IKAR CZIKAR CZ

Když psaní bolí... Celkový počet komentářů: 3
 

Když psaní bolí...

Rozhovor se spisovatelkou Ivonou Březinovou nejen o tom, jak je práce spisovatele úžasná, ale také o tom, co poctivé psaní skutečně obnáší. V závěru rozhovoru na vás čeká soutěž o zajímavou knihu!

 

 

Ivono, píšete hlavně pro děti, ale když se dívám na výčet vašich knih, zdaleka to nejsou jenom pohádky. Některá témata, která mladým čtenářům předkládáte, jsou docela vážná. Co vás k tomu přivedlo?

Naštěstí ne osobní zkušenost, jestli se ptáte na přímou inspiraci z mého života. Ale mým snem vždy bylo vyprávět příběhy, při jejichž čtení se člověk dostane do situací, které by v běžném životě zažít nemohl. Nemáme tolik času, možností a schopností, abychom mohli všechno vyzkoušet na své vlastní kůži. Ale při čtení knih ano. A při psaní je takový prožitek ještě intenzivnější, protože ho žijeme pomaleji, promýšlíme ho, vracíme se k němu, zkoušíme ho uchopit různými způsoby. Baví mě být princeznou, když píšu pohádku, baví mě být třináctiletým klukem, když píšu knihu o dospívání, a baví mě být psem, když píšu příběh viděný naším čtyřnohým kamarádem.

 

Chtěla byste být psem?

Nechtěla. Ale v tom právě je kouzlo psaní. Můžu být psem nebo čímkoliv jiným právě na tak dlouhou chvíli, jakou si zvolím. Jsem psem v okamžiku psaní nebo čtení příslušného příběhu. Pak zavřu počítač (nebo knihu) a vracím se do civilu.

 

Není v tom trocha schizofrenie?

Vůbec ne. Je to hra. Pro někoho i práce. Vlastně i pro mě je to práce, ale mám obrovské štěstí, že práce a zábava v mém případě splývají. Takže si všechny ty fiktivní prožitky a proměny moc užívám.

 

Vraťme se ale k těm vážným tématům ve vašich knihách. Jak to s tím souvisí?

Asi nikdo se nechce stát drogově závislým, nikdo nechce být nevidomý, mít poruchu sluchu, trpět Alzheimerovou chorobou, narodit se jako autista, nebo skončit na vozíčku. Ale mnohé láká si o tom číst. Poznat, pochopit. Vyzkoušet si ten odlišný stav svého bytí v představách, prostřednictvím prožitků literární postavy.

 

Přitahuje čtenáře neštěstí někoho jiného?

Podle mě to souvisí s oblíbeností černé kroniky, drsných detektivek, hororů. Když jsem kdysi učila tvůrčí psaní na Literární akademii, děti, za kterými jsme se studenty jezdili, abychom jim předčítali, si nežádaly obyčejné pohádky. Chtěly strašidelné příběhy, čím hrůzostrašnější, tím lepší. Člověk možná touží prožít strach na stránkách knihy proto, aby až knihu odloží, mohl vydechnout a říct si: Bylo to děsivé, ale já jsem v pohodě, jsem v bezpečí, nic mi nehrozí. Ten pocit úlevy je očistný.

 

Proč podle vás dnes tolik lidí vyhledává strach, hrůzu a děs v knížkách, filmech, počítačových hrách a tak podobně?

Fascinace hrůzou je odvěká. Vezměte si jenom gladiátorské hry, veřejné popravy. Anebo i původní pohádky. To je prastarý žánr, vyprávění, které kdysi nebylo určené dětem, ale dospělým. Pohádky obsahovaly spoustu hororových prvků. Ale možná to působilo i tak: Žije se mi moc těžce, ale postavám v pohádkách bylo ještě hůř. A nakonec to s nimi dobře dopadlo. Takže i já mám naději, že bude líp. Proto chci mladým čtenářům ukázat, že za své štěstí musí hrdinové knih bojovat. Někdy opravdu tvrdě. A nejsou to jen zakleté princezny, ustrkovaní sirotci, nebo chudí pasáčci vepřů. Mí hrdinové jsou často obyčejní kluci a holky. Ale něco se v jejich životě skříplo. Někde překročili bludné kořeny. Něco se událo špatně, a oni se teď zoufale snaží to spravit. Nebo se s tím naučit žít. Protože i to je výsledek boje. Je to bitva, kterou člověk vyhraje sám nad sebou.

 

Kdy jste vyhrála sama nad sebou?

Vlastně nevím. Mí hrdinové svádějí mnohem náročnější bitvy než já. Třeba desetiletý Julin z knihy Kluk a pes. Je na vozíčku, ale svůj handicap zvládá s naprostým přehledem, možná i díky psu Césarovi, který kvůli Julinovi chodí do psí školy, aby se stal asistenčním psem. S problémy musí naopak bojovat páťák Kryšpín v knize Útěk Kryšpína N. Smyslové postižení ho staví do pozice terče třídní šikany. A přímočarou optikou dítěte vnímá Alzheimerovou chorobu svého pradědečka pětiletý Honzík v knize Lentilka pro dědu Edu. To jsou všechno příběhy sice vymyšlené, ale vymyšlené na základě velmi pečlivého zkoumání přímo v terénu. Střípky situací v mých knihách někdo opravdu prožil a mně posloužily jako odrazový můstek pro vznik úplně nových příběhů. Často píšu o dětech nebo dospívajících, kteří jsou v mnohém stejní jako všichni ostatní, ale má to háček…

 

Má to háček? To je myslím název knižní řady. O čem ta řada je?

Jsou to knihy pro děti, jejichž život má nějaký háček, píšeme společně s psycholožkou Petrou Štarkovou. Vždy jednu knihu ona, jednu já. Už vyšly knihy, jejichž hrdiny jsou autista, holčička ve střídavé péči, kluk s ADHD, outsider třídy… a chystají se další.

 

Knihu o autismu pro tuto řadu napsala právě Petra Štarková. Vy jste ale myslím také něco o autismu pro děti napsala. Co to bylo?

Já jsem se téhle problematice věnovala v knize "Řvi potichu, brácho". Vystupují v ní dva patnáctiletí kluci s poruchou autistického spektra. Jeden má diagnostikovaný nízkofunkční autismus, druhý Aspergerův syndrom.

 

Jak jste se k tomuhle tématu dostala?

Prostě mě před něj postavili. Před lety jsem totiž napsala triptych Holky na vodítku, ve kterém jsem se pokusila nahlédnout do světa závislostí.

 

A při tom jste narazila i na autisty?

To ne. Ale v nakladatelství Pasparta, které těsně spolupracuje s Národním ústavem pro autismus (NAUTIS), si můj triptych přečetli a oslovili mě, abych pro stejnou věkovou kategorii napsala knihu, která by čtenářům přibližovala, jak vnímají svět autisté.

 

Jak tedy vnímají svět autisté?

Jednou větou vám nedokážu odpovědět ani teď. Musela jsem napsat celou knihu, abych se dobrala aspoň k některým odpovědím. Ostatně, otázky jsem si pokládala celé tři roky.

 

Psala jste knihu "Řvi potichu, brácho" tři roky?

Vlastně ano. Samozřejmě nemyslím, že bych ji tři roky ťukala do počítače. Ale tři roky jsem studovala odbornou literaturu, účastnila se konferencí, chodila se dívat do škol, které vzdělávají děti s poruchou autistického spektra, konzultovala s odborníky… a pořád se strašně bála.

 

Bála? Čeho?

Že to nebudu umět napsat. Že je ten problém příliš složitý. Vždyť někteří autisté se nenaučí pořádně ani mluvit, a jiní jsou géniové. Třeba Einstein. To prý byl pravděpodobně také autista. Nevěděla jsem, jak to uchopit. Uklidnila jsem se až v okamžiku, kdy mi odborníci řekli, že co autista, to originál. Tehdy jsem do psaní skočila po hlavě. Bylo to emočně velmi vysilující psaní. Hlavně pasáže, které jsem prožívala jako maminka dvojčat, z nichž jedno je naprosto zdravá patnáctiletá dívka a druhé syn, který potřebuje neustálý dohled, úpěnlivě lpí na svých rituálech a může být i nebezpečný, jsem dost protrpěla. Ale za dva měsíce byl rukopis nahrubo v kupě. Pak ovšem trvalo další týdny, než ho všichni ti odborníci přečetli a naštěstí bez větších výhrad schválili.

 

Z našeho povídání mám dojem, že kniha "Řvi potichu, brácho" bylo těžké téma, na kterém jste si jako autorka dala pořádně do těla. Bylo to zatím to nejtěžší, do čeho jste se pustila?

Myslela jsem, že nic emočně náročnějšího, než "Řvi potichu, brácho" už psát nebudu. Spletla jsem se. Jednou jsem mluvila o vzniku téhle knihy v pořadu Českého rozhlasu a krátce po odvysílání mě oslovilo nakladatelství Cattacan, které spolupracuje s Nadačním fondem Emil. Ten se stará o mladé handicapované sportovce. Přišli s nápadem, abych napsala příběh sportovně založeného teenagera, kterému se po vážném zranění obrátí život vzhůru nohama.

 

Takže něco takového jako ochrnutí, vozík, konec sportovních plánů?

Možná ještě hůř. Patnáctiletý Ben přijde o nohy. Slyšíte tu větu? Patnáctiletý kluk přišel o nohy! Mně z toho jde znovu mráz po zádech. A teď si představte, že jsem s ním několik měsíců byla den co den. Viděla jsem, jak zprvu nevěří, nechápe, pak poznává pravdu, hroutí se. Má strach, pak vztek. Potom naději, ale zase padne na dno… a všechny ty reakce okolí…

 

Můžete začínajícím autorům přiblížit, jak práce na takovém tématu vlastně vypadala?

Všechno jsem pečlivě konzultovala s lékaři a ortotiky-protetiky. Teprve potom jsem se ponořila do psaní příběhu. Byla to výzva. A opět s velkým „V“. Bolelo to, když jsem to psala. Možná to lidi bude bolet, až budou knihu číst.

 

Možná jste to tak i chtěla, aby to čtenáře bolelo, až budou knihu číst?

(Chvíli váhá a přemýšlí.) ...myslím, že není na škodu, když mladý člověk při čtení pozná pocit, jaké to je být na dně. Třeba pak nebude tolik riskovat. Možná bude víc přemýšlet než se do něčeho, z něčeho, nebo proti něčemu vrhne po hlavě. Kolikrát si říkám, kam se hrabou horory! Jenže Ben je bojovník. Nevzdá to. Po mnoha bolestech, pádech, slzách i drsném vtipkování se znovu staví na nohy, i když jsou to jiné nohy než ty, o které při úrazu přišel. Ben se nakonec postaví a jde dál.

 

Takže šťastný konec?

Může se vůbec v situaci, kdy mladý člověk přijde o nohy, konat happyend? Ale vlastně může. Právě na téhle krajní poloze Benova příběhu chci ukázat, že život nekončí, i když si v tu chvíli myslíme, že nemá cenu pokračovat. Vždycky jsou nějaké nové cesty a nové možnosti, jak se po té cestě vydat.

Ben vznikl v mé hlavě, ale takových Benů, kluků i holek, žije jen v České republice hodně. Někteří z nich dřív sportovali a chtějí znovu sportovat, dělat to, co mají rádi. Právě jim je určena část výtěžku knihy, která se jmenuje www.bez-bot.cz.

Ben potřebuje nové boty. A někdy jsou opravdu drahé.

 

Pojďme se ještě na moment vrátit k těm závislostem, do kterých jste se pokusila nahlédnout knihou "Holky na vodítku". Proč zrovna závislosti?

Protože jsem jako máma dvou dospívajících dcer chtěla o závislostech vědět co nejvíc. Abych jako rodič byla v obraze. Že pak z mého samostudia vznikly tři knihy, byl už jen přidružený efekt. Po roce četby beletrie i odborné literatury mi volali z Albatrosu, jestli bych nenapsala sérii knížek pro dospívající. Zrovna jsem četla reportáž o jakési feťačce a naprosto neuváženě jsem do telefonu slíbila, že napíšu knihy o závislosti. Sotva jsme se domluvili, došlo mi, že jsem se unáhlila. V životě jsem v ruce nedržela ani cigaretu, jak můžu psát o narkomanech? Málem už jsem volala zpátky, že to psát nebudu, ale semínko už ve mně hlodalo. Rozhodla jsem se, že to zkusím.

 

Co napsání těch knížek obnášelo, když jste o tom nic nevěděla a neměla žádné osobní zkušenosti?

Znamenalo to, že jsem rok života trávila volný čas návštěvami pasťáků, léčeben, detoxikačních jednotek a ordinací psychologů. Nebyl to hezký rok, ale bez setkání s těmi všemi lidmi přímo v terénu bych Holky na vodítku nedokázala napsat.

 

Nemáte někdy pocit, že spíš víc studujete, poznáváte, vyptáváte se, pátráte a hledáte informace, než že píšete?

To není pocit, to je fakt. Takový už je život spisovatele. Buď to musíte zažít, nebo to téma musíte poznat skrz na skrz, prostě až do morku kostí. Tak moc, jako byste to prožili a byl to váš osobní příběh. To je ale na druhou stranu to úžasné. Každý spisovatel má šanci prožít desítky, možná i stovky různých životů. Jsou to takové exkurze, výlety to jiných světů. Jsem za tu příležitost vděčná. A pokud výsledek mé práce někomu třeba pomůže, pak jsem i moc šťastná.

 

IVONA BŘEZINOVÁ

Vystudovala bohemistiku na UJEP Ústí n. L. Od roku 1997 se živí jako spisovatelka na volné noze. Vedla semináře tvůrčího psaní na Literární akademii. Je členka IBBY (mezinárodní organizace pro přátele dětské knihy) a Obce českých spisovatelů. Na svém kontě má několik desítek knih pro děti a mládež. Dosud absolvovala kolem dvou tisíc autorských čtení a besed. Je rytířkou Řádu krásného slova. Oceněna Zlatou stuhou, její knihy získaly Cenu dětí, Cenu knihovníků a Cenu učitelů (SUK), Výroční cenu nakladatelství Albatros. Knihy Začarovaná třída a Řvi potichu, brácho byly nominovány na cenu Magnesia Litera.

 

Další zajímavý rozhovor se spisovatelkou Ivonou Březinovou a s dalšími patnácti současnými českými spisovateli si můžete přečíst v publikaci "O PSANÍ... chci vědět víc!" Tuto publikaci si můžete objednat na stránkách nakladatelství MÁM TALENT.

 

SOUTĚŽ O KNIHU!

Napište do komentáře pod článkem svou osobní zkušenost, co nejzajímavějšího jste objevili nebo zažili (nebo se naučili) při přípravě a studování nějakého tématu nebo "terénu" pro napsání knížky, nebo třeba povídky, pohádky apod. Nejzajímavější 3 osobní příběhy nebo zkušenosti odměníme knihou O PSANÍ... CHCI VĚDĚT VÍC! (1. díl)

A TO JEŠTĚ NENÍ VŠECHNO! Sama Ivona Březinová z vašich "příběhů" a osobních zkušeností popsaných v komentářích vybere jeden příspěvek, který se jí bude nejvíce líbit a odmění ho výtiskem knížky www.bez-bot.cz, kde nebude scházet její osobní věnování!

Uzávěrka soutěže o knihy: 15. 9. 2018 ve 24,00h. 

 

Poznámka k soutěži: Vítězům bude kniha zaslána klasickou poštou jako běžný balíček. Výhry nezasíláme do zahraničí, ani na Slovensko.

 

VYHODNOCENÍ SOUTĚŽE:

Děkujeme všem třem dámám, Monice, Ance i Háně za sdílení zážitků a zkušeností. Všechny tři od nás dostávají knihu plnou rozhovorů se současnými českými spisovateli (O PSANÍ... Chci vědět víc!) a příspěvek Moniky od nás navíc získává knihu Ivony Březinové www.bez-bot.cz s jejím osobním věnováním! Prosím všechny tři dámy aby se spojily s literární agenturou a poslaly nám na adresu docekalova(zavináč)mamtalent.cz své kompletní poštovní adresy včetně PSČ. Na tyto adresy jim knížky zašleme.

DĚKUJEME ZA ÚČAST V SOUTĚŽI!

 

 

Připravila: MaD

Foto Ivony Březinové: Hana Žaneta Fleknová

 



Komentáře

Monika9.9.2018
 

Asi nejzajímavější místo, které se promítlo do mého psaní, byla věznice - jedna z nejpřísnějších u nás. Vtípek, že jsem tu nebyla jako odsouzená, ale jako novinářka, by se slušelo uvést hned na začátku mého příspěvku. Zpracovat takové téma je obecně velmi těžké - do věznice nesmíte s telefonem, diktafonem a fotoaparát můžete mít pouze s písemným svolením... A odnášíte si odtud jen poznámky, které si během časově omezené návštěvy zvládnete udělat ručně. Zkontrolovanou propiskou do zkontrolovaného diáře. Celkově to pro mě byl natolik silný zážitek, že jsem si odtud kromě novinového článku odnesla i námět na povídku, podle níž nakonec dostala název celá kniha. Jmenuje se Mrkev pro vězně a vyšla v roce 2014.

Anka8.9.2018
 

Nedá se říct, že bych studovala téma, o kterém jsem psala. Spíše, díky vlastní zkušenosti, vznikl příběh Maturita po čtyřicítce. Studovala jsem, abych si zvýšila vzdělání. Po odmaturování, jsem se z toho potřebovala vypsat, svěřit se a taky říct dalším lidem, že to jde. Ano. Pokud se rozhodneme studovat ve vyšším věku, nikdo nám v tom nezabrání. I přes veškeré překážky, při výchově tří dětí, problémového manžela, nemocné matky a práci na plný úvazek, i tak se dá odmaturovat a jít dál. Ale jednoduché to opravdu není. Při psaní příběhu, jsem si prošla celým tímto obdobím znovu. A nyní nedokážu tento text vzít, přečíst si ho a opravit. Proto v něm spousta důležitých věcí chybí. Nedokázala jsem do něj dostat vše. Příběh je příliš osobní. A ty bývají nejtěžší.

Háňa8.9.2018
 

Ač mám vystudovanou biologii, nevěděla jsem nic o praktických námluvách koz, což jsem chtěla použít do jedné ze "zemědělských" povídek. Ve snaze nastudovat tento akt co nejdetailněji jsem zabrousila na youtube a z některých variant, které se mi nabídly se červenám dodnes.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: