IKAR CZIKAR CZ

Dívka, která držela hamburger jako prase kost (Tomáš Bauer)5.7.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 36, Komentáře 0

 

Dívka, která držela hamburger jako prase kost

   Na obličej mi dopadlo několik kapek vody. Nepršelo, jen je sem občas přinesl silnější vítr, z nedalekého rozprašovače vody, který sloužil městskému parku. Seděl jsem na zahrádce, která patřila jednomu rychlému občerstvení a cpal se hamburgrem.



   Chutnal mi. Moc. Stejný názor mělo asi deset lidí sedících okolo mě, kteří si tiše pomlaskávali. Utvořili jsme zvláštní společenství, ve kterém nikdo nevzdychal a nepřemýšlel nad zásadami správné výživy. A vůbec. Co by mělo být na hovězím hamburgru nezdravého? Ta houska?



   Bylo poledne. Příjemný čas sem přišli trávit především úředníci z blízkého úřadu a několik pracovníků z banky od naproti. Občerstvení bylo umístěno kousek od městského parku, stranou od hluku města, který sem sice doléhal, ale nijak nepříjemně. Hosté seděli u malých stolků ve stínu několika vzrostlých dubů a bříz. Voda a zelená tráva z parku trochu ochlazovaly vzduch. Krásně mírnily vedro. Idyla.



   Chystal jsem se k dalšímu kousnutí, které vyvolávalo libé pocity podobné kouření marihuany, když se na zahrádku přiřítila dívka. Její vysoké podpatky klapaly po dřevěné podlaze a vytrhovaly hosty ze soustředění. Bylo tady ticho jako v kostele. Všichni si užívali svá výtečná sousta a nepřáli si být v žádném případě rušeni, což mnozí dávali najevo zamračenými pohledy. To ještě nevěděli, že je po klidu.



   Sotva třicetiletá dívka měla na sobě žlutý kostýmek. V jedné ruce třímala mobilní telefon, jako by s ním chtěla někoho praštit. Na rameni se jí houpala taška s notebookem, kterou hodila na židli u vedlejšího stolu. Naproti ní seděl starší muž, pravděpodobně důchodce, který se právě nacházel v hovězí extázi a mračil se o něco více než ostatní. „Prosím, pohlídejte mi ho!“ Věta nezněla jako prosba, spíše šlo o rozkaz, protože ji pronesla přísným a vysokým hlasem. Chlapík neochotně nakrčil nos. Podívala se na něj skoro výhružně, otočila se a běžela k výdejnímu okénku pro hamburger. Při čekání vyťukala někoho na telefonu a nešlo přehlédnout, že byla značně rozklepaná.



   „Ty vole!“ Skoro vykřikla, až sebou všichni trhli. „Normálně tam jdu, chápeš? Normálně mě k sobě pustili! Chápeš? Za čtvrt hodiny jdu normálně na to! Chápeš?“ Možná její kamarádka nebo kamarád na druhé straně mobilu chápali, jen na zahrádce nikdo nechápal. Ani normálně. Proč jen proboha ta bytost řve a nenechá nás o polední pauze v klidu najíst? Chvíli bylo ticho a dívka přikyvovala. Z druhé strany se pravděpodobně valila lavina gratulací.



   „Od rána jsem nejedla. A teď, chvilku před prezentací, mám šílený hlad. Musela jsem si koupit narychlo hambáč, ten jsem měla naposledy v patnácti! Chápeš?“ Starší muž u stolu, který nedobrovolně hlídal notebook, vyvalil oči k nebi. Právě dožvýkal a upíjel z malé pet láhve čistou vodu. Konečně hovor uzavřela: „Tak čau!“ Zavěsila a mobil pohodila na desku stolu před sebe.



   Nešikovné lidi poznám na sto honů. Tady to děvče bylo od pohledu matla. Něco jako Pat a Mat. Jenže ani oni by nedrželi hamburger jako ona. Jako prase kost. Neznám výstižnější výraz. Každou chvíli se dala čekat nějaká katastrofa a já byl docela rád, že s ní nesedím u jednoho stolu. Měl jsem na sobě bleděmodrou košili s krátkým rukávem a světlé kalhoty, na nichž by se skvrny od horčice nebo dresingu obzvláště vyjímaly.



   Starší muž, který s dívkou sdílel místo u stolu mohl být ve větším klidu. Neměl na sobě nic výrazně světlejšího a pravděpodobně se ani nevracel do práce. Naše oči se potkaly. Měl je dobrácké a usmívaly se. Poznal jsem v nich, že si myslí totéž, co já.



   Byla docela zábava ji sledovat. Nejdříve otevřela pusu, jak nejvíce to šlo. Chtěla uhryznout velký kus, ale potom si to rozmyslela, ústa zmenšila o polovinu a jen lehce si uždibla kousek. Vyhrkly jí slzy do očí a začaly stékat po tváři. Stres před prezentací? Kdepak. No jistě. Habanero. Dala si kus hovězího s mexickým kořením.



   Slzy jí tekly z obou očí a lehce rozmazávaly její makeup. Zřejmě zapomněla, že na ni čeká důležitá schůzka a nechala se porazit hladem, protože znova doširoka otevřela ústa. Vypadala jako vrata do stodoly. Dívce muselo šíleně kručet v žaludku, když ji neodradilo ani silné koření, ani obrovitý hamburger, který byl zjevně nad její síly. Vsunula kus do brány ve svém obličeji a prudce stiskla čelisti. Chtěl jsem jí varovat, že má kousat pomalu a opatrně, ale bylo pozdě.



   V tu chvíli došlo k několika věcem. Náhlým prudkým tlakem z housky vyletěla červená omáčka. Cákla přes celý stůl směrem k překvapenému staršímu pánovi. Několik malých kapek mu muselo skončit na košili. Zřejmě je nezaregistroval, protože zaraženě čekal, co se bude dít dál. Překvapená slečna se vyděsila, okamžitě nakláněla hlavu do všemožných úhlů a začala si prohlížet svůj zářivě žlutý kostýmek. Když zjistila, že na něm nic nemá, oddechla si. To byla chyba. Přestala dávat pozor na zbytek hamburgru, který držela v ruce v papírovém ubrousku. Z něj omáčka nepozorovaně tekla a odkapávala na stůl.



   Všimla si toho, až když ji něco mazlavého klouzalo mezi prsty. Vyjekla a udělala další chybu. Upustila mexickou dobrotu na zem, kde se rozstříkla na její boty. Dívka se na ně chtěla podívat a sklopila hlavu. Sehnula se ze židle pod stůl, kde znovu vyjekla. Omáčka, která předtím kapala na stůl, pokračovala nemilosrdně ve své cestě za konečným vítězstvím. Když dívka dřepěla pod stolem a studovala škody na lodičkách, červené nadělení teklo dál. Jako v pohádce Hrnečku vař. Omáčka ji skápla na krk a na kostýmek. Při dalším vyjeknutí prudce zvedla hlavu a udeřila se do stolu. Vždyť říkám. Matla.



   Rozhostilo se ticho. Jen v dáli houkalo několik sanitek, které sváželo kardiaky, kolabující v panujícím vedru. Bál jsem se pod stůl podívat. Najednou zarachotila židle a dívka se po ní pomalu škrábala nahoru. Ztěžka dosedla. Měla rozcuchané vlasy a omáčku, červenou jako krev, rozetřenou od lemu kostýmku u krku až k prsům. V černých vlasech se jí ve sluníčku také leskla červená. Položila obě ruce předloktím na stůl. Kostýmek měl dlouhé rukávy, takže si už ani nevšimla, že si zapatlává i rukávy. Dokonáno jest.



   Kol sedící úředníci státu a korporátu se rozchechtali. Je zajímavé, že každý se směje jinak. Paní u stolku napravo ode mě, hýkala jako osel. Napravo seděl muž, který musel zpívat ve sboru, jeho baryton přehlušoval i divokou jízdu sanitek. Dáma naproti se chichotala potichu. Cha cha cha, hi hi hi, ho ho ho, ouvej ouvej ouvej… Já se nesmál nahlas, ale obličej jsem měl jako první smailík v mobilní aplikaci. Pro dívku se všechno slévalo v jeden velký smích. Musela mít pocit, že se jí řehtá celý svět. Jediný, kdo se nesmál, byl starší muž, co s ní seděl u stolu.



   Vstal a přistoupil k ní. Vřískající dav paviánů sjel zamračeným pohledem a zavrtěl hlavou. Pohladil ji po vlasech a podal pet láhev s trochou vody a balíček papírových kapesníků. Všichni zmlkli. „Nic si z toho nedělejte, slečno. Běžte se umýt.“ Dívka si utřela slzy. „Děkuji,“ špitla. Z tašky na notebook si vytáhla zrcátko a přesunula se na trávník. Namáčela si kapesníky a poctivě jimi ošudlala kostýmek. Zcela marně a zbytečně. Přesto pracovala systematicky a rychle. Nakonec popadla tašku s notebookem a odpelášila pryč.



   Humor je zvláštní věc. V člověku vyvolává smích pozitivní emoce a přesto může být pro druhého zlý. Dívku posměch musel pálit na duši jako mexické koření. Cítila ponížení. Když v tom někdo natáhl ruku, pohladil ji a řekl pár povzbudivých slov. Myslím si, že její prezentace dopadla kvůli němu dobře. Stála sice před svým zákazníkem v už nezářivém žlutém a mokrém kostýmku zapatlaném od omáčky se šulky papírových kapesníků. Pálivé koření už ale necítila. Měla hlavu nahoře, protože věděla, že existuje jeden člověk, který ji povzbudil a podal pomocnou ruku. I když byl cizí a jediný na celém světě.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Tomáš Bauer

O mně

Rád píšu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •