IKAR CZIKAR CZ

Nápoj lásky (Ivana Nováková)31.7.2018
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 1110, Komentáře 0

 

Nápoj lásky - 15. Horká čokoláda

Ozvalo se zdvořilé společenské zakašlání. A šustění látky.



„Prosím, nelekněte se!“



Nesplnitelná prosba. Na druhou stranu jsem byla tak strašlivě zmrzlá, vyčerpaná a zoufalá, že i to leknutí postrádalo veškerou vášeň. Trhla jsem sebou, ale ani nevykvikla.



Z tmavých stínů vyšel někdo ještě temnější a blížil se ke mně. Měla bych se vyděsit a prchnout. Jenže kam? Na těch rozedraných nohou? Co se mi vlastně může nejhoršího stát? Umřu? Tak teď jsem strachy bez sebe.



Přiblížil se na tři kroky. „Můžete vstát?“



Konečně pořádná výzva. Pokusila jsem se. Zavrávorala jsem, ale ukotvila to.



„Dobrý večer.“ Někteří lidé si neodpustí projevy slušného vychování, ani kdyby se potápěl Titanik.



„Dobrý večer,“ odvětila jsem vzorně.



„Mohu vás pozvat na horký čaj? Nebo čokoládu?“



„Kam?“ Není to lhostejné? Je, ale už jsem se zeptala.



„Tady naproti. Bydlím na faře,“ dodal poněkud nadbytečně. A pak čekal, než mi došlo, že na odpověď.



„Ano, ráda. Šálek čehokoli teplého by mi přišel k chuti.“ Proboha! Vypadla jsem ze stránek Jane Austenové?



Otočil se a vykročil k boční lodi. Sebrala jsem všechny zbylé síly a následovala ho. Můj pud sebezáchovy jen unaveně kroutil hlavou, ale pak zcela vyčerpán zalezl do podpalubí a vypnul se.



Z kostela jsme vyšli nenápadným východem mezi dvěma kaplemi. Zamířil přes štěrkové prostranství k budově naproti. Fara vypadala zvenčí dost zlověstně, neudržovaně a opuštěně. Široce rozkročené stavení do parčíku zíralo slepými lomenými okny, nahoře na střeše trčela malinká zvonička. Chlápek kráčel přede mnou, ale pořád kontroloval, zda držím svislici. Došel ke dveřím, odemkl je a pokynul mi. Nahmátl vypínač a rozsvítil.



„Nezouvejte se, na chodbě je strašlivá zima. Pojďte dál, prosím.“



Vstoupila jsem za ním do kuchyně. Vzduch uvnitř byl vyhřátý na velmi příjemnou teplotu. Za daných okolností mě nejvíc překvapilo, jak obyčejně místnost vypadala. Na podlaze bylo položené linoleum. Linka měla dvířka v barvě bílé kávy s kovovými úchyty. Sporák, mikrovlnka, dřez. Stůl, lavice, dvě židle. Na zdi visely hodiny a kalendář se zasněženou Sněžkou.



A pak jsem vlastně poprvé uviděla toho týpka. Kdybych byla trochu při síle, už bych pádila někam pryč. Jenže jsem se tak akorát svezla na lavici.



Proti mně stál mladík nejvýš třicetiletý, nejtuctovější zjev všech dob, ani hezký, ani ošklivý, vlasy špinavě blond, oči nejobvyklejší modrošedá barva. Ale pravou ruku bych vsadila na skutečnost, že není farář. Svlékl dlouhý tmavý kabát fanouška metalové kapely, který ve tmě vypadal jako sutana. Pod ním měl džíny a mikinu s andělem plačícím krvavé slzy.



„Neurazte se, prosím, ale vypadáte dost zuboženě. Proto jsem vás pozval dovnitř do tepla. Ale neumím vařit. Mám tu jenom čokoládu v prášku. Hm.“ Zahloubal se nad drobným písmem na sáčku. „S prošlou trvanlivostí. Tak co, risknete to?“



Měl pěkný úsměv. Žvaním z hladu. Každý úsměv je pěkný.



Pokrčila jsem rameny. „Horká voda by mohla případnou neplechu vysterilizovat.“



„Moje řeč.“ Natočil vodu do konvice a zapnul ji. Pak se představil. Napodobila jsem ho.



„Vy jste kněz?“ zeptala jsem se opatrně.



„Bydlení na faře k této domněnce trochu svádí. Ne. Diecéze zdejší kostel vyřadila z provozu, protože nemá dost prostředků na údržbu. Před časem jsem pro biskupa dělal nějakou práci a on byl velmi spokojený s výsledkem. Nabídl mi pronájem bytu. Je to výhodné pro obě strany. Z nájmu lze financovat drobné opravy a obývaná, vytápěná budova chátrá přece jenom pomaleji než stavení opuštěné.“ Ještě omluvně pokrčil rameny nad suchopárným vysvětlením.



Voda začala vřít a konvice se vypnula.



Nedalo mi to a položila jsem klíčovou otázku. Bylo mi jasné, že musí být úchyl. Bezpochyby vraždí opuštěné, zoufalé ženy a zakopává je do podlahy ve sklepení. Tedy pokud nejsou z litého betonu, to by musel použít sbíječku. A taky mi to bylo jedno. Jen jsem chtěla mít jistotu.



„Vy neslavíte Štědrý den?“



Já to věděla! V tom klukovi bylo rozhodně něco víc, než bylo zřejmé na první pohled. Propíchl mě pohledem ostrým jako rapír. Avšak překvapivě rychle zase vyměkl.



„Ovšemže ano. Žiju sám, to je pravda. Ale na sváteční večeři jsem byl pozvaný k přátelům. Známe se opravdu dlouho. Jedná se o bezdětný manželský pár. Jíte, pijete, bavíte se, a v určitém časovém bodu večera se stanete tím třetím. Ehm, křenem.“



Chápavě jsem kývala hlavou. Výmluvy konstruoval dost důvěryhodné. Mezitím zalil čokoládu a donesl ji na stůl. Sám si podal obří hrnek zpola plný čaje.



„Právě jsem si ho uvařil, když jsem vás viděl vcházet do kostela.“ Ještě pro ilustraci kývl k oknu. Odsud byl výhled akorát z boku na portál, slabě osvětlený lampami z ulice.



Mohla bych se zeptat, proč nechává svatostánek odemčený. A on by mohl vyzvídat, co jsem tam pohledávala. Napila jsem se. Chuť čehokoli se odvíjí od momentálního duševního rozpoložení. Byla jsem tak prokřehlá a vyhladovělá, že mě na jazyku hřála mana nebeská.



Družně jsme mlčeli. Na zdi tikaly hodiny. Rafika se blížila k velké černé jedenáctce.



„Už budu muset jít,“ zamumlala jsem. Nějak se totiž neměl k tomu, aby vytáhl obří porcovací nůž.



Zatvářil se vyloženě zoufale. „Odvezl bych vás. Ale požil jsem dnes rozhodně víc než malé množství alkoholu. Opravdu nerad bych přišel o papíry.“



Nevypadal opilý. Ale když o tom mluvil, byla z něj cítit slabá vůně drahého pití. V rukou držel již prázdný hrnek. Který osamělý muž si po návratu z večírku uvaří čaj, místo aby si nalil panáka? Zamrkala jsem. Přede mnou seděl naprosto exotický tvor. Slušňák.



„Ani bych to po vás nechtěla,“ ujistila jsem ho a popadla kabelku. „Už tak jste udělal víc než kdokoli jiný. Mockrát vám děkuji.“ Začala jsem se zvedat.



Vstal taky. „Nemohu nechat odejít osamělou ženu v tomhle stavu do zimní noci. Předpokládám, že nebydlíte v okolí, protože vás tu nepotkávám. Neměl bych klid. Stejně bych vás musel doprovodit.“ Křečovitě trhl rameny. Slabě zčervenal. „Prosím, nechápejte můj návrh jako něco neslušného. Mám tu pokoj pro hosty. Nepoužívá se moc často, ale postel je, tuším, čistě povlečená. Půjčím vám něco na spaní, ehm, staré triko.“



Že by na ten sekáček opravdu došlo? Ale vypadal tak nervózně, až v důsledku působil přirozeně. A něco na něm bylo. Syndrom absolutního dobráka.



Vykročil ke dveřím a pokynul mi. „Ukážu vám tu místnost.“



Vylekala jsem se. Nikoli jeho. Ale dalo se předpokládat, že nabízený nocleh bude vypadat stejně jako kuchyň, či on sám. Nudně, domácky, bezpečně. Nenajdu dost sil k odchodu.



„To ne! Nemohu vás tak moc obtěžovat. Už teď si připadám hrozně vlezle.“



„Propána, o čem to mluvíte?“ Zarazil se. „Je přece Štědrý den. Nemělo by se dnes večer poskytovat přístřeší pocestným v nouzi?“ A pak se pousmál a mrkl. „Mě se opravdu nemusíte bát. Už dlouho plánuji, že se dám na dráhu zločinu, avšak stále v sobě nenacházím patřičné vlohy.“



Pomalu jsem přikývla. „Je vidno, že v tomto oboru postrádáte talent.“



Všechno dopadlo, jak jsem předpokládala. Gentleman Michael mě zavedl do patra, ukázal pokoj s vybílenými stěnami, zařízený starším nábytkem a bytelnou postelí.



„Je tu docela chladno,“ omlouval se a honem otáčel kohoutem ústředního topení. „Koupelna a záchod jsou na konci chodby,“ pokračoval v prohlídce. „To víte, starý barák přestavěný za první republiky. Počkejte chvíli, přinesu něco na převlečení.“



Opět jsem upadla do rozpaků, ale on mi nevěnoval pozornost. Obrátil se a vyšel ven. Vylezla jsem za ním. V dlouhé chodbě zamířil do prvních dveří u schodiště. Aha, jeho ložnice? Nechal je pootevřené, což působilo velmi vstřícně. Slyšela jsem otvírání zásuvek a charakteristické přehrabování. Načež se objevil s komínkem bavlněného oblečení.



„Je mi to vážně strašně trapné,“ zamumlala jsem, když mi je podával.



„Nesmysl!“ odbyl mě rázně. „Spasila jste mě. Podívejte.“ Kývl hlavou k oknům, do nichž se opíral déšť. „V tomhle bychom se harcovali po Praze. Támhle je koupelna. Já si budu dole číst. Až budete hotová, jenom houkněte.“



Tento příkaz jsem pochopitelně nedodržela. Poté, co jsem teplou vodou smyla stopy dnešního zápasu, vydala jsem se v tlustých froté ponožkách, které mi plandaly na nohou, po kamenné dlažbě a schodech dolů. V pokoji vedle kuchyně se svítilo a dveře zůstaly pootevřené. Opatrně jsem zaťukala. Bylo slyšet, jak vyskočil a přešel po vrzajících parketách. Otevřel dokořán. Vlasy měl rozcuchané a vypadal jako vykopnutá brambora. Zřejmě se mu podařilo nad knihou zdřímnout. Na kukuči bezcitného násilníka bude muset ještě fest zapracovat.



„Říkal jsem, abyste jenom zavolala,“ napomenul mě. „Uženete si zápal plic.“



Něčemu takovému, tuším, právě zabránil. Odkašlala jsem si. „Připadalo mi to nezdvořilé. Ještě jednou vám moc děkuji. Tedy, ehm, jste nesmírně laskavý. Ráda bych vám, pokud se neurazíte, nabídla tykání?“ Návrh mi sklouzl do nesmělé otázky. Tento společenský akt jsem páchala poprvé v životě.



Přes jeho rozespalou tvář vykvetl opravdu zářivý úsměv. „Je mi potěšením,“ pronesl nadšeně. A pak ten lamač dívčích srdcí lehce zrůžověl. „Líbání si asi necháme na později.“



Vlastně jsem nic jiného nečekala. Přesto tón, jakým to vyslovil, ve mně vyvolal naprosto nepochopitelnou touhu zjistit, jak jeho polibky chutnají.



„Tak dobrou noc a sladké sny,“ popřál mi.



„Dobrou. A ještě jednou děkuju.“



„Zapadni už, sluníčko.“



Po probuzení jsem projížděla systémové kontroly mnohem déle než obvykle. Spalo se mi báječně. Včerejšek však znamenal osudový zlom. Všechno se divně posunulo, vyjasnilo i zatemnilo zároveň. Pevně věřím, že matka nebyla paranoidní. Její smrt nejspíš nesouvisela s pocitem momentální bezvýchodnosti. Možná mě chtěla ochránit a neměla moc na vybranou.



Posadila jsem se na posteli.



Došlo mi, že bylo lepší mít za otce neuchopitelný přízrak než mizeru Mráčka. Ach jo.



V domě panovalo naprosté ticho. Došourala jsem se ke kuchyni. Vstoupila.



Zvedl hlavu od knihy a jako každý vášnivý čtenář chvíli vyplouval na hladinu reality. Pak se usmál a popřál dobré jitro. Ihned vstával od stolu.



„Dáš si kávu? Čaj?“ nabízel.



„Měl jsi mne vzbudit.“



„Proč? Je přece svátek. Ty někam spěcháš?“ Položil přede mne, ty brďo! pravou domácí vánočku.



Posadila jsem se. „Jistěže ne. Ale nechci otravovat. Mohla jsem už dávno vypadnout.“



„Jsem zřejmě naprosto nesnesitelný.“



Tentokrát jsem zčervenala já. „Víš, jak to myslím.“



Připravoval čaj a zavrtěl hlavou. „Ne, to nevím. Žiju dost osaměle, ale to neznamená, že netoužím po lidské společnosti. Spíš si v tomto směru nevím rady. A pak mi Ježíšek nadělí krásnou dívku v nesnázích. Konečně dostanu příležitost zachovat se jako rytíř. Proč bych tě měl vyhazovat na ulici?“



Naservíroval čaj a zaujal místo u svého hrnku naproti.



„Neznáš mě,“ namítla jsem. „Co když jsem zlodějka?“



V očích mu zase svitlo něco hlubšího než bezmezná laskavost.



„O Štědrém dnu jsi klečela v prázdném kostele, plakala a prosila o pomoc. Možná jsi kriminálnice, ale právě mi to připadá jako druhotný problém.“



Uvažovala jsem, jak reagovat. A při té příležitosti snědla tři kousky nadýchané dobroty s mandlemi a rozinkami.



Po delší odmlce si povzdechl. „Konverzace mi opravdu nejde. Nevíš, existují na to nějaké kurzy?“



Vykulila jsem oči. „Schopnost mlčet a naslouchat je přece dar! Já bych se ho tak ochotně nevzdávala.“



„No nevím. V kombinaci s nemluvnou partnerkou se mi to nejeví jako ideální uspořádání.“



„Tak si pusť rádio!“



„Dobře. S čím potřebuješ pomoct?“ zeptal se nečekaně.



„Obávám se, že by sis s mými problémy nevěděl rady,“ vykoktala jsem.



„Co kdybys posouzení této otázky nechala na mně?“



Byl opravdu neuvěřitelně milý. Jenže copak jsem mu mohla vykládat o démonech, kouzlech, lektvarech či největším sráči lidstva, který byl nešťastnou náhodou mým zploditelem?



„Už budu muset jít,“ pípla jsem a začala se zvedat.



„Počkej. Nechtěl jsem tě vylekat. Vážně bych ti rád pomohl. Aspoň s tím, co zvládnu.“



Zastyděla jsem se. Nemluvil do větru. Nedopadla bych včera moc dobře, kdyby se v kostele neobjevil.



„Je to složitý.“ No páni! Větší moudro jsem z pusy vypustit nemohla.



„To je zřejmé. Víš co, nebudeme řešit hned ty nejhorší lapálie. Začneme pěkně pozvolna. Jedno po druhém. Existuje nějaká drobnost, kterou bych pro tebe mohl vykonat nyní?“



„Proboha, Michaeli! Zachránil jsi mi život. Co víc by sis představoval? Všechno ostatní zvládnu sama. Teď momentálně potřebuju čisté prádlo. V tomto případě není nutná tvoje asistence.“ Pochopitelně jsem se červenala. „Převléknu se a pojedu domů.“



Přimhouřil oči, zvedl ukazovák a zakýval s ním ze strany na stranu v zamítavém gestu.



„Vidíš, nemáš pravdu. Tak se mi zdá, že vůbec neumíš přijímat pomoc od druhého, nesmírně ochotného, sympatického a ve všech směrech skvělého člověka. Co kdybych ti navrhl, abys na sebe nesoukala ty špinavé, dosud vlhké šaty, a nechala si můj úžasný, jak tak koukám místy prodřený model? Já tě autem odvezu domů, ty se převlékneš do něčeho sice méně slušivého, nicméně tvého osobního. A tyhle věci mi vrátíš někdy příště. Třeba zítra? Aspoň budeš mít důvod vidět mě znovu.“



Jeho plán, jako obvykle, neměl moc logických mezer, takže jsem váhavě souhlasila. Vymínila jsem si, že mu jeho věci přeperu, což kupodivu přijal s nadšením.



„Nesnáším domácí práce,“ přiznal.



„Máš tu ale vzorně čisto a uklizeno,“ upozornila jsem na zjevný fakt.



Zakoulel očima. „Ani se neptej, kolik mě to stojí.“



Takže mě ještě, pochopitelně kvůli teplákům s dírou na koleni, přinutil, abychom si vyměnili telefonní čísla.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •