IKAR CZIKAR CZ

Marta a werwolfové, Joachim Vanek, Sliby..., Loupeživý rytíř, Ta pravá, Kradači, kradači (Josef Farkas)20.3.2016
 

Marta a werwolfové
Plácni mě po zadku....plácni mě...žadonila malá panenka Gvendolína. Cínový husar Lojza nevěděl, jak se má zachovat, a proto dál stál v pozoru na stráži a dělal, že se ho to netýká. Kdyby
5
 počet hodnocení: 3
přečtené 4899, Komentáře 1

 

Joachim Vanek


                                         Joachim Vanek
Neureisch se probouzel do studeného svátečního rána 1944. Z lesů kolem kláštera stoupal mrazivý dech. Srážel se nad vrcholky borovic v těžký opar a posléze se rozplynul pod načervenalou koulí, vykukující nad obzorem. Joachim se rozhlížel po okolí. Seděl za kulometem a končila mu noční hlídka. Na ochozu kláštera byla větší zima než na nádvoří. Zachumlal se do medvědího kožichu, který si hlídky předávaly zároveň se službou.  Měl pocit síly a moci. Ledový les okolo Nové říše, kousek od Telče, v něm probouzel pocit, že je kdesi v nordické skandinávii. V kolébce rasy, která musí ovládnout svět. Hvozdy  plné vlků a krve. K obloze stoupají tóny z Wagnerova Soumraku bohů. A Joachim, hrdý člen Hitlerjugend, držel stráž v jejich sídle. Pozoroval krajinu a dmul se pýchou. Nad hlavou mu vlála Bannfahne se svastikou a číslem praporu. Teď by ho měl vidět jeho Gebieter Gefolgschaft Helmut Wolff. Velitel družiny byl pro Joachima vzorem. Záviděl mu jeho blonďatý zjev, aroganci nadřazené rasy. Tak moc se mu chtěl podobat. Byl pyšný, že si ho Helmut vybral za  Mein Kamerad. Sledoval jak zmrzlé slunce stoupá výš nad obzor. Štědrý den. Vzpomněl si  na Vánoce doma v Sudetech. Mutter němka a Vater čech. Do začátku války normální spojení dvou lidí, kteří se měli rádi. Později cítil malý Joachim stále větší národnostní tlak. Začala ho strhávat národně socialistická vlna a on jako ostatní přestal zdravit české sousedy. Když táta na začátku války umřel, bylo rozhodnuto. Německá škola, Hitlerjugend a  z Jáchyma Vaňka se stal Joachim Vanek.
Hejno vran proletělo s hlasitým krákoráním nad Sammelplatz. Zatím bylo prázdné, ale za dvě hodiny na něm bude rušno. Ranní nástup celého praporu. Přesnost a rituály, to dělalo Bann životaschopným. Joachim se zahleděl do dálky. Z okraje červeně zamlženého slunce se odloupl nějaký předmět. Přibližoval se od východu ke klášteru a jeho tvar se měnil z obrysu malého ptáka na obrys velkého dravce. Kovově zeleně se leskl v ranních paprscích. Přilétal tiše jako varování. Joachim zvedl k očím dalekohled. Překvapeně zjišťoval, že se nejedná o opeřence. Jeho křídla se nepohybovala a  předmět začal sestupovat pomalým klouzavým letem do hvozdu na Komáří Vížce, asi kilometr a  půl od kláštera. Pomalu spustil dalekohled na prsa a nemohl si ujasnit, o jaký předmět vlastně šlo. Pták to nebyl, letadlo také ne. Možná větroň. Určitě větroň. Po službě se tam půjde kouknout. Stále zaháněl myšlenku, která mu seděla vzadu v mozku. Neodvratně se vracela a šeptala, byl to člověk.
Helmut Wolff si špičkou dýky čistil nehty. Opatrně vyrýpával černou nečistotu a sledoval Joachima. Potom vytáhl kapesník a pomalu přetřel nápis na čepeli dýky "Blut und Ehre".  To heslo "krev a čest" ho vzrušovalo. Pocit jedinečnosti byl tesán do srdce z árijského křemene. Nikdo z jeho okolí mu nedosahoval ani ke kotníkům. Nikdo z Kameradschaft, Schar, Gefolgschaft, Unterbann dokonce ani z celého praporu. On Helmut Wolff byl jediný a výjimečný. Na Joachima hleděl tak trochu  skrz prsty. Byl ze smíšeného manželství, a proto o jeho árijství se dalo pochybovat. Ale na druhou stranu ho bezmezně obdivoval a byl schopen pro Helmuta položit život. Po snídani zaskočil do kuchyně za Hildou. Hezké čisté nordické děvče mu vždycky pomohlo od přetlaku hormonů. Nikdy nepátral jestli jí nenavštěvují i druzí. A i kdyby. Jsme eine Familie. Když mu Joachim vyprávěl, co ráno na hlídce viděl, zaujalo ho to. Bylo by ohromující a inspirující pro jejich - jeho kariéru, chytit nepřátelského diverzanta. Dopoledne po nástupu se vydali do místa, které označil Joachim. Vyšli z brány kláštera aniž by cokoliv nahlásili operačnímu důstojníkovi. To by sebou museli vzít celou Schare a s družinou  by to zadržení nepřítele nepatřilo pouze jemu. Věděl, že to zvládne sám. A Vanek mu pomůže. Zkontroloval si pistoli Parabellum Luger P08. Vyfasoval ji "na černo". Dostávali střelné zbraně pouze v případě napadení anebo když šli do služby. S feldweblem Gauckem ze skladu měl dobré vztahy. Hilda to jako vždy odnese. Dlážděná cesta  přešla v  polní pěšinu. Když je obklopil les, dýchla na ně studená samota.
Joachimovi připadalo, že mrazivá bílá tvrdost se v dnešním svátečním dnu změnila v záplavu jiskřivých hvězdiček. Sníh vrzal pod šněrovacími botami. Zanechávali za sebou čím dál hlubší stopy. Blížili se k lesní proluce, když Helmut tiše sykl. Zpozorněli. Na mýtině stála postava v zeleném lesklém oděvu. Byla rozkročená, obě paže vztyčené k obloze.
Hände Hoch," zařval Helmut a zamířil na zelenáčka svého Lugera.
„Už se stalo, křikloune," klidně zabručel a otevřel oči.
Joachimem prolétl jeho zrak jako laserový výboj. Rozhlédl se po mýtině. Všude byl neporušený sníh beze stop. Jak se tam dostal?
„Kdo tě sem poslal, zmetku," začal s výslechem Gebieter Gefolgschaft Helmut Wolff. Už se viděl, jak toho záškodníka  v lesklé, směšně zelené uniformě přivádí na velitelství Hitlejugend v Neureisch.
„Z jaké jsi armády. Jak se jmenuje tvůj velitel," pokračoval ve výslechu.
„Jsem z Boží armády a nadřízený je ten nejvyšší," i když mluvil potichu, měli pocit, že jim prasknou ušní bubínky.
„Velká německá armáda je boží a náš nejvyšší je Fürer," zamířil Parabelum na hlavu muže, „a ty nejsi náš. Kdo jsi?"
„Boží armáda je pouze jedna a můj Vůdce má tvého Fürera na háku," ušklíbl se zelenáček.
Helmut to psychicky nevydržel a zmáčkl spoušť. Kulka kovově cinkla o zelený oděv muže a spadla do sněhu u jeho nohou. S ním to ani nehnulo.
„Mě nemůžeš zabít, jelikož mé brnění je kované v pecích nebeských," a máchnutím ruky vyrazil Helmutovi zbraň z dlaně. Nepohnul se ani o krok a stále stál uprostřed mýtiny.
„Pouze my Archandělé máme boží právo nosit tuto zbroj. A proto zrovna jako Gabriel, Uriel a já, Michael, i ostatní bratři jsme tímto předurčeni ke kontaktu s lidmi. Protože jak vidno, nemůžeme vám stále věřit."
Helmut s křivým úsměvem přistupoval k Archandělu Michaelovi. Joachim mu šel nedůvěřivě v patách. Tušil, že má něco zákeřného za lubem.
„Nepoznal jsem Božího posla. Nikdy jsem ho neviděl. Můžu si prohlédnout z čeho to brnění je?"
Přibližoval se v kruzích a ty stále zkracoval. Archanděl se blahosklonně usmíval, ruce založené v bok. Helmut horečnatě uvažoval. Přivést špiona to je skoro normální, ale archanděla a ještě k tomu s neprůstřelným materiálem, to by byla kariéra. Při posledním kolečku zahlédl na Michaelových zádech nekryté místo v oblasti ledvin. Teď nastala jeho šance. Vytáhl dýku Hitlerjugend a několikrát ji ponořil do archandělova těla. Bodal znovu a znovu. Rozkoš prostoupila celou jeho mysl. Nápis na čepeli zbraně se scvrknul pouze do nápisu Blut, Blut, krev.
Joachim zcepeněle koukal na celou scénku a naplnila ho hrůza. Strach z toho, co bude. Čekal, že se Archanděl Michael zhroutí do krvavého sněhu a z ran po noži budou vystupovat krvavé bubliny.
Ale Archanděl zůstal stát a pohlédl na Joachima: „Vidíš, takoví jsou tví Kameraden. Co tady děláš Jáchyme? Je přeci Štědrý den a tvoje máma je sama. Jdi domů, chlapče."
Potom položil dlaň na Helmutovu hlavu. A on viděl záblesky z historie i z budoucnosti. Attilu, Huny, mučení, lidi napíchané na kůlech, plačící ženy, opuštěné děti. Krev, násilí. Svého Fürera s pistolí v ústech. Hirošimu, Nagasaki, rozvaliny. Z nebe padal sníh. Drobný popílek po atomovém výbuchu. Byl našedlý a lehce tančil po hlavách prchajících lidí.
Michael zvednul dlaň a Helmut zůstal  stát jako sloup. Poslední co zahlédl byl zánik Sodomy a Gomory. Z nebe padal sníh a pomalu roztával na slaném zkamenělém Gebieter Gefolgschaft Helmutu Wolffovi.
Joachim Vanek došel na okraj mýtiny a ohlédl se. Uprostřed stál osamocený sněhulák. Měl v ruce dýku Hitlerjugend a tam kde by měl mít nos, mu chyběla mrkev. Byl Štědrý den a Jáchym Vaněk zamířil přes les k vesnici, kde na něj čekala máma.
 

Kapitola 2-2 z 6
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka8.12.2016
 

Dobrý den,

povídka je opravdu krátká, takže toho není mnoho, co hodnotit, ale rozhodně je dobře napsaná. Žádné sáhodlouhé popisy, které do takovýchto povídek nepatří, žádné zbytečnosti. Libí se mi, že je složená ze dvou zdánlivě nesouvisejících příběhů, které však společně tvoří celek.
Nevím sice, jaké je její pravé poselství, zda nevyhnutelnost osudu, karma, varování, že nejen před kulkou je třeba mít se na pozoru, či snad skrytá averze vůči ženám, nebo vše dohromady, ale to nevyvrací fakt, že mě zaujala.
Našla jsem pár chybek, které trochu kazily dojem, ale nebylo jich mnoho.

Lenka

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •