IKAR CZIKAR CZ

Bezejmenný (Jiří Vítovec)12.5.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 308, Komentáře 0

 

Kapitola 8.

Poušť



 



Voják procházel mezi domy a nedokázal potlačit třes, který mu vibroval vnitřnostmi. Věděl, že zatím neviděl nikoho z těch, před kterými přes poušť utekli, ale i tak byl pořád v nepřátelské zemi a jediný, kdo by mu dokázal pomoct, je jeho velitel, který ví tolik o zdejší zemi, jakoby tu vyrůstal. Co když také patří k nim?



Uprostřed shluku domů svítilo díky měsíci pět zrcadel. Vodní plochu tu pomocí kamenů ohraničili tak, aby se k ní dalo dostat z více stran a nekalila se pískem. Zaklekl k jedné z tůní a začal plnit lahve. Zraněná ruka ho zdržovala, ale nakonec měli zase vody na několik dní. Vstal a navěsil na sebe všechny lahve, které k sobě svázal, aby je mohl lépe nést. Vešel do uličky, kterou přišel, když za sebou uslyšel hluk. Naklonil se tak, aby viděl za roh a zahlédl dvojici mužů táhnoucí dalšího muže. Nevzpínal se, takže byl nejspíš omráčený. Zato jeden z mužů tiše klel. Za ním se ještě v písku kutálel nějaký starý hrnec, který před chvílí shodil. Položili bezvládného k jednomu z jezírek a nakonec mu podřízli hrdlo. Krev začala ihned téct do vody. Muž se ani nevzbudil. V tomhle chabém světle nedokázal voják rozeznat, jakou barvu má oblečení těch dvou mužů, ale ať už patřili ke komukoliv, nechtěl, aby o něm věděli.



Dorazil k velbloudům zrovna ve chvíli, kdy jeho velitel na jednoho z nich nakládal sedlové brašny. „Pane,“ zašeptal mu, když mu podával lahve s vodou, „právě jsem viděl, jak dva muži podřízli jiného v napajedle.“



„Tráví vodu,“ špitl nadřízený, „dobrá, musíme tedy hned vyrazit. Podařilo se mi koupit jen jednoho,“ řekl a poplácal velblouda po hřbetě.



„Unese nás oba?“



„Dost daleko na to, abychom unikli tomu, co se tady chystá.“



Přesto, že se ve městě nacházela jediná oáza na kilometry daleko, ani se za ním neohlédli, když odjížděli. Jakmile odjeli z dohledu, vyrazili tryskem, aby se dostali co nejrychleji dost daleko. Voják nedokázal určit, jak daleko jeli. Vždyť tady se zdá všechno stejné. Ne. Tady je všechno stejné. Jen písek a duny. Vždyť ani ty hvězdy nejsou stejné jako u nich doma. Po době, kdy už ho z rychlé jízdy bolely záda, velbloud zpomalil a jeho oddechování tak bylo slyšet mnohem jasněji.



Tohle se jízdě na koni nepodobalo. Spíš to připomínalo loď. Člověk se houpal z jedné strany na druhou, ať dělal, co chtěl. Jen zkušený člověk to v tuhle noční hodinu dokázal ustát a tím voják rozhodně nebyl. Usnul dřív, než mu hlava spadla na záda jeho nadřízeného.



 



To vedro. Nenávidí tuhle zem. Do očí mu pralo slunce a v puse měl sucho, že nedokázal říct hlásku. Zakryl si oči, zatímco si sedal a snažil se slinami svlažit hrdlo. V druhé ruce ucítil lahev. Napil se z ní a pak znovu a znovu. „Ne tak rychle,“ zarazil ho hlas, „jen si tím ublížíte. Tady musíte pít pomalu.“



„Kde to jsme?“ Jeho chraplavý hlas připomínal spíš drtič kamenů.



„V poušti,“ odpověděl velitel a prohrábl uhlíky v ohni.



„A konkrétněji?“



„Víte, kde je Habdara?“



„Ne.“



„Pak vám musí stačit, že jsme v poušti,“ řekl velitel a pokrčil rameny, „dost daleko od té oázy, ale i dost daleko od další zastávky,“ doplnil nakonec.



„Kam to vlastně jedeme? Myslel jsem, že naši lidé byli čtyři dny jízdy. To bychom je zítra mohli dohonit.“



„Tam nejedeme. Neprozradím další náš tábor. Mám v Habdaře nějaké známé a jestli tu někdo zabíjí místní, určitě to už někdo řeší. Mohli by nám pomoct.“



„Vy už jste tu vážně dlouho, co?“ Vojákův hlas se s každým douškem vody vracel k původním hodnotám.



„Dlouho. Příště byste si měl na noc převázat ústa šátkem. Nedostane se vám do nich tolik písku.“



Voják přikývl. „Pane, na čem to vlastně vaříte?“



„Velbloudí trus. Je to to jediné, čím se tady dá topit.“



Muži to nevadilo. Hlavně, že je jídlo.



 



Přejít poušť k dalšímu městu jim zabralo dalších několik dní. Naštěstí tohle se chlubilo větším počtem obyvatel a lepší architekturou a ztratit se v něm nebylo tak těžké. Vypadali jen jako další poutníci. Velitel je odvedl k domu, který kromě dvou balkónů vypadal úplně stejně, jako všechny ostatní, ale jakmile vešli dovnitř, bylo jasné, že je mnohem větší, než se dalo soudit. Velblouda jim ustájili a pak je usadili do místnosti s podlahou pokrytou vrstvami koberců a velkými polštáři místo židlí.



„Nejez a nepij nic, co před tím neochutnal hostitel,“ zašeptal mu velitel, když se usazovali ke stolu.



Druhé dveře do místnosti se rozletěly a v nich se objevil vysoký polonahý snědý muž s vlasy dlouhými na ramena a vousy na prsa. „Manugo,“ zvolal a rozhodil pažemi. Velitel vstal z polštáře a s mužem se objal. Oba si něco zašeptali do ucha a pak se posadili vedle sebe ke stolu. Voják si mohl hostitele konečně prohlédnout. Měl zlato-oranžové kalhoty s širokými nohavicemi a rudý pásek. Kolem obou zápěstí náramky z kůže a na nich ozdoby v podobách pouštních zvířat. Na obou rukách prsteny a nad bicepsem pravé ruky zlatý kroužek. S klidným srdcem by ho označil jako okázalého obchodníka.



„Manugo, můj příteli,“ začal muž a vzal džbán, aby nalil pití, „tak už jsi přestal se zabíjením našich lidí?“



„A přestal jsi ty s nájezdy na naše osady?“ odpověděl mu velitel a chopil se nabízeného poháru. Oba se na sebe podívali a usmáli se.



„Myslel jsem, že tě neuvidím několik let,“ pokračoval hostitel a vojákovi až teprve teď došlo, že mluví jejich řečí. Ihned poté se muž na něj podíval, usmál se a podal mu další pohár. Mezi jeho zuby se zablýskl jeden zlatý.



„Okolnosti se změnily.“



„Ty se mění každý den a přesto jsem tě neviděl už přes rok,“ odpověděl muž, pozvedl pohár a napil se. Jeho hosté ho následovali.



Velitel se rozhodl téma rozhovoru stočit jiným směrem. Na politické řečičky ho nikdy neužilo.



„Kdybys jel na jihozápad,“ začal velitel, „po týdnu bys nejspíš našel hnijící těla vojáků království a lidí z kmene Tauma. Ještě před tím bys ale objevil zmasakrovanou karavanu a ještě před ní vyvražděné Chalas s otrávenou vodou.“



„Víš, ani jako můj přítel bys neměl mít tolik drzosti vyprávět mi o vraždění mých lidí.“ Pohrozil mu hostitel. Hned poté se usmál a strčil si do pusy kuličku hroznového vína.



„Ne. Myslím, že bych měl. Uznávám, že moji a tvoji lidé tam spolu bojovali. Koneckonců, jsme ve válce. Jenže to nejsou okolnosti, které by mě přinutily přijít až sem.“



„Manugo, říkáš mi moc věcí a stejně mi neříkáš to podstatné. Přestaň kecat a začni mluvit.“



„Tam v poušti nás napadli lidé z pouště, kteří měli na sobě modré oblečení. Zabíjeli jak moje vojáky, tak i ostatní pouštní lidi.“



Hostitel se konečně tvářil, že ho téma zajímá. „A ta karavana a oáza?“



„Nevíme jistě, že to byli ti samí, ale když jsme jim unikli, viděli, kam jedeme. Karavanu jsme našli druhý den a když jsme odjížděli z Chalas, viděli jsme je trávit vodu.“



„Oh, Manugo, tys utekl z bojiště? To bych nečekal.“ Na jeho tváři se objevil škodolibý úsměv.



„Musel jsem jet varovat ostatní.“



„A místo toho jsi je přivedl sem,“ konstatoval muž, „Manugo, máš pořádné potíže. Vím, že chceš vědět víc a že chceš pomoct, ale jediné, co ti mohu nabídnout, jsou nějaké peníze,“ pak se předklonil a tišeji dodal, „ale tys mi v téhle věci pomohl víc, než ti to mohu oplatit.“ Znovu se narovnal. „Můžete se najíst a napít. Mezitím vám nechám donést nějaké peníze, ale pak musíte pryč. Tohle není doba, v níž by mohl někdo v mém domě vidět pochybné cizince.“



„Děkujeme ti,“ odpověděl velitel a muž odešel.



„Co to...“ začal voják.



„Tady ne,“ sykl velitel, „najezte se a půjdeme.“



Snědli ovoce z mísy, kterou měli na stole a pak se vydali do vstupní haly, kde na ně čekal sloužící. „Tohle vám posílá pán,“ řekl a podal jim váček s penězi. Váček velký sotva jako meruňka. Voják si odfrknul. „Tohle nám má pomoct?“ pomyslel si. Velitel však váček s díky přijal. Odvedli je do stájí, kde jim předali jejich velblouda a vyprovodili je ven.



„To je teda pomoc,“ zamumlal voják, když vedl zvíře za svým velitelem.



„Neremcejte a pojďte,“ napomenul ho nadřízený a odvedl je do jedné z bočních uliček. „Měl byste prohlédnout sedlové brašny.“



Voják se s pochybovačným úšklebkem otočil k sedlu a rozepnul první brašnu. Přišlo mu, že je těžší, než byla před tím. Div, že se nevysypala, když ji rozepnul. Z jejích útrob na něj zářily zlaté mince. „Do psí...“



„Kajlan je riskantní obchodník, jak sám o sobě rád tvrdí,“ začal potichu velitel zatímco sledoval ruch na hlavní ulici. „Živí se tím, že dováží věci, které se některým místním vlivným nelíbí. Nemůže přijmout cizí lidi a naložit jim peníze. Musí to dělat tak, aby to nikdo neviděl a nemohli ho obvinit, když už takhle při obchodu riskuje.“



„Co uděláme teď?“



„Měli bychom se někde ubytovat a nechat vám ošetřit tu ruku.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Vítovec

O mně

S přestávkami tvořím již jedenáct let. Mám v "šuplíku" nějakou tu naivní fantasy prózu. Nyní mě však nejvíc láká humorná fantasy ve stylu Terryho Pratchetta nebo pak poněkud složitější fantasy příběhy s více příběhy a postavami. Připravuji i jiná díla, ale času je méně, než člověk na tolik tvorby potřebuje.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •