IKAR CZIKAR CZ

Náměsíčná (Jiří Růžička)6.10.2011
 

4
 počet hodnocení: 14
přečtené 17706, Komentáře 25

 

Je noc a já vzorně spím ve své posteli, jelikož jsem večer nepožila ani kapku alkoholu. Odříkání nese své ovoce.

Nebo také ne. Hlásím nečekaný obrat! Odhrnuji peřinu a vstávám z postele! S předpaženýma rukama jdu k oknu a otvírám ho. Chci větrat? Nebo volat ven? Jde to zcela mimo mou vůli.

Lezu oknem na střechu! A mám zavřené oči! Mokrý povrch mi klouže pod nohama jako když je náledí a domovník zapomene posypat chodník. Sotva držím stabilitu. Už ji nedržím! Padám dolů do záhonu růží...

„Uááááá!"

Budí mě vlastní křik. Otvírám oči a zjišťuji, že stále ležím ve své posteli. Rozhlížím se po potemnělém pokoji. Okno je zavřené. Všechno se mi to jenom zdálo. Jaký balzám na moje pocuchané nervy. Převaluji se na druhý bok a spím dál.

 

Je pátek odpoledne. Kolem Davidova domku projede vůz autoškoly, přibrzdí, ale zastaví až o pár metrů dále.

„Zacouvej tam,“ radí mi David, který má tentokrát ke svému pověstnému klidu trochu daleko.

„To nezvládnu,“ vidím reálně své možnosti.

„Někdy člověk musí překonat sám sebe. Vzpomeň si na Frodo Pytlíka nebo Sedm statečných.“

Odfrknu si jako býk, zařadím zpátečku a sešlápnu plyn.

Skutečně se mi podaří zacouvat na určené místo. Cestou ale srazím popelnici, kterou vzápětí rozdrtí kolemjedoucí auto.

Ten kravál by byl slyšet i v němém filmu.

 

Kdyby Čechov viděl švestkový sad za Davidovým domkem, asi by se vykašlal na višně. Štafle, žebřík a lísky plné tmavomodrých švestek svědčí o tom, že je zrovna doba sklizně. Koruny stromů se koordinovaně naklánějí ve větru jako diváci na tenise. Je hezky, nejradši bych se svalila do trávy a pozorovala mraky. Jenže mě čeká bitva o přízeň Davidovy rodiny.

„To je Veronika,“ představuje mě David.

Moje potenciální tchyně Anděla mi podává ruku. Její úsměv chladí jako peprmintová žvýkačka.

„Omlouvám se za tu popelnici. Couvala jsem podruhý v životě,“ snažím se alespoň dodatečně zabodovat.

„Ale to je v pořádku,“ spustí ta bezesporu elegantní dáma. „Dělat chyby je lidské. Hlavně si to musíme umět přiznat,“ zdůrazní a věnuje Davidovi lehce vyčítavý pohled, jako kdyby poslední věta byla určena právě jemu.

Že bych já byla ta chyba?

Také Davidův dvanáctiletý syn Šimon mi podává ruku, ale tváří se přitom, jako kdyby ji strkal do záchodu.

„Je v pubertě. Nekrmit a nehladit,“ omlouvá ho David.

„Ha, ha, ha,“ potvrdí jeho slova Šimon.

To Davidova desetiletá dcera Eliška má srdce na dlani a hezky se na mě usmívá. Nejradši bych ji za to objala.

Rozhlížím se po sadu a pokouším se o vtip, abych zamaskovala nervozitu: „Z toho budou povidla pro celý město.“

Anděla mě zpraží: „U nás se švestky zásadně zkapalňují. Slivovice patří k naší rodině jako špenát k Pepku námořníkovi.“

„Jedinej táta ji nepil a zemřel ve 42 letech na infarkt,“ doplní ji David.

„Třeba v tom hrály roli i jiný věci,“ snažím se v bláhové víře oponovat.

Anděla ale nepřipustí žádnou diskusi: „Slivovice je klíč k dlouhověkosti a basta! Můj otec si denně dával panáka a dožil se devadesáti let.“

„Požehnanej věk,“ snažím se rozehnat dusno. Pohlédnu na lísky plné švestek: „Pálíte si sami?“

Anděla se zasměje mé pošetilosti: „Jistěže ne, zlato. To by bylo ilegální.“

 

David a já sedíme u stolku v obýváku a pozorujeme Andělu, jak nalévá panáky slivovice. Šimon se znuděně vrtí v křesle a Eliška maluje fixem jeho portrét.

Mám poslední vteřiny na to, abych našla způsob, jak se vyhnout pití alkoholu.

„Můžu už jít?“ zahuhňá Šimon.

„Ne! Dneska žádnej počítač!“ odpálkuje ho Anděla, načež nám podá panáky a zjihne: „Slivovici by měla proplácet zdravotní pojišťovna.“

David a Anděla se hrdě chopí panáků jako nějaké čestné zástavy. Já ale váhám. Pořád je tu ještě naděje, že mě na poslední chvíli napadne nějaká výmluva... Jenže žádná nepřichází, a tak kapituluji.

„Abych neurazila,“ pronesu a v duchu dodám: „Měla bych napsat příručku Jak si zadělat na průšvih. Jsem v tom fakt dobrá.“

Ťukneme si a hodíme to tam, jak říkají kořalové. Hoří mi ústa, takovou sílu jsem nečekala. Jenže Anděla už nalévá další rundu.

„A do druhé nohy!“

David a Anděla to do sebe opět kopnou. Já znovu váhám.

„Netrapte mě,“ naléhá na mě Anděla a drží se přitom za hrudník. „Nedělá mi to dobře na srdce.“

„Maminka se nesmí rozčilovat,“ vysvětluje David. „Jinak jí hrozí infarkt.“

Podléhám a piji i druhého panáka.

„Ta píše,“ lapám po dechu.

„Slivovice, nejlepší spisovatelka,“ dodá David.

Prázdnou skleničku si ale pro jistotu nechám u sebe. Snažím se strhnout pozornost na zvláštní kýčovité obrazy, které visí po celém domě. Taky mi už alkohol stoupá do krve a pusu mám tím pádem mnohem víc rozříznutou.

„Vaše obrazy mi připomněly jednu mou kamarádku,“ zahlásím a jdu si je prohlédnout zblízka. „Miluje jednoho malíře a kupuje od něj všechno, co namaloval, aby měl z čeho žít. Neděláte taky něco podobnýho?“

„Ne,“ odsekne Anděla suše.

„Jak jste k nim tedy přišla?“

David mi cosi nenápadně naznačuje, ale já mu nerozumím.

„Zkuste hádat,“ vyzývá mě Anděla.

„Nějaká charitativní akce? Kupujete obrazy z dětských domovů?“

„Nikoliv, zlato. Sama je maluju.“

Moje vtipná kaše rázem ztuhne jako sádra. Všichni mlčí, dokonce i děti. Anděla se na mě v křeči usměje, div že si nerozdrtí zuby. Abych zachránila, co se dá, začnu uznale vyzdvihovat klady jejích obrazů.

„Ale máte obdivuhodnou představivost. Muselo to dát hodně práce. A těch barev. To musí lézt do peněz.“

Anděla ukáže na tři obrazy smutných žen. Jedna je stylizována jako anděl, druhá zřejmě představuje něco jako Popelku a třetí mi připomíná vílu.

„To jsou Davidovy bývalé známosti,“ vysvětlí mi s úsměvem, který by dokázal otrávit drobného hlodavce, a dodá: „Ráda bych namalovala i vás, pokud nejste proti.“

„Samozřejmě že ne! Nemůžu se dočkat!“ vydoluji ze sebe nadšení, načež v duchu dodám: „Snad ti do tý doby vyschnou barvy, ty stará čarodějnice.“

Anděla mi chce ještě ukázat svůj autoportrét. Když mě však k němu dovede, leknu se nejdřív hada, který je na něm také vyobrazen, a uskočím.

„Zmije!“ vyštěknu. „Teda myslím toho hada.“

„To je obraz, kterého si cením nejvíce,“ hlásí potěšena mou reakcí.

Dojdeme k plátnu, na kterém pro změnu vykukuje ze skříně lidská kostra.

„Kostlivec ve skříni,“ prozradí Anděla jeho název a zadívá se mi do očí: „Každý nějakého máme, že?“

„Svatá pravda, paní Kratochvílová,“ odpovídám a pro sebe dodávám: „Já jsem náměsíčná a ty pečeš v troubě malý děti.“

Kapitola 6-6 z 16
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Leeashka10.5.2015
 

Za sebe dávám palec nahoru. Moc se mi to líbilo. Nechybí tomu to, co spousta autorů zatím postrádá - a to vypichování těch drobných detailů, které se nám stávají všem, ale při psaní na ně často zapomínáme. Příběh pak působí příliš obecně. Díky za tak milou změnu! Text krásně plyne, zápletka je tu dostatečným hnacím motorem, navíc je to vtipné... Co víc dodat? Snad jen některá přirovnání mi přišla trochu šroubovaná a hned ze začátku jich bylo dost na malé ploše. Jinak asi vše.
Přeji hodně radosti z dalšího psaní!

Jirka10.5.2015
 

Děkuju! Je to od Vás milé. A příště budu s přirovnáváním šetřit.

Kateřina26.8.2013
 

Vaše povídka \"Náměsíčná\" mně nadchla - velmi svěží a čtivá. Bavila jsem se!

Jiří Růžička26.8.2013
 

Mě zase nadchl Váš komentář:-) Moc děkuju!

Monika Richterová21.5.2012
 

Právě jsem dočetla povídku Náměsíčná a musím říct, že je to první text na mamtalentu, který jsem přečetla celý. Narazila jsem na něj náhodou a jsem za to ráda. Tak dobře jsem se už dlouho nepobavila. Vymýšlíte skvělá přirovnání :-) David se mi zdá jako postava maličko plochý, ale tatínek a Anděla to dotahují. Celkově skvělá povídka. Ať se daří i v budoucnu :-)

Jiří Růžička21.5.2012
 

Děkuju. A Davidovi to vyřídím:-) Napsal jsem ještě jednu Náměsíčnou, dost jinou, je to scénář. Tam už má David charakter trochu posílený.

Oľga Kohútiková20.2.2012
 

Milý Jirko,
až sa za to hanbím, že som na prvom mieste, lenže akonáhle pridám niečo nové sem na portál, zároveň to zverejním aj na FB a tým pádom ma číta oveľa viacej ľudí, ako TU prítomných... Chcem, aby ma ľudia čítali, možno sa komusi môj štýl zapáči. Preto ten nápad s FB. Neboj sa, nie je to ani lepšia kvalita mojej tvorby... ani podfuk... Aj tak chcem s tým \"čosi\" spraviť, aby som nesvietila na samom vrchu... Nechcem tam byť, je mi trápne voči ostatným...

Každú chvíľu mi má vyjsť kniha \"Abeceda pre radosť\" a potom to zmažem a tým pádom klesnem v poradí...

Nech sa Ti darí... Prajem pekný deň... OK


Jiří Růžička21.2.2012
 

Milá Ol\'go,
nemáš důvod stydět se za úspěch. Ke knížce z celého srdce blahopřeju. To je paráda. Ať se daří i Tobě.

Oľga Kohútiková18.2.2012
 

Milý Jirko,

máš veľký talent, a preto píš... Veľmi dobré čítanie.
Nesiaham Ti ani pod členky.
Ak by si mal náhodou chuť prečítať si moje výtvory... potešíš ma. Ďakujem.

Prajem Ti veľa úspechov a nech sa Ti darí nielen v tejto súťaži. OK

Jiří Růžička20.2.2012
 

Ahoj, Oľgo,
děkuju za vzkaz i za přání. Od nejčtenější autorky to těší dvojnásob. Přeju Ti totéž. Ať nám slouží klávesnice, zrak i všechno ostatní:-)

Veronika27.1.2012
 

Skvělé, svižné čtení. Moc jsem se pobavila :)

Jiří Růžička27.1.2012
 

A vy jste mě zase potěšila. Děkuju!

Lýdia J.7.1.2012
 

Jiří, dnes som prečítala Námesačnú. Zasa som sa skvelo pobavila, ďakujem. Iba škoda, že toho nie je viac.:)

P.S. 14. stránka - V koutě pozná Lenčinu tašku. Bere ji do ruky. Prečo Lenčinu, niečo mi ušlo?

Jiří Růžička7.1.2012
 

Pobavit, o to mi jde především:-) Moc děkuju.
P. S. Lenčina taška je moje chyba, zůstala tam z předcházející verze. Správně má být \"mou tašku\". Už to opravuju. Díky za upozornění. Ať se vám daří!

Hanka Hindráková26.10.2011
 

Vtipné a svižné čtení, stejně jako u Vašeho deníku Na Ocet. Dávám pět hvězdiček.

Jiří Růžička26.10.2011
 

To je od vás hezké. Díky.

Alina19.10.2011
 

V téhle povídce mi humorný styl psaní tak trochu připomíná povídky paní Frýbové, psané s podobně lehkým nadhledem:)
Už jsem to tu jednou psala, Danielo, líbí se mi ten švih, se kterým píšete a ráda si přečtu pokračování...:)))

Daniela19.10.2011
 

Díky za přízeň! Náměsíčná bude pokračovat (aspoň doufám) do neděle.

Pavlíková Růženka19.10.2011
 

teda, to je ale paráda, to se budu muset vrátit na začátek! Četla sem uš váš deníček, máte tam koment ot mího altera:D
Mislím si, že budete vibrána k vidání románu a moc vám to přeju:D

Daniela19.10.2011
 

Stokrát díky a ještě jednou k tomu:-)

Martina11.10.2011
 

Pěkné, ovšem nijak nevybočující, nevzbuzující ve mně žádné dojmy, už ani nevím, o co šlo. Ničím výjimečné.

Daniela11.10.2011
 

I tak děkuju. Jen podotýkám, že zatím jsou venku jen čtyři stránky.

Pavel Hort9.10.2011
 

Danielo, přečetl jsem dnes obě Vaše kapitoly a musím s potěšením konstatovat, že jsem se ani jednou nenudil. :) Píšete svižně, uvěřitelně, dialogy jsou dle mého názoru bravůrně zmáknuté a párkrát jsem se upřímně zasmál. Určitě se ještě vrátím na další pokračování!

Mějte se hezky, ať Vám to píše!
Pavel

Daniela9.10.2011
 

Pavle, moc Vám děkuju. A doufám, že se nebudete nudit i u dalších stránek.

Daniela6.10.2011
 

Postupně budu přidávat další části. Hezký den!

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
Facebook
novela Na ocet

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •