IKAR CZIKAR CZ

Marta a werwolfové, Joachim Vanek, Sliby..., Loupeživý rytíř, Ta pravá, Kradači, kradači (Josef Farkas)20.3.2016
 

5
 počet hodnocení: 3
přečtené 4907, Komentáře 1

 

Loupeživý rytíř

Loupeživý rytíř



 



„Lidi sou svině… , ale některý mám rád. Třeba sebe“, pohlédl na ženu a ušklíbl se „a samozřejmě tebe.“



Byl spokojený sám sebou. Ostatně jako vždy.



Sedl do auta a nastartoval. Koukl do zpětného zrcátka a uhladil si vlasy.



Když odjížděl, už ji nevnímal. Dostal, co potřeboval a čekala ho další loupežná mise. Ostatně, co víc mohl od manželky čekat. Uvařit, vyprat a sem tam uspokojit potřeby.



A celý širý svět se mu otvíral a nabízel své poklady. Tedy nenabízel, ale on si je stejně bral.



Byl přesvědčený, že se narodil v nesprávnou dobu. Ta správná byla středověk. V době raného feudalismu by určitě byl loupeživým rytířem a vyjížděl by ze svého hradu přepadat bohaté kupce na obchodní stezky v širém okolí.



Bohatým by bral, ale chudým nerozdával. Jánošíkovci pohrdal.



Byl bezohledný, krutý a sebestředný. A všechno mu vycházelo. Lidé ho respektovali, báli se ho a čím byl bohatší, tím víc byl přesvědčený, že to je jediná správná cesta.



Vracel se domů do svého prostorného bytu ze svých dobyvačných výprav, povaloval se a využíval služeb své tiché ženy.



Mlčela a on se na nic neptal.



Byl rád, že po něm nechtěla děti. Klid, po rušných výpravách, byl k nezaplacení.



Sedával v široké pohovce, upíjel oblíbený nápoj a prohlížel svůj majetek.



Žena mu masírovala chodidla natažených nohou a snažila se nezvedat zrak k jeho tváři.



Možná se bála, že by si mohl přečíst vše, co do její duše vepsal za ta dlouhá společná léta. Měla strach, aby neviděl smutek, samotu, bolest, touhu, deprese. I když tyhle pocity nevnímal, neznal a nedojaly by ho.



Přesto se obávala, že by musela vysvětlovat a že by to byl boj s větrnými mlýny.



Pohladil řezbu na noze stolku, přejel pohledem obrazy na protější stěně, dotkl se jejího ramene. Rád sahal na svůj majetek. Dokud ho cítil, věděl, že je.



Napil se, polkl a zašeptal: „Můj dům, můj hrad.“



Sklonila hlavu ještě hlouběji. Pochopila, že její manžel nemluví o domovu.



Přivřel oči. Masáž ho příjemně uspávala. Cítil se jako majitel hradu, jako loupeživý rytíř, jako hradní pán.



Ten den začal na levačku. Slunce vůbec nevylezlo a jemně mrholilo. Nechal si naložit snídani, porýpal se v ní a bez pozdravu odešel.



Necítil se dobře a chtěl to dát sežrat i manželce.



Ve dveřích se ani neotočil. Udělal dobře.



Hleděla za ním, neuhýbala očima jako jindy. Měla pocit Maryši, když kupovala kafe pro Vávru u žida.



V práci mu nevyšel kšeft a naopak on sedl na lep jinému loupežníkovi.



Prostě den na zabití.



Po práci zajel k Alence, kterou sbalil před pár dny na večírku. Věřil, že mu zvedne náladu.



Pootevřela dveře a zašeptala: „Promiň, mám návštěvu…“



Zavřela.



Zůstal zkoprněle stát. To se mu ještě nestalo.



On si bere a opouští.



Otočil se k výtahu. Dveře se zase přivřely.



No proto. Já sem dobyvatel.



„A už nechoď,“ sykla a zmizela.



Venku pořád pršelo. Kapky se v kalužích vzpínaly, jakoby je chtěly opustit. Došel k autu. Vytáhl klíčky a potom si to rozmyslel.



Co kdyby se dneska ještě něco posralo?



Mávl na taxi. Jel domů a byl rád, že má dnešek za sebou. Za chvíli bude v důvěrně známém prostředí, kde se mu už nemůže nic stát. Kde mu všechno patří.



Vytáhl klíče od bytu a poprvé cítil teplou radost v hrudi. Pocit štěstí. Domov. Plný jistot, zázemí. Těšil se na svůj nápoj, masáž chodidel.



Hodil klíče na botník a slabé cinknutí bylo silnější než obvykle.



Otevřel dveře do obýváku a ten byl dneska prostornější. Na stěnách svítily obrysy rámů obrazů a nábytek zmizel. Místo křišťálového lustru se u stropu skromně houpala hnědá objímka s žárovkou.



Pod ní zůstal jediný kus nábytku. Pohodlná pohovka, na které rád sedával. Veliká papírová krabice nahrazovala odkládací stolek. Broušená sklenička s oblíbeným nápojem čekala až se napije.



Vedle ní ležel list papíru, Na zdraví a sbohem.



Seděl a upíjel. Očima přejížděl bílá místa.



Cítil se jako majitel hradu, loupeživý rytíř, hradní pán. Jako majitel hradu Trosky.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka8.12.2016
 

Dobrý den,

povídka je opravdu krátká, takže toho není mnoho, co hodnotit, ale rozhodně je dobře napsaná. Žádné sáhodlouhé popisy, které do takovýchto povídek nepatří, žádné zbytečnosti. Libí se mi, že je složená ze dvou zdánlivě nesouvisejících příběhů, které však společně tvoří celek.
Nevím sice, jaké je její pravé poselství, zda nevyhnutelnost osudu, karma, varování, že nejen před kulkou je třeba mít se na pozoru, či snad skrytá averze vůči ženám, nebo vše dohromady, ale to nevyvrací fakt, že mě zaujala.
Našla jsem pár chybek, které trochu kazily dojem, ale nebylo jich mnoho.

Lenka

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •