IKAR CZIKAR CZ

Na dobrou noc (Daniel Čech)10.5.2015
 

3
 počet hodnocení: 2
přečtené 1939, Komentáře 2

 

Na dobrou noc

Díval se malým oknem nad kuchyňským dřezem ven a obdivoval klidný západ slunce nad domy ne příliš odlišnými od toho jeho. Malé děti se proháněly na kolech po silnici a rozčilovaly svými nebezpečnými manévry své rodiče volající na ně, aby už šly domů. On a jeho manželka měli vždycky starosti sehnat jejich syna a donutit jej, aby šel spát. Dneska si ho ovšem otec ohlídal. Chtěl jít sám brzo spát, protože zítra ho čekalo důležité obchodní jednání. Jejich šestiletý syn byl již umytý a pomalu uléhal do postele. Za chvíli mu půjde přečíst nějakou pohádku a pak sám půjde spát.

                „Tak co? Nejsi ve stresu?“ zeptala se ho jeho manželka, když se vrátila z koupelny s ručníkem v podpaží. Vždycky si představoval, jak z ní ten ručník strhne. Dnes na to ale neměl ani pomyšlení.

                „Ale ne. Nejsem,“ zalhal a nervózně se na ní usmál. Jeho mozek fungoval na principu povinností. Když si povinnost odškrtl ze svého zaneprázdněného života, začal být zase klidným a vyrovnaným člověkem.

                „Už leží?“

                „Půjdu se podívat. Něco mu přečtu a pak si také půjdu lehnout. Kdy chceš jít spát ty?“

                „Nevím,“ odpověděla a začala si vařit kávu. „Asi půjdu později, abys v klidu usnul.“

                Vášnivě se na něho usmála a on věděl, co to znamená. Políbil jí na čelo a řekl jí, že se za chvíli vrátí. Otočil se, opustil kuchyni a prošel chodbou spěchaje do schodů. Hlavou se mu honily myšlenky na zítřejší poradu, kde musí odůvodnit milionové škody způsobené jeho nadřízenými. Ti si mezitím budou dávat někde dvacet po té velké dřině. A on z těch podvodů, co musel zfalšovat, neměl téměř nic. Rozhodně to nestálo za tu námahu a riziko.

                Dveře do pokoje jeho syna byly otevřené. Přestože mu bylo jen šest let a dveře byly otevřené, zaklepal. Opatrně nahlédl do osvětlené místnosti. Klidně vstoupil, vzal si od stolku židli a posadil se vedle synovi postele. Ten už ležel v posteli připraven na noc.

                „Tak jakou bys chtěl dneska?“ usmál se na svého syna.

                „Já nevím,“ odpověděl vysokým tónem chlapec.

                Otec otevřel noční stolek a z horní poličky vyndal sbírku pohádek, kterou si položil na kolena. Únava a otupělost v něm rostla a on se nechtěl dohadovat s dalším člověkem, ačkoli šlo o bytost jemu srdci nejbližší. Otevřel knihu a nalistoval nějakou stránku s infantilní kresbou. Vždy při výběru pohádky si dával pozor na konkrétní stránky, protože u delších příběhů mu hrozilo, že sám usne. Užuž se nadechoval a chtěl přečíst název, když v tom promluvil jeho syn.

                „Tati,“ řekl bojácně, „musím ti něco říct.“

                „Copak se děje, synku?“ otázal se otec s nejmilejším úsměvem, jaký znal.

                „Mám pod postelí bubáka.“

                Otec si zachoval mírný a vyrovnaný pohled, ačkoli v mysli mu to přišlo až tak směšné, že se chtěl zasmát. Co by to byl ale pak za otce?

                „Jistě tam žádného nemáš, synu. Když jsem byl malý, jako ty, také jsem si myslel, že mám bubáka pod postelí, ale věř mi – žádný tam není.“

                „Je,“ odvětil jeho malý syn s vážným výrazem ve tváři. Vypadal sklesle a smutně. Otec zavřel knihu a vrátil jí zpět do nočního stolku. Usoudil, že dnes už na pohádku nebudeme mít dostatek energie. Zvláště po tom, co bude předvádět.

                „Co bys řekl na to,“ promluvil chlácholivě, „kdybych si s tím bubákem promluvil a poslal ho pryč?“

                Syn se na něho radostně usmál: „To bys vážně udělal, tatínku?“

                „No ovšem.“

                Otec se postavil, dal pryč židli, nahodil vážnou tvář, jako by se připravoval na vážnou obchodní schůzku, nebo schůzku s právníkem a dělal, že si upravuje neviditelnou kravatu. Poté zamával svému synovi a šel pomalu k zemi. Všiml si na jeho tváři úsměvu. Otci bylo líto to, že podobnou komedii nemůže předvést i v práci. Jak by to bylo potom všechno bylo jednoduché.

                Rozplácl se na zemi a na chvíli se jeho tvář zkřivila pod nátlakem sebepohrdání a ztráty veškeré hrdosti. Ležel na podlaze jen velmi krátkou chvíli a pod postelí vskutku nic neviděl. Ale na ten

krátký okamžik dostal podivný pocit, jako by ho někdo nebo něco vidělo. Byl to velmi nepříjemný pocit.  Hned ovšem vstal a pokračoval ve své komedii.

                „Tak,“ řekl synovi, „vše je vyřízeno. Už tam žádné strašidlo nemáš.“

                „Mám,“ odpověděl přesvědčivě.

                Otec reagoval úšklebkem a chtěl se pokusit o to, být přesvědčivější. Skrčil se a ukazoval na zem, jako by tam byla domnělá nestvůra: „Tak ty se budeš vzpírat jo? To tedy ne! Marš odtud!“ a máchl rukou, jako by praštil bytost ležící přesně pod ním. Stalo se něco podivného. Nemohl se narovnat. Cítil tlak kolem svého zápěstí, který držel jeho ruku nízko u podlahy. Zapomněl na svou roli a zatvářil se překvapeně až vyděšeně. Jeho syn celou scénu pozoroval a neustále se smál, jako by jeho otec nebyl pod vlivem něčeho, čemu nerozuměl.

                Nějaká neviditelná síla mu táhla ruku směrem pod postel, jako by ho jeho zápěstí zachytilo neviditelné laso a on byl táhnut někam do jeskyně. Ta nenahmatatelná síla jej táhla pod postel tak, že už musel sklonit hlavu a lehnout si na podlahu, aby o ni nepřišel. Za chvíli se celou svojí osobou ocitl pod postelí svého syna. Měl pocit, že se dostal na úplně jiné místo – neviděl kolem sebe podlahu, kterou měli doma, ani neležel v omezeném prostoru, jaký bývá pod postelí. Všemi směry se rozléhal doslova nekonečný prostor.

                „Co se to děje?“ řekl nevědomky nahlas a v tu chvíli se stalo něco podivného. Temnota kolem něho začala nabývat různých tvarů a zvláštních obrysů, které jakoby odmítaly zákony čtyřrozměrné reality. Jako by se temnota před ním různě kroutila a ohýbala. Chtěl křičet, ale hlásky se mu nedostávalo z hrdla. Mávnul rukou do prostoru a ta podivná hmota se pod jeho pohybem ohnula. Ovšem část té hmoty jeho paží jen tak protekla. To, co vnímal, ho dovedlo na pokraj šílenství, protože to odporovalo jeho celoživotní zkušenosti.

                Podivný černý prostor se pod jeho primitivním lidským zrakem neustále formoval do jednolitého celku. To něco potřebovalo určitý čas, aby se vytvořilo. Podobně jako když v matce roste dítě. Najednou se před ním objevily tisíce rukou podobajících se kobřímu krku se svým typickým obrysem. Poté se před ním rozrostla obrovská tlama s plakoidními zuby počtu blížícímu se nekonečnu a dvě obří oči žhnoucí krvavě rudým plamenem.

                „Vítej,“ zachraptěla bytost rozlezlá všude kolem. Oněměl hrůzou a děsem. „Musím ti poděkovat. Strach tvého syna mě živil a pomohl mi zesílit. Brzy se odeberu zpět do vaší podivné, lidské dimenze. Existuji ovšem díky tobě a jako projev vděčnosti ti nabídnu jednu ze dvou možností. Musím konat rychle, protože se blíží chvíle, kdy se otvor uzavře a já tu opět několik vašich pozemských milionů let budu muset trávit, to co jsem získal, abych se za dlouhou dobu opět mohl vrátit zpět.“

                Snažil se uklidnit a vnímat podivná slova prostoru, jež ho pohlcoval a stahoval do nekonečné temnoty nicoty. Otec neodpovídal. Neuvědomil si, že bytost domluvila a je na něm, aby v konverzaci pokračoval. Když konečně pochopil, že dvě oka velká tak, že by se do nich vešla celá galaxie, jsou upřená na jeho maličkost, snažil se rychle něco říci. Chtěl vědět, kde je a s čím či s kým se teď vlastně snaží rozmlouvat. Všechny jeho myšlenky a otázky jakoby se topily v nekonečném prostoru.

                „Jaké možnosti?“

                Nestvůra se ještě více usmála a před otcovu tvář tak naskákaly další stovky řad zubů, ostrých jako sama hranice mezi realitami.

                „Poté, co jsem seslal zkázu na obří ještěry, jsem už myslel, že se nikdy nevrátím otvorem zpět. Jsem tu nyní jen díky tobě. Otevřel jsi otvor mezi dimenzemi a já se ti odměním volbou, jakou jsem nikdy nikomu nenabídl. Za chvíli se vrátím na váš svět a něco si z něho odnesu. Buď tvého syna, nebo všechny ostatní lidské bytosti žijící mimo obydlí, kde se nalézá otvor.“

                Jeho mysl se začala uklidňovat a logicky uvažovat. Nedokázal si představit, že místo dopadu tělesa z vesmíru, vyhubilo dinosaury podobné stvoření. Nicméně nevěděl nic o nějakém otvoru mezi dimenzemi a už vůbec neměl nápad, jak by něco podobného, o čem nikdy neslyšel, mohl otevřít. To, co ho přirozeně trápilo nejvíce, byl výběr, jaký mu byl předložen.

                „Mám buď zahubit svého syna, nebo celé lidstvo?“

                „Ano.“

                „Takový nesmyslný výběr. Vem si mě! Mého syna a všechny ostatní nech být!“

                „Dal jsem na vybranou. Ibanethemeon neustupuje.“

                „Cože?“

                Otec nerozuměl slovu, kterým se bytost nazvala a ani mu rozumět nechtěl. Chtěl se probudit z této noční můry, ve kterou se proměnil jeho život. Byl postaven před volbu, která mu přišla dokonale absurdní. Nemůže přece zapudit svého vlastního syna a zároveň není možné obětovat celou civilizaci kvůli životu jedné jediné bytosti. Syn by sice dospěl a žil, ale jaký by to byl život, když by byl jediným, kdo by existoval?

                „A nemůžeš si ponechat mě?“ zeptal se smutně otec.

                „To nelze,“ zněla odpověď linoucí se z nekonečně velkých úst. „Rozhoduj se rychle můj lidský příteli. Trhlina se totiž brzy zavře a já tu nehodlám zůstat.“

                Odpornost tvora doposud žijícího pod postelí jeho syna ho doslova zraňovala. Nemohl od zubaté nestvůry odvrátit zrak, protože byla všude kolem. Zničehožnic se usmála a z koutků jí vytekly proudy slin vypadající jako sloní choboty. Všechno se to o sebe otíralo a vydávalo nepopsatelné čvachtavé zvuky. Poté nestvůra promluvila:

                „Vím, jak ses rozhodl.“

                „Cože?“

                „Jsem živen hněvem, touhami a zlobou a dokážu číst v myšlenkách primitivních tvorů, tedy i vámi. Nemusíš již nic říkat. Propouštím tě zpět, odkud jsi přišel. Kéž bych uměl přinést milosrdnou smrt.“

                Chtěl ještě něco dodat, ale v tom se tma kolem něho rozpustila, jako by existovala jen v jeho hlavě. Poslední, co si z temné scenérie později dokázal vybavit, byl žhnoucí úsměv tvora, jehož jméno si nedokázal už nikdy vybavit. Krátký okamžik na to stál shrben před postelí svého syna, který ho podezíravě pozoroval.

                „Co se stalo, tati?“ pronesl tichým hláskem.

                „Nic,“ odsekl překvapivě. „Všechno v pořádku. Teď jdi spát.“

                „A co to strašidlo?“

                To už ale otec odcházel. Kvůli dotazu svého syna se ovšem zastavil.

                „Nemusíš se ničehož bát, můj synu. Toho netvora již nikdy nespatříš.“

                Pohlédl na svého syna a ten okamžitě poznal, co se stalo. Že byl stažen do dimenze, které se nepodobala ničemu, co si byl vůbec s to představit. Jeho syn tam byl také a ne jednou a byl nucen s tou bytostí taktéž rozmlouvat. Podivoval se, jak se jeho syn mohl nezbláznit.

                „Děkuji,“ pronesl jeho syn. To už ale neslyšel.

                Zavřel za sebou dveře, po nichž sjel až na podlahu, kde s ducnutím přistál. Vyronil pár slz, které si utřel do rukávu. Přišel si prázdně. Celý jeho život skončil událostí, které nedokázal stále uvěřit. Existence něčeho tak obrovského a odporného na místě odporujícímu lidskému poznání mu nedovolovala zachovat si zdraví rozum. Chvíli tam jen tak seděl s pocitem neprostého vyhoření. Věděl, že s něčím podobným nedokáže žít. I když zřejmě bude muset. Protože nechtěl, aby ho v takovém stavu viděla jeho žena, vstal a šel po schodech dolů. Když přišel do kuchyně, otevřel horní poličku, vytáhl skleněnou lahev s čirou tekutinou a napil se.

                Celou tu dobu nespouštěl zrak z malého okénka nad dřezem. Nepřemýšlel nad tím, zda to, co vidí, je realita či nekončící noční můra. Lahev byla už prázdná a on se neobtěžoval s její recyklací. S otupělým pohledem sledoval hořící domy. Záře z ohně byla tak silná, že nemusel ani svítit. Kolem jeho domu se prohnalo několik lidí, v jejichž očích byl vidět strach, děs a bezrozměrná hrůza. Hned za nimi se prohnalo několik bytostí podobné té, která před chvílí ještě vyplňovala veškerý prostor kolem něho. Jejich pružná chapadla se natahovala, lapala lidi pod krkem či za nohy a rozšiřující zubatá tlama je celé ukusovala jako by to byla jablka a torsa těl pouhé ohryzky. V tom si uvědomil, že to samé čeká jeho nadřízené za zneužívání urychlovače částic na pokusy, jež nebyly schváleny. Byly zakázány, protože jejich důsledky mohly vést k otevření červí díry do jiné části vesmíru či času. Už asi nikdy nezjistí, proč tomu došlo zrovna u něho v domě, ale na tom nezáleží. Celé to poznání ho vedlo k závěru, že skutečně existuje něco většího, inteligentnějšího a nebezpečnějšího než je člověk.

                Všechno to šílenství a krutost se ale jejich domu vyhýbalo. Jako by vznikla za jejich plotem hranice, kterou nelze překonat jak pro lidi, tak pro ty nechutné nestvůrky. Bezmyšlenkovitě sledoval konec lidstva s radostnou pýchou, že dokázal svého syna ubránit od podobného utrpení

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Vojtěch Záleský23.5.2015
 

Připomíná mi to kingovku. Měl jste dobrý nápad, ale od plného prožitku mě rušilo několik chyb a celková jednoduchost. Tíživá volba nevyzní tíživě, protože jste bud příliš spěchal s koncem, čemuž ale nerozumím, protože jste se nemusel držet zpátky, nebo jste jen nevěděl, jak to celé prohloubit. Takže jako jednohubka milé, ale proč bych měl přemýšlet nad něčím nedotaženým, když to samé, a mnohem lépe a promyšleněji i mnohem tragičtěji, už je v Mlze.

24.5.2015
 

Děkuji za komentář. Důvod krátkosti povídky byla myšlenka její četby před spaním - na dobrou noc. Mlha je samozřejmě naprosto fenomenální, ačkoli někomu by mohlo vadit, že má otevřený konec. Jsem ovšem vděčný za Váš názor.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Čech

O mně

Odproštěním od každodenní trpké reality do světů bez hranic...za hranice naší představivosti a schopností fantazie. Jak daleko jsme schopni se dostat v našem vědomí? Snažím se psát a píšu, tak jak píšu. Možná to není dobré, ale nikdo nedokáže popsat myšlenku slovy. Ne existujícími slovy.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •