IKAR CZIKAR CZ

DEFORMÉR (Vojtěch Mixan)1.8.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 36, Komentáře 0

 

Deformér

 



Tohle je příběh člověka, který mi otevřel oči. Příběh člověka, který přišel s řešením pro jeden z největších problémů moderní, rozmazlené společnosti. Než jsem o něm řekl světu, měla jeho vize smysl. Jakmile se ale slovo začalo šířit, začal se postupně vytrácet i její význam. Tímto se Ti omlouvám, příteli můj.



 



 



Den první



„Ano?“ zeptala se mě žena středního věku, když odklopila kukátko od dveří, schovaných v jedné zapadlé uličce nočního Karlova náměstí.



„Jsem objednaný na zákrok.“



„Vaše jméno?“



„Ehm, Zubr. Martin Zubr.“



„Vteřinku,“ řekla a kukátko zaklapla. Chvíli se ozývalo jen cvakání zámků a já se už nemohl dočkat, až se ukryju před hustým, podzimním deštěm. Když se dveře konečně otevřely, spatřil drobnou blondýnku středního věku. Vypadala podvyživeně, bledá, ale usmívala se. Přes celou pravou stranu tváře měla divokou pavučinu jizev, ale i tak se usmívala. Pravé oko, do kterého jí jizvy také vedly, měla zašedlé, cítil jsem ale, že mě jím sleduje stejně silně, jako tím pravým. „Tak pojďte,“ pokynula mi dovnitř a já vešel do čekárny, stejné, jako najdete v jakékoliv klinice, „za chvíli vás přijme, zatím se posaďte.“



Mlčky jsem se posadil na prostřední z řady šesti kovových židlí a nohou jsem zakopl o konferenční stolek plný magazínů.



„Ach jo,“ povzdechla si, když se usazovala za svůj recepční stůl, „musíme ho asi fakt dát jinam. Tenhle týden jste už třetí, kterej se o něj praštil.“ Bylo pondělí.  



„Co? Ale ne, dobrý, to byla moje chyba,“ snažil jsem se ji uklidnit. Pak jsem si všimnul, že držím svůj mokrej deštník přímo nad těmi magazíny, „ježiš! Pardon, pardon!“ začal jsem vyvádět a z kapsy jsem začal vytahovat papírový kapesníky, abych ty magazíny aspoň trochu zachránil.



„To je dobrý!“ vyskočila z židle žena a šla mi pomoct, „stejně už sou starý. Ukažte, vyhodim je a dám sem jiný. Zrovna nedávno sem přinesla nějaký nový z domova.“



„Ještě jednou pardon,“ podíval jsem se na ni omluvně a ona mě jen úsměvem a zavrtěním hlavy uklidnila. V tu chvíli se otevřely dveře ordinace a vyšel on.



„Co se to tu děje?“ podíval se na nás starší muž, v bílé košili, s perfektně uvázanou kravatou a rukávy vyhrnutými až nad lokty.



„Máš tu pacienta,“ usmála se na něj.



„Aha? Dobrý den,“ přišel ke mně a podal mi ruku.



„Dobrý den,“ rychle jsem mu s ní zatřásl a u toho upustil ten mokrý deštník na zem, „no, do prdele už… ježiš, pardon,“ omluvil jsem se jim za ty slova.



„Ale to nic,“ usmál se na mě muž a deštník mi zvedl, „tak pojďte dál.“



 



„Takže vy jste taky nespokojený?“ zeptal se mě, když jsme se oba posadili na vyvýšené stoličky v jeho bílé, sterilní, kachličkovité ordinace.



 „Nespokojený?“ nechápal jsem.



„Nebo tak nejistý,“ povzdechl si muž, pak se na chvíli odmlčel a podíval se mi do tváře. Ne do očí, ale na moje tváře, můj nos, moje čelo, bradu, pusu. „Zajímavé,“ řekl pak jakoby nic, „často chodí ženy. Ale i chlapi se tu občas objeví. Mě je to ale ve výsledku jedno, že jo…“ s tím se muž plácnul do stehen a vyskočil ze židle. „Dneska uděláme takovej průzkum. Budu si vás různě měřit, možná dojde i na nějaký ten odlitek a příště-“



 „Já tu jsem vlastně z jinýho důvodu,“ skočil jsem mu nervózně do řeči.



„Aha? A to?“ otočil se na mě překvapeně od police a v ruce držel podivný udělátko, kterým asi plánoval měřit můj nos.



„No, udělat s vámi rozhovor.“



„Tak rozhovor, jo? Vy jste novinář?“



Mlčky jsem přikývl. „Jeden z mých přátel vás navštívil. Tak jsem se o vás doslechl, no…“



„Chápu,“ dodal klidně a svoje udělátko odhodil zpátky na polici, „tak to vás ale budu muset požádat, abyste odešel.“



„Počkejte. Věnujte mi jen pár minut. Slibuju, že vaše identita zůstane utajena.“



Chvíli na mě jen koukal, tentokrát už do očí. Jeho pohled byl mrazivý. Pak se ale jen usmál a pokynul zadním dveřím.



„Věnuju vám jednu cigaretu.“



 



„Takže,“ začal, když mě zavedl do úzké uličky k popelnicím a schovali jsme se pod malou stříšku a on si potáhl z cigarety, „ptejte se.“



„Na co chci?“



„No ste snad novinář, ne? Na co chcete.“



„Co vás přimělo k tomu, co děláte?“



„Myslíte deformace lidských tváří?“



„Ano.“



„Tak to říkejte na rovinu. Vokecávky já nemám rád.“



„Dobře. Co vás přimělo k deformování lidských tváří?“



„Moje žena.“



„Vaše žena?“



„Ano, Sylvie. Potkal ste se s ní na recepci.“



„Aha!“ vyjekl jsem možná až moc překvapeně, „a… jak vás k tomu přiměla?“



„Když jsem ji potkal, byla to anorektička. Furt tak vypadá, ale už není. Tenkrát byla v depresích, hodně pila, no znáte to. Její tehdejší chlap ji mlátil. Furt jí nadával, že je to hnusná kráva, že se mu nelíbí, že je s ní jen, protože na něj zbyla. Ona byla moc slabá na to, aby ho opustila a tak jsem...“ muž se na chvíli zahleděl do blba, „… on ji nakonec ale přece jen opustil. Jenže i potom Sylvie neustále pochybovala. Chtěla být krásná a tak nejedla. Chtěla být sebevědomá a tak pila. Z nějakýho důvodu se pořád chtěla zalíbit tomu, jak to jen říct… tomu úhlu pohledu, kterej chlapi jako on sdílej. My jsme tenkrát byli jen přátelé. Já ani zdaleka nebyl mužem, kterým jsem dneska a ji sem znal z jedný hospody, kam jsme se oba chodívali vožírat. Jednou jsme se takhle s flaškou vodky přesunuli ke mě. Já na ni koukám, na tu zlomenou duši, jak si potahuje z cigarety, na ex do sebe lije toho panáka a, i když se usmívá, tak v očích má tu věc.“



„Jakou věc?“



„No přece nejistotu.“



„Nejistotu ohledně čeho?“



„Svého vzhledu. Ta její nejistota z toho, jak vypadá, úplně pohltila její opravdový charakter. Všechny svoje možnosti a pozitivní vlastnosti potlačeny jenom kvůli tý zasraný nejistotě, jestli pro někoho vypadá dostatečně dobře. No a mě to trklo. Ona jen potřebovala jistotu.“



„Jistotu ohledně vzhledu?“ zeptal jsem se ho a každý jeho slovo jsem se snažil zapsat do svýho promočenýho zápisníku.



„Tak,“ přikývl.



„A co ste udělal?“



„No, tu jistotu sem jí přeci dal!“



„Těmi jizvami?“



„Čas vypršel,“ řekl mi a odcvrnknul špačka proti zdi.



 „Počkejte! Nechte mě s vámi udělat plnohodnotný rozhovor! Tohle je něco, co by mohlo přimět spoustu lidí ke změně smýšlení. Vždyť vy tu prodáváte zasraný jizvy sebedůvěry!“



Muž se zasmál. Pak se na mě podíval a povzdechl si. „Víte co? Přijďte zítra večer.“



 



Den druhý



Bylo asi osm ráno a já se v zrcadle prohlížel jak nějakej zmatenej leguán. Zkoumal jsem každou píď svýho obličeje, protože každá z nich mi najednou přišla víc zásadní. Tenhle ksicht byl můj první dojem. První dojem, kterej udělám na každýho, kdo mě potká. Na základě toho, co uvidí, si o mě udělají obrázek na budoucích pár minut. Ale třeba i napořád, záleží na tom, jak je okouzlím svým šarmem. A to je celkem znepokojující. Jako je pravda, že nějaký lidi nemohu vystát jen kvůli jejich tváři. A co si budem říkat, ošklivou holku si do postele nevezmu. Jsem kvůli tomu ale špatnej? Nebo jenom povrchní? Kdybychom tolik neřešili vizáž našich schránek, osvobodili bychom se od spousty problémů. Soustředili bychom se na podstatnější věci. Přemýšleli s čistou hlavou. Byli bychom svobodnější. Nevysávali bysme si hadičkama přebytečný špeky, nedrtili svoje těla každodenně v posilovně kvůli tomu, abysme nahonili ten dokonalej pekáč. Necpali si silikony do koz a prdelí. Nezmenšovali si nosy. Neumrtvovali ksichty injekcemi a nenahřejvali se jak kuřata na grilu pod modrym světlem solárka. Holky by ráno nevstávaly o dvě hodiny dřív jen proto, aby si „nandaly obličej“. Kluci by nedávali svojí týdenní mzdu za dokonale vyholenou pěšinku, která jede šejdrem. Všichni bychom byli fyzicky svobodní. A společnosti prodávající tu takzvanou moderní krásu by zkrachovaly.



Ten Deformér, jak jsem se ho rozhodl nazývat, měl v něčem pravdu. Věřil jsem mu, že dokázal osvobozovat duše, minimálně svoji ženu osvobodit dokázal. A já asi chtěl, aby tomu věřili i ostatní.. Bylo jí to vidět na očích… oku… co to zas plácám! Ten její klid, ta vyrovnanost! Ta už se nikdy nebude trápit tím, jak vypadá, říkal jsem si. Tolik prostoru, který si v hlavě vytvořila pro jiný myšlenky. Musim ho víc poznat. Jeho povahu. Jak smýšlí o světě. Jeden jeho názor znám. To je ale málo. Než se dám do psaní, musím zjistit víc.



 



„Dobrý večer,“ vítala mě Deformérova zdeformovavá žena s úsměvem, když poodemykala všechny zámky a otevřela, „tak ste tu zase. No pojďte dál.“ Pokynula mi a já vstoupil do čekárny. „On mi o vás včera všechno řekl. Nejdřív jsem se chtěla naštvat, on mě ale uklidnil, že to myslíte dobře.“ Nevěděl jsem co říct. Jako vždycky, vlastně.



„Myslim. Nebo aspoň doufám…“



„To doufejte,“ zasmála se, zavrtěla ukazováčkem a já přemýšlel, jestli to byl žert, nebo ne, „chcete kafe?“



„Rád,“ přiznal jsem a posadil se na druhou židli odleva. „Furt nad tim přemýšlim,“ vykřikl jsem, abych vyplnil ticho, „nad tou myšlenkou deformace, myslim.“



„Je to děsivý, co?“ usmála se, když vracela konvici s překapávanou kávou zpátky do stojanu.



„Dost.“



„Já si tenkrát myslela, že je to úplnej blázen,“ přiznala, když přede mě položila hrnek a posadila se vedle mě, „on má ale ten dar, víte?“



„Dar?“



„Umí to s lidma. Vidí i do toho největšího introverta. Nic mu neunikne. Občas si řikám, že je to vlastně takovej opravář lidí. Tenkrát sem ho skoro vyhnala, když mi to navrhl, jenže on pak mluvil dál. Nakonec se tomu prostě podáte, pokud on doopravdy chce.“



„Dobrý večer Martine,“ ozvalo se z otevřených dveří ordinace a pan Deformér mi pokynul na pozdrav, „koukám, že moje usměvavá polovička se nám rozpovídala. Chutná vám kafe?“



„Je skvělý,“ přiznal jsem.



„Je od jednoho klienta, kterej ho k nám dováží. Dokonalý kafe. A já ho mám doživotně zdarma, no věřil byste tomu?“



„Asi i jo,“ přiznal jsem a Deformér se dal do smíchu.



„Tak pojďte,“ zarazil se, „pojď,“ opravil se, „nevadí ti, když ti budu tykat?“



„Ale vůbec ne.“



„Dobře,“ ať mu já tykám, mi nenabídl. Ani se nepředstavil. Asi jsem pro to měl určité pochopení, výstřední byl dost, vždycky jsem si ale bral osobně drobnosti ohledně slušného chování, „dneska mám tři klienty. Takže tu budu až do svítání. Se všemi předem proberu, jestli souhlasí, abys byl přítomen. Pokud ne, budeš bohužel muset počkat v čekárně. V druhém případě uvidíš všechno.“



„Všechno?“



„No ano.“



„Asi nerozu-“



„Zákroky!“



„Jo tak…“



„Seš si jistej, že si novinář?“



„Hm?“



„Ale nic… zvládneš to? Myslim jako žaludečně.“



„Doufám.“



„Dobře. Koš je támhle vpravo v rohu. První pacient je žena.“



 



Když klientka dorazila, šel ji Deformér uvítat do čekárny a já se mezitím točil na židli a prohlížel si jeho ordinaci. Vypadalo to tam vlastně jak u zubaře. Lehátko uprostřed místnosti, nad ním veliký světlo. Poličky plný různých doktorských bordelů, kterým jsem nerozuměl. Na stole společná fotka Deforméra a Sylvie. Očividně odněkud z dovolené. Vedle jsem si všiml další fotky. Šel jsem blíž, abych si ji prohlédl. Byla to starší rodinná fotka. Dítě byl asi on, usměvavý kluk, matka blonďatá žena, krásná, usměvavá. A pak tam byl on, jeho otec. Pravou stranu obličeje měl zakrytou nějakou dřevěnou maskou, která byla přidělaná k jeho brýlím. Na masce byly namalované obličejové rysy, domyslel jsem si proto, že pod ní musel být znetvořený. Moje tipy šly na válečný zranění. Zaslechl jsem otvírání dveří, tak jsem se radši zase usadil na místo. Vešla dívka. Překrásná. Mladá, maximálně dvacet dva let.



„Tak to je on. A nebojte se, opravdu zůstanou všechny citlivé informace utajeny,“ uklidňoval ji Deformér, když za nimi zavíral dveře.



„Dobrý den,“ vstal jsem a podal jsem ji ruku, „Martin Zubr.“



„Dobrý den,“ pousmála se nervózně.



„Smím se zeptat, co vás k tomu vede?“ začal jsem hned zostra. Zrovna u ní jsem to absolutně nechápal.



„No, dobře,“ lezlo to z ní pomalu, ale nezazlíval jsem jí to, „už mě ta nervozita zabíjí. Vždycky, když jedu tramvají. Když jdu po ulici. Jako by mě každý pozoroval. Cítim ty jejich pohledy a… a prostě váhám. Dívaj se na mě, protože jsem krásná, nebo protože nejsem?“



„Ale vždyť jste,“ prohlásil jsem a všimnul si, jak se na mě Deformér zamračil.



„To není na tobě, abys to posuzoval,“ pokáral mě.



„Pro vás třeba. Ale určitě ne pro každého. A já se tím už nechci trápit. Prostě nechci.“



Dál jsem se už radši nevyptával. Deformér začal připravovat ordinaci. Požádal mě, abych si oblékl sterilní plášť. Slečna se uvelebila na lehátku. Klientce dal dýchnout plynu, aby upadla do spánku. Pak jí do tváře vpíchnul nějakou injekci, nandal si roušku, sluchátka s hudbou a dal se do práce.



Nejdřív si vzal jakési miniaturní hrábě. Celé se leskly a vypadaly jako jakýkoli jiný chirurgický nástroj, ale ten tvar hrábí jim dodával určitou bizarnost. Silou se zaryl pacientce do tváře a táhnul až k hornímu rtu. Pak dal hrábě stranou, podíval se na svoje dílo a souhlasně si přikývnul. Potom vzal ocelovou škrabku a kus kůže z čerstvě zjizvené tváře uloupnul. Poté celý obličej vydesinfikoval, potřel nějakou růžovou mastičkou, opatrně tvář zakryl obvazy a poprosil mě, abych mu s ženou v narkóze pomohl do odpočívací místnosti. Byla to třetí místnost, do které jsem se zde dostal. Šlo se do ní pouze přes ordinaci. Třílůžkový pokoj, rozdělený plachtami na kolečkách. Na nočních stolcích byly květiny, karafy a magazíny.



„Klientka se tak za hodinu a půl probudí,“ konstatoval s klidem, když jsme spolu byli na cigáru, „bolesti mít nebude, jedou jí do žíly analgetika. Bude ale zmatená. A bude chtít vidět, jak vypadá. To se nestane. Prvotní šoky jsou nejhorší. A hodně časté. Je lepší počkat. S těmi nervóznějšími si povídám.“



„O čem?“



 „Jen tak o blbostech, o počasí, oblíbeném sportu, o filmech, knihách. Pomáhá jim to. Jim i mě.“



„I vám?“



„Ano. Jen monstrum by necítilo jistou morální tíhu za to, co jim provádí. Mě to tíží. Neustále mám v hlavě otázky, jestli jednám správně. Jestli jsem se jen nenechal až moc unést jednou jistou myšlenkou. A proto s nimi mluvím. Sleduji jejich výrazy, i mikrovýrazy. Abych se ujistil, že jsou se mnou za jedno.“



„Mikrovýrazy?“



„Drobnou řeč malých svalů v obličeji. Podle cuku, tiku, sevření, uvolnění, poznáš i tu nejniternější emoci, jakmile víš, jak v tom číst.“



„O tom jsem slyšel. To je ale postup používaný při výsleších.“



„Správně.“



„Vy jste někdy vyslýchal?“



„Kdo ne? Ty mě vyslýcháš právě teď.“



„Jakou hudbu u toho posloucháte?“ přešel jsem další otázkou jeho vyhýbavou odpověď.



„To je dobrý dotaz,“ rozesmál se, „Arctic Monkeys.“



„Jako fakt?“



„Jako fakt.“



„Já bych tipoval Bacha, Beethovena, nebo nějakou jinou klasickou hudbu, ale Monkeys.“



„Tobě to fakt přijde stále děsivý, to co dělám?“



„Svým způsobem.“



„Hm. Ale jo, asi to chápu. Proto jsem tak opatrný, víš? Za to, co dělám, bych dostal hodně let natvrdo.“



„Já se vás nechtěl dotknout.“



„Já to tak neberu,“ Deformér mě chytnul za rameno. Zase se mi koukal do očí tím mrazivým, chaotickym pohledem, „já moc dobře vim, jak moc děsivě a zvrhle se to celé jeví. To mi věř, uvědomuji si to pokaždý, když do těch tváří zasekávám skalpel. Ale taky si uvědomuju to osvobození. Takže stejně, jako v jakékoli nejistotě, ji prostě překonám a doufám, že mě můj rozum neklame.“



„Vždyť já to beru,“ nikdy mi nešel ústní projev. Proto jsem radši psal. Vyjadřoval jsem se tak lépe. U něj jsem ale chtěl, aby měl tu jistotu, že mu věřím. Já totiž už věřil v jeho přesvědčení. Jeho pochroumané vizi, jak napravit ještě pochroumanější společnost.





Den čtvrtý



Zrůdami na zakázku



Praha(zub) – Stále populárnějším se stává deformování lidských tváří. Jedná se o ilegální činnost, která se objevila na pražském černém trhu a má osvobozovat lidskou mysl. Tuto službu poskytuje pouze jeden člověk, Deformér, který s touto brutální praktikou přišel. Lidé mu za to jsou schopni zaplatit částky, které by nechali u plastických chirurgů. A po zákroku se prý opravdu cítí svobodní.



„Už mě ta nervozita zabíjí. Když jedu tramvají. Když jdu po ulici. Jako by mě každý pozoroval. Cítím ty pohledy a váhám, jestli se na mě dívají, protože jsem krásná, nebo protože nejsem,“ vypověděla jedna pacientka těsně před zákrokem. Deformér věří, že lidem dodává novou životní jistotu. Že jeho pacienti už nikdy nemusí pochybovat o tom, jak vypadají. Mají totiž jistotu, že vypadají děsivě.



„Je to jako se vztahem,“ popsal svojí filosofii sám Deformér, „když je člověk sám, myslí jen na to, jestli bude sám už napořád, nebo jestli si přeci jen někoho najde. A to mu odvádí mysl od jiných věcí, kterým by se mohl věnovat. A když si toho partnera jednou najde, tak se mu ta část mysli osvobodí a může se soustředit na jiné věci. Stejné to je s mojí praktikou. Když své pacienty zjizvím, přestávají myslet na to, jestli vypadají dobře, nebo ne. Protože oni už vědí, že ne. A že nikdy nebudou.“



S Deformérovou praktikou samozřejmě většina lidí nesouhlasí. Je považovaný za sadistického psychopata, který využívá slabé pro svůj vlastní prospěch a uspokojení. „Je to jen sadistický kriminálník, který ukájí své choutky na utrápených lidech, kteří mu za to jsou ještě ochotni zaplatit,“ vyjádřil se ke kauze mluvčí Policie ČR Vladimír Bureš.



Deformérova identita je neznámá, policie po něm však už pátrá. Je ale nevyvratitelné, že všichni Deformérovy zákazníci jsou po zákroku vyrovnanějšími a silnějšími lidmi.



 



Den pátý



„Tak článek je venku,“ začal jsem hned, když jsme se s Deformérem odebrali do zadní uličky na cigáro, „četl jste?“



„Ano, četl,“ přitakal neutrálně, „velice… lichotivé. To jsem tak úplně nečekal."



„Já taky ne,“ přiznal jsem, „ale tak nějak to přišlo samo. Došlo mi, že ta vaše filosofie je vlastně rozumná. Za život získáme tolik jizev. Těch pár navíc už nic neznamená,“ Deformér se na mě podíval, „a když nás to ještě k tomu osvobodí.“



„To je zajímavý pohled na věc,“ pochválil mě, z vnitřní kapsy saka vytáhnul blok a zapsal si to.



 



Den šestý



Článek byl venku den a už koloval po všech sociálních sítích. Deformér byl odhalen. Diskusní fóra plnily souhlasné, i nenávistné reakce. K mému údivu ty pozitivní ale převažovaly. Jako kdyby Deformérova vize lidem v mysli odhalila něco, o čem vůbec netušili, že tam mají. Dokonce se začalo objevovat více těch, kteří si přáli být zdeformovaní.



 



Den dvacátý



Vznikla webová stránka, věnovaná pouze Deformérovi. Nejspíše založena jedním z bývalých klientů. Lidé se dotazují po kontaktu. Víc a víc lidí chce deformaci. Já už vše pozoruji zpovzdálí.



 



Den třicátý



„Asi bych ti měl poděkovat za zvýšení mojí klientely,“ uvítal mě touto větou Deformér, když jsem za ním dorazil na jednu z našich již tradičních malých diskuzí.



„Jo, došlo mi, že vás asi začalo vyhledávat víc lidí.“



„Třikrát víc,“ zasmál se.



„Takže brzy na nějakou drahou dovolenou, co?“



„Co?“



„No, když se tak zvýšily zisky.“



„To si pořád myslíš, že mě ty prachy zajímaj?“



„To vůbec ne-"



„Tolik lidí chce osvobodit,“ skočil mi do řeči rozvášněnej Deformér, „pokud jsem měl někdy konat, tak právě teď!“



 



Den čtyřicátý druhý



Vzniká nová subkultura. Deformérovy děti. Na ulicích už přestává být neobvyklé potkat zjizvenou tvář. Vzniká mediální skandál.



 



Den šedesátý šestý



„... a proto si myslíme, že by se deformace měla stát legální praktikou,“ hlásal v televizi do kamery jeden hubený dvacátník. Takovej obyčejnej metalák. S mohutnou jizvou přes oko. V aktuální situaci už nic neobvyklého.



 



Den sedmdesátý



Nedalo mi to a musel jsem se jít podívat do nově vzniklého klubu Deformérových dětí. Bylo to jedno z míst, kde Deforméra jeho stoupenci podporovali. A jak jsem později zjistil, asi i uctívali. V černé dřevěné desce přibité nad vchodem byly tři mohutné rýhy. Každá měla prezentovat deformaci. Vešel jsem dovnitř a vydal se po schodech dolů.



Čím hlouběji jsem vstupoval, tím víc mě oslňovala světla stroboskopů a děsivá hudba a kolektivní řev byly čím dát víc hlasité. Vešel jsem do sálu. Všude kolem mě byli jen deformovaní. Jeden z nich na mě vypláznul rozdvojený jazyk. Další se na mě podíval zašedlýma očima. Jiný neměl nos, jen dvě ploché škvírky. Většina z nich ale sledovala dění na pódiu. Nějaký mladík tam do mikrofonu řval deathmetal a prováděl na sobě deformaci. Jezdil si břitvou po těle a všichni mu fandili. Osvobozoval se sám, bez Deformérovy pomoci a v přímém přenosu. Musel jsem pryč. Jakmile jsem se nadechl čerstvého vzduchu, těstovinový salát, který jsem měl dnes k obědu, šel ven.



Bylo logické, že se v Deformérově myšlence našli i tací, kteří se vizuálně odlišovali už dřív. Ale to,



co jsem tam dole viděl, nebylo lidský. Bylo to, jako nějakej rituál uctívající animálnost našich duší.



Tohle by se Deformérovi nelíbilo.



 



Den osmdesátý šestý



 „Hned se vám bude věnovat,“ informovala mě Sylvie, když jsem vešel dovnitř čekárny a usadil se. Po chvíli se dveře od Deformérovy ordinace otevřely, a já už vstával, abych se s ním přivítal, místo něj ale vyšla nějaká mladá holka. Taková ta klasická umělotina. Umělý řasy, umělý vlasy, umělý kozy. Byla celá rudá, ve svém nezdeformovaném obličeji a při odchodu z čekárny velmi důrazně třískla dveřmi. Pak z ordinace konečně vyšel on.



„Odmítnul jsem na ní provést zákrok,“ vysvětlil mi hned, když zpozoroval můj zmatený výraz, „chtěla ho ze špatných důvodu. Jdeme na cigáro?“



„Na tohle jsi koukal?“ ptal se mě Deformér, když už jsme byli schovaní pod stříškou a podával mi svůj telefon, na kterém běželo video. Byl to kanál nějakých mladých dívek. Normální holky zajímající se o módu. Až na to, že jejich hlavním tématem byly vizuální deformace.



„Ty holky to už berou jako módu,“ povzdechl jsem si.



„Já vim,“ přiznal a zamračil se, „víš, co je ale nejhorší? Tyhle holky jsem nedeformoval já. Dělají to už i jiní. Chodí ke mně teď míň lidí, než chodilo před tvym článkem.“



 



Den dvoustý



Deformování lidí se stalo legálním.



 



Den dvoustý třicátý



V České republice je dvakrát víc deformačních klinik, než je plastických chirurgií. Deformace se rozšířily do zbytku světa. Ano, bylo to všude. Každý čtvrtý byl zdeformovaný. Nikdy jsem si neuvědomoval, jaké následky by mohly zrovna moje činy mít. Já to odstartoval, tim svým článkem. Ano, i o mě se všude mluvilo, prvních třicet dní. Ten, co se setkal s Deformérem. On byl prorok a já byl jeho mluvčí. To bylo ale na samém začátku. Dneska už ani nikdo neví, kde to začalo. Až na mě a jeho. Cítil jsem hanbu. Lidi už nezajímala osvobozující myšlenka, která měla dávat přednost ducha před tělem. Zajímalo je jen to, jak dobře zdeformovaní jsou. Holky zajímalo, jestli mají hezčí, propracovanější jizvy, než jejich kámošky. Kluky zase, jestli jsou jejich jizvy drsnější, než jizvy jejich kámošů. Byl z toho jen další trend.



 



Den dvoustý padesátý první



„Asi bych se ti měl omluvit.“



„Ano,“ přiznával, „ale nemusíš. Není to tvoje vina. To já ti dal svolení o mně napsat. Chtěl jsem stejně jako ty… ale ne, chtěl jsem mnohem víc než ty, aby se o mé filosofii vědělo. O mém osvobozování. Myslel jsem, že tím změním lidi k lepšímu. Opak je pravdou. Poslal jsem to sám proti sobě. Lidé se tahají o to, kdo je líp zdeformovanej a mě je z toho zle!“ Poprvé za celou tu dobu, poprvé od chvíle, kdy mě prvně přivítal ve své ordinaci, jsem ho viděl naštvanýho. „Víš, na co se mě dneska Sylvie zeptala?“



„Na co?“



„Jestli se mi pořád líbí.“



 



Den čtyřstý padesátý třetí



Od té doby, co jsem viděl Deforméra se rozzuřit, jsem o něm už neslyšel. Zmizel. Stejně jako jeho ordinace. Jako jeho žena. Jeho vize. Zdeformované kolem sebe jsem už začal brát jako samozřejmost. Ze mě se stal naprostý ignorant všeho dění ve světě a apatický poutník životem. Stále jsem psal do novin, už ale jenom malé články do doplňkových rubrik, abych měl tak akorát na chlast a cigára. Jednou ráno jsem si šel koupit cigára a noviny ke svýmu zdeformovanýmu Vietnamci, když mě někdo zastavil.



„Kde ste byl?!“ vykřikl jsem. Ano, byl to on. Vypadal ale jinak. Poprvé na sobě neměl formální oblečení, nebyl oholený a celkově z něj vyzařovala únava a neštěstí.



„Truchlil jsem.“



„Truchlil?“



„Před devadesáti dny se Sylvie zabila.“



„Já… já nevim, co říct,“ opravdu jsem nevěděl. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že jsem za všechnu tu hrůzu mohl já, „proč jste zmizel na tak dlouho?“



„Potřeboval jsem být sám. Cestoval jsem. Přemýšlel jsem. Pozoroval společnost, kterou jsem už navždy nenapravitelně zmrzačil. Byl jsem zhnusenej vlastním dílem. Na módních billboardech jsou zdeformovaní. Na obálkách časáků o celebritách jsou zdeformovaní. Nedávno jsem byl v Anglii. Seděl jsem tam v jedný kavárně a zaslechl diskuzi tří kluků, který se dohadovali o tom, kterej má líp zdeformovaný péro! Celej svět to pochopil úplně špatně!“



„Ani nevíte, jak toho lituju.“



„Jmenuju se Petr.“



„Cože?“



„Petr. Petr Dostál. Tady je moje občanka. Vezmi si jí, na památku. Byl jsi mi dobrým společníkem při filosofování.“



„Vy se semnou loučíte?“



„Jo.“



„Co s vámi bude?“



„Co myslíš.“



 



Den čtyřstý padesátý devátý



Jedu metrem a jsem jediný nezdeformovaný ve vagonu. Všichni na mě koukají.



 



 



KONEC


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Vojtěch Mixan

O mně

Vymýšlení vlastních příběhů mě baví už od dětství a snad jako jediná věc, mě to nikdy neomrzelo...

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •