IKAR CZIKAR CZ

Vězení (Anna Šuláková)12.6.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 19, Komentáře 0

 

II. kapitola

II.



Gabriela ležela na měkké posteli a již několik dlouhých minut zírala na bíle natřený strop. Místnost ve které se nacházela, byla velká přesně tak, aby se do ní vešla postel, umyvadlo a stolek s židlí. I přes svou strohost poskytovala však větší komfort, než cely vězení, ve kterých strávila posledních sedm let. Za masivními ocelovými dveřmi se ozvaly kroky a ona se posadila na posteli a promnula si odhalená zápěstí, na kterých se nacházela spleť blednoucích jizev. Už by ani nedokázala spočítat, kolikrát se pokusila vzít si život. Každá minuta v kobkách, které nazývali vězením, pro ni bylo utrpením. Proto, když za ní před pár týdny přišli lidé z výzkumu a sdělili jí, že by se mohla zúčastnit studie a opustit chladné podzemí kobek, souhlasila. V tu chvíli by nejspíš souhlasila se vším, hlavně aby se odtamtud dostala pryč.



Život v podzemí a kruté ruce dozorců se na ni nemilosrdně podepsaly. Vypadala jí polovina vlasů, kůže získala nezdravou, našedlou barvu a nelítostně přisedala ke kostem jejího podvyživeného těla. Oči, přivyklé na život v permanentním šeru, jí už od chvíle kdy vyšla na denní světlo nepřestávaly pálit a působily jí tak trvalé bolesti hlavy. Musela však přiznat, že se její život zlepšil. Každý den dostávala třikrát denně chutné jídlo, které dokázala ocenit až pár posledních dní. Při prvních dávkách ho totiž nemilosrdně vyzvracela. V kobkách dostávala jídlo jen jednou denně a to se povětšinou sestávalo z neidentifikovatelné kaše. Ovoce a zeleninu nejedla už roky a o čokoládě se jí mohlo jenom zdát. Proto, když jí všechny tyto lahůdky přinesli na tácku do pokoje, neubránila se slzám.



V místech, o kterém ostatní mluvili jako o Labu, přebývala už týden. Každý den se u ní střídalo několik lidí, kteří na ní prováděli všemožné krevní i psychické testy. Byla si téměř jistá, že za ten týden absolvovala všechna vyšetření, která existovala. Ačkoliv některé z procedur nebyly příjemné, veškerý personál a sestry k ní byli neskonale milí a nebýt těžkých, kovových dveří, které se po jejich odchodu pokaždé zavřely a zanechaly ji samotnou v místnosti, měla by pocit, že již dál není vězněm a jen se zotavuje v některé z nemocnic.



Dveře se téměř neslyšně otevřely a v nich stál ten doktor, který ji odvezl z vězení a kterého po celý týden nespatřila. Vypadal jinak. Měl na sobě bílý plášť a světlé vlasy měl pečlivě sčesané dozadu. Pod pláštěm si mohla všimnout pískově žlutých kalhot a černé košile, kterou měl zastrčenou za opasek.



,,Dobrý den, Gabrielo,” pronesl hlubokým a uklidňujícím hlasem.



,,Doktore,” zašeptala a mírně sebou trhla, jelikož její hlas zněl oproti jeho skřípavě.



,,Prosím, říkejte mi Evan, za pár okamžiků se stanete hvězdou našeho programu a tak bychom se mohli vykašlat na formality,” řekl a přešel k ní blíž, přičemž jeden ze strážných za ním zavřel dveře.



,,Proč tedy neodvoláte stráže, když už jsme u těch formalit?” zeptala se a mírně pohodila hlavou směrem ke dveřím. On se křivě pousmál a přisunul si k její posteli židli, na kterou se posadil. Na stolek po své pravé ruce odložil desky s papíry.



,,Možná odvoláme, až projdete naším testem,” pousmál se znovu rošťácky. Gabriela si pomyslela, že se nepodobá tomu unavenému a zkroušeně vypadajícímu člověku, který ji přišel vyzvednout. Nyní, jako by byl plný energie a očekávání.



,,Vypadáte jinak,” řekla.



,,Dobře jsem se vyspal,” odpověděl. ,,Doufám že i vy jste spala na dnešek dobře.”



,,Ano, ani nevíte, jak moc k tomu pomůže postel, narozdíl od chladné země.”



Opět jí věnoval úsměv, poté však jeho tvář zvážněla. Naklonil se trochu blíž, natáhl ruku a prohlížel si její obličej.



,,Vypadáte lépe. Modřiny už téměř nejsou vidět,” zamumlal si spíš sám pro sebe než pro ni. Neřekla na to nic. Jeho teplá ruka spočívala na její tváři a ona cítila, jak se jí do obličeje vlévá horkost. Už příliš dlouho se jí tak jemně nikdo nedotknul a neuvedl ji proto do rozpaků. Téměř bezděčně se odtáhla. On si toho pohybu všimnul a ruku spustil.



,,No, Gabrielo, dnes je váš den D. Jsem tu, abych vás seznámil se všemi úkony, které na vás budou provedeny a abychom společně nakalibrovali přístroj, který bude po další dva roky, doufejme však, že méně, vaším nejlepším přítelem. Co kdybychom se na něj teď šli podívat?” pobídl ji a přerušil tak napjaté ticho, které se mezi nimi náhle rozhostilo. Vstal a zabouchal na dveře. Gabriela ho bez hlesu následovala. Když společně vyšli na dlouhou, bílou chodbu, nikdo jí nenasadil pouta, ani je nesledoval. Byli jen oni dva. Kráčející bok po boku. Ačkoliv byla chodba prázdná, nejistě si přitáhla košili, do které byla oblečená, k tělu. Doktor si toho pohybu všiml a promluvil.



,,Nebojte se, za okamžik vám opatříme jiné šaty.”



Společně prošli skrz několikery skleněné dveře a zabočili do jiné chodby, která jako by opisovala celou budovu.



,,Kam to jdeme?” zeptala se.



,,Do místnosti, které říkáme Odpočívárna. Sama uvidíte proč.”



Po zbytek cesty mlčeli a Gabriela si prohlížela bílé, sterilní chodby a nic neříkající hnědé dveře, které na sobě nenesly ani žádná čísla. Když konečně dorazili k cíli, doktor se na ni otočil.



,,Připravená?” zeptal se.



Nejistě přikývla.



Otevřel dveře a vpustil ji do velké místnosti, ve které bylo do kruhu umístěno dvanáct průhledných přístrojů. Nejvíc ze všeho jí připomínaly inkubátory pro nedonošence, jen s tím rozdílem, že by se do nich vešel dospělý člověk. Pohledem se zastavila u každého z nich a srdce jí začalo bušit o něco rychleji. Jedenáct inkubátorů bylo již obsazených. Jeden prázdný.



Vyděšeně se otočila na doktora a ten její pohled zachytil.



,,Gabrielo, není třeba se bát. Vím, že to na první pohled musí vypadat děsivě, ale ujišťuji vás, že nebudete cítit žádnou fyzickou bolest.”



Gabriela si všimla, jaký důraz dával na slovo fyzickou.



,,Co se tedy bude dít teď?” zeptala se a pokusila se skrýt chvění v hlase.



,,Teď si spolu probereme vše, co se stane dál. Prosím, posaďte se,” pobídl ji a ukázal na pohodlně vypadající bílé křeslo. Pomalu k němu přešla a zabořila se do jeho měkkých opěrek. On se posadil naproti.



,,Ten přístroj, který vidíte po své pravici, bude sloužit k udržování vašich životních funkcí. Ne bezdůvodně vám připomíná velký inkubátor. On totiž takovým inkubátorem je. Poté, co vám do mozku implantujeme naše zařízení, je potřeba, abyste zůstala ve sterilním prostředí, aby se rána nezanítila. Až spustíme program, vaše tělo nebude na to, co se bude dít ve vaší hlavě nijak fyzicky reagovat a protože doba je stanovena na dva roky, je potřeba, aby se o vaši fyzickou schránku někdo staral. Proto budete uložena do tohoto inkubátoru, který nejen že se napustí speciálně navrženou a vytvořenou kapalinou, jež bude zároveň sloužit jako výživný roztok a bude vám skrz pokožku dodávat potřebné živiny, ale také bude chránit vaše tělo před vstupem jakýchkoli infekcí, bude udržovat vaši stálou teplotu a umožní vám dýchat. Elektrody, které vám poté připevníme na tělo, jak můžete vidět u ostatních subjektů,” otočil se směrem k inkubátorům a Gabriela se zahleděla na drátky, které vypadaly jako změti vlasů, vedoucích od jednotlivých částí těla. ,,Tyto elektrody vám budou stimulovat svalovou funkci, aby nedošlo k atrofii. Vím, že to může vypadat hrozivě, ale není čeho se bát.”



,,Takže mě na dva roky naložíte do jakési kapaliny a necháte mě o něčem fantazírovat?” zeptala se.



,,Dalo by se to tak říct. Program, kterému říkáme Labyrint, je vytvořený na principu sebereflexe. Jinak řečeno, až se program spustí, váš mozek si ho sám sobě přizpůsobí a utvoří alternativní realitu, ve které budete existovat. Nemůžeme předem říct, jak taková realita bude vypadat, protože každý člověk je originální a každého sužují jiná trápení. Někteří se objeví ve zcela fantazijním světe, jiní se striktně drží vzpomínek a reality a prožívají něco, co se jim již přihodilo. Program je tu proto, aby vytvořil iluzi skutečnosti a stahoval z vašeho mozku data, většinu práce však odvedete vy sama. Až se program spustí, nebudete vědět, že svět kolem vás není opravdový a nebudete si nic pamatovat.”



,,Jak je to možné? Vždyť je snadné rozlišit realitu od snění,” řekla.



,,Opravdu?” pozdvihl jedno obočí. ,,Když spíte a něco se vám zdá, taky si ve většině případů neuvědomujete, že to co se právě děje, není skutečné. I přesto jak moc bizarní výjevy se ve snech dokážou odehrávat. To, že jste ve skutečnosti nebyla vzhůru, si uvědomíte až po probuzení.”



,,Jsou případy, kdy si člověk uvědomí, že sní,” namítla.



,,Ano a pak se probudí,” přikývl doktor. ,,Předpokládáme, že právě to by mohl být pomyslný východ z Labyrintu, ale těžko říct, co ho spustí. Program je velmi dobrý. Uvidíte sama. Máte ještě nějaké otázky?”



,,Co se stane, když do dvou let neprojdu Labyrintem? Přivedete mě zpět do reality, nebo mě rovnou zabijete ve spánku?”



Evan si dopřál chvilku ticha, než odpověděl.



,,To zatím nevíme. Doufejme, že se to nestane a my takovou situaci nebudeme muset řešit,” odpověděl a pokusil se o úsměv. Gabriela se na něj upřeně dívala.



,,Víte, Gabrielo, my zatím nevíme, co se s naší myslí děje po smrti a jestli náhodou neexistuje nějaká myšlenková smyčka, která přetrvá i poté, co fyzické tělo dokoná svou funkci. Ničím si nejsme jistí a zároveň nevíme, jak lidské tělo zareaguje, když se program neukončí z vaší strany, ale ukončíme ho my.”



,,Nikdy jste ten program na nikom nevyzkoušeli?” zeptala se zaskočeně.



,,Žádný jiný organismus na zemi nemá tak komplexní myšlenkové schopnosti jako člověk. Ano, zkoušeli jsme program na opicích, ale nikdy jsme nedosáhli uspokojivých výsledků.”



,,Co se stalo, když jste je odpojili?” zeptala se ztěžka.



,,U většiny došlo během několika minut k mozkové smrti. Program u nich byl nastaven na tři měsíce, když program dosáhl svého limitu, opice se samy probudily, pokud však došlo k nějakému zásahu zvenčí, tak se jim uškvařil mozek,” odpověděl a z jeho hlasu čišel nenadálý chlad. Gabriela cítila, že se dostali do míst, do kterých doktor nechtěl zabřednout a došlo jí, že pocit, že není vězněm, byl absolutně mylný. Nebyla pro něj nic víc, než laciný pokusný materiál.



,,Prostě se snažte z toho labyrintu dostat. Bude to lepší pro nás pro všechny,” řekl nakonec, když na něj bez hlesu zírala.



,,Pokusím se,” řekla a smutně se zahleděla na inkubátor. Evan si všiml, jak rezignovaně její hlas zní.



,,Omlouvám se,” pronesl do ticha. ,,Nechtěl jsem být hrubý. Nevím, jak se k vám adekvátně chovat, jak si držet odstup.”



,,Protože jsem zločinec?” odfrkla si nahlas.



,,Protože jste žena,” přiznal. ,,Všechny naše testovací subjekty byly až doposud muži. Dokázal jsem si u nich představit, že někoho chladnokrevně zabili a dovedl jsem tak držet své emoce na uzdě. Chovat se stále stejně, přistupovat k experimentu racionálně. Na vás ať se dívám jak chci, nedokážu si představit, že byste něčeho takového byla schopná a to mě vyvádí z míry.”



Nyní se na něj mírně usmála Gabriela.



,,Nemáte ani tušení, čeho jsem schopná,” sykla a on se zaraženě odtáhl. ,,Měl byste držet své emoce na uzdě. Nevadí mi, že jste ke mě hrubý. Pravděpodobně si to zasloužím. Vadí mi vaše falešně přátelské chování.”



,,Promiňte,” hlesl. ,,Řekněte mi ještě jednu věc, opravdu jste zabila své dítě a manžela?”



Dívala se na něj bez odpovědi. Sledovala jeho zelené, smutné oči a uvědomila si, proč ji tak zraňuje, když se k ní nechová příjemně. Připomínal jí Toma.



,,Ano, můžu za to já,” odpověděla klidně. On sklopil zrak a poté mírně pokýval hlavou, jako by si potvrdil nějakou svou domněnku, které však nechtěl věřit.



,,Co kdybychom už přešli k tomu experimentu?” řekla chladně a odmítala se mu znovu podívat přímo do očí.



,,Ano, pojďme,” souhlasil a odvedl ji k inkubátoru. V téměř stejný moment vstoupily do místnosti další dvě osoby. Jednou z nich byl vousatý doktor v bílém plášti a druhá byla mladá, mírně roztržitě působící dívka taktéž v bílém. Na bílý plášť jí splývaly sytě rudé vlasy a Gabriele se zdálo, jako by se jejich záře odrážela od stěn a projasňovala místnost.



,,Danieli,” kývnul na druhého doktora Evan, jméno té dívky si nepamatoval. Gabriela si všimla, jak se dívka rozpačitě podívala jinam. Zrak jí na chvilku padl na Gabrielu a té neunikl téměř nepatrný náznak stínu zhnusení, který se jí přehnal po tváři. Sama pro sebe se uchechtla. O mnoho se nelišíme, pomyslela si. Taky jsem bývala mladá a krásná, jako ty. Z myšlenek ji vytrhla Evanova ruka, která ji jemně popostrčila k otevřenému inkubátoru. Položila se na měkkou hmotu, jenž vystýlala vnitřek skleněné rakve a téměř okamžitě se přizpůsobila tvaru jejího těla.



,,Svléknu vám z těla košili, pokud dovolíte. Kůže musí být co nejvíce odhalená, aby se jí dobře dýchalo.”



Gabriela se nemohla zbavit pocitu ponížení, který se v ní objevil, když Evan opatrně rozvázal uzlíky na jejích zádech a košili odhodil stranou.



,,Tolik k tomu, že mi seženete jiné oblečení,” pokusila se o vtip, když se před zraky přihlížejících lékařů ocitla nahá. Nedívala se na své tělo, ale věděla, že se její kůže až příliš napíná na vystouplých žebrech, že si nemohou nevšimnout, jak kvůli podvýživě nemá téměř žádná prsa a její tělo je poseto nespočtem ohyzdných jizev. Radši se jim nedívala do obličeje a měla co dělat, aby se kostnatýma rukama nesnažila zakrýt svou nahotu. Evanovy prsty se obemkly kolem jejího zápěstí a bůhví proč jí ten dotyk přišel konejšivý. Zavřela oči a pomyslela na Toma.



,,Gabrielo,” ozval se jí u ucha Evanův hlas. ,,Teď vás uspím a do lebky implantuji stimulátor. Až vás uspím, už to bude jen na vás.”



Zvedla víčka a zadívala se do jeho zelených očí.



,,Budu mít pojem o čase?” zeptala se.



,,Když se probudíte, bude vám to připadat jako chvilka,” usmál se.



,,Tak naschle zítra, Evane,” řekla a opět oči zavřela.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Anna Šuláková

O mně

,,Neexistují hloupé nápady, jen uboze provedené úžasné myšlenky."

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •