IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 3311, Komentáře 0

 

Docela záhul/změ.11. _K y m p a fandí lídrům

Neznámo, jak dalece ředitele, manžel Albín ale poslouchal na slovo. Ani vycvičený vlčák obranář. Baba ukázala na nepravost a pes po tom šel. Pakliže nám žákům oznamovala jakékoli nové školní nařízení, formulace školnice byla vždy stejná: „Já a soudruh ředitel jsme se rozhodli …“



 



 



napájeli a lanařili  \97



O prázdninách byl veškerý karvinský průmyslovacký prvák na chmelové brigádě ve Velké Černoci, okres Žatec. Přes celý boží den se makalo na chmelnici, rvaly se štoky, do věrtelů se obíral čistý chmel. Hoši tam domluvili s místními fotbalisty, hrající regulérní okresní přebor v průběhu druhého týdne, podvečerní přátelský mač. Někteří z místních fobalistů totiž pracovali na chmelnici s námi. Jako traktoristé a obsluha ve skladu komodit.



Polská třída měla výborného brankáře Galuszku z karvinského ,Máje‘ a dobré polaře a spojky. Béčko třída šéfa obrany, stopéra Honzu Szturce z Třince a další defenzivní spoluhráče. Naše Áčko třída byla fotbalově nejslabší, takže na mně vyšel post pravého křída a spolužáku, Gocmanovi z Lazů orlovských  připadlo bránění zprava.



Běhat bez míče podél lajny nahoru a dolů jsem bral téměř jako potupu. Přestávalo mně to bavit. Naší středoví útočníci měli z obránců přílišný respekt a moc se do živé zdi necpali. Tak jsem se tam ze strany cpal dovnitř vápna sám. Konečně začali spoluhráči mou maličkost registrovat. Načež po třech průnicích učinil jsem si tři zářezy na pažbě. Průlomový poločas jsme zažívali v období, kdy fotbalu vládnul WM systém rakouský. Já se dle něj měl propracovávat k rohovému praporku a centrovat. Komu asi?



Díky kolmicím našich excelentních záložníků mi vyšly tři průniky přes obranu, zoči-voči brankárovi. Rychlé šťouchy beznápřahové kolem něj, s výčtem 3:0 do poločasu. Ještě, že jsme utkání začali hrát do kopce. Celodenně, Zetory vytřesení traktoristé to do kopce, zvláště při bránění neuběhali. V druhém poločase naše obrana spustila závoru a zápas jsme už dokontrolovali.



Ten večer jsem nemusel, a vybraní spoluhráči taktéž, platit za pivo v hospodě. Byť to byla jen sedmička. Zařídili to místní fandové, kteří nás napájeli a lanařili k sobě do černockého fotbalu. Především klíčové hráče už výše jmenované, a o střelci ani nemluvě. Prakticky se na nás nalepili při každé další návštěvě hospody a nevzdávali se myšlenek na posílení vesnického fotbalu. S námi třemi by se nejméně postoupilo o třídu vejš.



Lákali nás, vždyť je u nich tak krásně. Klidné náměstí s útulnou hospodou, krásným sálem. A že jsou tu hezké a hodné holky. O uznalých fanoušcích škoda mluvit. Pěkné bylo a dojemné zároveň, když brzo ráno, při odjezdu z brigády, přišli se s námi na nádraží rozloučit tři naší zdejší kamarádi. Už postarší, do práce  nemuseli, byli to dlouholetí důchodci. I když sedmička pivo stála tehdy sedmdesát haléřů, nesnižuje to jejich přízeň.



Pěkně jsme si natáhli to benjamínkovské období. Až do tří týdnů nového školního roku. Najednou tu byl druhák a čekala nás další vědomostní a společenská stíhačka.           



 



 



U Čankajška v kanceláři   \98       



nádražní jsem skončil po  ránu, kdy honil jsem vlak. Obtěžkán učením, bruslemi a hokejkou prodíral jsem se holzplatzem, dávaje pozor na rozházené dřevěné klády. Zachytil zábradlí rozjíždějícího se vlaku a po naskočení na schůdky, vydrápal se na podestu podivné to budky.



Budka pro železniční obsluhu toho nákladního vlaku zakrátko zastavila přímo u udiveného výpravčího. Čankajšek mi pokynul a tak jsem šel za ním do zmíněné kanceláře. Poté co mi výpavčí dostatečně vyspílal za to přechozí nebezpečné počínání, když v přestávkách kárání poslouchal moji věrohodnou obhajobu, jak jsem stíhal ten havířský vlak do Karviné atd. A, že maje plné ruce těch propriet jsem omylem hupnul na ten nějak divně osvětlený vlak. Doklady byly jinak v pořádku. Milostivě mě ta nádražní figura, tak podobná těm nesčetným karikaturám a propagandistickým výplodům o tehdejším vládci Tajchvanu propustila, neb mi přijel konečně správný osobák.



Cestou vlakem ze školy nás většinou doprovázel konduktér, jež hrozně rád jízdenky štípal. Kulatý exot, s okrouhlými brýlemi, naše doklady vždy důsledně zkoumal a s nadšením řešil všelijaká drobná pochybení. Především ta týkající se platnosti měsíčních jízdenek. Z vagónu na zástavkách vystupoval zásadně první, a signál k bezpečnému vystoupení ostatním cestujícím dával třemi prdy. Tolik bylo tehdy schůdků v těch ,dobytčích‘ vagónech. Říkalo se mu pochopitelně ,Prďoch‘ a exceloval hlavně v méně exponovaných spojích.



V těch dobách velké zaměstnanosti, kdy osobní doprava se odehrávala především po kolejích a naše slavná modrá armáda už dojížděla ty poslední vagóny z dob Rakouska-Uherska, se i na otevřených plošinách tísnilo v zimě, v létě, až dvacet cestujících. Když jsme zevnit vagónu chtěli s Leošem vystoupit v Bystřici o sobotě, stihnuvše ze školy dělnický spoj, musela se uskutečnit následná rošáda. Od okna jsem vyšťouchnul jednoho gorola. Přes okýnko Leoška vyhodil, a obě tašky za ním. Pak ostatní vyhodili mně a mohli si sednout.



_stádní efekt



Na dráze jsme zažili i hezké chvíle. Jeli jsme školáci a někteří učni na Prvního máje do Karviné, na plánovaný průvod škol a dalších organizací s cílem ukázat, jak si vážíme těch socialistických vydobytků. Jelo se nám krásně v těch poloprázdných vagónech, kdy koukali jsme se z oken po vyzdobených nádražích, a nasávali cestou do sebe onu sváteční atmosféru. Dojeli do Louk nad Olší, kde zrovna na sousední koleji zastavil také poloprázdný protijedoucí vlak od Karviné a vyzývavě tam supěl párou.



Jakýsi hoch z Třince zřejmě nervově zlyhal (lepší ekvivalent než mají slováci; nenalezen), neb vyskočil z našeho vagónu a hupky šupky na spoj do Žiliny. Ostatní stádo zpozornělo a hnulo se za ním. Od té doby, na té praktické ukázce vím, co je to stádní efekt.



Stálo to za to. Byla v tom euforie z nečekaného skutku, i když jsme podvědomě tušili, že to bude třeba něčím zaplatit. Ten den jsme měli skvělý pocit z učinění vlastního rozhodnutí, ze svobodné vůle, kdy jsme si jen tak ze zájmu, bez řízených manipulací prohlédli ten nadšený, byť vynucený mumraj kolem oslav Prvního máje ve vlastní obci. Konec konců, dobrovolné sdílení této sváteční atmosféry bylo suprové.



Mohli jsme pak vykládat na průmce třídnímu všechno možné, i to že jsme byli účastni oslav v místních sdruženích. Já za fotbalisty, Leoš za hasiče. Nebylo to bohužel dopředu podepřeno žádnou bumážkou, nejlépe s razítkem organizace. Tu zradu na dělnické třídě jsme zase odpykali na brigádě. I tak to stálo za to.   



 



 



"No jó, Lištvan"  \99



Druhým rokem na průmce vegetujíce, odehráli jsme s favorizovanými třeťáky hokejové utkání na tehdy druholigovém zimním stadiónu v Karviné. Vyjel jsem ráno havířským vlakem ve čtyři, abychom před rozedněním odehráli regulérní zápas pod širým nebem, už na rozměklém ledě počínajícího jara.



Mé bruslařské schopnosti byly velmi zvláštní, díky křivě nanýtovaným bruslím. Táhlo mě to doleva a zabrzdit jsem dokázal pouze prudkým zahraněním zásadně vpravo. Hrál jsem tedy pravé křídlo prvního útoku s útlejšími hochy, jenž hráli hokej závodně. Zleva  Janečko Vašek, centr Charvot Petr a já.



Zápas byl hrán na férovku, bez vylučování. Rozhodčí z 3. B tam spíše jenom vhazoval puky. Nijak jsme se nezdržovali ani modrými čárami, vystačili jsme si bohatě s červenou.



Řítím se s pukem po pravé straně, setřásám k ledu na mně visícího obránce, zatáčím k bráně, puk už nemám, klouže kdesi za mnou. Na moje klasické pravoboké zabrzdění není pomyšlení, je tam železná brána. K tomuto účelu použiji druhého obránce. Zjevně to nestačí, přiberu šetrně do party i povyjetého brankáře. Prostor před bránou se vzájemným objímáním zázračně vyprázdnil, kotouč řízením osudu tam doklouzal a náš hbitý centr Petr dal vítězný gól, který jsem ani neviděl. Byl jsem stále v nerozborném objetí odsunutých soupeřů a další přijížděli se snahou dát mi na budku.



Naše střídačka naskákala na led oslavovat slavného střelce, aby se neméně vehementně vložila do probíhající rozmíšky, související s mým způsobem čištění brankoviště. Ale po chvíli byl pokoj, branka uznána, nikomu se nic nestalo, žádná krev, ni zlomenina. Třeťákům jsem upřímně vysvětloval, že jakmile na velkém kluzišti naberu rychlost, neumím to spolehlivě ubrzdit. Moje dobrozdání však brali soupeři jako blbý vtip a jejich mluvčí, hlavní spíkr školního rozhlasového studia se chystal, že mi to pořádně vytmaví.



Začínala v následném školním vyučování hlavní přestávka a hned šlo do éteru hlášení o hokejovém utkání konaném ten den před vyučováním. Jinak pěkné soupeření však bylo údajně pokaženo neurvalým řáděním v brankovišti soupeře, hráče Lištvana z druhé A.



Postarší učitel Nittman končící dopisování do třídnice, pozvedl oči a zamumlal: „No jó, Lištvan, to je vám podobné.“



Honza Lištvan, spolubojovník z Koňské zuřivě poskakujíc v lavici, hlásí se a vzrušeně sděluje: „Soudruhů-ů, to já nebyl, já jsem chytal v brance.“ Učitel kroutíc hlavou odchází, ještě se otočí, mávne pochybovačně rukou a dí: „…známe  se, Lištvan.“                                                                       



Tato mylná rozhlasová zpráva nebyla nikdy dementována. Dvě minely v jednom dni, by už byly pro slavného spíkra Gureckého z třetí A  příliš.



 



 



Lyžák v Tatrách,  \100



na úplném konci března byl pro nás velkou prioritou. Mě však zastihl naprosto výstrojově nevybaveného. Ty staré krátké lyže se tam brát nehodilo, tak mi musely v souladu s tehdejším trendem přijít vhod ty Ervínové dlouhé sjezdovky s vázáním Kandahar, na které se už jenom na guře prášilo. Upravené vázání jsem vyzkoušel prakticky na posledním sněhu, při běžkařském kroku na starčiným placu.



První sjezd na nich jsem uskutečnil až ve Vysokých Tatrách, za ,Bilíkovou chatou‘, sotva jsme se ubytovali. To nás tam všechny vyhnal vedoucí výpravy Mencner, vyznačil ve svahu dvě zatáčky a zařazoval žáky tří tříd do pěti výkonnostních výcvikových skupin. Ty tvrdě prohnuté lyže se mi rozjely nebývale rychle, zatáčka doleva: bum, zatáčka vpravo: bác. Sylva pozvedl obočí a zapsal mi protekčně 4. skupinu.



Dle propozic můj výsledek byl na skupinu 5., jenže tu měl na starosti samotný vedoucí a se mnou se nechtěl otravovat. Šeřilo se, a já se docela nepozorovaně došoural za skupinu č. 2, kde si mě zapsal její výcvikový instruktor, ucházející šprýmař Kobiernicki.



 S 1. skupinou učitele Ing. Válka jsme měli společný výcvik na těch nejvzdálenějších a nejnáročnějších svazích. A tam jsem dával Ervínovým lyžím pořádně zabrat. V pohodě to vydržely, mně však ne pata, v pevném vázáni dost odřená, když ten Kandahar s ní nechodil, jak byla zvyklá z fedry obyčejné. 



Naše zdravotnice, atraktivní bruneta Černínová, jinak ředitelova sekretářka vyslána do terénu, tu patu mi tinkturou ošetřila, čímsi namazala, náplasť nalepila, a z moci činitelky , Hipokratova cechu‘, povolila jen



pěší pohyb mezi ubytovací chatou a Hrebionokom.



Ani jsem netušil, že to bude tak bezvadné. Jakmile se zrána po snídani seřadily jednotlivé skupiny, aby pak podnikly strastiplný přesun na výše položené svahy s ještě rozumným sněhem, ale nepřítomnými lyžařskými výtahy, začínal můj osobní relax. Chvíli jsem nasával ten náhlý klid, porozhlédnul se zdola po krásném panoramatu vysoko se tyčících hor a pak se klidil z případného dohledu zbylého vedení výpravy.



Pokud jsem se nebyl projít k vodopádům, směrem na Skalnaté pleso, zamířil jsem na Hrebionok, a očumoval všelijaké výpravy. Prohlížel jsem si dění na tom svahu, kde byl pár let zpět například zfilmován ,Anděl na horách‘, koupil si sportovní noviny, oranžádu a jiné dobré věci. Dokonce jsem si sjel lanovkou i do Smokovce, na obrátku.



Klidovější rekreační pobyt jsem už nikdy nezažil, navíc mi ho jeden den zpříjemnil Bruno Kubíček. Tomu se podařilo v rámci výcviku páté skupiny zabodnout školou zapůjčené bílé lyže do muldy a opustit je, byť jen s obyčejným vázáním na vytrénovaných vzpěračských nohou, s vyčnívajícími ještě vruty do dřeva. Třebaže to jinak už holé lyže nezlomně přežily, byl Brunovi předepsán jednodenní klid v obozu.



To poslední se zohledněním, že byla přítomná také jedna třída s vyučovacím jazykem polskim.



K večeru, abych nepřišel úplně o výcvikové události, mi byly spolubydlícími sdělovány nejnosnější události výcvikového dne, případně jisté pikanterie. Tyto byly probírány výhradně na naší ubytovací chatce přezvané na: ,Sailerovci‘  (tehdejší světový sjezdařský fenomén: Toni Sailer). Neb nešlo o nic menšího, než o neúspěšné pokusy našeho, jinak pohotového instruktora Kobiernického zvednout ze sněhu upadnuvší lyžařku. Byla jí, učitele Ing. Janíka z Těšína novomanželka.



Jakmile baba sebou žuchla, byl tento ostříž u ní první, ale zaboha ji nezvládal zvednout. Spíše ji znova poslal k zemi a ještě ji zalehnul, nešika jeden. A to už byla několikanásobně vyzolaná osůbka málem na nohou. Zpravodajci tvrdili, že takhle to činil instruktor několikráte. Břídil?



Konečně se tam došťachral samotný manžel a učinil tomu pozvedávání přítrž. Babu bez problému postavil na nohy a chvíli ještě podržel, aby se nekácela. Jakmile se ale vzdálil za svou skupinou, ženská sebou švihla zase. Ničemu lepšímu se ten den naši Sailerovci nepřiučili. Kobiernicki byl u těch karambolů ale vždycky první.



Po šesti dnech plných relaxu jsem cítil velkou formu na závěrečný sjezdoběh, jež vymyslel a ganz einfach vytýčil šéf Mencner. Táhl nás po úbočí



hor a zkraje jedné planiny nám oznámil, že tu bude cíl. Pak se hlavně stoupalo, občas vlnilo, až na jednom přijatelném záseku pod tyčícími se štíty udělal náčelník na sněhu lajnu a oznámil nám, že: „Zde je start. Za půl hodiny vyrážíte a v půlminutových intervalech dle seznamu se co nejrychleji dovalíte do cíle.“  Otočil se a zmizel dolů k cíli, udělat další lajnu, aby mohl mačkat stopky a odečítat výsledky. 



Má nastřádaná energie za dobu rekonvalescence byla akorát dobrá k tomu, že po krátkém sjezdu a následném výbušném běžeckém rozjezdu, zopakován byl ,Bruno‘. Vytrhl jsem to vázání úplně lehce, aniž bych musel lyže fixovat dle Brunovy metody do nějaké muldy. To vázání se pak po několika pokusech úplně snadno zašláplo do shnilého kotviště. No, a z toho závodu jsem měl jen takovou lehkou rekreační projížďku. Sylva se pak nevěřícně propočítával k mému umístění. A tímto končil výcvikový kurz a byly vyhlášeny poslední 3 dny volného lyžování.



To znamenalo, že dosavadní usilovní kurzisti sebou v údolí porůznu plácli. Se dvěma ještě zarputilými vytrvalci kolem vodopádů, stezkou v kosodřevině, nahoru na Skalnaté pleso jsme vystoupali. Za poslední lyžovačkou, na nejhořejší sjezdovce se sedačkovou lanovkou v republice, nad plesem vedle Lomničáku.



Po obřích muldách z firnového sněhu vytvořených to s námi náramně mrskalo. Vždyť o pár let později se tam jel i evropský pohár v obřím slalomu. A já to jel na vypůjčených bílých školních lyžích z hladkého dřeva, bez hran, s vázáním jen na fedru.



Jakoby tam zabloudil někdo z toho přepadového, bílé oděného sovětského lyžařského praporu, jak bylo vídáno ve filmových válečných dokumentech. Sic bez pláště a samopalu, ale se stejnými bílými lyžemi, na sněhu neviditelnými. Už bez doprovodu jsem na Skalnaté zamířil poslední hezký den v Tatrách. Zpátky od vodopádů, už jen pouhým pěšourem se došmatlal k polehávajícím Sailerovcům.



Pak se při odjezdu z Tater trochu zatáhla obloha, aby nás v rychlíku, ještě na území Slovenska, prostřednictvím chrčícího tranzistoráku dostihla jasná zpráva. Jurij Gagarin v sovětském sputniku, jako první světový kosmonaut obletěl vesmírem zeměkouli a úspěšně kdesi na ruské pevnině přistál. Psal se 12. duben roku 1961 a svět byl rázem mlád dvaceti sedmi let, jako ten kosmonaut, jak pohotově v tom pozdějším hitu zpíval bleskový tvůrce, jazzmen Gustav Brom.



A my ještě mladší si vezli z Tater zkušenost, že některé padlé bytosti není nutno za jistých okolností okamžitě pozvedávat (vhodnější je ponechat to chvíli vytuhnout, nebortí se pak toliko). 



 



 



kilák v Božčiným parku  \101



Učitel těláku naší strojnické průmky mne nominoval na finále okresního kola přespolního běhu ,Mladé fronty‘. Jednalo se o kategorii mladšího dorostu škol středoškolských. Pár týdnů poté, co vrátili jsme se z Tater. V konfrontaci s ostatními středními elitami se běžel kilák v ,Božčiným parku‘ (spisovatelky Němcové Boženy) v Karviné, po klikatých pěšinkách mezi parkovými keři a stromy.



Jediný trénink jsem absolvoval dva dny před závodem, několika kolečky v půjčených školních tretrách kolem louky za Snózkami. Jinak jsme průběžně s tátou každé ráno honili šichtový vlak. Záměnou klidového přesunu za každodenní pracovní a studijní povinnosti.  



Místní borci znalí tratě rychle vyrazili vpřed, aniž by rozvážně jako já, připravovali si dispozice pro nakopnutí druhého dechu. Všemožně to tam klikatilo a já se pozvolna prodíral dopředu, abych byl špici na dosah. Když už mi konečně ten dech naskočil, a špici jsem na dosah, registruji s podivem, v dáli jednoho nenápadně uniknuvšího běžce. Čistě ze zažité a mně vštípené sportovní zaťatosti jsem začal šibala gymnazistu stíhat. S pocitem, že to je nejspíš v háji, ale proč se ještě parkem pořádně neproběhnout. Jenže, v háji to poznenáhlu přestávalo být. Fičeli jsme už po přehledné předcílové rovince, ze zadních partií amfiteátru, kde v půli zákruty před pódiem, konečně byl cíl.



Koukám, že místní favorit halasně povzbuzovaný svým fanklubem nějak vadne. Naprosto obvyklá věc běžců blížících se k cíli, jež to v hloubi trati přepískli a mleli závěr v kyslíkovém dluhu. Příležitost pro mne, abych zařadil nejvyšší rychlostní stupeň. Moje absolutní rychlost byla jen mírně nadprůměrná, ale byl jsem ji schopen krátkodobě vydolovat v maximální výši i po déletrvajícím vypětí. Když jsem se sunul kolem uprchlíka před koncem rovinky, musel jsem vyvinout ještě násobné úsilí k překonání závěrečných metrů. Byly to desítky sápajících se po mně rukou soupeřových příznivců, snažících se mě zbrzdit ve finiši.



Postupně jsem je odrážel a před obloukem jsem už byl jasně v čele. Cílový oblouk už byl formalitou. Do té doby jsem netušil, že k vítězství v běhu lze dospět i takovým, téměř průklestovým způsobem.



Dalšího kola na kraji jsem se z vlastní vůle už nezúčastnil. A tak v bězích na středních tratích jsem zůstal navždy neporažen. To když si k tomu skromně připočítám pár třídních středotratí v těláku.



Zato náš starší dorostenec Petr Burian z Těšína, ve své mílařské kategorií doběhl úplně v poklidu. S obrovským náskokem, publikem stěží registrován, neobtěžován. Musel se však sám obtěžovat na krajské kolo a poté republikové finále, kde umístil se jako druhý.



 



 



Klikatá fronta se tvořila   \102



před kabinetem Sylvy a dalšího tělocvikáře Manna, v době závěrečných klasifikací. Had se vinul chodbou přes celou šíři jídelny a končil zatočený kdesi na schodišti horních pater. Ve frontě se mnou byla asi půlka školy. Všichni ti, co netrefili gumovým granátem třímetrový kruh, neodhadli rozumně vzdálenost, nedobře se civilně bránili. Nebo hnuli učiteli žluči (můj případ) a hrozilo jim propadnutí. Konečně nám došlo, jak ,Civilní obrana‘ je důležitou.



K potěše spoluuživatele toho bezokenního kutlochu (jen mlhavé prosklení do jídelny školy), všechny delikventy Sylva zrychleným způsobem prozkoušel. Nezdržoval se ani psaním, jen odškrtával příchozí a po první správné odpovědi je okamžitě posílal pryč. Poměr prošlých k propadajícím se rychle vylepšoval, až dosáhl sta procent.



Škola tak mohla směle pokračovat v soutěži o hrdý název ,komunistická škola'. Brigád jsme měli za panování bývalého ředitele státního statku inženýra Neuwirtha bezkonkurenčně nejvíce, i naše osobní upravenost maximálně s osobním ředitelovým nasazením vzrostla.



A jak? Ve stachanovském duchu; to brzy zrána, s Albínovou asistencí nám zkracoval kučki (třásně na šňůrce visící) u zimních čepic. Osvíceně v tom viděl dekadentní poklonkování západní módní kultuře, a tuto neoblomně potíral.



Kámen úrazu přišel, když se mu do rukou dostala má čepice. S třásněmi už nebyly, tak mi maminka na lyžák splašila takový kastrol s kučkou ve tvaru slušného kravince, velice hlavu hřejíce. Bylo to tak rafinovaně plošně zaháčkováno, že se to říďa marně snažil podebrat, aby čepici úplně nerozcupoval. Mávnul nad ní beznadějně rukou, ale mně si zupelně zapamatoval.



Hodilo se mu to po jedné demonstraci, kdy jsme po vyučování spolu se zaměstnanci NH (Jäkla) odnaproti, vytvořili společný průvod, nesli kubánský prapor, československý prapor, a sovětský jakbysmet. I transparenty se nesly a řvalo se v době kubánské krize: „Kuba si, Jenkí Nó!“  Po příchodu na náměstí v Karviné jsme se my gorole nepozorovaně (mysleli jsme si to) vycouvali. Přestože se odsud, z náměstí karvinského, dalo Amíkům na frak ,co proto‘, Ti z té blokády tentokrát necouvli. Sověti si ty své rachejtle zase vezli zpátky.



My gorole  jsme tu nedostačující solidaritu s ,Kubíky‘, za přímého dohledu ředitele pak odčiňovali v kotelně školy, při generální očistě kotle ústředního topení. Nakonec nám to přišlo rozumnější, než to připitomělé vyřvávání po liduprázdných ulicích. Konečně jsme na vlastní oči viděli pořádný kotel, aniž jsme tušili, že toto zařízení bude předmětem maturitních otázek. Obezřetný říďa nás občas z ředitelny navštěvoval, s cíleným záměrem, že takhle se mu zase nezdejchneme a usměrňoval naši práci. Albín se už spíše třásl.



Apropó, stejně veškerý chod školy řídila neústupná, drobná školnice Boháčová. Neznámo, jak dalece ředitele, manžel Albín ale poslouchal na slovo. Ani vycvičený vlčák obranář. Baba ukázala na nepravost a pes po tom šel. Pakliže nám žákům oznamovala jakékoli nové školní nařízení, formulace školnice byla vždy stejná: „Já a soudruh ředitel jsme se rozhodli …“  



 



 



Zaskočila nás školní akademie  \103



a v třetí třídě průmky náš češtinář Marcalík sondoval, zdá jsou v jeho žácích i jiné kvalitní dovednosti, než ty jím poskytované. Do přednesu básně se nikdo nehrnul, zpívali někteří o překot, zoufale především. K opakování fiaska se sborovou oslavnou písní: „Kamandír, geroj geroj Čapájev, byl vsjo vrémja v pěredi (nezaměňovat v prdeli) … neměl žádný vyučující odvahu (na rozdíl od předloňské ,Pupíkovy‘, což byl bývalý třídní Rosička z první A).



Našel se však dobrák oplývající sloní pamětí a hodil kolo záchrany třídní kultury. Předhodil elegancky ostatním mou maličkost. Před půlrokem totiž na lyžáku, v chatě pod Hrebionokom ve Vysokých Tatrách jsme po večeři zůstali v sále a užili si neplánovanou besídku. Kdo uměl, přidal něco na plac. Zpočátku nás bavili zástupci druhých tříd, od nás se nikdo nezvedal. Bylo mi to blbé, tak jsem tam zřejmě celkem úspěšně mrsknul deklamaci ,smutného muže‘ a doufal, že mám s tou hovadinou (všeobecný názor slovutných uměleckých kritiků oné doby kulturně ponuré) vystaráno.



Nebylo mi přáno, věhlas mně dostihnul. I po půl roce a nezbylo než s vystoupením souhlasit. Zkrátka, nebral jsem to moc osobně, šlo hlavně o reprezentaci třídy. Vzal jsem si tátův sváteční černý klobouk, vyboxoval z něj buřinku, hodil na sebe černé šaty.  V kulturáku karvinském mě učitel těláku a civilní obrany zatáhnul bokem a přisunul mi k vypití půllitr piva. Prý to odbourává nervozitu, a trému zároveň. Za války vzácný exot sloužil dokonce na německé ponorce, takže asi o tom musel něco vědět.



I přes podlamující se kolena v závěru vystoupení, tuto kulturní misi jsem před zaplněným sálem zdárně ukončil, aniž přítomní zasypali jeviště nežádoucími předměty. A to bylo velmi důležité. Po pauze se měla na jevišti objevit bradla. V zákulisí se vydychávám z toho napětí po vystoupení, absolvovaného bez jakékoli předcházející zkoušky. A znovu Mencner tam nezahálí. Vmanévrovat se mně k pofiderním výšinám, pokoušel. Jeho gymnastický výběr žáků čtvrtých ročníků měl zrovna předvést své (ne)uměni na bradlech. Sylvu, jak se mu občas takhle familiérně říkalo, přepadl ten večer tvůrčí amok. Maje v mysli ještě můj čerstvý úspěch, vehementně mně přesvědčoval, abych si ještě hodil buřinku na hlavu a jak gymnasté skončí, vyskočil na ta bradla v obleku. Hodil do publika nějaký fór a nechal se s bradly vynést. Úžasná kreativita.



Ani Charlie Chaplin ve své vrcholné éře by na lepší gag nepřišel. To fakt musel mít z té ponorky. Už jsem přemýšlel, jak se vlastně na bradla vydrápu.



Zvětřil to ale naštěstí režisér uměleckých akcí v divadle a zatrhnul to. Uff.



/ Nezamezil už tomu, aby mně pak jistou dobu dohlížející starší ročníky, mající službu u vstupu do jídelny k obědu, bez dodržování desítek vpouštěných, svévolně zadržovali a mámili na mně nějaký ten fór. Což o to, měl jsem jich ve fórovém sešitku nastřádáno asi 589 kousků. Jeden blbější druhého. Ani ne tak pointami, ale tou stupidní, archaicky dnešním uším znějící uvozujících fázi. Ale posloužily k najedení, a kdo ví …? /



 



 



"Maňas, vypadni"  \104



Palko přestal být usmrkaný, povyrostl a začal být použitelný pro bratra Péťu i mne k různým aktivitám, veskrze sportovním. Holdovali jsme hlavně fotbalu a hokeji. Ve trojce jsme pilovali finální přihrávky a střelbu na bránu bez přípravy. Docela to šlo a já z toho dlouho fotbalově těžil.



Pokud jsem s nimi nečutal, vehementně se k nim drala neodbytná Majka. Málo účinným se stávalo klišé: „Maňas, vypadni.“ Držela se společného sportovního zápolení s bráchy jako klíště. Vypadla, až jí bylo rodiči zakoupeno piáno a do něj pak hustila přebytky své energie.



Že o její sportovní houževnatosti nekecám, dokládá fotografie z ledové plochy našeho ,stavku‘, mnou pořízená. Znalci mohlo být ohodnoceno: „Úplně jako Bobrov, Šuvalov a Babič v tréninkovém středisku, v Bystřici na Kympě.“ Na ní je totiž jak v budoucích ,reality show‘ sešikováno nejlepší sovětské útočné trio v podání Péťi, Palka a Majky Sikorových, s dominujícím úsměvem vídaného spíše u odzubených kanadských profesionálu, poslední jmenované.



A pak šel čas, někomu to dorostlo, jinému se to vysypalo. Rovnováha v přírodě neměnná.



 



nadvakrát spolknul  \105



Načapal jsem dva spolužáky u mé lavice, jak se o přestávce mezi vyučujícími hodinami tahají o mou svačinu, jmenovitě půlku rohlíku se šunkou. Moje chyba, že jsem ji nedojedl, zhodnotil jsem situaci. Zřejmě jinak v dobrém rozmaru se nacházející, navrhuji jim, že o ten kousek šunky a rohlíku budou soutěžit. Blbci udělali první chybu a vydali z rukou svůj lup.



Chtivost po žrádle byla nadále velká, tak seřadili se vzadu za lavicemi a zaujali startovní pozice. Já si stoupnul na stupínek u tabule, v jedné ruce  sáček se soustem před sebou. Třída zvědavě přihlížela.



Volnou rukou jsem dal pokyn ke startu, načež se dva hladovci rychle rozběhli uličkami mezi židlemi ke mně, s vystretými rúčkami po vytouženém soustu. Sousto však po startu neméně rychle putovalo k ústům mým, abych ho v mžiku nadvakrát spolknul.



Tato nevídaná sprosťárna, náhle sjednotila ty oklamané a zesměšněné žrouty. Sjednocenými už silami chtěli mě za tu pokleslost ztrestat. Jelikož jsem něco podobného očekával, podařilo se mi uniknout na chodbu a přečkat jejich hrozný hněv. Do třídy jsem pak vkráčel těsně před přicházejícím učitelem.



/ Až teď mi došlo, kdo byl největší blbec. I ti nejneschopnější politici teď vědí, že je nutné aspoň si lidi zavazovat, i na nesmyslné sliby. Stačila maličkost, sousto spravedlivě dle soutěže mezi mé budoucí fandy rozdělit. Pardon kamarádi. /



 



/11  _plody mladověku  \e. 97-105 \



----------------------------------------------------------



Nebaví? ..klik na SOUHRN, kap. 0



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta střídmě psal projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka se doprovodila jednoduchým popisem.
Snad následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v textech a "určitě" reakcí na přemnožení daného slova v médiálním prostoru, naskočil take na pole literární. Sází tam do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor, svou paměť pošimral. Ego už ne, když ono svoji formou "literatury faktu" představuje Vám v příspěvcích čeho schopen byl protagonista dvou mezidobí. Jak prozaicky decentně zviditelňoval zářivé střípky z pádícího nám života. V kotlině tu byly doby veskrze skromnější, ale bohatší na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom se zde vede řeč.
Po pravdě popsáno, co napsáno. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo, v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •