IKAR CZIKAR CZ

Ten, který zakopl a zemřel (Belladonna Lily Nightshades)7.6.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 58, Komentáře 0

 

Čas neznámý, 1. část

     Tma.



Ticho a nicneříkající tma všude okolo mě.



Snažím se otevřít oči. Je mi jako bych se pokoušela donutit své tělo k fungování po vydařené, až do rána prohýřené noci. Vypovídá službu od základů. Tedy od očních víček. Nejde to. Víčka jsou příliš těžká. Chci ještě spát. 



Chci je otevřít.



Nic.



Musím se víc snažit. Cítím, jak se mi pomalu jedna každá dlouhá řasa odděluje od své kratší sousedky na spodním víčku. Jde to ztěžka. A ani se mi moc vstávat nechce. Nechám je tak, jak jsou. Zavřené.



Jsou celé zalepené. Že bych snad celý večer proplakala?



    Nevím. A je mi to jedno. V posledních dnech se toho nahrnulo až příliš než abych se, dobrovolně a sama od sebe, škrábala z postele. Musím si odpočinout. Přemýšlet. Rohlíky.



Nad čím?



Na to je taky času dost. Chci spát. Ještě aspoň chvíli. Co teď jen budu dělat?



Ach, můj drahý, kam až to jen došlo...



Počkat. Vždyť nemáme doma ani jediný rohlík!



     Bum!



Leknutím jsem sebou škubla tak, až mne zabolelo zápěstí. Taková blbá kost. Dobrá jen k tomu, aby mohla bolet od ní celá ruka až někam do ramene. Obě. Snažím se na to nemyslet. Nejspíš jesou jen celé přeležené. Kdoví jak dlouho už spím v jedné pozici. Čas od času se mi to stává. Špatné nervy. 



Aby taky ne...



Zavřela jsem okno?



Bum!



Asi ne. Bolí. A celé mrtví. Až si příště půjdu lehnout, radši si lehnu nějak normálně a nebudu s nimi nad sebou mávat. Mám je nad a za sebe tak divně, že jsem pokřivená celá jak příslovečný paragraf. Akorát mám otlačený zadek a tuhnou mi bederní a krční obratle i celá obě ramena. Leží se mi dost zle. Spíš sedí.



Sedím, já sedím?



Tak počkat!



     BUM!



Najednou se mi daří od sebe víčka rychle oddělit. Všude je tma. Takže se mi to nezdálo. Jsem vzhůru. Kde to ale jsem? Proč mi ruce visí nade mnou ve vzduchu? Proč vlastně vůbec sedím? 



Snažím se jimi pohnout. Jsou zkroucené do velmi nepříjemné a dosti nepřirozené pozice. A cítím za svými zády jakousi překážku, která mě dost tlačí kamsi pod lopatky. 



Opěrka židle? Co to má znamenat?



To jsem, a ještě tak blbě, spala v sedě?



Jak? Proč?



Co se vůbec dělo posledních několik hodin?



Proč pořád myslím na rohlíky?



     Snažím se své ruce z toho sevření vlastní váhou vymanit. Nejde to. Můžu s nimi hýbat jak chci, do všech stran a vší silou kterou jsem schopna vyvynout, ale bez jakéhokoli efektu. Mé ruce jsou stále tam, kde jsou, ve značně bolestivé na pro mě dosti nepraktické poloze. Rozespalá hlava mi to nebere. Celá se nacházím v jaksi divné a nepochopitelné zkroucenině. Unavená. Bolí mě hlava. Jako bych se probouzela z nějakého omamného opojení. Nejspíš jsem to přehnala s léky. Není se čemu divit. Stačí trochu stresu a přehmat je na světě. Chci se pohnout, položit a normálně spát.



Nemůžu se hnout.



Já jsem... Svázaná?!



    Už úplně probuzená děním a podezřelými okolnostmi začínám být vyděšená. To by vysvětlovalo, proč se zrovna nalézám v tělesném rozpoložení, či snad - vzhledem k notné únavě - rozložení, do kterého bych se sama a sotva dobrovolně umístila. Cítím jak se mi prvním návalem strachu rozšířily oči a vystřelil tep. Lapám po dechu. Není tu žádný vzduch a fakt, že není vidno vůbec nic mi na klidu rozhodně nepřidává.



Ale kým



Bum!



Co se teď bude, proboha, dít?



Napadá mě spoustu myšlenek na to, jak se otevřeným oknem dole, v našem obýváku dovnitř domu dostalo celé ozbrojené komando lupičů, kteří si vytipovávají vily a byty v luxusních městských částech, obývané opuštěnými dámami s věkem ideálně kolem sedmdesátky a pak, ženoucí se za poklady obsažené v četných trezorech a jiných skrýších, nemilosrdně povraždí veškeré místní osazenstvo, včetně nebohých koček, kterých takové dámy obvykle vlastní bezpočet.



Ale já přece nejsem sama!



Taková kravina. A zase.



V lepším případě nechají mrtvoly majitelů napospas kočkám, které po celých dnech, možná týdnech - záleží na tom, jak moc Bohem a lidmi zapomenutá ona která stará dáma je - jejich těla z hladu požerou až pomalu do morku kostí. Čímž dojde ke kontaminaci veškerých stop, důkazů a vrahové, lomeno lupiči, nikdy nedojdou policejnímu odhalení.



Nebo ano?



Nedělej si o našich vyšetřovatelích a jejich technikách iluze, děvče. Jestli bude vyšetřování byť jen trochu tak složité a byrokraticky protahované, jako když jsi tehdy chtěla na úřadě vyzvednout nový průkaz a zjistila, že ti tam nějaké jelito špatně napsalo příjmení - tvá smrt bude zbytečná stejně tak jako těch předchozích, po jejichž násilném skonu zůstali pachatelé vesele dále neodhaleni a činni ve svém nezákonném počínání.



Ty ale přece nejsi stará dáma. A pro alergii nevlastníš ani jedinou kočku. Blbost.



Proč mě tedy ještě nezabili?



     Jako se probouzí moje mysl ze spánku a začínám chápat, že ani nejspíš ne ze zrovna dobrovolného, stejně tak i moje tělo nabývá sil. Adrenalin nutí srdce pumpovat krev kvůli zásobám kyslíku do svalů snad jednou takovým tempem než obvykle a mezitím co mozek ještě vymýšlí jednu nesmyslnější teorii o mém věznění za druhou, ruce se stále snaží uvolnit z pout. Pořád ale nejsem schopná vyvynout dostačující sílu k tomu abych se osvobodila, nebo aspoň pohla. Pouta, tedy spíš to odhaduju na provaz, je pevně smotaný okolo mých zápěstí. Taky kolem hrudníku, patrně kvůli fixaci k židli. Zařezává se víc a víc s každou snahou o jeho uvolnění. 



Kde to vlastně jsem?



A kde je můj manžel?



Vyšetřování. Říkalas vyšetřování?



Jak dlouho tu takhle jsem? Kolik dní uplynulo? Nebo hodin? A od kdy vůbec? Co jsem dělala naposledy, proč nejsem schopná si cokoli vybavit?



Rohlíky.



Krom pitomých rohlíků?



Co se vůbec v posledních hodinách, dnech, dělo...?



Bum!



Začíná se mne zmocňovat panika. Z bezmoci a bezbrannosti, z totálního nevědomí. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí. Nejspíš slabost vyvolaná náhlým přívalem hormonů a pozůstatek nevysvětlitelného omámení. To je zcela jistě konec. Ruce, ramena i nohy se začínají nezvladatelně klepat a svalstvo ochabuje. Konec pokusů o osvobození. Moje hlava se pokouší klesnout někam na hrudník, ale nejde to.



Mrtvý. Kdo je mrtvý?



    Panika z toho, že mé mozkové buňky, jindy fungující na velmi dobré úrovni, rychle a logicky, nejsou schopny pod přívalem nových, nezpracovatelných informací a nezařaditelných událostí dát dohromady jedinou souvislou a smysluplnou myšlenku. Taky z toho, že jsem uvězněná kdoví kde, kdoví kým, kdoví proč. Slyším tlukot svého vlastního srdce, proudění krve v uších. Cítím, jak pomalu rudnu a lapám po dechu. Začínám se silně potit. I zbavená orientace totální tmou okolo cítím jak se motám a kdyby to šlo, řekla bych, že vidím rozmazaně. Sípu. Stahuje se mi břicho a nejspíš budu zvracet. Chce se mi strašně brečet.



Nevidím ani na špičku vlastního nosu.



Nemáme doma ani rohlíky. Proč?



Snažím se vzpomenout. Na cokoli. Vzpomenout. Nejde to. Tisíce věcí a žádná nedává smysl. Ovládat se. Uklidnit. Zastavit ten příšerný třes a ještě jednou k životu probrat zbytek touhy utéct a žít. Donutit své vlastní tělo dělat to, co já doopravdy chci. A potřebuji.



Mrtvý.



No tak, mysli, mysli!



Oblečení lepí a zapáchá. Nejspíš potem. Lepí se k mým stehnům, k zádům, k hrudníku. Mám pocit že mě svírá a já nemůžu pořádně rozevřít hrudní koš při jakémkoli pokusu o nádech. Dusím se. Hrdlo stažené na nejnižší nutné minimum, potřebné k přijímání vzduchu a jakš takš udržení života. Mozku to ale nestačí. Ani jediné buňce.



Nával paniky. Opět. Uklidni se! Nemyslí mi to. Jeden katastrofický scénář v mé hlavě střídá druhý. A další a další. Mám tady umřít? Umřu tady?



Ulepená, zpocená, vyděšená? Takhle nedůstojně někdo cizí ukončí můj život? Nebo se mám napřed milosrdně zbláznit? Nemám k tomu daleko. Kolotoč událostí a tváří. Vzpomínky, které se nikdy snad ani nestaly. Nebo ano?



No tak, klid. Dýchej, i když není moc co. Těžký, hutný vzduch je nasáklý jakýmsi pachem, který do mých nervových spojení vyhlodává díry a jím nasáklé mozkové buňky klesají kamsi na dno mozkovny a ucpávají tím jakýkoli další možný způsob přísunu krve a kyslíku, tak nutným pro jeho správné fungování.



Vyšetřování. Co s ním? A co s tím?



Začínají se mi dělat mžitky před očima. Lapám po dechu. Každou chvíli očekávám příval dalšího nevědomí. Snažím se tomu bránit, ale myšlenky na srdíčka a jednorožce teď asi nebudou to pravé. Nevědomí způsobené omdlením v důsledku záchvatu panické hrůzy a celkového vyčerpání. Nebo otravy. Proč si nic nepamatuju? Byla jsem - jsem snad pořád něčím omámená, zdrogovaná? Otrávená?



     On je mrtvý.



Můj manžel je mrtvý.



„Cože?!“



Můj hlas v krátké ozvěně zní temnou a neznámou místností. Těžko poznám, kde se právě nacházím, i kdybych to tu snad znala. Nebo ano? Jako ufňukánek ale sotva na něco přijdu! Ufňukánek, který ke všemu snad každou chvílí vrhne.



Snažím se ovládnout sama sebe. Přemoci strach a zmobilizovat síly, které se mi už jednou nakrátko povedlo oživit a spolu se strachem zase pěkně rychle zmizely. Stáhly ocásek a zalezly do nějaké boudy. To je ono. Přestat se bát. Snadno se řekne. Nemysli na kraviny!



Vzpomínej. Co víš? Co dáš dohromady?



Nic. Žádná okna, žádná škvíra s prosvítajícím světlem, třeba pode dveřmi. Je vůbec den, nebo noc? Vnímám jen ten lehce štiplavý zápach. Jak dlouho jsem byla... Pryč? I kdyby byla noc, svítily by okny aspoň pouliční světla. Kdyby venku žádná světla nebyla, jako třeba u nás, nejspíš bych slyšela aspoň nějaký známý zvuk. Nebo tu ta okna opravdu nejsou. Zahrabaná pod zemí nejsem. Musí tu tedy být nějaký východ. Zkus se soustředit... Odněkud táhne.



Ale k čemu mi to je, když jsem zatím ještě pořád svázaná?



Jsem vůbec ještě doma? A co je v tuto chvíli doma, i kdybych se nacházela ve svém domě, jestliže mě odtam unesli?



Naposledy si pamatuju... „Nic.“



Zvuk odrážející se ode zdí mi napovídá, že místnost je více méně nejspíš prázdná. A taky ne moc velká. Sklep, garáž bez oken? Přemýšlej!



Žádná okna. Unesla mne někam třeba... Mafie?



     Hloupá myšlenka. Ti by tak čekali na to, až se proberu. Leda že by něco chtěli vědět a schovali by mne do nějakého prázdného hangáru, nebo tak něco.  Necítím ale že bych byla nějak potlučená nebo výrazně zraněná. Únos tedy musel probíhat nejspíš celkem v klidu a na menší vzdálenost. V kufru auta taky nejsem nacpaná, netopím se s betonovými botami  na dně přehrady. Nebo jaké metody vůbec teď používají. Jisté je, že bych jim stejně byla nejspíš úplně k ničemu. Tuto možnost můžu tedy s klidem vyloučit. Tak kdo?



Navaluje se mi. Zase. Navzdory tomu se, střídaje plynulé a trhané pohyby, marně snažím vymanit ze svého vězení. Nemám sílu. 



On je mrtvý?



Mysli, holka, vzpomínej! Co bylo naposledy? Který den, cos dělala? S kým jsem byla a kde?



Doma. Jedla jsem rohlíky.



Nával paniky se zlehka rozplývá, stále to ale není ono. Začínám mít vztek. Někdo zabil mého muže a já zjistím proč. Nebo ne? Nejradši bych že sebe ten vlhký kus hadru servala a začala křičet. Třeba by mě někdo slyšel! Jen doufám, že by mě ten někdo nenašel dřív. Je mi vedro. Potím se čím dál víc a jde z toho na mě akorát tak další amok.



Uklidni se. Křičet ne. Zatím si mě nikdo nevšímá. Musím toho využít dokud to jde.



Šoupu nohama, snažím se je aspoň trochu uvolnit. Taky svázané k sobě, naštěstí ale ne k židli. Ač na nich mám stále ještě svoje kožené lodičky s přeskami a tedy nemůžu si je ani zout, cítím, že povrch pode mnou je hladký a s ostře ohraničenými mezerami mezi jeho jednotlivými částmi. Jako u dlažby.



Dlažba. Jako v nějaké staré márnici? Brr. Na to ani nemysli. A pak, taková místa u nás snad ani nejsou. Moc se díváš na americké strašidelné filmy, holka. Nebo - jako ve sklepě.



Jako někde ve sklepě... 



Sklep! To mi ale taky zatím moc nepomůže.



Hnusný vzduch, ve kterém cítím svůj vlastní, rozkládající se pot má ještě jakousi jinou příměs. Povědomou.



Vyšetřování. Proč zase vyšetřování? Co se dělo předtím, než jsem... Co se vůbec se mnou stalo?



Musela jsem být omámená.



     On je mrtvý...



Dej si dohromady, co už víš. Uklidni se. Uklidni, sakra!



Hluboký nádech. Zadržuju vzduch v plicích tak vehementně, až mi praská v uších. Tep dosahuje snad svého maxima, poslední zastávka před infarktem. Hluboký výdech. Zadržuju ještě jednou. Vidím hvězdičky a srdce na chvíli přestává bít. Výdech. A znovu, pořád dokola. Snažím se trochu předklonit, schoulit se do sebe. Nejde to. Ale zkouším to ještě jednou. S prudkým nádechem do sebe. Zjišťuji, že něco, k čemu jsou mé ruce přivázané, se hýbe. A řinčí. Zkusím to ještě jednou, pomalu zatáhnu...



Řetěz se prodloužil, patrně z něčeho sklouznul nebo se vytrhává. Opět pomalu tahám a mé ruce jsou spolu s ním opět o něco niž. Ještě jednou...



Řetěz sklouznul natolik abych mohla nahmatat hák, za který byl provaz kolem mého zápěstí zavěšený. Pokusím se jej vyvleknout. Opatrně a pomalu. A daří se.



Ruce mám svázané, ale volné.



S bolestivým křupnutím v rameni a několika prstech je dostávám z té nepříjemné pozice nad svým tělem. Nemůžu s nimi ještě svobodně hýbat, ale aspoň malý pokrok. Tep se uklidňuje. Vyčerpaná chvíli jen tak sedím a přemýšlím nad tím, co se mi má vlastní hlava tak zoufale snaží říct. Zklidňuje se i mé myšlení. Zatím to ale k vymyšlení plánu co dál, nebo k vybavení věrohodných vzpomínek nestačí. Musela jsem být sakra omámená.



Mrtvý.



S tou myšlenkou neustále bojuju. Tak moc a tak často, že snad, nedej Bože, asi bude pravda.



...je to pravda. Můj manžel, můj nebohý, milovaný manžel...



Tak jo, byl to pěknej parchant. Ani trochu nebohý a dost možná, že už nebyl ani milovaný. Nebo ano? Asi ne. Já nevím. Ale tohle si rozhodně nezasloužil. Je mi zima. Každou chvílí se z myšlenky na smrt mého zákonného, byť odloučeného manžela, nejspíš pozvracím. Nebo je mi zle z té otravy? Co jsem dělala naposledy?



Hlavou mi běží tisíce myšlenek a každá jedná z nich se rozděluje na další miliony. Kdy jsem svého muže viděla naposledy? Co se mu vlastně stalo? Čí vinou, čí rukou? Ať byl jaký chtěl, tohle si přece nezasloužil. Grázlík, jako všichni ostatní chlapi, ale rovnou odsouzen k smrti?



Cítím ve vzduchu ještě něco. Známého.



Vyšetřování. Vyšetřování jeho smrti? Nejspíš. Kdo ji vyšetřoval, já snad? To asi ne.



Chtěla si dát rohlík. A doma žádný nebyl. Tak to bylo. A předtím... Vyšetřování. Asi. Teď je to jedno. Dostaň se ven.



Nic. Nevzpomenu si na nic jiného, než na těch pár nesmyslných útržků. Zatím. Ach Bože, můj manžel... Proč? Proč on? A proč teď já? Za co?



Přišla jsem domů a chtěla si něco dát. Rohlík. Napsala jsem si je k nákupnímu seznamu na tabuli. Přitom volala jemu. A pak... Přišla ona.



Musím se odtud dostat. Protože když to neudělám, tak  už nebude mít kdo oplakávat. Možná nikomu nebudu ani chybět. Musím pryč. 



Musím!



Zkusím to. Dalším pohybem, tentokrát už prudkým, navzdory pokračující silné bolesti v ramenou trhnutím celou horní polovinou těla vstávám na své vlastní nohy. A letím přímo k zemi. Mé vyčerpání v kombinaci s pevným stažením dolních končetin k sobě v oblasti kotníků způsobilo hlasitý pád v té nejméně vhodné chvíli. Ležím. Na něčem. Na něco jsem při tom pádu přistála a u toho se ozval zvuk, jako když se rozbije květináč. Snažím se odvalit, ale do žeber se mi zarývají kameninové nebo hliněné střepy. Cítím strašnou bolest, takovou, že na chvíli opět přestávám dýchat, ale zkusím se odkutálet ještě o kousek. Hlavou do něčeho narážím. Asi další květináč. A nejspíš i osázený. Něco totiž cítím. To něco, co jsem ve vzduchu cítila celou dobu, ale nebyla jsem to schopná vyčerpanou a vyděšenou myslí rozpoznat.



Můj únosce si s touto akcí zřejmě nedal moc práce. Nebo jednal ve zkratu. Není totiž moc dobré někoho věznit někde, kde to sám nezná. A já ano.



Něco jako vůně právě kvetoucího citronovníku a čerstvě položené, octem umyté dlažby.



Adrenalin znovu stoupá.



Ta směs zápachů, vůní a nových informací mi dodala zcela novou injekci energie a odhodlání. Něco už přece jen vím a daří se mi v temném prostoru zcela přesně zorientovat.



     Nahmatávám vypínač a rozhlížím se po místnosti. Vidím hák s řetězem, vidím ty nebohé, citrusové keříky v rozbitých obalech. Vidím svěrák na pracovním ponku. A pilku na jeho druhém konci. 



Doskakuju ke svěráku a nějak se mi daří do něj pilku umístit tak, aby nespadla. Utahuji jeho svěrací plošky k sobě. Podařilo se. Pilka drží pevně tam, kde ji zrovna potřebuju mít. Přeřezávám provaz někde mezi zápěstími. Na nic jiného, než na útěk, nemyslím.



     Můžu si konečně uvolnit nohy. Adrenalin sice dál stoupá, ale teď už mi snad bude jen k užitku. Už žádná panická ataka. Svěrák povoluji a pižlám provaz na nohách.



Můžu všechno. Jsem připravená k pomstě, k boji aspoň o vlastní život. Cokoli jen chci.



     Vrhám se po paměti naproti nejbližší zdi, opřu se o ní a zvracím jak po trojité jízdě na horské dráze. Ale nikdy mi nebylo líp. Vím proti komu stojím a zvládnu to. I když by se ona ráda tvářila, že mě nikdy v životě neviděla.



Minimálně uteču. Nedám se zadarmo.



Vím totiž moc dobře, kde jsem. A jsem, doufám, aspoň tím ve výhodě.



BUM!



Jsem doma.



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Belladonna Lily Nightshades

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •