IKAR CZIKAR CZ

Co se děje v přírodě (Jaroslava Lainesová)26.6.2012
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 11485, Komentáře 13

 

Kde nechal slepýš nohy

Slepýš je velmi zvláštní zvíře. Vypadá jako had, plazí se jako had a přitom to žádný had není. Jsou to ještěrky, které však nemají nohy. Kdepak je jenom nechaly? Za všechno může jeden líný slepýš jménem Žihlík.



 



Kdysi dávno vypadali slepýši podobně jako ostatní ještěrky. Měli čtyři nohy, dlouhé ocásky, protáhlé hnědo-zlaté tělíčko a roztomilý rozeklaný jazýček. Potíž byla, že ty nožky měli docela nepraktické. Jestli při rozdělování Matce přírodě lepší nevybyly, kdo ví. Každopádně slepýší končetiny byly kraťounké, tlusťoučké a velmi špatně se na nich běhalo. Ještěrky to s nimi neměly vůbec lehké. Utéci tomu, kdo by je chtěl ulovit, dalo velikou práci. Packy byly pomalé, občas se přes ně nešikovně překulily, zahrabat se s tím také pořádně nedalo, vlastně byly spíš k zlosti než ku pomoci. Avšak nebýt Žihlíka, nikdo by s tím asi nic nedělal.



 



Žihlík byl mladý slepýš, dlouhý a hubený jako nitka. Nejraději ze všeho spal stočený pod hromadou suchých šlahounů ostružin. Prolenošil většinou celý den, až večer se vydával ulovit si nějakou tu žížalu nebo červíka. Ovšem musel si dávat velký pozor, aby se sám nestal obětí ježka či jiného predátora. Pokaždé, když se valil na svých krátkých nožkách, ve snaze chytit si večeři, případně na útěku před nebezpečím, nespokojeně nadával.



 



„Proč jen mám tak nešikovné nohy? Jednou mě kvůli nim něco sežere! To nám nemohla Matka příroda nadělit něco lepšího?“



 



Ani se mu chodit nechtělo. Vyrážel z úkrytu jen, když ho vyhnal hlad a i tehdy se snažil co nejrychleji vrátit. Jednou, když opět ve snaze dopadnout šťavnatou larvu zakopl o přední nohu a převalil se na nos, nevydržel a zvolal:



 



„Matko přírodo, to už se nedá vydržet, pomoz mi!“



 



Jakoby už na něj víla čekala. Nestačil ani doříci svou prosbu a Matka příroda stála před ním.



 



„Copak se děje maličký,“ sehnula se k němu starostlivě, „něco tě trápí?“



 



„Trápí. A jak! Nemohla bys něco udělat s těma mýma nohama?“ prosebně naklonil hlavičku,



 



„Vždyť ti tak sluší. Co se ti na nich nelíbí?“



 



„Jsou moc krátké a tlusté. Pokaždé, když musím utíkat se přes ně převalím.“



 



„A jaké nohy bys tedy chtěl?“



 



„Dlouhé! Aby se na nich dalo pořádně běhat!“



 



„Jsi si jistý?“



 



„Ano, ano, přesně to chci, prosím…“



 



„Opravdu si s nimi poradíš? Budeš muset najednou chodit úplně jinak,“ dávala víla slepýšovi šanci rozmyslet si své přání.



 



„To nevadí. Já to zvládnu, jen když už nebudu mít ty nemožně krátké nožky…“



 



„Tak ať je po tvém.“



 



Matka příroda mávla kouzelnou hůlkou, slepýše zahalila perlově šedá mlha a když se rozplynula, mělo zvířátko najednou dlouhé, štíhlé nohy. Žihlík udělal několik opatrných krůčků. Trochu se zapotácel, ale statečně se na vílu usmál.



 



„Díky! Přesně takhle jsem si je představoval!“



 



Víla spokojená, že pomohla dalšímu zvířátku, odešla za svými povinnostmi. Že se slepýš z jejího dárku dlouho radovat nebude netušila.



 



Zpočátku Žihlík spokojeně pochodoval na nových končetinách. Lehce se při tom kýval ze strany na stranu, ono udržet v nezvyklé výšce rovnováhu nebylo jednoduché. Došel až k jezírku, aby se v měsíčním svitu pokochal svým novým vzhledem. Chvíli se obdivoval ve vodním zrcátku, načež se vydal zpátky pod své oblíbené ostružiní, aby si po té námaze odpočinul. Tam se setkal s první potíží; dostat se do pelíšku najednou nebylo vůbec snadné. Ke svému zklamání zjistil, že mu dlouhé nohy nedovolí protáhnout se úzkým tunýlkem, kterým do úkrytu obvykle prolézal. Musel dlouho obcházet pichlavé roští, než našel místo, kudy by bez úhony proklouzl k dolíčku ve kterém spával. I tak si poškrábal záda a do jedné z pacek zapíchl trn.



 



Uložit se ke spánku také nebylo jen tak. Nožky měl najednou příliš dlouhé, aby je pohodlně složil pod sebe. Když je natáhl, bylo mu na ně chladno a navíc hrozilo, že si je o ostružiní odře, až se bude ve snu převalovat. Pomalu začínal litovat, že Matku přírodu žádal o takový dar. To nejhorší ale mělo teprve přijít.



 



Další večer, jakmile ho hlad vyhnal z pelíšku, narazil během lovu na ježka. Když ho zahlédl, krve by se v Žihlíkovi nedořezal. Začal pomalu couvat a doufal, že ho bodlináč neuvidí. Zradila ho však jedna z dlouhých nožek, kterou nechtěně zavadil o hromádku kamínků. Hluk neodvratně přilákal ježkovu pozornost. Slepýš na nic nečekal, otočil se a utíkal k ostružiníkovému domečku co mu síly stačily. Než však trní oběhl k dostatečně velké skulině, držel ho pronásledovatel za ocásek. Ještě štěstí, že slepýši, stejně jako ostatní ještěrky, si umějí v případě nebezpečí ocásek odlomit a ten jim později doroste.



 



Poškrábaný, bez ocásku a se srdcem bušícím tak, až jej málem bylo slyšet po celém paloučku, schoulil se Žihlík nešťastně ve svém dolíčku.



 



„Na co jsem to jenom myslel, když jsem chtěl větší nohy! Vždyť tohle je ještě mnohem horší!“ natahoval moldánky, zatímco si olizoval šrámy. „Ne. Takhle to nemůžu nechat. Požádám Matku přírodu, ať mi vrátí mé staré nožky!“



 



S novým předsevzetím usnul jako když ho do vody hodí. Prospal celý den i půlku další noci. Když se probudil, stál měsíc už vysoko na nebi. Žihlík se vyškrabal zpod trní, nakráčel doprostřed paloučku a zavolal:



 



„Matko přírodo! Matko přírodo! Pomoz mi!“



 



Tentokrát musel chvíli čekat, než se víla objevila.



 



„Copak, Žihlíku, co se ti stalo?“



 



„Matko přírodo, promiň, že jsem tě zavolal, ale chci tě o něco poprosit.“



 



„Ano?“



 



„Já už ty velké nohy nechci. Můžeš mi vrátit moje staré nožičky?“



 



„Co tak najednou? Vždyť jsi z nich měl takovou radost.“



 



„No ale ony jsou úplně jiné, než jsem čekal. Chodí se mi ještě hůř než dřív, do svého tunýlku v křoví se s nimi nevejdu a teď mě kvůli nim málem sežral ježek…“ rozplakal se slepýš naplno.



 



Matce přírodě bylo nešťastného drobečka líto. Věděla, že by se na něj měla pro nerozumné přání zlobit, ale nedokázala to.



 



„Tak dobrá. Budeš zase stejný, jako dřív. Ale pro příště si pořádně rozmysli, než budeš něco chtít. Ne každé přání je rozumné.“ Neodpustila si víla malé kázání.



 



Pak mávla kouzelnou hůlkou a blýskavá mlha vrátila slepýši jeho starou podobu. Žihlík byl nadšený. Radostně děkoval Matce přírodě, poskakoval na krátkých pacičkách a pak se odkolébal zpátky domů. Nějaký čas mu vděčnost vydržela. Nebyl by to však on, kdyby nezačal být za nějakou dobu opět nespokojený.



 



„Ne, já už běhat nechci. Nožičky mě bolí, jak se na nich kolébám, dohnat žížalu se mi stejně nepodaří pokaždé, a proč se vůbec musíme my slepýši pohybovat takhle nešikovně?“



 



Brblal a hudroval, když sháněl potravu. Nadával a stěžoval si, když ležel v pelíšku. Přes všechnu nespokojenost nebyl schopný vymyslet, jak svoji situaci zlepšit. Znovu volat Matku přírodu si netroufal. Ani nevěděl, o co by ji měl požádat. Až po pár dnech, když uviděl u jezírka plavat ve vodě čolky, dostal nápad.



 



„Co kdybych žil ve vodě? Čolci a mloci také můžou, tak proč ne já? Nemusel bych chodit, jen plavat a nějací brouci v tůňce také žijí, takže bych měl i co jíst!“



 



Slepýš na nic nečekal a hupsnul do jezírka. V první chvíli ho překvapilo, jak je voda studená a vlhká, hned poté zjistil, že vlastně vůbec neumí plavat. Nešťastně polykal andělíčky a nebýt čolků, kteří jej uviděli a vytáhli z vody, asi by tam jeho příběh navždy skončil.



 



Tvrdohlavý slepýš si však nedal pokoj. Stále přemýšlel, jak nemuset běhat. Uviděl housenku a hned se rozhodl, že se místo chůze bude píďalit, jako ona. Šlo mu to ještě hůř než běhání. A navíc byl při svých pokusech pro smích celé louce. Až když potkal užovku, dostal ten správný nápad.  



 



Seděl takhle přes svým ostružiním a pozoroval, jak se had plazí kolem.



 



„No ne, vždyť ona vypadá jako já, až na ty nohy. Jak se vlastně hýbe? To leze po břiše?“ mudroval a zkoušel užovku napodobit.



 



Ta si jeho pokusů všimla.



 



„Co se ti stalo, něco špatného jsi snědl?“ přilezla k němu zvědavě.



 



„Ne. Zkouším chodit jako ty.“



 



„A proč? Vždyť máš nohy.“



 



„Jenže hloupé. Na těch se chodí špatně.“



 



„Aha. Ale to musíš zapojit svaly na břiše. A šoupat se jakoby ze strany na stranu,“ radila užovka ochotně.



Slepýš pod jejím dohledem trénoval tak dlouho, až se dokázal plazit stejně dobře, jako kterýkoliv had. Jen nožky mu při tom trochu překážely. A pak ho to napadlo. Požádá Matku přírodu, aby mu nohy vzala úplně! Stejně jsou nešikovné a on se po břiše bude hýbat mnohem lépe. Na nic nečekal, popolezl doprostřed paloučku a zavolal:



 



„Matko přírodo! Pomoz mi!“



 



Teď už byla víla opravdu nazlobená. Objevila se v záři blesku a mračila se jako ta nejprudší bouřka.



 



„Proč mě opět voláš? Nejsi jediné zvířátko, o které se musím starat!“



 



Ve slepýšovi byla malá dušička. Tušil, že volat vílu jen tak pro nic za nic se nevyplácí, ale věděl, že tentokrát chce správnou věc. I přesto se před ní ustrašeně přikrčil. Pak si však dodal odvahy a povídá:



 



„Nezlob se, Matko přírodo, ale tentokrát tě volám správně. Už jsem přišel na to, co udělat s mýma nohama, aby už nezlobily.“



 



„Ano?" vzbudil vílinu zvědavost, „A co tě tedy napadlo?“



 



„No, mohla bys mi nohy sebrat úplně?“



 



„Jak, úplně? To bys pak přeci nemohl chodit!“



 



„Ale ano, mohl. Plazil bych se jako hadi!“



 



„To přeci neumíš. Aby to nedopadlo jako minule…“



 



„Umím, umím! Učila mne užovka!“



 



„Tak ukaž! Splním ti tvé přání, ale jen jestli mě přesvědčíš, že nohy opravdu k pohybu nepotřebuješ.“



 



Žihlík se na Matku přírodu usmál, plácl s sebou na bříško a začal se kolem ní plazit. Šlo mu to výborně. Pravda, nožky sem tam trochu překážely, ale i tak bylo jasně vidět, že jinak s tím nemá nejmenší potíže. Matka příroda se na něj užasle dívala. I jí se občas zdálo, že slepýšům zrovna nejlepší končetiny nenadělila, ale nikdy ji nenapadlo, že by se mohli lépe pohybovat bez nich.



 



„Máš pravdu, jsi šikovný,“ uznala víla, „přesvědčil jsi mě a já tvé přání splním.“



 



Mávla kouzelnou hůlkou a stříbrošedý opar se potřetí snesl na slepýše. Když zmizel, zvířátko už nepřipomínalo ještěrku, ale malého, zlatohnědého hada. Žihlík se šťastně zavlnil. Teď se mu bude běhat skvěle. Vlastně ne běhat, ale plazit se! Poděkoval Matce přírodě a zmizel pod svou hromadou ostružiní dřív než dvakrát mrkla.



 



Víla zůstala stát na paloučku, hleděla na pichlavé šlahouny a přemýšlela. Jestli Žihlíkovi udělala takovou radost, nebylo by správné tu proměnu nabídnout všem slepýšům? Třeba by se jim žilo lépe…



 



Jakmile se Matka příroda rozhodla, na nic nečekala a začala svůj nápad uskutečňovat. Svolala všechny slepýše, včetně Žihlíka, kterého nechala předvést, jakou změnu s ním provedla. A spokojený Žihlík se předváděl jen což. Plazil se dokolečka, nadzvedl hlavičku a vystrčil jazyk, pak ukázal, jak nejrychleji se umí pohybovat. Svištěl si to loukou jako namazaný blesk. Když se Matka příroda zeptala slepýšů, jestli by chtěli vypadat stejně jako on, všichni do jednoho souhlasili.



 



Od té doby slepýš, přestože je ještěrka, vypadá jako had. Spokojeně se plazí travou a nejspíš si už ani nevzpomene na doby, kdy měl malé, nešikovné nožky.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

mooNy L.26.2.2017
 

Napriek tomu, že som z rozprávkového veku dávno vyrástla, rozprávkam neviem odolať.
Tvoje si zaslúžia všetky hviezdy na literárnom nebi :)

pekný deň :)

Jarka Lainesová22.6.2016
 

Původní příběhy Matky přírody zde již nenajdete, jelikož se připravují na vydání pod názvem Pohádky Matky přírody. Prozatím zde máte na ochutnávku novou pohádku.

Dostálová Lenka30.4.2015
 

Jaroslavo,

Příběhy Matky přírody jsou velice nápadité a hlavně originální! Jsou vytvořené tak akorát, aby se děti poučily o přírodě a zároveň se nevyděsily i krutějších pravd, které v přírodě vládnou (například příběh s kukačkami).
Občas jsem našla nějaké ty pravopisné chybky, ale není jich mnoho. Například ve 4. pádu se píše krátce "ji", nikoli dlouhé "jí". Také bych se vyvarovala častého používání slova "no", zvláště, mluví-li sama Matka příroda! Sem tam zápolíte i s interpunkcí v přímých větách.

Jsem ráda, že jsem konečně našla něco, čemu můžu dát bez obav všech pět hvězdiček. Příběhy Matky přírody bych jednou ráda viděla v knižní podobě.

Lenka D.

Jarka3.5.2015
 

Dobrý den Lenko,
jsem ráda, že Vás pohádky zaujaly. Děkuji za upozornění na "ji" / "jí" - s tímhle stále bojuji. Neznáte nějakou mnemotechnickou pomůcku, jak se této nepříjemné chybě vyhnout? Každopádně povídky pročtu a opravím.

Lenka Dostálová5.5.2015
 

Zdravím,
bohužel žádnou vhodnou pomůcku neznám. Pouze si pamatují, že ve čtvrtém pádě je krátce "ji". I když výjimky se najdou snad všude! Čeština je v tomhle potvora.

Vojtěch Záleský11.5.2015
 

Dobrý den,
je to jednoduché, stačí si pomoci ukazovacím zájmenem. Když vidím tu dívku, vidím ji. Když to říkám té dívce, říkám to jí. Dlouhé ukazovací zájmeno rovná se dlouhé osobní.

Jarka11.5.2015
 

Vojťechu, super. Moc děkuji. Hned půjdu prověřit všechny pohádky.

Miroslav Strnad29.3.2013
 

Jarko. Ani neváhej! Své pohádky si pozorně přečti, aby se ti neopakovala stejná slova či výrazy a HNED to pošli hl.gestorce, paní Dočekalové na posouzení.Pohádky a příběhy jsou poutavé atd...

Anka30.7.2012
 

Hezký nápad, moc se mi líbí. Je to poučná pohádka nejen pro děti. :D

Bety6.7.2012
 

Pěkná pohádka, dobrý nápad s listy a jehličím... :))

Fahrnerova30.6.2012
 

Taky líbí. Je to pěkná povídka...

Miroslav Strnad26.6.2012
 

Jaruško. Mám moc rád výrazy Matka příroda. Sám se jimi řídím. A příběhy z říše stromů se mi moc líbí. Hodně štětí v další tvorbě přeje Mirek.

Jarka27.6.2012
 

Mirku, díky za reakci. Příběhy z přírody se mi píší opravdu dobře. Ještě raději tvořím pohádky o zvířátkách. Mé děti si vždy určí, o jakém zvířeti mám psát a pak už jen zbývá čekat na inspiraci. I tobě přeji spoustu dobrých nápadů při psaní.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jaroslava Lainesová

O mně

V osmi letech jsem napsala první říkanku, když mi bylo sladkých - náct, psávala jsem romantické básničky a od té doby co mám dvě děti jsem vyměnila poezii za prózu a vymýšlím pro ně pohádky. Nepovažuji se za spisovatele, jen miluji knihy a vše co s nimi souvisí.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •