IKAR CZIKAR CZ

Aka-no šifry (Daniel Liberda)29.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 93, Komentáře 0

 

Já Aka, větřím zkraty /C, _Aka-no ..

...vyrazilo za křovím se skrývajících, asi pět srn. Popoběhl jsem za nimi kousek, pak se zarazil a nehnutě je pozoroval, jak ladně mizí za horizontem. Byl jsem tím živočišným úkazem tak okouzlen, až se mi z hrdla ozvalo takové nepoznané teskné zakňučení.



/ Živočišná divočina v každém genu. /



 



 



občas jobovka \13



Jsem zase u veterináře pod Prašivou a zjišťuje se u mne alergie na vše z ovoce. Proto ty svědivé  boláky na kůži. Nějakou dobu jsem měl i viditelné boule po očkování. To proto, že nejsem tak chlupatý jak Ezau (historická biblická postava).



Pan veterinář už dobře vidí co jsem za chlapáka a nechává si stranou ty poznámky o nějaké „modré doze“, jež prý hrála jistou roli v naší výmarské vývojové lince. Když došly výsledky testů, hurá; můžu zase hovězí.



Vyděsil jsem jednou pořádně své opatrovatelé (pánik + dvě paničky), a strejdu zároveň. Po ránu vyletím ven už podruhé, nikdo se na mne ještě nenalepil a já náhle ucítil volání divočiny, jak se mnohokrát nepřesně udává. To je, když zvěř se zachová přirozeně svému pudu, což jinak jejich páni nelibě nesou. Byť je to po pravdě mnohem jednodušší, a zbytečně se to rozpitvává.



Na velkou vzdálenost (měřeno lidským perimetrem) jsem ucítil neznámé mi psí stvoření a táhlo mě to k němu. Než jsem se nadál, byl jsem tam a přes plot jsme se s novou známou dorozumívali. Po nějaké době jsem za sebou zaregistroval Lucku a přistavenou škodovku. Zahalekal jsem ještě na pozdrav a nechal se (ne)slavně dovézt na Kympu.



Tam se před tím děly věci. Všichni mě ještě hledali a vyhlíželi, odkud se vůbec zjevím. Moje zoufalá krmička se dobývala do jednoho z dolních baráků, neboť prý slyšela zevnitř můj specifický hluboký štěkot.



Pánik se zrovna pohyboval pod skleníkem, tak jsem rychle pelášil se s ním přivítat. Byl moc rád, že mne vidí, až zapomněl, že mně má za to zmizení přetáhnout. Krmička byla z toho pořád špatná, a ten strejda jen poznamenal: „Aka, .. ty vymasto jeden!“ No, mně se více líbí, když pánik po nějakém mém nepředvídaném kousku poznamená: „Akator, .. ty jeden výmare!“   



Lucie pak strejdovi potvrdila, že jeho odhad, kde jsem se měl nalézat byl správný. Akorát se s pánem nemohli dohodnout, kudy jsem se tam dostal. Blíže pravdy byl patrně strejda, že jsem si musel pamatovat procházky s pánikem, končící pivem u rybníčku pod úpatím Grůňa (hory zelené). Mně se ale nikdo neptal a zadarmo jim rozhodčího dělat nebudu.



Mají z toho ještě hlavy pěkně pomotané a budou se ještě radit, jak nastalou situaci řešit. To já ne, já se řídím instinktem a bleskovým využitím momentální situace.



Představte si, pán mi na přelomu listopadu a prosince odletěl do Indonésie. Odjel nejdřív ještě s páru přáteli do Vídně, a pak odletěli letadlem do Djakarty. Tam někde na ostrovy v Indickém oceánu. za přítelem, jež je tam rybářem. Byl pánik u něho už loni, a tam se s tím Indonésanem, Akatorem skamarádil. Ostatně, dle něj mám částečně vybrané jméno.



Vykládali si Ti postarší hlídači moji, že vrátí se můj pán po půli ledna a dle iterináře posledního pobytu bude hubený jako lunt. Při živení se převažujícími rybami a rýži úplná normálka, můžu akorát z vlastních zkušeností dodat. Měl by být pániček odpočinutý, ať si ještě spolu užijeme trochu sněhu ve zbytku zimy.



Jestli to čtěte pozorně, snad se nedivíte, že zase kacám. Víte, že ani ne. Že přijde sníh co nevidět mám zapsáno v genech. Takže už snad víte, o co kráčí. Akorát si neumím vybavit, jaké barvy bude ten sníh. Mně by se líbila, taková smetanová.



 



 



umenšování stesku \14



To já se teď s jídlem čílím co se dá, abych z části zahnal tesknotu, kterou neumí ani nikdo popsat. Pak mi přijde vhod cokoli akčního. S paničkou si hraji na gólmana, a tenisák už lapnu i ze vzduchu.



Když se objevil ze starého prošíváku strejdou sestrojený panák, se zauzlovanými rukávy, nastrčený na kůl s hlavou jezevčíka, byvše opásaný provazem, měl velmi krátkou životnost. I když byl držen dost vysoko, rychle jsem ho stáhnul dolů, zatřásl s ním, přišlápnul přední nohou a v mžiku ho rozuzloval. Zapletený provaz pak hlídám tím, že ho přišlápnu a s tím prošívákem potřásám v mordě a uhýbám před nenechavými rukama narušitele. Abych mu ho pak vyrval z pracky, až zaúpí, že ho švihlo v rameni. Tak mi raději jen ten stočený provaz podrží vysoko nad zemí, abych si ho i s tenisákem v tlamě ve výskoku chňapnul a po otočce ukázal, že mám obě věci pod kontrolou. No prostě psí kusy. Takhle se umenšuje stesk po pánovi.



Pán je už třetí den pryč, fouká to na opalovandu. Krmička odběhla krájet maso, já se střídavě přetahuji se strejdou o prošívák, případně aportuji smyčku provazu. Pak si k tomu sám přidám několik bleskových rovinek se zatáčkou, za hromadou nahrnutého kameniva. Poslední zatáčku si natáhnu až za tu calvados jabloň (prý výborná byla z ní loni pálenka), obloukem kolem trojice sosen sbíhám dolů, až za tu čtyřkmennou třešní divokou. Blížím se k hranici pozemku, odkud slyším strejdovo přivolávání.



Zmerčil mě dost pozdě, a tak dělám, že ho neslyším, a opatrně přes cestu se jdu přivítat se starým strakatým mrňůsem. Tomu jeho dobráci majitelé mimochodem dopřáli málem tlustší řetěz než je pejsek sám. Strejda se v rámci svých možností žene dolů, na jím předpokládané místo setkání. Je pak jak opařený, nikde mě tam nevidí. Jak by mohl, když se nacházím za lískovým křovím, maskovaný svým ojedinělým zabarvením. Jsem sice oficiálně za plotem, ale ještě na svém pozemku.



Je z toho malý právní problém, a ten se řeší tím, že musím splnit povel: „Aka k noze!,“ a pak mě za obojek strejda jako vede kousek nahoru. Před odbočkou se mne pouští a sípá: „…mazej domů!“ To se už stejně ozývá z balkónu volání mé velitelky, kde to vězíme, že oběd je už v misce. Než se hlídač vyplazil na přízemí, to jsem si už dával na patře první polední sousta. 



Tak mě to pindítko rezaté přijelo se svým pánikem krátce navštívit. Už ji ani tak raději říkat nebudu, jelikož z ní roste pořádná pitbulteriérka. Ani jsme se moc nervali, nebylo se před kým předvádět, spíše jsme si jen tak nezávazně poklábosili.



Na strejdovu otázku zda je ta Aky kamarádka  pitbul, byla odpověď kladná. Na druhou otázku, kdo koho později sežere, se Lucka po konzultaci s druhým pánikem vyjádřila vyhýbavě, že to není ještě jisté. Ti lidi mají fakt někdy morbidní (pokleslé úvahy o konci pozemského bytí) kecy. Jo, a pak nás museli vlastnoručně od sebe tahat, když přišla chvíle odjezdu a my přátelé nechtěli od sebe.



 



 



Šlechta mezi ohaři \15



Vážení mí příznivci všech věkových kategorií, docela si začínám uvědomovat, že obvykle vzbuzuji v okolí kde zavítám nezvyklou pozornost. Nejen atletickou postavou, charakteristickým zabarvením hladké srsti a typickou předváděcí pózou. Také si myslím, že vnímavým přístupem k okolí a respektu k ostatním živočichům na naší modré planetě. Je to zavazující a tak se musím snažit ten zájem udržet, ne-li navýšit. Tu pozornost jsme my „výmaři“ vzbuzovali odpradávna.



Byli jsme dost tvrdě šlechtěni pro činnosti jiným rasám nedostupným. Nejdřív lovu na medvědy, a když ti v našich končinách odešli do věčných lovišť (v podstatě do zoologických zahrad), postupně jsme přecházeli na menší kusy, až k zvěři pernaté.



Kolik asi znalců je mezi čtenáří, co si uvědomují, jací jsme vynikající stopaři, s obrovskou databázi všelijakých pachů v mozku. Perfektně se umíme prodírat mlázím, a k tomu jsou nám jako chrániče dobré, velké převislé uši. A ty se tak hezky vyjímají na vztyčené hlavě, kdy bez sebemenšího pohnutí sledujeme uhrančivýma jantarovýma očima terén a jakýkoli pohyb v něm.



Něco se pohne, vyrazíme za tím a hlubokým štěkotem přivoláváme střelce ke zvěři, nebo jí po střelbě, už kleslou přinášíme k pánovým nohám v mordě.



Jsme schopni pracovat pro policii při vyhledávání různých pachatelů, případně i u záchranářů. Tak rádi lidem neúnavně ve všem pomáháme, až tihle na nás vrčí, že se jim pořád motáme pod nohama.



 



 



Aka zkoumá sám \16



Teď, kdy se nachylují dny ke konci roku, se více dostávám do Snózek, což je taková malá intimní krajinka v pánovým vlastnictví. Je to kousek za potokem Žabinec, asi uprostřed,  pradědem pánika a jeho sourozenců nabytých latifundií. Náletovým stromovím a keři obsypaná planinka, obklíčena dvěma mokřadovými úžlabinami. Ta horní pěkně klikatí a spolu s tou hlubší dolní vytváří kouzelný krajinný útvar. Divočina na pomezí dědiny. Dokreslují ty strže mohutné duby, olše, břízy, jasany i rozložité habry.



Když mě tam jednou v létě vyvedl pánik poprvé, bylo to na mne hrozně zarostlé a náročné na moje ještě krátké nohy. Sotva jsem se pak dosoukal domů.



Co tráva seschla a ulehla k zimnímu spánku, po listí už sem tam nějaká kupa v zátočině zbyla. Tohle je už pro mne přehledné a k polovnickým cvičením jak zrozené. Je tam plno obnažených keřů a množství stop po drobné i vysoké zvěři, které tak rád prozkoumávám.



Dle pachu poznávám místa, kde se pelešil zajíc a kde odpočívaly koroptve a jiní pernatci. Za některými, v norách se schovávajícími hrabavci se potřebuji kousek dohrabat sám, takže se tam objevuje stále více zvětšujících se rezavých kopečků.



Zatím se mi ta zvířátka stačí schovávat, ale stejně věřím, že je jednou zmerčím. Nic jim neudělám špatného, jen si je líp prohlídnu. Tak jak se mi to několikrát podařilo s pánovým doprovodem, při toulkách po lesních pěšinách, kdy jsem několikrát zahlédl srnčí a jelení zvěř. Je to pro mne ta nejlepší možná podívaná.



Je to k neuvěření, při jedné procházce s babčou Marcelkou ve Snózkach, náhle přede mnou vyrazilo za křovím se skrývajících, asi pět srn. Popoběhl jsem za nimi kousek, pak se zarazil a nehnutě je pozoroval, jak ladně mizí za horizontem. Byl jsem tím živočišným úkazem tak okouzlen, až se mi z hrdla ozvalo takové nepoznané teskné zakňučení.



 



 



Stesky a slavný předchůdce \17



Ach jo, co je pánik pryč, střídavě mě hlídají dvě velitelky. Jdu jim pěkně z ručky do ručky a žádná okolnost mě nemůže ohrozit. Urputně mě chrání před jakýmkoli narušením mého klidu a cizího vlivu. Někdo by řek, ten se má.



Já bych radši ven, když přes okno vidím strejdu u opalovanda před dřevníkem, se dřevem pracovat. Občas mi při tom i hračku vyrobí. Mám však režim poledního a odpoledního klidu. Mezi tím se ještě proloží nějaký ten výchovný zarach nebo odstavení. Někdy ven až k večeru s krmičkou zamířím a případně s Luckou kolem Hluchovky se ještě proběhnu.



Na vánoce jsem u Lucky a je mi s ní moc fajn. Cituplně hřmotného Aka ta holka přetváří na jemnou bytost. Velmi často chodíme takzvaně cvičit se v poslušnosti, s čímž nemám zas takový problém. Problémem však bude, zda se mi podaří ty lidičky kolem vycvičit mně samotnému.



Tak jak to uměl ten můj bájný předchůdce na Kympě, jeho Výsost Princ, špičkově to vycvičený německý ovčák. Strejda vykládal Lucce, že to byl tak chytrý pes, že on se ve svých deseti letech od něj více naučil, než ho vycvičil sám. Ve své době prý byli nejznámější nejmladší dvojici v kynologickém Svazarmovském spolku (Svaz pro spolupráci s armádou)  na okrese. Byl spíše sporé postavy ten Princ, se psy se vůbec na cvičáku nepral. Protřele si však poradil s dvojnásobně velkou psí obludou, jež ho napadla při sáňkování s tím mladistvým pánikem. A k tomu byl ještě zapřažen v sáňkách. No snad těch pár fines toho borce, bude mi ten chlapík schopen prozradit.



 



 



Něco je ve vzduchu \18



Pak ládujeme věci do auta a odjíždíme strávit Novoroční pobyt v Jeseníkách, kde na mně čeká dvouměsíční štěňátko. Pěkná rachota mě čeká. To, abych Já Aka zase  vyučoval, jak se má někdo chovat. Už nastupuji do vozu a zaslechnu ještě od zůstavšího strejdy  tiché: „Ahoj Aka, šťastnou cestu.“



Už mám představu, jak to bude po Novém Roce vypadat, kdy se zase vrátím na Kympu. Bude mně tam nejspíše vítat ten …ujjíííp..   strejda a řekne mi:



„Člověče Aka, kde vězíš tak dlouho, ty pse jeden!“ Očuchám mu jen ruce a raději si zaběhnu do dřevníku. Podívat se, jaké asi nové dřevěné hračky na mne čekají. Poznám na něm, že by si se mnou rád pohrál, chlapsky popasoval o prošívak, nebo rukavice.



Na to teď není čas, mé kroky a vývoj teď neomezeně řídí mé dvě velitelky a nějaké poflakování mimo jejich dohled nebudou trpět. Z pohledu mé, časem vybudované psí hierarchie je to mnohem jednodušší, než človíčci jsou si schopni uvědomovat.   



  



Ale hlavně, budu však netrpělivě čekat na pánův návrat, a slibuji, že pak mi nebude vadit pražádný výcvik. A budu všemu, co ty lidičky kolem pro mne připraví neskonale rád. A budu jim to svou přítulnosti a věrnosti vrácet, co mi síly stačí.



…ujjíííp..   …ujjíííp..  



A jéje, zjišťuji že mi vynechává tran s  f  e  r.   N ě c o    s s s e



k a zz ííí.  J a á    dobr e  j,  to o o  lid s k ý   f a a k tor  s ee lh á.....                                    



…ujjíííp..   Z..z.zatím  t o h l e!



 



  A a a hoj,  ..Aka.



 



 



 /B,  _čas poznání a loučení   (13 - 18)



----------------------------------------------------



 



 



/ -dočasné přemístění  p r o l o g u - /



 



Prolog:         "Aka-no šifry"



Toto autentické povídání o zážitcích mladičkého pejska v době jeho růstu, poznávání okolí a o záludnostech objevujících se od začátku jeho životní pouti, je výlučným pohledem samotného vyprávěče.



Je jím štěňátko ohaře výmarského – krátkosrstého, zpočátku ještě modrooké, aby záhy s jantarovým leskem v očích na svět pohlíželo.



Aka si od malička počínal nejen velmi společensky, také se samozřejmou důležitosti zaujal svoje místo v nově nastavené domácnosti. Ta se mu občas vlivem různých okolnosti občas proměňovala, ale Aka už odpočátku věděl, kde má nastálo domovinu. Z ní často vyrážel s pánem a příznivci za poznáním do okolí, ne ledajakého. Za humny potoky, říčka Hluchová, veletok Olza, louky, mlází, strže – vůkol samé hory beskydské. S mnoha lidičkami se potkal, s čubičkama i pejsky se seznamoval, kočičky proháněl. 



A tak se Aka o některé své zážitky a poznání rozhodl s námi podělit. Svým nezdeformovaným živočišným náhledem, s duší čistou. Způsob přenosu jeho originálních výpovědi a hlášek nebude prozkoumáván, ale snad se povedl.



/ viz. pokusná novelečka „Aka nekecá“ – 10 ks, vlastní náklad – rozdáno /



V ní vypráví o půlročním období svého počátku, od léta do vánoc. A teď se Aka po dovršení pěti let rozhodl maličko to dílko doplnit.  Obklopen stále opatrovníky, příznivci a svým světem zvířat, na Kympě v Bystřici působící, kde už nějakou výjimečnou taškařici vykonal, a nejen tam. Aby to nevypadalo, že občas kecá, jak se mu do textu vnucoval ten překladatel, Aka definitivně takto stvrdil svého dílka název.



Normálně bez dodatků, bez šifer.



 



Transfer z akovštiny:         Daniel Liberda



07. – 12. 2013



00. – 00. 2018



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Profesním základem střídmě psavý projektant. Stačilo kdysi zkreslenou technickou myšlenku doprovodit jednoduchým popisem. Teď, vzrůstajícím hladem stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" znechucením se nad přemnožováním onoho neurčitého slova v českých médiích, chopil se další výzvy. Sází do kláves jiná a jiná slova.
Na Třinecku autor vyrůstal a jak to jen šlo, nabíjel své ego.
Pošimral zlehka paměť, a formou "noFiction" Vám představuje některé fragmenty proběhlých, i jim zažitých událostí v naší kotlině. Po pravdě napsáno, co napsáno. Samotný autor si "černé na bílém" žádá prohlédnout, co se tu vlastně odehrávalo. V těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •