IKAR CZIKAR CZ

Dračí princezna (S´saia)14.3.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 162, Komentáře 0

 

Loku



Milena si podrobně prohlížela draka. Přišel jí tak povědomý. Stále se ještě podivovala, že ho zná víc, než si kdy dokázala připustit. Ale i když byla jednotlivá těla hodně podobná, tak žádné nebylo nikdy stejné. Lišila se barvou pokožky, která po dlouhých desetiletích ztvrdne v šupiny. Dvě byla purpurová s lehkým nazelenalým nádechem, další připomínalo temně modrou oblohu během západu slunce a poslední bylo šedivě zelené. Jak si znovuzrozený drak zvykal na svět mimo vlastní tělo, tmavl a přestával být průhledný do nitra orgánů a kostí. Už dokonce tak neklouzal, protože mu vrchní vrstva dostatečně vyschla a zhrubla. I přes to, že měl kůži silnější jak člověk, tak byl stále zranitelný. Navíc ještě neovládal dostatečně svá těla, takže nedokázal pořádně chodit ani stát. Každá tělo vynikalo v něčem jiném. Jedno mělo větší křídla, jiné silnější končetiny nebo větší tlamu, další bylo poseto menšími hroty nebo mělo místo zubů zobák. Ovšem jedna část byla neměnná. Oči měl stejné, a to do posledního detailu.



„Budu se muset vrátit k rytíři,“ promluvila do dlouhého ticha princezna, když si uvědomila, že strávila s drakem několik hodin. „Snad se o mě nestrachuje.“



„Kälhisaro, mám obavu. Nedokážu bez tebe přežít. Moje těla jsou příliš slabá. Dřív jsem se o sebe dokázal postarat, ale dnes jsem už pouhým stínem své existence. Pouze co vidíš ze mě zbylo a jestli nebudu jíst, zemřu, jenže takhle nejsem schopen lovu. Nedokážu létat ani rychle běhat, okamžitě se vysílím. Musím dlouze spát. Jsi má jediná a poslední naděje, ale bojím se, že rytíř bude překážkou.“



Milena si zamyšleně povzdechla. Tušila, že drak bez ní nepřežije. Musela se o něho postarat, jenže čtyři hlavy určitě sní tolik, kolik ona nebude schopná sama obstarat. Navíc nechtěla rytíři lhát. Musela mu říct pravdu. Jak by asi skrývala skutečnost, že pravidelně odchází na dlouhé hodiny pryč a s ní mizí celé náruče jídla? „Sama to nezvládnu, draku. Rytíř nám pomůže, uvidíš.“



„Jsi si naprosto jistá?“



„Jsem si tak jistá, jako že ho miluju. Nevím, jak bych mohla před ním skrývat fakt, že se o tebe starám. Kromě toho...“ pohladila se po bříšku, „... jsem těhotná. Nedokážu to sama. Musíš mi věřit. Rytíře přesvědčím, pomůže nám.“



„Dobře, Kälhisaro, tobě já věřím. Ale prosím, buď opatrná.“



 



***



 



Cesta zpět k věži byla dlouhá. Krok za krokem bezpečně kladla bosé nožky do rozkvetlého koberce lučního kvítí a přemýšlela, jak rytíři řekne, že se drak vrátil. Nedokázala ani vymyslet, čím začne. Ovanul ji chladný vánek z hor, až se celá rozklepala. V zádech cítila drakův pohled. Díval se za ní, jak odcházela, dokud nezašla za první stromy lesa, ale i tak věděla, že pln naděje čeká na její návrat a vyhlíží ji.



Už zdálky viděla svého milovaného muže, jak projíždí kraj na Popelce, ale sotva ji rytíř spatřil, pobídl klisnu do klusu a jako vítr se hnal k Mileně s jejím jménem na rtech.



„Má paní, jste v pořádku? Celou noc jste byla jako na trní a když jsem vás ráno nemohl najít, měl jsem černé myšlenky, co se vám mohlo stát!“ S obrovskou úlevou, že se Milena vrátila, ji silně objal a nechtěl ji pustit. „Bál jsem se, že se vám něco stalo.“ Hýčkal ji v náručí, hladil po zádíčkách, líbal na krku a tvářích, ale po chvilce přestal, když spatřil, že je Milena netečná a zařezaně nepronesla ani jediné slovo. „Stalo se něco? Povězte mi to!“ Vážně, ale zároveň vroucně milujícně se Milence zadíval do očí a dožadoval se odpovědí.



Milena se pokusila o úsměv. Pořád nevěděla, jak to podat. Drakovi emoce se v ní odrážely tak, že cítila strach, jenže ona sama se rytíře nebála, a o to horší celá situace byla. Zmatená z cizích i vlastních pocitů nedokázala vyjádřit, co se jí v duši odehrávalo. „Rytíři, opravdu mi nic není. Prosím, uklidni se. Musím ti něco říct, ale... nevím, jak začít.“ Smutně pohlédla na svého milovaného a jemnými doteky dlaní se ho snažila uchlácholit.



„Ach, Mileno, pojďte. Vypadáte strašně. Kde jste to byla? Umyjeme se, a hned bude líp. A pak mi všechno povíte.“



Souhlasila. I ona se musela dát trochu dohromady. Nasedli na Popelku a vydali se k věži. Princezna se pod bedlivým dohledem rytíře opláchla a převlékla. Když se už cítila příjemněji, jazyk se jí rozvázal.



„Prosím, rytíři, posaď se vedle mě.“ Pobídla stojícího muže, aby se přidal k princezně sedící na křesle v hracím pokoji.



S lehkým úsměvem se posadil vedle princezny a beze slova ji objal kolem ramen a druhou rukou jí spočinul na stehně. Zpříma se díval princezně do pomněnkových očí a čekal, co má na srdci. Snažil se jí dodat odvahy svým bezstarostným výrazem ve tváři, ale sám si nebyl jistý, jestli je dostatečně přesvědčivý, protože uvnitř hořel starostlivou nedočkavostí.



„Slíbíš mi něco, rytíři?“ začala princezna zlehka.



„Jistě, Milenko.“



„Vyslechni mě až do konce.“



Rytíř se podivil. Překvapením vyvalil smaragdové oči, ale pak se jen usmál. „Přece jsem vás vždycky vyslechnul. V čem je dnes problém?“



„Ach,“ povzdechla si Milena a přemýšlela, jak dál. „Bude to znít divně, možná tomu nebudeš chtít uvěřit, ale je to pravda. Stalo se něco opravdu zvláštního. Těžko to pochopíš, protože nejsi jako já. Je to zamotané, složité a velmi bolestivé. Snažně tě prosím, důvěřuj mi. Na tomhle světě se dějí věci, které jsou strašné, ale jejich důvod bývá spíš smutný a trpký. Já...“ pořád kličkovala. Ještě nebyla připravená, ale už jí docházela slova, takže se každou chvilku musela vymáčknout. „Já se setkala s něčím, v co jsem nikdy nedoufala, ani jsem po tom netoužila... rytíři!“ vyhrkla zničehonic ostře a zpříma se podívala starostlivě vyhlížejícímu muži do očí, ale pak se zalekla. Drak se zachvěl obavou. „Já... já...“ zakoktala se. „Já... jsem Kälhisara.“



Minuta nebo dvě uplynuly, když ani jeden nepromluvil. Rytíř nechápal, co tím myslí, tak tiše vyčkával a princezna s pootevřenou pusinkou čekala aspoň nějakou reakci, jenže se žádné nedočkala.



„Víš, co to znamená?“ zeptala se opatrně a sklopila zrak ke kolenům zakrytých bleděmodrými šaty.



„Kdysi jste o tom mluvila, Mileno,“ rytíř zavrtěl hlavou, „ale netuším, co to znamená. Nemám z toho však dobrý pocit. Prosím, vyslechnu každé vaše slovo, povídejte. Svěřte se mi.“



Princezna přikývla. „Dobře. Kälhisara znamená,“ pokračovala konečně, když se jí dostalo kapičky odvahy a zahnala drakovi emoce. „Znamená to... dračí princezna,“ vydechla a s obavou opět pohlédla rytíři do očí. Co v nich našla, však Milenu vyděsilo. Kamenný výraz neprozrazoval naprosto nic.



Rytíř se zděsil. Co to říkala? Dračí princezna? To už bylo slovo Kälhisara lepší, protože aspoň nevěděl, co značí. Proč to říkala? Slovo Kälhisara přišlo ze snu nebo to aspoň Milena tvrdila. Ve snech mumlala různé věci. Zdávalo se jí něco strašného, to věděl jistojistě, ale nevěděl proč.



Musela potlačit strach. Věděla, že ji pochopí. Kdo jiný by toho mohl být schopen než člověk, co ji miloval z hloubi duše. „Drak se vrátil, rytíři,“ konstatovala holou skutečnost, „ale je jiný, než jsme si mysleli. On...“



„Cože?“ vyhrkl rytíř a nevěřícně svraštil čelo, až se mu zvlnilo obočí.



„Drak znovu ožil,“ zopakovala trpělivě princezna a snažila se o hřejivý úsměv, aby zmírnila rytířovy obavy, které v něm zjevně narůstaly. „Ale není nikterak...“



„Bože! Princezno! Kde je!“



„Necháš mě domluvit!“ utrhla se na něho Milena, když jí zase skočil do řeči.



„Nechápu to! Co mi to tu povídáte?!“



„Slíbils, že mě vyslechneš!“



Zhluboka se nadechl a opět vydechl, aby se zklidnil. „Máte pravdu. Pokračujte...“



Snažila se rytíři vysvětlit celou situaci. Pozorně milovaného muže sledovala, jak se tváří a zvažovala, zda jí věří nebo ne. Modlila se, aby celou situaci pochopil. Věděla, že o ni má starost. Bylo jí jasné, že se celý strachem klepe, protože to pro něho bylo nové a nepředstavitelné. Nedokázal zavadit ani o špičku podstaty drakova života, natož aby ho pochopil. Mohla jen doufat, že pochopil ji a pomůže jim: Mileně a drakovi bez rozdílu.



Jestli bylo něco neuvěřitelnějšího než osamělá dívka ve věži sužovaná drakem, co se dokázala přizpůsobit krutému životu, a ještě si ho vlastníma rukama zvelebit, tak to bylo snad jen klidné prohlášení, že drak žije. Rytířovy obavy se začaly vyplňovat. Sny nebyly žádnou náhodou, žádným traumatem či bolestivou vzpomínkou. Byly něčím zlovolným z tohohle místa. Drak během života Milenu mučil dlouhé roky a dokázal to i dál po smrti. Zdráhal se uvěřit, že po téměř roce se z mrtvoly znova narodil a už vůbec nechápal, co myslela tím, že ON se narodil. Jako by to byl pořád ten stejný drak! Musel na princeznu opatrně. Drahá Milenka byla celá rozechvělá, po nocích blouznila, doléhaly na ní vzpomínky nejen z drakovi éry, ale také ty nehezké, které jim připravili nezvaní hosté. Emoce s ní cloumaly a měnily se z okamžiku na okamžik. Těhotenství muselo být něčím velmi vyčerpávajícím a Milenka si nedokázala jen tak odpočinout. Pořád se snažila něco dělat, ačkoliv nebylo třeba. Únava těla ji dohnala a doléhala i na duši. Klidně se usmál, aby jí dal najevo, že uvěří každému slovu. „Ukážete mi draka, princezno?“



Princezna byla zaskočena náhlou změnou. Celou dobu jen netečně pozoroval a tvářil se tak chladně, že měla strach, aby nevybouchl potlačovanými emocemi, ať už byly jakékoliv. „Ukážu,“ špitla nejistě.



 



***



 



„Meč?“ podivila se nechápavě Milena. „Nač si bereš meč?!“



„Jen pro jistotu, Mileno,“ ubezpečil ji rytíř. Sice tak úplně nevěřil, že se s drakem skutečně setká, ale kdyby ano, tak chtěl být připraven. V údolí se děli různé zvláštnosti. Při té myšlence sklouzl pohledem k Mileně. ‚Milenka je toho koneckonců živým důkazem,‘ hřejivě se usmál při představě toho nejzvláštnějšího setkání jeho života, až Milenu dokonale zmátl.



Nechápavě zavrtěla hlavou. Co mu běhalo hlavou, proč se tak usmívá? „Drak ti neublíží. Nech ho tady, prosím tě. Myslela jsem, že mi věříš.“



Rytíř se zastyděl. Chtěl jí věřit, ale zároveň se o Milenu strašlivě bál. „Dobrá.“ Odložil opasek se zavěšeným mečem na stůl. „Půjdu připravit nějaké jídlo. Určitě bude hladový a my jsme taky myslím ještě pořádně nejedli, nemám pravdu?“



Princezna se vřele usmála. To byl její rytíř. Hotový poklad.



 



***



 



Rytíř pomohl Mileně ze sedla. Nechali Popelku před jeskyní i se zásobami a vyrazili dovnitř. Milena za sebou nedočkavě táhla rytíře a ten s narůstajícím neklidem obhlížel stěny jeskyně. Větřil zvláštní zápach. Něco nebylo v pořádku.



Milena konečně vcupkala do rozšiřující se kaverny, kde už drak stál v pozoru. Cítil, že se blíží. Věděl o nich. Stejně jako věděl, že je rytíř pln nedůvěry. Nedokázal však Kälhisaře zabránit v jejím počínání, protože její láska k tomu muži byla tak skutečná, že by jakýkoliv nesouhlas mohl rozbít Kälhisařino srdce na padrť. Byla přeci tak křehká jako poupě, které čeká na první ranní paprsky, aby mohlo rozkvést ve skvostný a silný květ.



„Rytíři!“ vykřikla nadšená. „To je on!“



Zkoprnělý muž zůstal jen stát a zírat na čtyři malé draky. Ale zas tak malí nebyli. Přišli mu dost velcí na to, aby je oba dva roztrhali na kusy. Ohyzdná stvoření na něho hleděla strašidelným pohledem, přímo na něm vysela, propalovala ho skrz na skrz. Princezna se odtrhla od rytíře, i když se jí snažil držet u sebe, a vyrazila jednoho z nich obejmout. Bylo to šílené! Co jí to ti draci udělali?! Jak se mohla k něčemu tak odpornému jen přiblížit? „Mileno! Říkala jste, že je jeden!“ vyhrkl ze sebe konečně první věc, co ho napadla. Ostřížím zrakem sledoval, jak se draci kolem nich kolébají. Věděl, že si ho měří a zkoumají pohledy. Bylo to jak setkání se smečkou vlků. Nejdřív se oťukají a až zjistí, že je rytíř téměř bezbranný, zaútočí...



„Ale on je jeden,“ oponovala horlivě nadšená princezna. „Přece jsem ti to vysvětlovala. Pohádky o saních se spoustou hlav jsou lživé, ale taky zároveň pravdivé. Každá hlava, kterou vidíš, je pořád jedním a tím stejným drakem. Lidi to jen trochu popletli, když psali o mnohohlavém tvoru s jedním tělem. Není to úžasné?! Nedokážu ti ten pocit popsat, ale mám ho v sobě tak hluboko.“



Výhružné syčení doléhalo k rytíři ze všech čtyř stran. Byl obklíčen a princezna bláznivě objímala jednoho pak druhého a pak dalšího draka. Ty sny, co jí vysílali, naprosto zatemnily Mileninu mysl. Podmanili si ji a rytíř to nechal celou dobu jen tak být. Měl zakročit už dávno. Měl draka rozsekat na kousky a zahrabat dva metry pod zem! Měli už dávno odejít z údolí!



Milena znejistěla. Drakova nedůvěra v rytíře se smísila s nadšením, že mohla svému snoubenci ukázat div světa. „Rytíři, nemusíš se bát,“ zašeptala. Pomalu se otočila na muže, kterého ani nedokázala poznat. Ve tvářil měl zhnusený vzdorovitý výraz. Krčil nos a mhouřil oči. Rozhlížel se kolem sebe jako lapená srna mezi vlky. „On ti neublíží. Ví, že tě miluji...“



„Pojďte ke mně, princezno!“ rozkázal panovačně rytíř a natáhl ruku k Mileně.



„Ne,“ vzdorně zavrtěla hlavou Milena, až se jí rozvlnily dlouhé vlasy a zakryly jí výhled. Musela si je dát za ucho, aby opět viděla. „Snaž se to pochopit, prosím,“ žadonila pisklavým hláskem vycházejícím ze sevřeného hrdla. Nedůvěra se nenápadně měnila v bázeň.



Rytíř se několikrát prudce otočil. „Já to chápu! Očarovali vás! Našeptávají vám ve snech...“



Drak zpozorněl. Kälhisařina nervozita se prohlubovala. Rytíř se choval nepřátelsky. Neuvěřil jí. Snažil se ke Kälhisaře promlouvat, ale bezděčně se soustředila jen na svého milovaného. Za každou cenu ho chtěla přesvědčit, ale drak ztrácel naději, že se jí to kdy podaří.



 „...budíte se v noci z nočních můr! Šeptáte slova, která nejsou, pláčete děsem ze spánku, celá se potíte, jak jste vystrašená! Tihle draci nejsou nic dobrého...“



V pohybech rytíře drak zachytil připravenost. „Kälhisaro!“ vykřikl. „Chce mě zabít!“



„Uklidněte se oba dva!“ zavřeštěla Milena se slzou na krajíčku. K uším i duši jí doléhala směsice vyděšených a rozezlených pocitů. Navzájem se jeden druhého báli a ubíjeli Mileninu bláhovou naději na společný život v údolí.



Rytíř se však už soustředil na jedinou věc, musel přežít, musel zachránit princeznu. „Je to zrůda! Utíkejte!“



Drak varovně zasyčel. Volal na Kälhisaru: „Má zbraň! “



Rytíř si syčení špatně vyložil jako popud k útoku. Bylo jich moc, ale neměl jinou možnost než být rychlejší než draci. Tasil skrytou dýku a vyrazil proti nejbližšímu drakovi, co výhružně syčel na Milenu.



„Ne!“ vykřikla Milena a skočila po rytíři, aby zabránila tomu nejhoršímu.



„Kälhisaro!“



„Mileno!“



Čas se zastavil. Milena zkřivila tvář bolestí. Po tvářích jí ztékaly hořké slzy zklamání. Udělala krok zpět. Dýka vyklouzla ze zkrvavených šatů. Princezna se popadla za břicho a s hlesnutím dopadla na tvrdou zem.



Strašná zloba pohltila drakovu mysl. Co mu jen slabá těla dovolovala, vystartoval po rytíři, který v hrůze zůstal stát jak solný sloup. Zahryzl se mu do nohou a co nejsilněji začal škubat.



Rytíř zavyl bolestí. Pořád nemohl uvěřit, co se to děje. Máchl dýkou a bodl prvního draka. Všichni draci zaskučeli bolestí. Vrhl se na dalšího. Bodal a bodal. Chtěl se dostat k Mileně ležící v tratolišti krve a nehýbající se. Chtěl ji jen obejmout a být s ní! Strhli ho na zem. Jednoho chytil za krk a surově mu rozřízl hrdlo, až ho celého zalila horká krev. Jenže to ho už další táhl za rameno ven z jeskyně, co nejdál od milované Milenky. Rytíř řval, jak smyslů zbavený: „Mileno! Milenóóó!“ Křik udusil dým a oheň, co ho ošlehl z tlamy posledního ze dvou draků. Spálil mu půlku tváře a oheň pronikl až do plic, takže ochraptěl. Z posledních sil jim vrátil úder. Zkrvavený a spálený pobodal draka, co se znova chystal plivat oheň a když byl vytažen ven z jeskyně, rozpáral břicho poslednímu, co se ho vysíleně pustil a vyčerpaný se pokoušel odbelhat pryč od čepele, co ho tolikrát bodla.



„Mi...le...nó!“ snažil se křičet těžce zraněný rytíř, ale každý pokus o hlasité volání ho donutil jen ke kašli. „Milenko...“ zabědoval zoufale. ‚Co jsem to udělal!‘ Proklínal se! Nenáviděl se! Nejradši by se zabil, ale nejdřív se musel dostat zpět ke své milované. Využil všechnu zbývající sílu ve snaze se zvednout, ale upadl obličejem přímo do prachu, až se znovu zakuckal. Nohy měl roztrhané na kusy, že s nimi nemohl ani hýbat natož chodit. Převrátil se na záda a zarmouceně zavřel oči. Nedokázal se dívat na údolí, které bylo jejím domovem. Co to jen udělal! Propukl v chrchlavý pláč.



„Ach!“ z jeskyně se ozvalo bolestivé bědování.



„Mileno!“ zašeptal rytíř, protože křičet už vůbec nedokázal.



Ztěžka vedle něho dopadla zkrvavená princezna a stiskla mu jemnými dlaněmi tváře. „Jsem to já, rytíři. Už jsem u tebe,“ něžně šeptala umírajícímu muži do ouška.



„Omlou...omlouvám se,“ zasípal bolestivě, „byl jsem hlupák.“



„Ne, ne,“ uklidňovala ho Milenka, „jsi nejúžasnější, nejstatečnější... jsi ten nejrytířovatější rytíř, jakého zná.“



Nemotorně zvedl ruku a přitáhl si Milenku k sobě blíž, jak to jen v tu chvilku šlo. „Loku,“ zašeptal a pohlédl smaragdovýma očima do pomněnkových studánek.



„Loku?“



„Jmenuji.... se Loku,“ zaskřehotal jméno, které ho pronásledovalo od zabití draků jako dávný přízrak, co měl být zapomenut.



„Udělal jsi největší čin svého života, Loku.“ Princezna si položila hlavinku na ztěžka dýchající prsa rytíře. „Ukončil jsi nekonečná muka bytosti, která hledala pouze trochu lásky a porozumění. Drak byl smrtelně zraněný a umíral celá staletí, a až ty jsi mu ulehčil trápení. Děkuji ti, Loku. Miluji tě... z celé mé duše... Není naše údolí nádherné?“



Loku se zalykal slzami. „Miluji vás, Mileno!“ Políbil ji do vlasů na temeno, ale vzápětí zjistil, že už nedýchá. Ležel v kaluži své i snoubenčiny krve. Nemohl to vydržet! Nemohl bez ní ani na moment žít! Jestli opravdu byl nějaký ráj, tak se z celého srdce modlil, aby ji tam našel, aby tam našel svou Milenku a mohl ji obejmout a pohladit po bříšku, kde bude čekat jejich děťátko.



Nahmatal dýku potřísněnou dračí krví a vrazil si ji do srdce s pohledem upřeným na jarní rozkvétající Dračí údolí.



 



 



 



A jestli jejich duše neumřeli, tak v údolí píchají dodnes!


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

S´saia

O mně

Charakterizuji se jako malý Teórský hrdina, neustále jsem tady, ačkoliv všechna pravděpodobnost hovoří, že už dávno nemám existovat.
Ovšem nejsmutnější je, když věřím, že nemůžu být úspěšný autor, protože neumím lhát.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •