IKAR CZIKAR CZ

Marie Formáčková
 

Podporovat mladé spisovatele je velmi záslužné a je skvělé, že to vůbec někoho napadlo. Ale nejde jenom o to, vychovat literáty, ale vůbec podpořit češtinu, práci se slovem a psaní jako takové.

Jak jde čas, tak se písemně vyjadřujeme čím dál méně, ubývá lidí, pro které je profese novináře, básníka či spisovatele onou metou, o které od dětství sní a ke které krok po kroku směřují. Všechno se zrychluje, zjednodušuje, naše slovní zásoba se ztenčuje a potřeba psaní mizí v nenávratnu.

Místo dopisů si píšeme esemesky, místo slov si říkáme zkratky, náš jazyk je plný amerikanismů a zjednodušení, nikomu nevadí, když se opakují stále stejná slova, když se nemluví ve správných tvarech. A to se zdaleka netýká jenom mluvené řeči.

Stačí se podívat do tisku a všimnout si, kolikrát se zúčastňujeme křestů místo křtů, kolikrát se kmotr nazve křtitelem, kolikrát chodíme na manikůru, pedikůru a absolvujeme lázeňskou kůru, ač se všichni ve škole učíme, že v téhle kúře má být čárka a ne kroužek.

Učím současnou literaturu na jedné pražské vyšší odborné škole a už mě dávno nepřekvapuje, jak málo studenti čtou. Nic je k tomu nenutí, obsahy povinné literatury najdou na internetu, samotné čtení jim připadá zdlouhavé. A vlastní tvůrčí psaní pak je pro ně samozřejmě ještě mnohem, mnohem zdlouhavější.

Ale měl by tu být někdo, kdo jim řekne, že slovo jako takové je zázrak, že písmo je ten nejúžasnější vynález lidstva a čtení i psaní je velké osobní bohatství, které by si měl každý hýčkat.

A když navíc v sobě člověk objeví talent něco druhým sdělovat a zaujmout je, pak je to lepší než výhra v loterii. Člověk se nejen může „vypsat“ ze své radosti, ale také ze své bolesti, ze svých problémů a zklamání.

Psaní je tedy také terapie, je to prostředek vlastní kultivace a do jisté míry i statečnosti. Když člověk jde sám se sebou na trh, to určitě vyžaduje osobní odvahu a ať někdo tvrdí, že to tak není.

Vítám tedy projekt MÁM TALENT a přála bych mu, aby měl úspěch. Není totiž nic horšího, než když v někom umře talent jenom proto, že mu nikdo nepomohl na svět a on sám to nezvládl.

 

Marie Formáčková (*1952)

 

  • Je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity, pracovala dvacet let v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou, později byla šéfredaktorkou Květů a TV Revue.
  • Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze.
  • Mimo jiné je autorkou knih Momentálně jsem mrtvý, zavolejte později (o Júliu Satinském), Osudová láska Jaroslav Marvan, Kočka se špatnou povahou, Opuštěné... a konečně šťastné, Lásky a lidé z mého života (o Zitě Kabátové), Vzpomínky Josefa Dvořáka, devět knih napsala s herečkou Helenou Růžičkovou a sedm s bavičem Petrem Novotným.

Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: