IKAR CZIKAR CZ

Vězení (Anna Šuláková)12.6.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 20, Komentáře 0

 

III. kapitola

III.



Evan nervózně přešlapoval na kraji pódia a čekal, až muž stojící na jevišti zavolá jeho jméno. Nevnímal o čem mluví, věděl, že se snaží širokou veřejnost nějakým způsobem připravit na to, co přijde, všechna jeho slova mu však splývala v jednotný šum. Co dokázal rozeznat, bylo jeho jméno.



,,Dámy a pánové, Evan Meiner.”



Když uslyšel své jméno, vteřinu vyčkal, nadechl se a poté již vstoupil do záře reflektorů. Hlediště bylo plné, on však nerozeznával jednotlivé tváře, všechny mu splývaly v jednolitou hmotu. Přešel k pultíku, u kterého ještě do nedávna stál jejich tiskový mluvčí a všiml si, že u druhého pultu již stojí Marek a mírně se usmívá. Z nich dvou byl vždycky právě on tím, komu nevadilo se ukazovat na veřejnosti. Evan dával přednost spíše tichým stěnám své laboratoře. Srdce mu zběsile tlouklo do žeber a na čele mu vyrazil studený pot. Záblesky fotoaparátů mu blikaly do obličeje a Evan doufal, že alespoň jedna z fotek bude lichotivá.



,,Pánové, vítejte, nyní už předám slovo vám,” řekl ještě muž na jevišti, položil před Evana mikrofon a odešel někam do pozadí. Evan s Markem si vyměnili pohledy a Markovi bylo jasné, že se jeho příteli do uvádění příliš nechce. Proto se chopil slova jako první.



,,Děkuji vám všem, že jste se dnes rozhodli přijít a být svědky události, která změní vše, co doposud známe. Dovolte mi, abych vás uvedl do děje tím, že se vrátím do doby, kdy vše začalo,” řekl a okamžitě si získal pozornost přítomného davu. Marek se otočil k plátnu za sebou, na kterém se objevil první obrázek prezentace, kterou si pro tuto událost připravil.



,,Vraťme se tedy zpět do roku dva tisíce padesát. Dva kamarádi, kteří se znají už od základní školy, spolu pokračovali i na vysokou a ačkoliv každý vystudoval něco jiného, tak se rozhodli, že spojí své mozky a udělají něco ušlechtilého pro lidstvo.



Já jsem se na vysoké škole vydal směrem, ve kterém jsem viděl budoucnost a vystudoval Umělou inteligenci. Chtěl jsem stvořit něco, co by lidem usnadnilo jejich existenci na zemi, věrného společníka i sluhu, něco co by smazalo rozdíly mezi chudými a bohatými a zajistilo komfort všem bez rozdílu.



Evan se rozhodl pro výzkum lidského vědomí a ponořil se do bádání v oblasti mozku a vystudoval Neurovědy. Dva na první pohled rozdílné obory, které však mají jednu věc společnou. Pohybují se totiž na úrovni, která téměř hraničí s mystičnem. Lidský mozek je ještě stále neprobádané území opředené spoustou tajemství a čím víc jsem se snažil vyvinout nějakou umělou inteligenci, o což se pokoušelo již mnoho lidí přede mnou bez valného úspěchu, tím víc jsem si uvědomoval, že se na celý problém možná dívám ze špatného úhlu. Proč vytvářet stále lepší a komplexnější technologie? Proč se snažit stvořit robota, který bude umět samostatně myslet a bude za nás dělat práci? Proč stále dokola opakovat to, o co se snažíme už přes sto let a nefunguje to? A proč se raději nezaměřit na něco, co je tu s námi už od samého počátku. Proč se snažit stvořit lepší tvory, když bychom mohli vylepšit sebe,” Marek udělal krátkou pomlku a celý sál mu visel na rtech. Užíval si pozornosti, které se mu dostávalo. Nyní už nestál jen za svým pultíkem, ale před obecenstvem procházel sem a tam.



,,Čím víc jsem si s tou myšlenkou pohrával a sledoval, co se v okolním světě děje, tím víc jsem sám sebe ujišťoval, že právě tohle je ta správná cesta. Obrátil jsem se proto na svého dlouholetého přítele, který se v té době zabýval hloubkou lidského vědomí a učení. Když jsme se ten večer sešli, bylo mi hned po prvních pár minutách jasné, že to o čem se bavíme, bude naší budoucností na dalších pár let. Rozhodli jsme se zariskovat. Já jsem opustil svou stávající práci a oba dva jsme všechny své úspory vložili do výzkumu, který se tehdy zdál být pouhou science fiction. Oba jsme však měli jasnou vidinu toho, čeho chceme dosáhnout. Já pracoval na programu, který bude simulovat realitu a bude spolupracovat s mozkem subjektu. Evan zkoumal, jaký efekt může takovýto zásah do mozku mít, jak vše zformátovat, nastavit, co udělat, kam zařízení umístit. Snažili jsme se získat sponzory, kteří by náš sen pro lepší zítřky podpořili. Ze začátku to nebylo snadné, ale čím více výsledků jsme měli, tím více lidí se přidávalo a nyní má naše výzkumné centrum přes dvě stě členů. Začínali jsme jen my dva a jeden nápad a nyní tu stojíme na prahu vědeckého průlomu. A tak tu jsme, o sedm let později a v místnosti za námi leží dvanáct dobrovolníků, kteří mají v mozku implantované zářízení, jež jsme s Evanem společně vyvinuli a vy můžete s námi sledovat první pokusy na lidech. Můžete sledovat, jak se utváří budoucnost!”



Sálem se rozlehlo vzrušené šumění. Marek zvedl ruku v gestu, kterým jasně dával najevo, aby se utišili.



,,Samotnou studii a všechny technické maličkosti vám popíše můj kolega Evan, na kterém stála většina té těžké práce. Já jsem v podstatě jenom programátor,” řekl a společně se s celým sálem zasmál. Potom se podíval na Evana a povzbudivě na něj mrknul. Sál se utišil a čekal, co bude dál. Evan se podíval na prezentaci za svými zády a poté se pomalu otočil zpět k publiku.



,,Děkuji za milý úvod do této problematiky avšak bych si dovolil doplnit pár detailů, které vás uvedou do kontextu. O tomto projektu jsme začali přemýšlet již na střední škole. Oba jsme věděli, kam a jakou cestou se chceme vydat, v té době se však jednalo o pubertální tlachání a filozofování nad naším místem ve vesmíru. Dnes, v roce dva tisíce padesát sedm, se musíme potýkat s mnoha problémy, které generace před námi řešit nemusela. Když jsem byl malý kluk, měl jsem pocit, že až dospěju, svět bude na vrcholu svých možností. Moji rodiče vyrůstali v době, kdy měli všeho dostatek a snažili se vymyslet technologie, které by jim život ulehčily. Čím víc se však lidský život zlehčoval, tím víc začínalo docházet k degeneraci mozku a hlavně lidského myšlení. Nedocházelo k osvětě, naopak se lidé stávali čím dál tím víc sobečtí, chamtivější a apatičtí vůči sobě navzájem i svému okolí. Protože došlo k vymýcení dříve smrtících chorob, lidé začali mít pocit, že jim nebezpečí nehrozí a přestali své děti dávat očkovat. Nedošlo jim však, že právě kvůli prevenci došlo k potlačení těchto chorob. Aby se jejich život stal ještě pohodlnějším, brali si vše na úkor svého životního prostředí a tak dnes máme z úrodných míst pouště. Ještě před padesáti lety lidé považovali globální oteplování za mýtus. Dnes jsme však svědky katastrofických následků činů, kterých jsme se v minulosti dopustili.



Já sám vyrůstal v blahobytu. Přepychu. Mé země se netýkaly války, ani hladomor, ty zuřily ve stále ještě nerozvinutých zemích, ze kterých se však lidé začínali chtít dostávat ven za lepším. A tak se stalo, že stejně jako před půl tisíciletím Kolumbus přivezl do Ameriky spalničky, které pro průměrného evropana nebyly stejně smrtící, jako pro Indiány, jež se s tímto virem nikdy nesetkali, stejně tak se kvůli naší hlouposti začaly vyskytovat nemoci, které jsme dříve vymýtili. S příchodem migrantů přišly jiné, zákeřnější formy těchto onemocnění, proti kterým jsme se nedokázali bránit, protože jsme si mysleli, že jsme chytřejší, než naši předci a protože to nepotřebujeme. Přes čtyřicet procent dětí narozených po roce dva tisíce třicet pět trpí následky po prodělání kdysi banální infekce, proti které se dříve očkovalo. Ať už je to ochrnutí, neplodnost, slepota, hluchota, poruchy růstu kostí, orgánů a další.



Naše generace prožívala dětství v blahobytu. Naše děti se však musí  a budou muset potýkat s postiženími, které jsme my a naši předci zapříčinili svou hloupostí a nabubřelostí.



Čím méně se lidé musí o něco snažit, čím pohodlnější jejich život je, tím víc jejich mozek degeneruje a ačkoliv si myslí, že je blahobyt udělá šťastnějšími, není tomu tak. Udělá je otupělými vůči svému okolí. Dostane je do deprese, odtrhne je od reality, zbaví je soudnosti. Čím méně toho člověk musí udělat sám, tím víc se stahuje do sebe.



Když nám tohle všechno s Markem došlo, věděli jsme, že je jediná možnost, jak lidstvo zachránit. V dnešní době již nestačí děti posadit do školy a vyprávět jim o tom, co je správné a co špatné, učit je historii, aby neopakovaly chyby svých předků. Lidé rostou a učí se zkušenostmi, stávají se velkými tím, že zažívají věci a osvojují si je. Dnešní doba je však tak rychlá a klade si takové nároky, že průměrný člověk nedokáže držet krok. Aby náš druh přežil, musíme se vyvinout. Proto jsme přišli s řešením. Co kdyby se člověk mohl učit na míru svými vlastními zkušenostmi? Co kdyby na to se přizpůsobit světu, rozvinout se a najít svůj potenciál, měl víc času?”



Evan se odmlčel a přelétl pohledem po davu před sebou.



,,Přesně to náš vynález lidstvu nabízí. Něco, co v dnešní době není jen možnost, ale přímo nutnost. Naše populace hloupne a nerozvíjí se. Pokud to tak půjde dál, za pár stovek let vyhyneme. Jsme lapeni ve slepé uličce bez možnosti návratu. S Markem jsme vytvořili přístroj, který dokáže nasimulovat realitu tak přesně, že lidská mysl nedokáže odhalit, že jde o pouhou iluzi. Představte si sen. Když v něm jste, taky si neuvědomujete, že to co se vám zdá, není skutečné. Po probuzení však dozajista víte, že to, co jste prožívali, se vám jen zdálo. Náš vynález funguje na stejném principu. Jedná se sondu zavedenou do mozku a program, který mozek mapuje a každému na míru vytváří realitu, kterou potřebuje k tomu, aby se něco naučil.



První fyzické pokusy jsme provedli na zvířatech, přesněji řečeno na potkanech. Zkoumali jsme jejich mozkovou kapacitu a možnosti, kterých by byli schopni dosáhnout, kdyby se vyvinuli. Nakonec jsme zjistili, že jistou formou učení a simulací je možné potkany naučit spolupracovat tak, že se z nich staly v podstatě samostatně plánující živočichové. Každé zvíře má však jinou mozkovou kapacitu a na evolučním žebříčku se může pohybovat jen do určité míry. U potkanů jsme po deseti generacích, na kterých byl test proveden zaregistrovali nárůst mozkové hmoty o 3,5%. Po potkanech jsme stejný test provedli na opicích, přesněji na šimpanzech, kteří jsou lidem nejpodobnější. Tohle je Arnold,” řekl, otočil se na plátno za sebou a ukázal na spokojeně vypadajícího šimpanzího samce.



,,Arnold prošel dohromady třemi koly testů, přičemž první dva z nich trvaly každý tři měsíce. Byl uveden do umělého spánku a sondou mu byla simulována realita, kterou utvořil Markův program. Arnold se po prvním kole testů naučil používat jiných předmětů ke svému vlastnímu prospěchu. Po druhém kole testů se dokonce naučil vlastní řeči a schopnosti manipulace na vysoké úrovni. Tyto výsledky nás natolik nadchly, že jsme začali zkoušet na dalších, celkem jedenácti subjektech. Každý lidoop potřeboval jiné prostředí a rozhraní a každý z nich se naučil něco jiného. To nám nejen dokázalo, že každá osobnost je jiná a je tomu tak i u zvířat, ale zároveň nám to napovědělo, kam musíme výzkum směřovat dál. Na zvířatech nemůžeme zkoušet lidskou funkci mozku, protože žádná struktura není tak komplexní a vyvinutá, jako právě lidský mozek. Museli jsme proto přejít na klinické testy na lidech. Z etického hlediska byla spousta problémů již se šimpanzi. U lidí se však tento problém posunul na další úroveň. Proto jsme se rozhodli použít dobrovolníky z řad vězňů odsouzených k trestu smrti. Zde se, zdá se, od etiky v jistém slova smyslu mírně upouští. Dnes jsme do pokusu uvedli náš poslední subjekt. Test na lidech se trochu liší od testů předešlých. Aby opravdu došlo k procesu učení a poučení, musí mít zkouška nekonečný počet opakování, protože každý potřebuje jiné množství času se něco naučit. Tentokrát neukončíme pokus předčasně jako tomu bylo u zvířat a nebudeme ho řídit, ale necháme mu volný průběh. Bude jen časově omezen a to dvěma lety. Pokud se subjekty do té doby neprobudí, budou bezbolestně usmrceni, pokud se však proberou, máme odvahu se domnívat, že došlo k polepšení a bude jim státem udělena milost.”



Když tato slova řekl, sálem to nesouhlasně zašumělo.



,,Vždyť jsou to všechno vrazi toho nejtěžšího kalibru, jak můžete s jistotou říct, že se polepšili, pokud se proberou?” vykřikl jeden z reportérů a sál souhlasně mručel.



,,Samozřejmě, že po jejich probuzení bude provedeno ještě mnoho psychologických testů, které nám řeknou jak se jejich mentální stav zlepšil. Zatím však nemáme důvod obávat se, že by u některého z nich k polepšení nedošlo. Program je opravdu navržený tak, že pokud člověk neprojde duševní proměnou, neprobudí se.”



,,Jedná se však stále o klinické zkoušení, jak si můžete být jistí, že se někde v celém tom procesu nestane chyba?” ozvalo se ze zadních řad pobouřeně.



,,Jistí si nemůžeme být nikdy, ale to ani když odsouzeného člověka po odpykání trestu propouští na svobodu. Nikdo neví, jestli se polepšil, nebo jen co zahne za roh se opět vrátí ke svému dřívějšímu způsobu života. To všechno jsou však spekulace a mohu vás ujistit, že až nastane chvíle, kdy k probuzení některého z našich pacientů dojde, uděláme vše proto, abychom se přesvědčili, že jejich propuštění je opravdu bezpečné.”



Sál mlčel. Ticho v něm prořízlo krátké zapípání.



,,Pokud nikdo z vás nemá další otázky a vlastně i pokud je máte, tak si je prosím nechte na později, protože bych vás teď rád přizval k události, kterou nemá možnost vidět obyčejný smrtelník. Na plátně za mnou budete moci shlédnout spuštění programu v přímém přenosu,” s těmito slovy se Evan přetočil k plátnu za sebou, na kterém se objevilo černé okno přehrávače. Slyšel jak se sálem šíří vlna překvapení a příjemně ho při tom zamrazilo v zádech. Pocítil záchvěv vzrušení. Vedli o tomto kroku s Markem dlouhé diskuze, ale nakonec si Evan stejně prosadil svou. Věděl, že je jejich experiment kontroverzní a že v momentě kdy s ním vyjdou na světlo se o něm bude psát ve všech novinách po několik následujících týdnů, tomu nebyli schopni zabránit. Byl si jistý, že v některých se o jejich pokusu nebude mluvit hezky. Rozhodl se však, že pokud mají jít se svým projektem na světlo, musí to udělat s velkou parádou. V lidech byla touha vidět krev hluboko zakořeněná a Evan věděl, že nikdo z nich neodmítne pohled na to, jak se na vězních provádí experimenty. Byl si navíc naprosto jistý, že když jim tento pohled poskytne, získá si víc příznivců, než odpůrců. Podíval se koutkem oka na Marka a zjistil, že se na něj taky dívá. Téměř neviditelně pokývl hlavou a dal mu tak svůj souhlas.Doktor se zhluboka nadechl a zmáčkl ovladač, kterým spustil živé vysílání.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Anna Šuláková

O mně

,,Neexistují hloupé nápady, jen uboze provedené úžasné myšlenky."

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •