dětském obličejíku. „Vážně? Tos ho musela něčím pěkně naštvat,“ dodala škodolibě. Její dokonalá image, v níž chyby dělali pouze ti druzí, byla úmorná.



Rádoby odevzdaně jsem pokrčila rameny, ačkoliv jsem si svého provinění byla zatraceně dobře vědoma. Tedy ne že bych profesora přímo naštvala. Ale zvorala jsem to kapitálně.



„Ještě musíme zpracovat prezentaci na kulturu,“ vypálila jsem protiúder. „Jana se marně pokoušela tě kontaktovat. Kde jsi byla? Zítra to máme mít hotové.“



Nádhera se zatvářila, jako kdyby ona sháněla usilovně nás. „Nemohla jsem se na tebe dovolat. Vůbec nezvedáš mobil.“ (Neměla jsem od ní jediný nepřijatý hovor. Fakt divný.) „Takže vy to nemáte hotové?“



„Vždyť jsi nám nedodala podklady, které jsi slíbila udělat,“ rozzlobila jsem se.



„To není možné,“ ohradila se prudce. „Posílala jsem to tobě i Janě. Kontrolovala sis poštu?“



„Jistěže!“



„Hm,“ pokrčila blazeovaně ramínky. „Tak asi zlobil mail.“ Odvrátila se ode mne a posadila do lavice, čímž debatu ukončila.



Nadechla jsem se k odpovědi. Chtěla jsem navrhnout, ať mi patřičný dokument zkopíruje na flešku, kterou jsem nosila běžně při sobě. Ale nevysoukala ze sebe ani hlásku. V tu chvíli se totiž otevřely dveře.



Profesor Černý byl po čertech krásný chlap. Jako model nebo filmový herec by strčil všechny Vrtišky do kapsičky u vesty a mohl si s nimi tak akorát připalovat doutníky. Fascinovaně jsem zírala, jak s nekonečnou mírou nonšalance kráčí ke katedře, zastavuje čelem ke studentům a představuje se. Očima modrýma jako safíry přejel přítomné. Když jsme se zrakem setkali, žaludek mě zabolel, jako bych právě inkasovala ránu na solar plexus.



„Jak příjemné setkání se starými známými,“ pronesl hlasem hebkým jako samet. „Rád vás vidím, slečno Holágová.“ Namouduši se lehce uklonil směrem k Petře. „Slečna Vikarová?“ Mě pozdravil o poznání chladněji. „Doufám, že letos budete věnovat mikroekonomii podstatně více pozornosti.“



Sklopila jsem pohled a pod lavicí sepjala ruce. Kde je ta zatracená Novotná?



Promluvil, jako kdyby slyšel mé myšlenky. „Musel jsem převzít tento kurz, protože docentka Novotná obdržela nečekané pozvání z Pařížské univerzity na exkluzivní cyklus přednášek. Celý zimní semestr stráví ve Francii. Doufám, že tyto okolnosti nepovažujete za nešťastné.“



Oči jsem zatvrzele upírala do desky stolu, ale přesně jsem věděla, jak profesor momentálně vypadá. Šibalsky se pousmál a v levé tváři se mu udělal rozkošný dolíček. V učebně to vesele zašumělo. Z Novotné měli všichni strach, naopak Černý se jevil jako sympaťák. Do háje, vy hlupáci, skřípala jsem zuby. To on vede katedru! Ryba smrdí od hlavy. Kvůli němu jste tu mnozí podruhé či dokonce potřetí.



Následovalo devadesát minut čirého pekla. Profesor ze sebe vychrlil podmínky k získání zápočtu. Plynule pokračoval definicí užitku a stihl probrat kardinalistickou i ordinalistickou teorii zároveň. Obdobnou nálož bych nepobrala ani od Novotné. Navíc v jeho přítomnosti mě jímala lehká závrať a žaludeční nevolnost. Za celou dobu jsem si netroufla zvednout oči. Na tabuli vážně mohl psát, co chtěl. Ďas aby to spral!



Když hodina skončila, zvedla jsem se mezi posledními. I tak jsem měla pocit, že se mi kolena proměnila v rosol. Sbalila jsem si věci a na třesoucích nohou opouštěla učebnu.



Smůla. Hned za dveřmi jsem narazila na šarmantního muže, kterak zaujatě hovoří s Petrou. Její dychtivý výraz mi ještě přitížil. Vyučujícího by nejraději spolykala a jemu to nepokrytě lichotilo. Odvrátila jsem se.



Pokusila jsem se protáhnout kolem, ale zastavil mě ostrý hlas: „Slečno Vikarová! S vámi jsem chtěl také hovořit.“



Pomalu jsem se otočila, ale nesebrala odvahu, abych zvedla hlavu. Nadále jsem zírala do šedivého linolea.



„Nestojím vám za pohled? Na tom koneckonců nezáleží,“ dodal lhostejně. „Kredity z mikroekonomie jsou povinné, to vám nemusím připomínat. Očekávám zvýšené úsilí z vaší strany. Obávám se, že bez intenzivní přípravy a individuálních konzultací se vám nepodaří splnit moje požadavky. Rozumíme si?“



Mlčky jsem přikývla. Já tedy fešákovi rozuměla dokonale.



Tísnivé ticho přerušil Petřin jásavý hlásek: „Zakoupila jsem si vaši učebnici, pane profesore. Předpokládám, že jiná skripta nebudou ke zkoušce zapotřebí.“



Lhala, na to bych vsadila pravou ruku. Znám tuhle mrňavou luckerku zatraceně dobře. Na žádnou zkoušku se nikdy neučila. Dorazila o hodinu dřív do školy, poptala se spolužáků na obtížná témata, prolistovala půjčená skripta a pak si vytáhla zrovna tu otázku, která jí nejvíc seděla. Ano, umění improvizace jí nemohu upřít. Ale práce a profesionality svému vzdělání nevěnovala ani atom.



„Přesně tak,“ odpověděl Černý. „Váš iniciativní přístup je hodný následování. Vezměte si z kolegyně příklad, Vikarová. Konzultační hodiny zůstaly v obvyklém čase. Na shledanou, dámy.“



Podrážky zavrzaly, jak se otáčel. V zorném poli jsem zachytila vzdalující se boty. S tísnivým povzdechem jsem se konečně narovnala. Petra na mě upírala mandlové oči.



„Tak si sedneme a dáme dohromady tu prezentaci, ju?“



Moje narušená psýcha se pod tímto zásahem téměř zbortila. No jasně! Dvě hodiny bychom zbytečně žvanily o ničem, a ona pak prohlásí, že všechny podklady máme a ať to já a Jana zpracujeme. Vždyť spolu bydlíme!



„Já nemůžu,“ vysoukala jsem ze sebe. „Začíná mi přednáška ze životního prostředí.“



Skoro se úlevně zasmála. „Fakt pech. Večer něco mám, takže se to zase nehodí mně. No, tak mi pošlete, co jste zatím udělaly. Já to dokončím ráno před cvičením.“



„Spolehni se,“ zamumlala jsem a rozloučila se. Spolehni se, že ti nic nepošlu, ty huso! Zítra bys naši práci před docentkou prohlásila za svou a slízla veškerou smetanu. Já tě znám!



Což jsem pronesla před Janou, když jsme se zase setkaly.



„Ale ne,“ mírnila mou zlost. „Ona přece taková není. Nebo myslíš, že ano? Ani se tomu nechce věřit.“ Neměla jsem sílu protestovat. Vsadila bych se, že ta dobračka Petře naši práci pošle, aby chudinka malá nedošla k úhoně. Marné je na vodu psát.



Povzdechla jsem si a vylíčila kamarádce tragický odjezd docentky Novotné do Paříže. Jen jsem se potřebovala vypovídat, protože Jana zcela předvídatelně nechápala dosah katastrofy. Jméno profesora Černého přešla bez povšimnutí. Mé stesky konejšivě bagatelizovala. Nešetřila optimistickými hesly, že tentokrát bude mikro poraženo a já vstoupím do státnicového semestru s čistým štítem.



Zlatý voči, který to kdy viděly.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •