IKAR CZIKAR CZ

Mrtvá z letiště aneb Pereat mundus, fiat me (Jan Lipšanský)26.8.2011
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 5917, Komentáře 0

 

1. kapitola

S jistou, ale milou dávkou škodolibosti věnováno Sylvě T. Ona bude určitě vědět.

 


1.
Typický ruch letiště – sem a tam pobíhající lidé, poslíčci, nosiči kufrů, neustálá hlášení letištního rozhlasu, pojízdné chodníky... Nic z toho na pražské Ruzyni nenajdete. Zapomeňte na rozlehlé terminály jako třeba Dvojka na letišti Charlese de Gaulla v Paříži, nebo protáhlý banán letištní haly v Amsterdamu, kde přeběhnout z jednoho konce na druhý trvá několik desítek minut.
Hala Ruzyně překvapovala naopak minimem lidí, skoro žádným personálem a jen dvěma, třemi obchůdky, z nichž jeden klasicky prodával lihoviny, a ty ostatní už majitelé zavřeli. Za okny se pomalu snášel tmavě modrý večer, zapadající slunce ozařovalo letištní plochu a plechové pláště letadel se v té záři snažily tajuplně lesknout.
Vybaven jen jedním středním batůžkem jsem se pomalu loudal spolu s ostatními cestujícími z Nice směrem k východu a znuděně si přehrával v hlavě povinnosti, jež mne ještě čekaly: U příletů mě budou čekat lidé z jedné agentury, aby mne hned odvezli na slavnostní večerní party renomované počítačové firmy, o níž bych měl napsat pár řádek do francouzské mutace jednoho jinak amerického počítačového časopisu. Všiml jsem si již v letadle, že spolu se mnou přiletěl i Leslie Nielsen, švédský žurnalista, který přistoupil v Amsterdamu. Kdovíproč se firma rozhodla uvést nějaký úžasný nový produkt v Praze, takovém evropském provinčním městečku, jež mi nijak zvlášť k srdci nepřirostlo – s výjimkou ulice Pařížská a pár historických kopií francouzských staveb.
Nijak jsem se na nadcházející tři dny netěšil. Měly být ve znamení tiskových konferencí a různých jednání a rozhovorů, přičemž veškerá jednání proběhnou anglicky. Jako by se svět nemohl naučit druhý nejpoužívanější jazyk – francouzštinu! Ostatně, i skutečnost, že pracuji pro americkou firmu, a ke všemu počítačovou, mi ve Francii nebyla nijak ke cti. Mí pařížští přátelé si mne pro to dobírali při každé vhodné příležitosti.
A legraci si ze mne dělal i můj bratr. Protože ten se odrodil a žije v Americe a mluví tedy anglicky 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Myslím to tak, jak říkám, protože brácha mluví i ze spaní. Neměl se k těm policajtům dávat.
Další nevýhodou pražského letiště je chybějící pojízdný chodník – vše si odšlapete po svých. A pokud na sobě máte oblek, jehož nošení už tak vyloženě nesnášíte, náladu vám to nijak nezvedne. Jediné, co mne poněkud pobavilo, byla masážní křesla podél cesty k východu. Zajímalo by mne, kdo tak asi má čas a náladu do nich vůbec kdy usednout?
Odbavení proběhlo hladce, muže v uniformě viditelně také přepadla únava a melancholie letního večera. V hale skutečně stála dívka a muž s cedulkou „Mr. Jean Linné“, čímž evidentně dávali najevo, že čekají mne, i když také mohli napsat messieur. A vedle stojící pár držel papírek se jménem kolegy Nielsena.
„Dobrý den, asi čekáte na mne?“ postavil jsem batůžek na zem.
„Pan Linné? Těší mne, jmenuji se Kamila Novotná, a tohle je pan Konečný.“
Podali jsme si ruce.
„Pokud už nemáte žádná zavazadla, můžeme jet,“ řekl Konečný, ale já ukázal palcem na vedlejší pár.
„Nepočkáme na kolegu Nielsena?“
Konečný se podíval s úsměvem na druhou dvojici.
„Pojedou jiným autem. Pan Nielsen bydlí totiž v jiném hotelu než vy. Když už jsme u toho,“ pokračoval Konečný, zatímco jsme vycházeli z haly, „program dnešního dne není nijak složitý. Odvezeme vás do hotelu Hilton, kde bydlíte. Je to ve středu města, takže budete mít všude blízko. Počkáme na vás, než se ubytujete, a pak vás odvezeme na slavnostní party u příležitosti oznámení nových produktů naší firmy.“
Musím přiznat, že poslední slova jsem příliš nevnímal. Těsně u automaticky otevíraných dveří, jež vedly před letištní halu a k parkovišti, jsem se překvapeně zastavil. Dále ode mne, ale zase ne tak daleko, abych nerozpoznal každý rys její tváře, stála Sylva. Poznal bych ji kdekoliv na světě, snad v kterékoliv denní či noční hodině.
Její husté, tmavě hnědé vlasy s beránčími kroužky, oříškově hnědé oči, jež vypadaly neustále překvapené ze světa kolem sebe a nových skutečností, které jim bylo dáno vnímat, lehce osmahlá pleť s několika malými, tmavými pihami. Celkově vypadala Sylva jako stále naivní holčička, i když už dávno překročila pětadvacítku, ba i třicítku. Ano, vím, neměl jsem to prozrazovat, když jde o ženu.
Nevěřícně jsem se pohnul směrem k ní, snad jsem utrousil jedno dvě slůvka jakési zmatené omluvy, ale než jsem stihl udělat pár kroků, Sylva se zvedla ze svého místa u baru, a aniž by mne spatřila, zmizela mi v davu lidí, kteří se jako naschvál vyrojili okolo a hledali pultík své letecké společnosti. Zaraženě jsem zůstal stát a krve by se ve mně nedořezal. Rozhlížel jsem se zoufale, bláznivě a marně kolem sebe – Sylvu jsem už nikde neviděl.
Na celém setkání by vlastně nebylo nic divného. Sylvu jsem skutečně poznal před lety právě tady v Praze, kde žila a snažila se uživit jako profesionální tanečnice – žádná barová striptérka, prosím! Jediná věc tu nehrála.
Sylva by už rok měla být mrtvá… 

Kapitola 1-1 z 8
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jan Lipšanský

O mně

Novinář, scenárista.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •