IKAR CZIKAR CZ

Adam Lowenstein Vánoční příběh—Počátek (Sebastian Lomenski)14.12.2011
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 17829, Komentáře 1

 

Adam Lowenstein Vánoční příběh—Počátek Kapitola I. SETKÁNÍ

Chlapcovu pozornost náhle upoutal prudký šustot ptačích křídel.
Holub!

Bílá holubice proletěla v jeho zorném poli, aby naplno zaměstnala jeho zvídavou mysl. Byl právě v olivovém háji svého děda. Pomalu se snášel soumrak, vzduch byl prosycen levandulí a hřebíčkem, byl příjemný, líný večer. Večer všední, jako každý jiný. Holub, jenž svým letem rozčeřil vzduch, až to chlapec pocítil ve vlasech, na své cestě mířil směrem, kterým měl už dávno chlapec kráčet: domů. Holub mířil přímo k příbytku starých rodičů, domu, ve kterém chlapec se svou matkou bydlel od nedávné smrti otce a děda.

Nepečlivě podkasal svou tuniku, aby neupadl při prudkém pohybu vpřed, následuje náhlého společníka. Na opánky již ani nepomyslel a zanechal je v prachu svému osudu.

Neuběhl ani deset kroků, když uslyšel zoufalý a naléhavý křik z domu.

Maminka! pocítil ve svém nitru nepříjemný pocit, jaký už jednou okusil; to když zemřel tatínek a jeho zlá zpráva zastihla stejně náhle, jako nyní zaslechl matčin hlas. Hlavou se mu prohnala vždy čerstvá vzpomínka na otce. Vybavil si v duchu v rychlém sledu maminčin nářek, který jej tehdy zabolel ještě více než myšlenka na to, že otce již neuvidí, maminčin laskavý a starostlivý úsměv, jímž jej s láskou častovala kdykoli na něho pohlédla i spravedlivý pohled, když něco provedl, nebo neposlechl. Náhle se v něm zvedla vlna hněvu vůči osudu, jakou zná jen muž, když tuší, že má být okraden o ty, jež miluje a jež jsou závislí na jeho ochraně, aniž by mu byla dána naděje změnit to svou mocí. Už v tomto svém útlém věku znal a nenáviděl ten pocit hněvu a bezmoci, který člověka opanuje, když ztrácí drahou bytost.

Bezděky přidal. Běh zahradou mu připadal nekonečným a ze všech stran sadu se na něho šklebily zlé a škodolibé obličeje tušených Stínů. Jejich námaha však nyní byla lichá: chlapcovu představivost naplno zaměstnávalo to, co tušil a jen se modlil, aby šlo o hru či mámení letního večera. Když už konečně dosáhl studny, která byla od domu jen co by kamenem dohodil, uslyšel zřetelně pokřik vetřelců a pochopil, že jeho usilovné doufání a upřímné modlitby zůstaly oslyšeny. Matčiny zoufalé prosby, aby byli ušetřeni, chlapce bodaly do srdce a poháněly tam, kde by byl jeho otec: Náhle jakoby dospěl, zapomněl na své hry, dětské sny a hnal se tam, kde tušil vetřelce, aby uchránil svou mámu a dům.

Byli to Kaifášovi pohůnci. Vlekli matku ven z domu a bili ji. Ze všech sil přidal v běhu. Když měl jednoho z útočníků na tři kroky, skočil. Ve skoku jej chytil za nohu. Křičel, aniž by sám sebe slyšel: „Nechte mojí mámu! Nechte mojí mámu!“

„Joshuo, Měsíčku! Bude to dobré!“ volala matka, „nic jsme vám neudělali!“ obracela se k vetřelcům.

„Maminko!“ prudký kopanec do hrudníku chlapci vyrazil dech a on vzápětí ztratil vědomí.

Když se probral, byl sám. Obličej měl špinavý potem, prachem a krví. Cítil bolest na hrudi, na čele cítil vlhkost. Opatrně se ho dotkl hřbetem ruky. Krev. Měl zraněné čelo, asi roztržené obočí. Větší bolest však drtila jeho duši. Hněvivě začal plivat písek a prach, jenž cítil v ústech. Kaifášovi lidi! Odvlekli matku a on velmi dobře věděl, co to znamená. Beznadějně klesl na prahu domu na znak, rozmlženým zrakem pohlédl do zářícího měsíce a začal naříkat: „Maminko, maminko, já nechci, abys umřela!“


~~~


„Zase má tu svou noční můru.“ řekla matka, sklopila display laptopu, lehce se pousmála na manžela a vstala z křesla. Manžel odložil knihu a brýle a ovladačem vypnul zvuk televize, který dával večeru tichou kulisu.

Matka vešla do synova pokoje, usedla k němu na postel a uchopila ho lehce za ruku. V tu chvíli se chlapec na lůžku posadil a silně ji objal, přitiskl hlavu na její prsa a ještě stále spící mumlal: „Maminko, já nechci, abys umřela!“ Pomalu se probíral.

„Ty hlupáčku, já se nechystám umřít.“ Přitiskla k sobě ještě těsněji chlapcovu hlavu a druhou rukou mu třela záda. „Jen se ti něco zlého zdálo,“ políbila synka do vlasů, „pěkně spinkej, zůstanu tady s tebou.“ Aniž se dosud pořádně probral, spokojeně se usmál a znovu propadl spánku.


~~~


Chlapec náhle otevřel uslzené oči. Matčin obličej se pomalu změnil. Nebyla tou ženou, která před několika okamžiky zanechala laptop ve vedlejší místnosti, aby byla na okamžik útočištěm divoce snícímu dítěti. Tato žena měla ostré rysy, snad byla starší, měla tmavší vlasy od temene zakryté pestrým šátkem.

Když se vyvlékl z jejího objetí s myšlenkou na nezvyklou vůni její tuniky, znovu si uvědomil svou situaci a zalil ho smíšený pocit hněvu, i viny, že nedovedl svou matku ochránit. Tuto ženu nikdy neviděl. Odtáhl se od ní, hřbetem předloktí si otřel oči a s jen těžce zakrývaným vzlykáním a pečlivou snahou, aby jeho hlas zněl mužněji, osopil se na ni: „Kdo jsi, ženo, neznám tě!“

„Ale Sluníčko, já jsem Maria, příbuzná tvé matky, vím, co se stalo a postarám se o tebe.“ řekla vlídně hedvábným hlasem.

Sluníčko?! Tak mi ta žena řekla? Pomyslel a bezděky se dotkl hrudi na levé straně. Ucítil, své divoce bušící srdce. Tak mu říkala jen maminka, když byli spolu sami. Nikdo jiný to nemohl vědět. Chlapce opanovala velká úleva. Teď si poprvé uvědomil, že nebyla ohrožena jen matka, ale také on sám a konečně pocítil strach, který do teď v sobě dusil.

Není sám! Vrátil se do ženiny náruče a její tuniku smáčel slzami. Tiše štkal. Cítil její ruku ve svých vlasech a slyšel její laskavá slova útěchy: „Nenechám tě samotného.“ - obličej ženy se pomalu rozplýval v jeho slzách. Usnul únavou.

~~~

Klinický psycholog Dr. David Fišer byl přítelem Adamova otce doktora Lowensteina. Seznámili se ještě v armádě, když spolu po škole bezmála rok sloužili u stejného útvaru. Od té doby spolu udržovali občasné kontakty.

Nyní, když se Adamovy noční můry vystupňovaly, rozhodli se Lowensteinovi obrátit na Fišera s prosbou o radu a pomoc. Paní Lowensteinová měla obavy, aby synovy sny, které ji poslední dobou znepokojovaly stále více a častěji, neměly vliv na jeho vývoj – stával se zádumčivým a byl i citlivější, než jeho vrstevníci.

Oba rodiče čekali mlčky v místnosti pro hosty. Matka stála u okna a hleděla ven, jakoby čekala že snad z nebe přijde šťastná zpráva... Otec se snažil zahnat myšlenky o důvodu své přítomnosti zde organizováním pošty ve svém PDA.

Otevřely se dveře kanceláře. Dr. Fišer vedl Adama s rukou na jeho rameni. „Je to pašák a je úplně v pořádku.“ zahřměl Fišer. „Nemusíte mít žádné obavy. Míň televize, víc sportovat, chodit včas spát a už žádné knížky v posteli před spaním a bude vymalováno“. Přátelsky vykrákal Adamovy vlasy a lehce ho dloubl do zad, aby šel k matce.
„Petře, můžeš ještě na okamžik?“ pokynul Dr. Lowensteinovi, „Ruku líbám, milostivá!“ pozdravil s jemnou přátelskou rozpustilostí Adamovu matku a zmizel za dveřmi kanceláře. Adamův otec se lehce zachvěl, pohlédl na manželku, která jeho pohled očekávala a hledala v něm vysvětlení. Fišer s ním chce mluvit mezi čtyřma očima. Znamená to, že sdělení, které se jim před chvilkou dostalo, není definitivní. Vstal, pokynul, ať na něho tady počkají a následoval Fišera do kanceláře.

„Davide, to není vše?“ zeptal se nervózně jakmile za ním zapadly dveře.

„Vem místo, Petře.“ pokynul Fišer příteli. Lowenstein se posadil, ale měl pocit, jakoby právě klesal na horské dráze.

„Nic závažného k tomu opravdu nemám. Kluk přichází do puberty a je prostě jen citlivější. Citlivější na nejrůznější podněty, zasunuté vzpomínky – z vlastních zážitků, knížek, co kdy přečetl, filmů a tak dál. Nebudu ti vysvětlovat, jak vznikají sny.“ ukončil Fišer monolog.

„No a co tedy s tím? Zlatu to znepokojuje a kluk nemůže jet ani třeba na tábor, v tom věku by byl hned terčem posměchu. To chápeš...“

„Samozřejmě, že chápu. Záleží na tom, v čem ty jeho sny mají příčinu. Kluk je psychologicky v pořádku. Vyjmenoval jsem ti běžné faktory vzniku snů. Pokud jde o Adama, mám trochu pochybnost, že tady hrají roli. Mám svou představu o tom, co se s ním děje a pokud je správná, řešení bude více-méně snadné.“ zadíval se na přítele, aby v jeho obličeji vypátral, zda si může dovolit pokračovat: „Nechci se dotknout tvého,“ na okamžik zaváhal, „no, řekněme, světonázoru.“

Lowenstein zvedl obočí a zatvářil se překvapeně.

„Co víš o regresi?“ pokračoval Fišer.

„Davide, neblbni! Ty mi chceš...“ snažil se Lowenstein tvářit pobaveně.

„Ano, chci. Podle toho, co Adam kdy zažil, četl, viděl – tohle, ty jeho zážitky ze snů s ničím prostě vůbec ani náznakem nekorespondují a oproti jiným snům mají hlavu a patu, navazují na sebe, často se opakují nezměněné – podle mého názoru nejde o běžné slátaniny, které se zdají každému, jde o dejà vu!“ Fišer to poslední rozhodující slovo vyhláskoval, tak aby nezůstaly pochyby o tom, co chce zdůraznit.

„Davide, uvědomuješ si, co mi to tu říkáš?“ kroutil hlavou rozčileně Adamův otec.

„Jo,“ - zasmál se psycholog a aby odlehčil atmosféru dodal: „... že máš doma možná malýho dalajlámu“. Evidentně ho vlastní ostrovtip pobavil. „Podívej, já to nechci, Petře, nijak zlehčovat a už vůbec ne dramatizovat. O těch věcech toho moc nevíme – tedy oficiální věda ne – a já nepatřím ke skeptikům, kteří toto odmítají. Adam je úplně zdravý chlapec, ale je jasné, že pro svůj vývoj potřebuje zdravý spánek, ne jednu velkou noční můru. Při regresi neděláme v podstatě nic jiného, než že člověka v jakémsi druhu hypnotického spánku proklepneme, tedy podíváme se na příčiny těch snů, zjistíme jejich původ a pak rozhodneme – ano i to můžeme ovlivnit – že to už nebude pokračovat. Zpravidla v důsledku poznání, které subjekt, pokud o ty sny jde, získá, sny samy zaniknou, nebo alespoň přestanou děsit. Adam by se pak na spaní mohl těšit stejně jako do kina.“ zasmál se Fišer. „My ty sny sice můžeme částečně zarazit třeba práškama, ale asi bys nechtěl, aby se tvoje dítě na noc ládovalo chemií...; takže to s paní proberte a zvažte. Ono to, pokud jde jen o vegetativní záležitost, může taky odeznít samo, ale pokud by Adam ani za měsíc neměl pokoj, naléhal bych, abyste se zastavili, ok?“ Fišer také vstal a podal Lowensteinovi, stále ještě přecházejícímu po místnosti, ruku.

„Fajn, díky, Davide.“ řekl teď o poznání klidnější Lowenstein, stiskl Fišerovi ruku a vyšel ze dveří za svou rodinou.

Kapitola 1-1 z 10
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka17.9.2015
 

Dobrý den, pane Sebastiane,

hned na začátku bych chtěla vnést světlo, do svého dnešního hodnocení. I když bude následovat spousta ne vždy pozitivních poznámek, nemohu jinak, než Vám dát pět hvězdiček. A to za velice originální, jedinečný, neobvyklý a nápaditý příběh, který jste stvořil. Dostatečně dobrý na to, abych mávla rukou nad vším ostatním, plný originálních pasáží, fantazie a prostý jakéhokoli kopírování. Protože bych byla ráda, aby právě Vaše dílo spatřilo světlo světa, chtěla bych Vás požádat, abyste zvážil navrácení se k textu a jeho vypilování, popřípadě se zamyslel i nad možností odborné pomoci například paní Markéty.

A teď k tomu, na co bych chtěla ráda upozornit. V první řadě si nejsem jistá, komu je příběh vlastně určen. Pro děti mi přijde příliš složitý, pro dospělé naopak příliš jednoduchý, což je způsobeno pravděpodobně hlavně věkem a chováním hlavního hrdiny Adama. Budu ale předpokládat, že je pro starší děti mezi dvanácti až patnácti a z toho budu vycházet.

Jeden z kazů je na začátku absence popisů postav i míst. Dlouho jsem ani netušila, kolik Adamovi je, nebo jak vypadá. Později jsou naopak některá místa popisována sic působivě ale tak dlouze, až nudí.
Také bych chtěla upozornit na občasné chyby v interpunkci přímých vět (nepříliš časté, možná jste si jich pouze při psaní nepovšiml). Často jste také (hlavně na začátku) používal mezerníky a pomlčky namísto teček a čárek. To spolu s archaizmy sice působí svým osobitým kouzlem, které není na škodu, ba naopak, ale měly by se používat rozumně. Dnešní generace by spoustě slov už ani nerozuměla, nebo se domnívala, že jde o chybu tisku. Archaizmů bych se nebála v částech, kdy se vyprávění vrací do minulosti, ale jejich užívání v přítomnosti mi ze začátku navodilo dojem, že se celý děj odehrává v dobách dávno minulých. Dokud kolem neprosvištěl taxík a nezazvonil mobil. Také bych nějak zvýraznila, kdy jde o minulost a kdy nikoliv, neboť časté změny času, místa i postav je matoucí. Čtenář musí být skutečně pozorný, aby se neztratil. Zvážila bych, co je pro příběh skutečně nutné a co by se dalo smazat.
Poslední věc, o které se chci zmínit, jsou některá až příliš dlouhá souvětí a chybějící číslovky. Nevím, jak k tomu došlo, ale často, když jste chtěl zmínit číslo (věk, výšku apod.), daná „míra“ prostě chyběla. Například: „…ve veku zhruba ? let…“.

Doufám, že se dočkám papírového vydání, protože bych ho ráda zařadila do své knihovničky.

Hodně štěstí!
Lenka D.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Sebastian Lomenski

Sebastian Lomenski
O mně

Celý román je ve webboku zadarma na adrese: http://adam-lowenstein.anblok.cz/

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •