IKAR CZIKAR CZ

Kdo s koho! (Renata Gavenčiaková)23.10.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 357, Komentáře 2

 

Kdo s koho! - 6. kapitola

Spojené státy americké, Kalifornie, San José, o dva dny dříve



„Už se sype, čas se sype, slyšíš jeho kroky, jak se přibližuje? Jeho síla pramenící ze skutků našich myšlenek je jako darem pro tvou víru s údery tikajících hodinek," mumlal si pro sebe hubený umazaný muž, zatímco klečel na zemi a špinavým hadrem drhnul podlahu.



„Čistota je důležitá, nesmí nás pohltit," říkal a soustředěně pokračoval ve své činnosti. „Nevynechám ani kousek, pane." Pohledem letmo uskočil na hrdě vypadajícího muže sedícího ve velkém koženém křesle před krbem.



„Postarám se o nás, jsem dost silný, dokážu to!" Zesílil stisk prstů a hadrem pohyboval stále rychleji.



„Ne, dost!" vykřiknul, zakryl si uši dlaněmi a trupem se přitisknul na mokrou podlahu. „Netrestejte mě, pane, slibuji, že se zlepším, budete na mě pyšný, přísahám!" sliboval, ale zcela marně.



„Ne, prosím!" zaúpěl, když na jeho holý hřbet dopadly první rány koženého pásku.



„Pomstím nás! Na to přísahám!" Skrz klepající se prsty pohlédl do těch dvou hnědých všechen zájem postrádajících očí. Pán ho ještě jednou udeřil a rozešel se zpět ke svému křeslu.



„Děkuji vám za vaši lekci, pane, byla stejně nápomocná jako ty předešlé." Znovu popadnul odhozený hadr a s novou motivací se pustil do práce. Nebude to trvat už moc dlouho a poctí Bezchybného svou další návštěvou. Do nosu nasál tu pronikavou vůni dezinfekce a dalších čistících prostředků. Už brzy, křivé rty zvlnil do pokřiveného úsměvu a očima hodnotil dřevěnou podlahu, na které se už jen minimálně vyskytovaly rudé fleky způsobené krví.



„Vaše lázeň je připravená." Vstal a kulhavou chůzi se přesunul k tomu jedinému kusu nábytku zde přítomnému.



„Očistí a poskytne vám novou energii." Lehce se sklonil a rukama podebral pánovo tělo.



„Udělám pro vás všechno, všechno co budete jen chtít!" Donesl ho k staré měděné vaně, ve které se třpytila ta životodárná rudá tekutina.



„Nula negativ, přesně jak máte rád." Pomohl mu si sundat oblečení a pomalu ho pokládal do té stále ještě teplé krve. Pán mu věnoval jeden spokojený úsměv, úsměv, který pro něj znamenal vše. Svezl se na kolena a naslouchal tichu, které narušovalo jen nepatrné kapání kapek. Zvednul bradu a s přimhouřenýma očima sledoval mužskou tvář naplněnou hrůzou. Zasloužil si to, pokyvoval přesvědčivě hlavou a neustále sledoval mrtvolu muže, vtěsnanou mezi dvěma železnými válci před sebou. Jeho utrpení pro něj znamenalo očistu. Očistu, kterou tak nutně potřeboval. Hlasitě se zasmál, když v jeho polodlouhých ulepených vlasech spočinula pánova dlaň. Obrátil na něj svůj pohled a hleděl do jeho spokojeného úsměvu. Úsměvu, který odhaloval vše, co se nacházelo i v něm samém. Šílenství, odhodlání, ale především touha po pomstě. Na každého jednou dojde, drahý Bezchybný a ani ty nebudeš žádná výjimka, na to přísahám.

 



Kalifornie, San José, Belleuve Avenue, o hodinu později



„Co to, kurva, je!" zaúpěl Cameron v okamžiku, kdy vystoupil z auta a pohlédl na honosný rodinný dům, který se otřásal pod tíhou hlasité hudby linoucí se až na ulici. „Tohle nebyl vůbec dobrý nápad!" Strhnul si z očí černé sluneční brýle, které částečně skrývaly jeho kruhy pod očima, a zaťal zuby. Nechtěl si ani představit, jak bude v tomhle labyrintu bez konce tu rozmazlenou princeznu hledat! Vždyť ta stavba byla obří! „Zatraceně!" Třísknul s dvířky stříbrného mercedesu, v rychlosti zamknul a rozešel se k domovnímu vchodu, před kterým hlídkoval maník s rusými vlasy. „Tohle mi ještě tak scházelo," remcal si sám pro sebe, přešel tu krátkou vzdálenost přes zahradu a chtěl nepozorovaně vklouznout dovnitř, ale mladík si ho evidentně všimnul, zatarasil mu cestu a nadzvednul obočí propíchnuté piercingem. Cameron si zhluboka povzdechnul a hodnotil toho o půl hlavy nižšího muže před sebou znuděným pohledem.



„Jméno," vykoktal zrzek odvážně. Cameron se zahleděl do jeho zakalených očí. Zamyšleně našpulil rty a přemýšlel o tom, na jakých drogách asi tak ujíždí.



„Cameron Sanders," rozhodnul se, že nechce žádné problémy a tak spolupracoval. Mladík sáhnul po tvrdých deskách, chvilku v nich něco hledal a nakonec negativně zakroutil hlavou. Cameron zaťal prsty a snažil se znovu získat trpělivost, ale vidině toho, že by to mohl všechno tak snadno vyřešit svými pěstmi, se mu nabízela se stále větší naléhavostí.



„Nejste na seznamu," vystrčil bradu.



„Tak si mě tam připiš, protože já jdu dovnitř, rozuměls?" naklonil hlavu na stranu a chystal se k prvním krokům, mladíkova dlaň ho však zastavila.



„To nejde, tenhle seznam byl už předem sestaven. Takže se otoč a vypadni." Cameron se krátce ušklíbnul a s úsměvem na tváři učinil rychlý výpad k jeho krku. Mladík to samozřejmě nečekal, vykulil oříškově hnědé oči a zíral do těch Cameronových pobavených.



„Říkal jsem ti, abys mě tam dopsal," zopakoval vražedně tichým hlasem.



„To nejde!" namítal zrzek a suveréně kroutil hlavou.



„Vážně? Já si ale myslím, že by to šlo," zamručel Cameron, zesílil stisk vyvíjející kolem mladíkova krku a zákeřně se ušklíbnul.



„Dobře, dobře! Jenom mě už pusťte!" Cameron se vítězně zaculil, a zatímco pouštěl jeho krk, podrazil mu nohy. Zrzek se okamžitě svezl na zadek a ze zpoceného čela si odfouknul pramínek vlasů.



„Rád jsem tě poznal, mladej," pobaveně zasalutoval, otevřel dveře a okamžitě se ztratil v davu podnapilých lidí. Tak tohle bude ještě na dlouho!



 



Kalifornie, San José, Belleuve Avenue, o deset minut později



„Jeď, jeď, jeď, jeď…“ rozléhalo se prostornou obývací síní, která momentálně připomínala spíš velkou chaosem a nepořádkem zahlcenou černou díru, veselé skandování.



„Ještě jednou!“ zakřičel opilý černovlasý mladík a hodil za sebe prázdnou lahev, která dopadla na menší poličku, na níž byly vystavené rodinné fotografie.



„Teď já!" vypískla Chloe a měla co dělat, aby udělala pár koordinovaných kroků. Po jejích slovech se dostavila další salva smíchu a třískání skleniček.



„Dobře, kočko, kdo bude tvůj partner?" zašilhal na ni rusovlasý barman za pultem. Chloe rozevřela oči a natočila hlavou do strany, kde se značnou námahou seděl hnědovlasý muž.



„On!" odpověděla a chytila dotyčného za červenou košili. Barman se zvesela zasmál a změřil si pohledem zmateného muže, kterého si u sebe přidržovala.



„Jak se jmenuješ, zlato?" naklonil se přes bar a kolem ucha udělal něco jako trychtýř.



„Chloe!" zakřičela mu do ucha. Barman škubnul hlavou a hned nato se zase narovnal.



„Dobře Chloe, ty a tvůj partner budete na řadě za pět minut, mezitím byste se mohli alespoň seznámit," mrknul na zelenookého muže, který se z celé situace ještě nestačil vzpamatovat.



„Seznámit," zamumlala Chloe a hned nato se rozchechtala. Nevěděla proč, ale to slovíčko seznámit jí připadalo strašně směšné.



„Já jsem Elliot,“ vydrmolil ze sebe podnapilým hlasem hnědovlasý muž a hleděl na ni zakalenýma očima. Chloe ohrnula malý nosík a sledovala rty jejího společníka, které se objevily jen kousek od těch jejích. „El-lio-t,“ snažil se o lepší artikulaci, jež ale nakonec dopadla snad ještě hůř. „Muc me těšý,“ zachraptěl. Chloe párkrát zamrkala a hned nato se rozesmála, když v důsledku vodky, která v jejím krevním oběhu kolovala snad ve větším množství než samotná krev, uviděla, jak se tvář před ní začala zužovat a měnit do vtipných obrazců. „Cho le k smijchu?“ škytnul a zkrabatil obočí.



„Tyyyy,“ vypískla Chloe, obtočila ruku kolem jeho krku a pevně se k němu přimáčkla.



„Tak jo lidi! Máme tu další kolo!“ I přes značné koordinační problémy se Chloe odtrhla od svého společníka a otočila se k menšímu podiu z lavic, na kterém stál blonďatý DJ. „Je mi opravdovou ctí pozvat na podium Chloe a její doprovod!“ zahučel DJ a rukou namířil na jejich dvojici. Chloe se hrdě usmála, nemotorně vstala a dlaní se zachytila o Elliotovu košili.



„Dem!“ Vážně pokývala hlavou. Muž se jen s tichým zahudrováním a skleničkou vodky stále v ruce, rozešel k podiu, na které jim museli pomoci dva muži stojící opodál.



„Zdá se, že můžeme začít!“ zakřičel do mikrofonu znovu DJ, paží mávnul na dvě sexy černovlásky, které svíraly hromadu šlehačkových koláčů a nesly je na menší stolek u hrany pódia. „Tak jo, kámo, poprosím tě, aby ses přesunul k našemu…“ dal si dlaň k uchu, „… beer-heaven!“ ozvalo se sborově z publika. Eliot, který vypadal, že je v nějakém podivném transu, nemotorně zacouval a upil trochu vodky.



„Nepchi cho!“ okřikla ho stále ještě rozesmátá Chloe a rukou máchla k sudu piva zavěšenému u beer-heaven. „Plosebujes místo na todle jechno!“ Eliot vykulil oči a upustil skleničku, která se mrknutím oka roztříštila na nespočet kousků. Chloe si jen kapitulovaně povzdechla a zakroutila hlavou. „Tlachova sloda!“ pronesla, chytla ho za ruku a klopýtavou chůzí táhla k dvěma svalnatým mužům postávajícím u sudu piva jen ve společenských kalhotech, botách a motýlcích uvázaných kolem krků.



„Já slem si to alsi rozmuslel,“ zakroutil pochybovačně hlavou Eliot, když se muži nebezpečně usmáli a chytili ho za ramena.



„Tak a teď potřebuji dva dobrovolníky! Co třeba vy?“ zachytila ještě DJova slova, než svou pozornost věnovala Eliotovi, jemuž do pusy právě strčili hadičku propojenou se sudem. „Jak se jmenujete?“ ptal se DJ drobné blondýnky a tmavovlasého muže po její pravici, kteří právě vyšplhali na podiu a vydali se ke stolu, na kterém se začala kupit hromada koláčů.



„Já jsem Nora a tohle je Jasper!“ zakřičela do mikrofonu žena a zářivě se usmála na publikum, pro které se alespoň na pár vteřin stala středem pozornosti.



„Dobře, vítám vás mezi námi a pro ty, kteří tu jsou dnes poprvé, vysvětlím pravidla naší soutěže,“ zaťal ruku v pěst a v rytmu hudby s ní párkrát zamával ve vzduchu. „Naše beer-heaven se skládá z toho, že mezitím co bude…“ podíval se na Eliota, který mezi rty tak trochu zmateně svíral hadičku, „… promiň, brácho, přeslechnul jsem tvé jméno,“ pobaveně se zachechtal.



„Pch… E-lllia-ot,“ zakřičel zkomoleně.



„Ok, tak mezi tím co bude tady Peliot…“ I přes vzdálenost, která je od sebe dělila, mohla Chloe jasně zaregistrovat tu drobnou vrásku, co se DJeovi po vyslovení komoleniny Eliotova jména, vytvořila mezi obočím. „… nerad ti to říkám, brácho, ale to je vážně divné jméno, radši ani nechci vědět, cos musel jako malý dělat,“ poznamenal a zcela mu ušla Eliotova snaha, dát tu věc se jménem do pořádku. „Ale to je ostatně vedlejší, tak tedy, naše soutěž spočívá v tom, že zatímco se tady Peliot bude snažit v průběhu pěti minut vypít co nejvíc piva, Nora a Jasper se ho budou pokoušet knokautovat koláči!“ Z publika se ozval snad ještě větší křik, než tomu bylo doposud. „A aby se neřeklo, že to vůči Peliotovi nebude fér, Chloe…“ rukou ukázal na dalšího muže, který jí předal obrovský péřový polštář, „… bude pomocí polštáře vykrývat Nořiny a Jasperovy útoky, aby Peliota ochránila! No nezní to skvěle!“ povzbuzoval publikum k odpovědi.



„Jó!“ zakřičeli všichni a poskakovali na místě.



„Tak na co vlastně ještě čekáme? Jdeme na to!“ zavelel a rukou mávnul na muže, kteří ihned po jeho signálu převrátili Eliota vzhůru nohama. „To je ono! Každý na své místo. Připravit, pozor, teď!“ Jen co to dořekl, muži uvolnili páčku na sudu a Eliot začal dlouhými loky polykat pivo, zatímco Chloe si stoupla před něj a polštářem, který používala jako štít, se snažila zachytit letící koláče. V jejím stavu to byla ale dost úsměvu hodná představa. Neustále klopýtala a tak se ani nikdo nepozastavoval nad tím, že na místo do polštáře se koláče zastavovaly právě o ni samotnou. Pokaždé se roztříštily jako bomba tvořící nejen na ní, ale i na všem okolo nánosy šlehačky. Všichni do jednoho se nepřestávali smát a v její snaze zabránit proletění koláče za její tělo povzbuzovat, až tedy na jednoho mocně vypadajícího muže s nic neříkajícím výrazem ve tváři a pevně semknutými rty, který ještě chvilku postával kousek od hloučku před ním, než se nakonec se sprostým klením odpoutal od zdi a pevným ale především rozhodným krokem se rozešel k tomu šlehačkovému dortíku, který se bavil natolik, že si jeho přítomnosti zatím ani ještě nevšimnul.



To snad nemyslí vážně! pomyslel si vztekle Cameron a odstrčil zase dalšího opilého pitomce, který mu zkřížil cestu. Je opilá, možná nadrogovaná a k tomu všemu se producíruje na nějakém rádoby podiu a dělá ze sebe střed všeobecné zábavy! Proč on!? Už od okamžiku, co se dostavil na tuhle party, se jeho nálada stále víc zhoršovala. Vlastně za to mohla i ta skutečnost, že měl pořád kocovinu, které rozhodně nedělala dobře hlasitá hudba ozývající se všude kolem něj. Co by jen dal za černé kafe a hrst aspirínů!



„Jen tak dál, zlato!“ ozval se ten blonďatý šašek ala DJ navlečený v kožených kalhotech. Cameron jen nevěřícně nadzvednul obočí a s myšlenkou na to, jak daleko může asi tak zajít lidská důstojnost, nespouštěl zrak z toho pingla před sebou. V jeho případě si pro odpověď nemusel chodit ani moc daleko, opovržlivě ohrnul spodní ret a konečně se dostal k okraji podia. Jestli se to tedy dalo vůbec tak nazvat. Tak jo, je čas to utnout, zapřel se dlaněmi o lavice a plynulým pohybem se vyhoupnul nahoru. Ještě než se postavil na nohy, porozhlédnul se kolem sebe a zhodnotil celou situaci. Jak se zdálo, nikdo si ho nevšimnul. Měl to ale štěstí. Tož vše k bezpečnosti tohoto místa. Jak tak na všechny kolem sebe koukal, ti by si ho nevšimli, ani kdyby na ně mířil brokovnicí. Úplně se narovnal, oprášil kolena a ostřížím zrakem hodnotil celou situaci před sebou.



„Dobře, vážení, zbývá poslední minuta!“ Trhnul hlavou doleva a založil si ruce na hrudi. To vydrží, rozhodl se nakonec, že počká a až teprve pak zasáhne taky kvůli tomu, že nechtěl riskovat šlehačku na jeho oblíbené kožené bundě.



„Vedete si dobře! Ale copak to vidím!? Peliote, nevzdávej to, zbývá posledních deset sekund! Počítejte se mnou!“ vyzval celé publikum DJ a hned nato se ozvalo. „Pět, čtyři, tři, dva, jedna, STOP!“ Muži, kteří toho idiota křečovitě svírali u sudu, ho přetočili zpět na nohy a hned co tak učinili, se on složil k zemi.



„Pitomec,“ zamručel si sám pro sebe Cameron, otráveně zakroutil hlavou a vážně nechápal logiku celého tohohle představení.



„Ooo opatrně, kámo,“ zachechtal se ten šašek s mikrofonem. „Tak jaké je skóre, pánové?“ Bradou kývnul na ty dva směšně oblečené bouchače s černými motýlky u krku, kteří na jeho popud okamžitě sundali sud z železného háku a zahrnuli ho zkoumavému pohledu.



„Bez pár desetin tři litry!“ odpověděl mu pohotově ten úchylák.



Tak a dost, to by stačilo, pomyslel si zhnuseně Cameron, když pohlédl na všechny ty lidské trosky a šílence kolem sebe, v jejímž středu zářila jako klenot slečna Reyesová, od hlavy až k patě upatlaná od čokolády a šlehačky. Ještě jednou si rozhodně povzdechnul a zcela ignorujíc pohledy, které konečně zaregistrovaly jeho přítomnost, si to namířil k té pochechtávající se hroudě kalorií. Jen co si Chloe všimnula všudypřítomných pohledů, pro které ale už nebyla středem pozornosti, nechápavě zkrabatila obočí a snažila se vyhledat důvod toho, co se tak náhle změnilo. A vlastně, aby byla upřímná, netrvalo jí to ani moc dlouho. Jen co hlavu natočila do strany, naskytnul se jí pohled na vysokého zachmuřeného muže v evidentně špatném rozpoložení. Hned, co se jejich pohledy střetly, škytla a snažila se na sobě nedat znát znatelnou nervozitu, kterou cítila, když se na ni upřely jeho jako led studené oči. Že by byl naštvaný? Tipovala a byla si skoro jistá, že správně.



„Tak teď by vás měl vidět váš otec, vskutku reprezentativní vzhled, jen co je pravda,“ neodpustil si škodolibou poznámku Cameron a automaticky hmátnul po její dlani.



„Pucht mle!“ zachraptěla a snažila se mu vymanit. „Nelmás absolusne ládný plávo, chem len tak plijit a síkat mi, cho mám chelat!“ O krok ustoupila a snažila se mezi nimi utvořit nějaký rozestup, ale tím že jí neustále svíral paži, jí tento plán dosti znepříjemňoval. Cameron zaťal čelist a ať se snažil, jak se snažil, začínala mu docházet trpělivost.



„Mám veškerá práva! Váš otec mě ustanovil vaším bodyguardem, takže nedělejte zbytečné scény a pojďte se mnou. Jak tak na vás koukám, zdá se, že pro dnešek máte dost,“ pravil autoritativně.



„Jak cho lmůzes jedet! Já salma chuznám, chi mlám dost! Chozumis?!“ vzdorně podzvedla bradu. Cameron zaskřípal zuby.



„Ne, tak to nechozumim, vy jdete totiž se mnou, ať se vám to líbí nebo ne!“ Silněji škubnul s její rukou a i přes její protesty ji táhnul k hraně pódia.



„Lo cho teláš! Lokamsite me pust!“ křičela, Cameron ale její protesty nebral absolutně v potaz.



„Slezete sama nebo vám mám pomoc?“ tázavě se na ni otočil a vytřeštil oči. „Co to…“ začal koktat, když v její dlani spatřil koláč, kterým mířila jeho směrem. Jak ho, kurva, stihla sebrat!? Byla jeho poslední myšlenka, než mu šlehačka naplnila nosní dírky a jazykem ochutnal příchuť polevy. Rozlepil oči a mrkáním se snažil setřást hutný krém z řas, zatímco ho ta malá potvora se zadostiučiněním a rukama založenýma na hrudi pozorovala. Zhluboka se nadechnul, polknul šlehačku, která mu ulpěla na patře a i přese všechno sebeovládání které se snažil uplatnit v praxi, hlasitě zařval. Chloe se v obličeji objevil vyděšený výraz kombinovaný s něčím jako uvědoměním si, že tohle asi opravdu přehnala. Teď už je pozdě litovat, byl postřeh, který se Cameronovi honil hlavou těsně před tím, než po ní hmátnul, a i přes šokovaný výkřik, si ji přehodil přes rameno. Vůbec nebral v potaz její pohodlí a seskočil z podia.



„Cho to delás?!“ ptala se ho zoufale, Cameron ji však umlčel jedním plesknutím přes zadek.



„Mlč!“ zavrčel s tikajícím okem a polevou skapávající mu z brady.



„Nelůzes che mlatit, na lo lemas chadny plavo!“ snažila se protestovat, ale zcela marně, jelikož se na jejím zadku ozvalo další plesknutí. „Auu!“ zaúpěla.



„Řekl jsem, abys mlčela! Nechtěj mě ještě víc naštvat! Nerad ti to říkám, ale i má trpělivost má své meze, které se ale tobě daří napínat až k prasknutí!“ zavrčel hrozivým hlasem. Chloe v tu ránu ztichla a rozhodla se k diplomatickému mlčení. Vlastně… rozhodla by se k čemukoliv, co by mělo znamenat, že její zadek neutrpí další políček.



„Tak se mi to líbí,“ pochválil její mlčení Cameron a sáhnul po ubrouscích pohozených na stolku, kolem kterého procházeli. V životě si ani v tom nejdivočejším snu nepředstavoval, že by mohl skončit s koláčem v obličeji! Že kolem něj létaly kulky? Fajn! Že ho kolikrát chtěli zabít? Dobře! Že ho zastrašovali a vyhrožovali? S tím počítal! Ale koláče? Do teď měly místo pouze a jen na jeho jídelním stole! Volnou rukou se pokoušel setřít krém, ale způsobil jen to, že si ho ještě víc rozpatlal po obličeji.



„Kurva!“ sprostě zanadával a všimnul si, že se Chloe na jeho rameni šokem zachvěla. Jen se boj, holčičko, máš totiž čeho!



„Lam cho jdeme?“ zeptala se ho opatrně, když je ofouknul chladný vzduch. Cameron sáhnul do kapsy bundy a vylovil klíče od auta.



„Domů,“ řekl jen a pokračoval po asfaltovém chodníku až k autu.



„Dlomu?“ zarážela se, když ji postavil na zem a nakázal zůstat.



„Jo, domů,“ otevřel dvířka spolujezdce a pomohl jí nasednout.



„Ale chá lem…“ Cameronův varovný pohled ji donutil ihned ztichnout.



„Hodná holka,“ ocenil její mlčení a zabouchnul dvířka. Chloe jen polekaně nadskočila a stále tak jaksi omámeně koukala před sebe. Cameron se usadil vedle ní a strčil klíčky do zapalování. Motor tiše zapředl, ale auto se stále nemělo k pohybu. Chloe se zaraženě otočila na místo řidiče a zjistila, že ji Cameron s lokty zapřenými na volantu a čelem sníženým až k zápěstím nepřestává pozorovat.



„Chlo ce deje?“ ptala se mezitím, co se snažila nahmatat bezpečnostní pás a připoutat se.



Cameron na ni ještě notnou chvíli zíral, nakonec ale jen záporně zatřásl hlavou a se slovy: „To zvládnu, musím,“ zařadil a vycouval. Vráska mezi jejím obočím se po zaznění jeho slov ještě prohloubila a proměnila do zamyšlené.



„Molná jsem tlochu pila, ale vím, de totle není cesta ke mne domlu,“ zamumlala. Cameron se zhluboka nadechnul a zase vydechnul.



„Já vím, jedeme totiž ke mně,“ odpověděl jí s cukající tváří. Chloe vykulila oči.



„K lobě? Tlak to ne! Ja chci dolmu!“ protestovala a na důkaz svých slov tak jaksi demonstrativně nadzvedla bradu.



„To teď bohužel nejde,“ odpověděl a přitom se mu před očima vybavila tvář jeho zaměstnavatele. „Ve vaší vile nastaly nějaké komplikace, které se musí co nejdřív vyřešit,“ řekl jaksi váhavě. Chloe zkrabatila obočí.



„Jaké komuplikace?“ Cameron si zajel prsty do vlasů a střelil po ní pohledem.



„Myslím, že teď není nejvhodnější čas o tom diskutovat. Promluvíme si o tom zítra,“ pronesl už zase rozhodným hlasem, a považoval celou záležitost za uzavřenou, Chloe to tak jednoduše ale neviděla.



„Clo se deje! Oklamzite mi to lekni!“ zvýšila hlas, což jak jí došlo asi o minutu později, rozhodně dělat neměla.



„Tak aby bylo jasno, i když nerad, přesto jsem se smířil s tím, že vám budu dělat chůvu, dokonce i s tím že jste nenapravitelná barbína, která neřeší nic jiného než své nehty a oblečení, ale s tím že na mě budete ječet, s tím se, moje milá, nesmířím a hádejte co? Ani smiřovat nebudu, je to jasné?“ I když, jeho slova zněla tiše, přesto se v nich dalo snadno rozpoznat skryté napětí, které užíralo celou jeho bytost. Chloe se ještě víc vtisknula do polstrování sedačky.



„Nejchem barbínka,“ zaznělo od ní asi po desetiminutové pauze.



„Že ne?“ pohrdavě si odfrknul. „V životě jsem nepotkal nikoho tak arogantního a rozmazleného jako jste vy.“ Prudce zatočil a zaparkoval do řady stojících aut.



„Je to nejchlepsí cesta,“ ozvalo se od ní zdrmoleně. Cameron zkrabatil obočí, vypnul motor a zadumaně se na ni zahleděl.



„Co tím myslíte?“ nedalo mu to a nakonec se zeptal nahlas. Chloe ještě notnou chvíli koukala před sebe. Cameron jen lehce zakroutil hlavou a začal sahat po dvířkách, když tu se náhle ozval Chloenin alkoholem poznamenaný hlas.



„Je sladný, dyž se o nikolo nezajmas, nelmuze te později zlanit,“ odvrátila hlavu k okénku. Cameron ještě notnou chvilku seděl a zpracovával slova, která mu řekla. Aha, tak odtud vítr vane, slečna „Já jsem tak úžasná“ zřejmě nebyla tak tvrdá, jak všem okolo ukazovala. Když se nad její řečí hlouběji zamyslel, musel uznat, že i přes to, že byla její slova zkomolená, dávala logiku. Ostatně i on sám měl raději, když si lidi okolo sebe příliš nepřipouštěl k tělu. Nerad se vázal a důvěřoval hlavně proto, že to byly právě lidské pocity, které se daly tak jednoduše zranit.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Nata23.10.2017
 

Dobrý den,

ne, každopádně se na vás nezlobím, právě naopak, moc vám děkuji, zkusím to tedy nějak předělat, jelikož máte pravda a abych byla upřímná, já jsem se nad tím ani takto nezamyslela! Kapitolu tu tedy zatím nechám takavou jaká je a ž budu mít hotovo, tak jí jsem znovu hodím!

Děkuji za vaše vyjádření, já se na to bohužel jako autor někdy zapomínám dívat z tohoto hlediska.

Severína23.10.2017
 

Pekný deň.

Pred možno rokom už tu takáto podobná kapitola od vás, ako autorky, bola. Lenže nebol tam úvod, ani ten koniec. Nazrela som do toho znova, lebo som bola zvedavá, či je tam zase tá istá zásadná chyba.
No a je tam. A to je: žiadny ochrankár by sa neťahal slečinke s balíkmi na to je personál. Ochranka má za úlohu chrániť dotyčnú osobu. Oni musia mať vždy, za každých okolností voľné ruky, lebo musia v prípade potreby hneď reagovať. Majú zbraň a tú neváhajú použiť, lenže, keď by mali v ruke nejaké zbytočnosti a hádali sa o to, či majú slečne vynosiť balíky, alebo nie, tak ich účel je nanič. Pretože, keď ona by bola vonku a oni by nosili do vnútra balíky, tak sa pýtam na čo je taká ochrana? Predsa oni sú za tým človekom v po vzdiali, pozorujú jeho aj okolie. A vynášanie balíkov majú na starosti sluhovia z domu, ktorý tam slúžia. Keď má jej otec na ochranku tak určite má aj v dome nejaký personál, nie?

Neviem, možno sa budete na mňa hnevať, že vám zasahujem do príbehu, ale toto je dosť podstatná vec. Pokojne si to pozrite aj v niektorom filme, že tí, čo majú chrániť sa neťahajú s nejakou batožinou. A vôbec sa nehádajú so stráženou osobou. To nie je ich podstata. Oni majú byť skôr neviditeľný. Tak isto aj tajná ochrana v obchodných domoch. Prechádzajú sa v civile medzi kupujúcimi, nikto by nepoznal, čo sú zač a pritom si všímajú, či niekto nekradne a pod.

To zas poznám ja veľmi dobre.
Takže za mňa úvod nie. Možno je dobre zvládnutý po obsahovej stránke, ale z hľadiska reálneho určite nie.

Bohužiaľ. Ale musela som vás na to upozorniť. Treba si všímať aj náplň práce ľudí o ktorých píšeme. A postaviť ich do reálneho sveta. Viem, že to úloha nie je ľahká, ja s tým bojujem tiež, ale snažím sa s tým vysporiadať.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Renata Gavenčiaková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •