IKAR CZIKAR CZ

Daleko za hvězdami (Pavlína Bartošová)11.10.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 39, Komentáře 0

 

Kapitola 2

Seděla v autě s cizím, ale sympatickým mužem a dlouho neřekla ani slovo. Nepřítomně hleděla před sebe a stále dokola si přemítala události dnešního dne. Měla dojem, že celý dnešek je jen sen. Vždyť rozmačkat klíče od auta, které ji mělo dovést domů a ještě ve vlastních dlaních, je absurdní stejně, jako bývají sny, které by mohly vystihovat náš skrytý strach. Ona si ale byla svou bdělostí až příliš jistá, než aby se spokojila s tak jednoduchým vysvětlením.



Baldwin, muž, s nímž usedla do auta, se také ke komunikaci neměl. Měl dojem, že není o čem mluvit. Byl přesvědčen, že je dívka na místě spolujezdce se vším seznámená a potřebuje jen čas na to, aby se s tím vším sama vyrovnala. Snad je trochu zaskočená, ale rozhodně by ho nenapadlo, že brunetka v jeho autě nemá nejmenší tušení, co se s ní dneska děje.



Zoie se pokoušela zorientovat se ve své hlavě, v níž zatím ale neustále bloudila v kruhu. Přitom se podívala na muže za volantem a přemýšlela, jak je možné, že právě on, který ji vůbec nezná, vypadá, že má ve všem jasno. Vůbec mu nepřipadalo divné, že si rozmačkala klíčky od auta. Ani v nejmenším se tomu nedivil. Vedle ostatních vypadal stejně jako kterýkoliv z nich. Snad jen to, že byl rychlejší a jeho pohyby tak elegantní ji okamžitě zaujaly. Možná, že byl o trochu vyšší, než ostatní, ale v basketbalovém týmu to nebylo nic zvláštního. Teď, když na něho hleděla a on seděl přímo vedle ní, měla dojem, že v něm skutečně něco zvláštního je. Byl příjemně zvláštní. Jenže čím to je? Znovu nemohla na nic přijít. Dnes vážně nejsem ve formě, pomyslela si. Nejspíš to bude jen tím, že ho nezná.



                „Co se ještě stane,“ řekla nahlas konečně něco jiného, než směr, kterým by mělo auto zahnout.



„Vaši nebo známí s tebou o tom nikdy nemluvili?“ obrátil se na ni udiveně.



Zoie otázku nechápala.



„ O čem?“ Nemluvili o čem? Je snad před pubertou? Vážně je něčím zvláštní.



„O tomhle,“ ukázal na její ruce. „Máš nějaké sourozence?“



„Dva. Bratra a sestru,“ odpověděla na první srozumitelnou otázku. „No a co ty? Nevypadáš, že tě basketbal zrovna baví.“



„ Bavil by mě, ale… Chodím tam spíš mezi lidi. No a ti sourozenci o tom s tebou taky nemluvili? Nebo příbuzní,“ pokračoval nesmyslně, „Narodila ses tady?“



„Ano.“



„A přelétáváte často jinam? Nebo žijete tady?“



Jeho otázky dávaly pořád menší smysl.



„Tak moment. Mluvíme stejným jazykem?“ převzala vedení nad rozhovorem, když měla pocit, že jsou jeho dotazy stále víc z cesty. „Nerozumím ani polovině tvých otázek! Jak často létáme? Trochu netradiční otázka při seznamování.“



„Proč? Žijete celou dobu tady? Jak se vám daří sžít se s místními lidmi?“ prohodil trochu opovržlivě.



Překvapoval ji stále víc. Co je na místních tak špatného?



„Dneska mám vážně zvláštní den,“ otočila se na okamžik znovu k okénku. „Od rána se mi střídají návaly nevolnosti, slabosti nebo podobných pocitů, pak se mi bezdůvodně zlepší o sto procent nálada, rozdrtím si klíče od auta a pak ty. Připadám si jako feťačka. Jenže s drogami nemám zkušenost vůbec žádnou, což je jediná možnost, která by to mohla všechno vysvětlit. Už abych se probudila a zasmála se tomu, jaký jsem měla neuvěřitelný sen.“



To už ale auto zastavovalo před jejím bytem a ona neměla jasno vůbec v ničem. Mohla by odejít a víc se tím cizincem nezabývat. Na to jí ale příliš lákal jeho klid a přesvědčení, že se vlastně neděje nic divného. Chtěla vědět, kolik zkušeností s takovými návaly má. Dost možná to také někdy zažil.



„Tak dobrá. Ty říkáš, že nevíš, co se s tebou děje a nikdo se nepokusil ti to vysvětlit nebo tě na to připravit?“



„Myslíš, že se to dá vysvětlit?“ potvrdila jeho otázku.



„Ty se dneska půjdeš vyspat a já tě zítra vyzvednu. Pak se ti to pokusím objasnit,“ tvrdil sebevědomě přitom, co se na ni díval s trochu přezíravým úsměvem.



„Zítra nemůžu, mám po okraj nabytý program. Navíc dnes jsem prospala půl dne, jsem perfektně odpočatá.“ Byla hladová po nějakém vysvětlení a nechtěla se tak snadno vzdát. „Zkus mi to vyjasnit teď,“ navrhla.



„Fajn, ale bude to rychle. Dnes mám nabytý program já. Jediný volný čas jsem investoval do basketu,“ souhlasil po malém zaváhání.



Ve skutečnosti neměl ani to málo času, ale při pohledu na ni ji tam nechtěl jen tak nechat na pospas svým nejasným otázkám a v neznámu ztraceným odpovědím. Navíc mu něco říkalo, že si pozornost zaslouží.



„Přebýváte na Zemi. Vaši se tají před ostatními a zjevně i před tebou. Takže jsou neutrální. A ty vypadáš opravdu zmateně,“ pokusil se o rychlé shrnutí situace.



„Zmatená jsem, ale ty mi vůbec nepomáháš. Na Zemi? Neutrální? Co to má být? Politiku do toho netahej.“



„Tak od začátku. To, že nejsi člověk ze Země, víš, ne?“



„Prosím?“



Znělo to jako vtip, ale nikdo se nesmál. Zoie byla stále zmatenější. Nebo je snad zmatený on? Soudě podle jejího výrazu naznal, že jí v první řadě bude muset přesvědčit, že ví, o čem mluví a hlavně, že je na její straně. Teprve teď si uvědomil, jak moc situaci podcenil. Tím spíš ji tady nemohl zanechat. Naznal také, že bude muset začít s vysvětlováním od úplného začátku. A v neposlední řadě také to, že slova zřejmě stačit nebudou. Mohl by ji prostě jen zavézt domů a o zbytek se nestarat, ale přehlížení neměl v povaze a navíc mu byla něčím sympatická.



Po návratu si jistě vyslechne několik připomínek, na něž nebude mít dostatečnou omluvu, ale chtěl to podstoupit. Vůbec ji neznal, ale z nějakého důvodu se jí chtěl zabývat s vírou, že to nebude ztracený čas, jehož se v takové situaci nikdy nedostává. Na druhé straně Zoie k němu nechovala příliš důvěry. V první moment možná ano, ale svými zvláštními otázkami se důvěra v něj měnila spíš v ostražitost, jíž není nikdy dost. V takové situaci neměla chuť se nechat unést prvním dojmem, a tak si musel sebevědomý muž, jenž jí nabízel pomocnou ruku, důvěru zasloužit.



                „Něco ti ukážu,“ řekl, a nastartoval znovu auto.



                Ona pro příslib vysvětlení souhlasila a s myšlenkou na pepřový sprej v kabelce se znovu beze slov připoutala. Jela dále s cizím mužem v jeho autě směrem z města a dokola a dokola přemýšlela nad absurditou všech událostí, které završily jeho zvláštní otázky. Z hloubání se probrala, až když motor opět utichnul. Rozhlédla se a kolem nich nebylo vůbec nic a nikdo. V tom na ni dolehl strach jako důsledek jejího odvážného nebo spíše lehkomyslného jednání.



„Možná to opravdu necháme na zítra, až se z toho vyspím,“ navrhla opatrně.



„Zase je ti zle?“ zeptal se starostlivě.



Jestli je mi zle? Zamyslela se. Prozradila jsem na sebe i tohle? Vůbec ho neznám a ani jsme se o tom nebavili nebo ano?



                „Ne, jen jsem unavená. Zavezeš mě domů? Nebo mi řekneš, kudy jít?“ snažila se stále usilovněji své rozhodnutí zvrátit.



                „To souhlasí. Pojď, když už jsme tady. Dostaneš přinejmenším část vysvětlení na tvé otázky,“ trval na svém Baldwin a vystoupil z auta.



                Když to řekl, jako by jí ukázal neodolatelné lákadlo, které, jako u malého dítěte bonbon, zahnalo většinu jejích obav. Avšak racionální část jejího „já“ stále nenechávala ostražitost polevit. Tahle její část přímo křičela, aby utíkala a neohlížela se. Avšak další část jejího „já“ odolávala jen velmi těžko. Žádná z nich ale neměla dost pádné argumenty, a proto se od něho držela v bezpečné vzdálenosti, ale zůstala.



                „Takže co přesně nějak vysvětluje to, co se dnes dělo?“ rozhlédla se kolem sebe.



                Příroda kolem byla překrásná a Slunce blížící se k zemi ještě krásnější. Všude však bylo pusto. Daleko v okolí nežili žádní lidé. Kam jenom dohlédla, a rozhled měla obrovský, neviděla žádné stavení. Baldwin se na ni podíval pod rukou, kterou si zakrýval zrak před nízko plujícím sluncem.



„Podívej, nechci ti ublížit. Sem jsme jeli jen proto, abychom nebyli na očích. Tak už se na mě přestaň dívat jako na vraha,“ rozhodnul se pro upřímnost, od níž si sliboval, že snad prolomí barieru z nedůvěry.



                Tohle nečekala. Jeho přímost ji však do jisté míry skutečně uklidnila.



                „Abychom nebyli na očích? No právě. A v kufru je lopata,“ odhodlala se k malému vtípku, jenž měl skrýt její zřejmé obavy.



                Jenže potom se vydal směrem k ní. V tu chvíli ztratila chuť k žertování. O několik kroků couvla a zoufale se rozhlédla kolem sebe.



                „Vezmi ten kámen,“ ukázal na balvan, ležící malý kus od ní.



                „Ten velký?“



                „To je jedno, který chceš.“



                Vzala jeden z nich do obou dlaní a s pochybovačným očekáváním mu pohlédla do očí.



                „A sevři ho, jako jsi svírala ty klíčky.“



                Udělala, co říkal. Nic se však nestalo.



                „Nemysli na svoje ruce, na svoje svaly, na sílu kamene. Je to jiná síla. U tělocvičny jsi byla rozrušená, to dalo do pohybu úplně jiné síly, než ty, které lze popsat. Vzpomeň si, jak ti bylo tam. Vzpomeň si na svůj vztek, když jste se pohádali.“



Zoie pohlédla na kámen ve svých rukou a vzpomínala. Snažila se vybavit si emoce, které pociťovala, když se hrdinsky odhodlávala k odpoutání od Davida, a také na to, jak rychle to chtěla vzít zpět, když se konečně odhodlala. Kolik měla pádných důvodů, pádných argumentů, a jak si nakonec připadala hloupě pro své jednání, které nedovedla nahlas odůvodnit. Nemohla nic z toho vyslovit, aniž by mohla jeho zranit nebo sebe zesměšnit. Nebo by snad ona sama ztratila víru ve své jednání, kdyby slyšela, jak směšně a pochybně její důvody zní? Jeho pohled. Nevěděla, jestli je víc nepřátelský nebo zklamaný. Srdce se jí rozbušilo, hrdlo se sevřelo a do břicha vstoupl ten nehezký pocit vybízející k co nejrychlejšímu úprku. Teď už na své ruce vůbec nemyslela. Přesně takhle jí bylo u tělocvičny.



Pak ale ucítila, jak kámen, který měla v rukou, začíná praskat. Když se lekla, vše ustalo. Zvedla hlavu, aby se ujistila, že se jít to nezdálo a Baldwin je jí svědkem. Ten jí hleděl přímo do očí a viděl úžas, zmatenost a překvapení. Rozhodně nic z toho nemohla předstírat.



                „Není to fyzická síla, je to schopnost, kterou vlastníme, taková kterou lidi nemají. To tě ze společnosti lidí vyděluje,“ opakoval opatrně. „Zatím ji budeš umět navodit jen hodně emotivními zážitky a zkušenostmi. Postupně to ale půjde i bez nich, nakonec budeš vše ovládat, aniž by sis to uvědomovala. U dívek se takhle brzy schopnosti většinou neprojevují, u chlapců se projeví dříve, protože jsou od přírody ochránci, bojovníci,“ vysvětloval naprosto klidně, zatímco stál naproti ní a se založenýma rukama čekal, jak budě drobná brunetka reagovat.



Jeho klid byl neochvějný. Stejným samozřejmým tónem by mohl klidně hovořit o včerejším obědu nebo procházce v parku. Zoie nevěřila svým očím a tím méně věřila vlastním uším. Bylo to vysvětlení jenže takové, kterému až tak úplně nerozuměla. Vlastně mu nerozuměla vůbec. Pochopila, co se jí snaží sdělit, ale uvěřit tomu se zdráhala. Připadalo by jí to celé směšné, kdyby do sebe všechno tak perfektně nezapadalo.



                Pohlédla znovu na kámen a ve své hlavě přemítala otázky, které jí pokládal, když seděli v autě před jejím bytem. Pomalu celá ta záležitost začala dostávat nějaký tvar. Prozatím to byl tvar s málo jasnými okraji, ale vypadalo to, že by všechno, co ten cizí muž říká, mohla být pravda. Je to ale vůbec možné?



                „Chceš tedy říct, že celá moje rodina je taková?“



                On pouze tiše přikývnul, aby ji nechal srovnat si myšlenky. Snad jeho vysvětlování konečně nese ovoce a zmatená brunetka si možná poprvé připustila, že by mohl existovat i jiný svět. Možná to však bylo jen jeho přání.



                „Toho bych si přece všimla. U nás doma jsou všichni normální,“ přesvědčovala ho důrazně.



„Chceš říct, že my, tedy i ty jsme nenormální?“ namítnul Baldwin s pozdviženým obočím. Rád by toho řekl víc, ale nezbývalo mu, než trpělivě čekat, až mu zaskočená Zoie skutečně začne věřit.



„Tohle normální lidi nedělají,“ natáhla k němu rozevřené dlaně.



„Znovu opakuji, že nejsme lidi, jak je znáš ze Země.“



Napadlo ji, že se začne smát, ale jeho vážný výraz a přímý pohled z očí do očí ji nenechal koutky úst ani pozvednout. A také by jí taková přetvářka stála příliš mnoho sil, protože do smíchu jí příliš nebylo. Myslí to vážně.



Baldwin si v dlani pohrával s malým kamínkem, hleděl na Zoie a očekával jednu otázku za druhou. Čekal, že bude chtít znát všechny odpovědi. Myslel si, že to nejtěžší zvládnul. Ona však mlčela. Nejspíš by potřebovala víc času a on by jí ho rád dopřál, jenže toho na rozdávání neměl.



„Někteří z nás před stovkami let při první příležitost odletěli cizími plavidly a našli si domov jinde. Jiní odletěli, když nás napadli Kaleirové, nepřátelé. Tahle skupina je, řekl bych, bez názoru. Někteří prostě chtějí předstírat, že se nic neděje a začít jinde. Tak nebo tak je tvůj domov jinde.“



„Moje rodina není z těch, co by problémy přehlížela nebo před nimi utíkala. Vím určitě, že se jim neděje nic z toho, jako teď mně!“ zvýšila hlas na obranu svých nejbližších, o kterých byla přesvědčená, že by jí takovou věc nikdy nezatajili. „V žádném případě by mi něco takového nezatajili a už vůbec by mě nezbavili možnosti vlastní volby!“



On si ale stál za svým a lehkým úsměvem jí to dával dostatečně najevo.



„Ani kdyby byli přesvědčení, že je to pro tebe to nejlepší?“



Typický argument, který se nabízí pro manipulaci rodičů s dětmi, napadlo ji, ale je pádný. Je těžké nechat své dítě rozhodnout se samo, když rodič tuší, že nebude jednat podle jeho představ a možná si tím rozhodnutím podle něčího náhledu uškodí. Kolik lidí tohle skutečně umí? Existuje vůbec některý rodič, který se k takovému jednání nikdy neuchýlil?



Zavládlo ticho. Baldwin mlčel a čekal, jak Zoie příval informací a novinek zvládne. Byla neústupná, ale vždy dávala prostor i cizím argumentům, jež pečlivě zvažovala. Dokola a dokola přemýšlela, jak moc by musela být slepá, aby si ničeho nevšimla už dávno. To byl ten moment. Uvěřila Baldwinovi, cizímu muži, který chápal, co se s ní děje. Myslela na svou rodinu a náhle se zdálo podezřelé téměř všechno, na co si vzpomněla. Cokoliv by se dalo vysvětlit, jakkoliv by chtěla. Vlastně šlo jen o pouhý úhel pohledu. Vždy jde jen o něj. Stačilo se na zvláštnosti podívat z jiné strany a z pouhé náhody mohl být úmysl. Běžný den se náhle mohl zdát jako naplánovaný útok.



Na druhé straně, co když je opravdu jediná z rodiny, kterou něco takového postihlo? A jestli ne, možná to Kate přehlédla. Možná i ostatní takové nevolnosti považovali za pouhé onemocnění, které odezní. Vždyť ona sama k takovému postoji neměla daleko. Jenže co rodiče? Pokud z nějaké planety odletěly, museli by vědět, čím skutečně jsou. Stále se nacházela uprostřed nepřekonatelného labyrintu, jehož konec se zdál být vzdálený celé světelné roky. Každý směr, jímž se rozhlédla, vypadal stejně neprostupně a nepochopitelně.



O malou chvíli později se oba opírali o kapotu auta, do očí jim svítily zesláblé paprsky pozvolna zapadajícího slunce a tvář jim hladil vlažný vánek. Zoie se sklopeným zrakem pozorovala dlouhé stíny, které se postupně ještě zvětšovaly. Nikdy však ne o víc, než o zrnko písku, kterých leželo po jejich nohama bezpočet. Všechny nenápadně rostoucí stíny poukazovaly na pomalu přicházející šero, jež se zatím maskovalo oranžovými slunečními paprsky.



Větřík si pohrával s osamělými pramínky jejích tmavých vlasů a ona si znovu a znovu v duchu opakovala, jak moc je to nemožné. Nikdy si ani náznakem nepřipadala cizí nebo jiná a teď by se jich všech měla jedním gestem vzdát stejně, jako dnes Davida? Vnímala to jako zradu. Kdo ale zradil? Zradili oni, nebo se k tomu chystá právě ona sama?



Proč já? Napadlo ji samozřejmě. Mohla bych vše také jen lehce a s nadhledem přehlédnout? Mohla bych zapomenout a žít dál stejně, jako doteď?



Baldwin byl prozatím klidný a snažil se jí dát tolik času, kolik jen mohl. Mlčky vyčkával, pozoroval nádheru zapadajícího slunce a pozvolna se připravoval na to, že bude muset zanedlouho odjet a nechat jí, ať s novým objevem naloží, jak uváží za vhodné. Zdálo se to jednoduché. On svou úlohu splnil. Jenže co kdyby se Zoie ráda vrátila na svou domovskou planetu, napadlo ho. Třeba bude její rozhodnutí jiné, než to jejích rodičů.



                „Moje rodina vážně není taková,“ prolomila znenadání ticho a pokusila se ho přesvědčit s poslední, avšak také s vyhasínající nadějí v očích. Z posledních sil, s odevzdaným tónem přesvědčovala zároveň sama sebe. Jeho přezíravý úsměv a jemné zavrtění hlavou se však neměnil. Nehodlal se o svou pravdu přít, ale nemohl se ani vzdát své myšlenky. Na čí straně tedy byla pravda? Nikdo si nechce připustit, že by mu nejbližší rodina něco tajila.



„Tak jsi adoptovaná, vyber si.“



„Nejsem adoptovaná,“ bránila se pohotově. Jedna myšlenka se jevila jako horší, než druhá. Přesně takovou reakci čekal. Zároveň si nemyslel, že bude snadné ji přesvědčit o opaku, i když na malý okamžik pocítil náznak úspěchu. Věděl, že to není správné, ale trochu se bavil celou situací, když viděl, jak nesmyslně se snaží bránit tezi, o níž už sama až tak bezmezně nepochybuje. Otočil se k ní, své čelo téměř přiložil k tomu jejímu a vážným hlasem pokračoval: „Pochop, že není možné, aby ses narodila lidem.“



„Proč ne? Taky jsi na Zemi. Jsem stejná, i ty jsi stejný, tak proč by ne?“ odstoupila stranou.



„Dobře. Tak mě s tvými rodiči seznam. Řeknu ti, jestli jsou to lidé pocházející ze Země,“ řekl sebevědomě a opřel se loktem o střechu auta.



„Fajn,“ vyhrkla bez váhání.



Najednou byl možná jejím posledním spojencem a ostatní by mohli být zrádci. On jediný mohl rozumět a rozuměl tomu, co se kolem ní dělo. Takže nakonec proč ne, ujišťovala sama sebe.



„Tak pojď, odvezu tě domů, potřebuješ odpočívat.“



Cestou Zoie přemýšlela, nad zítřkem. Ten by byl dobrou nebo spíš ideální příležitostí představit rodičům muže na místě řidiče. Budou si myslet, že jim představuje nového přítele. Jediný problém tkvěl v tom, aby ho mohla představit jako někoho, koho prostě jen zná. Nerada by později vysvětlovala, proč už se víc neukázal. Jenže kdyby to byl pouhý známý, pak by ho přece nezvala na rodinnou oslavu. Nebo by ho měla představit jako přítele? Ne, to by docela určitě rozpoutalo neutichající vlnu otázek. Navíc je to někdo, koho teprve potkala a vůbec ho nezná. A je to tu. Vždyť ho vůbec nezná. Mlčky se na něho podívala, aby si ho pořádně prohlédla. Byl blonďatý, modrooký, a také příjemně voněl. Celkově vypadal velmi dobře a výborný dojem podtrhoval i perfektní výběr oblečení. Nejvíc se jí asi líbila jeho ležérní image a flegmatické jednání. Vůbec nic nenaznačovalo, že by mělo jít o nějakého devianta, ale kdo si může být jistý? Opravdu se jí líbil a obavy o vlastní bezpečí už dávno necítila. Vida, na vnitřní straně paže levé ruky má malé tetování, všimla si, když Baldwin točil volantem a pozvednul přitom vzdálenou paži.



„Jak se vlastně jmenuješ?“



Baldwina ani na chvíli ho nenapadlo věnovat se představování nebo seznamování. Příliš spěchal a na zdánlivě pouhé jméno zapomněl. Trochu se zastyděl a polohlasem odpověděl.



Cítil se opravdu trapně. Nemohl dál prohlubovat pochyby o svém taktu, a proto obratem otázku opětoval. Zoie mu hned po svém jménu představila plán, jak by se mohl seznámit s jejími rodiči.



„Zítra táta slaví kulaté narozeniny. Bude to taková malá velká oslava. Tam by sis je mohl prohlédnout.“



„Mám přijít přímo na oslavu?“ divil se. Rodinná oslava mu připadala příliš osobní. Na druhé straně, po jeho odjezdu už se víc s jejími rodiči nesetká a nebude se muset za svou troufalost stydět. Nakonec, možná to tady tak chodí.



„To právě ne. Já půjdu na oslavu a ty se tam pak pro nějaký důvod objevíš a za moment zase zmizíš. Jen ještě nevím přesně, proč to bude,“ otočila se zpět k okénku.



„Do zítra něco vymyslím,“ slíbil, když zastavoval, u jejího bytu.



„Máš docela běžné jméno,“ ventilovala svůj postřeh, jenž byl tím posledním, čím si chtěla přisadit k vlastní pravdě. Nehodlala čekat na odpověď, nakonec žádnou otázku mu nepoložila. Ale Baldwin pohotově reagoval a ona přesto, že už vstupovala, zvědavě vyslechla, jak to asi vysvětlí.



„Ano. Někteří z nás převzali jméno, které zní stejně nebo velmi podobně, jako to pravé, abychom nebyli příliš nápadní. Někteří si nechali to své a jiní přijali úplně jiné. Někteří ho máme dočasně a jiným možná přirostlo k srdci. Mně se tohle líbí. Možná si ho nechám, už si na něho začínám zvykat. Navíc se k němu vážou vzpomínky. Je jako tetování, které ti může připomínat, co jsi prožila.“



Další otázky už Zoie neměla. Letmo se rozloučili a každý si šel po svém. Zoie ležela doma na posteli s hlavou v dlani jedné ruky, přičemž rukou druhou pohupovala rámečkem s fotografií na nočním stolku. Připadala si osamělá a zrazená. Dobrá nálada zmizela kdesi v hlubině otázek s nejasnou adresou a ještě méně jasným obsahem.



Ke komu teď patřím? Kdo je moje rodina? Existuje vůbec někdo, kdo mě může pochopit? Hlavou jí běželo mnoho otázek.



Jako by se vzdala své rodiny a celého společenství, ke kterému dosud náležela. Nebo se oni vdali jí? Nevěděla proč, ale už si nemohla ani představit, že k nim patří, jako si to myslela ještě dnešní ráno. Ten cizí kluk byl snad jediným, který se ocital na stejné pevnině jako ona. Spíše na malém ostrůvku, na němž se právě probudila a neměla tušení, co si počít. Vůbec Baldwina neznala, ale věřila mu každé slovo, které vyšlo z jeho úst. Nebo se o to alespoň pokoušela. Když tak nad ním přemýšlela, napadalo ji tolik věcí, na něž by se ho ještě ráda zeptala, ale on už byl pryč. Snad příště.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Pavlína Bartošová

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •