IKAR CZIKAR CZ

Znamení slunce III - Ledová koruna (Ivana Nováková)5.11.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 66, Komentáře 0

 

Ledová koruna - Zrada

Ve vzduchu bylo cítit jaro, měkké teplo slunečních paprsků, vůně probouzející se hlíny a prvních otužilých květů, neurčitá bolestná touha. Družina postupovala pomalu po kamenitých, místy zledovatělých stezkách. Arad se vypravil na hrad knížete Tary, jak rozhodl uprostřed zimy.



Doba, kterou si vymínil na rozmyšlenou, uplynula v marné snaze pročíst stokrát pročtené svazky a odhalit něco nového. Pokud odhlédl od všech způsobů, které byly dosud k záchraně použity, zbýval jediný.



Uchvatitelé zemi vysávají už staletí. Boj s nimi je marný a vysilující. Tak jednoduše uznáme prohru. Přijmeme jejich nadvládu. Jak by na tento návrh odpověděli pánové z Dolní země? Kdo ví, možná už jsou také unaveni.



Zhluboka si vzdychl.



Před nimi se zvedla stěna horského masivu. Cesta vedla přímo k rozšklebené jizvě Černého průsmyku. Zastavil družinu a vyslal dva hochy na průzkum, zda správce nechystá nějaké překvapení na cestě k Chimoně. Sesedli z koní. Krátká zastávka na prosluněné stráni rozptýlila roj mučivých myšlenek pouze krátce.



Co bylo tohle za život? Ve vlastní zemi se skrýval jako nějaký lapka. Hlavní město, krásný Aliset, nikdy neviděl.



Král Rei vůbec neopouštěl Mandlové údolí. Za jeho vlády se lidu dařilo celkem dobře. Jenže za příliš vysokou cenu. Panovník používal k obraně nejméně vhodné prostředky, mocná kouzla. Erebor vzkvétal, ale o to horší ztráty postihovaly rodinu samotného vládce. Na smrtelném loži svému jedinému přeživšímu potomkovi magii zapověděl.



Zvědové se zanedlouho vrátili nečekaně doprovázeni malou skupinou jezdců vedenou přímo Tarem.



„Buď pozdraven, králi. Nebylo možné vypravit velkou družinu tobě na uvítanou a na případnou ochranu. Mužů je nedostatek a nerad bych zbytečně přilákal pozornost správcových vojáků,“ omlouval se kníže.



„Já vím,“ přerušil ho Arad rozmrzele. „Cením si toho, že jsi vážil cestu až sem. Jak vypadá cesta k Chimoně?“



„Buď bez obav. Žoldnéři projíždějí po obvyklých trasách, nezdá se, že by cokoliv tušili. Přesto tě žádám, abys ukryl svoje zástavy a znaky. Opatrnosti není nikdy nazbyt.“



Připomínka to byla věcná a střízlivá, jakkoli Arada rozladila. Na hrdinu si mohl hrát jedině sebevrah. Po nezbytných úpravách vyrazili.



Černý průsmyk spojoval části království označené případně Horní a Dolní Země. Vysoké a příkré skalní stěny se zvedaly do nebetyčné výše, bránily přístupu slunečního svitu do soutěsky. V zimních měsících byla téměř neprůchodná. Brodili se sněhem, který zde neroztával ani v nejparnějším létě.



Když vyjeli do stráně nad Chimonou, ulevilo se lidem i zvířatům. Jasné slunce nasvítilo červené pálené tašky městských domů. V čirém vzduchu viděli klikatící se cestu z města až k dalšímu horskému sedlu.



„Zajedeme ve městě do hostince a odpočineme si?“ navrhovali unavení muži, ale Arad neměl slitování.



„Před námi je rovný úsek, který můžeme projet rychle. Nebudeme se zdržovat v hostinci. Cestu bychom mohli zvládnout do setmění, co říkáte, kníže Taro?“



V Ereboru číhá nebezpečí všude, na silnicích obzvlášť. Byť by muži rádi popili korbel piva a zakousli skopovou pečeni, bez reptání vyrazili. Za slunečného jarního dne se nechali zlákat k rychlé jízdě. Zanedlouho stanuli před Králičím sedlem.



„Městem jsme projeli bez obtíží, myslím, že nejhorší máme za sebou,“ usmíval se Taro.



Nekřič hop, myslel si Arad. Vjeli do průsmyku.



Když se na stezce objevil první správcův žoldák, horalé zocelení lety nekonečné války rychle utvořili formaci a vyrazili do útoku. Za jízdy tasili meče a s pokřikem se vrhli na nepočetnou družinu protivníka. Ozval se třesk zbraní, v šeru soutěsky odskakovaly od ocele jiskry.



Král se s tichou úporností prosekával kupředu. Raději vůbec neuvažoval, že právě porážejí pouhý průzkumný oddíl a za zákrutem nejspíš číhá celá armáda.



„Rychle, utečme ovčáckými stezkami do skal!“ vykřikl Taro. Pobídl koně a zamířil k jedné straně průsmyku.



„Ne! Zpátky! Ve skalách vás vojáci pobijí jak zajíce!“ křičel Arad.



Pozdě. Asi polovina mužů se rozjela za Tarou, druhá zakolísala v bojovém odhodlání. Ohlédl se. Že by past? Za jejich zády směrem od Chimony se řítila početná rota vojáků.



„Pozor, jsme obklíčeni!“



Nepřemýšlel o velikosti přesily. Rozdával přesně mířené rány a hbitě uhýbal před protiútoky. Ani nepočítal poražené.



„Na koně, miřte na koně!“ rozkazoval velitel nepřátel.



Králův kůň klopýtl a on rychle seskočil, aby jej umírající zvíře nestrhlo s sebou. Napřáhl se a obouruč zarazil meč do protivníkova břicha.



 



****************************



Když se probral z mrákot, ležel svázaný na voze, který hrkal po kamenité cestě. Měl pocit, že se jeho vědomí přemístilo do cizího a zatraceně nepřátelského těla. Hlava mu třeštila, někdo jej musil řádně přetáhnout přes zátylek. V ústech cítil krev a z natěsno spoutaných rukou mu vyprchával cit.



Rozhlédl se. Vedle sebe spatřil další muže ze své družiny.



„Kníže Taro se dobře přizpůsobil bezvýchodné situaci v zemi,“ utrousil polohlasem jeden ze zajatců.



Aradovi bylo zle. Ale s pranepatrnou úlevou si uvědomil, že jej obavy o osud vlasti dočista opustily. Zpečetěno, dokonáno.



Zavřel oči.



 



******************************



Chtěl vidět Aliset? Přání se mu splnilo! Ocitl se přímo v jádru věci!



Žalář páchl plísní a močí. Cupitání a pištění krys doladilo atmosféru. Seděl připoután okovy ke zdi a propadal chmurným myšlenkám.



Co ho zase popadlo, že Tarovým vyzývavým řečem podlehl? Úlisný šlechtic vylákal vládce do pasti. Poslal na smrt nejen jeho, ale i zbytek nejvěrnějších druhů. Naštěstí Hevlin odmítl krále doprovázet. Vždy projevoval víc uvážlivosti než vášnivý Sokol. Copak asi kníže za svůj podlézavý skutek od správce Ogulbodiho, toho vzoru cti a charakteru, získal? Od člověka, který veřejně vystavuje na odiv své pohrdání vůči místním lidem?



Skřípění masivních dveří přerušilo panovníkovy sebezpytné úvahy. Na schodech se ozval dusot okovaných bot. Žoldáci si přišli pro vězně. Vyvlekli je z cel a táhli šerými chodbami k výslechu.



Klenutou podzemní síň osvětlovaly louče v držácích na zdech z hrubě opracovaných kamenů. Uprostřed plápolal oheň v kovovém ohřívadle. Naproti vchodu seděl ve vyřezávaném křesle nevýrazný muž, lehce otylý, s řídkými vlasy a hladce oholenou tváří. Rukou sevřenou v pěst si podpíral bradu v gestu myslitele. Přimhouřenýma očima si přeměřil všechny zajatce v místnosti. Vynechal pouze jediného.



Arad ani nebyl schopen údivu, když postavu zhroucenou u zdi rozpoznal. Pokud se zrada v nějakém světě vyplatí, tento to není.



„Který z vás je,“ správce se ušklíbl, „samozvaný král?“



„Nemáme mezi sebou nikoho takového,“ promluvil mladý Yaw. „Obelhali tě, pane správce.“



Aradovi zatrnulo. Na vtipy nebyl nejvhodnější čas.



„Já jsem ten, koho hledáš!“



Správce vyskočil a došel ke spoutanému muži. Na tváři držel křečovitý škleb, úžas v očích však nedokázal skrýt. Zíral na vysokého horala. Zajatec měl v tváři hrdost a ani špetku strachu.



„Páchnoucí pasáku, ty se prohlašuješ za panovníka? Copak nevíš, že této zemi vládne král Eran? Za svou drzost budeš potrestán. Tvé muže nechám popravit. Ale tebe osobně pošlu do Minaru jako pozornost králi od věrného vazala. Staneš se otrokem na jeho dvoře.“



Aradovi přebíhal mráz po zádech. Nechtělo se mu umřít, ale věru by raději volil katův meč než budoucnost chystanou správcem.



Oheň praskal a odlesky plamenů tančily po stěnách. Jedno maličké kouzlo a ze správce by se stala ropucha. Zadržel povzdech.



„Nic neříkáš? Jsi spokojen se svým osudem?“ Ogulbodi zlostně máchl pláštěm.



„Co chceš slyšet?“ promluvil Arad tiše a vyrovnaně. Kdykoli chtěl k nepříčetnosti rozběsnit otce, vlídným tónem s ním souhlasil.



„Ty nebudeš prosit za své lidi? Nezačneš slibovat pohádkové poklady ze Zapovězené země v horách? Tak snadno se vzdáš?“



Provokace to byla ubohá jako vše, co pocházelo ze Sluneční země.



„Když mé muže propustíš a mne si necháš jako rukojmí, do týdne ti přivezou tolik drahých kovů a kamení, kolik každý z nich váží.“



Zachytil Yawův nejistý pohled. Ale kuš! Zdalipak ten hlupák někdy slyšel obrat – lže, jako když tiskne?



Správce poodstoupil. Takovou nabídku nečekal. Pohledný mladík ji pronesl klidně a bez zaváhání, jako kdyby skutečně měl moc obstarat takové jmění. O Mandlovém údolí se koneckonců povídaly báchorky.



„Mluvíš pravdu?“



„Osvoboď mé muže a uvidíš.“



Ve správcově hlavě se přesypávaly zlaťáky téměř slyšitelně. Omámení jej opustilo až po drahné chvíli.



„Sejměte okovy tomu drzounovi,“ ukázal na Yawa. „Pospíchej do Mandlového údolí a vyřiď, co váš vůdce požaduje. Ostatním setnout hlavy! A Sokola si ponechám jako zástavu.“



„To je přece podvod,“ vyjekl chlapec, jemuž právě uvolnili pouta. „V tom případě dohoda neplatí!“



Jeden z vojáků jej udeřil do tváře, až mu rozsekl ret.



„Utíkej, ty osle,“ zavrčel Arad a ještě velitelsky kývl hlavou k východu.



 



**************************



Po mnoha dnech úporných lijáků vysvitlo slunce a mučivé bolesti v noze povolily. Probudila jsem se po řadě bezesných nocí konečně vyspaná a odpočatá. O to víc jsem se vylekala.



Kolem postele stáli zachmuření obyvatelé hradu. Poplašeně jsem se rozhlédla. Ne, zlatooký Hevlin scházel. Nastal můj konec!



„Muži, kteří odsud odjeli s králem na Tarův hrad, se již nevrátí,“ promluvil velmi tiše mohutný strážce brány. „Správce nechal všechny popravit. Naše přátele, bratry, manžele, otce.“ Očima přejel shromáždění. „Je to bezectný, krutý člověk. Za krále požaduje výkupné, ale nikdy jej nevydá. Vím, že mi nerozumíš. Neznám místo, odkud jsi přišla. Ale na tom nezáleží, ať už to byl ráj či peklo. Věky vzýváme Světlonoše a všechny síly dobra, aby nám pomohli. Marně. Už nemáme co ztratit. Dnes obětujeme tebe mocnostem temnot.“



Zadrž, chtěla jsem vykřiknout, ale do úst se mi nahrnula žluč a musela jsem rychle polknout. Jako rodilá Rinóňanka mám se zlem bohaté zkušenosti. Můžete tuto stranu vzývat, obětovat jí cokoli a žádat o pomoc. Ale získáte opět jenom zlo.



Octla jsem se uprostřed pohřebního průvodu, který kráčel ven z brány vzhůru k malé svatyni na úpatí skalnatých štítů. V duši mi zuřila bouře pocitů.



Nezvladatelný, úporný děs.



Rozporuplné potěšení ze slunečného jarního dne a nádherné krajiny.



Překvapivý údiv nad zjištěním, že horalé jsou naši příbuzní, lidé ve starověku zachránění z potopeného kontinentu. Jak jsme si podobní! Zadrhl se mi dech. Copak to nejsou schopni vidět?



Vstoupili jsme do okrouhlé místnosti, jejíž stěny ubíhaly šikmo vzhůru a nahoře se stýkaly v bodu rudého světla. Zmenšená napodobenina anáronského chrámu bez honosné výzdoby a záplavy květin. Uprostřed stál nízký kamenný stolec. Jemná jablečná vůně teskně podbarvovala slizce kanoucí hrůzu.



Horalé se rozestavěli po obvodu síně. K oltáři přistoupil šedovlasý kmet a začal zvolna pronášet obřadní řeč, která se změnila v kvílivý nápěv.



Člověk prý v okamžiku smrti získá odpovědi na všechny otázky. Momentálně jsem zjistila, proč byl staletí zakázán zpěv v mé vlasti. Podobné truchlivé melodie zněly za velkého moru téměř nepřetržitě, až z nich lidem přeskočilo.



Přítomní se přidávali svými hlasy ke starci, pochmurná atmosféra nabývala na intenzitě.



Dveře svatyně se rozlétly dokořán.



„Copak se tady děje?“



Konečně! Zadýchaný Hevlin vstoupil dovnitř.



„Pane, nech nás dokončit oběť za krále Arada,“ přerušil muž zpěv. „Světlonoš od nás odvrátil tvář. Nezbývá jiná cesta než do pekel. Nebraň nám! Nemáš na to právo.“



„Nejsem si jist, zda by král ocenil vraždu cizinky,“ ušklíbl se Hevlin, ale hlas se mu chvěl.  Záležitost kolem mé osoby se mu vymkla z rukou už dávno.



„Nejde přece o vraždu. Obětujeme ji. Vyzveme síly temnot, aby si místo králova života vzaly její.“



Hevlinovi došla slova. Nejspíš se o něj pokusily mrákoty. Kmet si jeho mlčení vysvětlil po svém a navázal v přerušené obřadní písni.



„Oběť?“ vzpamatoval se náhle kníže. „Dobrá, ať je po vašem! Proč nemá na sobě slavnostní oděv?“



Lidé na sebe rozpačitě pohlédli.



Rychle jsem sklopila oči a zadržela zoufalý povzdech. Až do této chvíle jsem věřila, že mě přišel zachránit.



„Pokud chcete obřadem něčeho dosáhnout, musíte to udělat pořádně!“



Hevlin vrazil mezi shromážděné a přiskočil k věkem zčernalé truhle ležící v temném výklenku šikmé zdi. Zalomcoval bezúspěšně víkem.



„Nestůjte tady jak cukrové špalky!“ houkl rozezleně na přítomné. Dva muži mu museli pomoci.



Roztřásly se mi nohy.



Zevnitř vytáhl bělostné lněné roucho neporušené, jako by tam bylo uloženo včera. Otočil se k hospodyni. „Převlékni ji!“



Evendon se rozpačitě rozhlédla kolem a začala mě strkat směrem k výklenku.



„Kam ji vlečeš?“ zařval. „Převlékni ji zde! Za krátký čas se budete dívat na její živé maso, na obnažené kosti! Tak jaký ostych před kůží!“



Vytřeštila jsem oči. Vyhlídka na krutou smrt byla sama o sobě strašlivá. K čemu je nutné ještě předtím mě ponížit? Umírala jsem děsem, ale už zase se ve mně vzmáhal odpor a pohrdání. O knížeti jsem měla dosud nesrovnatelně vyšší mínění.



Prvotní nadšení mnohého ze zúčastněných valem vyprchávalo. Zřejmě by se všem ulevilo, kdyby Hevlin celou komedii zastavil a hnal je po jejich práci. Ten se ale k ničemu takovému neměl. Vypadal posedlý a šílený bolem, snad pro nešťastného Arada, jenž pomalu umíral někde ve sklepení správcova paláce.



Hospodyně ke mně přistoupila a po krátkém vnitřním boji mi strhla z ramen vetchou tuniku. Marně jsem se rukama snažila zakrýt svou nahotu.



Nenávidím tě! Vzkázala jsem vší silou tomu bastardovi. Škubl sebou.



A já se rozhodla, že legrace bylo právě dost. Začnu se bránit. Nejsem čarodějka, ale trochu kouzlit umím, jako každý od nás. Stála jsem nahá uprostřed svatyně. To by mělo pomoci. Stali jsme se nejbohatší a nejmocnější říší Světa, protože dokážeme všechny nevýhody obrátit ve svůj prospěch.



Já ti ještě ukážu, ty pacholku!



Jeho zlatavě snědá tvář pobledla. Vylovil cosi ze záhybů volného oděvu a dvěma skoky překonal vzdálenost, která nás dělila. Uskočila jsem do strany, ale sevřely mě železné tlapy vedle stojícího strážného. Do háje!



Kníže mě chytil za vlasy a na strážného zavrčel: „Podrž ji pořádně!“



Zmetku!



Za daných okolností to bylo ubohé, ale výraz v jeho tváři mě odměnil. Nicméně rozhodnutí dokončit krvavé dílo nezměnil. Násilím mi otevřel ústa a – bohové! – nalil mi do krku jakousi pálivou břečku. Samozřejmě jsem se pokusila nápoj vyplivnout. Marně. Držel mi čelist tak dlouho, dokud mě nedostatek vzduchu nedonutil polknout.



„Oblečte ji! Ihned!“



Třásla jsem se a z žaludku se mi rozlévalo do žil nepříjemné pálení. Hospodyně mi přehodila přes hlavu rubáš.



Hevlin se rozhlédl po shromážděných. „Pokračujte! A všechno uděláte pořádně, rozumíte? Když už chcete zatratit své duše, tak s fanfárami!“



Třesavku jsem nedokázala zastavit. Dočista mě ničilo, že jako sníh na slunci tálo mé sebeovládání. Hlava se mi začínala točit. S posledními zbytky soudnosti jsem se pokoušela soustředit na sebejednodušší kouzlo.



Pozdě!



Stařec pokračoval nejistým hlasem ve zpěvu. Tóny se podivně rozléhaly a lámaly a do všeho zazněl opět Hevlinův hlas.



„Přineste obřadní nápoj,“ přikázal. „Právě jsi o něm přece prozpěvoval,“ otočil se na kmeta.



„Co-cože?“ vykoktal stařec.



„Z koho si děláte legraci? Ze mě? Z oběti? Sami ze sebe? Kde máte obřadní nápoj? Přestaňte mě popouzet a udělejte vše podle pravidel!“



Svět se roztočil. Zapotácela jsem se, strážný mě zachytil. Kdyby se mi nepodlamovaly nohy v důsledku požité omamné drogy, pokácelo by mě pomyšlení, že Hevlin o oběti uvažoval stejně jako ostatní, a dokonce se předem připravil.



Moje vidění přestalo být spojité, skutečnost se rozložila do čtverců. Kubisticky hranatý Hevlin držel v rukou ohromný džbán. Nabídl jej nejbližšímu člověku a dohlédl, aby se všichni zhluboka napili. Zavřela jsem oči, ale udělalo se mi ještě hůř. Musela jsem se dívat.



„Hej, ty tam!“ křikl na dalšího z pacholků. „Pojď mi pomoct!“



Drsně sevřel muži rameno a dostrkal jej ke dvířkům do boční komory svatyně.



Když se vrátili, přítomným se zastavil dech. Vlekli jakousi podivnou konstrukci připomínající bájnou obludu spletenou ze železných prutů. Hevlin rozkázal, aby hrůzný koš s trny, obrácenými dovnitř, zavěsili nad kamenný oltář uprostřed svatyně. Nikdo se žalem šílenému knížeti neodvážil vzdorovat.



Přistoupil k samotné oběti. Zděšení lidé se tlačili ke dveřím ve strachu z vlastních činů, ale kníže jim přikázal zůstat.



„Copak? Chtěli jste člověka obětovat temným silám a představovali jste si, že to bude příjemné a krásné? Kdepak, hlupáci! Nyní toto stvoření vpleteme do obětní figury. Sedřeme jí kůži z těla a maso z kostí, probodáme břicho ostrými hřeby a necháme umírat za strašlivých, krutých bolestí. Nuže začněme!“



Ozval se zoufalý výkřik. Aha, to jsem byla asi já.



Hevlin měl tváře zmáčené slzami.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Ivana Nováková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •