IKAR CZIKAR CZ

Dveře (Alžběta Komrsková)11.12.2012
 

2
 počet hodnocení: 1
přečtené 3484, Komentáře 1

 

1.Kapitola

 
  ,,Doufám, že co nejdřív najdete kupce. Nemíním v té barabizně strávit zbytek života,” vrčí Sophie vedle mě a prudkým pohybem si založí ruce na hrudi, přičemž mě pořádně dloubne do boku a hodí po mně významným pohledem. Jo, pochopila jsem. Chce po mně, abych se zapojila do té krvavé bitvy o náš starý život, jenomže to má smůlu. Já už jsem se vším smířená a nehodlám se zapojovat do debaty. To bych nakonec byla ta špatná zase já. Děkuji, nechci.
,,Maureen! Proč naprosto ignoruješ fakt, že se stěhujeme na úplnej konec světa? To snad nemyslíš vážně!” Pustí se do mě, když jí rodiče nevěnují pozornost. V tomhle autě začíná být těsno. Jen doufám, že už budeme na místě, jinak bych taky mohla vystoupit za jízdy.
,,Sophie, mohla bys mě prostě nechat na pokoji? Nemám na ty tvoje kecy zrovna náladu,” zasyčím na ni a do uší si vrazím sluchátka. Proč nemůže na chvíli mlčet a přestat se mě pořád na něco ptát? Vždyť ví, že nejsem zrovna upovídaná a taky zná můj postoj ke stěhování. Je opravdu jako zaseknutá deska.

Upírám pohled z okna a snažím se udržet zrak v jedné pozici tak, aby mé oči netěkaly po okolní krajině, což vyžaduje veškerou mou pozornost - krajina venku je docela zajímavá- a tak se mi docela úspěšně daří Sophii ignorovat. Člověk by neřekl, že jí je osmnáct, tedy o dva roky více než mě. Ale zkuste jí upozornit na to, že by se mohla od rodiny odstěhovat, když je plnoletá. Ta si nedokáže uvařit ani čaj nebo ohřát jídlo v mikrovlnce, proboha. A to chce jít na vysokou. Nechápavě zavrtím hlavou, což jí samozřejmě neunikne a hodí po mě další nevraživý pohled z jejího rozsáhlého arzenálu.
,,Já tě nechápu, Maureen. Copak seš vážně tak hloupá? Tobě fakt nevadí, že budeš mít domácí školu?” Její znechucený výraz mi napoví, že ona by se k něčemu takovému nesnížila ani za milion dolarů. Už otevírám pusu, že jí na to něco hezky od plic řeknu, ale předbíhá mě mámin rozčilený hlas, který přehluší dokonce i hučení motoru našeho postaršího auta.
,,Sophie!” Okřikne ji, čímž dosáhne leda tak další grimasy.
,,Vážně bys se sebou měla něco dělat,” prorokuje ségra, která se očividně nudí. Tahá mě za dlouhý pramen tmavě hnědých vlasů, jako by vůbec nevnímala, co se jí celá rodina snaží naznačit. ,,Kdy jsi byla naposled u kadeřníka? A taky by ti neuškodilo trochu slunka. Seš bledá jak stěna! Proč proboha trávíš tolik času nad knihami? Naprostá ztráta času!”
,,Zmlkni,” odstrkuji její ruku a odtáhuji se na bezpečnou vzdálenost. Dokud se její monolog nedotýkal mé osoby, dalo by se to vydržet. Ale kdo stojí o kritiku?
,,Ale ale! Jen se nečil, prcku. Já ti dávám pouze sesterský rady, jak nebýt tak mimo, jak zrovna seš.” To neznělo zrovna inteligentně. Už jsem někdy říkala, jak nesnáším ten její přeslazený úsměv? Zatínám nehty do polstrované sedačky a představuji si, že to je její obličej.
,,Ničemu nerozumíš,” odvětím zdánlivě klidným hlasem, ačkoli uvnitř vřu zlostí. Proč to sakra nenechá být?
,,A čemu bych podle tebe měla rozumět? Že seš prostě totální fanatička zblázněná do sci-fi a praštěnýho fantasy, co žere komiksy a horory, a která v životě neslyšela slovo lesk na rty? Ale prosím tě!”
Už jí chci odseknout, že to je slovní spojení, ale auto konečně zastaví a tak to nechám plavat. Tohle nemám zapotřebí. Vystoupím z auta a zabouchnu Sophii dveře před obličejem. Když koutkem oka zahlédnu, jak sebou škubla, tělem se mi rozlije pocit zadostiučinění.

 

***


 ,,Myslím, že se vám tu bude líbit,” otáčí se na nás táta a bere mámu kolem ramen, aby se společně pokochali pohledem na náš nový domov. Je to dvoupatrový starší dům ve viktoriánském slohu obložený bíle natřenými latěmi, ovšem nátěr má určitě svá nejlepší léta za sebou. Dalo by se o něm říct, že má patinu, pokud bychom chtěli být laskaví.
Šedivá střecha na pár místech zcela určitě zatéká a panty uvolněných okenic strašidelně skřípou. Za domem se nachází rozlehlá zahrada, ale ze své současné pozice vidím pouze ovocný sad a na jednom stromě zašlou houpačku, u které si nejsem jista její bezpečností, ale táta si s tím jistě poradí.
Líbí se mi tu, alespoň co můžu soudit podle toho, co jsme zatím viděla. Hezky to tady voní, to se musí nechat. Zhluboka se nadechuji vlhkého, svěžího vzduchu prosyceného zvláštní kombinací čerstvě posekané trávy, deště a hlíny, a na rtech cítím úsměv. Ostatně první za dnešní den. Jenže se mi nemůžete divit, pokud máte podobnou sestru jako já. No, Sophie ve mě právě ztratila potenciálního spojence proti rodičům. Ten dům není tak strašný, jak mi ho líčila. Počkat. Copak jsem jí to vážně věřila? Ne. Ještě aby.
Po tváři mě pohladí závan větru a já vykročím k domu, nevšímaje si sestřiných zamračených pohledů. Na okamžik mne zahalí miniaturní kapičky mlhy, ale i ty se vzápětí stáhnou. Snad je vystrašil sestřin pronikavý hlas.
,,Kde je teda můj pokoj?” ozívá se Sophie směrem k rodičům a otráveně se plouží po schůdcích vedoucích na verandu. Nechápu, co jí vadí. Jasně, ona je můj naprostý protiklad a tak, ale nemusí vyvolávat rozbroje. Teda, ne že by mi nějak záleželo na poklidných rodinných vztazích. Na to jsem příliš introvertní, jak by řekla Sophie, a můj názor na rodinnou idylku bude naprosto zřejmý, když řeknu, že mi připadá ujetá.
Každopádně, rozhodně si musím zabrat podkrovní pokoj, takže bych si měla pospíšit, než mě ségra předběhne a udělá z něj místo naprosto neobyvatelné. Totiž, abyste mě špatně nepochopili, musím vám nejdříve sdělit pár zásadních milníků o životu mé sestry. Myslím, že k uspokojení vaší zvědavosti a zároveň k uchování vašeho duševního zdraví postačí informace, že vyznává něco jako emo nebo scene v kombinaci s barbínovstvím. Tedy, ne že by mi to vadilo, jen nechci, aby nějaký hezký podkrovní pokojíček skončil s černě natřenými stěnami a vánočními žárovičkami ve tvaru srdíček kolem oken. To opravdu ne, děkuji pěkně. Nejsem si jista, zda by to tento starý dům příliš povzneslo.
Ale zpátky do přítomnosti. Sophie zřejmě zaregistrovala můj postoj a jako správná sestra okamžitě odhadla můj úmysl. Okamžitě se s ječením řítí proti dveřím. Jen doufám, že nejsou zamčené. Ne, má štěstí, její nos přežije ve zdraví, zdá se. Vzpamatuji se a sprintuji v těsném závěsu za ní. Na schodišti potvrdím svou fyzickou převahu, tedy spíše fyzičku, abych se vyjádřila jasněji. Jinak jsem totiž ve všech směrech menší než Sophie. Pokud nepočítáte objem mozkových buněk, přirozeně.
,,Maurice! Ty zrádce!” Vřeští skrz dveře, které jsem jí přibouchla před nosem. Zase. Už se z toho začíná stávat zlozvyk. Moje chyba.
Jenže ti nic nemění na tom, že nesnáším, když mi říká Maurice. Vždyť to není ani moje jméno, proboha. Ale jí očividně nevadí ho komolit a já bohužel na vhodné znetvoření jejího jména nepřišla, a tak se mi nedostává žádných pák.
Nahmatám klíč v zámku a prudce jím otočím. Teď ať si klidně buší do dveří jak chce. Smůla. Obrním se proti jejím pokusům vyrazit dveře (někdy se vážně chová jako malá) a rozhlédnu se po pokoji. Uf. Myslím, že kdyby ségra věděla, čeho se tak zuřivě domáhá, zklidní se. Není o co stát. Prostě klasická půda, s hromadou prachu a pavouků, která zabírá celé patro. Ačkoliv to zní, kdovíjak není obrovská, opak je pravdou. Dům je totiž spíš vysoký, půdorys nemá příliš velké rozměry, a šikmina s přiznanými trámy tomu taky zrovna nepomáhá. Místnost je vlastně mnohem menší než můj pokoj doma. Tedy, v bývalém domově. Ode dneška jsem doma tady.

 

***


  Vydávám se na strastiplnou cestu k velkému vykířovému oknu, přičemž se musím prodrat neskutečným množstvím starého harampádí, nejrůznějších krabic a dalších zbytečností, kterých je tu opravdu požehnaně. Proč tu jsou proboha uprostřed pokoje dveře i s futry? Radši se nepídím po tom, jak dveře můžou stát vzpřímeně bez toho, že by byly k podlaze přišroubované. Prostě záhada. Raději přestávám podivným dveřím věnovat pozornost, protože konečně dosáhuji okna. Je pokryto nejrůznější špínou a pavučinami, které se zaťatými zuby setřu holou dlaní. Fuj. Nakonec to za to sebepřekonání ani nestojí. Okno sice vede na východ, tedy na zahradu, jenže spatřím jen ten zatracený ovocný sad. Začíná se stmívat, a tak se stromy utápějí v šeru. Tuhle denní dobu mám nejraději. Vše všední pomalu mizí a na povrch vyplouvají tajemství. Těch je na světě hodně, ačkoliv ta, která znám já, za moc nestojí. Ach jo. Život je taková nuda. Ostatní jsou možná spokojení, možná dokonce šťastní, když je všechno tak, jak má být, a když se vše odehrává v uklidňujícím stereotypu, ale mě to ubíjí. Každý den vstát, jít do školy, vrátit se domů, jít spát. Proto taky tolik čtu. Můžu se pak odebrat do všech těch příběhů a na chvíli zapomenout, že žiji v nudné realitě. Vlastně, Sophie má trochu pravdu, ačkoliv před ní bych to v životě nepřiznala. Žiji ve vlastním světě, který jsem si vybudovala za ta léta, kdy jsem musela sedět ve škole s průměrnými spolužáky, kteří probíranou látku pochopili až na potřetí, nebo když musím s rodiči chodit na nudné návštěvy k příbuzným.
,,Večeře!” Ze zamyšlení mne vytrhne matčin hlas a já si se zděšením uvědomuji, že tady stojím už dobrých patnáct minut. To jsem celá já. Ztracená v myšlenkách, totální snílek. Nejsem si jista, zda je to správně, ale Sophie se na to ptát nebudu, to vím jistě. Odemykám pokoj a ani se nedivím, že už to bušení vzdala a odešla. Nejspíš se natruc snaží ukořistit alespoň lepší místo u stolu nebo něco podobně primitivního.

 

***


 Kráčím po schodech a dávám si pořádně na čas. Prsty vyťukávám rytmus na tepaném zábradlí, jehož kov mne studí do konečků prstů. Stropy jsou zde vysoké, takže se tu drží vlhko a zima. Jen doufám, že se to podaří vytopit. Nehodlám chodit po domě zabalená ve svetrech, a myslím, že tomu dočasnému soukromému učiteli by se to taky určitě nelíbilo. Navzdory všeobecně rozšířenému názoru, že domácího učitele mají jen zbohatlíci a že chodit do školy je stokrát lepší, jsem za to ráda. Jo, zní to divně od šestnáctileté holky, ale já nemám lidi zrovna v lásce. A už vůbec ne své vrstevníky. Jsou strašně omezení a povrchní, jediné, co je zajímá, je jejich oblíbenost a vzhled. A pokud někdo vybočuje z řady, okamžitě ho srazí zpátky.
,,Mau, sakra pohni kostrou,” rozrazí dveře do jídelny ségra a táhne mne dovnitř. Na stole už čeká jídlo a rodiče jsou usazení. Odkašlu si a snažím se ignorovat naštvané pohledy, které se do mně zabodávají jako dýky. Sakra, tak jsem přišla o pár minut později! Svět se kvůli tomu točit nepřestane. Jedeme dál, ne?
,,Ty se opravdu nemůžeš chovat jako normální člověk, že, Maurice,” rýpne do mně Sophie a ani se nesnaží skrýt jízlivý úsměv, když rodiče souhlasně přikyvují. Samozřejmě, zatímco já byla nahoře, ona je zpracovávala a teď se všichni spikli proti mě.
,,Mlč! Nepotřebuju ty tvoje neustálý proslovy do duše, sakra,”vrčím na ni a rozzuřeně zabodnu vidličku do plátku masa na talíři, čímž trochu omáčky vystříkne na Sophii.
,,Maureen! Jak to mluvíš,” děsí se máma a věnuje mi rozladěný pohled. No jistě, její miláček Sophinka si může mluvit jak chce, ale já jsem mladší, takže to je horší.
,,Mami,” kvílí Sophie a vyčaruje na své roztomilé tvářičce ukřivděný výraz. ,,Ona mi zničila tričko!”
,,Neboj, ona se ti omluví,” říká chlácholivě máma a významně se na mně zamračí. Mlčím. Já rozhodně nejsem ta, která by se měla omlouvat. Proč se k ní proboha všichni chovají, jako by byla mimino, jehož přání se musí plnit, jinak se rozbrečí? Jistě, přesně tak se ona chová, ale proč jí to akceptují? Tohle není normální.
,,No, její omluva mi to tričko nevrátí,” protestuje Sophie a já rozčileně vyskočím ze židle. ,,Ať mi to zaplatí!”
,,Sophie!” Tohle snad nemyslí vážně! Jasně, vždycky mezi námi byly takový ty klasický sesterský hádky, jenže poslední dobou to graduje do monstrózních rozměrů. Sophie se do mě pořád naváží. Vážně nechápu, co ji žere. A ať se nediví, když na ni trochu vyjedu, když si začíná s těmi absurdními hádkami.
,,Promiň. Neměla jsem s tím začínat,” zamumlá náhle a já jsem ohromena. Je to vážně ona, nebo jen jejími ústy promlouvá duch svatý? Sophie vstává a naklání se ke mě, jakoby mne snad objímala, přestože moc dobře ví, jak to nemám ráda. To mne zaráží. Něco není v pořádku. Kdyby to opravdu myslela vážně, neobejme mě.
,,Být tebou, radši hezky dělám, co se po tobě chce. Taky bych rodičům mohla říct, proč nevydržíš na žádný škole,”syčí mi do ucha a já sama sobě vynadám, že jsem jí věřila. Nakloní se ke mně ještě blíž a její blonďaté vlasy mne zalechtají na krku. ,,Jakej seš magor.”
Má pěst vyletí dřív, než ji stačím zastavit a Sophie se šokovaně chytí za bradu, ale nevšímám si toho. Prudce ji odstrčím, až zakolísá a musí se zachytit stolu. Nesnáším ji. Jak mě může vydírat něčím takovým? Copak vážně chce, aby se mnou rodiče běhali po psychině a já navždycky nosila nálepku ‘narušená’? Čekala jsem toho od ní hodně, ale tohle ne. Je to moje sestra, proboha!
Vztek po chvíli uvolní své sevření a já začínám vnímat tíživé ticho v místnosti. Uvědomuji si, že pro své chování nemám žádnou omluvu, protože rodiče neví, nesmí vědět, co mi Sophie řekla. Protože by se ptali. A to je to, čemu se musím vyhnout.
,,Máš domácí vězení, nehneš se z pokoje,” říká táta stroze a jeho rty se stisknou do tenké linky. ,,Až se uklidníš, čekám vysvětlení. A toho volného času bys mohla využít k uklizení svého pokoje, který sis tak samozřejmě přivlastnila, jak jsem slyšel.”
,,To jsem od tebe opravdu nečekala, Maureen,” dodává máma a v očích jí svítí zklamání. ,,Je pravda, že se v posledních dnech chováš divně. Jistě, je toho na tebe hodně, ale to neomlouvá tvé chování. Je to tvá sestra!” No právě, křičím v duchu. Je to má sestra! Tak proč mi vyhrožuje? Ona snad má nějaké vysvětlení pro své chování? Hrudí se mi rozpíná pocit křivdy. Cítím tlak za očima, což signalizuje slzy vzteku a tak poslechnu své stažené hrdlo a beze slova se otáčím a kráčím do schodů bez jediného ohlédnutí. Snažím se udržet si kamennou tvář, alespoň před Sophií, ale jakmile se zanořím za roh, zuřivě se rozběhnu.
Vpadnu do pokoje a ani se nesnažím potichu zavřít dveře. Nenávidím ji. Vím, že jsou to silná slova, ale v této chvíli dokonale vystihují mé pocity. Co si o sobě vůbec myslí? Že mě může kritizovat, kdy se jí zlíbí, a já nemůžu říct ani slovo? A to domácí vězení je poslední kapka. Jistě, z pohledu rodičů je to spravedlivé řešení, jenomže jak jim vysvětlit, že mi křivdí? Stejně jsou na její straně. Tak to teda není sakra spravedlivý! V záchvatu vzteku za sebou zamknu dveře a rozzuřeně začnu házet všechny ty krámy ke stěně. Chtějí abych tu uklidila, ne? Stejně jsou to krabice se samýma blbostma, ospravedlňuji se, ale můj vztek pomalu vyprchává. Nemá to smysl, vztekat se. Ničemu tak nepomůžu, akorát celému světu dokážu, že jsem dětinská a nechám se lehce vyprovokovat. Klesám vyčerpaně na postel. Stejně jsem už všechno uklidila, tedy alespoň relativně, v rámci možností. Už tu zbývají je ty dveře. Hloupý dveře uprostřed místnosti. Proč tu jsou, když nikam nevedou? Nedává to smysl. Jenže jak je odsud dostanu? Vypadají docela masivně a těžce, pravděpodobně jsou vyrobeny z dubového dřeva, jenže to se špatně pozná, když jsou pokryty souvislou vrstvou prachu. Tak jo, říkám si a křupu klouby na rukou. Jdu na to. Pevně sevřu rám dveří a zaberu ze všech sil. Jenže se nic nestane a dveře se nepohnou ani o milimetr.
,,Co to je, sakra?” Zakleju a zkusím to znovu. Tentokrát dveře pořádně obejmu pažemi a táhnu celým tělem, ovšem stále bez odezvy. Nakonec to vzdávám a s nadáváním si usmyslím, že prostě dveře vysadím z pantů, takže rám pak bude mnohem lehčí. Jen by to chtělo šroubovák, ale ten se tu zcela jistě nenachází. Tak to budu muset použít hrubou sílu. Doprčic, to bych ale musela ty dveře otevřít, že. Očividně jsou zamčené, a já samozřejmě nemám klíč, jak jinak.
,,Kašlu na to,”vykládám si dál pro sebe a uzurpuji si poslední pořádný kopanec do dřeva. Alespoň pro pocit, že jsem ty dveře pokořila. Nevšímám si duté rány a vytáhnu zpod postele kufr s oblečením, ze kterého vyndám pečlivě poskládané pyžamo, tedy spíš hedvábné šortky poseté drobnými kytičkami a růžové tílko, komplet, který nosím na spaní. Po rychlé večerní hygieně si své pyžámko obleču a zamotám se do teplé deky, která pořád voní domovem, a tak čekám dobré sny.

 

***


Přes víčka se mi dere denní světlo, podivně tlumené navzdory jeho jasné záři. Zamžourám na budík, a když si mé oči přivyknou náhlému osvětlení, zjistím, že je něco po půlnoci. Proboha, co to má zase znamenat? Kdybych nebyla v pokoji zamčená, vsadila bych se, že se Sophie rozhodla mě napálit a přeřídila budík.
,,Ty vole,” hlesnu vzápětí, když je má teorie vyvrácena. Denní světlo totiž nevychází z oken, za nimi panuje černočerná tma - přece jen jsme na venkově-, ale bliká na mne svým jízlivým úsměškem z těch hloupých zapomenutých dveří uprostřed pokoje. Zírá na mne jejich rozšklebená tlama, s vrzáním se kývou v pantech, občas rozraženy silnějším poryvem větru. Nádech se mi zasekne v krku a já se rozkašlu. Tohle nevypadá na nějaký trik či snad sestřin vtípek. Mimochodem, ona má smyslu pro humor až příliš, na rozdíl ode mne, já ho tedy moc nepobrala. Ale není se co divit, protože Sophiiny žertíky amputují pochopení pro legraci snad každému. Tedy, ne že bych považovala ten její dnešní výstup za vtípek.
Jenomže co to tedy je, vrtá mi hlavou, když opatrně vstávám z postele a mé nohy se dotknou studené podlahy. Chlad a drsnost dřeva mne vytrhnou z područí spánku a já jsem dokonale bdělá. Krátkými obezřetnými krůčky se došourám blíž ke dveřím a zkusmo jimi protáhnu ruku. Okamžitě ji stáhnu zpátky, jako bych se snad popálila a pokojem se rozletí omamná vůně nějaké květiny, kterou nejsem schopna zařadit. Hlasitě polknu a snažím se uklidnit své ruce třesoucí se pod přívalem adrenalinu. Mám to risknout a vstoupit dovnitř? Hlavou mi proletí připomínka nudného, všedního života a já s hlubokým nádechem vykročím do neznáma.

Kapitola 1-1 z 3
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka1.2.2016
 

Milá Alžběto,

tvůj příběh není úplně špatný, ale bohužel zatím není ani dobrý. Říkám „zatím“, protože si myslím, že s trochou píle, snahy a cviku by se to dalo zlepšit. To nejsnazší, co půjde napravit, je gramatika. Hodně chybuješ v zájmenech mě/mně a ji/jí. Také interpunkce v uvozovacích větách není zcela bezchybná. Hlavně v případech, kdy ti přímá řeč končí vykřičníkem či otazníkem.

Nejvíc se mi asi líbila první kapitola. Popis cesty, rodinných vztahů a vykreslení postav bylo zajímavé a vtipné. Vtip ti nechybí ani v akčnějších částech dalších kapitol, ale ani vtip nezakryje fakt, že jsou tyto části jednoduché a zmatené, chybí jim přitažlivost a emoce. V podstatě bych nepoznala rozdíl mezi tím, jestli popisuješ cestu autobusem nebo honičku s podivnými nestvůrami. Také si dej pozor na užívání přítomného času. Občas se určitě hodí na vyšponování napětí a podtrhnutí situace, ale skákat volně mezi vyprávěním v minulosti a přítomnosti není nejlepší způsob, jak pokračovat.

Bohužel příběh skončil dřív, než jsem se mohla dozvědět víc, i když ten nápad mě zaujal, takže dál mohu jen hádat. Určitě bych očekávala, že se více vysvětlí vztah hlavní hrdinky se sestrou i její „problémy“ ve škole.

Doufám, že ti moje postřehy alespoň trochu pomohou.
Hodně štěstí a fantazie
Lenka D.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Alžběta Komrsková

O mně

Takže, v prvé řadě jsem patnáctiletá holka, co celý život strašně ráda čte knihy, hlavně sci-fi, fantasy atd., a v poslední době se hodně věnuji kreslení manga a anime. Dřív jsem tady psala nějaké příspěvky s kamarádkami, ale vzhledem k tomu, že já mám radši jiné žánry, rozhodla jsem se, že něco napíšu sama.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •