IKAR CZIKAR CZ

Co se děje v přírodě (Jaroslava Lainesová)26.6.2012
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 10322, Komentáře 13

 

Proč krtek nerad chodí na slunce

Kdysi dávno vypadali krtci jako obyčejné černé myšky. Žili na loukách s ostatními zvířátky, ale už tenkrát se od myší lišili jídelníčkem. Zatímco hraboši, křečci a jiní hlodavci ohryzávali spadané ovoce, sháněli zrníčka, bobule a obilí, krtci byli nejraději, když se jim podařilo ulovit žížalu nebo pěkně vypaseného broučka.

 

Jenže chytit je nebo jen tak. Takový chroust roztáhl křídla a uletěl krtkovi těsně před čumáčkem. Žížala se zase stihla zahrabat do země dřív, než hladový krtek dvakrát mrkl. Chudáčkovi často zbylo jen kručící bříško.

 

„To je ale k vzteku!“ hudrovali takhle jednou dva krtci, „Jeden se pěkně naběhá, než se nají. A kolikrát jde spát s prázdným žaludkem!“

 

„Co je?“ zaslechla je myška, co běžela kolem, „vždyť je všude jídla dost!“

 

„To teda není!“

 

„Ale je! Koukněte, kolik letos uzrálo pšenice!“

 

„Jenže tu nejíme.“

 

„Tak si dejte jablíčka, támhle na paloučku je jich spousta.“

 

„No fuj!

 

„Jaký pak fuj? Vždyť je to dobrota! A co teda chcete, když vám ovoce nevoní?“

 

„My jíme maso – žížaly, brouky, červíky a ponravy, víš?“

 

„Ale těch je přeci také dost!“

 

„Jenže se nedají chytit, ty chytrá! A vůbec, to je nápad, chtít radu od takové hryzky!“

 

Myš se urazila a utekla. Krtci zůstali na paloučku sami. Brblali si pod fousy, jakou to mají smůlu, když jednoho z nich napadla úžasná myšlenka.

 

„Poslyš, co kdybychom požádali o pomoc?“

 

„Vždyť to už jsme zkoušeli a co z toho bylo… že prý – jezte obilí! Pche!“

 

“Ale já nemyslím myši.“

 

„A koho teda?“

 

„Matku přírodu!“

 

„Cože? Upadls na záda? Proč ta by pro nás chtěla něco udělat?“

 

„No, slyšel jsi o medvědech – těm dala zimní spánek.“

 

„No jo…“

 

„A vlaštovkám zase bílá bříška!“

 

„Hm…“

 

„Když pomohla jim, proč ne nám?“

 

„Ale jak jí zavoláme? A nebojíš se jí? Přeci jenom je to mocná čarodějka. Co když se naštve?“

 

„Tak si pozveme na pomoc ostatní krtky. Když nás bude hodně, tak se na nás snad nerozzlobí, že jí rušíme.“

 

„Ale co po ní vlastně máme chtít?“

 

Krtci se na sebe nejistě podívali. Zavolat Matku přírodu byla jedna věc, ale o co jí požádat? V tom si jeden z nich všimnul, jak se o kousek dál zahrabává do země žížala. Než bys řekl švec, byl pryč. Jen malá dírka v hlíně po ní zůstala.

 

„Ty, jak by se ti líbilo umět hrabat tak rychle jako ona?“

 

„To by bylo skvělé! Pak by nám už žádná žížala neutekla!“

 

„A představ si chroustí ponravy, co se spokojeně schovávají pod zemí. K těm bychom se také dohrabali…“

 

„Jo! Jo! Všechny bychom snědli. Už žádné spaní s prázdným bříškem! Mňam!“

 

„Tak na co čekáš? Musíme honem svolat ostatní!“

 

Krtci mrskli ocásky a byli pryč. Utíkali sehnat své kamarády, aby jim přednesli ten skvělý nápad. Obešli lesíky, louky, remízky, paloučky i smrčiny. Div si chudáčkové tlapky neuběhali, ale nakonec se jim podařilo shromáždit všechny krtky z blízkého i dalekého okolí.

 

Setkali se na louce pod lesem. Bylo jich tolik, až se zdálo, že tam místo trávy roste černý mech. Chvíli trvalo, než se krtci shodli, kdo bude mluvit jejich jménem. Někteří navrhovali, aby hovořili ti dva, kteří s nápadem poprosit o pomoc Matku přírodu přišli. Jiným se zdálo, že nejlepším mluvčím bude ten nejstarší z nich. Nakonec volba padla na krtčího stařešinu. Pak se všichni krtci se nadechli a sborově zvolali:

 

„Matko přírodo, Matko přírodo, pomoz nám!“

 

Nejprve to vypadalo, že se nic dít nebude. Včely stále bzučely nad loukou, mráčky se dál honily po obloze a slunce líbalo svými paprsky rozehřátou zemi. V tom všechno ztichlo, zablesklo se a v té záři stála překrásná víla. Dlouhé zlaté vlasy jí zdobil věnec z barevného kvítí, sněhobílý šat částečně halil poloprůsvitný závoj s vyšitými bělostnými kvítky.

 

„Copak se děje, drahouškové,“ promluvila sladkým hlasem, „pročpak jste mě zavolali?“

 

„Odpusť, Matko přírodo,“ postavil se uctivě na zadní nejstarší krtek, „máme hlad a potřebujeme tvoji pomoc!“

 

„Copak na keřích není dost ovoce? Obilí na polích vám nestačí?“

 

„Ale my zrní nejíme, my radši žížalu, nebo broučka.“

 

„Těch je přeci také dost, ne?“

 

„To ano, ale nechytíme je,“ smutně sklopil ouška krtek, „žížala se zahrabe a brouk uletí. A my máme hlad a to se nám nelíbí!“ dupnul nožkou.

 

„Aha, tak je to! Chcete tedy, abych vám dala křídla?“

 

„Ne, ne, jen to ne! Výšky, to není nic pro nás!“

 

„Tak co by se vám líbilo?“

 

„Dej nám raději silné tlapky, abychom mohli hrabat stejně rychle, jako žížaly!“

 

„Jste si jistí, že je to to, co chcete?“

 

„Ano! Dej nám tlapky vhodné na hrabání, pak už nám večeře neuteče!“

 

„Nu dobrá. Připravte se!“ mávla Matka příroda svou kouzelnou hůlkou.

 

Drobounké tlapičky krtků se začaly zvětšovat, drápky se jim prodloužily a zesílily. Nakonec jejich přední packy vypadaly jako jakési malé lopatky s ostrými špičkami. Krtčí stařešina zkusmo hrábl do zdusané země. Jako by odhrnoval ten nejjemnější písek! Nemusel vynaložit skoro žádnou námahu a hned měl před sebou začátek chodbičky.

 

„Díky! Přesně takhle jsme si to představovali!“ křikl a zmizel pod zemí. Ostatní krtci s ním.

 

Matka příroda zůstala stát sama na rozryté louce. Rozhlížela se tak trochu s obavami.

 

„Nepřehnala jsem to s tím hrabáním? Aby mi všechny louku za chvíli nevypadaly takto. No, snad se krtci rozlezou po okolí a nebudou hrabat všichni na jednom místě, jako teď…“

 

Víla si odešla po svém a spokojení krtci se vydali prozkoumat nový svět, který se před nimi otevíral. Podzemí bylo tak zajímavé! Tmavé, plné nezvyklých vůní, kořínků a roztodivných živočichů, kteří tam bydleli první.

 

Postupně však krtci zjišťovali, že pohyb v hlíně není úplně jednoduchý. Ano, uměli rychle hrabat, ale jak se měli v té tmě dole orientovat? Oči jim tam k ničemu nebyly. Ouška vlastně také ne. Ta dokonce dělala víc neplechy než užitku, protože se každou chvilku zachytávala o výčnělky kořínků. Ne, ne, když začít nový život, tak pořádně! Změnit nožky nestačí, je potřeba udělat ještě další úpravy. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než opět zavolat Matku přírodu.

 

Víle to tentokrát chvilku trvalo, než odpověděla na krtčí volání. Měla zrovna nejvíc práce s červenáním jahod a třešní, takže jí vyrušení vůbec nebylo po chuti.

 

„Nu, copak je to tentokrát? Už vás hrabání omrzelo?“

 

„Promiň, Matko přírodo, nechceme tě zdržovat,“ ozval se pokorně nejstarší krtek, „ jsme moc rádi, za to, co jsi nám dala…“

 

„Ale vy chcete ještě něco, že?“ usmála se víla nakonec.

 

„No, ano. Víš, hrabání je skvělé, ale pod zemí není vidět. Nemůžeš nějak zařídit, abychom se tam mohli bezpečně pohybovat?“

 

„A co byste si představovali?“

 

„No já nevím. Třeba nám zlepšit sluch… nebo ne… čich! Ten by se nám hodil nejvíc!“

 

„Jenže já vám nemohu jen tak darovat lepší čich. Muselo by to být něco za něco.“

 

„Jako, že nám něco dáš a něco sebereš?“

 

„Přesně tak. Co byste byli ochotní obětovat?“

 

Krtci se začali radit mezi sebou. Co tak dát Matce přírodě za lepší čich? Vrátit hrabavé tlapky? To ne! Tak sluch? Pravda, velká ouška se v tunýlcích zasekávala, ale sluch je důležitý, když nevidíte…

 

„Počkejte!“ ozval se nejmenší krteček, „pod zemí je přece tma, že?“

 

„No, ano.“

 

„Takže tam nepotřebujeme vidět, je to tak?“

 

„Jasně, ty jsi na to kápl!“

 

„Matko přírodo, vezmi si náš zrak, výměnou za skvělý čich!“ promluvil ten nejmenší.

 

„Opravdu chcete zůstat slepí?“ divila se víla.

 

„No, úplně slepí možná ne… Šlo by to udělat tak, abychom měli očička jen malinká?“

 

„Dobře, ať je po vašem. A bude to opravdu všechno?“

 

„Možná bys nám mohla zmenšit ouška a ocásky. Víš, zachytávají se v chodbičkách…“

 

„Takže – skvělý čich, výměnou za malinká očka a drobné uši a ocásek. Je to tak?“

 

„Ano, přesně tak. Moc děkujeme, Matko přírodo!“

 

„Tak zavřete oči!“

 

Matka příroda mávla hůlkou, nad loukou zahřmělo a krtčí tělíčka se měnila podruhé. Nosánky se protáhly, oči jako korálky se změnily v droboučké špendlíčky, ouška téměř zmizela a ocásky se zkrátily více jak o polovinu.

 

Krtci si spokojeně prohlíželi jeden druhého. To bylo něco! Teď se jim to bude hrabat! Byli moc spokojení, jen ten nejmenší ještě jednou nesměle zatahal vílu za cípek závoje.

 

„Prosím tě, mohla bys pro mne ještě něco udělat?“

 

„Copak, nelíbí se ti, jak teď vypadáš?“

 

„Ale ne, je to skvělé, jen ten nosík bys třeba mohla ještě trochu vylepšit.“

 

„Jakpak?“

 

„No, co kdybys mi tam dala něco, čím bych mohl osahávat chodbičku před sebou? Víš, když utíkám již postaveným tunýlkem, často narazím do kořínků, které tam visí.“

 

„To musí být nepříjemné.“

 

„Ano, občas se docela dost praštím. Ale kdybych si mohl místo před sebou pěkně osahat, bylo by to mnohem lepší.“

 

„Tak dobře, jednu malou úpravu. Ale poslední!“ zamračila se naoko Matka příroda.

 

Potřetí mávla kouzelnou hůlkou a malý krteček měl najednou kolem dokola čumáčku spoustu drobných ohebných výstupků. Jeho nosík vypadal úplně jako kytička. Krtek zakroutil hlavičkou, osahal své okolí a spokojeně se usmál.

 

„Ano, přesně takhle jsem to chtěl! Moc děkuji.“

 

Ostatní krtci se na něj zvědavě dívali, ale ne všichni byli z poslední úpravy nadšení.

 

„Vždyť vypadáš, jakoby ti na nose vyrostl karafiát! Děkuju, nechci!“

 

„Ale je to praktické. Náhodou, mě by se to líbilo.“

 

„Mě také. Matko přírodo, upravíš mi nos také tak?“

 

Nakonec se krtčí společenství rozdělilo na dvě poloviny. Ty, kdo chtěli nový nos, a ty, kdo si chtěli ponechat ten starý. Matka příroda se po krátkém rozmyšlení rozhodla, že jim jejich přání splní, avšak stanovila si podmínku.

 

„Za to, co jste dostali, se musíte přírodě nějak odvděčit. Budete hrabat chodbičky pod zemí a tím jí kypřit. Budete lovit broučí ponravy, které se schovávají v půdě, aby se mi brouci nepřemnožili. Souhlasíte?“

 

„S radostí, vždyť to je přesně to, co bychom si přáli dělat!“

 

„To mě těší. Tak teď ti z vás, kteří chtějí ještě upravit nosík, zavřou oči!“

 

Počtvrté mávla víla hůlkou. Část krtků prošla poslední proměnou – dostala nový čumáček. Když bylo s kouzlením konec, uctivě Matce přírodě poděkovali a vrátili se zpátky do svých tunýlků.

 

Od té doby žijí krtci většinu života pod zemí. Hrabou si chodbičky, loví ponravy a žížaly a je jim moc dobře. Jen na sluníčko moc nechodí. V černém kožíšku je jim horko a drobounká očka přivyklá tmě je v prudkém světle pálí.

Kapitola 1-1 z 2
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

mooNy L.26.2.2017
 

Napriek tomu, že som z rozprávkového veku dávno vyrástla, rozprávkam neviem odolať.
Tvoje si zaslúžia všetky hviezdy na literárnom nebi :)

pekný deň :)

Jarka Lainesová22.6.2016
 

Původní příběhy Matky přírody zde již nenajdete, jelikož se připravují na vydání pod názvem Pohádky Matky přírody. Prozatím zde máte na ochutnávku novou pohádku.

Dostálová Lenka30.4.2015
 

Jaroslavo,

Příběhy Matky přírody jsou velice nápadité a hlavně originální! Jsou vytvořené tak akorát, aby se děti poučily o přírodě a zároveň se nevyděsily i krutějších pravd, které v přírodě vládnou (například příběh s kukačkami).
Občas jsem našla nějaké ty pravopisné chybky, ale není jich mnoho. Například ve 4. pádu se píše krátce "ji", nikoli dlouhé "jí". Také bych se vyvarovala častého používání slova "no", zvláště, mluví-li sama Matka příroda! Sem tam zápolíte i s interpunkcí v přímých větách.

Jsem ráda, že jsem konečně našla něco, čemu můžu dát bez obav všech pět hvězdiček. Příběhy Matky přírody bych jednou ráda viděla v knižní podobě.

Lenka D.

Jarka3.5.2015
 

Dobrý den Lenko,
jsem ráda, že Vás pohádky zaujaly. Děkuji za upozornění na "ji" / "jí" - s tímhle stále bojuji. Neznáte nějakou mnemotechnickou pomůcku, jak se této nepříjemné chybě vyhnout? Každopádně povídky pročtu a opravím.

Lenka Dostálová5.5.2015
 

Zdravím,
bohužel žádnou vhodnou pomůcku neznám. Pouze si pamatují, že ve čtvrtém pádě je krátce "ji". I když výjimky se najdou snad všude! Čeština je v tomhle potvora.

Vojtěch Záleský11.5.2015
 

Dobrý den,
je to jednoduché, stačí si pomoci ukazovacím zájmenem. Když vidím tu dívku, vidím ji. Když to říkám té dívce, říkám to jí. Dlouhé ukazovací zájmeno rovná se dlouhé osobní.

Jarka11.5.2015
 

Vojťechu, super. Moc děkuji. Hned půjdu prověřit všechny pohádky.

Miroslav Strnad29.3.2013
 

Jarko. Ani neváhej! Své pohádky si pozorně přečti, aby se ti neopakovala stejná slova či výrazy a HNED to pošli hl.gestorce, paní Dočekalové na posouzení.Pohádky a příběhy jsou poutavé atd...

Anka30.7.2012
 

Hezký nápad, moc se mi líbí. Je to poučná pohádka nejen pro děti. :D

Bety6.7.2012
 

Pěkná pohádka, dobrý nápad s listy a jehličím... :))

Fahrnerova30.6.2012
 

Taky líbí. Je to pěkná povídka...

Miroslav Strnad26.6.2012
 

Jaruško. Mám moc rád výrazy Matka příroda. Sám se jimi řídím. A příběhy z říše stromů se mi moc líbí. Hodně štětí v další tvorbě přeje Mirek.

Jarka27.6.2012
 

Mirku, díky za reakci. Příběhy z přírody se mi píší opravdu dobře. Ještě raději tvořím pohádky o zvířátkách. Mé děti si vždy určí, o jakém zvířeti mám psát a pak už jen zbývá čekat na inspiraci. I tobě přeji spoustu dobrých nápadů při psaní.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jaroslava Lainesová

O mně

V osmi letech jsem napsala první říkanku, když mi bylo sladkých - náct, psávala jsem romantické básničky a od té doby co mám dvě děti jsem vyměnila poezii za prózu a vymýšlím pro ně pohádky. Nepovažuji se za spisovatele, jen miluji knihy a vše co s nimi souvisí.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •