IKAR CZIKAR CZ

Kympa plná emocí (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 9, Komentáře 0

 

Kympa plná e/A 61 - 80

těžký šok                                       _61



Všetečka, alias ujec Cymorek mě sledovával už v době, kdy přes potok pod jejich usedlosti byla pouhá dřevěná lávka z kulatin, a s povozy se vedle přes Žabinec brodilo. Pod lávkou u plotu se vytvořila mikrotůňka, kde byly k vidění krásné pidle, ale hlavně sloužila kravám hnaným z pastvy jako napajedlo.



Vyzvědač spolehlivě věděl, kdy jsem hnal na pastvu a kdy zpět. Jak pozdě v neděli ráno a hlavně střehl na středy a soboty, kdy byla obvyklá filmová představení. Na tyto dny jsem šetřil nejvydatnější pruhy pastvy, aby krávy stihly napást se do dvou hodin.



Jednou jsem však obrátil po hodině a půl, chvíli krávy podržel v potoku a davaj k chlévu. Cymorek měl z toho těžký šok, jak referoval později otci. Jinak to byl velmi ochotný člověk, bylo-li nám třeba pomoci. Perfektně kosil a peskoval nás s otcem, kdy i já kosil za muzikanty (postavivší se znova trávou, v pokosu).



_byla omráčená



Další překážkou v kýžené návštěvě kina bývala moje malá sestra Marcela, protože většinou v tu dobu měla a jakoby naschvál, nechtěla spát. Lítal jsem s ní po říčních placatých kamenech v chodníku osázených, až k starým vratům, kde bylo vidět na kostelní hodiny, jak posunuje se ručička, ke tři čtvrtě na sedmou večerní. Stihl-li jsem to desetkrát k bráně a zpět k baráku, většinou holka spala, lépe řečeno byla omráčená.



A já volný, ani pták, do kina pelášil.



 



Do držky za propagandu,                 _62



i když státem podporovanou jsem dostal na pastvě ve Snózkach, kde jsem v historické době proti přesile kamaráda a jeho bratra vychvaloval sovětské stíhací letectvo.  Svá tvrzení o převaze sovětského letectva nad americkým, byť doloživše přineseným "Rudým Právem," platil jsem vlastní krví. …...



\ teď kouzlem je, jednoduchost ovládání \



 



spustili dolů dvě sondy                     _63



Jednou, v půli zimy, jsme coby průzkumníci předsunuté jednotky pronikli přes jisté zátarasy do zazimované hrubé stavby Samiecového Pavla baráku, hned pod Snózkama. S Česlavem jsme lozili po fošnách, a úplně nahoře pod krovem jsme povolili kalhoty a …...  \ ani naznačit \  



 



gól kolenem zastrčil                      _64



Asi od mé druhé třídy jsme s Česlavem vodili své třídní spolubojovníky ke vzájemným fotbalovým mačům. Spolu jsme měli za sebou daleko tvrdší střety, aby nás to fotbalové klání nějak osobně jitřilo. Toto setkávání a sportovní zápolení žáků škol s rozdílným vyučovacím jazykem, na tehdejší dobu nevídané, způsobilo precedens, že se obě party začaly více respektovat a po sportovní stránce jsme vytvořili základní páteř žákovského týmu, jež reprezentoval Bystřici.



My dodali brankáře, část zálohy a útoku. Žáci z polské školy zatmelili obranu a zbytek pole, neb byli o ročník výše a také důraznější. Já šel do útoku s tím, že raději dám gól navíc, než se mořit s bráněním a zavinit případnou penaltu proti nám. V prvním mistrovském žákovském utkání, v hustě obsazeném soupeřově brankovišti, ještě na starém hřišti u Olzy se ten zápas rozhodl. Tehdy tam balón poskakoval, přímo před brankovou lajnou, jako koza tam skákal. Nešlo ho vzít ani nártem, k hlavě byl mimo, a obstoupivší ho soupeři, střehli na jeho zahratelnou pozici. Tak jsem celkem rozpačitě, v podivném rozkročném poskoku ten svůj první gól kolenem zastrčil pod břevno. Málem ještě z brány vypadla ta sešněrovaná mičuda šišatá. Rozhodčí byl však ostříž a na středový kruh ukázal.



Když už byl manšaft v nejlepší fazóně, tak v  předzápase na Borku, v Třinci jsme si jednou podali místní žáky, s celkem přijatelným výsledkem 4:0 pro nás. A to jen jeden gól z těch tří co jsem dal, se mi líbil. Střela ze šestnáctky, půl metru od tyče a břevna. Za celou fotbalovou dobu si nevzpomínám na hezčí branku. Branek jsem sice dával poměrně hodně, ale byly tak nějak umouněné, spíše překvapivé.  Zakutálené, ušmudlané, zašťouchnuté, doražené, případně jakoby s nebe omylem spadlé, ale platné a vzácné při konečném účtování.



Zrovna jako ten druhý gól na Borku. Kopali jsme roh, mně se do mlýnice zrovna moc nechtělo, neboť tam řádil jistý zlobr. Ten také míč neomylně odhlavičkoval za  šestnáctku, kde jsem ho téměř očekával. Jakmile se soupeři ke mně hnali, vyslal jsem na bránu lehký oblouček, spíše vyšší. Všichni jsme očekávali let do zámezí. Jenže tehdy ještě těžký balón byl nakopnut příliš slaboučce, a před brankou úplně ztratil rychlost. Zavrtěl se a zapadnul pod břevno. Ale jinak dobrý. Za odměnu jsme se mohli koukat, jak jinak výborný třinecký dorost neúspěšně bojuje s Opavou o postup do druhé nejvyšší soutěže.



_brankářem na Armádě \ Moje žákovské působení pomalu končilo, s narůstajícím nezájmem vedení místního fotbalového oddílu o naše počínání. Jeli jsme v neděli po ránu na ČSA Karvinou. Bez vedoucího, jen s registračkami ve vaku kapitána. Ke všemu ještě v Bystřici, do manšaftem obsazeného vagónu železničního, austrijackeho výzoru vtrhla vedle štreky bydlící paní Kaňoková, mimochodem naše školní kuchařka a zavelela: „Franto domů!“ Na žádné intervence se nikdo nezmohl, zachránili jsme akorát jeho vak s brankářskou výbavou.



Tam u nádraží Karviná II jsme nasedli na lokálku a dorazili na dnes již neexistující, propadlé hřiště dolu Československé armády. Akorát v jedenácti. V kabině jsem narval Frantovy chrániče a golmanský dres na sebe, neboť ostatní měli z toho postu posvátnou hrůzu. Na své obvyklé místo vysunutého útočníka jsem vyslal našeho benjamínka Milana Malého. Ten se jednou urval a zařídil jediný, vítězný gól utkání. Coby ne, vždyť později se dorval i do reprezentačního mládežnického výběru.



V tomto zápase jsem naprosto zaměnil své fotbalové priority. V životě jsem ve velké bráně, v regulérním zápase, ani trénincích nikdy nestál. Pořád jsem se obezřetně přemisťoval, abych kryl osu brány. I tak se mi to zdálo pořád k tyčím hrozně daleko. Tam jsem si uvědomil, jak málo stačí, aby docílen byl gól. Často se mi nepoznaně svíral žaludek, když se soupeř chystal ke střele, a měl-li jsem vyrazit vpřed, dřevěněly mi nohy. Z hrůzy před nenadálými střelami jsem z brány horečně organizoval obetonování obrany a řval na liknavě se vracející záložníky a spojky. Čisté konto bylo uhájeno, a já se už nikdy do brány nepostavil.



Ta krátká masochistická brankářská epizoda v mé fotbalové kariéře mi však pootevřela oči jako koncovému hráči. Toho, kterého naplňuje ani ne tak krásně střílet, ale především přetavit úsilí celého manšaftu dosažením jakékoli uznatelné branky. A tak mi provždy docvaklo, že když se brankáři sebere čas na přípravu, tím že pálím z první, při průniku to rychle intuitivně v půli kroku ťuknu, bez prodlení z nápřahu, jen s cílem gólmana sklopeným nártem těsně minout, je to tam. Přece samotným vykrýváním brány, brankář nám střelcům nejlépe určí její střed. Je žádoucí šťouchnout to s rezervou od tyčí i břevna, neb svinská jsou to zařízení.  Žádná krása, ale počítá se to.



 



Na druhé zvonění už číhal                   _65



Úplně pokleslá zábava nás jednou s kamarádem napadla, když jsme zjistili za soumraku, že máme nějaké zápalky, ale nic k tomu. Zvonek u vchodových dveří měl v tomto okolí pouze Mitrenga, Kobieluszův zeť, soused hned u odbočky z hlavního tahu paseckého. …... \ a žárovka osvětlení už vyměněna \



 



Nájezdy za televizí,                             _66



začaly se odvíjet až od roku 1958, vypuknutím mistrovství světa v hokeji v Praze. Dva roky předtím jsme zašli takhle pokusně jednou k večeru s Ervínem do Vojnarovy dřevěné roubenky kouknout na Švédy. …... \ majitel prohru prospal \



 



Johan, pojď ke mně   ( ú.v. )              _67



Děda Zwias Jan, zaměstnanec československých prvorepublikových drah často měnil s rodinou podnájmy. Každý nově nasmlouvaný byt dovedl krásně vymalovat, jak sobě, tak majiteli. Zhotovil ještě na zahradě pěkné zákoutí, nebo besídku, která po něm už natrvalo zůstala, když se hnul s rodinou dále.



Na jednom místě vydržel tak dva roky. Pak mu v hospodě někdo řekl: „Johan, pojď ke mně,“ a ujednáno. Jinak bylo známo, že přesně platí. I když byl o rok mladší své ženy, vše v domě a s rodinou řídil on.



Vilém byl věčně v knížkách, a byl se svým tátou nějak na kordy. Eda byl jistou dobu příliš nepatrný žalobníček. Tak jediného člena rodiny koho ten vůdce smečky respektoval, byla Emka, neboli jeho ďyvče.



U mé mámy jakožto školačky neexistovalo nejít do školy z pražádných důvodů. Do posledních chvil svého života vzpomínala jak nádherně a zvonivě křupal sníh pod vysokými botami jejího táty, když v největších mrazech pověstného roku 1929 s ní na sáňkách, uháněl do školy. Její matka ji v tom mrazu, nechtěla vůbec pustit ven.



Až si to u táty vybrečela. Ten ji zabalil do peřiny, na hlavu nandal dcerce pořádného kulicha, přes pusu šálu, sobě pak beranici, palčáky a hyjé. Ve škole bylo ten den jen pár školáků, co měli do školy nejblíže. Emka ale byla mezi nimi.



Jednou, pozdě v noci v létě přišel Johan Zwias z hospody (která z těch čtrnáctí ?) domů. Na stole měl pro tentokrát pod ubrouskem talíř s kaší a lžíci. Za chabého svitu lampy na stěně kuchyně se chopil lžíce. Když se mu nepodařilo jídlo nabrat, začal mamrat, že chce vidličku a nůž.



Jeho manželka ho od kamen tišila s tím, ať nevzbudí děcka a k té kaši, že žádný nůž a vidličku nepotřebuje.



Když starý Zwias stále běsnil, že chce: „Vidličku a nůž!,“ tak manželka přistoupila ke stolu a spatřila nevídané. Budoucí můj hladový děda marně v pološeru čtvrtil můru lžíci, neboli latopjyře (zajisté netopýra) do talíře mu před chvíli padnuvšího.



 



 



"Je to tu napsáno,"                             _68



mával obvykle Vilém tátovým Rudým Právem, při politických půtkách s otcem. Někdo by řekl, že měnili kabáty, ale oni se evolučně vyvíjeli. Daleko bylo do roku osmašedesátého, ale otec už věděl o ,rodné straně‘ dost podstatného, aby zdravě nedůvěřoval její zahraničně politické propagandě. …... \ už píše jenom Právo \



 



stále nové výzvy                                _69



Ať se snažím k těm dějům kympáckým přihrát nejlepší příběhy z natáčení co znám, stále pociťuji deficit jakýchkoli uznatelných rekordů, bez nichž se v našem přemedializovaném současnu neobejdou ani ty zprávy o počasí. O jednom vůbec neviděném rekordu jsem se už zmiňoval, v souvislosti s tím ztraceným krikeťákem. Pokud jsme my, stále se vyvíjející omladina dosáhla nějakého stěžejního výkonu, už jsme se oním nezabývali a hledali jsme stále nové výzvy. …... \ hlavně se nepodělat \



 



 



v luftě, nad sálajícím plechem        _70



Naše elitní bystřická svazarmovská skupina dojela vlakem do Jablunkova a s nedočkavými psy čekala na příjezd nákladního auta, jež by nás odvezlo na kynologické vystoupení v Dolní Lomné. Otevřený náklaďák předtím odvezl na místo překážky a s rozpálenou korbou pro nás po poledni přijel na nádraží.



Ještě, že s námi jel Česlav. V podřepu nesystémově držíme Prince v luftě, nad sálajícím plechem nákladové korby. Já v podřepu předek, kamarád radši zadek si vzal na klín. Za normálních okolností by Princ se sebou takhle zacházet nedovolil. Vida a slyšíc, jak ostatní psi se spálenými běhy skučí, tak držel hubu a necukal se.



Gorolům jsme pak předvedli, jak excelentně se dají ovládat i jiní živočichové, než ty krávy a ovce.



Pokud se jednalo o okresní přezkoušení kynologických dovednosti psů a psovodů, to jsme také dojížděli vlakem, ale ještě do Českého Těšína. Ten se však časem stal Pohořelcem u Karviné, nahlíženo místní hantýrkou.



Nejslavnějším mezníkem vystoupení byla taková pararelní ukázka dovedností naších psích společníků, při společné bojové ukázce s naší lidovou ČS Armádou, v Mistřovicích u Těšína. Ti vojáci pro nás poslali krytou vejtřasku. Jelo se nám tam náramně, místa dost, tak jsme přibrali i Česlava.



Předvedli jsme svižné vystoupení, kdy naší pejskové demonstrovali, že jim nevadí rány z poplašné pistole, dělobuchů, ani jiné bojové úkony.



A pak se děly věci. Z níže položeného lesa se objevily záblesky a následně rachot samopalů. To se z lesa, pod naším cvičištěm vyřítily ty roty motostřelců, ještě s podporou dělostřelectva. Rachot jak u Verdunu, když se vojsko za přerušované střelby prohnalo kolem nás, aby dobylo nedalekou vyvýšenou kótu. Lze ještě dodat, že ,Jeho Výsosti Princi‘ se to velmi líbilo a jeho panošům taktéž. 



Když už jsme v tom spolku kynologickém nezadržitelně chřadli, neb vendryňská část se oddělila, absolvovali jsme vystoupení v sousední vesnici i pěšky. Koňským povozem souseda Kluze od ,Urvisk‘ se vezly pouze překážky. A za ním, zrušeným krokem pochodovali v seřazené formaci psovodi svazarmovští se svými věrnými druhy po boku.



V poklidu jsme prošli budoucím památným ,Náměstím kosmonautů‘, nacházejícím se mezi školou a hospodou ,Pod Lípou‘. Cvičiště rozbili pod legendárním skokanským můstkem a Nýdečané tak sledovali jedno z našich posledních veřejných vystoupení. Česlav už s námi nebyl.



 



dva kabáty  ( ú.v. )                             _71



Máma mé mámy dávala své dceři Emě školení o víře a politice. Měla příbuznou, která vařila na faře a tam se prý děly věci. Katoličtí kněží velmi rádi dobře papali a …...



\ klér druhotný, komunisté posuzování \   



 



Táta jde   ( ú.v. )                               _72



Ema a malý Edeček měli zase cvičit na housle. Jejich táta dobře hrával na citeru, i když mu chyběl kus prostředníku. Chtěl pro své děti lepší hudební vzdělání, tak jim platil hodiny. Až do Těšína zajížděli vlakem na ty lekce. Za tohle měli nalajnováno, že budou doma pěkně cvičit.  



To opravdu měli, ale jen tak zevlovali a provozovali blbiny, když na ně dolehnul lemplovský den. Doléhal ale docela často. Máma je popoháněla ke cvičení, a celá nervózní pokukovala u okna, kdy se z práce bude vracet muž. Jakmile ho zahlídla, tak volá: „Táta jde!“



Housle byly v mžiku pod malými bradami, vířily šmytce, hmataly drobné prstíky a starý Zwias posléze, za děsného hudebního doprovodu vkráčel spokojeně dovnitř.



Děcka za snahu pochválil a rozdal jim bonbóny.



_skrblík koupil                  



Vilém o dost starší těch capartů, byl příšerně šetrný, mládím počínaje a ke stáří to už,  bylo na ručník.



Zwiasovic děcka měly nárok na režijní jízdenky osobní vlakové dopravy, po celém území republiky. Aby se to řádně využilo, tak se děti vydaly pod Vilémovým dohledem vlakem na výlet, na otočku do Bratislavy. Bylo to ještě v poklidné době, výlet byl krásný, až na jednu postatnou maličkost.  Bylo už nesčetněkrát omíláno, dokonce už je zaznamenáno, že  na konečné, na pěkném bratislavském nádraží,  ten skrblík koupil Emce a Edovi pouze po rohlíku a sodovce. Na další laskominy, po kterých toužili malí, že už nemá peníze.  Sobě Vilém nekoupil raději vůbec nic, jen jim upil sodovky.



Po výletu oba malí, o překot mámě žalovali, jak na nich dozorující bratr škudlil. Máma na to: „Ále Viluš, dyť jsem ti dala deset korun, abys jim něco dobrého koupil.“ Oba malí, tohle slyšíc, následně ryčeli na skrblíka Viléma ještě více.



Když se v rodině něco rozbilo, nedej bóže zničilo a máma lamentovala, tu starý Zwias pronášel své pověstné moudro:  „To je v pořádku, cosi se musí rozbít, co by jinak ti hrnčíři a sklenáři robili.“ Tohle krédo měla maminka zafixováno po svém tátovi, a samozřejmě mi to několikrát připomínala, chytaly-li mně neúměrné šetrné sklony.



 



kdyby tu Helenka ještě byla  ( ú.v. )              _73



Když mámina máma Marie, rozená to Kujawová, kárávala dceru za nepatřičné chování, vzpomněla občas na svou první zesnulou dcerku Helenku. Jak byla hodná a milá a co teď vyvedla Emka, by ona nikdy neudělala.



Ema se hned mámy ptala, jaké by to bylo teď, kdyby Helenka s nimi žila, a jak moc by se měly se sestrou rády.



To má nepoznaná babička Marie se krátce zamyslela a povídá: „Emečko, kdyby tu Helenka ještě byla, tak Ty bys tu asi nebyla.“



 



Hodil ho kajsi za křoki          ,                       _74



tohle prohlásil spolužák Kafonek Jarek, kdy jsme se náhodně setkali na Škubni. Asi po deseti letech od toho patnáctiletého setkání po ukončené osmičce základky.



Měl jsem si to asi lépe rozmyslet, než jsem vypustil z ruky ten krikeťák, jež tolik let dobře sloužil při výchově tělesné zdatnosti naší mládeže. Zasvištěl nad náletovými křovinami lemující hřiště a navždy zmizel tehdy v jezeďáckém poli. …...



\ s bratrancem Sližem hledali, nenalezli - zjebání Bojkem \



 



opřeli tři prapory                          _75



Byly zase obvyklé společné školní radovánky. Opravdu skončil ten nekonečný školní rok v té šesté třídě. Mezi dalšími vybranými šestáky jsem vyfasoval ruský (pardón, sovětský) prapor, poněvadž byl největší a samozřejmě nejtěžší. Jeden hoch z polské školy šel vedle, pochopitelně s vlajkou polskou. Aby to nebylo tak divné, a mělo to aspoň nádech jisté logičnosti, šel uprostřed a trochu vepředu jeden můj spolužák s vlajkou československou (pro úplnou představu, tou samou co máme doteď).



/ V  podstatě samé, záležitost s vlajkami byla všeobecnou trumfující se nadutou blbostí tehdejšího režimu, nemající jak rozumovou, tak zákonnou oporu, ale poplatnou té netolerantní době. My vlajkonoši jsme předchozí naznačenou anomálii neřešili ani v nejmejším, hodlali jsme si to pěkně užít, jak zní nejotřepanější krédo současných dní. / 



V čele průvodu jsme od mlékárny vyrazili směrem k železničnímu viaduktu. Na staré křižovatce nám salutovali dva esenbáci (příslušníci Sboru národní bezpečnosti, teď Policie ČR), jež zamezovali dopravě na hlavním tahu, která byla v neděli stejně minimální. To ještě byli pomalu se motající prváčci na dohled. Ztrácet se nám začali za cukrárnou, u takzvaného kulatého rohu a to po chvíli, kdy jsme sklonili prapory procházejíce železničním viaduktem. Když jsme se následnně s tím "Polákem" , chtěli přiblížit k tomu "Čechoslováku", ten přidal do kroku.



Od této chvíle jsme bystře kráčeli ostrým pochodovým krokem, v takovém absurdním vakuu, k fotbalovému hřišti u Olzy, naprosto osamoceni. Nikdo nám nemával, žádné „kupředu levá…“, ticho po pěšině. A nikdo už za námi. Pomalejší pochod jsme už nezvládali, neudrželi bychom balanc těch vlajících státních symbolů, fakt chyběly ty praporečnické popruhy.



Se vztyčeními prapory jsme se tak prohnali klikatící prašnou cestou, až jsme dorazili po překonání prudkého srazu dolů, do sportovního areálu nacházejícího se úplně mimo obec.  Na place vedle fotbalového hřiště panoval ruch, pořadatelé udržovali oheň v kotlích na ohřev párků, krájel se chleba, nabíjely se sudy s pivem a tahaly se bedny sodovek a jiných poživatin.



Bylo jim všem divné, cože jsme se s těmi prapory přivalili tak brzo, a kdy vlastně dorazí ostatní? Pokrčili jsme rameny, opřeli tři prapory o klubovnu se šatnami v přízemí a dlouhou dobu v klidu odpočívali. Ve stráni jsme si hověli na improvizovaných lavičkách, s poklidným výhledem na mumraj u hřiště. Po jisté době byl slyšitelný stále sílicí lomoz zbytku průvodu. Pár stovek kráčejících to bylo, jež neomylně sledovali naše šlépěje, ani červený pes.



_organizovaná radost … 



Když konečně dorazily obě školy a za nimi valící se rodičové a přátelé školy, nastala organizovaná, dlouho očekávaná radost. Školáci si pochutnávali na ohřátých párcích s chlebem a hořčicí, trubkaté kremrole mizely z pultíků. I ty keksy a bonbóny se tu daly za drobáky splašit.



Probíhaly pak téměř kaskadérské závody mezi školami v běhu starších žáků mezi postranními čárami a dřevěným zábradlím lemující fotbalové hřiště. Sice se sundanými sítěmi z branek, ale napíchanými rohovými praporky.  Mydlili jsme se meziškolně ve vybíjené, skákali do dálky, a házelo se gumovým granátem na cíl. Co více jsme si mohli přát?



Ve vybíjené skončily holky naší třídy na krásném druhém místě, když v ,matce‘ nám to dziewczyny z wydzialovki  nandaly. Zato jsme je trhli v tom čtyřrohém běhu, kde vyhrál starší bratr mého spolužáka Edy, Konderla Jano.



Všichni se radovali. Při otvírání porcelánových patentních uzávěrů, žluté sodovky syčely a stříkaly, pivo z papírových kelímků se s rozkoší pilo. Špekáčky na žhnoucích roštech prskaly a voněly. Vůbec se nezastavovalo kolo štěstí, obléhané mimoškolní omladinou, s neměnnou výhrou v podobě flašky vína. Večer byla loterie s úžasnou hlavní cenou, jíž bylo dětské kolo, bratru za pětset kaček a dalšími vytouženými zbytečnostmi.



Bylo u Olzy půl Bystřice, dechovka pod rozžatými lampami libě vřískala, baby se vrtěly, chlapi pohodově klábosili a prolévali hrdla kořalkou. Pomalu končila neděle a my všichni účastní radovánek, stále ještě mohutně nabírali síly, k dobývání dalších světlých zítřků, toho roku 1957.



 



Z fleku do cvalu                     _76



Před vyvážením hnoje a samotnou orbou u ujca si gazda Legierski vždy vypůjčoval od Ciencialy jeho hubeného, ale zdatného koně. Jakmile jsem donesl čepované pivo, byli koně už občerstveni, já mohl jen tak bosky vyskočit na hubeňoura se spočitatelnými hřbetními hrbolky, a se zkrácenou opratí ho dostat na silnici a pak …... \ před maštali jezdec bleskově dolů \



 



ale baby zarýglované                 _77



V prodloužení Aleniny bažiny směrem k ,Suchému‘, je starým Moržolem vystavěna hráz stavku, nad ním mělká pitná studánka, s malou stříškou a kousek dál úl. Za hranou svahu kousek mírného pozemku, bytelná stodola s chlévem a zatočíme-li za ní nalevo, objeví se nám skrytý dům početných Moržolů.



S průhledem přes protilehlá okna jizby, až na kostel vidno. Napravo se venku před oknem jizby zatočí na schůdky, přes dveře do verandy a jizba už nadosah. Místopis vstupu je důležitý, k pochopení následujících událostí, jež mi Česlav za čerstvé paměti vyložil, když jsem hned odpoledne na šmigrust k němu dorazil.



Bylo to tam u nich jak po hasičském cvičení. Ze všech částí jizby a hlavně z dřevěných delin (nášlapné dýhy podlahové) bylo cítit všudypřítomnou vláhu.



Čecho mi vyprávěl: „Doma byla máma, sestry Anna a Alena. Pak přišly Milka s Hankou od Turoňa (mého spolužáka Slávka sestry). A pak už přišli Pavlem pozvaní faceti: sousedé Olšar a Jano Marosz, od gazdy s hubeným koněm Pepa Cienciala spolu s okresním fešákem Hugem. Došli tvoji bratranci Ludva i Ervín. Dorostlí chasníci chtěli dovnitř, ale baby zarýglované byly.



Rozbíjet dveře se hoši neodvážili. Vytlačili tedy sklo z okna před schody, přes fotrovu postel se dostali do jizby a dveře odrýglovali. Baby byly odchycené a sešlehané karabáči. Pídili se nájezdníci po vodě. Máma Moržolka však preventivně před kamny uložená vědra vyprázdnila. Porvali tak všechny kible z domu, i krávě, vedle z chléva ho vzali a davaj s nimi dolů pro vodu, do ‚stuďynki‘. Někteří se ani nezdržovali po schodech nahoru a rovnou to lili přes vymáčknuté okno.  Za chvíli všechno v jizbě plavalo, aji sirky plavaly po vodě a nebylo už co slejt.



Jak byli faceti zdivočeli, popadli baby, byť byly jako myši mokré a vjó s nimi dolů, vymáchat je ještě ve studni. Když už bylo ve studni méně vody než v jizbě, skončila pro mě podívaná“, povzdechl si Čecho.



„Pak se vytáhly flašky a půlky. Potom lily baby, konec zábavy,“ dovyprávěl kamarád.



    



Kolektivizace byla vzrůšo,                _78



ale jen pro nás nedorostlé, v širších souvislostech nechápajících děje tehdejších společenských excesů. Pro kluky nemajících při večerech co dělat bylo parádním zážitkem právě to dramatické rozorávání mezí, jež se dělo za světel k zemi seřízených reflektorů traktorů ze STS (státní traktorová stanice). Ta se tehdy nacházela v oblasti současné smuteční síně pod hřbitovem.



Traktory po celodenní prácí už združstevněných lánů vyrážely k těmto akcím většinou za šera, v těch krátících se podzimních dnech. Po minimálním odpočinku a dočerpání paliva, hurá do políček ještě ne zcela přesvědčených kovorolníků. Někteří z nich pak údajně lehali do vyorávaných brázd.



Bylo to sice takové všeobecné klišé, ale konkrétní akci se scelováním polí jsme jednou s Česlavem zachytili od začátku akce. To jsme zaslechli pod převisem střechy stodoly naproti Stebla, za Legierského lípou rachot startujícího traktoru a kužel světel blížícího se nahoru, za Škubni a pak zatáčející doprava, k železničnímu nadchodu.



Dorazili jsme tam akorát včas. Za kravce (krejčího) Raszky barákem byly zorány první tříradliční skiby. Při otočení traktoru, v půli lánu skočila před jedoucí traktor žena a s křikem zalehla do brázdy. Opravdu ta nízko seřízená světla splnila svůj účel, traktorista stihl zastavit.



Naskytla se nám,



po senzacích pasoucím hochům docela morbidní podívaná. Mnohem plastičtější než v kině, kdy: Na volnoběh chrochtal uprostřed pole traktor, v září reflektorů, v brázdě sténala žena bráníc rodnou hroudu a do toho křičel pověřený činitel, ať ženská vstane, že je to marné, že je to už rozhodnuté. Ti rozorávačí to měli zřejmě dobře secvičené. Chvíli tam ještě nad ležící postavou stáli, aby pocítila chlad té podzimní hlíny. Pak traktorista vycouval, poverenik k němu naskočil a odjeli k traktorce. Obyvatelé usedlosti pak zvedli ještě naříkající ženu a odvedli ji dovnitř, do tepla.



Trochu rozpačitě jsme se s kamarádem vzdalovali, jakoby zklamání tím rychlým koncem podívané, jinak slibného začátku.



Jenže vypjaté okamžiky toho dne ještě zdaleka nekončily, byť už večer pokročil. Než jsme se doloudali k svému stanovišti ,u Lípy‘, uslyšeli jsme znovu zaburácet traktor. Světla se rychle míhala po císařské silnici, aby se vzápětí nasměrovala doprava, ke štrece. Už jsme se za nimi řítili v předstihu. K brázdám jsme dorazili první a dychtivě očekávali pokračování dramatu.



Nekonalo se už žádné. Původní, zlomení vlastnící oraného pole se už u záhonů neukázali. Jen tiše sledovali ze zápraží, jak polem brázdí řvoucí Zetor a za navigování poverenika rychle rozorává meze. Jako jediní přihlížející jsme se s kamarádem po chvíli vytratili s vědomím, že pro dnešek je už vymalováno. Očekávali jsme více. Začátek ucházející pro nás za zábavou šmejdících, věčná jizva pro dotčené vlastníky oněch polí.



Tak jako později, kdy jsme se hnali k prvnímu bystřickému vodojemu za Urviskama, kde pod vrcholem stráně údajně visí oběšenec. Hnali jsme se k tomu místu stále pomaleji, jako by nás svazovala blízkost hrůzného pohledu. Avízo přišlo trochu pozdě, po oběšenci jsme marně pátrali. Pak naše fantazie zřejmě více zapracovala a my jsme zahlédli na jedné větvi jakoby kousek provazu, po odříznutí visícího.  Opravdu už nevím, jak to doopravdy tehdy bylo, rodiče o tom nehovořili, ale tomu místu jsme se ve dnech budoucích raději vyhýbali.



Apropó, ještě k té kolektivizaci. Dotkla se i naší rodiny, i když až k závěru těchto houfných změn ve využívání zemědělských rolí. Zemědělské družstvo a jejich pověření naháněči měli zpočátku zájem jen o pole v centrálním a rovinatém území. Došlo po létech i na nás, pole po prarodičích se převedla na potku a ta se stala formálně členkou JZD, i když už pracovala na železárenských aglomeracích. Byli jsme však ostatní z rodiny zavázání ji pomáhat se zvládáním povinných pracovních jednotek. Takže po létech jsem se dostal na pole, kde probíhalo ono vzrušivé pro mne, první rozorávání mezí. Naprosto nevzrušivě, ale o to úporněji jsme ručně jednotili a okopávali přidělený úsek v lánu řepy.



O něco později se otec procházel po císařské silnici k rampám s jedním známým, shodou okolností představitelem místního družstva. Chlapi se normálně přeli, co to tam vlastně v poli roste.



Byla to na zdejší poměry velmi úrodná černozem. Vzhledem k nedostatečnému agrotechnickému ošetření tu kulturní rostlinu ale převálcoval šumný plevel.



Aby se učinila přítrž veškerým dohadům, vyslal do pole Walach svou dcerku, jež jim dělala společnost. „Halinko, skoč do pola a pořádně se podívej, co tam roste,“ požádal ji představitel JZD.



Holka, mimo jiné sestra mého staršího spolužáka z polského ročníku karvinské průmky Jozefa, proběhla příkopem a zmizela v divočině. Chvíli tam něco šustilo, aby se zanedlouho z té rostlinné záplavy začal ozývat nadšený dětský hlásek: „Tátuś, tátuś– kůkuříca.“



 



zkrátili jsme si trať                                       _79



Odplata za příkoří s krikeťákem se naskytla Kafonkovi, při školním přeboru v běhu na lyžích. Trať tříkilometrového závodu starších žáků vedla z rohu volejbalového hřiště kolem polské wydzialovky, poli směrem k Nýdku, pak se zatočilo doleva, s vystoupáním za cihelnu, a zalomilo se na Javorový vrch a fičelo dolů. V závěrečné fázi se sjelo mezi domky, zamířilo se k můstku, přes potůček a pak závěrečná rovinka s cílem poblíž startu, za starým fotbalovým hřištěm.



Startovali jsme v půlminutových intervalech, asi šestkrát jsem si houknul: „trať,“ načež předjíždění uhnuli, nebo jsem váhající raději oběhl. Šlo to jak po másle; na oběd byla hrachová kaše, tak mi to ten den pěkně odsypávalo. Klíčový zlom však přišel v závěrečné fázi při klesání před potůčkem, kde byla trať zalomena do nelogické smyčky, kterou hlídal, kdo jiný než spolehlivý sportovní komisař Kafonek, jež zároveň naváděl běžce do správného směru.



Zřejmě se zadíval do krásného odpoledního sluníčka, když jsem prosvištěl kolem něho na rovnou viditelnou stopu vedoucí k můstku přes potůček. Hbitě jsem se mu vzdaloval a jen zastřeně slyšel jeho halasné, i když stále slábnoucí, nesrozumitelné povzbuzování. Přicházel už závěrečný finiš, odhadem jsem tušil, že budu mít docela dobrý čas. A opravdu měl. Na druhý den, na výsledkové listině se sice moje jméno nacházelo na předposledním jedenatřicátém místě, ale s půlminutovým náskokem před posledním lyžoběžcem  Petrem Svobodou ze staršího ročníku. Ten však měl zdánlivě nelogický, asi o minutu lepší čas než vítěz školního přeboru, jimž byl další osmák.



Události totiž nabraly po skončení závodu rychlý spád. Jarek mně  nepovzbuzoval, ani toho rychlého Svobodu ne. Řval za námi, ať se vrátíme, že zkrátili jsme si trať! Jako spolehlivý komisař vše doložil řediteli závodu a tentokrát zdrbán nebyl. Náš tělocvikář pak vyplnil výsledkovou listinu jak nelépe uměl, ale bez sáhodlouhých vysvětlivek. Takže, stejně jsem pak musel udivené matce posledního Petra, mimochodem učitelce Svobodové z naší školy vysvětlovat, jak je možné, že my s nejlepšími časy se nacházíme na výsledkové listině úplně dole.



Po pravdě jsem ji pověděl, že k cíli jsme s Petrem chvátali zbytečně rychle a tak jsme překvapili nebohého komisaře, že nás nestihl poslat do správného směru, a tím došlo ke zkrácení tratě, kde získali jsme na ty čestné asi pět vteřin. A že jsme po právu diskvalifikování  a můžeme být rádi, že za takové provinění vůči sportovní etice, se na výsledkové listině vůbec ještě nacházíme. Běh nových událostí odvál i tuto listinu v zapomnění, neb jsem byl do týdne jako jediný starší žák nominován za naši školu na okresní přebor všech základních škol v běhu na lyžích konaném v Bukovci.



Na tento závod mě vybavil můj sedmičkový třídní učitel Gaura svými klasickými bambusovými hůlkami slušné délky. K tomu jsem měl ještě obvyklé robustní sjezdařské boty a máminy staré univerzální lyže s obyčejným zapínáním, na fedru, za patu. Zvlněný tříkilometrový závod probíhal při účasti okolo čtyřicítky borců za krásného slunného počasí. Polovička závodníků na něj byla už tehdy vybavena klasickými běžkami se speciální mázou, běžkařskou obuvi a speciálními dlouhými holemi. Moje máza byla na širší teplotní rozpětí, napatlal jsem ji ale na celičké lyže, nikoli jen pod patky, jak to měli ti specialisté s pružnými běžkami. Ale hlavně, že jsem měl z domova namazaný chleba s máslem a salámkem.



Pěknou trať jsem si tam náramně vychutnal. Nejdřív táhlé stoupaní ke sluníčku a po obloučku přerušované klesání až k cili. Jinak můj dosažený výsledek docela bídný. Ani ta bramborová medaile, až šesté místo.  Celá pětice těch špičkově vybavených běžkařů se přede mne dostala. Ještěže ty výsledky nevyvěsil tělocvikář Bojko u nás na škole.



 



S holkami nýmandi                _80



točili se, tehdá v osmičce základky, no to se zíralo. S blížícím se zimním obdobím nastávaly nácviky na umělecká a jiná školní vystoupení na tradiční akademii. My špičkoví reprezentanti školy na sportovním poli jsme sice byli osloveni nejschopnějšími holkami k tanečnímu, ne-li folklornímu vystoupení. A docela nám to imponovalo. Ale jako správné primadony jsme si s konečným souhlasem dávali na čas.



Pak jsme jedno odpoledne zavítali po fotbalu do tělocvičny, a protočily se nám panenky v očích. Nešlo uvěřit co se dělo na pódiu. S holkami se točili  nýmandi z naší třídy, naprosté ípadavky, povětšinou mičurinci. Ti, jež byhom  nepřizvali k čutání, ani kdyby nás bylo málo. Byli úplně rudí, bez dechu, se skelným zrakem, ale s křečovitým úsměvem, že jim vyšla pomsta. Bylo to proradné vloudění se do přízně dam, přišla jejich příležitost a už se jí nepustili. Holky ostatně neměly na co čekat, potřebovaly se realizovat, jakákoli ochotná pápěrka jim byla dobrá.



Nebylo nám skvělým sportovcům dáno dlouze nad tím renoncem dlouze bloumat a vstřebávat základní životní premisu, že: „Kdo zaváhá, nežere!,“  oči pro pláč pak zbývají. Vzápětí jsme byli tělocvikářem vmanévrování do takzvaných ,valašských her‘, kde jsme se také mohli točit. Ale kluci s klukama, a ne kolem svislé osy, ale horizontální. Břichy k sobě, za pasy pevně objímající se navzájem. Jeden ,valach‘ stojíce na podlaze, druhý držán vzhůru nohami, s nosy navzájem zabořenými do poklopců (zrovna Burawy). S použitím zápasnických prvků při záklonu, ne-li mostu vzad byl partner postaven na nohy. Švihnul tento se mnou vzhůru, padal on dozadu do mostu, já na nohy a tak dále. Pokud postačovalo jeviště v sále Dělňáku, kde se konalo každoroční vystoupení Akademie, přeplněným hledištěm sledovaným.



Takto čichaná nevůně velice ochromovala naši tělesnou schránku, takže jsme pak s požitkem nasávali i ten vydýchaný vzduch v přeplněném sále, při přeskakování ohně a sebe navzájem při válení sudů. Měli jsme toho po vystoupení tak akorát, že jsme neměli ani pomyšlení k sledování následujícího folklórního tanečního vystoupení a možnost vidět, jak jim to holkám sluší, když se fajně točí. 



 



// Konec dílu 1. //


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Jsem původně historicky nepsavý projektant, jež tlakem stavebních úřadů a "určitým" rozčilením nad slovem v uvozovkách se rozepsal.
_Na Třinecku jsem vyrůstal, a vstřebával zde v různých společenstvích zásadní moudra. Vydoloval jsem z paměťové databáze jisté fragmenty těch pohnutých událostí a se zbytkem slohových a gramatických schopností jsem o tom napsal co napsal. Především, pro světlou památku zúčastněných je to napsáno.
_Akatorovi jsem jen pomáhal s transferem z akovštiny. Veškeré událostí a vylomeniny si řídil sám.
_Ty nekariéry možná na některé můžou působit nadějně. A také dopadnou jak zaslouží!

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •