IKAR CZIKAR CZ

Ingrias Onemíalath 1 - Vyhnanec (Lýdie Mikulová)3.9.2013
 

2
 počet hodnocení: 1
přečtené 12648, Komentáře 4

 

Prolog - Zničení Jižního města

Z tmavé oblohy se sypal sníh a pokrýval celé město. Většina lidí už byla doma a hřála se u krbů. Na dvoře jednoho domu ještě pobíhaly tři děti. Celý den vršily sníh na hromadu a hloubily v něm tunel a teď večer si vychutnávaly výsledek své práce.
Jejich hru přerušila dospělá žena, která vyšla z domu.
„Pojďte už domů!“ zavolala na ně a za chvíli už ze sebe rozpustilý trojlístek shazoval sníh.
* * *
Inna se láskyplně dívala na tři děti, které si teď hrály s kousky dřeva u krbu. Její bylo jen jedno z nich – osmiletá tmavovláska LinúEl. Otcem druhých dvou dětí byl správce města Orneth. Jeho žena zemřela před lety při porodu. Tehdy přišla Inna s manželem Edrúanem do Jižního města a správce města je jako své dávné přátele pozval k sobě. Jejich děti vyrůstaly společně a zdálo se, že jim to vůbec nevadí.
* * *
Edrúan a Orneth vtrhli do místnosti. „Je to tady,“ prohlásil Edrúan. „Jsou všude kolem. Jsou jich tisíce.“ Inna vstala.
„Cože? O čem to mluvíš?“
„Co nevidět nás napadne armáda Tařiných gwirků!“ vysvětloval Orneth. „Musíme zburcovat lidi!“ Ozvala se hlasitá rána. „Rychle!“
* * *
Když se Torin Lennellský dozvěděl o napadení Jižního města, okamžitě vyrazil s vojskem Ornethovi na pomoc. Přijel pozdě. Muži na koních projížděli opuštěnými ulicemi.
„Nikdo nepřežil, pane,“ oznámil Gerbert, velitel Torinovy armády. Lennellský král zamířil do domu pána města. Všude bylo ticho. Pak se ozvalo zasténání. Na dvoře ležela zraněná Inna. Její krev zabarvila okolní sníh doruda. Torin ji okamžitě odnesl do domu. Položil ji na lehátko.
„Inno…slyšíš mě?“ Pomalu otevřela oči. „Kde jsou všichni, Inno?“ „Jsou…mrtví,“ zašeptala rozpraskanými rty. „Děti…jsou v bezpečí.“
„Děti?“
„Lina a Ornethovy děti. Jsou…vzadu.“ „Půjdu pro ně. Neboj se. Budete v pořádku.“
* * *
Král Torin odsunul dřevěnou desku, která zakrývala vstup do sněhové skrýše. Krčily se tu tři vyděšené děti s obličeji zmodralými zimou.
„Pojďte ven,“ řekl tiše. „Už jste v bezpečí.“
Rozhodl se vzít Innu i děti do Skalního města, svého sídla. Sám si vzal na koně obě Ornethovy děti. O Innu se postaral jeho pobočník Gerbert a jeden z vojáků vezl Linu. Král požádal Gerbertova zástupce Tritia, aby se o přeživší po příjezdu postaral. Jeli tryskem a ve Skalním městě byli druhý den před polednem.
* * *
Ariena bylo královna, ale rozhodně se tak necítila. Připadala si spíš jako vězeň. Až příliš pozdě si uvědomila, jakou chybu udělala.
Ariena byla dcerou krále Elamnúelu a jako prvorozená se měla stát královnou. Bláznivě se ale zamilovala. Její láskou byl Adrian, cizinec ze severu. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby mu po sňatku nepřenechala veškerou moc. Z Adriana se vyklubal krutý panovník, který nechal mnoho lidí vyhnat ze země.
Ariena chvíli zírala do ohně praskajícího v krbu.
„Maminko, kdo je s tebou na tomhle obraze?“ Její osmiletý synek Adriel si se zájmem prohlížel obraz nad krbem. Povzdechla si. Adrian by nechtěl, aby o tom mluvila.
„To je můj mladší bratr, tvůj strýc Edrúan. Tvůj otec ho vyhnal, protože s ním nesouhlasil.“
Ozvalo se tiché zaklepání. Dovnitř nakoukl velitel královské stráže, její věrný služebník. „Má paní, u krále je posel ze severu. Přináší prý špatné zprávy.“ Ariena zprudka vstala a s Adrielem v patách spěchala dlouhou chodbou do trůnního sálu. Tam seděl na trůně král a před ním stál neznámý muž, očividně lennell. Král se s úsměvem obrátil ke své manželce. Z toho výrazu jí zatrnulo.
„Co se děje?“ vydechla. Muž se tázavě podíval po králi, který se stále usmíval. Spokojeně, samolibě.
„Jižní město bylo přepadeno,“ promluvil posel konečně.
„Přežil někdo?“ Potřásl hlavou. „Jedna žena a tři děti, paní.“
„Edrúan je… je mrtvý?“
„Ano.“ Z ochablé ruky jí vypadl svazek klíčů a se zařinčením se potkal s podlahou.
Třesoucím se hlasem se zeptala: „Inna a jejich dcera také zemřely?“ Posel se trochu pousmál. Raději nosil dobré zprávy než špatné. „Ne, paní. Žijí.“ Královna se podívala do očí svému manželovi. „Chci se o ně postarat.“ Adrianovi zlostně blýsklo v očích. „Ne, to ti nedovolím!“ „Je to moje rodina!“ vykřikla. „Nemůžeš mi to zakázat!“ Vstal. „Ale ano, můžu! Edrúana jsem vyhnal i s celou rodinou a nikdo z nich se sem nebude vracet!“ Jeho tvář byla zkřivená nenávistí. „Jsi odporný,“ zašeptala chladně a opustila sál.

____________________________________________________

Pozn. autorky: Celé toto dílo bude ještě potřebovat úpravy. Pokud se budete chtít na něco zeptat, nebo něco "zkritizovat", budu jen ráda :)

Kapitola 1-1 z 24
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka25.10.2015
 

Milá, Lýdie,

jak již bylo psáno, je začátek skutečně uspěchaný. A nejen ten. Přitom by bylo mnohem zajímavější rozdělit informace do děje. Nejenže by to čtenář lépe vstřebal, ale snadněji by si to i zapamatoval a neměl v tom takový „guláš“. Zbytečně spěcháš, aby ses dostala k hlavní dějové lince a celý příběh tak naprosto ztrácí atmosféru. Navíc na začátku opakovaně skáčeš o velké časové úseky vpřed v rozmezí měsíců až let. Určitě by se tomu dalo vyhnout, nebo to alespoň omezit.

V příběhu se navíc vyskytuje hodně nevykreslených postav, o nichž přitom příliš nevíme (a když tak opět jen z kusých strohých informací, které nám toho o skutečné povaze daného člověka moc neřeknou). Všechno v příběhu by mělo mít nějaký význam a důvod. Postavy, zápletky, dialogy. I když příběh ještě není dokončen, pořád nemám ani nejmenší tušení, proč tam některé postavy jsou. Snad do počtu? Navíc jsou všichni až příliš přátelští, sdílní a důvěřiví. Všechno si řeknou při prvním setkání. Jako kontrast k tomu působí, že jakmile se vyskytne zádrhel, okamžitě mezi sebou ukážou na zrádce, kterému až doteď všichni bez váhání důvěřovali.

K závěru bych měla poslední věci, nad kterými by bylo lepší se zamyslet. V první řadě – sice se používá pro vykreslení napětí přítomný čas místo minulého, ale dělat to uprostřed věty, kdy je polovina psaná v minulém čase a polovina v přítomném, není zrovna nejšikovnější. Také bych se zamyslela nad skloňováním Adrielova jména. „Neviděli jste Adriele“ působí dívčím dojmem. A nakonec – i když je diamant skutečně tvrdý materiál, neznamená to, že když s ním někoho zasáhneme, složí ho to k zemi. Ani nezničí kamenný kvádr. To by šlo jedině v případě, kdybychom mu dodali skutečně velkou hybnou sílu.

Vím, že jsem neřekla nic pozitivního, ale to neznamená, že by ses měla vzdát. Pokud tě psaní baví, pokračuj a trénuj. I psaní je řemeslo, kterému se musíš naučit.

Hodně štěstí!
Lenka D.

K26.10.2013
 

Na mě je tam moc jmen a informací hned ve druhém odstavci. Jinak je to super!!

FantasLover28.9.2013
 

Příběh se mi líbí,ale sama osobně bych ho trošku více rozepsala.V jedné kapitole se toho na mě stane zkrátka moc.
Je tam hodně informací a chvíli se trochu ztrácím...

Lýdie Mikulová29.9.2013
 

Rozhodně děkuji za vyjádření, mám trošičku problém s množstvím informací, která bych chtěla napsat. Pokusím se na tom zapracovat :)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lýdie Mikulová

O mně

Jsem studentka a píšu spíš pro zábavu. Přesto bych chtěla zkusit, jestli by moje psaní mohlo zaujmout...

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •