IKAR CZIKAR CZ

Kympa tvární lídry (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 430, Komentáře 0

 

Pošuci před obrazovkou /D, _K.t.l./71

Asi po padesáti letech naší návštěvy, se v bystřické lokální televizi vysílala reportáž o našem dobře stoletém občanu z jedné roubenky na okraji obce. Byl jim onen starý čilý Vojnar. Ten na otázku vtíravého reportéra, zda je pro něj bezpečné, aby ještě sám lezl na střechu něco pospravovat, zda by tam neměl poslat někoho mladšího, odpověděl: „A to jsem tam měl poslat tego synka Emilka? Dyť ten už je moc starý a ještě by mi tam mohl spadnout.“



/ Kde to patří, hbitý čtenář objeví raz, dva. /



 



Vysvětlivka: \ Ani "Rudé Právo" nemělo na pošuky nárok! \



 



 



těžký šok                                      _61 



Všetečka, alias ujec Cymorek mě sledovával už v době, kdy přes potok pod jejich usedlosti byla pouhá dřevěná lávka z kulatin, a s povozy se vedle přes Žabinec brodilo. Pod lávkou u plotu se vytvořila mikrotůňka, kde byly k vidění krásné pidle, ale hlavně sloužila kravám hnaným z pastvy jako napajedlo.



Vyzvědač spolehlivě věděl, kdy jsem hnal na pastvu a kdy zpět. Jak pozdě v neděli ráno a hlavně střehl na středy a soboty, kdy byla obvyklá filmová představení. Na tyto dny jsem šetřil nejvydatnější pruhy pastvy, aby krávy stihly napást se do dvou hodin.



Jednou jsem však obrátil po hodině a půl, chvíli krávy podržel v potoku a davaj k chlévu. Něco ke starce, další k nám. Cymorek měl z toho těžký šok, jak referoval později otci. Jinak to byl velmi ochotný člověk, bylo-li nám třeba pomoci. Perfektně kosil a peskoval nás s otcem, kdy i já kosil za muzikanty (znova se postavivší trávou, v pokosu).



_byla omráčená



Další překážkou v kýžené návštěvě kina bývala moje malá sestra Marcela, protože většinou v tu dobu měla a jakoby naschvál, nechtěla spát. Lítal jsem s ní po říčních placatých kamenech v chodníku osázených, až k starým vratům, kde bylo vidět na kostelní hodiny, jak posunuje se ručička, ke tři čtvrtě na sedmou večerní. Stihl-li jsem to desetkrát k bráně a zpět k baráku, většinou holka spala, lépe řečeno byla omráčená.



A já volný, ani pták, do kina pelášil.



                                                    



 



Do držky za propagandu,              _62



i když státem podporovanou jsem dostal na pastvě ve Snózkach, kde jsem v historické době proti přesile kamaráda a jeho bratra vychvaloval sovětské stíhací letectvo.  Svá tvrzení o převaze sovětského letectva nad americkým, byť doloživše přineseným "Rudým Právem," platil jsem vlastní krví.



Kamarádství šlo stranou. Političtí odpůrci svoje ,Právo‘ neměli po ruce, argumenty jim proto brzo docházely, tak mi dali aspoň do nosu. Jasně, v ,RP‘ deklarovaná sovětská letecká převaha mi byla k ničemu.



Časem došlo k jakési skryté záměně pozic. Jen pro dokreslení, když jsem donedávna potkával Lecha v ,Hospůdce u Juhásze‘, bil se hrdě v hrudi, že pořád ještě je komunistou.



\ Nejnovější hit: ruským kouzlem je zase jednoduchost ovládání stíhaček. \



 



 



spustili dolů dvě sondy                _63



Jednou, v půli zimy, jsme coby průzkumníci předsunuté jednotky pronikli přes jisté zátarasy do zazimované hrubé stavby Samiecového Pavla baráku, hned pod Snózkama. S Česlavem jsme lozili po fošnách, až pod krov a koukali, jaká je to pěkná výška k podlaze přízemí, pokud nebyl ještě zabedněn strop podkroví.



Tam v krkolomné pozici, z nejhořejší fošny byly dolů spuštěny dvě sondy, jen co jsme spustili kalhoty. Původní zkoumání se nějak zvrhlo. Látrina, éto ničevo.



Letěly krásně a dlouho, dole udělaly takovou pěknou špičečku, alá cukrářský ,indiánek‘. Ještě jsme prozkoumali sklepy, jinak nedotčený barák po uzavření opustili. Na guvna úplně zapomněli.



Naprosto neprofesionální, průzkumáci nezanechávají stopy! Ta hovínka pak na jaře, po tuhé zimě mile přivítala stavebníka.



I když jsme s kamarádem Samieca uctivě zdravili, jistou dobu, než odvětil, se na nás vždy pochybovačně podíval. Měli jsme trochu smůlu. Těch potenciálních a všeho schopných pachatelů se v té době, a v těch končinách moc nenacházelo. Nic se však neřešilo, jen se vědělo, že my víme, že oni tuší jak se to stalo, a že je to už za námi.



\ Ještě dodnes si umím vybavit, jak zní takové vzdálené plesknutí. \



 



 



gól kolenem zastrčil                     _64



Asi od mé druhé třídy jsme s Česlavem vodili své třídní spolubojovníky ke vzájemným fotbalovým mačům. Spolu jsme měli za sebou daleko tvrdší střety, aby nás to fotbalové klání nějak osobně jitřilo. Toto setkávání a sportovní zápolení žáků škol s rozdílným vyučovacím jazykem, na tehdejší dobu nevídané, způsobilo precedens, že se obě party začaly více respektovat a po sportovní stránce jsme vytvořili základní páteř žákovského týmu, jež reprezentoval Bystřici.



My dodali brankáře, část zálohy a útoku. Žáci z polské školy zatmelili obranu a zbytek pole, neb byli o ročník výše a také důraznější. Já šel do útoku s tím, že raději dám gól navíc, než se mořit s bráněním a zavinit případnou penaltu proti nám. V prvním mistrovském žákovském utkání, v hustě obsazeném soupeřově brankovišti, ještě na starém hřišti u Olzy se ten zápas rozhodl. Tehdy tam balón poskakoval, přímo před brankovou lajnou, jako koza tam skákal. Nešlo ho vzít ani nártem, k hlavě byl mimo, a obstoupivší ho soupeři, střehli na jeho zahratelnou pozici. Tak jsem celkem rozpačitě, v podivném rozkročném poskoku ten svůj první gól kolenem zastrčil pod břevno. Málem ještě z brány vypadla ta sešněrovaná mičuda šišatá. Rozhodčí byl však ostříž a na středový kruh ukázal.



Když už byl manšaft v nejlepší fazóně, tak v předzápase na "Třineckém Borku," jsme si jednou podali místní žáky. S přijatelným výsledkem 4:0 pro nás. A to jen jeden gól z těch tří co jsem dal, se mi líbil. Střela ze šestnáctky, půl metru od tyče a břevna. Za celou fotbalovou dobu si nevzpomínám na hezčí branku. Branek jsem sice dával poměrně hodně, ale byly tak nějak umouněné, spíše překvapivé.  Zakutálené, ušmudlané, zašťouchnuté, doražené, případně jakoby s nebe omylem spadlé, ale platné a vzácné při konečném účtování.



Zrovna jako ten druhý gól na Borku. Kopali jsme roh, mně se do mlýnice zrovna moc nechtělo, neboť tam řádil jistý zlobr. Ten také míč neomylně odhlavičkoval za  šestnáctku, kde jsem ho téměř očekával. Jakmile se soupeři ke mně hnali, vyslal jsem na bránu lehký oblouček, spíše vyšší. Všichni jsme očekávali let do zámezí. Jenže tehdy ještě těžký balón byl nakopnut příliš slaboučce, a před brankou úplně ztratil rychlost. Zavrtěl se a zapadnul pod břevno.



Ale jinak dobrý. Za odměnu jsme se mohli koukat, jak jinak výborný třinecký dorost neúspěšně bojuje s Opavou o postup do druhé nejvyšší soutěže.



 



_brankářem na Armádě 



Moje žákovské působení pomalu končilo, s narůstajícím nezájmem vedení místního fotbalového oddílu o naše počínání. Jeli jsme v neděli po ránu na ČSA Karvinou. Bez vedoucího, jen s registračkami ve vaku kapitána. Ke všemu ještě v Bystřici, do manšaftem obsazeného vagónu železničního, austrijackeho střihu vtrhla vedle štreky bydlící paní Kaňoková. Mimochodem naše školní kuchařka a zavelela: „Franto domů!“ Na žádné intervence se nikdo nezmohl, zachránili jsme akorát jeho vak s brankářskou výbavou.



Tam u nádraží Karviná II jsme nasedli na lokálku a dorazili na dnes již neexistující, propadlé hřiště dolu Československé armády. Akorát v jedenácti. V kabině jsem narval Frantovy chrániče a golmanský dres na sebe, neboť ostatní měli z toho postu posvátnou hrůzu. Na své obvyklé místo vysunutého útočníka jsem vyslal našeho benjamínka Milana Malého. Ten se jednou urval a zařídil jediný, vítězný gól utkání. Coby ne, vždyť později se dorval i do reprezentačního mládežnického výběru.



V tomto zápase jsem naprosto zaměnil své fotbalové priority. V životě jsem ve velké bráně, v regulérním zápase, ani trénincích nikdy nestál. Pořád jsem se obezřetně přemisťoval, abych kryl osu brány. I tak se mi to zdálo pořád k tyčím hrozně daleko. Tam jsem si uvědomil, jak málo stačí, aby docílen byl gól. Často se mi nepoznaně svíral žaludek, když se soupeř chystal ke střele, a měl-li jsem vyrazit vpřed, dřevěněly mi nohy.



Z hrůzy před nenadálými střelami jsem z brány horečně organizoval obetonování obrany a řval na liknavě se vracející záložníky a spojky. Čisté konto bylo uhájeno, a já se už nikdy do brány nepostavil.



Ta krátká masochistická brankářská epizoda v mé fotbalové kariéře mi však pootevřela oči jako koncovému hráči. Toho, kterého naplňuje ani ne tak krásně střílet, ale především přetavit úsilí celého manšaftu dosažením jakékoli uznatelné branky.



A tak mi provždy docvaklo, že když se brankáři sebere čas na přípravu, tím že pálím z první, při průniku to rychle intuitivně v půli kroku ťuknu, bez prodlení z nápřahu, jen s cílem gólmana sklopeným nártem těsně minout, je to tam. Přece samotným vykrýváním brány, brankář nám střelcům nejlépe určí její střed. Je žádoucí šťouchnout to s rezervou od tyčí i břevna, neb svinská jsou to zařízení.  Žádná krása, ale počítá se to.



 



 



Na druhé zvonění už číhal                 _65



Úplně pokleslá zábava nás jednou s kámošem napadla, když jsme zjistili za soumraku, že máme nějaké zápalky, ale nic k tomu. Zvonek u vchodových dveří měl v tomto okolí pouze Mitrenga, Kobieluszův zeť odnaproti starki, soused hned u odbočky z hlavního tahu paseckého.



Takže jsme se přiblížili ke vchodu, jako záškodnicí v těch ponurých filmech z období už studené války.



Jeden držel zamáčknutý zvonek, druhý ten čudlík zaklíňoval zápalkou.



Zvonek řval ještě slyšitelně, jak jsme zatáčeli za branku. Za rohem baráků, už na vozovce prašné jsme zaslechli, jak Mitrenga při vytahování zápalky brblá na nezvedené kluky.



Tak nás to navnadilo, že jsme nedali na pořekadlo, že v nejlepším se má přestat. Druhé zvonění bývá už většinou varovné. Měli jsme se ho vyvarovat raději my sami. Bohužel, Mitrenga nepatřil zrovna ke zdejším hloupým obyvatelům.



Vytušil, že toho podařeného pokusu nebudeme ještě syti a přichystal léčku. Na druhé zvonění už číhal, vystartoval ven okamžitě a zřejmě zahlédl dvě mizející siluety za barák na silnici. Poznat nás sice nemohl, ale neomylně nás pojmenoval, a ať toho necháme. Už na dálku nás varoval.



Tak jsme toho nechali a o něco uctivěji další dny souseda zdravili, aby ho proboha nenapadlo bonzovat.



 



 



Nájezdy za televizí,                           _66



začaly se odvíjet až od roku 1958, vypuknutím mistrovství světa v hokeji v Praze. Dva roky předtím jsme zašli takhle pokusně jednou k večeru s Ervínem do Vojnarovy dřevěné roubenky, za dosavadní autobusovou zastávkou ,u Cupka‘. Tam jsme koukali na svíticí bedýnku, a na ty Švédy. S námi tam v jizbě seděli ještě Vojnarovi mladší synové, neb fotr se hned odporoučel, že je na takové hokejové divočiny už starý. Mne o rok starší Mirek a Ervína dost starší Emil se po třetině vytratili také. Nářez od Švédů jsme tak museli s Ervínem zkousnout sami.



Na závěr, ale toho pražského mistrovství mě jednou Leoš přibral ke známým, až na Vendryňské zadky jsme došli. Tam bylo narváno, sedělo se na všem, co barák měl i neměl.



Urval se tam v utkání s Kanadou Vlach Mirek vítkovickej a zajistil nám třetí místo. Větší bomba než to propagandistické zlevnění cen vybraných komodit a průmyslových výrobků, vytrubované do širého světa.



 /* Asi po padesáti letech naší návštěvy, se v bystřické lokální televizi vysílala reportáž o našem dobře stoletém občanu z jedné roubenky na okraji obce. Byl jim onen starý čilý Vojnar. Ten na na otázku vtíravého reportéra, zda je pro něj bezpečné, aby ještě sám lezl na střechu něco pospravovat, zda by tam neměl poslat někoho mladšího, odpověděl: „A to jsem tam měl poslat tego synka Emilka? Dyť ten už je moc starý a ještě by mi tam mohl spadnout.“



Ta volba byla navýsost správná, jak jsem osobně vypozoroval z dění při jedné návštěvě Szkubnie. Z klubka známých mi pijusů od ,Cupka‘, zrovna nejčileji vyzeral onen stoletej, maje po boku svého starého Emila. */



 



_Vyrazili jsme také s Česlavem na ,Vlčí jámu‘, k Polokům pod ,Suchi vrch‘. Na Janu Brejchovou se kouknout. Bylo ji už vyspělých osmnáct a hrála nějakou patnáctiletou schovanku.



Kameníka rodiny, vlastnící onu televizi, nejstarší syn Josef docházel o třídu níže. Takže nečinilo starému Polokovi dopočítat se našeho věku, kdy stačilo by jenom přičíst 2 roky a měli bychom tolik, co měla mít v tom ponurém příběhu hvězdná Jana. U ní mu ten rozpor věkový kupodivu vůbec nevadil. Divný pavouk.



 



_Jenda udělal malou slavobránu v našem plotě, abychom se nemuseli zdržovat daleko okolo po cestě k Hani na koláče a oni k mámě na krepliki (koblihy). Mnohdy to bylo i obráceně.



Taky jsme to využívali k nájezdům na ta televizní krasobruslařská mistroství, když ten Karol Divín s jednou zdravou nohou skákal jen rittbergery a Romanovci ovládli tance. Pavel s Evou tehdy brali zlatou, a ten Divín ještě vobrácený měsíc střihnul a doploužil se pro stříbro. Postupně pak zlatíčka sbírali Mašková s Nepelou a všichni jsme si mysleli, jací jsme to borci.



Prokazatelnými borkyněmi tam u Sikorek byly pouze Majka s Evou, vyplňující dlouhé chvíle při sečítání rozhodcovských známek svými pianistickými vystoupeními. Jen za skromný potlesk předváděly své nepřeslechnutelné umění.



 



 



"Johan, pojď ke mně"   ( ú.v.)            _67



Děda Zwias Jan, zaměstnanec československých prvorepublikových drah často měnil s rodinou podnájmy. Každý nově nasmlouvaný byt dovedl krásně vymalovat, jak sobě, tak majiteli. Zhotovil ještě na zahradě pěkné zákoutí, nebo besídku, která po něm už natrvalo zůstala, když se hnul s rodinou dále.



Na jednom místě vydržel tak dva roky. Pak mu v hospodě někdo řekl: „Johan, pojď ke mně,“ a ujednáno. Jinak bylo známo, že přesně platí. I když byl o rok mladší své ženy, vše v domě a s rodinou řídil on.



Vilém byl věčně v knížkách, a byl se svým tátou nějak na kordy. Eda byl jistou dobu příliš nepatrný žalobníček. Tak jediného člena rodiny koho ten vůdce smečky respektoval, byla Emka, neboli jeho ďyvče.



U mé mámy jakožto školačky neexistovalo nejít do školy z pražádných důvodů. Do posledních chvil svého života vzpomínala jak nádherně a zvonivě křupal sníh pod vysokými botami jejího táty, když v největších mrazech pověstného roku 1929 s ní na sáňkách, uháněl do školy. Její matka ji v tom mrazu, nechtěla vůbec pustit ven.



Až si to u táty vybrečela. Ten ji zabalil do peřiny, na hlavu nandal dcerce pořádného kulicha, přes pusu šálu, sobě pak beranici, palčáky a hyjé. Ve škole bylo ten den jen pár školáků, co měli do školy nejblíže. Emka ale byla mezi nimi.



Jednou, pozdě v noci v létě přišel Johan Zwias z hospody (která z těch čtrnáctí ?) domů. Na stole měl pro tentokrát pod ubrouskem talíř s kaší a lžíci. Za chabého svitu lampy na stěně kuchyně se chopil lžíce. Když se mu nepodařilo jídlo nabrat, začal mamrat, že chce vidličku a nůž.



Jeho manželka ho od kamen tišila s tím, ať nevzbudí děcka a k té kaši, že žádný nůž a vidličku nepotřebuje.



Když starý Zwias stále běsnil, že chce: „Vidličku a nůž!,“ tak manželka přistoupila ke stolu a spatřila nevídané. Budoucí můj hladový děda marně v pološeru čtvrtil můru lžíci, neboli latopjyře (zajisté netopýra) do talíře mu před chvíli padnuvšího.



 



 



"Je to tu napsáno,"                        _68



mával obvykle Vilém tátovým Rudým Právem, při politických půtkách s otcem. Někdo by řekl, že měnili kabáty, ale oni se evolučně vyvíjeli. Daleko bylo do roku osmašedesátého, ale otec už věděl o ,rodné straně‘ dost podstatného, aby zdravě nedůvěřoval její zahraničně politické propagandě.



Vilém měl jiný vývoj, dlouho bez práce, odjel za ní do Německa, byl platonickým příznivcem sociální demokracie, než byla sešrotována komunisty. Nezbylo mu pak, než sympatizovat i s KSČ, jakožto jediné levici a ze svého pohledu, poskytovatelce práce. 



Táta mu předhazoval naivitu v jeho bezmezném přijímání propagandistických žvástů nekompromisních uzurpátorů moci ve státě.



Vilém oponoval, že přece nemůžou ti soudruzi lhát, emocionálně to zdůrazňoval třepotáním k tomu největšími novinami s trafiky, s poukazováním:



„Vždyť je to tu napsáno, a to je dáno.“ Myslel si, že kdyby se nějaká lež provalila, komunisté by si s té ostudy sypali popel na hlavu a omlouvali by se veřejnosti přece (k tomuto harakiri pochopitelně nikdy nedošlo, i když důvodů mohlo být přehršel). Fór snad srovnatelný, s tím budoucím „chybějícím cementem“ v ději budoucím se Vilémovi moc podařil.



Měl mezi spolupracovníky pověst posledního spravedlivého, takže byl soudruhy krátce ustanoven takzvaným soudcem z lidu. Velkou úlevu potek pocítil, když se mu z toho soudcování podařilo časem vyvlíknout.



 



_Pes ve vesmíru



Nějaký roček zpět, se ve stodole u ujca Janka odehrávala zaznamenání hodná debata. V zimě jsme si přišli s otcem odvézt seno z našeho nejhořejšího koutku -somśieka. Náš seník na Kympě už byl totiž vyplundrován dobytkem pod ním ustájeným. Při nakládce na Jendou sestrojený vozík pro jednu krávu v tahu, přišel na kus řeči jeho tchán, přece ujec Janek. Tehdy rusáci vystřelili fenku Lajku do vesmíru.



Událost tato se začala probírat, načež Janek řekl, že to celé je ruská propaganda. Táta oponoval, že je to přelomová událost, všeobecný sovětský úspěch, jak píše Rudé Právo. Tentokrát se mu to zpravodajství hodilo.



Janek pravi: „V Rudem Pravu jsou samé cyganstva.“ Táta ničím nepotřásal, s nařčením ze lživosti nesouhlasil a byl vytočen: „Janek, ty jsi tak gupi, že to není možné.“



Pragmatik Janek se směje: „Pes ve vesmíru, co by tam ten robil?“



Z jiného soudku. Pokud se jednalo o jakékoli společné zemědělské práce, například lhůty orby, výběr osiva i sadby, vývoz hnoje na polnosti, organizace sklizně i výmlatu, vše řídil Janek. Táta s bratrem, který najednou přestával být gupi (tápajícím: jako že hloupý), se vším souhlasil.



 



 



v luftě, nad sálajícím plechem       _69



Naše elitní bystřická svazarmovská skupina dojela vlakem do Jablunkova a s nedočkavými psy čekala na příjezd nákladního auta, jež by nás odvezlo na kynologické vystoupení v Dolní Lomné. Otevřený náklaďák předtím odvezl na místo překážky a s rozpálenou korbou, teď pro nás po poledni na nádraží přijel.



Ještě, že s námi jel Česlav. V podřepu nesystémově držíme Prince v luftě, nad sálajícím plechem nákladové korby. Já v podřepu předek, kamarád radši zadek si vzal na klín. Za normálních okolností by Jeho Výsost Princ, se sebou takhle zacházet nedovolila. Vida a slyšíc, jak ostatní psi se spálenými běhy skučí, tak držel hubu a spolupracoval.



Gorolům jsme pak předvedli, jak excelentně se dají ovládat i jiní živočichové, než ty jejich krávy a ovce.



Pokud se jednalo o okresní přezkoušení kynologických dovednosti psů a psovodů, to jsme také dojížděli vlakem, ale ještě do Českého Těšína. Ten se však časem stal Pohořelcem u Karviné, nahlíženo místní hantýrkou.



Nejslavnějším mezníkem vystoupení byla taková pararelní ukázka dovedností naších psích společníků, při společné bojové ukázce s naší lidovou ČS Armádou, v Mistřovicích u Těšína. Ti vojáci pro nás poslali krytou vejtřasku. Jelo se nám tam náramně, místa dost, tak jsme přibrali i Česlava.



Předvedli jsme svižné vystoupení, kdy naší pejskové demonstrovali, že jim nevadí rány z poplašné pistole, dělobuchů, ani jiné bojové úkony.



A pak se děly věci. Z níže položeného lesa se objevily záblesky a následně třesk patron ze samopalů. To se z lesa, pod naším cvičištěm vyřítily roty motostřelců, ještě s podporou dělostřelectva, jež do toho také houklo. Rachot jak u Verdunu, když se vojsko za přerušované střelby prohnalo kolem nás, aby dobylo nedalekou vyvýšenou kótu. Lze ještě dodat, že ,Jeho Výsosti Princi‘ se to velmi líbilo a jeho panošům taktéž. 



Když už jsme v tom spolku kynologickém nezadržitelně chřadli, neb vendryňská část se oddělila, absolvovali jsme vystoupení v sousední vesnici i pěšky. Koňským povozem souseda Kluze od ,Urvisk‘ se vezly pouze překážky. A za ním, zrušeným krokem pochodovali v seřazené formaci psovodi svazarmovští se svými věrnými druhy po boku.



V poklidu jsme prošli budoucím památným ,Náměstím kosmonautů‘, nacházejícím se mezi školou a hospodou ,Pod Lípou‘. Cvičiště rozbili pod legendárním skokanským můstkem a Nýdečané tak sledovali jedno z našich posledních veřejných vystoupení. Česlav už s námi nebyl.



 



 



dva kabáty  ( ú.v. )                          _70



Máma mé mámy dávala své dceři Emě školení o víře a politice. Měla příbuznou, která vařila na faře a tam se prý děly věci. Katoličtí kněží velmi rádi dobře papali a k tomu dobré víno pili. Zábavy tam byly časté, samá sranda a ženské po ruce. Když nestačily anekdoty, trumfovali se navzájem historkami ze zpovědnice. /předávám, jak jsem koupil/



Bohabojná byla mnou nepoznaná babička značně, ale do kostela za Pánem Bohem nemusela. Měla víru pěkně ukrytou v sobě a dokazovala ji okolí především svým praktickým konáním.



Rodinu občas navštívila její sestra s manželem, oficiálem na dráhách, houževnatým to komunistou a dcerou Milenou. Návštěvy probíhaly v období, kdy nadšený propagátor spravedlnosti, rovnosti a zářných zítřků nebyl zrovna odsunut do zapadlých končin republiky.



Mladý československý stát se tímto opatřením bránil pozvolné destrukci demokracie v našich končinách.



Odsouván byl takhle strýček Rucki několikráte, ale stále do omrzení hlásal, že je třeba docílit takového stavu ve společnosti, aby ten kdo má kabáty dva, dal jeden tomu, kdo žádný kabát nemá.



Švagrová mu tu jeho propagandu nebrala, povídá dceři Emě: „Moc dobře vím, že má švagr doma nejméně dva kabáty, ale ještě žádný nikomu nedal.“



Jako kluk jsem soudruha oficiála v důchodu vídal párkrát i u nás. Sedával v proutěném křesle u stříbrného smrku vedle bazénu. Působil přes svou drobnou figuru majestátním dojmem. Neboť v rukou většinou třímal veliký ,Neues Deutschland‘, komunistický tisk dederonský z NDR (nejvěrnějšího to nohsleda Sovětského s vazu) distribuovaného.



\ Klér druhotný, komunisté posuzování. \



 



 



"Hodil ho kajsi za křoki,"          ,     _71



tohle prohlásil spolužák Kafonek Jarek k okolo sedícím, když jsme se náhodně setkali v hospodě na Škubni, a ukázal na mne. Asi po deseti letech od toho patnáctiletého setkání po ukončené osmičce základky.



Měl jsem si to asi lépe rozmyslet, než jsem vypustil z ruky ten krikeťák, jež tolik let dobře sloužil při výchově tělesné zdatnosti naší mládeže. Zasvištěl nad hlavami rozhodčích, nad náletovými křovinami lemující atletickou výseč hřiště a navždy zmizel v poli, v tom jezeďáckém.



Teď popořádku, my spojení šesťáci (A+B třída) jsme měli tělák na zbytcích původního fotbalového hřiště, které se přirozeným evolučním procesem zatravňovalo samo. Učitel tělocviku Bojko, byl značně čerstvý učitel, zrovna po vojně, navíc můj třídní a velice agilní. Provozovaly se všemožné atletické disciplíny, měřily se a zaznamenávaly rekordy.



Jen tak mimochodem podotýkám, že jsme s Česlavem často závodili, kdo dál dohodí kamenem. Házeli jsme, třeba z naši ,Kympy‘, přes dvě cesty do níže položených polí. Pokud byly plažoki dobře do vzduchu položené, letěly hodně daleko a dopad byl praktický neviditelný. Nikdy jsme se tak nemohli dohodnout, kdo vlastně hodil dále.



Podobná záležitost se mi stala zrovna s tím školním krikeťákem. Sektor pro hody byl za dostatečně bezpečnou dopadovou části ohraničen křovím, za nima divoká tráva s  náletovými stromky. Pak už tam bylo pole místního JZD, budoucí to bystřický sportovní stánek.



Z větší části kulatý míček mi výborně padnul do ruky a také vzápětí bleskově zasvištěl směrem k vymezenému dopadišti. Tam ho očekávali dva měřiči výkonu, jež se obezřetně posunuli ke křoví.



Problémem však po hodu bylo, že to nešlo přesně změřit. Ani ne tak kvůli délce pásma, ale krikeťák vlastně nikdo dopadnout neviděl. Byl jsem tak okraden o docela dobrou známku, neb v zápise o výkonech zůstala nula. To by nakonec nebylo ani tak zlé, nazíráno z pohledu rozhodčích. Hlavním problémem pro ně však, stal se fakt, že kriketový míček se nenašel.



O něco bližší informaci o tomto úkaze, se po létech podělil před stálou obsadou na Szkubni  spolužák Jaroslav Kafonek, jež byl tehdy pověřen s dalším rozhodčím (zajisté s bratrancem Karlem Sližem), přeměřováním hodů, jeho zaznamenáváním a vrácením náčiní. Jarek patřil spíše k partě nadšených mičurinců, sportování ho nijak neoslovovalo, ale byl spolehlivý a důkladný arbitr.



Nikoho lepšího nemohl soudruh učitel na tuto funkci tehdy vybrat. Sám totiž dohlížel na bezpečnost části žáků při skoku do výšky, když se pískové dopadiště nacházelo hluboko pod úrovní odraziště.



Jarek na tuto událost, po nějakých těch létech, vzpomínal jako na vlastní utrpěné příkoří, při výkonu své veledůležité svěřené mu funkci. Pro všeobecné přiblížení oněch události dospíval Jarek k zásadnímu sdělení o tom nešťastném hodu, vysvětlujíc pozorným posluchačům:



„Důležité bylo poznačit dopad krikeťáku značkou, potom Karel chytil nulu na odhodu, já to změřil, zapsal a nastupoval další mrskoč. Vše probíhalo normálně, měli jsme to s kolegou plně pod kontrolou. Potom ten cyp,“ ukázal na mne Jarek, „chytil míček a hodil ho kajsi za křoki. Nejen, že to nešlo změřit, bo to nikdo neviděl dopadnout, ale míček jsme nenašli, a náčiní se neodevzdalo v pořádku. Bojko nás za to pořádně zjebal, především za chybějící krikeťák, který jsme nenašli ani po vyučování,“ dodával Jaroslav za souhlasného přizvukování osazenstva v hospodě.



Že mne však svou nekompetentnosti připravil o jistý školní rekord, jsem se v takto navozené atmosféře raději nezmiňoval.



Zpátky na základku, kde společensky vzato, přežívala ještě doba ledová; Bojko ukončil tělocvik dřív a mou tvrdou ránu, tentokrát volejbalovým míčem využíval ke své trénírovce. Především k vychytávání těžkých balónů prsty. Bagrování bylo tehdy považováno za podřadnou činnost. Udržoval si tak, i s mým přispěním pozici nejlepšího polaře v závodním bystřickém volejbalovém manšaftu.



Ani tohle, ani fakt, že jsem mu obstarával téměř veškerou sportovní reprezentaci školy, ho neobměkčily, aby mi za nepatrné narušení spartakiádního nácviku nedal z těláku dvojku na vysvědčení. Kompenzoval to aspoň tím, že mi dal také dvojku ze zpěvu, která byla fakticky na čtyřku. Jinak mi docela šel houslový klíč.



-Současná úvaha: Vem čert ten dluh minulosti, za dosud chyběící známku z krikeťáku. Považte o kolik jiných skvělých počinů a vynálezů jsme asi přišli, když jsme jim jako vyspělá společnost nedokázali vytvořit podmínky k jejich uskutečnění?



 



 



/D, _novověk asi nastal   (61 - 71)



---------------------------------------------------------



Nebaví? ..klik na SOUHRN  2. kap.: /00,



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Profesním základem střídmě psavý projektant. Stačilo kdysi zkreslenou technickou myšlenku doprovodit jednoduchým popisem. Teď, vzrůstajícím hladem stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech, a "určitým" znechucením se nad přemnožováním onoho nejistého slova s uvozovkami v českých médiích, chopil se další výzvy. Sází do kláves jiná a jiná slova.
Na Třinecku autor vyrůstal, a v různých společenstvích vstřebával obyčejná moudra.
Pošimral paměť, a formou "noFiction" Vám představuje některé fragmenty proběhlých, i jim zažitých událostí v naší kotlině. Po pravdě napsáno, co napsáno. Samotný autor si "černé na bílém" žádá prohlédnout, co se tu vlastně odehrávalo. V těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •