IKAR CZIKAR CZ

Siala (S´saia)13.3.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 328, Komentáře 0

 

Milton

Beltarovy sady se nacházely jen pár kilometru od Patrikova domu, ale i tak to díky husté dopravě zabralo dobrou půl hodinu, než vůbec z dálky zahlédly do všech stran zářící oceán pestrobarevné palety lampiček snad všech barev v neskutečně mnoha odstínech.



Milton měl žaludek až v krku a srdce v kalhotách. Naléhavost a opatrnost přítele mu naháněla strach. Věřil mu. Jestli bylo nutné sehrát divadlo s pozváním na večeři, tak to mělo svůj důvod a bylo by zbytečné se o tom přít. Patrik se věnoval řízení a jen občas prohodil pár slov, takový běžný rozhovor mezi přáteli. Milton se trochu rozpovídal o napadení v práci a taky útoku na promenádě. Prostě den blbec.



Konečně dorazili na parkoviště, kde nechali vůz a vydali se do sadů. Bylo to tak neskutečně krásné a klidné místo, že nebylo divu, když si ho boháči pronajímali pro své večírky i rodinné oslavy nebo jen večeře. Stromy a byliny z celé galaxie lemovaly úhledné cestičky a plodily plody všemožných barev, tvarů a vůní. Sám Milton byl jedním z těch, co dávali doporučení ohledně nové výsadby. Bylo přísně zakázáno dovážet druhy, které by byly schopné neregulovatelné reprodukce s ohledem na biodiverzitu planety. Občas se sice stávalo, že některé rostliny byly agresivnější než se očekávalo, ale zatím byla Miltonova práce víc než přínosná. Moc dobře věděl, co se odehrálo třeba na Kres-ilu 15, když tam byla nedopatřením zavlečena tysovka rudá. Malá a vzácná rostlinka v novém prostředí porostla, co se jen dalo a co se nedalo, to trávila svým jeden z rozkladu semen roznášených větrem. Jedním slovem: pohroma. Dát situaci do pořádku stálo nemalé úsilí a stále nebylo vyhráno.



„Kláro! Moc rád tě zase vidím!“  



„Milte, ty ses vůbec nezměnil!“ S úsměvem na rtech skočila drobná žena Miltonovi kolem krku. „Jak už je to dlouho? Rok?“



„No na mě se nedívej, já pořád někde necourám po světě, od toho mám svoje lidi,“ smál se Milton.



„Ale prospělo by ti to. Co je tohle?“ Klára dloubla starého známého do pupku.



„Blížící se stáří. Lepší už to nebude.“



„Ty takovej mladík a ještě k tomu štramák? Že si to necháš od svého těla líbit. V Hansberi jsem se setkala s jednou skvělou spiretkou, co ta dokáže... c, to se nedá ani slovy popsat.“



„Spiretka? To je co zase za novoty?“



Patrik objal rukou Miltona kolem ramen a řekl: „To je, Milte, důvod, proč svou ženu vidím tak málo.“



„Ne jediný, Pariku.“ Dloubla svého muže do žeber a pokračovala: „Nejdřív se pustíme do jídla, jak tě znám, tak jsi určitě celý den nic nejedl, a pak tě seznámím s kulturními novinkami.“



Jen ve třech zasedli k širokému půlkruhovému stolu. Obklopení vodopádem narůžovělých listů, ve kterých se schovávaly drobné fialové kvítky, se pustili do jídla a rozmlouvali o novinkách z jejich životů. Z Miltona, sotva spatřil Kláru, opadl veškerý strach z blízkého setkání s neznámým informátorem. Najednou si připadal na úplně normální přátelské večeři. Nepřemýšlel nad povinností, co ho čeká, vnímal jen dobré jídlo a hřejivá slova dvou usměvavých přátel.



„Takže mi chceš vnutit myšlenku, že pouhou myslí, si přetvořím své tělo?“



„Ty máš něco s ušima?“ Klára se naklonila k Miltonovi, aby mu prohlédla uši. „Tvá mysl, tě pouze přivede na cestu ke změně. Spiretika není žádná nadpřirozená nauka, pouze připravuje tvého ducha, cvičí ho, aby zítra dokázal víc, než dnes, tak jako atletika cvičí tělo.“



„Ahá,“ vydechl zvesela Milton, „a proč to neřekneš hned, že jsem taky spiretik? Už dobrého půl roku svůj mozek přesvědčuju, že nepotřebuju spát. No a vidíš, tři hodiny a jsem čilý jak rybička.“



„Jen si dělej blázny. Ona tě tvá posedlost prací brzo dožene a pak budeš na kolenou prosit, abych ti u Nikeliky objednala sezení.“



„Asi bych se tomu nebránil,“ přikývl Milton. „Nevím proč, ale prostě spát nemůžu, i když bych chtěl.“



Patrik pomalu vstal. „Milte! Drahá, prosím, omluv nás. Chtěl bych si s Miltonem dát skleničku. Vím, jak to nemáš ráda, tak jsem nechal láhev ve voze.“



Klára se jen usmála a tiše řekla: „Jistě, vraťte se brzy. Ještě na vás čeká dezert, myslete na to a kdo uhádne, co jsem připravila, dostane přidáno.“



„Á, tak to už mám pár typů, snad se trefím.“ Miltona polil studený pot. Až teď si zase plně uvědomil, co bylo účelem tohohle setkání. Neohrabaně vstal a s váhavým úsměvem kývl na Kláru a vydal se za Patrikem směrem k parkovišti, kde vzali láhev tereského splitu a dvě skleničky.



Zašli zpět do sadu. Milton nevěděl, podle čeho se Patrik orientoval, ale podle všeho hledal jedno určité místo, až konečně vešli do malé přírodní pergoly vytvarované přímo ze živých stromů. Sedli si na lavičky zády k temné stěně z nějakého kapradí.



Patrik rozlil do skleniček silnou kořalku a pozvedl tu svou se slovy: „Tereský split, výborný ročník. Tak na zdraví.“



„Na vaše,“ ozvalo se jim za zády.



Milton ani nedutal. Pouze si přiťukl s Patrikem a kopl split do sebe. Čekal, co bude dál.



„Věřím, že vše, co se dnes dozvíte, bude dobře využito.“ Hlas mluvil přidušeně, nebylo možné určit, jestli je to žena nebo muž.



„Jistě,“ přikývl horlivě Milton, ale Patrik mu dal jasné znamení, aby zatím mlčel.



„HelGai je ve špatné situaci. Nejsem zcela obeznámen s podrobnostma, ale jde o těžbu na Gemyni. Ovšem jedno je jasné. Snaží se vše ututlat. Kancelář bitriarchů vydala prohlášení o povolení těžby na Chvějících se pláních, jenže veškeré geologické průzkumy podléhaly jen jedinému člověku. Qurtin Landavský zadával zakázky na průzkum pochybným firmám, které údajně potvrdily naleziště nerostného bohatství. Je ovšem jedna zpráva, která tvrdí pravý opak. Nikdy nebyla veřejně dostupná, protože ji osobně zavřel pod pokličku. Ten Landavský sedí prdelí na více židlích. Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že je minoritním vlastníkem několika firem, moc toho nevlastní, oficiálně, ale to není všechno. Vedl skupinu akcionářů, kteří před dvaceti lety skoupily obrovský podíl zbrojovky ve Kvintarianském okruhu. Z toho vzešla sesterská společnost HelGai, jakožto dodavatel surovin, přirozeně pod jiným vedením, ale tok peněz prozrazuje, že to Landavský nastartoval podnikání HelGai a šikovný prodej surovin těžební společností dále pomohl jeho zbrojovce vyrůst a dostat se na Nismanu až k bitriarchům. Jsou provázaní jak klubko hadů. Tady máte všechny potřebné podklady, co jsem byl schopnej získat. Pořád to jsou však jen obchodní transakce, které se můžou zdát podezřelé, ale rozhodně nejsou nezákonné. Ovšem co se děje na pláních, to je už otázka na někoho jiného. HelGai vynakládá obrovské peníze, co tečou do údajné těžby drahokamů, které tam ale podle jisté studie nejsou.“



Milton poslouchal s otevřenou pusou. Musel co nejdřív mluvit s Regetzem. Do rukou se mu dostal malý holodisk. Doufal, že se dozví něco podobného, ale teď si uvědomil, že se dostává až do příliš vysoké politiky. Celý se rozechvěl a to ještě ani nebyla taková zima.



 



***



 



„Jess! Jess!?“ Milton spěšně hledal svou spolupracovnici, ale v žádné kanceláři ji nemohl najít. Posadil se do křesla. Chtěl na ni počkat, jenže mu v hlavě bleskla divná myšlenka. Byl úplně sám! Rozhlédl se, nikde nikdo. Pomalu zase vstal, hlavou otáčel ze strany na stranu, ale stejně nikoho nezahlédl. Přistoupil k oknu s výhledem na široký bulvár. Překvapeně sebou trhl. Ulice byla plná lidí. Všichni hleděli k němu, ukazovali si na něj. Znejistěl. Nevěděl, co má dělat, ale po chvilce přešlapování si uvědomil, že si nešeptají o něm, jejich prsty nesměřovaly na něho. Pomalu otočil hlavou doprava...



„Miltone!“



Málem spadl z křesla, jak strašně se lekl. Jess s ním silně cloumala, aby ho probudila.



„Zase jsi v noci nemohl spát?“



„Ach, Jess...“ Pomalu se rozpomínal, co se stalo. Psal zprávu pro Gemynský úřad ochrany přírodního dědictví. Hledal ta správná slova, jak přinutit životem otrávené byrokraty k přezkoumání geosdetu Chvějících se plání nezávislou skupinou. Byl by rád, kdyby mu vyhověli, ale úplně by byl nadšen, kdyby tu skupinu mohl vést Regetz, jenže jeho pověst se nesla systémem jako nákaza a nenechala nikoho vystavenému Regetzově osobnosti na pochybách, že je trochu cvok... trochu dost. Jenže nikdo se v pláních nevyznal tak jako on. „Spal jsem dlouho?“ Promnul si oči, necítil se ani o trochu čerstvější, jak před neplánovaným šlofíkem.



„Ne, nespal.“ Jess zněla ustaraně. Pohlížela na Miltona s nehraným soucitem. Snažila se mu ze všech sil pomoct, ale ochránit ho před ním samým nedokázal nikdo. „Miltone...“ začala opatrně, když se ujistila, že zase neusne, ale zarazila se.



„Děje se něco?“



„Chtěla jsem se zeptat... jak moc jste si s Regetzem blízcí?“



Milton se okamžitě probral do plné pohotovosti. Přimhouřil oči zkoumavým pohledem a vyhýbavě odpověděl: „Znám ho už nějakej ten pátek. Proč se ptáš?“



S rukou na spáncích, jak se Jess snažila potlačit začínající migrénu, se posadila do křesla naproti Miltonovi. „Nepodařilo se mi s ním spojit,“ začala pomalu, ale na Miltona se nepodívala. „Ale... kontaktovala nás HelGai... našli ho mrtvého na pláních,“ dostala ze sevřeného hrdla Jess. „Údajně ho zabil velenozec...“ už nemohla dál pokračovat, hlas se jí vytratil.



Milton zůstal sedět jako opařený. Nemrkal, přestal dýchat, krve by se v něm nedořezalo. Regetz? A zabit predátorem? Poslal ho na smrt! Gaadnes, co bude dělat?!



„Je mi to líto,“ zašeptala Jess. „Kdybys něco potřeboval, jsem tu pro tebe.“ Pevně stiskla Miltonovu ruku, ale když muž nijak nereagoval, ani nemrkl, pomalu se stáhla a chtěla odejít.



„Kde je... kde je teď?“



Otázka ji zastavila mezi dveřmi. „V márnici na devětaosmdesáté ulici.“



 



***



 



„Jste příbuzný pana Kloimana?“



„Ne... příbuzný ne, jen jeho velice dobrý přítel.“



„Pak je mi líto, ale nemohu vám sdělit nic bližšího.“



„Ale Kloiman nemá žádnou rodinu. Kdo mu zařídí pohřeb?“



„O vše se postará městský úřad. Nemusíte mít obavy, bude řádně zpopelněn a pochován.“



„Vy mi nerozumíte. Já prostě musím vědět, co se panu Kloimanovi stalo!“



„Pane...“



„Lazeo, Milton Lazeo.“



„Pane Lazeo, o úmrtí pana Kloimana bylo dostatečně informováno. Jeho smrt byla zapříčiněna divokým zvířetem...“



„Byla provedena pitva?“



„Samozřejmě...“



„Kdo ji prováděl?“



To už bylo na zaměstnance městské márnice moc. Podezíravě si Miltona změřil zkoumavým pohledem. „Pane Lazeo, myslím, že bude lepší, když půjdete domů. Ztráta přítele je bez pochyby frustrující záležitostí. Přijměte mou upřímnou soustrast, ale nic víc vám poskytnout nemůžu. Určitě chápete, že cokoliv bližšího je věcí blízké rodiny. Ovšem, jestli je to jak říkáte, a pan Kloiman neměl rodinu, může ve věci pozůstalosti rozhodovat právní zástupce, pokud pan Kloiman sepsal závěť, přirozeně.“



Milton rezignovaně sklopil pohled k botám. „Děkuji za váš čas. Přeji vám hezký den.“ Ve spěchu vyšel na rušnou ulici. Měl jedinou možnost, musel Regetzovo úmrtí nahlásit jako vraždu, jenže mu chyběl jakýkoliv přímý důkaz. Vše byla jen jeho domněnka. Regetz a nechat se zabít šelmou z plání? Vyrůstal na nich od malička, jestli někdo dokázal zkrotit divokého velenozce, tak to byl jedině on, a ještě by si z něho udělal domácího mazlíčka, kterého by drbal za uchem na dobrou noc. Ne! Regetze musela dostat HelGai. Jenže mu chyběly důkazy! Pitva prokázala usmrcení zvířetem, pitva, kterou mohl provést kdokoliv zainteresovaný do největšího podvodu staletí.



Vydal se zpět do kanceláře. Vozidlo nechal před márnicí. V rozrušení na něho úplně zapomněl, a když si vzpomněl, že by mohl jet, řekl si, že si raději pročistí hlavu procházkou. Přemýšlel. Regetz... byl to magor, zatracenej blázen! Milton se zuby nehty bránil výletům do přírody, které mu čas od času nabízel. Moc dobře věděl, že s ním se nikam nedalo jít, každého uhnal k smrti a i v tak pokročilém věku mu stačil málokdo. Občas však Milton souhlasil, měl rád táboření pod hvězdami, když noční hmyz bzučí svou sonátu a Regetz zapáleně vysvětluje rozdíl mezi trepzolitem a neznolitem, rozdíl mezi šutrama podobnýma jako vejce vejci. Nikdo nevěděl o pláních víc než on. Jestli nepřežil terénní výzkum on, tak pak se kdokoliv jiný mohl rovnou zastřelit a nemusel se pachtit šíleným vedrem, jen aby ho nakonec něco sežralo.



Město pulzovalo odpolední špičkou. Vedro komíhalo vzduchem ze strany na stranu, nad budovami se tvořily podivné zákruty teplého a studeného vzduchu vytvářejících obrazce ne nepodobné fatě morgáně. Milton nevnímal povyk lidí okolo něho. Naráželi do něho a odstrkovali, ale ani to ho nepřimělo se vrátit do reality. Jediné místo, které kdy považoval Regetz za domov byly Chvějící se pláně. Umřel tam, kde to miloval, to se každému nepoštěstí, utěšoval se Milton, když si uvědomil, že pro starého přítele nemůže nic udělat. Mohl jen počkat na poslední rozloučení. Chvějící se pláně... na nich byl opatrný, ale lidi dokázal přečíst málokdy. Kromě silné averze k cizincům se v něm vnímání člověka moc neodráželo. Nechtěl si nikdy připustit, že být sám není dobré pro nikoho. Raději byl mezi němými tvářemi, než by se snažil s někým komunikovat. Milton byl jedna z mála výjimek. Věřil mu tak, že ho dokonce jednou zavedl do jeho skrytého doupěte. Byla to malá laboratoř, kde schraňoval všechny poznatky a vzorky z Chvějících se plání. Miltonovo srdce se rozbušilo nadějí. Potutelně se usmál. „Ty starej blázne! To je ono!“ zašeptal si pro sebe, ačkoliv ho mohl kdokoliv z kolemjdoucích slyšet. Sotva by zanechával nějakou závěť, to nebyl jeho styl. Byl sám do konce života a jen Milton věděl, kde se oddával té nejhlubší samotě. Bylo to už řadu let, co navštívil jeho skrytou laboratoř, ale přesto pevně věřil, že ji najde. Několik bloků před Miltonem rozčísly vzduch vřískající majáky, což ho vytrhlo z přemýšlení, málem přešel kancelářskou budovu.



Cestou do kanceláře míjel své podřízené a kolegy. Na pozdravy jen tiše přikývl nebo mávl rukou. Naštěstí po něm nikdo nic nechtěl.



„Pane Lazeo?“



Milton se s povzdechnutím zastavil. Byl nucen se otočit, aby se střetl s pohledem mladého muže s přeraženým nosem. „Děje se něco, pane Plonbaune?“ zeptal se pomalu.



„Chtěl bych vám poděkovat, že jste mě nevyhodil, pane. Já...“ Rash si promnul kořen nosu. Zafixování nebylo vidět, ale napuchlý byl ještě pořád. „Osobní věci nepatří do práce a už vůbec se neřeší tak, jak jsme předvedli.“



„Jen doufám, že se to už nebude opakovat.“



„O tom bych chtěl popravdě taky mluvit. Víte, přemýšlel jsem nad tím... nemůžu Linmana ani vidět. Kdykoliv se kouknu do zrcadla, vzpomenu si... je to divné, ale bojím se, že by se to mohlo opakovat.“



„Jste v pořádku? Třesete se.“ Milton si všiml, jak se Rash zničehonic rozklepal. Byla z něho znát úzkost.



„Jen nechci, abych ho musel znova vidět.“



„Jsem rád, že jste za mnou přišel. Jestli na tom trváte, můžu vás přeložit jinam, třeba i do jiné budovy, pokud vám to tak bude vyhovovat. Ale, řekněte, nechtěl byste zajít za psychologem? Nic mi do toho není, ale v zájmu bezpečnosti a duševního zdraví, bych byl rád, aby se to vyřešilo jednou pro vždy.“



„Možná... možná by mi mohl pomoct.“ Mladý muž trhaně gestikuloval, jakoby ani svoje ruce neovládal. Jednou neustále zajížděl do kapsy a něco v ní hledal, druhou rukou se snažil poškrabat na hlavě, ale na opačné straně. Noha mu kmitala nahoru v neovladatelném třesu, až se zdálo, že mu brzo vyskočí z kyčle.



Milton si ho s obavami prohlížel. „Vemte si volno. Zajděte si do poradny. Ne,“ zadržel ho, když se Rash snažil něco namítnout, „to volno si vezmete. Aspoň na pár dní. Až se dáte dohromady, promluvíme si o vašem přeložení, jestli na něm budete ještě trvat.“



Rash vytřeštil zrak. Díval se upřeně za Miltonovo rameno. „Dobře, děkuji,“ řekl po chvilce bez emocí.



Milton se pomalu otočil, aby zjistil, na co se to tak upřeně Rash díval. Byla tam jen stěna, před kterou stál malý stolek s kamennou soškou položenou na leštěné desce. Milton nechtěl rozhovor dál protahovat a s přáním hezkého dne nechal Rashe stát na místě. Bylo to divné. Vyšetřování rvačky trvalo jen pár hodin. Oba se přiznali, avšak oba se přiznali ke stejnému činu. Navzájem se napadli. Nejdřív proběhla slovní přestřelka. Podle slečny Cetrin, co vše slyšela a viděla z první ruky, se ti dva hádali o ženu, ale ne ledajakou. Oba potvrdili, že to tak skutečně bylo. Před asi patnácti lety ti dva chodili s jednou dívkou. Dětská láska. Nejdřív s ní chodil Rash a potom Linman. Muži se tehdy však vůbec neznali. Nepocházeli ani ze stejného města. Nikdy spolu do styku nepřišli a už vůbec netušili, že před patnácti lety se ta dotyčná rozešla s Rashem jen proto, aby mohla být s Linmanem. Dnes s ní nebyl ani jeden v kontaktu, téměř zapomněli její jméno. Dětská láska, kvůli tomu se nikdo po tolika letech nepere... nikdo normální. Oba dva měli už svou rodinu, relativně spokojený život, a z ničeho nic se do sebe pustí kvůli takové malichernosti. Milton to na druhou stranu trochu chápal, některá zklamání se mohou zavrtat hodně hluboko a mužská ješitnost taky nehrála ve prospěch spořádanému soužití dvou dávných nevědomých soků. Ovšem chování Rashe před chvilkou bylo velice zvláštní. Ještě ho nechá prověřit. Vypadal jak pod vlivem nějaké omamné látky. 



 



***



 



Ulicí se ozýval zvuk pohotovosti, bezpečnostních sborů i hasičů. Milton si po mnohahodinovém pracovním maratonu musel trochu odpočinout. Pustil si zpravodajství, u něho si vždy pořádně oddechl, aspoň nemusel myslet jen na své problémy, a pohodlně se posadil do pohovky. Obývací pokoj byl prochladlý z nočního vzduchu, ale už brzy se zase mělo oteplit. Nespal celou noc. Nemohl zavřít oči, protože když to udělal, okamžitě si vybavil všechny ty informace, které za poslední dny útočily na jeho mysl. Neustále přemítal, co bude dělat další den, že si raději udělal kafe a šel se připravovat.



Zpravodajství však příliš klidu nepřineslo. Hned první zpráva byla o hromadné nehodě, kdy údajně řidič vznášedla naletěl do pozemních vozidel na rychlostní komunikaci. Při rychlosti několika stovek kilometrů za hodinu bylo na místě okamžitě desítek mrtvých. Vznášedlo tam vůbec nemělo co dělat, všechny spekulace se opíraly o násilný čin, který byl plánovaný, nikoli jen pouhá náhoda. Milton jen nevěřícně kroutil hlavou nad fotkami nehody.



Další zpráva nebyla o nic utěšující. Vyvraždění celé rodiny. Otec, matka, tři děti od tří do devíti let, prarodiče. Byli pobodání, někteří zemřeli hned, jiní bojovali o život ještě nějakou dobu, ale nakonec zraněním podlehli všichni, i když byla pohotovost zavolána bezprostředně po hrůzném činu. Vlastní otec... svědci na vlastní oči viděli jen konec masakru. Otec vyšel zkrvavený před dům, vrazil si kuchyňský nůž do břicha a rozpáral se až k hrudníku.



„Gaadnes!“ zašeptal Milton otřesen zvěrstvem toho nejhoršího zrna. Odmítl se podívat na záznam z vyšetřování a raději co nejrychleji zaklapl holobook. „Co se to s váma lidi děje?“ Už víc jak tři týdny se hromadí zprávy o vraždách, nehodách, požárech, násilí v ulicích a ani nevěděl co všechno ještě. Milton si vzpomněl, že on sám byl svědkem napadení, které naštěstí pro napadenou skončilo dobře. Díky rychlému zásahu kolem stojících lidí vyvázla jen s několika ranami, které nebyly fatální. Městem se něco podivného šířilo a nejen městem. Milton přemýšlel, jestli to nemá něco společného s HelGai. Byla by to sice hodně odvážná myšlenka hraničící s fantasmagorií, ale vliv hvězdných plasmových bouří na lidský organismus byl do jisté míry dokázán. Špatná soustředěnost, oslabení organismu, podrážděnost, dokonce i nespavost. To a mnoho dalšího dokázalo pozměněné elektromagnetické pole dopadající na jakoukoliv planetu. Ovšem tohle bylo dalece za běžným pozorováním odchylek od normálního chování. Ani kolonisti na nových světech netrpěli takovými přehnanými reakcemi. Dlouze zívl. Jak by chtěl spát. Jestli v tom má prsty HelGai, tak jim to spočítá! Už dobrého půl roku se pořádně nevyspal.



Něco luplo. Padající víčka se opět otevřela, aby Milton mohl zjistit, co to bylo. Praskání nábytku, nic neobvyklého. Vstal. Přešel k oknu, aby se podíval do záře města. Hluboko pod ním stál dav lidí, díval se přímo vzhůru zalitý světlem pouličních lamp. Lidi si ne něho ukazovali, šeptali si, postupně začali něco provolávat, ale Milton je přes okenní tabule neslyšel. Jako přikovaný k zemi je pozoroval. Stál nad nimi jako jejich spasitel, klekali si, rukama lomili v nevyřčené prosbě. Nedívali se však na něho. Pomalu se otočil doprava. Vedle něho někdo stál. Malá postava, hubená... dívčí...



Budík ho vyrušil z neklidného spánku. V jednu chvíli nevěděl, kde je, ale pak si rozpomněl, že asi usnul u sebe doma v pohovce. Zmateně se rozhlížel, než našel zdroj hluku, co ho probudil. Vypnul budík a šel se připravit na cestu.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

S´saia

O mně

Charakterizuji se jako malý Teórský hrdina, neustále jsem tady, ačkoliv všechna pravděpodobnost hovoří, že už dávno nemám existovat.
Ovšem nejsmutnější je, když věřím, že nemůžu být úspěšný autor, protože neumím lhát.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •