IKAR CZIKAR CZ

Bílá negativa (Pavla Knotková)21.11.2015
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 13689, Komentáře 0

 

Kapitola 31

Zita

„Není moje, není tvoje, je naše.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 31

Doteky

Tvé doteky začínají nevinně

Něžně, pokorně,

Přejíždíš po špičkách mých nehtů,

A kloužeš po bříškách prstů,

Hladíš rýhy na dlani,

Šeptáš do nich vyznání

Na zápěstí mě políbíš,

Než směrem k pažím zamíříš,

Polibky mi krk zasypeš,

A svými iniciály líčka popíšeš,

pak spočítáš každou mou řasu,

aby sis našel pro své rty trasu.

Dotkneš se špičky mého nosu,

A mé rty přivedeš do úžasu,

Po hrdle zamíříš níž,

Moc dobře víš, že všechno smíš,

Kolem mých ňader děláš ležaté osmičky,

Znám ty tvoje němé prosbičky.

Pak mé srdce posloucháš.

„Bij pro mne,“ zašeptáš.

Políbíš mě v údolí mezi kopečky

A pokračuješ dál se svými prohřešky.

Křivky mých žeber kopíruješ,

Sluníčko kolem bříška mi maluješ.

Vkládáš mi ruku do klína

A oči máš jako od vína.

Zříkáš se vlastní výjimečnosti,

A oddáváš se naší společné ztřeštěnosti,

Rozpustilosti, smyslnosti,

Hravosti, intimnosti,

Krásné a tak obyčejné lidskosti.

 

Dopsala jsem a položila notes s básničkou vedle sebe na podlahu. Jsem už taková, krásné věci si vždycky musím zapsat. Seděla jsem na balkońě, zabalená do přikrývky, nohami vystrčenými za mřížovím balkonu, a kochala se výhledem a božským klidem.

Bylo teprve pět hodin ráno, začínalo svítat a na obloze se objevily ranní červánky- příslib deště, aspoň tak mi to říkala máma, když jsem byla malá holka. Déšt ve všech správných románech nese znamení odpuštění a nových začátků. Kdoví, jestli to tak bude i u nás. Dnes jedeme do Ostravy pro Pavlova bratra.

„Ty jsi neunavitelná, co?“

„Ne, jen jsem ranní ptáče.“

„To už jsem si všiml, ustavičně mě budíš,“dlouze zívl.

„Ale ted, jsi vstal sám od sebe,“ podotkla jsem.

„Ted jsem vstal, protože mi z postele zmizely polštáře.“

„Jaké polštáře?,“ nechápala jsem.

„Tyhle,“ a jeho hlava spočinula v mém výstřihu.

„Hmm, moc dobře se na nich leží,“ spokojeně se rozložil na balkońě s hlavou na mých prsou.

„Trochu nepohodlné.“

„Trochu, ale co mi zbývá, když jsi to ranní ptáče.“

„Pojd dovnitř, at mi tu na studené zemi nenastydneš.“

„Náhodou tady je hezky teplo,“ spokojeně potřásl hlavou.

„Ale pro mě to vážně není pohodlné,“ začínala mě bolet záda.

„Tak dobře, ale nehneš se ode mě ani na krok,“ povytáhl významně prst a vzal mě za ruku. Natáhla jsem se pro svůj notes, zatímco Pavel s námahou vstával. Když se sám dostal na nohy, podal mi ruku, abych vstala.

Když jsme procházeli obývákem zpět do naší ložnice, Pavlovi oči spočinuly na naší společné černobílé fotce.Já a on v Budapešti, tak jak nás vyfotil mladý japonský pár.

„To už je hotové?,“ zeptal se a zkoumavě si prohlížel bílá místa na fotce. Vlastně to úplně nebyla ta fotka, kterou nám udělali Japonci. Já jsem nechala udělat kopii a taky jsem fotku zvětšila, takže nyní byla ve formátu A2. Navíc jsem zvětšenou fotku rozstříhala na nepravidelné kousky. Podle kopie jsem kousky poskládala zpět do obrazu, přitom jsem ale několik kousků vynechala, některá volná místa jsem podle druhé fotky dokreslila a některá jsem nechala bílá.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Proč jsi nechala ta místa bílá?,“ divil se.

„Jako připomínku.“

„Připomínku čeho?,“ zajímal se.

„Bílých negativ. Víš, jakkoli zvláštně to zní, nebýt těch špatných věcí co se nám stali, bychom nikdy nebyli spolu.“

„Kdyby tvoje máma neumřela, nenapadlo by tě jít na výšku do Bratislavy, a kdybych nepokazil maturitu a můj otčím nebyl kretén, neseděl bych v tom vlaku. A kdybys neusnula, vystoupila bys v Bratislavě. A kdybys nezapomněla notebook v kupé, víckrát bych tě neviděl,“ řekl smutně.

„A kdyby, nás neotravovali Japonci, nikdy bych tě nepolíbila, kdyby tvá máma neumřela, zůstala by to jen obyčejná letní láska, kdyby na tebe sousedka nevylila vodu z vázy, nikdy bys nezazvonil,“ pokračovala jsem ve vyprávění našich kdyby.

„A kdybych tě nepotřeboval, nebyl bych tady. Jsou to bílá negativa a zároveň je to i naše neznámá budoucnost.“

 

 

 

Konec.

PS:Budu vděčná za jakékoli ohodnocení a komentáře.

Kapitola 31-31 z 31
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec




Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •