IKAR CZIKAR CZ

Kateřina Tučková: Psaní jako nemoc
 

U mě ta věc propukla úplně banálně.

Nositelem nákazy byly zřejmě vánoční knížky, knížky k narozeninám, pak časopis Malý čtenář, který nám doputoval do školních lavic na základce a u kterého jsem vždycky probrečela večer, protože objednávkový list, respektive peněženka rodičů, měla určité limity, které zdaleka nestačily mým požadavkům. Taky knihovna, kterou jsem na malém městě objevila poměrně pozdě, a která se pak stala mým poškolním útočištěm. Symptomy infekce taky vykazoval dědeček, který týdně oprašoval knihy pečlivě vyrovnané v policích a někdy, ale to jen vzácně, mě přizval na prohlídku svých pokladů. Románů na pokračování, které ve třicátých a čtyřicátých letech vycházely v denících a magazínech, a které on jako kluk s nevyčerpatelnou pravidelností vystřihoval a sbíral. Ty do zažloutlého novinového papíru zabalené útržkové knihy, dnes zabírají police mé knihovny a čas od času je oprašuju se stejným zajíknutím, s jakým jsem se k nim kdysi snažila tajně dostat, to když dospělí v kuchyni řešili cosi nad kávou.

Takhle, řekla bych, to vzniká běžně. S úctou ke slovům sevřeným do desek s potiskem, s úctou k vazbám, které nesou jména těch, o kterých se mluví ve škole, se vztahem k hrdinům, které nejde vypudit z hlavy. První, kterou jsem ne a nechtěla opustit já, byla Anna ze Zeleného domu. Poté, co jsem překonala slzy dojetí nad koncem dívčího románu, jsem se kvapně chopila propisky a začala sepisovat čtvrtý díl. Jen tak, pro sebe, protože jsem nemohla být bez okolností té knihy. Nedokázala jsem si představit, že ztratím Annu, její strohou tetu, dům na kopci nad městečkem, ke kterému se přijíždělo po dlouhé písčité cestě…

I když žánrové priority se mi postupem času výrazně proměnily, dodnes je pro mě takový pocit tím nejdůležitějším měřítkem – pokud beletristickou knihu po přečtení nechci opustit, byla pro mě dobrá a její esprit ve mně zůstane napořád.

To s Annou se stalo v době, kdy jsem už věděla, že povolání snů je být spisovatelem. Potíž byla v tom, že nebylo zřejmé, čím se ti spisovatelé živí a kde vůbec žijí. V Kuřimi tedy na konci 80. let aspoň žádný nežil. Zato tam byla TOSka a řada praktických oblastí, kde se realizovat. Kuličkárna, slévárna, montérna, a v nich ženské, které dělaly jeřábnice, co si prý nahoru do kabiny nosily prázdnou plastikovou lahev, aby nemusely slízat, když se jim chtělo čůrat, nebo ženské co stály u mašin a strkaly pod lis kusy kovu, nebo takové, které seděly v teple skladu a vydávaly vzorky. Jenže já bych se svým prospěchem skončila nejspíš na osobním nebo v účtárně, říkávala pyšně maminka.

Naštěstí se i Kuřimem převalila revoluce a nějak se dalo všechno do pohybu a do Brna už nebylo tak daleko, abych do něj nemohla dojíždět na gympl a pak na fakultu a do práce, abych si obhájila ten podivný dvouobor, který jsem se rozhodla vystudovat. Literaturu a historii umění. A tam to dospělo do terminálního stadia, ta věc se uzavřela.

Poznala jsem, že spisovatelé skutečně žijí, píší a vystupují, a pak už nic nebránilo tomu, pokoušet se mezi ně vřadit s nesmělými výstupy, které se mi za ta léta nahromadily v šuplíku, respektive ve složce „MŮJ KRAJ,“ která na mě dodnes žlutě mrká z plochy obrazovky počítače.

Rozhodující roli v tom procesu sehrály nejrůznější literární výzvy, na něž jsem reagovala zasláním povídek, a když byly úspěšné, tak posléze časopisy Literární noviny, Tvar a almanach Weles, kde se nabízí prostor i pro nezavedené autory.

Zpětně se zdá, že to šlo skoro samo, ale ještě si dobře vzpomínám na ty první kroky, které stály neuvěřitelné množství sil. A které by nebyly úspěšné, kdyby je nevedla hrstka lidí, kterým se chtělo mé texty číst, a kteří se nebáli mi uštědřit políček v podobě trefné rady, i když se špatně poslouchala. To díky nim se těch několik stránek z mých prvních rozsáhlejších prací dostalo do tisku, pak na stoly redakcí nakladatelství a nakonec v podobě knih i na pulty obchodů - a k opravdickým, živým čtenářům!

 

 

Mgr. Kateřina Tučková (1980)

 

  • Vystudovala gymnázium a poté dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, v současné době je doktorandkou Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Její specializací je české umění druhé poloviny 20. století.
  • V roce 2004 založila projekt ARSkontakt, který je určen k podpoře tvorby mladých malířů. Od roku 2006 pracovala jako kurátorka brněnské neziskové galerie zaměřené na prezentaci tvorby nejmladší generace výtvarníků, nyní pracuje jako nezávislá kurátorka.
  • Je autorkou řady odborných publikací z oblasti umění (Nová trpělivost: Hranice ustupují, 2007, TRANSFER, 2008 nebo Normální malba, 2009 ad.). V řadě z nich propojuje nejen své odborné, ale i literární zkušenosti – kniha Můj otec Kamil Lhoták je beletrizovaným životopisem malíře Kamila Lhotáka nahlíženého očima vlastního syna (vydalo Nakladatelství Vltavín, 2008). Je autorkou monografie o spisovatelce Věře Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo (vydalo Nakladatelství Vltavín, 2009).
  • Beletristicky debutovala v časopise Tvar v roce 2003, povídky publikovala v časopisech Netřesk, Tvar a Weles. Její knižní prvotinou se stala novela Montespaniáda (Nakladatelství Větrné mlýny, 2006), její povídka Poslední večer byla zařazena do Čítanky současné české ženské povídky Ty, která píšeš (Nakladatelství Artes Liberales, 2008).
  • V roce 2009 vydalo Nakladatelství Host její kontroverzní román o osudu Čechů s německou národností odsunutých po II. světové válce z Brna s názvem Vyhnání Gerty Schnirch, který získal Cenu Knižního klubu (Cenu čtenářů) Magnesia Litera 2010 a nominace na Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu Jiřího Ortena.
  • Její texty se překládají do pěti jazyků.

 


Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: