IKAR CZIKAR CZ

Náměsíčná (Jiří Růžička)6.10.2011
 

4
 počet hodnocení: 14
přečtené 17241, Komentáře 25

 

Dojídáme večeři. Myslím, že Anděla mě zatím nemá v úmyslu otrávit, protože guláš jsme si všichni nandali z jedné společné mísy. Byl pěkně pálivý. Jestli mě donutí vypít dalšího panáka, nejspíš chytnu plamenem a vybouchnu. Ale aspoň bych měla pokoj.

„Bylo to moc dobrý. Děkuju,“ bojuji o přízeň jako lev.

„Dáte si dezert?“ ptá se mě Adéla.

Napadá mě, že sladký moučník by mohl trochu snížit účinky alkoholu v mém organismu, a s povděkem hlásím: „Velmi ráda.“

Jenže oním dezertem Anděla myslí slivovici. Trnu při pohledu na nalité panáky.

„Omlouvám se, ale já už nebudu. Nejsem zvyklá tolik pít,“ oznamuji bez příkras.

„To můj manžel říkával taky,“ odvětí Anděla a chytí se za srdce, jako by se právě chystala zemřít. „Tolik utrpení nám způsobil svým předčasným odchodem.“

„Přece nechceš dopadnout jako on,“ vyvalí na mě oči David.

„Taky nechci dopadnout jako moje máma, která umřela na cirhózu jater,“ kontruji bez uzardění.

Jenže Anděla vykládá svůj další trumf: „Můj manžel měl diagnózu úplně stejnou.“

Polknu nasucho. Právě jsem přišla o svou poslední zbraň proti alkoholismu.

„Slivovice není pití, ale lék,“ tetelí se David, který už cítí, že vítězství se přiklání na jejich stranu.

„Moje sestra ji pije denně a vůbec nepotřebuje doktora. A to bydlí až v Torontu,“ sekunduje mu Anděla.

Oba drží panáky v pohotovostní poloze a hypnotizují mě pohledem. Film se zasekl, nikdo se nehýbe, jen Eliška si zase něco kreslí a Šimon se dloube v nose. Odolávám zhruba minutu.

„Hoďte to do sebe, nebo nepřestanou,“ utrousí znuděně Šimon, aniž by se na mě podíval.

Nakonec opět kapituluji.

„Jste zubařka po tatínkovi?“ zeptá se mě Anděla, když všichni tři vydechneme alkoholové výpary.

„Táta je policajt. Vlastně byl, už je v důchodu,“ prozradím neprozřetelně.

„Tati, můžu už jít na počítač?“ přeruší můj výslech Šimon.

„Už jsem ti řekla, že dneska ne!“ odpoví Anděla.

„A můžu jít na záchod?“ ptám se pro jistotu Anděly já.

 

Vlastně se mi na záchod moc nechtělo, vlastně jsem rychle potřebovala mluvit s někým blízkým, vlastně jsem byla už docela opilá.

Konečně za mnou zaklaply dveře. Usedám na prkýnko a vytahuji mobil. Kruci, pomalu už v té opilosti ani nevím, jak se vytáčí číslo.

„Ne, tati, všechno je v pořádku. Jenom potřebuju poradit, jak rychle vystřízlivět,“ šeptám do mobilu.

Táta má zjevně dobrou náladu: „Zkus kafe, několik litrů. Taky pomáhá umělá ledvina.“

„Tati, myslím to vážně.“

„Doporučuju sport. Námaha ten líh v krvi spálí.“

 

Venku se už začíná stmívat, když odhodlaně vybíhám do sadu spálit líh v krvi. Rodině jsem sice nalhala, že takto pro zdraví běhám skoro pravidelně, přesto se David, děti i Anděla navalili do oken a nechápavě pozorují moje počínání. Možná proto že mám stále na sobě sváteční kostým. Nebo kvůli tomu, že se blíží bouřka. Spíš kvůli tomu druhému.

Obloha se zatáhla, zlověstně hřmí. Stačím jenom jednou oběhnout sad a spustí se déšť tak hustý, že v něm pomalu nemůžu dýchat. S návratem váhám jen chvíli. Pod střechu mě definitivně zažene hrom, který zaburácí kousek od nás.

 

David mě balí do ručníku, jako kdyby mě chtěl mumifikovat. Přibíhají děti. Zřejmě ještě neviděly opilou, mokrou a prochladlou zubařku. Dorazí i stará dobrá Anděla a v ruce má... Proboha, ne! V ruce drží láhev slivovice!

„Něco pro zahřátí,“ hlásí a nalévá mi panáka.

Jestli chci odvrátit katastrofu, nutně musím něco udělat.

„Vana! Nechala jsem doma napouštět vanu!“ vyhrknu, vytřeštím oči a chytnu se za hlavu jako za míč. Tak nějak by to snad zahrála Tereza Kostková.

Anděla se mě lekne a trochu rozlije slivovici. Chápu to jako dílčí úspěch a držím se nastoleného kurzu.

„Chtěla jsem se koupat, ale pak jsem na to zapomněla.“

„Když já se zapomenu umejt, dostanu kartáč,“ přidá si své otrávený Šimon.

„Snad to nebude tak horký,“ snaží se mě utěšit David.

„Právě že bude! Studenou jsem skoro nepustila. Musím domů!“ trumfuji přede všemi a v duchu se už vidím, jak si doma opravdu napouštím vanu, ve které utopím všechno špatné z dnešního dne. Pohlédnu na hodinky: „Je už pozdě. Vrátím se až ráno.“

 

K našemu domu přijíždí taxík. Bohužel v něm nejsem sama. David se nenechal odbýt. Prý mě aspoň doprovodí. Ale myslím, že má mnohem košatější plány. Chci zaplatit, ale on mě předběhne. Vyskakuji z vozu do deště, ale on mě následuje.

„Dík za doprovod, ale teď už to zvládnu sama. Máš přece doma rodinu, děti, potřebují tě,“ plácám jak milenka vytržená z telenovely.

Ale David má rád spíš akční filmy: „Co když fakt plaveš? Pomůžu ti vytírat a stěhovat nábytek.“

„V pohodě. Čau zejtra.“

Nechám ho tam stát a spěchám k domu.

David si tak rozloučení nepředstavoval. Pořád mu to vrtá hlavou: „Schováváš snad doma partyzána nebo co?“

Strčím klíč do zámku a konečně mi dojde, že tudy cesta nevede. Bojím se, že ho ztratím kvůli náměsíčnosti, ale vůbec si nepřipouštím, že mě může nechat, protože se chovám jako blbec.

„Promiň. Jsem už z toho na nervy,“ omluvím se mu, když za mnou doběhne ke dveřím.

Spěcháme po schodech nahoru a já v duchu vyhlašuji soutěž: Kdo mi během minuty poradí, jak zahrát plán „Přetékající vana“ do autu, dostane jednu bílou plombu zdarma.

Naše boty pleskají o zem víc, než by se dalo čekat. S hrůzou zjišťujeme, že po schodech teče voda, která by uživila malý potůček. Zrychlíme tempo, jako když do nás střelí. Najednou mám opravdový strach, teď už herecké umění Terezy Kostkové napodobovat nemusím.

V mém podkrovním bytě je voda! Neteče sem z koupelny, ale z děravé střechy, a je pořádně studená. Všechno mám nasáklé. Hladina dosahuje výšky zhruba pěti centimetrů. Připomíná mi to kajutu v potápějící se lodi. Koukáme na tu zkázu nehnutě jako figuríny z vosku.

Probere nás až majitel domu ve dveřích: „To je spoušť, co? Já jim říkal, ať to zakrejou pořádně.“

Myslím, že moje srdce teď tluče minimálně dvěstěkrát za minutu. Kdybych byla střízlivá, tak už určitě brečím. Jdou na mě mrákoty, ale ustojím to.

David má jasno: „Tady nemůžeš zůstat. Sbal si věci. Budeš bydlet u nás.“

Nevydržím to, vytáhnu z nočního stolku láhev koňaku a pořádně si loknu. Mám přece jen jedny nervy.

„Já se o to tady zatím postarám,“ utěšuje mě majitel domu.

„Hlavně mi tu nepěstujte rejži,“ dodám ještě, když alkohol začne konat svoji práci.

Kapitola 7-7 z 16
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Leeashka10.5.2015
 

Za sebe dávám palec nahoru. Moc se mi to líbilo. Nechybí tomu to, co spousta autorů zatím postrádá - a to vypichování těch drobných detailů, které se nám stávají všem, ale při psaní na ně často zapomínáme. Příběh pak působí příliš obecně. Díky za tak milou změnu! Text krásně plyne, zápletka je tu dostatečným hnacím motorem, navíc je to vtipné... Co víc dodat? Snad jen některá přirovnání mi přišla trochu šroubovaná a hned ze začátku jich bylo dost na malé ploše. Jinak asi vše.
Přeji hodně radosti z dalšího psaní!

Jirka10.5.2015
 

Děkuju! Je to od Vás milé. A příště budu s přirovnáváním šetřit.

Kateřina26.8.2013
 

Vaše povídka \"Náměsíčná\" mně nadchla - velmi svěží a čtivá. Bavila jsem se!

Jiří Růžička26.8.2013
 

Mě zase nadchl Váš komentář:-) Moc děkuju!

Monika Richterová21.5.2012
 

Právě jsem dočetla povídku Náměsíčná a musím říct, že je to první text na mamtalentu, který jsem přečetla celý. Narazila jsem na něj náhodou a jsem za to ráda. Tak dobře jsem se už dlouho nepobavila. Vymýšlíte skvělá přirovnání :-) David se mi zdá jako postava maličko plochý, ale tatínek a Anděla to dotahují. Celkově skvělá povídka. Ať se daří i v budoucnu :-)

Jiří Růžička21.5.2012
 

Děkuju. A Davidovi to vyřídím:-) Napsal jsem ještě jednu Náměsíčnou, dost jinou, je to scénář. Tam už má David charakter trochu posílený.

Oľga Kohútiková20.2.2012
 

Milý Jirko,
až sa za to hanbím, že som na prvom mieste, lenže akonáhle pridám niečo nové sem na portál, zároveň to zverejním aj na FB a tým pádom ma číta oveľa viacej ľudí, ako TU prítomných... Chcem, aby ma ľudia čítali, možno sa komusi môj štýl zapáči. Preto ten nápad s FB. Neboj sa, nie je to ani lepšia kvalita mojej tvorby... ani podfuk... Aj tak chcem s tým \"čosi\" spraviť, aby som nesvietila na samom vrchu... Nechcem tam byť, je mi trápne voči ostatným...

Každú chvíľu mi má vyjsť kniha \"Abeceda pre radosť\" a potom to zmažem a tým pádom klesnem v poradí...

Nech sa Ti darí... Prajem pekný deň... OK


Jiří Růžička21.2.2012
 

Milá Ol\'go,
nemáš důvod stydět se za úspěch. Ke knížce z celého srdce blahopřeju. To je paráda. Ať se daří i Tobě.

Oľga Kohútiková18.2.2012
 

Milý Jirko,

máš veľký talent, a preto píš... Veľmi dobré čítanie.
Nesiaham Ti ani pod členky.
Ak by si mal náhodou chuť prečítať si moje výtvory... potešíš ma. Ďakujem.

Prajem Ti veľa úspechov a nech sa Ti darí nielen v tejto súťaži. OK

Jiří Růžička20.2.2012
 

Ahoj, Oľgo,
děkuju za vzkaz i za přání. Od nejčtenější autorky to těší dvojnásob. Přeju Ti totéž. Ať nám slouží klávesnice, zrak i všechno ostatní:-)

Veronika27.1.2012
 

Skvělé, svižné čtení. Moc jsem se pobavila :)

Jiří Růžička27.1.2012
 

A vy jste mě zase potěšila. Děkuju!

Lýdia J.7.1.2012
 

Jiří, dnes som prečítala Námesačnú. Zasa som sa skvelo pobavila, ďakujem. Iba škoda, že toho nie je viac.:)

P.S. 14. stránka - V koutě pozná Lenčinu tašku. Bere ji do ruky. Prečo Lenčinu, niečo mi ušlo?

Jiří Růžička7.1.2012
 

Pobavit, o to mi jde především:-) Moc děkuju.
P. S. Lenčina taška je moje chyba, zůstala tam z předcházející verze. Správně má být \"mou tašku\". Už to opravuju. Díky za upozornění. Ať se vám daří!

Hanka Hindráková26.10.2011
 

Vtipné a svižné čtení, stejně jako u Vašeho deníku Na Ocet. Dávám pět hvězdiček.

Jiří Růžička26.10.2011
 

To je od vás hezké. Díky.

Alina19.10.2011
 

V téhle povídce mi humorný styl psaní tak trochu připomíná povídky paní Frýbové, psané s podobně lehkým nadhledem:)
Už jsem to tu jednou psala, Danielo, líbí se mi ten švih, se kterým píšete a ráda si přečtu pokračování...:)))

Daniela19.10.2011
 

Díky za přízeň! Náměsíčná bude pokračovat (aspoň doufám) do neděle.

Pavlíková Růženka19.10.2011
 

teda, to je ale paráda, to se budu muset vrátit na začátek! Četla sem uš váš deníček, máte tam koment ot mího altera:D
Mislím si, že budete vibrána k vidání románu a moc vám to přeju:D

Daniela19.10.2011
 

Stokrát díky a ještě jednou k tomu:-)

Martina11.10.2011
 

Pěkné, ovšem nijak nevybočující, nevzbuzující ve mně žádné dojmy, už ani nevím, o co šlo. Ničím výjimečné.

Daniela11.10.2011
 

I tak děkuju. Jen podotýkám, že zatím jsou venku jen čtyři stránky.

Pavel Hort9.10.2011
 

Danielo, přečetl jsem dnes obě Vaše kapitoly a musím s potěšením konstatovat, že jsem se ani jednou nenudil. :) Píšete svižně, uvěřitelně, dialogy jsou dle mého názoru bravůrně zmáknuté a párkrát jsem se upřímně zasmál. Určitě se ještě vrátím na další pokračování!

Mějte se hezky, ať Vám to píše!
Pavel

Daniela9.10.2011
 

Pavle, moc Vám děkuju. A doufám, že se nebudete nudit i u dalších stránek.

Daniela6.10.2011
 

Postupně budu přidávat další části. Hezký den!

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
novela Na ocet

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •