IKAR CZIKAR CZ

Office story (Jakub Glofák)18.9.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 284, Komentáře 0

 

Jarní tání

Zatímco Martina a Martina vesele randily, jedna s ajťákem, druhá s Petrem, Jakub to vše pozoroval a minimálně u jedné z nich to neviděl rád. Jenže Petr byl v kolektivu oblíben a holky se shodly, že Martina si vybrala dobře. A protože se Jakub s Martinou už tak často nevídal, nemohl s jistotou říct, jak to cítila ona. Na druhé straně předpokládal, že by nebyla s někým koho nemiluje. Jeho chabé pokusy o seznámení nedopadly většinou dobře. Dvakrát mu slečna z baru dala, jistě nechtěně, cizí číslo. Jednou si po pozvání ani nepřisedla. Ale když už se přece jen objevila jiskřička naděje, protože Jakub byl tvor nesmělý, tak ta jiskřička zase hned zmizela.



To už nebyly takové mrazy a tak Jakub vyrazil do „terénu“ se svým jediným kamarádem, kterého v Ostravě ještě měl. A jmenoval se také Kuba. Tak si dva Jakubové sedli do své oblíbené pivnice a čekaly na ty ostravské chacharky. Náš Jakub musel vyrážet se svým kamarádem, neboť sám by žádnou slečnu neoslovil. S ním byla naděje větší, neboť kamarád byl mnohem víc odvážný a oslovit nějakou pohlednou dívku, pozvat ji na něco, nebo k jejich stolu, to mu nečinilo problém.



A jak tam tak seděli, světe div se, opravdu nedaleko jejich stolu seděli dvě ženy. Na první pohled byla jedna starší, druhá mladší. Ač byli nezadaní oba, kamarád Jakuba se rozhodl neseznamovat a tu mladší mu přenechat. A poradil mu, aby jí poslal po servírce to co pije. No, když náš nesmělý Jakub nemusel nikam chodit, nic říkat, tak mu to nevadilo a řekl si proč ne. Na první pohled byla velmi sympatická. A tak tedy poslal po servírce co pije, tedy co pila dívka a to byla sklenička červeného.



Servírka udělala co měla, a dívka na dálku poděkovala. A nic. Dál seděla na svém místě.



„Ty vole,“ smál se Kuba, „třeba si od tebe nechá zaplatit víno a až ho dopije, normálně půjde domů.“



„Vole, to tys mi to poradil,“ ohradil se Jakub.



A tak se bavili a bavili a minuty plynuly a slečna se k jejich stolu občas podívala, ale nepřišla ani neposlala žádný vzkaz. Kuba ubezpečil Jakuba, že to není jeho chyba. Buď nepochopila oč mu šlo, nebo toho zkrátka jen využila. Jakub na ni každopádně ještě občas koutkem oka mrkl, ale nechal si zhasnout i tuhle naději.



Po více než hodině se obě dámy zvedly a začaly se oblékat. A zatímco jedna, ta starší, zamířila k východu, ta mladší si to namířila nečekaně k jejich stolu. Jenže než Jakubovi stačil jeho kamarád cokoli říct, slečna se u nich objevila. Mile se na Jakuba podívala a řekla: „Dobrý večer, děkuji moc za víno. Omlouvám se, já bych si k vám přisedla, ale my jsme se dneska po dlouhé době sešli s mamkou. Tak snad příště.“



Pak následovala trapná pauza. Slečna nejspíš čekala, že Jakub něco řekne, ten nevěděl co říct a Kuba se snažil najít pod stolem Jakubovu nohu a kopnout ho. Marně. Takže než se to podařilo, vypustil ze sebe jeho kamarád jen: „Ano, jistě…to chápu.“



Slečna ještě vteřinku či dvě posečkala a pak se rozloučila.



„Panebože, ty seš debil.“



„Proč zase?“ nechápavě se ptal Jakub.



„Taková šance a ty ji propásneš. Proč ses jí nezeptal na číslo?“



„No já nevím, to je blbé,“ řekl Jakub.



„A proč by to, kurva, bylo blbé?“



„Tak přece nebude dávat číslo cizímu chlápkovi.“



„A jak ses chtěl s ní jinak seznámit? Ty vole, ty jsi marný. Kdyby nechtěla, kdyby neměla zájem, tak sem ani nedojde, sebrala by se a šla rovnou pryč. A ona ti ještě řekne, příště, a ty nic. Čekala tady, jak zareaguješ.“



„Tak mi měla sama nabídnout, že mi ho dá, abych věděl, že mi ho opravdu chce dát,“ protestoval Jakub.



„Ježiši, copak ti nějaká ženská sama od sebe dá číslo. Ale kdyby ti nechtěla dát žádný kontakt, tak by sem nelezla. Sory, ale ty jsi vážně ztracený případ.“



„Tak se tu třeba potkáme…když řekla příště.“



„Tím ti chtěla naznačit, že se tu můžete sejít příště, když ji zase na něco pozveš, což jsi neudělal, nemáš na ni kontakt, takže ti naznačuju já, že jsi úplný vůl.“



A tak se ten večer s nikým neseznámili. Jaro ale lezlo na každého. A zatímco Martina ze svého srdce Jakuba dostala a pokud to šlo, líbala se se svým Petrem i v areálu firmy, což Jakubově pozornosti párkrát neušlo, on sám úspěchy při seznamování neměl.



Další seznamovací pokus byl uskutečněn o dva týdny později. Jiné místo, tentokrát pizzerie, jiný čas. A opět se domluvili, že kdyby byla k dispozici jen jedna, Kuba ji přenechá Jakubovi, neboť má zlomené srdce a musí z něj Martinu dostat. 



Oba Jakubové vyhlíželi jako dva hladoví tygři své oběti. A Kuba je našel. A protože on nebyl nesmělý a Jakub nesmělý byl, vyrazil ten odvážnější z jejich dvojice na lov. A kořisti se chytily. Dvě mladé slečny se nechali pozvat a oba Kubové si k nim mohli přisednout. Jak si sedli, tak si sedli. Slečny seděli naproti sobě a tak i Jakubové seděli naproti sobě. A pilo se. Piva a panáky létali vzduchem. Slečny se smály a všichni se dobře bavili. Avšak, zatímco Jakubova nesmělost s přibývajícím alkoholem nemizela, Kubova odvaha narůstala.



První problém byl v tom, že Jakub seděl vedle zadané slečny a Kuba vedle volné. Tím padala jejich dohoda, neboť přesednout si by bylo trapné a Kuba s vypitými panáky na dohodu zapomněl. A tak se jeho ruka šmátralka postupně propracovávala ze zad slečny níže a níže a níže…až byla opravdu nejníže. Skončila na jejím zadku. A to už slečna nesla poněkud nelibě. A protože to nechtěla říct naplno, tak se z jeho půl objetí vždy vykroutila jako had a posunula se po dřevěné lavici dál od Kuby. Ten na to však nedbal a přisunul se k ní, a opět důsledně začal na zádech a skončil jí na zadku. Tentokrát však mnohem rychleji. A slečna se opět vykroutila a posunula se. A Kuba se opět přisunul a opět postupoval důsledně, neboť pořádek musí být. Proto začal na zádech a znovu rychleji než posledně sjel na zadek. A tak by to mohlo pokračovat do nekonečna, ale to by musela pokračovat do nekonečna i lavice. V závěru už bylo vidět, jak slečna sedí pouze půlkou své půlky a všimli si toho všichni kromě Kuby. Ten by si toho všiml možná až ve chvíli, kdyby šmátralka nenašla úplně celé to, co hledala. Ta ale ani nestačila zaúřadovat, neboť zadaná kamarádka odešla na záchod a tu nezadanou, která chudák seděla půlkou půlky ve vzduchu, vzala sebou. Jakub chtěl Kubovi něco říct, ale ten byl v takovém stavu, že by nepochopil, že by si šmátralka zasloužila dneska volno. A po návratu dvojice kamarádek následovalo, co následovat muselo. Samozřejmě se hned oblékaly a měly se k odchodu.



Tentokrát Jakub, poučen z předchozích omylů, a poučen minule svým kamarádem Kubou, pořádal dívky o číslo. Ty se na sebe podívali, čímž byla odpověď jasná, nicméně odpověděli, že ony si vezmou číslo na Jakuba a někdy se mu ozvou. Samozřejmě, že Jakub celý dychtivý nových zážitků číslo nadiktoval. A ne, nezmýlili by jste se, nikdy se mu ani jedna neozvala.



Další pokus se konal o měsíc později. Tentokrát vyrazili dva přátelé do baru, který nebyl tak blízko jejich bydliště. Opět si vyhlídli dvě slečny a vše se opakovalo. Holky souhlasily, aby si oba přisedli. Obě byly sice viditelně mladší, ale osmnáct jim bylo. Postupně se chlapi dozvěděli, že jedné je dvacet, druhé dvacet dva. Děvčata byla evidentně ve velmi dobré náladě, pořád se smály a Jakub si všiml, že na sebe významně pomrkávaly. On neznal ženskou duši, takže vůbec netušil, co by to mohlo znamenat. Možná, že se jim oba líbí. Tentokrát by však nepochopil, ani kdyby znal. A Kuba, ten si všímal jen výstřihu dívky, vedle které seděl a v tu chvíli by nepochopil ani Newtona s jablkem.



A opět se panákovalo a objednávalo a děvčatům evidentně dělalo radost, že jsou pozvány. Chlapcům naznačovaly, že by možná zájem byl a dělaly to tak šikovně, že s nimi flirtovaly, ale nepustili je nikam dál než k rozpustilým košilatým náznakům a vtípkům. Hochy to však přestalo po čase bavit a tak šli společně na záchod, aby se uradili, co dál. Vzít si čísla, nebo je pozvat k do bytu jednoho z nich? Holky jsou rozverné, tak pozvání do bytu bude to nejlepší. Zároveň si určili, kterému se která víc líbí a kdo si jakou vezme, pokud snad samy neurčí jinak. S takovýmto plánem vyrazili zpět k děvčatům.



Jaké však bylo jejich překvapení, když holky byly neznámo kde a číšník jim donesl účet.



„Ale my jsme nechtěli účet,“ divil se Kuba.



„Já ho raději nesu dřív, aby jste se pak nedivili,“ vysvětlil mladík.



„Nedivili?“ řekl Jakub, který se tedy divil, zatímco jeho kamarád Kuba se už divit přestal. Chvíli vypadal jako by dostával infarkt, chvíli zase, že na něj přišla zimnice. V jednu chvíli byl červený, v jednu zase bílý a na moment Jakub zahlédl i fialovou barvu. Když účet převzal do rukou on, ani jemu nebylo do smíchu. Holky si stačily za tu chvíli, co byli na záchodě, objednat takové položky, které si dává i Bill Gates výjimečně. A to si ještě vzali dvě lahve sebou.



„Nemusíte se bát, pánové. Od začátku mi bylo jasné, že z vás chtějí vytáhnout co nejvíc to půjde a proto jsem jim dal ty lahve jen dvě. To víte, chtěli čtyři.“



„Svině zákeřné,“ procedil Kuba mezi zuby, když se mu opět vrátila schopnost řeči.



„Ale ten číšník je taky pěkný hajzl,“ řekl Jakub znechuceně.



„Co se divíš? Chce vydělat.“



„No super, tak líbačka nebyla, sex nebyl a prachy v čudu. To byly nejdražší kurvy mého života. Tolik by nestála ani Preety Woman,“ podotknul Jakub. „A vůbec Kubo, všechny pokusy dopadly bídně. Naprostá fraška. Už toho mám po krk. Končím se seznamováním. Nemá to cenu. Já se stejně nikdy neseznámím a ta moje smůla se holt přenáší i na tebe. A navíc jsem stejně do výplaty bez peněz.“



„Víš co? Tu máš,“ podal Kuba příteli patnáct set korun.



„Co blbneš? Stejně jsi zaplatil víc než já.“



„No jasně, protože ty jsi u sebe víc neměl. Ber, já ještě mám. Stejně to byl můj nápad,“ trval na svém Kuba a Jakub bral. A smířil se s tím, že zkrátka seznamování není jeho parketa a že si prostě počká až se ta pravá objeví sama. A že to nebude Martina, s tím už počítal.



Jaro měl Jakub rád, protože bylo předzvěstí léta a protože už nebyla taková zima a slunce konečně ukazovalo, že nezapomnělo i vystrčit růžky.



Jakub Martinu potkával opravdu zřídka. Martina si se svým novým klukem skutečně užívala. Společně s holkama vyráželi do kina, na bazén a na různé kulturní akce a na Jakuba si s pozváním nikdy nevzpomněli, a kdyby přece jen ano, on by stejně nešel. Stále méně a méně s nimi chodil na obědy a snižovala se i intenzita jeho návštěv u nich v kanclu. Na obědech jim nechyběl takže se ho nezeptali, proč už s nimi nechodí. Pouze, když s některou přišel do pracovního styku, zeptala se jak se má a co je nového. Možná ze slušnosti, možná ji to opravdu zajímalo, těžko říct. Nedá se ale říct, že by jeho láska k Martině zeslábla. Její úsměv, oči a milou tvář miloval pořád stejně. A vždy, když ji alespoň na chvíli zahlédl a ona se na něj usmála, či jej pozdravila, srdce se mu na chvíli rozehřálo.



Radka ze svého manžela alimenty nevymámila ani po několika měsících a tak se rozhodla ho zkusit alespoň zastrašit tím, že ho dá k soudu. Jenže se ukázalo, že ji zná stále velmi dobře. Vysmál se jí do obličeje a ona pochopila, že bez soudu peníze neuvidí. Jenže soudu se chtěla za každou cenu vyhnout a tak ho nežalovala a nechala si líbit, že vše musí táhnout sama. Mluvila do ní její mamka, mluvily kolegyně, nic nepomohlo. Chtěla uchránit dcery a když prý on sám nechce na děti platit a není mu to hloupé, a nutno dodat, že nebylo, tak na debila kašle. Možná, že on sám by platil, ale jeho nová partnerka v tomto sehrála podstatnou roli.



Petra se rozhodla využít šance a odstěhovat se do Brna. Z velké části za to mohla její nadřízená Kateřina Hadrbolcová. Přestala sice šikanovat Jitku, přesto její chování nebylo kolegiální a už vůbec ne přátelské, takže toho měla Petra tak akorát. Proč by se měla nervovat a poslouchat krávu, jako je Hardbolka, když může sama šéfovat a mít klid.



I Jana už oznámila, že v září se stěhuje do Anglie. Jakub měl všechny holky rád, ač se s nimi nevídal již tak pravidelně, a tak ho nepotěšila ani jedna zpráva. A to ještě nevěděl o Andy. Jana se na změnu bydliště těšila a již pátrala po tom kam se dá vyrazit na výlety a co se vyplatí navštívit v okolí jejího bydliště, které zajišťovala firma.



Andy to měla podstatně těžší. Na rozdíl od obou holek nikam nechtěla. Nejraději by zůstala v Česku. A do Kanady se jí nechtělo o to víc. Mohla si ale vybrat. Buď odjede, nebo zůstane, ale rozpadne se jí vztah. Její přítel nastupoval v září, a tak by ji čekal pravděpodobný odlet do Kanady, podobně jako Janu do Anglie, koncem srpna. Měla tedy ještě dost času, aby si vše rozmyslela.



A jako by snad nadešlo stěhování národů, příležitost odejít z firmy, tentokrát do Prahy, dostala i nadřízená Jakuba, Martina. V jejím případě ovšem nešlo o to, že by dostala snad nějakou pracovní příležitost ona sama. Byla na tom podobně jako Andy. Její ajťácký přítel byl rozhodnut odejít do hlavního města za lepší nabídkou. Přece jen však byly drobné rozdíly mezi ní a Andy. Zatímco Andy neměla dítě a nic jí zde nedrželo, Martina měla čtyřletou dceru a z Opavy se jí pranic nechtělo. Postavený dům byl jako nový a zámožný otec se vždycky hodil, když bylo potřeba.



„Já do Prahy nejdu. My jsme se s Radimem rozhodli, že to zkusíme s tím, že sem bude na víkendy jezdit,“ řekla jednou, když už věděla, že se všechno ví.



„No když vám to bude klapat,“ řekla jen Sabina.



„Víš co, když ne, tak ho pustím k vodě. Není první ani poslední. V Opavě je ještě chlapů.“



Sotva však opustila Martina kancelář, Sabina si o této skutečnosti musela s někým pohovořit.



„Ta Martina je padlá na hlavu. V životě jim to nemůže klapat. Praha a Opava. Tam bude mít Radim tolik jiných příležitostí. Víš co, kdyby ona nelpěla na penězích, tak by do té Prahy šla. Jenže její tatík má prachy, její rodina je zámožná a tam by musela bydlet někde v bytě a tady má fungl nový barák.“



Jakub jen pokrčil rameny. „Ať si dělá co chce. K tomu, aby jim to klapalo takhle na dálku je potřeba hodně tolerance. A přiznám se, že nevěřím, že Martina jí v sobě tolik má.“



Že Hadrbolcová přestala Jitku šikanovat už vědělo celé oddělení dokumentace. Jenže to ustalo tak náhle, že žádná z holek vůbec netušila, co za tím může být. Rozhodně je ta změna překvapila. Holky se už s Jakubem příliš nebavily a tak nevěděl, že po vyřešení této záhady trochu pátrají. On sám by se k tomu nikdy nepřiznal, tudíž by jeho dobrý skutek zůstal anonymní. Ale jak už bylo řečeno, život se neptá, co člověk chce a oč stojí. Prostě koná a my se s tím musíme smířit. A v jeho repertoáru jsou i náhody. A tak jedna taková stála za odhalením této záhady.



Martina šla na oběd se svým přítelem Petrem. Petr pracoval v laboratořích a jeho šéf měl ten den poradu, která se nečekaně protáhla. Kolegové Petrova nadřízeného už měli hlad, nechtěli čekat a šli na oběd sami. Tak šel na oběd Petrův šéf taky posléze sám. Ale co neviděl, když se v jídelně rozhlédl. Jeho podřízený Petr obědvá se svou přítelkyní. Samozřejmě, že se mu doneslo, že Petr chodí s tou kráskou z dokumentace a když byla příležitost, zeptal se, zda by si mohl přisednout. A oba s úsměvem souhlasili. Trojice si povídala a povídala, Martina zjistila, že šéf jejího přítele je docela milý chlapík. A tu opět zaúřadovala náhoda. Mohlo by se stát, že by se k tomuto tématu ani nedostali, ale již zmíněná náhoda tomu chtěla, že téma Jitka a její nadřízená Hadrbolcová se dostalo na přetřes. Martina zmínila náhlou změnu v chování Kateřiny Hadrbolcové, která z ničeho nic přestala Jitku šikanovat.



„To je snad dobře, ne?“ zeptal se s podivem Petrův šéf.



„No to jo, jenomže my si pořád říkáme, jak to? Bylo to hned po Vánočním večírku. V pátek ji ještě zahltila úkoly a v pondělí ji už nedala ani jeden. A od té doby ji skoro ignoruje. Tak se bojíme, aby ji třeba nechtěla vyhodit.“



„Tak to vás mohu uklidnit, Martino, vyhodit ji nechce. Snad se vás to nedotkne, ale Jitka je na dokumentaci nejlepší pracovník.“



„Ne, to v žádném případě, to je naprostá pravda,“ přisvědčila hned Martina.



„A pokud je to pro vás záhada, tak vám ji rád osvětlím. Přišla za mnou Hanka z Nového závodu, jestli víte, kterou myslím. Vysoká blondýna s krátkýma vlasama.“



„Jo, myslím, že vím. S tou se občas potkávám. Chodí na obědy s Kubou. To je náš kolega z dokumentace.“



„Ano, toho zase znám já. No a ta Hanka, se mi o problému Jitky s Hadrbolcovou zmínila a poprosila, zda bych nemohl něco říct Peterkovi. Že sama za ním jít nemůže. A já si řekl proč ne. Nemám Hadrbolcovou moc v lásce, ale udělal bych to tak jako tak. Šikanu na pracovišti nesnáším,“ uzavřel muž a vložil si do úst pořádnou porci guláše.



„Hanka, říkáte, zajímavé. No každopádně ji musíme poděkovat,“ odříkávala zamyšleně Martina.



„To by jste měli. Byl to od Hanky dobrý nápad. No nic, já už musím letět, zase další porada.“



„Vždyť si snědl sotva čtyři lžíce,“ podivil se Petr.



„No to už je úloha nadřízeného. Pořád někde po poradách. Tak se mějte a nashledanou,“ rozloučil se.



„Tak to ta Hanka udělala dobře, že se tak zajímala o tu vaši Jitku, co?“ řekl Petr.



„Člověče, já jsem ani nevěděla, že ona se z Jitkou zná,“ dodala Martina a stále usilovně přemýšlela.



A trvalo dalších pár dní než se Martina domluvila se všema holkama a pozvaly Hanku na oběd. Neřekly jí nic. Nenechaly jí oběd zaplatit a Martina to vzala za ni s tím, že se pak s holkama nějak vyúčtují. Hanka na celý Jitčin problém dávno zapomněla a ani ve snu jí nenapadlo, oč jde. Když si všechny s Hankou potykaly a posadily se konečně ke stolu, Martina to vybalila.



„My jsme ti Hani chtěli poděkovat.“



Hanka byla vskutku zvědavá oč jde, ale teď byla překvapenější ještě víc, než když jí holky platily oběd.



„To mě těší, ale přiznám se, že vůbec nevím za co.“



„Tak buď jsi tak skromná, nebo jsi na to už zapomněla, což tě šlechtí ještě víc,“ zvolala Petra.



A když Hanka na holky už opravdu koukala jako na nahého Kačera Donalda, tak se Martina pustila do vysvětlování.



„No já jsem nedávno seděla s Petrovým šéfem, promiň, Petr je můj přítel a dělá v labinách, a on se zmínil, že ty ses mu zmínila, že Hadrbolcová šikanuje Jitku. A on pak šel za Peterkem a okamžitě byl klid. Hned po večírku všechno přestalo. Šéfka Jitku skoro až ignoruje, proto jsme se báli, že ji chce vyhodit. Už nevím, jak jsme se k tomu tématu dostali, ale jak jsem to řekla, tak si hned vzpomněl na tebe. A tak víme, že nebýt tebe, tak by se z toho Jitka možná zbláznila.“



Hance se na tváři vystřídaly dva výrazy. Nejprve ji zhořklo v ústech, protože si uvědomila, že jí holky zaplatily oběd zbytečně a pak se objevil přeci jen úsměv.



„Holky mě je to líto, to jste se měly zeptat dřív, ale ten oběd si samozřejmě zaplatím, nicméně…já jsem se fakt zmínila, ale moje zásluha to tedy není. On totiž byl někdo, kdo mi o tom problému řekl a požádal mě, abych přesně tohle udělala. Do té doby jsem o Jitce slyšela, věděla jsem, že existuje, ale ani jsem netušila, jak vypadá.“



A po chvilce překvapeného mlčení dodala: „Ale jsem ráda, že jsme si potykali.“



„A můžeš nám teda říct, kdo ti o tom řekl?“ zeptala se Andy.



„No to můžu. A vím, že on sám by to na sebe nepráskl, takže zaplať Pán Bůh, že vás to natolik zajímalo, že…,“ ale větu nedokončila neboť zaznělo sborové: „Kdo?“



„Jakub.“



U stolu nastalo naprosté ticho. Holky se dívaly jedna po druhé. Jen Martina si mnula bradu a koukala do země. A to ticho vydrželo ještě hodnou chvíli.



Zatímco Jakub neměl absolutně žádné tušení, že holky právě dostaly šokovou ránu, ty se snažily vzpamatovat a konečně o tom všem vzrušeně diskutovaly. Že něco takového udělá, navíc, aniž by se pochlubil svým dobrým činem, to nečekaly. On mezitím seděl v kanceláři a usilovně pracoval. Myslel na holky a na to, že právě sedí u stolu a on tam není s nimi, jako už řadu měsíců. Jakubova nadřízená Martina se vrátila z oběda.



„Ty Kubo a jak ty to máš teďka s holkama?“ zeptala se.



Jakub vytušil, že když padla tato otázka tak brzo po návratu z oběda, nebude to jen tak.



„Normálně.“



„Já jenom, že jsem tě s nima dlouho neviděla na obědě.“



„Tak chodím teď čas od času s Hankou a s Přemkem z Nového závodu.“



„Jestli to nebude tím, že Martina má nového kluka,“ potutelně se usmála šéfka.



„Taky, samozřejmě. Chodí s ním na obědy, tak jim tam nebudu křenit.“



„No ale s ostatníma holkama by jsi chodit na obědy mohl. A myslím, že i s Martinou. Kvůli tomu přece nezahodí vaše přátelství.“



Jakub si povzdychl. „Ona nic nezahazuje a už by nás tam chodilo moc.“



„No jak myslíš. Já jsem ti říkala, že tě jednou nechají být. A vidíš, jak jednoduše tě odkopli.“



„Prosím tě, Marti, nikdo mě neodkopl. Já jsem se jim tam nechtěl motat, už by nás chodilo hodně, ani bychom se ke stolu nevlezli všichni,“ řekl Jakub slyšitelně podrážděněji.



„Tak abys ještě s Martinou vůbec nějaký oběd stihl,“ uchichtla se Martina a tentokrát se na ni podívali překvapeně dva její podřízení. Sabina i Jakub.



„Jak to myslíš?“ zeptal se.



„Vidíš, kdybys s nima chodil na obědy, tak bys věděl. Já se teda divím, že se to k tobě nedoneslo, ale…Martina je těhotná.“



Tak…jestli to předtím bylo definitivní, že jeho šance u Martiny skončily, tak teď to bylo definitivně definitivní. Martina byla těhotná. Zpráva, po které se málem skácel pod stůl. Zavřel oči a musel dělat, že mu to nevadí. Zamumlal jen, že jí to přeje a že jí pak koupí kytku a popřeje jí.



„Vidíš, já ti říkala, že nemáš čekat,“ neodpustila si Martina ještě jednu dýku do jeho srdce.



A tak to v životě bývá. Teď ho čekal život plný výčitek a naříkání. Teď teprve si nadával, že ji tenkrát nezlíbal, ať už holky ve dveřích stály nebo ne. Že ji nevyznal lásku třeba na tom večírku. Všechno marné. Byla navždy pryč. Nikdy člověk neví, zda rozhodnutí, nevrhat se na ni, nevyslovovat se, je to správné. Zda si k sobě ti dva cestičku najdou či nikoli. A platí to o úplně všem, co v životě děláme. Člověk se prostě musí rozhodnout. Někdy na to má sekundy, jindy týdny, ale nikdy to není o nic lehčí. Musí zkrátka učinit rozhodnutí, jak změnit svůj život. Co by Jakub dal za druhou šanci. Ale tu život nedává. Druhé šance se nerozdávají. Co jste promeškali je nenávratně pryč. Můžete někde zkoušet začít znovu, ale život není papír, který roztrháte, vyhodíte a začnete psát na nový. Co se stalo, nejde se odestát a ve vašem životě to zůstává navždy.



Samozřejmě ani Jakub nevěděl, zda je Martina jeho pravá láska. Někdy je těžké poznat tu levou, natož pak pravou. Mnohdy jsme přesvědčeni, že ten, s kterým jsme, je ta pravá láska. A nakonec se ukáže, že tomu tak není. A naopak. Někteří myslí, že pravá láska jim utekla navždy a ona zatím někde čeká. Bohužel, někteří ji nepoznají nikdy. Zkrátka a dobře, s pravou láskou je to těžké. To jen v pohádkách se princ vždycky zamiluje do princezny, protože ona je vždy krásná a nikdy nemá pupínky a malá prsa. A princezna se vždy zamiluje do prince, protože on je vždy štíhlý a nikdo neřeší velikost jeho penisu. Jenže život není pohádka a proto i s tou láskou je to kapánek složitější. Nikdy nebudou šťastní všichni. Vždy jeden bude brečet do polštáře a další bude prožívat tu svou pohádku. A pak se to klidně může vyměnit. Ale také nemusí.



 



Zpráva o těhotenství Jakubovy stále platonické lásky Martiny, se rychle rozšířila. A Jakub zdaleka nebyl jediný, kdo z ní neměl radost. V první řadě to byla Kateřina Hadrbolcová. Tu, jež by nejraději vyhodila vyhodit nemohla, naopak Petra jí oznámila odchod a dobře věděla, že Martinu brzy potká to samé. A to ještě netušila, že Andy už od Kanady nemá daleko. O jinak fungující vztah nechtěla přijít.



Hanka se svěřila Jakubovi, že holky všechno ví. V něm se nejprve probudilo zděšení, neboť chtěl vše tajit a kupodivu se první bál toho, aby Jitka nenadávala, že prvně o ní šířil drby, že svou práci dělá špatně. Pak ale přeci jen trochu litoval, že holky neřekly ani slovo. Ani si o tom nechtěly popovídat. Nemusely mu děkovat, to nečekal, ale alespoň obnovení přátelských vztahů si zasloužil. Tím spíše, když věděl, že Petra a Jana mu odjedou. A co víc, poděkovat nepřišla ani Jitka.



Šéfová Jakuba se definitivně rozloučila s Radimem. Odjel do Prahy. Sabina a Jakub by se jí zbavili rádi, ale bylo jasné, že nebude chtít odejít od svého bytelného domečku a teplého místečka vedoucí.  



Martina přibývala na váze a kulatila se. A do laboratoří nastoupila celá řada nových lidí. A to byla událost, která působila nedůležitě, ale byla důležitá až moc. 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jakub Glofák

O mně

Jmenuji se Jakub, jsem z Ostravy a je mi 27 let. Pracuji jako ostraha objektu. Rád vařím, cestuji, chodím do přírody, jezdím na kole a plavu. Mám rád sci-fi, fantasy a mysteriózní příběhy

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •