IKAR CZIKAR CZ

Jak vlastně žijí pošťáci? Celkový počet komentářů: 0
 

Denis Thériault (58) je kanadský autor žijící v Quebecku v Kanadě. Je autorem čtyř románů a pátý právě minulý týden dopsal. Na své domácí půdě získal několik významných literárních ocenění a jeho knihy byly přeloženy do více než sedmnácti jazyků. V těchto dnech přiletěl do Prahy aby tu představil svůj úspěšný román „Podivuhodný život osamělého pošťáka“, tedy přesněji řečeno, jeho českou verzi. Pro jeho knihy je to česká premiéra. Dnes u nás jeho jméno téměř nikdo nezná, ale za nějaký čas může být všechno jinak!

 

Bylo pro mne velkou ctí se s Denisem sejít osobně a velmi mne těší, že naše agentura MÁM TALENT tohoto výjimečného autora v České republice agenturně zastupuje a ve spolupráci s Albatros Media a jeho divizí nakladatelstvím Plus, přivádí dílo tohoto autora na český knižní trh.

Je tedy více než samozřejmé, že jsem musela Denise požádat o rozhovor pro náš literární portál. Usedli jsme do příjemné kavárny nedaleko Českého rozhlasu, kde právě dotočil rozhovor o své první česky psané knize a mohli jsme si začít povídat. Doprovázela nás i překladatelka knihy, paní Anna Melicharová (v knize ještě uvedená jako Čadilová, nedávno se totiž provdala). Denis si kromě kávy chtěl objednat i něco ryze českého, ozkoušel tedy lívance s borůvkami. Lidově bychom řekli, že mu chutnalo tak, až měl boule za ušima. Dobrá nálada byla navozena a naše povídání mohlo začít:

 

Dříve jste pracoval jako ředitel divadla. Psal jste také scénáře?

Ano, je to tak. Když jsem byl mladý, byl jsem uměleckým ředitelem divadla a napsal jsem pět nebo šest divadelních her, které se skutečně hrály. Také jsem napsal hodně scénářů pro televizi, byl jsem televizním scenáristou. Napsal jsem přes stovku televizních scénářů.

 

Bylo pro vás psaní divadelních her méně zajímavé než psaní knih? Proto jste přešel ke knihám?

Psaní románů mívá jednu velkou výhodu, a to, že rozpočet na toto psaní je nula na rozdíl od psaní pro divadlo, televizi nebo film.

 

Čili to, co je pro vás lákavé na psaní knížek, je svoboda? To, že postava může odjet na druhý konec světa a nemusíte řešit rozpočet?

Je to důležitý faktor, ale nikoliv jediný. Není to jediný důvod, proč se mi líbí psaní románů. Je to hlavně proto, že romány podle mě sdružují. Jsou takovou vrcholnou formou psaní, protože sjednocují spoustu funkcí, které u filmu jsou rozdělené. Člověk je tam zároveň scenáristou, režisérem, kameramanem a může tak vše sjednotit v jedné osobě. Když mluvíte o svobodě, tak to je vlastně ten pravý důvod. Kvůli té svobodě jsem se stal autorem románů.

 

O psaní scénářů se říká, že to vlastně vůbec není psaní, protože autor jen připravuje takový manuál se kterým pracuje mnoho dalších lidí a každý z nich k tomu přidává kousek svého pohledu a svůj příspěvek. Možná i to je důvod, proč je práce scenáristů tak často podceňována. Co si o tom myslíte?

Myslím si, že je velká škoda, že se tak podceňuje práce scenáristů. Scenárista musí být velice kreativní a skutečně je to tak, že bez něj nic dalšího nevznikne. On je úplně na začátku toho procesu a je tím prvním, kdo prolévá krev. Zamrzí i to, že když se něco hodně povede, mluví se o skvělém režisérovi. Když se něco hodně nepovede, mluví se o neschopném scenáristovi. Jsem rád, že tu práci už nedělám. Když člověk píše knížku, je kapitánem na vlastní lodi, a to je skvělé.

 

Tím se dostáváme ke knížkám. Vycházejí vám romány po celém světě. Mnoho českých autorů o něčem takovém jen marně sní. Chtělo by se mi říct, jak se to vlastně dělá aby se něco takového povedlo?

Tak samozřejmě je tu faktor štěstí, na tom vždy hodně záleží. Ale potom jde hlavně o překlady. Kanada je malá země. Sice je veliká rozlohou, ale pokud jde o tu francouzsky mluvící část, tak těch lidí tam zase není tolik. Francouzština je sice jazyk velmi důležitý, ale není to jazyk světový. Takže kdyby mé knihy nebyly přeložené, tak bych třeba nemohl být teď tady. Proto mám velké uznání a velmi si vážím překladatelů. Takže pro začínající autory mám tuto radu: Začněte krátkými knihami, protože nakladatelé budou mít strach pustit se do vydávání knih, které mají třeba tisíc stran. Na začátku to určitě raději zkusí s nějakou kratší knihou.

 

Zajímavá rada!

Ano, mám totiž mnoho přátel, kteří píšou dobře, ale píšou velmi dlouhé knihy. V Kanadě i v jiných zemích stojí překlad spoustu peněz a nakladatelé si tak netroufnou investovat třeba dvacet tisíc dolarů do překladu. Zatímco když je to nějaká kratší kniha, tak si troufnou, i když si nejsou jistí výsledkem. Ty knihy, které jsou sice dobře napsané, ale velmi rozsáhlé, mají mnohem menší šanci na prosazení.

 

My máme v agentuře zkušenost, že česky psané knihy je možné nabízet v zahraničí jen pokud jsou přeložené do angličtiny. Máte to u vás s francouzsky psanými knihami stejné, nebo je francouzština na tom lépe?

Ano, to je pravda. Je to ale škoda, protože pro Quebec by právě Francie měla být zajímavým knižním trhem. Naše francouzsky psané knihy by se měly ve Francii dobře prodávat. Ale bohužel to tak není. Ve Francii se quebecké knihy moc neprodávají ani nekupují. Pro mne to byla hlavně Velká Británie, co odstartovalo můj úspěch. Teprve po vydání ve velké Británii jsem se stal mezinárodním autorem.

 

Podporuje vaše ministerstvo kultury vaši domácí literaturu a její pronikání do zahraničí?

Ano, to je velké štěstí a jsem za to nesmírně vděčný. Od našeho ministerstva kultury máme velkou podporu jak pro překlady, tak i třeba pro dělání propagace knihám. Překlady podporují formou různých grantů, takže překlad pak není pro nakladatele tak drahý, protože část pomůže uhradit naše ministerstvo kultury a za druhé, pomáhají i jinak. Například má cesta sem do České republiky na tyto dva dny, kdy se věnuji představení svého románu na českém knižním trhu, tak tato cesta je z velké části hrazena právě ministerstvem kultury. V tomto směru jsem velice vděčný.

 

Kde v zahraniční byla poprvé vydána vaše kniha?

Bylo to v Německu. Sice to bylo důležité, protože němčina je důležitý jazyk, ale to, co se přeloží do němčiny, se čte prostě jenom v Německu a nikam dál se to moc nedostane. Bylo to sice důležité, ale zase tolik mě to neposunulo.

 

Světového autora z vás tedy udělalo až vydání knihy ve Velké Británii. Jaký je to pocit být světovým autorem a vidět, že se vaše knihy čtou napříč zeměmi?

Beru to s velkou pokorou, protože nejsem žádná obrovská hvězda. V každém případě je to velmi uklidňující a povzbuzující, že mi tolik lidí rozumí a hlavně, že mě tolik lidí čte! Třeba na Instagramu jsem viděl fotky mé knihy z Malajsie, z Ruska, nebo z Argentiny. Je to báječný pocit vědět, že na takových místech jsou lidé, kteří čtou moji knihu.

 

Kterou svou knihu považujete za nejlépe napsanou, respektive máte pocit, že se vám nejlépe povedla?

Jsou všechny dobré.

 

A která je vašemu srdci nejbližší?

Tak to je ta úplně první, jmenuje se Leguán. Protože na této knize jsem opravdu tvrdě pracoval. A její úspěch proto byl pro mě nejcennější. Velmi blízká je mi také moje třetí kniha, protože tu nikdo nechtěl. Je to takové odstrčené dítě. Ta kniha byla přeložena do němčiny, ale už do žádného dalšího jazyka a jmenuje se Dívka, která neexistovala. Tato kniha by měla být příští rok přeložena do angličtiny, tak uvidíme, jaký název nakonec dostane. Ale byl bych moc rád, kdyby se to povedlo. No a v květnu bude vydán anglický překlad Leguána, mé první knihy. Konečně!

 

Je možné říci, jak dlouho píšete román?

Určitě mi to vždy trvá několik let. Například minulý týden jsem dopsal román Manikérka. To psaní mi může trvat tři až pět let. Záleží na tom, jak moc se psaní věnuji, nebo jestli k tomu ještě i pracuji. Ale vždycky ty romány hodně přepisuji a mám několik různých verzí. Takže to opravdu trvá delší dobu.

 

Takže jste dopsal Manikérku, román, na který naše agentura čeká aby ho mohla začít nabízet?! To je skvělé, gratuluji!

No... vlastně... On ten román ještě není úplně hotový, protože teď ho zrovna čte má manželka a bude hodně záležet na tom, co bude říkat, jaké k tomu bude mít komentáře. Jestli nebudou příliš negativní, tak by román mohl vyjít příští jaro. Ještě nevím, jaký ten román je, ale doufám, že dobrý, protože jsem s ním strávil tři roky svého života. Uvidíme, co řekne manželka...

 

Obecně platí, že by autor neměl dávat své texty hodnotit těm nejbližším rodinným příslušníkům. Zkušenost říká, že ti buď nekriticky chválí, nebo jsou naopak moc kritičtí. Nedovedou zkrátka být objektivní. Vám to s manželkou funguje? Jak je to možné?

S mou ženou to funguje dobře, ale s jinými rodinnými příslušníky to nedělám. Ona sice není spisovatelka, ale je to velmi dobrá čtenářka. Snadno si všimne, když něco nefunguje. Její připomínky jsou opravdu vždycky k věci. Sice mě povzbuzuje, ale současně vždycky je schopná mi říct i kritická slova.

 

Jak se vám líbí české vydání „pošťáka“? Myslím samozřejmě vzhled knížky.

Myslím si, že je to velmi krásné vydání a mrzí mě, že knihu nemohu v tomto vydání číst. Ale mám velkou důvěru v překladatelku, tak věřím, že překlad je opravdu dobrý.

 

Blíží se Vánoce a čtenáři budou váhat, jestli vaši knihu koupit jako dárek pod vánoční stromeček. Proč by se měli rozhodnout knihu koupit? Co od ní mohou očekávat?

Určitě by si ji měli koupit, protože je vzhledově krásná a obsahově dobrá. Navíc si myslím, že i samotné téma, ta představa, že by nějaký pošťák otevíral korespondenci, kterou má doručovat, že by ji četl a třeba do ní i začal vstupovat, to je myslím velmi provokativní myšlenka. Soukromí je citlivá věc a já si pamatuji, jak jsem se cítil, když mi kdysi přišel napůl rozlepený dopis. Byl to velmi podivný pocit. Jako když vám někdo cizí nahlíží přímo do soukromí. Kniha by se mohla líbit všem, kdo mají rádi milostné příběhy, které jsou něčím zvláštní.

 

Tou zvláštností určitě myslíte haiku, tedy japonskou poezii, která hraje ve vašem příběhu významnou roli. Zamiloval jste se do ní nebo to byla jen taková nutnost abyste mohl román napsat?

Haiku se nenacházely na začátku románu, vlastně jsem nevěděl, že budou jeho součástí. A teprve jak se román rodil a děj postupoval, musel jsem se je naučit psát. A skutečně v průběhu toho učení jsem se do nich zamiloval. Protože jsou to básně velmi krásné, velmi zábavné, ale také velmi náročné. Obzvláště autorsky složité bylo, že i má hlavní postava se učí haiku teprve psát, takže na začátku píše méně povedenou poezii haiku a na konci románu je v tom naopak již poměrně zdatná. Ten začátek se mi samozřejmě hodil, protože i já se musel haiku naučit. Ale nebylo snadné postupně zvyšovat kvalitu a psát lepší a lepší poezii. Byla to složitá ale zároveň velmi zábavná a milá autorská práce.

 

Z toho plyne, že píšete intuitivně a nemáte dopředu promyšlený příběh, je to tak?

Pravda je, že mám vždycky před psaním plán. A pravda taky je, že se ho nikdy nedržím. Důležité je to, co během psaní objevíme. To, co jsme neplánovali a najednou se to objeví. To je vždycky ten nejlepší nápad, ta nejlepší myšlenka. A určitě by člověk neměl váhat, jestli všechno kvůli takové nové myšlence změnit. Určitě stojí za to začít znova, i když jste s psaním románu už hodně daleko. To je moje zkušenost. A současně zrovna tohle je pro mne na psaní románů to nejkrásnější.

 

Než jsem vypnula diktafon a začali jsme si prostě jen tak povídat o Praze, blížících se Vánocích a vánočních trzích, položila jsem ještě otázku překladatelce knihy. Jaké to bylo překládat knížku, kde tak významnou část tvoří japonská poezie?

Byla to hrozně zajímavá ale náročná práce. Haiku nebylo to jediné, co na tom překladu bylo náročné. Jazyk pana Denise je nesmírně bohatý, slovní zásoba je velmi široká a v knížce se potkávají různé kultury. To všechno mělo vliv na text a tím pádem i na mou překladatelskou práci. Na druhou stranu je fajn, že to bylo náročné a zajímavé, alespoň to člověka zase posune o kus dál.

 

Venku za okny pomalu nastala tma a Denise čekal další program kdesi na Národní třídě. Rozloučili jsme se s pocitem, že se dílo podařilo. Teď už bude záležet jen na českých čtenářích, zda si to také budou myslet.

 

O čem vlastně je kniha „Podivuhodný život osamělého pošťáka“:

Bilodo je kanadský pošťák, který sdílí byt v Montrealu se svou zlatou rybkou, Billem. V důsledku své nerozvážnosti (pomocí páry otevírá osobní korespondenci lidí) se zaplete do výměny haiků mezi Guadelupskou kráskou a Gastonem Grandprenem, poněkud výstředním intelektuálem, jehož poštu doručuje. Dopisy se vždy skládají z jedné básně, haiku. Bilodo, vtažen do této „hry“, začne sám studovat tuto klasickou japonskou poezii, díky čemuž ovšem dojde k tragické události, která naruší jeho pohodlnou rutinu a donutí ho rychle vymyslet složitou lest, která nakonec způsobí, že se jeho život vymkne kontrole.

 

Provedení knihy je velmi nápadité. Vypadá jako poštovní zásilka, knížku je možné vsunout do speciálního kartonového obalu, který imituje vzhled poštovní zásilky. A budete-li chtít, stačí na tento obal jen dopsat jméno a adresu obdarovaného. Skvělý vánoční dárek, co říkáte?

 

Kartonový obal knihy vypadá jako poštovní zásilka.Přední strana kartonového obalu kniihy.Knihu stačí do obalu jen zasunout.

 

Informace o knize:

Počet stran: 152

Datum vydání: 7. 12. 2017

Formát: 120 x 185mm

Hmotnost: 280g

Věk od: 15

Nakladatelství: PLUS / Albatros Media

 

Můžete rovnou objednat: zde

 

Rozhovor připravila: Markéta Dočekalová

Foto: Anna Melicharová

ROZHOVOR JE SOUČÁSTÍ PUBLIKACE "O PSANÍ...", VE KTERÉ NAJDETE CELKEM 16 ROZHOVORŮ S ÚSPĚŠNÝMI LITERÁTY. PUBLIKACI ZAKOUPÍTE ZDE.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: