IKAR CZIKAR CZ

Měj mě rád/a
 

329,-Kč/ 13 € (internetová cena)

€ (pre registrovaných)
Prihlásiť / Registrovať a kúpiť za túto cenu


 

 

Měj mě rád/a

Ukázka z knihy:

 

4. Pondělí, 1914
Je pondělí odpoledne. Začíná týden, začíná léto, brzo začnou prázdniny. Lojzík s Terezkou jdou ze školy a cestou trhají třešně. Na horním poli zlátnou klasy, ale do žní je ještě několik týdnů. V zatáčce děti odbočí doprava, seběhnou po cestě dolů a jsou doma. 
Statek se rozložil ve stráni táhnoucí se od silnice až dolů k rybníku. Stráň je nekonečná, jako by se před očima vlnila. V rohu u plotu roste vysoký jasan s dvěma větvemi, rukama vztyčenýma k nebi. Ještě chvíli poroste a pak ho porazí, rovné dřevo je dobré na voje. 
Děti hodí školní tašky za dveře do světnice a vyběhnou ven. Lojzík popadne hrábě a běží na louku dole pod strání pomáhat čeledínovi Toncku Bukačovi obracet seno. Ráno rozhazovat, přes den obracet a večer kopit a tak pořád dokola, než tatínek zapřáhne koně do vozu, přijede pro seno a odveze ho do stodoly. Terezka se rozběhne k altánku pod rozložitou třešní. Se senem pomáhat nemusí. Když jsou na statku letní hosté, měla by se starat o jejich holčičku. O Johanku z Vídně.

Johanka je malá a Terezku to s ní moc nebaví, ale je ráda, že nemusí chodit na sena s Tonckem, protože se na ni divně dívá a ona se za to stydí. 
Terezka! Konečně! Johanka radostně vyskočí od stolu, přitom do něj strčí, stůl se zakymácí, káva v porcelánových šálcích se hrozivě napění, už to vypadá, že vystříkne do mističek s jahodami a smetanou, nebo v horším případě dámám na šaty.
„Johanko!“ napomene ji maminka, paní radová Elingová z Vídně. „Moc se jí tady líbí,“ prohodí, jako by chtěla dcerku a její zbrklost omluvit.

Johance je teprve pět, je bleďoučká a tady na venkově je doopravdy šťastná. Na rozdíl ode mě, povzdychne si paní Elingová v duchu. Nechtěla odjíždět z Vídně na letní byt tak brzo, vždyť ještě ani nezačaly prázdniny. A už vůbec ne sama, ale manžel neví, kdy dostane dovolenou. Na ministerstvu je plno 
práce. „A vaši Terezku úplně zbožňuje!“ řekne.
„To jsem ráda,“ usměje se Terezčina maminka, statkářka, panímáma Masopustová, a pak si dodá odvahy. „Nevzali byste Terezku k sobě do Vídně? Načas, až bude větší. Aby se naučila vařit. Šlo by to?“ zeptá se. 
Terezčina budoucnost jí už dlouho dělá starost. Dcera je statná a urostlá, měla 
by zastat spoustu práce, ale je nešikovná, všechno jí padá z ruky. Hlavu má 
dobrou, i pan učitel to říká, ale k čemu je holce chytrost. Snad se ve Vídni 
naučí aspoň vést domácnost.
„Proč by to nešlo,“ přikývne paní Elingová trochu rozpačitě. Tady v Čechách si všichni myslí, že mají ve Vídni málem palác plný služebnictva. Kdyby věděli, v jak malém bytě bydlí a v jaké čtvrti a jenom s jednou služkou… Ale Terezce je teprve dvanáct, tak proč si dělat starosti.
„Terezko, dávej na Johanku pozor,“ zavelí panímáma Masopustová dcerce, chce se odvděčit. „A taky na Karlíčka.“
„To ani nemusí,“ řekne mladá paní Božena Čížková. Vstane od stolu a popojde ke kočárku. Kočárek stojí na plácku pod altánkem, od něj vede cesta dolů přímo k rybníku, a v kočárku spinká její chlapeček. Božena neví, proč se tady vlastně octla. Manžel ji poslal do Čech už na začátku června. V Tuzle začaly kolovat divné řeči. O teroristech, o nepokojích. Radši ať je se synem v bezpečí na statku v Malíně, on za nimi zanedlouho přijede na dovolenou. A včera se maminka zničehonic sebrala, že pojedou s tatínkem do Jihlavy. Tatínek tam jede obchodně, a ony dvě aspoň navštíví maminčinu sestřenici v Březině a ukážou jí Karlíčka. A právě u té tety Masopustové teď jsou. Božena se usměje na Terezku s Johankou, které sedí s hlavami u sebe a povídají si. „Dáš na něj pozor, viď,“ řekne spíš proto, aby si Terezka připadala důležitá a aby jí nebylo líto, že není tak křehká a nemá tak světlou pleť jako holčička z Vídně, a pohladí ji po vlasech. Nejradši by si tu scénu hned zaznamenala, ale nemá s sebou zápisník.
Vrátí se do altánku a vidí tam další dámu. Je asi stejně stará jako ona, ale štíhlá jako proutek, pomyslí si Božena závistivě. Jí se od porodu pořád nedaří zhubnout. Vedle dámy sedí asi tříletá holčička, která jí není vůbec podobná. Hnědé vlasy, tmavé oči, mračí se a cumlá si palec.
„To je paní von Osten,“ představí ji hned teta Masopustová. Uctivě, protože když je někdo von, úctu jistě zasluhuje. „Je tady jenom do zítřka, manžel vyřizuje nějakou záležitost v Brně. Paní von Osten mluví jenom německy. A dceruška se jmenuje… jak se jmenuje?“ zeptá se dámy německy.
„Lina,“ odpoví paní von Osten. Nemůže si na to jméno zvyknout. A na to dítě taky ne. Bude se jmenovat Lina, oznámil jí manžel, neptal se, nečekal na její názor. Paní von Osten by už nejradši byla zpátky doma, na ostrově Fehmarn. Vidět majáky,vdechovat mořský vzduch a slyšet, jak se vlny tříští o břeh.
„Lino, jdi si za dětmi hrát,“ vybídne teta Masopustová holčičku německy, a pak křikne na Terezku česky: „Dej na ni pozor! A mluv na ni německy.“
Dámy dojedly jahody se šlehačkou a dopily kávu. V altánku zavládne rozpačité ticho, jako by se jim kvůli Němce nechtělo přecházet do jiného jazyka. Statkářka vezme do ruky konvici, aby jim dolila, ale konvice je prázdná. Chce zavolat na Terezku, ať doběhne do kuchyně pro další – ale vtom dolehne do altánku křik. Zoufalý nářek.
Dámy vyskočí. Kočárek se rozjel a teď se řítí po cestě dolů rovnou do rybníka. 


Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: