IKAR CZIKAR CZ

Kachna na cestách (Mabatoma)10.6.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 63, Komentáře 0

 

Kachna na cestách

Jsem unavená, tak unavená, že mi hlava už zase vůbec nemyslí a vše mi padá z rukou. Kdo by to byl řekl, že se po třech týdnech dovolené může člověk cítit unavenější než po nejtěžším porodu. Slovo dovolená je totiž velmi zavádějící a dá se vyložit opravdu různě. Tak považte, mateřská a rodičovská je přece odborníky také označována jako dovolená. Z mé zkušenosti mohu ale říct, že se páni odborníci spletli, protože ten každodenní, nikdy nekončící blázinec a s přibývajícím počtem dětí stereotypnost všedních dnů by nikdo, kdo má alespoň jedno dítě dovolenou rozhodně nenazval. To, co jsem prožila před pár týdny já, ale nebyly ledajaké tři týdny dovolené, v jejím pravém slova smyslu. Byly to tři týdny, kdy jsem sama s našimi třemi malými dětmi strávila více něž tři a půl tisíce kilometrů ve čtyřech evropských státech, navštívila čtvery termální lázně, čtyři různá místa u chorvatského moře od Puly až po Dubrovník a viděla tolik krásy, že bych ji teď mohla ve velkém rozdávat. Také jsem se ale, neustále, ač v téměř nic nevěřící ateistka, modlila za to, aby celá tahle akce dobře dopadla.



Pojďme teď zpět na začátek a řekněme si, jak to všechno vlastně začalo. Byl leden a můj drahý muž čistě náhodou narazil na vcelku výhodný pronájem obytných vozů. Nelenil a hned nám zarezervoval a zaplatil rovnou tři týdny v květnu. Ne, že bychom obvykle jezdili na tak dlouhou dobu, to ne. Měla to být výrazná změna od obvyklého týdenního až desetidenního pobytu, ale po náročných posledních letech nás chtěl odměnit něčím, co si budeme ještě dlouho pamatovat. S obytňákem jsme již jednu nezapomenutelnou zkušenost z minulosti měli. Velký a podstatný rozdíl měl být ale v tom, že tenkrát jsme ještě neměli žádné děti. Respektive, byla jsem v půlce těhotenství s naším prvním vymodleným dítětem. Projeli jsme před těmi sedmi lety tolik krásných měst a koutů, že se nám cestování s bydlíkem dostalo pod kůži dostatečně. „Dovolenou pro letošek mám pro nás vyřešenou“ řekl manžel jen tak mezi řečí. Já jsem ale v lednu ani náznakem, mezi všemi rýmičkami, vařením, uklízením a oblékáním dětí do pěti vrstev nepromokavého oblečení, nejevila zájem pídit se po tom, co začíná plánovat. Čekala jsem, že se na detailech později stejně domluvíme, tak jako téměř na všechny naše dovolené a výlety, které jsme podnikali.



Byl duben a prodloužený víkend kolem Velikonoc jsme chtěli strávit někde na cestách, a tak jsme si naplánovali strávit ho v našem oblíbeném Slovinsku. Tou dobou už jsem o naší letošní velké dovolené byla srozuměna a začínala jsem se těšit na to neznámé, a hlavně dlouhé dobrodružství. Hned nás napadlo, že by bylo dobré jet nyní právě obytňákem a nanečisto si pobyt pěti lidí na sedmnácti metrech čtverečních vyzkoušet. Vše zprvu probíhalo, jak to říct co nejvýstižněji teď asi nevymyslím, ale ještě druhou noc jsem měla pocit, že je vše, až na pár neurotických napomenutí manžela směrem k dětem, docela v pořádku. Další dny už ale manželovo napětí z všude pobíhajících, na něco se stále vyptávajících a věčně něco strašně podstatného potřebujících dětí bylo téměř hmatatelné. Vyřešil to po svém, ostatně, tak jako to řeší už téměř sedmým rokem. Dal si prostě špunty do uší a byl pak úplně v klidu, spokojeně se usmíval a nezažíval žádný stres. Jen já jsem se za ta léta kvůli tomuhle zlepšováku musela naučit základy znakové řeči, abychom se alespoň občas na něčem domluvili. A vůbec mi mávání rukama a nohama, abych nějak připoutala jeho pozornost, když už mě neslyší nepřivádí k myšlence, že jsem naprosto ignorována. Tento výlet jsme ale brali jako zkoušku, a i když to byl nádherný sluncem prostoupený víkend v údolí úchvatné řeky Soči, mám podezření, že už tenkrát měl manžel o strávení či nestrávení s námi dalších tří týdnů v obytňáku v květnu celkem jasno. A věřte mi, to děti vůbec nezlobily, jen si tak, jako děti hrály a užívaly. Na rozdíl od jiných matek tohle už mohu klidně říct. S jistotou, již oproštěnou od dětí vše omlouvajícího působení těhotenských, laktačních, či jakýchkoli dalších hormonů.



Zhruba dva týdny před odjezdem na dovolenou s velkým D jsem konečně na třetí pokus dala didaktický test z anglického jazyka a odmaturovala tak konečně ve svých ne úplně typických maturitních letech. Úleva to byla obrovská, jako vláčet za sebou kromě dvou a postupně tří dětí během studia ještě jednu velikou kovovou kouli. A radost pro to byla ještě větší, protože už se nebudu muset každý den nutit číst zprávy ze světa v originální angličtině a v polomrtvém stavu těsně před spaním sama před sebou každý večer předstírat, že se učím. Ale jak to, tak s radostí bývá, velmi brzy začala vyprchávat. Když jsem se v rozhovoru, při úplně obyčejné snídani s mým mužem zase jen tak úplně náhodou dozvěděla, že na tu dovolenou kvůli práci, u které opravdu nemůže chybět odjet nemůžeme. Tedy respektive můžu, ale napřed sama já s dětmi a asi po čtyřech až pěti dnech se k nám snad bude moci přidat i manžel. Tedy řeknu Vám, byla to trošku podpásovka, ale protože jsem od narození povahy střelené, moravské, váhala jsem jen malou chvíli. Pak jsem si řekla, že týden sama s dětmi v obytňáku zvládnu levou zadní a pak už v klidu pojedeme všichni dohromady. V této fázi přichází na scénu má bujná představivost. S řádným předstihem ještě doma jsem vybírala manželovi nejlevnější spoje a letenky do různých měst, kolem kterých jsem měla v plánu projíždět, až přijde den, kdy se k nám bude moci přidat. To jsem ještě ale neměla tušení o manželově rozhodnutí, které se vlastně také úplně náhodou v této situaci nabídlo a sice to, že za námi přijede na motorce...Jakožto čerstvý, ještě dosti zapálený motorkář si chtěl totiž vyzkoušet, jak se cestuje po dvou kolech na delší vzdálenosti. No napsat, že jsem se cítila jako politá horkou vodou by nebylo úplně trefné, naopak já, obvykle klidná, jsem tentokrát vřela jako konvice, která tu vodu teprve vaří. A to mi v první chvíli ani zdaleka nedocházela všechna ta omezení, které z tohoto rozhodnutí, jet na motorce na rodinnou dovolenou plynula.  



Bylo pondělí a my vyrazili. My rozumějte já a tři děti. O mě se ještě leccos dozvíte mezi řádky níže, tak mi prosím dovolte představit také zbytek smečky. Naše nejstarší dcera, ta, která už s námi kdysi obytňákem jela, věkem sedm let, povahou veselá a hrrr do všeho, co se může dít, hlavně, aby vždy věděla, jaký bude program, moje laskavá a hodná láska. Prostřední syn, věkem pět let, povahou, pořádně si všechno každý den užít a nejlépe pořádně se u toho nasmát a pobavit. Zrozen k tomu, aby si život užíval, miluju, když se směje až skoro brečí. Nakonec náš nejmladší druhý syn, věkem skoro tři roky, povahou vysmátý pohodář, který všechno důležité, co potřebuje umět jednoduše když chce okouká u těch dvou starších. Pořád ještě moje mazlící miminko a také tak rozmazlené, ostatně jako všichni benjamínci. Všichni šťastní, že se už opravdu vyrazilo na tak dlouho plánovanou cestu a plni očekávání, co vše nám tahle zkušenost přinese. V hloubi duše jsem se nejvíce bála technické závady na vozidle, se vším ostatním jsem si totiž v duchu bravurně, hbitě a lehce poradila. Když jsem se pak po návratu od širší rodiny, která mě mimochodem bombardovala esemeskami, kterými se každé čtyři hodiny ujišťovala, že stále ještě žijeme, dozvěděla o všem, co se nám mělo během cesty v jejich představách stát, upadla jsem do hluboké deprese. Vůbec jsem nedokázala pochopit, jak nezodpovědně jsem se o nás během cesty dokázala nebát.



První zastávka vedla takticky k rodině na Moravu, kde si v klidu před sestřiným domem, po tom, co tu holotu, myšleno dohromady pět dětí školkového věku, řádně utaháme, vyzkouším, jestli to celé vlastně zvládnu. Technická obsluha vozu, zatopit si přes noc, přitom větrat atd. Chtěla jsem zkrátka přenocovat v dosahu možnosti, jít se v případě čehokoli, a řeknu vám těch strašáků, kteří nás v noci vystraší, mi hlava vymyslela mraky, vyspat do normálního prostředí. Strašák s námi a zlý pryč, nedělo se prostě vůbec nic. Sice to byl spánek jako za dob, kdy se ještě kojilo celou noc, co dvě hodiny, ale kromě nevím, proč o všedním dni vyzvánějícího kostelního zvonu v šest hodin ráno nás nepostrašilo nic. Tak oukej, jedeme dál… Tip na maďarské termální lázně od svého milovaného švagra jsem s radostí přijala, protože světe div se, je téměř půlka května, venku mrzne a do toho sněhoprší. Tak k móři asi spěchat nebudeme a vlastně ani nemůžeme, protože jedno z prvních omezení kvůli motorce bylo, že se budeme v tom týdnu, než se k nám manžel připojí pohybovat v rozumném dojezdu pro jízdu na motorce v jednom maximálně dvou dnech. Ne, ne vůbec, o tom, že pro celou Evropu v dlouhodobém čtrnáctidenním výhledu předpovídali lijáky, bouřky a zprvu, než se oteplí i námrazu psát opravdu nechci. Zkrátka počásko jako dělané na takovou tu pravou rodinou dovolenku. Cestou jsme ještě svezli jednu příjemnou dredovatou stopařku, výborně si popovídali o pasáctví ovcí a vyměnili si pár zkušeností týkajících se pohledu na stopování. Obvykle totiž stopaře neberu, ani ne z obavy o život svůj a dětí, ale většinou jsme až po kufr narvaní vším, co s sebou vezeme a už by se k nám zkrátka nikdo nevešel.



Navigaci v telefonu používám celkem často, v pražském provozu se mi totiž nejednou vyplatilo spolehnout se na hlášení ostatních řidičů projíždějících kolonu přede mnou a pak následovat objízdnou, téměř vždy složitější, ale rychlejší trasu, kterou navigace vymyslí. Tentokrát jsem ale zapomněla na jeden malý detail. A to, zaškrtnout si v nastavení, že akceptuji také maďarské dálnice a jejich poplatky. Kdybych to bývala udělala, mohli jsme se opravdu do naší cílové destinace dostat rychle a lehce, a ne čtyři hodiny v dešti a větru projíždět jednu maďarskou vesničku za druhou rychlostí od třiceti do šedesáti kilometrů za hodinu. Lázně Sárvár byly ale nakonec naprosto úžasné. Kemp za pár kaček s neomezeným vstupem do areálu a ani jedno z dětí jsem při své první sólo návštěvě v bazénu nikde neztratila, to naprosto předčilo mé představy. Museli jsme ale zavést jasná a striktní pravidla. A to taková, že když jde jeden z nás čtyř čůrat, vždy musí jít bez odmlouvání všichni. Dále, i plavci tentokrát potupně musí mít vždy v bazénu plavací pásek natěsno na sobě, a nakonec nejdůležitější pravidlo, ani v nejhorším případě neběhat, protože, řeknu vám, tolik vozembouchů jsem za tak krátkou chvíli ještě neviděla. Zdá se, že termální voda je zvláště kluzká a také mám podezření, že když soudruzi tyto lázně stavili asi se o certifikaci dlažby na protiskluznost příliš nezajímali. Když už děti měly na rukách i nohách tak hluboké varhánky že jsem se začínala bát, aby se mi nerozpustily, šli jsme si rozlehlý areál lázní v županech, jako správní lázeňáci, projít. V patře vedle odpočívacích lehátek jsme překvapeně objevili překrásný dětský koutek, který dokonce nabízel, zcela zdarma, hlídání děti. Nebyl to ale takový ten hrací koutek vymyšlený jen na oko, aby si provozovatelé mohli odfajfkovat další položku, která se vybavenosti pro děti týče. Byla to prostorná místnost, krásná, barevná, čistá a upravená, nacpaná od podlahy ke stropu řádně do polic srovnanými neošuntělými hračkami, interaktivními prvky, balónkovým bazénem a hromadou jezdících autíček a odrážedel. Ujistila jsem se nejdříve, zda to děti opravdu myslí vážně, a poté, co mi nebyly schopny ani odpovědět na otázku, jak byly zabrané do nových hraček, jsem si šla v klidu dát vynikající večerní kávu. Přespali jsme dobře, ráno se odcheckoutovali a šli se ještě do pozdního odpoledne znovu ráchat a nadělat si, nespočtem pádů, pořádnou zásobu modřin.



Následoval další přesun, konečně do mého milovaného Slovinska, kde nás čekal krásný, velký, zelený a čistý kemp, ležící hned u překrásného jezera Bled. Pro mou velkou úlevu mi pan recepční ihned přiřadil číslo stání ze všech možných, prozatím volných. Po tom, co se znovu podíval, kde mám nějaký mužský cestovní pas, pochopil a vybral místo odpovídající řidičským zkušenostem žen, které řídí obytňák. Mnohokrát jsem mu za to poté poděkovala, kdybych měla vybírat místo já, asi bychom tam určitě kroužili ještě dnes. První večer jsme si dovolili zajít na véču do restaurace. Jinak jsem byla rozhodnuta, neutrácet zbytečně peníze a poctivě jíst, všechno to výborné zavařené domácí jídlo, buchty a sušenky, kterých nám babička na Moravě nabalila, jako na půlroční cestu kolem světa. Restaurace pro mě ale byla další zkouška, a protože se mi nechtělo večer ještě uklízet, po stále ještě jídlo patlajícím prckovi a ani umývat nádobí ve večerním šeru neznámého kempu, rozhodla jsem se ji absolvovat. Objednali jsme si sice jen pizzu, ale udržet stádečko v pohodě a tichosti v místnosti, kde si každý u těch drahých dobrot a láhví vína komorně povídá, to už chce jistou dávku zkušeností, anebo mobilní telefon s Youtubkem. Nadlábli jsme se ukrutně dobře. Při odchodu si mě pak zastavila vedle sedící Angličanka s manželem a vychrlila na mě cosi velmi vlídným klidným hlasem, a protože jako čerstvá maturantka z angličtiny jsem rozuměla pouze slovům beautifully a behaviour, usoudila jsem, že chválí děti, jak jsou klidné a hodné. Bodejť by nebyly po půldenním ráchání v termálním bazénu a pěkném chrupanci cestou sem. Stačí je zkrátka řádně unavit a ani je člověk na cestách nemusí zmašťovat Kinedrylem, což mi radila jedna z matek, jejíž děti cestování moc nedávají.

Toto místo zkrátka miluju, před sezónou je tady klid, mír a čistá krása. Naplánovala jsem výlety a činnosti na dva až tři dny a krásně jsme užívali. První den jsme si obešli celé jezero dokola, dali si v cukrárně luxusní místní zákusky, nakrmily kačeny. Celou cestu kolem jezera nás totiž pronásledovala kachní rodinka, kačena s káčaty a vpovzdálí kačer. Když jsme je chvíli pozorovali, přiletěl najednou kačer, pozobal kačenu a mláďata a zase hned odletěl. A naše holčička říká: „Mami koukej, to je jako u nás, přijede táta, popusinkuje nás a zase pak hned odjede“, pak prostřední: „No jo, asi musí taky do práce“ a nejmenší: „Kde je ten kačer?“ a prostřední mu povídá: „Kde by byl, odjel přece do Prahy, do práce“. Prostě nádhera, miluju tu jejich čistou dedukci. Druhý den nám počasí dokonce dovolilo sundat nákrčníky a čepice, což byla velká psychická úleva, po všech těch hodinách strávených přemlouváním aplikace v telefonu, která předpovídá teplotu a radarové snímky srážek v příštích hodinách a dnech. Tutéž aplikaci tou dobou v Praze bedlivě sledoval i můj muž a najednou, protože se situace kolem nutnosti jeho účasti v práci změnila a radarové snímky na pár příštích dnů nepředpovídaly tmavě modro, se rozhodl za námi dorazit do Slovinska. Splnila jsem domluvu o dojezdu, ale byli jsme již s dětmi odhlášeni, zabaleni a téměř i zapásáni v autosedačkách, chystajíce se zase o kousek přesunout, když mi tu radostnou novinu, že jede za námi oznámil. Budiž, pan recepční mi naštěstí nechal to stejné místo, jen tarif se o druhého dospělého a motorku značně navýšil. Protože už mi nezbylo moc nápadů na další výletění, které by aspoň trochu lákalo a bylo vhodné pro tři malé děti, kývla jsem jim na tu strašnou věc, kterým výletní vláček jezdící okruh kolem jezera bezpochyby je. Nu což, zkusit se má vše a já budu mít aspoň pro příště argument, až zase budou v nějakém dalším městě škemrat o svezení, že mám své zuby docela ráda na to, abych je dala za tak mizernou turistickou atrakci.



Manžel dorazil, nový odstavec, nové pocity, nový začátek. Po pěti nocích na cestách jsem si poprvé večer v klidu mohla otevřít pivečko. Od svého moravského švagra, jakožto bývalého vojáka z povolání, mám totiž kromě fajn tipů na maďarské lázně i pár fajn tipů kolem bezpečnosti na cestách, a tak mě představa, že si dám v klidu po večeři s dětma, když už jsme na té dovolené pivečko, nebo dvojku vínka rychle přešla. Představa, jak mi jedno z dětí při nalézání do postele v alkovně spadne z toho prudce postaveného žebříčku a já pak budu slovinské policii, svojí teď už bravurní angličtinou, vysvětlovat, proč jsem nadýchala alkohol mě vyděsila dostatečně. Hned už jsem v úplně jasných barvách viděla ty obrázky sebe ve slovinské vazební věznici, jedno z dětí ve slovinské fakultní nemocnici s otřesem mozku a další dvě ve slovinském sociálním ústavu čekající, jak si je pan otec na motorce vyzvedává, zatímco se celá záležitost s podnapilou matkou vysvětlí.

No nic, dosti k představám. Když tak nad tím teď přemýšlím, ani nevím proč, ale po příjezdu manžela jsme si pivo dali s chutí oba, tak čím to, že mě ty strašné představy najednou přešly? Bylo to zřejmě mylným pocitem, že když jsme na ně zase dva, míra zodpovědnosti za ta malá stvoření se nějak automaticky rozdělí. 



Další den jsme naplánovali přesun za teplem, přemluvili zase tu chytrou aplikaci, která nám ukázala, kde u moře v Chorvatsku už neprší a kam se můžeme vydat. Přesun to byl delší, než jsem čekala, a protože jsme ráno nejmladšího vzbudili dříve než obvykle, dával mi jasnými náznaky najevo, že si dnes tedy kochání se krajinkami při řízení moc neužiju. Na určené místo jsme dorazili odpoledne a já měla opět stejný problém s výběrem místa. Protože byl tento kemp asi tak třikrát větší než ten minule, umístěn na místě, kde fučelo jak na větrné hůrce a paní aplikace nám poprvé na plné čáře lhala, a tudíž byla všechna místa značně podmáčená, rozhodla jsem se počkat s výběrem toho vhodného na manžela. Přece jenom, musí někde zaparkovat motorku a měl v plánu rozložit i stan, abychom dětem udělali trošku dobrodrůžo, a když už se k nám konečně připojil, může mi přece pomoci s tím, co nerada rozhoduji. To jsem ještě netušila, jakou situaci a hádku tím spustím. Na otázky, co jsem tady jako celou dobu dělala, že nejsme definitivně zaparkovaní byla naprosto jednoduchá odpověď. Zatímco jsem dětem ohřála špagety, umyla nádobí, aby nám tam uvnitř nesmrdělo, navlíkla je všechny do nepromokavých oblečků, přičemž mi oba synové oznámili, že se zapomněli vyčůrat, provedla celou proceduru dvakrát znova, zabalila svačinku, pití, foťák a síťky, na které kdyby se náš prostřední znovu asi po tisící zeptal, už bych zřejmě nebyla ta klidná maminka, manžel už moknul při cestě za námi, což jeho otázky naprosto omlouvá. Lež paní aplikace se rozšířila o celou jeho zbývající cestu, kterou měl teprve před sebou. Tak nebudu vám ani říkat v jaké náladě za námi nakonec v podvečer, poněkud mokrý dorazil. My byli stále na procházce rozlehlého kempu, děti se ve dvoumetrových tříštivých vlnách snažily do sítěk nachytat aspoň pár, tolik vytoužených mořských ježků, když jsme se s mužem potkali a jali se řešit místo stání. Ano uznávám, této naprosto zbytečné hádce jsem mohla svojí rozhodností pro určité místo a akceschopností, jednoduše předejít. Ale stalo se, jak stalo, já už prostě z toho auta musela vypadnout a chtěla jsem si sobecky trochu odfrknout. No nic, místo je, zaparkováno je, a tak to zůstane, po celé dva až tři dny, které tady strávíme, pomyslela jsem si s úlevou. Nicméně předpověď počasí oproti včerejšku hlásila celé další tři deštivé dny. Ne ale deštivé tak, že nahodíme holiny, nepromokavé oblečky z Lidlu a jde se ven, hlavně na vzduch a utahat je. Hlásila prostě a jednoduše totální slejváky, doprovázené silným větrem a bouřkami, no zkrátka jako vystřižené pro pobyt s dětmi v obytňáku, kde nejde usušit ani ručník od ranního čištění zubů.

Jak bylo předpovězeno, tak i bylo a pro nás nastalo další omezení vyplývající z manželovy motorky, protože kdyby tady s námi tato maličkost nebyla, sbalili bychom si saky paky a odjeli bychom dalších pár set kiláků jižněji, kde sice byly menší přeháňky, ale také uctivých dvacet stupňů místo sedmi. Počkali jsme tedy dva dny, když byla v mezičase na pár hodin aspoň o pár kapek lepší prognóza, vyrazili jsme projít si nedaleké historické město Pula, s čímž mi přichází na mysl další omezení kvůli té blbé motorce. Totiž, když v kempu hodně prší, je i hodně rozmočeno a když chcete na výlet do města vzdáleného více než 15 kilometrů, musíte jet autem a to, mluvíme-li o obytném autě, znamená odpojit se od elektřiny, zavřít přívod plynu, zavřít obě víka chemického záchodu, které děti pravidelně nechávají otevřené, protože když se ta směs z mísy na drnckách rozstříkne po celé té mrňavé koupelničce, není to zrovna hezký ani voňavý pohled. Dále srovnat všechny věci v autě tak, aby se po rozjetí nepohnuly, nerozbily, nerozlily a že těch věcí se třemi dětmi a s příslibem špatného počasí vlečete... No, a nakonec se samozřejmě dost špatně vrací na rozježděné blátivé místo ke stání. Zkrátka, já si to malovala celé úplně jinak, v mé představě před odjezdem za námi manžel dorazil alespoň autem, když už ne žádným hromadným dopravním prostředkem a nemuseli jsme řešit ani jedno z těchto omezení.



Dobrá, dobrá zase ty moje představy. Jsme na cestě osmý den a v plánu je ještě jedna přespávací zastávka v městečku Nin nad Zadarem a pak už šupeme dolů k Dubrovníku. V Ninu je krásný kemp, ale jen pro ty opravdové dobrodruhy. Když jsem tento kemp vybírala měla jsem další úplně jasnou představu o tom, jak si tady u moře děti krásně vyhrají na velkých písečných lagunách, na které pěje ódy nejedna cestovka, v těch představách taky bylo 25 stupňů a polojasno, ne 10 stupňů a vítr s deštěm. Obrázek skautského kempu, kde, jak to vypadá před právě končící rekonstrukcí určitě měli suché záchody a teplá voda je možná pouze po ohřátí v erární konvici, mě, coby matku tří, z minulých dní na kost promočených dětí, příliš nenadchl. Na druhou stranu, děti si zde poprvé vyzkoušely, jaké to je domluvit se s německy mluvící šestiletou kamarádkou Elisabeth. Nejdřív párkrát přiběhly, že jí vůbec nerozumí a prosily nás, ať jim jdeme překládat. Poté, co jsme se na ně zcela vydlábli, pochopily, že je to pouze na nich a já mohla žasnout nad tím, jak si bez předsudků umí všichni dohromady nějakým způsobem vysvětlit vše, co ke hře potřebují.



Tak hurá, jede se konečně za teplíčkem, radost číslo jedna neprší, radost číslo dvě, upravujeme cestovní plán a zastavujeme už v kempu na Makarské, nikdy předtím jsme tam totiž, už kvůli tomu názvu nebyli. O to větší pro nás bylo to vyhlášené přelidněné mraveniště překvapení. Nádherná příroda zcela prostá lidí, které počasí zřejmě dostatečně vylekalo a raději se nikam nevydali. Na druhou stranu, když jsme si chtěli projít, všemi světly blikající, všemi vůněmi vonící a lákadly pro děti lákající promenádu podél moře, nebyla ani o ni nouze.

Rovnoměrně s ubývajícím deštěm ubývalo i všeobecného napětí, maminka se zklidnila, tatínek se zklidnil, děti přímou úměrou taktéž a konečně jsme si měli začít naplno užívat mnou vysněné rodinné dovolené u moře. Rozumějte, být s dětmi, být spolu a věnovat si čas, který se nám tak zoufale nedostává, když ve všedních dnech trávíme většinu času prací, starostí o provozní záležitosti domácnosti a donedávna, v mém případě, také studiem. Osud tomu ale nechtěl. Poučena z předchozích nezdarů a situace kolem hledání místa v kempu jsem se tentokrát rozhodla pro místo sama. I když jsem samozřejmě nejdříve objela celý kemp, abych si to rozhodování náhodou neulehčila a pak mi při manévrování a otáčení se mezi stromy, ze strachu z poškození vlastního bydlení muselo přijít navigováním pomáhat čtvero německých párů v důchodovém věku, jsem místo našla. Zaparkovala tentokrát velmi odvážně blízko stromu a zdi a hrdě jsem si pak připadala jako bych sem vkličkovala nejméně s kamionem. Vše zapojila, dokonce vytáhla kempingový stůl a židle, děti nakrmila, nachystala vše na večerní romantickou procházku u moře a čekala na manžela. Po jeho příjezdu už byly děti netrpělivé a chtěly k moři, nebo prostě se někam po půli dni stráveném v autě podívat, nachystala jsem manželovi jídlo a že si odskočím obhlídnout vybavení sprch a toalet a co si budeme říkat, také si v klidu, a hlavně sama dojít na záchod. To se sice vše povedlo, ale když jsem se vracela, zahlédla jsem, že se manžel chystá někam ještě přeparkovávat. Když jsem přišla, jen mi řekl: „Pohlídej děti a dejte na stranu ty židle“. Rozkaz, provedeme. Vůbec jsem ale nepochopila, proč to dělá, když jsme úplně krásně rovně zaparkovaní a vše je perfektně vybaleno a připraveno. Nic, mávla jsem nad tím rukou a on nacouval do stromu! Do toho stromu, který jsem já při parkování tak pečlivě a téměř zkušeně obkroužila. Ohnul tím celý nosič na kola upevněný na zadní straně obytňáku a rázem bylo po náladě. Nakonec tedy i přeparkoval, a my celých dalších pět nocí spali naklonění na pravou stranu dopředu. Když jsme další den u moře a později i v kempu poznali jednu českou rodinu, která cestovala s jedním dítětem a psem také obytňákem, parkujícím v kempu jen o dvě řady, níž od nás, vůbec mě nepřekvapilo zjištění, že pán je také bývalý motorkář a má velmi rád pivo a moravskou slivovici. To už tak prostě je, čemu se v myšlenkách chcete nejvíce vyhnout, to vás potká hned za prvním rohem. Druhý a třetí večer jsem o motorkách, v hodně podroušeném stavu od obou, už nechtěla slyšet vůbec nic. Tak to byly večery na Makarské riviéře. Dny však byly překrásné, všechny děti si dokonce v sedmnáctistupňovém moři smočily jejich prozřetelně koupené neoprenky. Cpali jsme se zmrzlinkami, až jsme měli boule za ušima a musím říct, že tam jsem zažila konečně ty chvíle, na které jsem se tak těšila, chvíle, kdy jsem si jenom užívala dětí. Měla čas plést holčičce copy a vymýšlet nejrůznější účesy, koukat se na chlapečky, jak zdokonalují techniku lovení ježků, mazlit se s nimi a nespěchat zase něco strašně důležitého dělat. Při jedné procházce promenádou k majáku nás oslovila cizí paní, ze které se nakonec vyklubala Češka, která nyní po smrti svého manžela objíždí všechna místa, kde spolu kdy byli. Děti se hned ptaly, kdo to je a proč se s paní bavím, když ji vlastně neznám. Bylo to krásné dojemné povídání a mělo i další přidanou hodnotu. Z této krátké konverzace jsem měla velmi příjemný pocit, a uvědomila jsem si, že když občas vystoupíme z té naší bubliny, ve které většinu času všichni žijeme, můžeme poznat spoustu zajímavých neznámých lidí, kteří nám pro náš další život něco úplně mimochodem zanechají. A ještě lépe je mi z toho, že to vidí a prožívají teď na cestách i naše děti. Nevím, jak jste na tom vy, ale já během všedních dnů nemám moc času, ani příležitostí, pouštět si do života lidi, které vůbec neznám. 



Pátý den jsme už pomaloučku přemýšleli, jak budeme postupovat s návratem. V plánu jsem sice měla ještě jednu zastávku, jižně odsud, v malé rybářské vesničce na ostrově Pelješac, ale manžel se jeden den rozhodnul, že se tam nejdřív zajede podívat, sám na motorce, ať se tam případně zbytečně netáhneme všichni. Vůbec mi nevadí, že tím výletem zabil celý jeden den, zmapoval nám aspoň situaci pro příště a koupil od místních luxusní čerstvě natrhané mandarinky a taky hromadu výborného medu. Přemýšlení o změně značky nám urychlila, jak jinak než předpověď počasí. Sbalili jsme se, a protože fronta postupovala přes celou Itálii, moře a měla zasáhnout a zasáhla celé pobřeží Chorvatska, nezbylo než ujet do vnitrozemí. Byla to ale pořádná štreka, naštěstí děti namlsané pobytem u moře byly naprosto skvělé, chvílemi jsem měla pocit, že cestuji sama. Tedy opravdu jenom chvílemi. 



Dorazili jsme do termálních lázní Jezerčica kousek od Záhřebu, zastihli jsme ještě krásné horké odpoledne, a tak jsme se naložili do venkovních bazénů a užívali sluníčka. Naši společnou cestu však zpečetila moje náhlá chuť, dát si v klidu pivečko. Po celém dni v autě, a protože bylo horko, do mě první jen zasyčelo. To už jsem tušila, že to mému muži, který si své, pro následujících pár týdnů, odpil s kolegou na Makarské, není po chuti. A když jsem si u stánku před bazény místo o hamburger řekla ještě o jedno pivo, bylo vymalováno. Rázem jsem slyšela poznámky, které by si nezasloužila ani podesáté neúspěšně léčená alkoholička, ale jak je pro mou moravskou náturu zvykem, nakonec jsem si udělala vše stejně po svém. No tak no tak, co si to o mě myslíte, ne neopila jsem se, jak zákon káže, to vůbec ne. Když manžel dotčeně odešel do auta, vysprchovala jsem děti, převlíkla je z plavek do běžného oblečení a přešli jsme k nafukovacímu hradu a hřištěti, kde jsem si vítězoslavně své další pivo dopřála. A jelikož jsem náhle měla pocit, že mám chvíli volného času jala jsem se začít číst aspoň prvních pár stran z jedné z přibližně deseti knih, které jsem si bláhově stáhla do čtečky v telefonu s pocitem, co bych asi tak tři týdny bez čtení na té dovolené dělala. 



Dalšího rána nás všechny vzbudil rachot, jako by vedle nás v kempu vzlétalo nákladní letadlo, než mi v ospalé hlavě došlo, že to o půl sedmé ráno není letadlo, ale manželova motorka, která bude zřejmě odjíždět, už jsem jen zahlédla, jak se za ním zavírají dveře. Chápu ho, byl jistě brzy ráno vzhůru a nepodařilo se mu přemluvit chytrou paní s počasím, tak chce vyjet suchou nohou, tedy vlastně gumou. Ok, tak jo, hlavně ať si ještě aspoň chvíli pospíme. Ale protože je můj muž povahy nevyzpytatelné, byl za deset minut zpět a oznámil mi, kam mi dává kartu pro výjezd z kempu. Když jsem začala znovu podřimovat přišly ještě dvě smsky, že kemp je zaplacený a že musíme do jedenácti odjet. Jak šlechetné gesto, to byla moje první a jediná myšlenka a pak už jsem nezabrala. Odjeli jsme o půl deváté. To už pršelo, ale zaparkovali jsme jen na parkovišti před kempem a pak jsme ještě šli na půl dne do lázní, tentokrát vnitřních. Kromě malých napomenutí při porušení našich pravidel, co se bezpečnosti v bazénu týče byly děti naprosto zlaté. Ráchaly se poslušně v brouzdáku, kde mám pocit, že aspoň na chvíli můžu vydechnout od celodenního neustálého přepočítávání našich neonkových plaveček pohybujících se v celém areálu, ale hlavně jsem potřebovala vzít do ruky telefon, mapu a zkusit vymyslet, kde dnes budeme spát. Od této chvíle dál totiž žádný harmonogram cesty vymyšlen nemáme a musím promyslet co s námi, když máme před sebou ještě celých pět dní cestování. 



Povedlo se, rozhodování tedy zase bylo náročné, protože pršet nemělo pouze v Maďarsku a Německu, ale protože jsem se také rozhodla, že cestu zakončíme, tak jak jsme ji začali na Moravě u švice a švagra, tak jsme se vydali přes Maďarsko. Německo necháme na příště, mě by totiž určitě zlákalo vzít to cestou domů přes Karlovy Vary, nabrat do auta naši jedinou hlídací babičku a přivézt si ji aspoň na pár prvních dní, než vybalím, vyperu a doženu všechnu práci jako pomocnici k dětem. Nakonec jsem usoudila, že i když je babička s dětmi opravdu skvělá představa, takový luxus si po svém sebemrskačském výletu dovolit nechci. 



Nikdy jsem nebyla u Balatonu a ani mě to nelákalo, všichni ho popisují jako bahňák, ve kterém je vody po kolena, ale co, vidět se má všechno, takže náš další cíl je město Keszthely u Balatonu. Bohužel jsem zase neprozřetelně nezkontrolovala, jakou cestu mi paní navigace tentokrát vybrala a ihned jsem ji poslušně poslouchala. Toho jsem litovala už po necelých třiceti kilometrech, protože místo dálnice Záhřeb-Balaton jsme jeli zkratkami v chorvatském pohraničí, které musejí být kvůli svým zatáčkám a převýšením nejvyhledávanější na místních motorkářských webech. Na hrdinku už si tady před vámi hraju dlouho, proto nyní říkám, že tady na tomto úseku cesty, úzkém tak, že mám pocit, že už, už jedním kolem sjíždím do pangejtu, který končí kdesi po třiceti metrech srázu pod námi mě poprvé dobíhají myšlenky, zda jsem si opravdu neukousla příliš velký krajíc. Nejvíc ze všeho bych tady teď chtěla mít svého chlapa, kterej by si zase jako vždycky se vším nějak poradil a já bych ze sebe mohla aspoň na chvíli tu tíhu zodpovědnosti setřepat. Prťavej si po dvouhodinové, silnicí i myšlenkami, velmi klikaté cestě kupodivu krásně schrupnul, a tak jsme se po příjezdu a zabydlení se v kempu mohli hned vydat na prohlídku města. Stručně, je to nádherné, čisté a upravené město, s překrásným zámkem a zahradami, promenádou kolem jezera, parkem a náměstím. Prostě pecka!!! Děti provětrány, unaveny, napapány a jdeme spát, ráno vyrážíme do sedm kilometrů vzdáleného města Hévíz, kde je největší termální jezero v Evropě. Nejsem já tak trochu masochistka?



Představovala jsem si to tentokrát tak, že přijdeme, zaplatíme vlez, roztáhneme deku na trávě a půjdeme se ráchat do jezera. Tečka. Naprostou naivnost mých představ už si ale asi dovedete představit, protože jsme sice přijeli, zaplatili vlez, ale pak nás nahnali do klasických šaten, odkud už jsme pak pouze v plavkách pokračovali chodbami k jednotlivým výlezům přímo uprostřed jezera. Tak a teď si to představte hezky živě, já sama, pravá ruka skoro tříleťák, levá ruka pětileťák, na zádech bágl se vším, co nesmí v lázních chybět, od župánků, přes ručníky, pásky kolem pasu, nafukovací rukávky, hračky a pistolky, no velikostně odpovídající báglu při výstupu na Mount Everest a před námi sedmiletá. Dobře, místo jsme s odřenýma ušima mezi záplavou korpulentních důchodců nakonec našli, ale co teď, jak ty tři holata dostat do vody, když všechny cedule hlásí hloubka jezera 3-38 metrů, no to byla výzva. Po vzoru obézních důchodkyň, které se ze strachu o vlastní život a nevěříce svým plaveckým schopnostem vznášely na pěnových nudlích jsme si takové nudle za pár forintů také půjčili. Dětem jsem přefoukla rukávky tak, že jim ruce málem modraly, ovázala je plavacími pěnovými pásy a šlo se na věc. No pohled to musel být opravdu zábavný, protože se za námi otáčela značná část návštěvníků a já si připadala jak zvířátko v zoologické. A asi jsem nebyla daleko od pravdy, protože mě jedna z česky hovořících návštěvnic neváhala oslovit a rozplývala se, jak se jí a manželovi líbíme, že jsem jak kachna na rybníce se třemi káčaty. Tak a máte to, zase ty kachny. Kachna v termálním jezírku by ale počítám brzy opelichala a já mám pocit, že po třech týdnech těsného, neustálého a velmi intimního pobytu s našimi dětmi jsem těch per taky ztratila dost. Za mě ale ve finále super zážitek, plavání mezi rozkvetlými lekníny a sluníčko a pohoda a tak... No tak, ať jsem taky in ve vyjadřování, to prostě „must see“ každý. 



Další zastávka byla maďarské město Györ, velikostí mě tedy trochu překvapil. Nevím proč se mi ty města na mapách nezdají tak velké, že by se do nich vešlo sto třicet tisíc obyvatel. Před cestou jsem se zařekla, že se do žádného centra města nepoženu, pouze při okraji a jen tam, kde si příjezd řádně vědomě připravím. Tak tady opět, se o přípravě moc mluvit nedalo, ve spěchu mezi sušením vlasů dětí, balením promočených ručníků a hledáním pidi ponožtiček jsem prostě zapíchla prst do mapy a trefila se na město, jehož směrem bychom tak nějak měli jet. Prst to nakonec vybral dobře, město bylo moc hezké, jediný trabl, který nás potkal bylo, že kemp stál opravdu při okraji, spíše ale na předměstí. Co se mého strachu z provozu aut týče, tak úleva, ale do centra jsme to měli skoro sedm kiláků, a to bylo po proplavaném dopoledni mezi lekníny pro děti už trošku moc. Což o to, cestu tam v klidu dají, ale co zpět? To přijdeme do kempu o půlnoci, a to bych opravdu těmi okrajovými čtvrtěmi jít nechtěla. Ne snad proto, že jsem si sama blondýna se třemi prťaty v místní většinově romské populaci připadala poněkud nepatřičně. Tento důvod mě ani v nejčernější myšlence nenapadnul, ale znáte to, večer koušou komáři a další havěť. Takže spát ještě další tři noci s ošívajícími se a škrábajícími dětmi byste prostě také nechtěli. Tak jsem trochu zapátrala po autobusových linkách a měla jsem z té mapy i takový dobrý pocit, že by linka jedna, nebo sedm, nebo čtrnáct, nebo čtrnáct A, nebo nějaká jiná snad mohla jet tím naším směrem, ale pro jistotu jsem se chtěla zeptat postarší dámy čekající paní hned vedle nás na zastávce. Ta mě ale uvedla do takového stavu, že jsem ihned litovala, že jsem neuvěřila své první navigátorské intuici. Spustila na mě maďarsky něco ve stylu „už tady měl sakra být a já být vámi, a ještě s těmi haranty, tak si teda na ty věčný zpoždění taky stěžuju“, teda aspoň tak nějak jsem si to vysvětlila, z maďarštiny jsem totiž nematurovala. Nakonec jsme to, pro moji velkou úlevu, hned napoprvé trefili, jeli za pár kaček dvacet minut žlutým maďarským busíkem a pak došli jen kousek do kempu, a ještě za odměnu, nás všech, přes hřišťátko. Druhý den jsem se odvážila, samozřejmě potom, co jsem to předešlý den občíhla, zajet do centra na parkoviště před Györské lázně a šli jsme se zase rochnit. Řeknu Vám, ani nevím proč, tyto lázně se mi nakonec líbily asi nejvíc, a to máme ještě jedny vyhlášené před sebou. Bylo to v nich tak útulné, čisté, neklouzavé a náš nejmladší se konečně osmělil a uvěřil síle pěnového pásku a rukávků, takže jsem při každém kroku neměla na sobě přilepenou jeho, modřiny na kůži dělající, křečovitou ručičku. 



Je brzké odpoledne, nabíráme severozápadní směr a vyrážíme na naši poslední noc v zahraničí. V Rakouském Laa an der Thaya jsem nikdy předtím nebyla, ačkoli jsem téměř dvacet let bydlela takřka co by kamenem dohodil. Je to menší městečko úplně u hranic a jak jinak mají tu termální lázně, když už je jinak zase zima jak v lednu. Zaparkovali jsme na parkovišti před termálním hotelem, protože tady kemp nemají, ale na různých karavanových webech jsem se při důkladné večerní přípravě dočetla, že přespávání camperů tady všichni včetně policie tolerují, a tak jsme mazali projít si město. V parku na nás vykoukla výstava, řekla bych až kontroverzních děl místních umělců, ale je dost možné, že je to pouze můj názor, protože se mi jako matce špatně vysvětluje zkrvavená socha jakéhosi světce a dřevěné větve ve tvaru penisů poskládané různě na hromádce přes sebe. Toho světce jsem ještě dala, náš prostřední jen utrousil: „Mami koukej, ten měl asi hustou nehodu“, ale dál jsem raději zvolila cestu mimo park, s každým dalším uměleckým výlevem jsem totiž ztrácela argumenty. Na náměstí nás pak ohromila nádherná budova radnice, tak to páni jó, klobouk dolů, v průvodci jsem ještě vyčetla jakýsi kus staré hradby vedoucí až k hradu, tak jsme se tím směrem vydali. Našli jsme kouzelný zelený koutek s nádherným dřevěným hřištětem a ano byla tam nějaká hradba to jo, ale já si tohle místo budu už navždycky pamatovat kvůli úplně něčemu jinému. Děti se rozutekly po hřištěti a já konečně sedla a začala plánovat cestu do naší poslední zastávky, než pojedeme nadobro domů, když za mnou přišla naše nejstarší a už podle výrazu jsem tušila o co jde, nicméně jsem tu myšlenku nechtěla pustit ani o kousek dál... Přesto: „Mami víš, já jsem si prcla“. Ale jak jistě zkušení rodiče vědí, je prcnout a Prcnout. „No to nic, tak tady máš vlhčené ubrousky a kapesníčky, pokud ještě musíš, zajdi támhle ke zdi a dodělej to, tak jak jsme na cestách zvyklí, jo?“, to znamená prostřít kapesníček, vykakat, otřít, vše zabalit a vyhodit, no nejsme přeci žádný prasátka, abychom po sobě všude zanechávali trus.  Tak dobrá, uplynulo pět minut, pak deset, přestože jsem ji pořád měla na očích, nechtěla jsem ji rušit a na druhou stranu, zajímalo mě, jak to tentokrát vyřešila, nestalo se to totiž zdaleka poprvé a v předchozích případech bylo párkrát potřeba malé asistence. Když jsem k ní ale přišla, plakala, že jí už úplně všechno došlo a pořád je ještě špinavá. No špinavá může být třeba podlaha, nebo stůl, když se na něj nabryndá. Tohle ale bylo od zadku ke kolenům vymalováno a princezna nejenže už použila i svoje prcnuté kalhotky, ale také všechny vlhčené i normální kapesníčky, které jsme s sebou měli. Prostě situace na závěr výletu, kdy spíme poprvé za celou dobu na parkovišti, a ne v kempu, kde bych ji nahnala do teplé sprchy, jak vystřižená z černobílých starých grotesek. Ale jak již bylo řečeno, vše se vyřešit dá, naštěstí jsem dětem do lahve na pití tentokrát nepřidala žádný džusík a všude kolem rostla pěkná tráva. 

Ráno jsme natěšeně spěchali do lázní, ale upřímně řečeno na to, jak si pobyt místní část moraváků vychvaluje, za mě jsem byla zklamaná. Moderní ano, čisto ano, velmi draho ano a vyžití pro děti byl jeden pidi brouzdák přeplněný tak, že jsem začala na úplném konci cesty mít první vážné obavy o bezpečnost skákajících a skotačejících dětí. Naštěstí ségra napsala, že se z práce uvolní dřív, ať se bratranci a sestřenice řádně užijí, a hlavně my ať si pořádně o všem zdrbneme. 

Milé to zakončení milého výletu.



Nu což říct závěrem, chtělo by to asi nějaký happy end, nebo aspoň suma sumárum, ale už mě zhola nic nenapadá. Jak jsem psala na začátku, jsem unavená a cítím se jak vyždímaný hadr. Ale jsem šťastná, protože jsme vše v pořádku zvládli. Naplněná, protože jsme toho strašně moc krásného viděli a zažili. Hrdá, protože mám úplně nejvíc nejlepší parťáky na cestování a také poučená. Za prvé, že výběr další dovolené, pokud nějaká, kdy bude, bude pouze v mojí režii, za druhé rodinnou dovolenou necháme pro příště opravdu rodinnou, bez všech nezbytností, jakou motorka, dle mého názoru je a za třetí, už teď vím, že pro příště zvládnu úplně všechno. Také jsem se po našem návratu setkala s názorem, že jsou naše děti chudáci, které s sebou vláčíme po dlouhých cestách. No promiňte, zkuste se jich zeptat, zda by jely na tři týdny do obytňáku znova. Vyskočily by radostí a hned by si odešly zabalit nejnutnějších pár hraček.

A závěrem, co se mého muže týče, ač celé tohle moje vyprávění mohlo znít v očích jiných, zejména žen, v jeho neprospěch, tak tak to vůbec není. Já jsem mu za tuto zkušenost úmyslnou, či neúmyslnou opravdu ze srdce vděčná, posunulo mě to totiž o míle dopředu. A jak už jsem psala kdesi výše, nátury jsem řádně prdlé moravské, takže ho budu milovat pořád stejně. Toť vše.



Vaše M.



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Mabatoma

O mně

Jsem pracující maminka tří malých dětí, která v rámci zachování zdravé mysli píše povídky ze života.Velmi pěkně žádám o absolutní anonymitu, vystupovat bych chtěla pod přezdívkou Mabatoma. Děkuji

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •