IKAR CZIKAR CZ

Když rostou houby (Tomáš Bauer)20.10.2014
 

2
 počet hodnocení: 3
přečtené 1583, Komentáře 4

 

Když rostou houby

   Jezdím s manželem na ryby k našemu oblíbenému rybníku, často i na několik dní. Nejraději chodím na houby do nedalekého lesa. Zvláštní energii tam čerpám každý strávený den. Na jeden však nezapomenu.

   Vstávám brzy ráno. Dnes mě čekají hezké chvilky a moc se těším, jak si je užiju. Čerpám dovolenou a vyrážím na místo, které miluji. Manžel volno nemá, ale mám v plánu jej navštívit sama. U rybníka, kam jezdíme chytat ryby, je nádherný smrkový les. V poslední době hodně pršelo, před dvěma dny byl úplněk a je teplo, takže jsou ideální podmínky pro růst hub. Oblékám se do už trochu odrbaných, ale čistých, riflí a bílého trička, beru si sebou zelenou šusťákovou bundu a pohodlné turistické boty. Než si nasadím svoji oblíbenou kšiltovku, černé vlasy si svážu gumičkou do culíku. Ještě si vzít hodně hluboký košík s nožem na čištění. Vše si chystám v klidu a v pohodě a popíjím u toho pomaličku nezbytnou ranní kávičku s mlékem. Vycházím před dům a nasednu do auta. Pozdravím ještě slušně souseda, který si dneska taky přivstal. Moc ho nemusím, takže jeho úsměv beru jako dobré znamení, že mě opravdu čeká perfektní den.

   Za půl hodiny jsem u rybníka. "Čas strávený na rybách se do života nepočítá", to říkával Jan Werich. My si tuto moudrost povíme pokaždé, když sem jedeme a necháváme doma svoje dluhy a nenaplněné životní plány. Někdy tady přespíme, občas i s kamarády, rozděláme oheň, trochu si zazpíváme, trochu popijeme a je nám fajn. Tady je život jiný. Cítíme se tu jako lovci. Spíme pod tmavou klenbou noci s hvězdami nad hlavou nebo v dešti pod nataženou plachtou mezi stromy. Jíme tvrdé rohlíky, o které se dělíme s rybami a pijeme studenou kávu v termosce. Když nechytneme rybu, tak nasbíráme houby v horách. Anebo si prostě jen dáme pivo nebo panáka a díváme se z břehu rybníka do vody.

   Dneska je krásné ráno. Nad rybníkem se drží lehký opar z mlhy a sluníčko ho začíná trhat na cáry. Je teď trochu chladněji, ale paprsky mě už šimrají na obličeji. Zhluboka se nadechnu a natahuji do plic čerstvý vzduch. Všude voní les a tráva z nedaleké pokosené louky. Slyším, jak větřík lehounce čechrá vršky smrkových stromů, občas vykřikne káně nebo šplouchne voda v rybníku, když v něm kapřík trochu povyskočí. Nádhera. S úsměvem na tváři a s pohodou v srdci vyrážím do lesa. Hned na jeho kraji najdu tři suchohřiby na jednom místě. Pod nohama mě praskají suché větve, když jdu dál s hlavou skloněnou k zemi. Každou chvilku se sehnu, a když vstanu, držím v ruce houbu. Vždycky ji pečlivě očistím a opatrně položím do košíku. Jdu pomaličku krok za krokem a všechno si vychutnávám naplno. I když se teď blížím k místu, které ráda nemám.        

   Jde o hlubokou rokli. Má na šířku asi pět metrů, ale hluboká je alespoň třikrát tolik. Vede středem lesa, trvá několik desítek minut, než ji obejdete. Její stěny se svažují prudce dolů a jsou zarostlé křovím z divokých náletů. Dno rokle je vyschlé, jenom když dlouho prší, stojí v něm voda. U jejího převisu rostou ty nejlepší houby, ale přiblížím se pouze výjimečně a nikdy se nepodívám dolů. Trpím acrofóbií. Mám extrémní strach z výšek nebo hloubek. Nemohu kvůli tomu cestovat letadlem, lanovkou, dívat se z oken nebo chodit na balkón a je to hlavní důvod, proč bydlíme v přízemí. Dělá mi problém vylézt i po žebříku, jakmile stojím na páté příčce, zachvátí mě neuvěřitelný strach. Nevím kde je příčina, ale asi za to může zážitek z dětství. V pěti letech jsem se svým otcem uvízla na několik hodin ve výtahu jednoho desetipatrového domu až úplně nahoře. Byl celý prosklený a prý jak jsem se dívala průhlednou podlahou dolů, pořád jsem křičela a on mě nemohl vůbec utišit.

   Blížím se k rokli a vím určitě, že k ní se přiblížím maximálně na několik metrů. Nepůjdu blíž, i kdyby tam rostl půlmetrový pravý hřib. Rozhlížím se kolem, je úplně neuvěřitelné, jak je dnes klidno a pěkné počasí. Pokládám na chvíli košík a jen si protahuji bolavá záda. Zakláním se a v tom uslyším ten zvuk. Nese ho sem lehký vánek, je to jako když mňouká malé kotě. V ostatním šepotu lesa skoro zaniká. Co to jen může být a odkud to sem jde ? Nastražím uši a snažím se bedlivě poslouchat. Už vím, je to jako když pláče dítě. Nebo spíš vzlyká a potahuje. Chvíli zní silněji a pak zase zeslabuje. V tom mě to dojde, ten pláč sem jde z rokle.

   Tam se nepůjdu podívat. Nemůžu. Teď už je to zřetelné. Opravdu je tam dítě. Volám na něj, začne plakat ještě víc a teď už mám jistotu. Musí být malé, jak se tam ksakru mohlo dostat. Rozhlížím se okolo a znovu volám, jestli tu někdo není. Žaludek se mi sevře a stoupá mě až do krku. Z kapsy vytahuji mobil a vytáčím číslo na polici. Není tu signál, musím se vrátit k rybníku, tam ho chytnu. Otáčím se a chci se rozběhnout zpátky, když dítě, asi děvčátko, začne ječet. Ten křik znám, je to směs strachu z neznámého a z bolesti, přesně tak jsem plakala v tom výtahu. Rozhodnu se skoro okamžitě, co udělám.

   Blížím se pomalu k jejímu kraji, kousek od ní se spustím na všechny čtyři. Je mi špatně, srdce mě buší do hrudi, jak se dere ven a chce vyskočit. Cítím všechny části těla, jak mě pulsují. Ruce sunu pomaličku dopředu k převisu. Hlavu nakláním dopředu, přivírám oči, vidím protější sráz a s očima jedu po něm pomalu dolů. Hloubka, točí se mě hlava, všechno se houpe, ztěžka dýchám. Zachvacuje mě panika. Chce se mi křičet, nemůžu ale ze sebe dostat ani hlásku. Náhle uvidím asi pětileté děvčátko. Leží na dně rokliny, musela přepadnout tam z toho srázu. Ručku má nepřirozeně zkroucenou, asi ji má zlomenou. Má černé vlásky a vypadá opravdu jako já, když jsem byla malá. Má na sobě jen tričko a tepláčky, musí jí být šílená zima, kdo ví, jak dlouho tady leží. Musím pro ni, nemůžu ji tady nechat, mohla by zemřít na podchlazení nebo šokem.

   Otáčím se zády k rokli. Nohy sunu přes její okraj a jdu pozpátku jako rak. Začínám se spouštět dolů a moje panika je čím dál větší. Začínám hlasitě nadávat, až děvčátko s překvapením zmlkne. Kousnu se do rtu až do krve a přestanu, nemůžu ji děsit. Stále slézám sráz a mám zavřené oči. Holčička pode mnou jen tiše vzlyká. Jsem už skoro u ní, ještě kousek. Otvírám oči a uvidím ji, je hrozně umazaná od bláta, stejně jako já, musíme vypadat jako dvě strašidla. Sevřu ji v náručí, cítím jak je studená, chvěje se zimou. Svlékám si bundu a zabalím ji do ní. Snažím se uklidnit a zpomalit svůj zrychlený dech, pomalu se zhluboka nadechuji a vydechuji. Zdá se mě, že se už trochu uklidnila, i já jsem si už jistější, protože mám pod nohama pevnou zem. Zkouším ji vzít na záda, ale nejde to, je příliš slabá. Mám strach, když ji nevytáhnu, kdo ví, jak to s námi dopadne. Samotnou ji ale tady už nenechám.

   Dostávám nápad. Okolo nás je spousta suchého klestí, natahám ho na hromádku a škrtnu zapalovačem, který naštěstí u sebe pořád nosím od doby, co jsem přestala kouřit. Ohýnek se brzy rozhoří, přihodím na něj i trochu trávy, aby byl větší kouř. Hlavně je nám tepleji. Holčička se ke mě přitulí, jenom občas vzlykne, zlomenina jí určitě bolí. Snažím se na ni co nejvíce mluvit, ale skoro mě nevnímá, jak je vyděšená. Čekáme nekonečné dvě hodiny, než shora uslyšíme volání a křik. Za další půlhodinu se k nám spouští hasič na laně. Bere mě děvčátko z náručí, omotává ji popruhem a někdo je oba vytahuje nahoru. Za moment se vrací pro mě. Když jsme na místě, uvidím kolem sebe plno záchranářů, mluvících jeden přes druhého a malou zabalenou do přikrývky. Nevím vůbec, jak se sem dostala. Kousek od ní leží můj košík s houbami. Udělám chybu a podívám se do rokle. V tom se to stane, ruch kolem mě utichá a všichni se na mě vyděšeně dívají. Nemůžu to zastavit. Ječím hrůzou na celý les. 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

KayTee20.11.2014
 

A "v tom mě to dojde" má být správně "mi to dojde" nebo "mně to dojde"

KayTee20.11.2014
 

Trochu mi nesedí ten přítomný čas, je to neobvyklé a nedokážu se rozhodnout jestli mi to vadí moc nebo ne. Je to hezký příběh o fóbii, ale chybí mi trochu víc akčnosti. Ze začátku je příběh pomalý, prostor dostává i příroda, člověk si až představuje vůni lesa. Cesta za holčičkou je taky ještě hezky popsaná a pak najednou hop hop..a v průběhu jednoho odstavce uplynou dvě hodiny i celá záchranná akce. Co se dělo celé ty dvě hodiny? Povídaly si o něčem? Kdo zavolal hasiče? Holčičku nehledali rodiče? Afekt na konci se mi líbí.

Veronika Jansová22.10.2014
 

Příběh je vyprávěný v přítomném čase, minulý je použit jen tam, kde je to potřeba (vzpomínka na událost z dětství) - to mi přijde zcela v pořádku. Souhlasím, že by bylo dobré místy zkrátit věty a vůbec vnést do textu dynamiku. Chybí mi nějaký rozhovor zachránkyně a děvčátka, ten by mohl vnést opravdový prožitek. Líbí se mi závěr - panika přicházející až poté, co je zvládnuta krize. To jsem zažila několikrát, takže si to úplně dovedu představit.

Lucie Křížková21.10.2014
 

Jednoduchá a současně zajímavá povídka, avšak obsahuje několik zásadních chyb. Například žadoní o prožitek. Zkuste do textu vložit emoce, abyste ho oživil. Třeba část o panice by chtěla trochu zdramatizovat - zkrácením vět, použitím vhodných slov. Také nespojujte ve větách minulý a přítomný čas. - byl x je. Jinak celkem šik .) Nechť se daří...

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Tomáš Bauer

O mně

Rád píšu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •