IKAR CZIKAR CZ

Kavárenská (Jakub Zemánek)20.3.2015
 

5
 počet hodnocení: 4
přečtené 2717, Komentáře 3

 

Kavárenská

V tramvaji bylo narváno. Bylo v ní tolik lidí, že z ní několik slabších kousků nechtěně vystoupilo, když se na zastávce otevřela. Všichni zvedli, narovnali, oprášili a pochroumané kosti protáhli docela rychle, vrátit se ale nestačili. Poslední dveře obsadil mohutný pán s knírkem, trochu roztržitý. Držel za kabát drobnějšího člověka v šedivém klobouku, člověka s nešťastnou tváří a vyděšenýma očima. Držel ho asi jako králíka nebo čerstvě chyceného zloděje. V zatáčce jím přeleštil skleněnou výplň. Na další zastávce se mu útlý balík vzpříčil mezi paní s holemi a paní bez holí.

            „Sakra ženská, necpěte se!“

            „No dovolte?!“ přibouchla holí čísi nohu oslovená. Kdosi zaskučel.

            „Vy ne, tahleta!“ upřesnil hromotluk s knírem a holí přiražený nasadil vražedný výraz.

            „Tak budete vystupovat nebo ne?!“ křikla skutečné oslovená Tahleta a pokusila se hromotluka odsunout. „Zavazíte!“

            Pán s knírem výhružně zavrčel. Asi jako nachlazený medvěd. Chvilku se tak i tvářil. Pak svůj vychrtlý doprovod vyrval z útrob tramvaje násilím, což patrně někoho stálo přeražená žebra, ale ocitli se na chodníku zrovna ve chvíli, kdy tramvaj někoho přivírala.

            „Poslyšte,“ ozval se střízlík, vlečen přes dlážděné náměstí, „já vám povídám, že to k ničemu nebude!“

            „Věřte mi že bude, honem, rychle!“

            „Ale já s tím přeci nic nezmůžu!“

            „Jedině vy s tím něco zmůžete!“

            „Ale já přeci nejsem vůbec…“

            „Tady to je!“ nenechal ho hromotluk domluvit a smýkl jím k výloze kavárny.

 

Kavárna to byla naprosto obyčejná. Tak zoufale obyčejná, že by ji byl nenašel nikdo, kdo by ji nehledal. Hleděli oknem dovnitř a neviděli nic než řady stolků, řady židlí, na některých byli i lidé. Na některých židlích. Mezi tím vším běhal číšník.

            „Teď uvidíte,“ zaklesl se hromotluk očima do číšníka a čekal. Čekal tak dlouho, že sebou párkrát cukla velká ručička na kostelních hodinách kdesi v pozadí předkavárenské scenérie.

            „No tak snad že bychom tady přestali šaškovat a já bych šel,“ znovu se pokusil o úprk útlý nebožák v klobouku.

            „Ne, každou chvíli!“

 

Číšník se prosmýkl kolem okna, až před ním museli leknutím uskočit, i když je dělilo silné sklo, a zaplul za barový pult.

            „Teď!“

            Sotva hromotluk s patřičným důrazem oznámil onu zlomovou chvíli, nestalo se vůbec nic. Jediný, kdo na cosi fascinovaně hleděl, byl on sám. Střízlík hleděl fascinovaně na něj, ale z úplně jiného pohnutí mysli.

            „Nejste vy tak trochu blázen?“ otázal se ve vší slušnosti.

            „On je blázen, on! Dívejte se na něj!“ snažil se ukázat na číšníka za barem tak, aby nebylo poznat, že na něj ukazuje a přece aby bylo jasné, že ukazuje právě na něj.

            „Stojí,“ zhodnotil pán v klobouku závažnou duševní chorobu číšníkovu.

            „Vždyť on mluví! Copak to nevidíte?!“

            „To je nějak v nepořádku?“

            „On mluví k nádobí! Nikdo u něj nestojí, telefon nemá. Hledí do hrnků a mele. Pozoruju ho už delší dobu. Začne vždycky v pět hodin a minimálně hodinu toho nenechá.“

            „Aha.“

            „Tak co na to říkáte? Blázen, že? Jaká je diagnóza? Jmenuje se to nějak? Není to tenhleten, schizofrenik? Řekněte mi co to je! Vrtá mi to hlavou už půl roku!“

            „Proč vám něco takového proboha vrtá hlavou?“

            „Nevím. Rozčiluje mě to. A mě když něco rozčiluje, musím tomu přijít na kloub.“

            „Co se ho zeptat?“

            „To víte že jsem se ho ptal, ale ten mluví pořádně jenom s tím nádobím. Tak co mi o něm řeknete?“

            „Já nevím, co bych k vám k němu měl zrovna já říkat!“

            „Vždyť jste psychiatr! Proto vás sem táhnu!“

            „Kde jste na to přišel?“

            „Říkali, že jste doktor! Přes tyhlety, přes myšlenky.“

            „Já jsem doktor filozofie!“ zaúpěl střízlík.

            Hromotluk mrkal.

            „Ale takto z laického pohledu, nevím jestli je blázen uvnitř nebo venku!“

            „Sakra chlape tak proč vás sem táhnu?!“

            „To by mě taky zajímalo!“

            „Víte co… sbohem!“

            Tak se v přátelském duchu rozešli. Ještě dlouho se po sobě otáčeli, s nechápavým úžasem v očích.

 

 

            „Hele, někdo na tebe hledí.“

            „Kdo? Někdo chce platit?“

            „Houby platit, zírají na tebe, tam venku. A posuň mě, nevidím!“

            „Na ty venku?“

            „Ti jsou mi ukradení! Na čtyřku jsi položil konvičku na mlíko a já na ni nevidím!“

            Číšník opatrně pootočil bílý šálek.

            „Perfektní,“ šálek spokojeně vydechl. „Vidíš ji? Ne abys mi ji rozbil!“

            „Já?!“ pohoršil se porcelánem varovaný personál.

            „Ty. Jako tu cukřenku minulý měsíc.“

            „Stane se.“

            „Stane se,“ zaskřípal šálek nespokojeně, „zabije mi ji chvilku před svatbou a ono se stane!“

            „Vždyť vy byste se stejně nevzali,“ odvětil číšník zatímco přebíral peníze od starší dámy, čímž si patrně zrušil spropitné, protože si ta slova vzala osobně a maje sama před třetí svatbou, dožadovala se vedoucího schopného vyslechnout stížnost. Musel se dlouho omlouvat.

            „Ale vzali! Už to bylo na… na spadnutí snad ne, br. Už to skoro bylo! Pak ji vezme do ruky nemehlo a všechno v …“

            „Ale no tak!“

            „V háji. Chudinka. Malá. Sladká.“

            „Moment,“ vzdálil se číšník ke stolu a šálek na okamžik lítostivě zmlknul. Dlouho to nevydržel, málem nadskočil, když si po číšníkově návratu přečetl objednávku.

            „Neber to! Ať si dají něco jiného!“

            „Proč zase?“

            „Vytáhneš ten protivný hrnek, zase!“

            „Aha. Tak já tam prostě půjdu, ukloním se a řeknu vážení je mi líto, ale rozhádal se mi porcelán, dejte si minerálku.“

            „Jsem rád, že si rozumíme.“

            „A jinak jsi normální? Stejně půjde na stůl.“

            „Ale pak se tady bude sušit. Blbec skleněný namyšlený. Ožralý!“

            „Taky kvůli jednomu urážlivému hrnku nebudu první kavárna s nealkoholickou irskou kávou!“

            „Byly bychom originální.“

            „A divní.“

            „Jo. Teď jsme normální. Jsme mluvící nádobí a jsme normální,“ hudroval si ještě pod ouško. Pak ho to přešlo, vidět nenáviděného kolegu plného vroucí kávy je poměrně příjemný zážitek.

 

Než se nenáviděný kolega vrátil a nechal ze sebe smýt následky objednávky. Spokojeně se dal postavit na kraj pultu a zatímco co osychal, panovalo mezi nimi napjaté ticho.

            „Nic neřekneš?“ nevydržel nakonec porcelánový šálek mlčení skleněného.

            „Já si nemám co říct s druhořadou keramikou.“

            „Porcelán!“

            „Navíc nevzdělanou.“

            „Mám na to dole razítko!“

            „Ty si dolů nevidíš, nejsi průhledný.“

            „Řekli mi to.“

            „Kdo?“

            „On!“ označil keramický porcelán číšníka.

            „Ten často lže, už ti řekl i že z tebe hosty nepálí prsty.“

            „Mě ještě nikdo neupustil, jako někoho.“

            „Ano. A já se přitom nerozbil, jako by se rozbil někdo. Na tisíc střepů. Jenom by ho smetli a vyhodili. Trapná napodobenina z továrny.“

            „Hlavně, že tebe vypěstovali!“

            „Já jsem foukaný, ruční výrobek.“

            „O tom nepochybuj, nikdo není foukanější než ty.

            „Samá závist a nesmiřitelnost s vlastní ubohostí. Nepleť se mezi nás ušlechtilé.“

            „Hromádka recyklovaných střepů si bude vyskakovat.“

            „Než být uplácaný z bláta, radši střepy. Nech do sebe něco nalít a běž se nechat oslintat, ať je tady chvíli klid.“

            „To by se ti líbilo. Tady budu, ani se nehnu.“

            Hnul se, číšník jejich debatu nepostřehl a neomylně sáhl po jediném šálku, který si sahání vysloveně nepřál. Ještě v letu na tácku se rozčiloval, že morální zrůda kavárník podrývá naschvál jeho autoritu.

 

            „Skutečně se mi to líbilo, měl jsi pravdu,“ přivítal společnost skleněný, když host zaplatil a šálek zaujal opět svůj kout pultu.

            „Na tebe taky ještě dojde.“

            „Nalijí do mě whisky… ano, je to kruté ale myslím, že to nějak přetrpím.“

            „Doufám, že někoho zalkneš.“

            „Určitě mu nepustím do krku lžičku.“

            „To bylo jednou a přežila to!“

            „Odvezli ji…“

            „Ale přežila to.“

            „Ale odvezli ji, nohama napřed. Moc nechybělo a překryli by ji plachtou. Nechci se chlubit, ale já ještě nikoho nepřizabil.“

            „Je to jenom otázka času.“

            „V tom případě můžu být klidný, s tebou se vleče.“

            „Prosímtě,“ obrátil hrnek svá slova na číšníka, „můžeš pro mě něco udělat?“

            „Co?“

            „Šlápni na něj! Bude to vypadat jako nehoda. Při nejhorším řeknu, že na sebe šlápl sám.“

            „Dobře víte, že se mezi vás nehodlám plést,“ odspěchal k nějakému stolu.

            „Smiř se s tím, hliněnko, já tě přežiju.“

            „Leda bych se sám zoufalstvím skutálel na zem!“

            „Posluž si. Zoufalý jsi dost.“

            „Starší mají přednost.“

            „Ale! Tak už jsme zmoudřeli? Už nás pustila ta volovina s čínskou dynastií?“

            „To nebudu komentovat,“ urazil se šálek.

            „Vzácný kousek, starožitnost. S razítkem výroby.“

            „Tak jsem se jednou spletl, no!“

            „Porcelánový hrneček z dynastie Šang…“ propukl skleněný šálek na irskou kávu v skleněně znějící smích.

            „Zase tak směšné to není!“

            „Bylo by ti něco přes tři tisíce let.“

            „Ha ha ha…“

            „A vyrobili by tě pět set let před objevením porcelánu.“

            „Víš co… drž už ucho. Taky bych ti mohl něco připomenout.“

            „Jako třeba co?“

            „Jako třeba rodokmen. Tetička křišťálový lustr na zámku v Chambord…“

            „Taky že byla.“

            „Strýček Rimbaudova láhev absintu.“

            „To je taky pravda.“

            „Vždyť už ti ty pohádky nežerou sni vidličky na dezerty, a to jsou naivní slepice, to každý ví!“

            „Já na svém vznešeném původu trvám!“

            „Trvej si, to je tak jediné co si s tím můžeš. Vlastně ještě něco si s tím můžeš…“

            „Tak dost,“ odsunul je do sebe číšník. „Bolí mě z vás hlava, za trest půjdete oba k jednomu stolu.“

            „To neuděláš!“ vyhrkla dvojice nádobí jednohlasně.

            „Hned teď.“

            „Jestli mě s ním dáš k jednomu stolu, začnu mluvit! Před lidma!“

            „Opovaž se.“

            „Opovaž se, prosím, opovaž se,“ povzbuzoval kamaráda skleněný.

            „Jestli cekneš, hodím s tebou o zeď,“ přidal výhružku číšník.

            „Prosííím,“ zapištěl skleněný zvlášť nadšeně a úpěnlivě.

            „Pro tebe to platí taky.“

            Oba radši ztichli.

 

U stolu seděly dvě dámy. Zamračené, všechno okolo s opovrhujícím výrazem sledující. Zkušený a konverzací vlastního nádobí nerozrušený kavárník by v nich poznal kritičky restaurací na půl druhého sta honů. Ale i zkušený kavárník, vytočí-li ho upovídané hrnečky, ztratí ostražitost. Komu nese kávu si uvědomil příliš pozdě a i když na okamžik zvážil, že by se k dámám ještě vrhnul a vyrval jim nápoje z rukou, nechtěl poškodit pověst kavárny a raději se oddal marné naději, že to dobře skončí.

            Prvních dvacet vteřin šlo skutečně všechno perfektně.

            „No. Tedy. Ehm,“ ohodnotila dáma kávu, když poprvé usrkla.

            „Ha ha.“

            „Co to bylo?!“ ta samá dáma nastražila podivně kroucené uši.

            „Co bylo co?“ odvětila druhá a měřila si kamarádku jako by na ni chtěla psát taky posudek.

            „Něco se mi asi zdálo. Káva mi nechutná. Samozřejmě. Tobě?“

            „Bodejť by chutnala, z hliněného…“ zašeptal skleněný šálek, když byl po upití odložen zpátky na stůl.

            „Já jsem spokojená.“

            „Vidíš? A to je rozdíl mezi kvalitním nádobím a vadným kusem ze slev,“ opět přidal šeptem skleněný.

            „Tohle odvoláš nebo začnu křičet!“

            „Ani mě nehne. Nebude mi rozkazovat cetka co málem skončila jako květináč.“

            „Omluv se nebo zakřičím a on tebou hodí taky!“

            Chvilku bylo takové zvláštní ticho. Takové strnulé, jako by nikdo nevěřil vlastním očím. Nebo vlastním uším. Rozčílený šálek se rozhlédl po kavárně. Všichni na něj zírali.

            „Jejda. To bylo nahlas?“

 

Nastala nefalšovaná panika. Slabší povahy začaly pištět, méně slabší ječet, silnější utíkat a nejsilnější jen ustupovat. Nějaké dítě se mluvícím hrnkům divilo, ale na rozdíl od dospělých s nimi nemělo žádný závažnější problém. Kritičky neomdlely jenom proto, že by přitom mohly zapomenou na některý z důležitých detailů okamžiku, který vydá na pět až sedm obálek odborného kulinářského časopisu. Číšník třeštil oči a nemohl uvěřit, že se to opravdu stalo. Zrovna teď, po pěti letech, kdy všechno nádobí vydrželo dodržovat před hosty absolutní ticho.

            Když k němu přistoupil jakýsi pán, zřejmě už dostatečně vzpamatovaný, aby vznesl poměrně konstruktivní dotaz, a sice čeho že to právě byli svědky a zda to není legrace pro pobavení hostů a pokud ano, jestli by ji nechtěli předvádět pravidelně, musel nejdřív dotázaného probrat z polomrákot.

„Ne. To není legrace. To je, pane, prokletí. Každý den, přesně v pět, začnou mluvit. Jednou v učení polijete kávou čarodějnici…“

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Valerie Urbanová20.7.2015
 

Nevím proč, ale nějakým zvláštním způsobem mi to připomíná jemný humor Jiřího Trnky v Zahradě.
Povídka se mi tedy moc líbíla, je to krásné čtení.

ravenrob27.3.2015
 

Moc hezká, úsměvná. I mně se líbí.

KayTee26.3.2015
 

Opravdu povedená povídka. Moc jsem se bavila :-). Zpětně mi teď přijde možná zbytečná zápletka s tramvají a celkově s pánem zírajícím přes výlohu. Nebo by se k němu mohl autor ještě na konci nějakým způsobem vrátit, aby se kruh uzavřel. Ale nápad skvělý, mluvící nádobí je vtipné, styl psaní je jasný, stručný, hezké dialogy. Líbí se mi to.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •