IKAR CZIKAR CZ

Svatba kostlivců - a jiné povídky (Zbloudilý Pocestný)9.2.2015
 

Směsice povídek, které budou vždy více či méně inklinovat k hororu.
5
 počet hodnocení: 1
přečtené 5935, Komentáře 2

 

Kanálový pes

  Tak mu říkali. Kanálový pes.

  Nebo taky Čokl z kanálu.

  Jednak proto, že svým vzezřením opravdu připomínal prašivého psa s rezavě hnědou srstí, co prolezl kdejakou špinavou díru a zapadlý kout. Jeho neupravené vlasy plynule přecházely v mastný plnovous a dlouhé chundelaté obočí stejné barvy jen podtrhávaly vzhled potulného zvířete.

  Druhým důvodem jeho přezdívky bylo místo, kde obvykle spával. Už dříve, když přišel o práci a střechu nad hlavou, zvykl si spávat v teplých stokách pod městem. Nejdříve měl v úmyslu přečkat tam jen tuhou zimu, ale i když už venku bylo jaro v plném proudu a v parcích už zpívali ptáci v teplém slunečním světle, nedal dopustit na své místečko se stabilní teplotou a svatým klidem.

  „Smrádeček, ale teploučko,“ říkal ostatním bezdomovcům, když si ho dobírali kvůli jeho nevonícímu bydlení.

  Kromě smradu to však mělo i další nevýhody. Hlavně zpočátku mu vadily krysy. Hemžilo se to jimi téměř všude, kanalizace byla jimi skrz naskrz prolezlá. Některé dosahovaly velikosti vzrostlé kočky a z člověka si nic nedělaly. Z jejich podlouhlých tělíček s tuhým ocasem mu naskakovala husí kůže.

  Často chodil podzemním bludištěm s dlouhou holí, která mu sloužila k odstrkování těch nejdotěrnějších mrch. Když si některé z nich usmyslely, že jim chce vzít něco, co patří jim, syčely vztekem a útočily na nohy a na ruce a on měl co dělat, aby se jim ubránil. Nedělal si sice hlavu z hygieny, uvědomoval si však, že otrava krve z krysího kousnutí či jiná nakažlivá nemoc mu může dost znepříjemnit už tak zbabraný život.

  Nejdůležitější ze všeho bylo najít si vhodný pelech, kde ho krysy nebudou otravovat. Rozhodně nechtěl zažít situaci, kdy se probudí uprostřed noci a ty odporné bestie mu budou okusovat špičku nosu a konečky prstů. Hledal vyvýšené místo, kam si může v klidu zalézt a nebude se muset bát nečekaných proudů splašků, dešťové vody a nežádoucí společnosti. Prolezl všemožná zákoutí spletitých podzemních chodeb, až narazil na ideální místo k pravidelnému přenocování.

  Byl to metr a půl vysoký betonový blok podpírající mohutnou ocelovou troubu, vycházející z otvoru ve zdi. Samotná roura vedla asi metr nad betonovým blokem, do něhož byla zakotvena pomocí ocelový stojek. Beton měl rozměry průměrné manželské postele, tudíž tam bylo dost prostoru pro ničím nerušený spánek dospělého člověka.

  Jednalo se zřejmě o jakýsi parovod, a protože tepelná izolace kolem trouby byla již dost chatrná, sálavé teplo oceli vytvářelo příjemné prostředí k noclehu i za dlouhých zimních nocí. Šikmo z roury ústil rezavý, dávno nepoužívaný ventil, kterému chyběla rukojeť k ovládání. Z ventilu neustále unikal tenký pramínek páry, z něhož se srážely kapky vody, které po pramíncích stékaly po obvodu roury. Zpočátku ho ten ventil znepokojoval, ale postupem času se představy o výbuchu stařičkého potrubí a jisté smrti uvařením stávaly méně naléhavými, až nakonec úplně vybledly.

  Nanosil si sem své nejmilejší haraburdí, nějaké smradlavé deky a plesnivou matraci, aby se tu cítil jako doma. Nejtěžší bylo dostat pod rouru tu matraci. Balancoval na půl metru širokém chodníčku a vší silou tlačil matraci nahoru, snažíc se předejít tomu, aby mu vyklouzla z rukou a spadla přímo do hnědé řeky proudící uprostřed stoky. To by byla katastrofa. Ne že by se utopila - voda byla jen půl metru hluboká - ale v případě takové nehody by se matrace stala nepoužitelnou.

  Když byla úspěšně nahoře, vystoupal po ocelovém žebříčku zakotveném v betonové stěně a pohodlně se usadil na svém novém bidle. Pravda, nebylo tu moc místa, a když chtěl člověk sedět, musel si dávat pozor, aby se neudeřil hlavou do roury, ale bylo to rozhodně lepší než drátem do oka.

  Člověk by se měl radovat i z maličkostí, říkal mu jeho moudrý hlas a on přitom uznale pokyvoval hlavou.

  Zkontroloval ještě, jestli se ocelová trouba nenachází na jedné z krysích dálnic, ale po pár nocích nerušeného podřimování mohl konstatovat, že z černé díry ve zdi, odkud roura vycházela, se kromě záhadných zvuků ničeho dalšího bát nemusí - obzvlášť ne otravných cupitajících zvířat.

  V podzemí, které postupně prozkoumával, byla často tma. Byly úseky a chodby, které prosvětlovaly v pravidelných rozestupech kanálové mříže z ulice, ale byly naopak i místa, kde by se temnota dala krájet. Kanalizace, podobně jako město nad ní, byla stará mnoho desítek let a tomu odpovídalo i starobylé uspořádání chodeb.  Nacházely se v ní široké klenuté chodby s chodníčky po obou stranách, velké křižovatky chodeb podobné jeskynním dómům, ale i úzké, stísněné stoky, kudy se dalo projít jen se skloněnou hlavou – ne-li po kolenou.

  Jeho nové bydlení se nacházelo v jedné z těch širších chodeb. Z klenutého kamenného stropu visely slizké pavučiny, jež v příšeří vytvářely pozoruhodnou mozaiku na podkladu vlhkého kamenného zdiva. Chodba se táhla rovně padesát metrů na obě strany, kde ústila kolmo do dalších chodeb.

  Nalevo, odkud vždycky přicházel do svého nového domova, byly prostory v rámci možností dobře osvětlené, zatímco napravo se křižovatka chodeb nořila do příšeří a to se po pár metrech měnilo v neprostupnou tmu. Tam se neodvažoval chodit; pokaždé, když nakoukl, připadal si, jako kdyby zíral do chřtánu nehybné příšery, připravené chňapnout po nic netušící kořisti.

  Světlo a tma ho popravdě dost omezovaly v prozkoumávání podzemí. Stávalo se mu, že při svých toulkách zabloudil, když se ocitl ve slepé uličce ohraničené zdmi a temnými otvory, dýchajícími chladný vlhký vzduch odněkud z temných hlubin pod městem. Několikrát mu hrozilo, že pokud se nestihne vrátit k rouře, než se celé podzemí ponoří do tmy, stráví noc v neznámém kanále dost nepohodlným způsobem, obklopen neprostupnou temnotou a švitořením všudypřítomných potkanů.

  Netrávil však v kanálech celé dny. Ty mu sloužily hlavně jako přístřeší. Ve dnech, kdy nepršelo nebo třeskutě nemrzlo, vedly jeho kroky do přístavu. Tam obhlížel skládky a odpadní kontejnery, kam lidi házeli nepotřebné kusy šrotu z opravování lodí a jiné haraburdí. Sbíral ty věci a nosil do sběru. Většinou mu to hodilo jen pár korun, ale když byl člověk vytrvalý, mohl si sem tam našetřit i na celkem slušnou večeři. Někdy měl štěstí a našel slušný kus mědi, ale většinou se jednalo o rezivějící kusy železných plechů a pletiva, jež dávno přestaly sloužit svému účelu.

  Nekradl, to mu bylo proti srsti, a tak jen obhlížel časem osvědčená místa a svou mravenčí prací sbíral korunu po koruně. Naštěstí přístav a okolní průmyslová zóna byly tak rozlehlé, že téměř nikdy neodcházel s prázdnou.

  „Tak dnes to máme za pětatřicet, pane Kempný,“ říkal pan Strůhal, vysloužilý námořník z války, pracující v kovošrotu. Nikdo mu sice neřekl jinak než Josef, jakoby ani neměl příjmení, ale byl to jeden z mála lidí, kteří i bezdomovcům projevovali úctu – úctu k člověku.

  „Jak se má syn, pane Josef?“

  „Znáte to, hromada práce, pořád se někam žene a na starého otce nemá čas. Ale má se dobře, to je jisté,“ pokyvoval a skládal přitom mince do úhledného komínku.

  Chodíval pak k Marušce, podivnému kiosku, který byl něčím mezi bistrem a novinovým stánkem. Za pouhých deset korun si tam kupoval teplou polívku, podávanou se včerejším rohlíkem. Nejradši míval dršťkovou.

  Stával u venkovního stolečku, před sebou kouřící polévku v plastikovém talířku, žvýkal rohlík a koukal do dáli, kde trajekty přivážely a odvážely hromady kontejnerů, naskládané na sebe jako kostky lega. Málokdy měl společnost – střídání směn v přístavu bylo daleko – a jemu to tak vyhovovalo. Prostě jen pozoroval nákladní lodě a remorkéry, poslouchal občasné výstražné signály a troubení lodí mísící se s křikem racků, a nemyslel na nic.

  Než odcházel, zeptal se vždycky na konci měsíce Vlaďky v kiosku, jestli pro něj nemá další výtisky komiksových sešitů. Pokud se za měsíc nestihly všechny prodat, stával se jejich novým majitelem on. Někdy míval smůlu, ale častokrát byl potěšen novou zásobou kreslených příběhů.

  Měl rád ty sešity. Líbila se mu kresba a líbily se mu příběhy, tolik jednoduché a nekomplikované. Skladoval si je u sebe v kanále, důkladně zabalené v igelitových taškách, aby nenavlhly, a pročítal si je pokaždé, když měl splín, špatnou náladu, nebo když se prostě jen nudil.

  Jedny z mála příležitostí, kdy chodil mezi „slušné lidi“, jak sám říkával, byly návštěvy nedaleké samoobsluhy. Tam si kupoval pečivo, paštiku nebo salám, sýr a levné krabicové víno. Netrávil tam mnoho času, snažil se vždycky pokud možno co nejrychleji vypadnout, aby neotravoval ostatní zákazníky svým nelibým zápachem. Zvykl si, že na něj koukali skrz prsty a za jeho zády se ošklíbali odporem, ale ještě se nestalo, že by ho z obchodu vyhodili. Pokaždé udělal jen rychlý nákup a pak se ztratil všem z dohledu.

  Na jedné ze svých pravidelných pochůzek, bylo to někdy koncem podzimu, se na něj usmálo mimořádné štěstí. Na jedné ze skládek našel pohozený nákupní vozík. Kolečka měl všechna a navíc nezadrhávala, a jeho výplet se leskl novotou jako čerstvě pochromovaný nárazník. Vozík byl poměrně úzký, což se velmi hodilo na úzké betonové chodníčky v kanálech. Od té doby, ať šel kamkoliv, brával ho vždycky s sebou, protože člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat. Třeba najde v přístavu nějakou zajímavost, která se mu bude hodit v kanále, a díky vozíku bude přeprava takovéto věci o mnoho jednodušší.

  Procházel často pod dálničním mostem, kde potkával ostatní bezdomovce. Než začalo přituhovat a oni se začali stahovat víc do města a k budově Armády spásy, spávali tu v krabicích a mezi matracemi, zpití litry krabičáku, rumu a kdovíjakého jiného chlastu.

  „Pozor, jde čokl. Zase vylezl z kanálu,“ zaslechl posměšnou poznámku, pronesenou jeho směrem.

  „Co to před sebou tlačíš? Snad ses nevydal na nákupy do města?“ krákala opileckým hlasem nepěkná žena, které nikdo neřekl jinak než Mája. Ostatní se jejímu vtipu hlasitě smáli.

  „Jen se bavte, tohle je užitečná věc, abyste věděli,“ odpověděl a poplácal pyšně madlo nákupního vozíku.

  „Užitečná leda tak pro boháče a idioty,“ žvatlala dál Mája a ostatní se dál smáli.

  „Co to tam vlastně vozíš?“ zazněla otázka a on se náhle polekal. Vezl zrovna dva nové komiksy, skryté pod starou dekou, a začal se bát, že mu je tihleti hrubiáni vezmou a roztrhají.

  „Nic zajímavého, my idioti vozíme jen samé blbosti,“ řekl a vykročil pryč od mostu, jen aby se jim co nejrychleji ztratil. Jít do kanálu touhle cestou mu najednou připadalo jako hodně hloupý nápad.

  „Hele, Kanálový pse, neviděl jsi náhodou Františka?“ zeptal se ještě jeden z nich.

  „Neviděl. Co je s ním?“

  „To bychom taky rádi věděli. Už týden o něm nic nevíme.“

  „Třeba vyhrál ve sportce a zrovna si teď užívá s nějakou děvkou,“ přisadila si Mája.

  „To je možný,“ smál se další. „Vždyť je to takový hezoun, viď Májo?“

  „Jdi do prdele,“ odsekla.

  Nechal je jejich vskutku přínosné debatě a zamířil domů. Když došel k velkému kruhovému otvoru v betonové opěrné zdi, kudy se do moře vlévala dešťová voda z půlky města, naposledy se ohlédl a i s vozíkem zamířil dovnitř. Již pár dní nepršelo, tudíž se kolečka vozíku nořila jen do tenkého klikatého potůčku. Vyhýbal se naplaveninám, které přinesl poslední liják, až dorazil k betonovému chodníčku u stěny a ten ho zavedl hlouběji pod město.

  Už se těšil, až si otevře krabici vína a začte se do nového dobrodružství. Bude číst, dokud mu to přibývající temnota dovolí, a pak bude jen pít, dokud krabice nebude prázdná.

  Když pak usínal, potěšen příjemně stráveným večerem, zdálo se mu, že slyší slabou ozvěnu. Jako by kdesi v hlubinách kanalizace štěkal velký pes. Než se však nad tím stihl zamyslet, pohltila ho konejšivá náruč hlubokého spánku.

 

* * *

 

  Týden na to napadl sníh. Citelně se ochladilo, a to byl signál, aby se společenství pod mostem stáhlo jinam. Teploty se držely lehce nad nulou, ale to mu nenarušilo jeho běžný denní program. Nasadil si jen kulicha a otrhané pletené rukavice a vyrazil do přístavu.

  Teplá polívka u Marušky v těch dnech přišla vhod víc než kdy jindy, a tak se tam zdržel o něco déle než obvykle a srkal ji pomaleji, ať ho víc zahřeje. Přístav byl nezvykle prázdný; přeplněné lodě s předvánočním zbožím ještě nedorazily a ptáků ubylo.

  Ani skládky mu nepřály štěstí. To, co našel, ani nestálo za odvezení do sběru, takže si jen nadělal prozatímní hromádky, které odveze, až toho bude víc. Stmívalo se už hodně brzy, tudíž v přístavu netrávil mnoho času.

  Jako vykreslení vší té smůly našel jednoho dne cestou k rouře mrtvou krysu. Na tom by nebylo nic divného, krysí mrtvoly nacházel téměř neustále, ale tahle byla rozsápaná tak divoce, až krev a vnitřnosti pokrývaly plochu nadprůměrné pizzy. A bohužel to tak i vypadalo – jako nechutná studená pizza.

  Vztekle odstrčil zdechlinu do splaškové vody, ať se na tu hrůzu nemusí dívat. Ostatní krysy opodál výhružně syčely, jako by on byl vrahem jejich mrtvého kamaráda.

  „Jděte do háje,“ zavrčel.

  Usínalo se mu ten večer dost těžce. Došlo mu krabicové víno, a tak se jen převracel na matraci pod potrubím a hleděl do tmy. Ležel tak asi hodinu, možná i dvě, když to náhle uslyšel.

  Kamennými chodbami se k němu zřetelně nesla ozvěna psího štěkotu. Neodvažoval si odhadovat, jak daleko může zdroj toho hluku být, tušil však, že se nejedná o žádného hubeného ratlíka. Hlas zvířete zněl mohutně, stoupal z hlubokých tónů až do výhružných výšin, které napovídaly, že pes, který štěká, může i kousat.

  Cítil, jak mu na spánku napětím pulzuje krev, a naslouchal tichu, které přišlo stejně náhle jako štěkot. Předpokládal, že se ozve znovu, ale kanály se po zbytek noci ponořily do ticha, rušeného jen zvuky vlhkosti padající ze stropu.

  Ležel teď nehybně, na předchozí neklidné převalování úplně zapomněl. Tep se mu postupně zpomaloval, ale nevěřil by, že dokáže ještě usnout. Nakonec se mu to podařilo, byl to však krátký, neuspokojivý spánek - a venku už se pomalu chystal rozbřesk.

 

* * *

 

  Ráno nad tím štěkáním chvíli přemýšlel, když si dával ke snídani zbývající rohlík s paštikou. Bylo to snad poprvé, co kromě potkanů a občasných inspekcí od Městských kanalizací narazil ve stokách na jiného tvora. Pak to však hodil za hlavu, měl v plánu časně vyrazit do přístavu a prohlédnout skládky v nejvzdálenějším severním sektoru. Chodil tam jen zřídkakdy, ale nouze posledních dní ho nutila zvýšit své úsilí při hledání kovového odpadu.

  Neměl už žádné drobné na jídlo ani na alkohol (což bylo nejhorší). Pár dní by sice bez jídla vydržel – nebylo by to poprvé – ale pokud neprolomí smůlu a nezačne zase sbírat korunky, bude si muset najít jiný zdroj skromného živobytí. A žebrat ho nikdo na světě nepřinutí. To se radši nechá zaživa sežrat krysami.

  Bloudil bezútěšnými končinami přístavu, mezi dávno nepoužívanými sklady a poloprázdnými kontejnery na odpad. Budovy z vlnitého plechu pomalu rozežírala koroze a některé vypadaly, že není bezpečno přibližovat se k nim příliš blízko. Zem, která prosvítala tajícím sněhem, byla nasáklá olejem a benzínem. Podle nevelkého množství stop ve špinavém sněhu se dalo usuzovat, že je jedním z mála lidí, kteří mají důvod a odvahu navštívit tento kraj města.

  Prohlédl pár skládek a kontejnerů, ale nenašel nic, co by stálo námahu. Tlačil před sebou nákupní vozík, měl však sto chutí ho zahodit; kolečka se v tenké pokrývce obalovala sněhem a zadrhávala. Ani studené slunce, které svítilo na jinak vymetené obloze, mu nedokázalo zlepšit pochmurnou náladu.

  Když už se zdálo, že to otočí a zamíří zpět, objevil něco, co mu vykouzlilo úsměv na tváři. Za jedním nenápadným skladem, až docela vzadu, nejdál od mola, ležela u stěny celá hromada starého měděného okapu. Netušil, odkud se tu vzala – bylo to přece jen dost nelogické místo pro okapní potrubí – ale nijak zvlášť ho to netrápilo a on se kochal tou pokroucenou nádherou. Jako by se na něj usmívala a říkala mu: Konečně jsi mě našel, tak si mě vezmi. Stín na jeho tváři rázem zmizel a on se začal pod vousy usmívat od ucha k uchu.

  Bylo toho snad třicet metrů, aspoň dle jeho letmého odhadu. Bude to sice pořádná fuška, tahat se s tolika metry kovu takovou dálku, ale odměna, která ho nemine, bude určitě stát za to.

  Přeměřoval si od oka nalezený poklad a přemýšlel, jakým způsobem ho dopraví do sběru. Jako nejlepší nápad se mu jevil rozřezat okap na menší kusy a ty pak dopravit jeden po druhém k panu Josefovi. Vezme si na to pilku na železo, kterou má schovanou u sebe v kanále – ano, to bude stačit. Nejlepší léta už sice měla za sebou, ale s trochou námahy se zakousne do mědi jako zamlada.

  S myšlenkou, že s tím začne hned od zítřka, se otočil k odchodu, když tu náhle kopl do jakési věci. Zvedl ji ze země a zamyšleně na ni koukal. Byla to čelovka. Měla roztržený popruh, který ji měl držet svému nositeli na čele, ale jinak vypadala téměř jako nová.

  Zmáčknul tlačítko, kterým se rozsvěcuje, a přimhouřil oči, když ho do nich bodlo překvapivě ostré světlo. Vypnul ji a chvíli mrkal očima, aby se zbavil světelné skvrny na pozadí svého zorného pole. Převracel ji v prstech a prohlížel, zatímco mu docházelo, jak prospěšná mu může tahle věcička být. Začínal si uvědomovat, že mu to několikanásobně rozšíří možnosti pohybu v podzemí.

  Strčil čelovku do kapsy a roztlačil vozík. Už mu nevadilo, že se špatně tlačí. Ani to nevnímal. Představoval si, jak se stává opravdovým pánem kanálu, který se neohroženě pouští do všech chodeb a stok a zná všemožná zákoutí podzemního labyrintu. Opravdový kanálový pes.

  Při vstupu do kanálu světlo hned vyzkoušel. Zamířil jím před sebe a stiskl tlačítko. Světlo, které vytrysklo z čelovky, zahnalo veškerou tmu v celé třicetimetrové délce chodby a dosáhlo by i dál, kdyby chodba nezahýbala. Krysy, překvapené náhlou změnou světelných podmínek, se stavěly na zadní a slepě koukaly do zdroje světla, který je tak nepříjemně vyrušil. Některé z nich s pištěním utíkaly pryč z jeho dosahu.

  Usínal pak sice s kručením v břiše – celý den nic nejedl – ale zato v povznesené náladě a chutí do příštího dne. Bude si muset nějakým špagátem nebo gumou opravit popruh na čelovce, ať ji může frajersky nosit na čele a mít při tom ruce volné. A taky si bude odkládat drobné na zvláštní hromádku, která bude jakýmsi fondem pro nákup baterek do čelovky. Bude sice šetřit s jejím používáním, avšak neměl vůbec představu, jak dlouho může jedna baterka vydržet a bude lepší být předem připraven.

  Zanedlouho, po chvilce nejasného plánování, už spokojeně pochrupoval, pohodlně rozvalen pod teplou ocelovou troubou.

 

* * *

 

  V noci se mu zdálo, že si přišel vyzvednout první várku nařezaného okapu, jenže ten už tam nebyl. Ležela tam místo něj jen pohozená čelovka s prasklým popruhem a ta nefungovala. Mačkal tlačítko pořád dokola, vydolovat z ní světlo se mu však nepodařilo. Kolem něj se stmívalo, až se ocitl v úplné tmě, kterou se neslo ohlušující štěkání nějakého psa.

  Když se ráno probudil, chvatně se jen oblékl a vyrazil s vozíkem do přístavu. Chvílemi skoro běžel, jak myslel na sen z předchozí noci. Ve vozíku drncala pila na železo, na kterou při odchodu z kanálu v tom spěchu skoro zapomněl.

  Dorazil ke vzdálenému skladu, za nímž měla hromada mědi ležet, a s obavami za něj nakoukl. Kámen mu spadl ze srdce, když spatřil to, co spatřil. Okap byl stále na místě a poslušně čekal, až se do něj pustí.

  Bez otálení se dal do práce a nařezal první tři kusy dlouhé něco přes metr. Usoudil, že s řezáním bude pokračovat postupně, a tak je naložil do svého vozíku a vyrazil ke sběru.

  „Á, pane Kempný, pár dní jsem vás tu neviděl. Skoro jsem si začal dělat starosti,“ vítal ho pan Strůhal v kovošrotu. „Copak to tu dnes máme? Ale podívejme, to je měď, nemám-li pravdu.“

  Společně dali kusy okapu na starou kovovou váhu, která jim ukázala výslednou hmotnost.

  „Pár dní jsem se tu sice neukázal, ale konečně mi padla dobrá karta, pane Josef. Ještě vám tu pár takových kousků přivezu.“

  „To rád slyším, pane Kempný, to rád slyším,“ přikyvoval a opět rovnal mince, ke kterým tentokrát přidal i pár bankovek.

  „Hej, Josef!“ zakřičel kdosi. „Nevybavuj se s tím špinavcem a dělej něco užitečného! Ještě stále jsem neviděl soupis ze včerejška! A tamto zábradlí bude rozřezávat kdo? Pokud vím, říkal jsem ti o něm už minulý týden.“

  „Musím jít. Hodně štěstí. Snad vás tu brzy uvidím,“ poznamenal pan Strůhal polohlasem. „Jasně, šéfe, hned se do toho pustím! Nemějte obavy,“ halasil v odpověď a odkráčel někam dozadu.

  Zamířil pak k Marušce a dal si hned dvě porce teplé polívky. Když se po nich jen zaprášilo a on vyhazoval prázdné plastikové talířky do odpadkového koše, koupil si ještě na cestu tatranku, jako dezert.

  Nepamatoval si, kdy naposledy si koupil nějakou sladkost. Tlačil před sebou vozík zpátky do severního sektoru, chroupal sladkou oplatku a užíval si nenadálý luxus. Neměl v úmyslu rozhazovat peníze bez rozmyslu, avšak taková malá odměna nemůže ničemu uškodit.

  Udělal ten den ještě dvě zajížďky do sběru, kde ho pan Strůhal odměnil dalšími velkými penězi. Když si je dával do kapsy umouněné zimní bundy, připadal si skoro jako boháč.

  Samoobsluhu stihnul těsně před zavíračkou. Udělal svůj obvyklý nákup, nezapomněl však vzít pár krabic vína navíc.

  Než dorazil ke vstupu do kanálu, začalo se smrákat. Uvnitř rozsvítil čelovku, jejíž popruh spravil neuměle růžovým nylonovým špagátem. Bez problému došel až ke svému kutlochu, přestože se většina chodeb nořila do neprostupné tmy. Ulehl na matraci a pomalu potmě popíjel víno. Když sprovodil ze světa obsah jedné krabice, vymočil se a uložil ke spánku.

  Za následující dva dny se mu podařilo odvézt veškerou nalezenou měď do sběru. Bojoval s nutkáním utratit peníze najednou za všechna ta lákadla, kterých si nemohl dopřát už pěknou řádku let, ale nakonec poslechl svůj rozumný hlas, jenž mu napovídal: Mysli na zadní kolečka, hochu.

  Uložil si veškerou hotovost na bezpečné místo a dopřál si jen pořádný nákup krabicového vína. Pravda, neposlechl svůj rozumný hlas na sto procent – přibral si k vínu ještě tři flašky tuzemáku. Když skládal nákup na pohyblivý pás u pokladny, všiml si regálů se sladkostmi, kondomy a jinými drobnostmi, které mají člověka přinutit na poslední chvíli utratit o pár korun navíc. Sáhl do něj a přihodil na pás jedno balení tužkových baterek.

  Odvezl si to všechno do kanálu, protože dle jeho názoru to bylo jediné místo odolné proti krádeži. Bylo stále časné odpoledne, takže se mohl ještě vydat do přístavu nasbírat nějaké to železo. Ale vědomí čerstvě vydělaných peněz mu dost narušovalo jeho jindy neoblomnou pracovní morálku.

  Popadl jednu lahev nekvalitního rumu, čelovku strčil do kapsy, a jen tak nalehko, bez vozíku, vyrazil do přístavu. Posadil se na opuštěné molo, kde vlnky špinavé vody šplouchaly o dřevěné kůly pokryté řasami, a pozoroval čilý ruch v přístavu, tak netečný a vzdálený.

  Otevřel lahev a napil se. Ušklíbl se, když mu tekutina po jazyku sklouzla do hrdla a zahřála tak, jak to umí jen tvrdý alkohol. Skoro už zapomněl, jak to chutná, pomyslel si. Neměl však obavy, že by si s tím neporadil.

  Pití je jako jízda na kole, to se prostě nezapomíná, připomněl mu jeho moudrý hlas.

  Seděl tam, na nic nemyslel, pozoroval, jak se s přicházejícím večerem objevují světla v přístavu, a obsah lahve pomalu mizel. Slaný vítr mu čechral vlasy a vůbec mu bylo tak nějak příjemně.

  Vzpomněl si na svou bývalou ženu – co teď asi dělá? Když ji viděl naposledy, brala si zrovna z jejich společného bytu všechny své věci a podezříval ji, že i něco navíc. Když odešla, zůstalo v bytě tak podivně prázdno. Jako by to ani nebyl jeho byt, ale nějaká cizí neosobní ubytovna. Od té doby ji už neviděl ani neslyšel; rozvodové papíry už měli dávno vyřízené a za jejich soužitím byla jednou provždy udělána tlustá červená čára.

  Nedlouho nato se objevil exekutor a byt propadl státu. Potloukal se v ty dny všude možně a přespával, kde se dalo. Jeho známí ho však nenechávali u sebe přespávat příliš rádi. Nadělal si další dluhy, načež usoudil, že je čas vypařit se. Neměl peníze ani na to, aby si koupil jízdenku na vlak, který by ho zavezl do neznáma. A tak jen zamířil na druhý konec města. Pamatoval si, že v těch dnech mrzlo, až praštělo, a když pak jednou zalezl do kanálu a relativně pohodlně se vyspal, už z něj nevylezl. Přijal to místo jako svůj úděl, jako své nové nouzové bydlení.

  Když o dvě hodiny později naklonil lahev k ústům, zjistil, že je prázdná. Na obzoru už pomrkávala světélka, jinak se okolí halilo do večerní tmy. Postavil se na nohy a překvapilo ho, jak nejistý má krok. Vydal se nerovnou chůzí zpátky do kanálu, dávaje si přitom pozor, aby neupadl.

  V kanále rozsvítil čelovku a opatrně postupoval podél stěny k matraci pod rourou. Překročil další rozsápanou krysu a zabočil do chodby, která mu sloužila jako příbytek. Největší problém mu dělalo vyšplhat žebříčkem na betonový blok. V jednu chvíli balancoval na hraně a už už to vypadalo, že pádu do proudu splašků nemůže nic zabránit. Ulehl na matraci, ani si nesundal bundu, a v mžiku usnul.

  Nevěděl, kolik hodin mohlo být, když ho probudilo horko. Ležel stále v zimní bundě pod teplým potrubím a potil se jako prase. Svlékl si tedy bundu a s ní i otrhaný svetr, zul si boty a znovu se uložil k opileckému spánku.

  Ležel teď na boku a hleděl do tmy. Zdálo se mu, že na temném konci chodby vidí dvojici očí, svítících ve tmě jako pár světlušek. Nehýbaly se, tudíž si nebyl jistý, jestli je jeho domněnka správná. Jen tam prostě byly a slabě svítily.

  Chystal se už zavřít oči a zapomenout na to, když se dvojice světélek přiblížila o pár kroků. Krev mu ztuhla v žilách, když se oči rychle pohnuly opět jeho směrem a pak se náhle zastavily. Sklonily se k zemi a opět napřímily. Setrvávaly v té poloze několik minut a jemu ta chvíle připadala nekonečně dlouhá. Nehýbal se a snažil se dýchat co nejtišeji – po pravdě snažil se nedýchat vůbec.

  Přemýšlel o tom, jestli je viděn podobně jako on vidí ty oči. Možná jen připomíná beztvarou hroudu ležící pod velkým potrubím. Rozhodně v to doufal.

  Po chvíli nekonečného ticha se ozvalo odfrknutí a oči se ztratily. Slyšel jen škrábavé kroky cupitající pryč od něj. Nebylo pochyb, že šlo o nějaké zvíře.

  Hleděl pak do tmy asi patnáct minut, ale nic dalšího se v temnotě už neobjevilo. Ani zvuky, které by napovídaly přítomnosti něčeho cizího. Měl však strach znovu usnout. Byl zvyklý na občasné švitoření potkanů pod betonovým blokem, ale tohle bylo něco jiného. Většího.

  Nechtělo se mu usínat, když je v kanálech nezvaný návštěvník. Jak však o tom přemýšlel, začaly se mu znovu klížit oči. Ospalost jej nakonec přemohla a on se probral až ráno, kdy ho přivítala stará známá kocovina.

 

* * *

  Posadil se s tupou bolestí v hlavě a zasténal. Do ničeho se mu nechtělo. Chtěl si jen znovu lehnout a počkat, až mu bude lépe. Klidně se tomu bude věnovat celý den.

  Otevřel jednu krabici vína a poctivě si přihnul. Zašklebil se nad tou kyselou chutí a pak se položil zpátky na matraci. Otvory ve stropě už šikmo dopadalo denní světlo, v jehož paprscích se vznášel prach a pavučiny. Napovídalo mu, že je nejvyšší čas dát se do pořádku a vyrazit do přístavu. Při představě celodenního chození se mu však ještě více ozvala bolest ve spáncích a on tu možnost okamžitě zavrhl.

  Trochu ho pálilo svědomí, že svou zahálkou se ochuzuje o možnost dalších skvělých nálezů a peněz; když si však spočítal, kolikrát za poslední rok vynechal pravidelnou návštěvu přístavu, usoudil, že jeden den neschopnosti mu čáru přes rozpočet neudělá. Vyděláno měl, takže se o prázdný žaludek bát nemusí.

  Ležel tak celé hodiny a zvedl se na lokty jen tehdy, když se chtěl napít vína. Levný mok ho začínal spravovat ze včerejší nákazy alkoholem a jemu bylo čím dál tím lépe. Nevěděl, kolik mohlo být hodin, ale předpokládal, že je kolem poledne, když se mu žaludek hlasitě přihlásil o jídlo.

  Podíval se, co je k mání. Vytáhl ze sáčku tři gumové rohlíky a jedno vakuové balení salámu.

  No, žádná hostina to není, ale přece nebudeme podléhat bohatýrským manýrům.

  Vzpomněl si na teplou polévku od Marušky a poprvé zalitoval, že se nevydal do přístavu. Taková dršťková nebo drůbeží vývar by mu udělaly nejlépe. S myšlenkou na kouřící talíř se zakousl do rohlíku a postupně spořádal všechno, co mu v zásobách zbývalo. Moc toho nebylo.

  Když měl oběd za sebou, znovu si lehnul a bezmyšlenkovitě pozoroval spodní stranu potrubí. Povrchová vrstva rzi se v šupinkách odlupovala a pod ní byla vidět černošedá ocel, dosud čekající na další korozi. Z nudy natáhl ruku nad sebe a začal rez odlupovat. Moc mu to nešlo, navíc se mu jeden ostrý kousek zaryl pod nehet a on sykl bolestí.

  Stále se mu vzadu v mysli ozýval hlásek, který se zoufale dožadoval nějaké činnosti. Byl to hlas jeho svědomí. Tělo však bylo jiného názoru a nenechalo se těmito námitkami vyvést z rovnováhy.

  Posadil se.

  Koukal na konec chodby vedoucí k východu a najednou mu ta cesta připadala nesmírně dlouhá. Na jejím konci byl navíc nejistý výsledek. Klidně se mohlo stát, že přes veškerou nechuť vyrazí ven a večer se vrátí s prázdnou. Pamatoval takové dny a zrovna dnes by ho takový výsledek opravdu zklamal.

  Otočil hlavu o sto osmdesát stupňů a zadíval se na druhý konec chodby, tajemně mizící v šeru. Teď tam nic nebylo, ale včera večer se ze tmy odtamtud vynořilo něco velkého a pozorovalo, jak se snaží usnout.

  Pamatoval si svůj strach i to, jak mu divoce tlouklo srdce, ale v denním světle byla ta vzpomínka vybledlá jako stoletá fotografie. Kdyby se zvíře objevilo teď, pochyboval, že by ho to vyděsilo. V noci vypadá hodně věcí strašidelně, obzvlášť pokud se jedná o něco neznámého.

  V tuto chvíli by okamžitě poznal, o co se jedná. Snad nějaký pes či co. Kde se ale vzal v kanálech pod městem, to netušil.

  Koukal stále tím směrem a přemýšlel, co se v těch končinách asi nachází. Nikdy neměl odvahu se tam podívat; vždy se zastavil před černým tunelem dýchajícím chladný vlhký vzduch, majíc přitom pocit člověka stojícího před železničním tunelem – pocit vzdáleného, ale ne nereálného nebezpečí.

  Vytáhl z kapsy čelovku a zamyšleně si ji prohlížel.

  Teď by to byla jiná káva, vstoupit do temné chodby, když má tak skvělé vybavení. Najednou chtěl čelovku podrobit testu, jak si poradí s černočernou tmou podzemních chodeb. Připadalo mu to jako mnohem lepší nápad, než se plahočit do přístavu a pak zase zpátky.

  Schoval světlo zpět do kapsy a do druhé přihodil balení tužkových baterek. Popadl svou tyč na odstrkování potkanů a slezl z betonového bloku. Když se přesvědčil, že nic dalšího už nepotřebuje, vyrazil.

  Připadal si, jako by vyrážel na výlet, jaké podnikal s rodiči jako malý kluk. Je pravda, že tohle se nedá srovnávat s procházkami po lesích a kopcích, avšak ve své situaci si lepší výlety dovolit nemůže.

  Kráčel po betonovém chodníčku, až dorazil ke křižovatce ve tvaru písmene T. Napravo i nalevo se chodba po pár metrech ztrácela v naprosté temnotě. Nasadil si čelovku na hlavu a rozsvítil.

  Překvapilo ho, jak daleko se jí podařilo zahnat tmu na ústup. Tušil sice, že se jeho nová pomůcka pyšní výbornou svítivostí, ale tak výbornou viditelnost nečekal.

  Na první pohled vypadaly obě chodby stejně nezajímavě. Mohl by si tedy vybrat obě, pokud by ho nelimitoval potok splaškové vody tekoucí uprostřed chodby. Musel tedy zabočit vpravo; v opačném případě by si zmáčel nohy po kolena, aby se dostal na protější stezku.

  Trochu se na sebe zlobil, že ho ještě nenapadlo nanosit si do kanálu pár starých fošen, jež by používal jako provizorní můstky pro překračování vody z jedné strany chodby na druhou. No nic, pozdě bycha honit, povzdechl si a pokračoval do tmy. Usmyslel si, že jakmile se naskytne příležitost, postará se o pár jednoduchých lávek, které mu usnadní pohyb v kanálech. Obzvlášť teď, když může chodit i potmě.

  Temná chodba se po chvíli lámala v pravém úhlu doleva a on sledoval její směr. Ne však nadlouho, po pár metrech zahýbala opět doleva a pak zase doprava. Kličkoval tak v podzemí asi pět minut, když dorazil k další zatáčce, která již slibovala denní světlo. Dorazil k ní a ve chvíli, kdy se octl v další chodbě, mohl čelovku vypnout.

  Byla před ním rovná chodba osvětlená svislými pruhy světla z pouličních mříží. Cítil zklamání. Ani nevěděl, co čekal, že najde. Byla to jen další nezajímavá podzemní stoka, jakých jsou pod městem stovky.

  Chvíli přemýšlel, že toho nechá, ale než aby ležel na matraci nebo se toulal venku, to se radši podívá o kousek dále. Konec chodby se opět nořil do šera, tak to zas bude trochu zajímavější.

  Zapnul světlo a opustil osvětlenou chodbu. Pod stropem se táhlo jakési potrubí, které by jindy sloužilo jako krysí stezka. V této části podzemí však zatím nenarazil ani na jednu potvoru a to bylo divné. On sám se všemožně snažil odehnat krysy ze své části podzemí, avšak tento boj s větrnými mlýny vzdal již před dvěma roky. Zdá se, že tady se to někomu podařilo.

  Jen co mu hlavou proběhla tahle myšlenka, osvětlil kužel světla divoce rozsápané tělíčko s ocasem a špičatým čumákem. To byly vlastně jediné části těla, které se v té změti vnitřností daly rozpoznat. Na okamžik zaváhal a pak překročil odpornou překážku, kterou mu kdosi nastražil do cesty. Po pár krocích však našel další.

  Jak postupoval hlouběji, nacházel další a další mrtvolky potkanů, které se nacházely na obou stranách chodby. Opatrně je překračoval a dával si pozor, aby na nich neuklouzl. Když pak narazil na další roztrhanou krysu, zastavil se a dřepl si.

  Vypadala čerstvě. Hrotem své tyče se jí dotkl a pozoroval, jak v ještě nezaschlé krvi zanechává stopu.

  Tady přestává veškerá sranda, proběhlo mu hlavou. Nejvyšší čas vydat se zpátky. Tohle nevěstí nic dobrého.

  Vtom za ním cosi zavrčelo. Rychle vstal a zamířil za sebe kuželem světla. Neviděl nic, nebo aspoň na první pohled si ničeho nevšiml. Zdálo se mu však, že v dálce vidí odlesk světla ve dvou blízko posazených bodech. Opět se ozvalo zavrčení, teď už zřetelněji.

  V okamžiku mu ztuhly nohy a vyschlo v ústech.

  „Hej,“ zavolal. „Jdi pryč!“

  Než dozněla ozvěna jeho hlasu, zvíře štěklo a zaplnilo tak temný prostor ohlušujícím rámusem.

  Otočil se a spěšně pokračoval chodbou, aby se vyhnul nebezpečí. Nepřál si jakékoliv konflikty, ať už s člověkem nebo prašivým psem. Nevěděl, jestli ho zvíře pronásleduje; slyšel jen vlastní nemotorné kroky, jejichž ozvěna se odrážela od vlhkých stěn.

  Pes znovu štěknul a on se polekal. Bylo to mnohem blíže než předtím. Zrychlil své tempo a chvílemi se otáčel, aby si kryl záda před nečekaným útokem. V roztřeseném světle však stále nic neviděl.

  Běžel po betonovém postranním chodníčku a zdálo se, že temná chodba nemá konce. Přeskakoval mrtvé krysy a kmital hlavou ze strany na stranu, aby měl povědomí o svém okolí. Při jednom ze skoků, kdy překračoval tři mrtvé krysy těsně za sebou, se ozvalo prasknutí a on cítil, jak popruh držící jeho čelovku povolil.

  Světlo zakmitalo a upadlo na zem. Odrazilo se od země mezi jeho nohama a než po něm stačil hmátnout, skutálelo se do hnědé vody.

  „Ne!“ zvolal zoufalým hlasem do tmy.

  Za ním se ozvalo zavrčení. Slyšel i škrábavé kroky, jak drápy zvířecích tlap narážely do betonu. Blížily se.

  Pokračoval nejistě dál šouravými kroky. Svou tyč používal jako slepeckou hůl, i když o poznání nešikovněji než slepec začátečník. Nohama narážel do mrtvolek potkanů a on cítil, jak mu pod podrážkami křupají útlé kostřičky a čvachtají zbytky vnitřností.

  Když se mu zrak trochu přizpůsobil temnotě, otočil se a uviděl jasně dvě svítící oči, vzdálené od něj tak třicet metrů.

  „Jdi pryč, rozumíš? Kuš! Zlý pes!“

  V odpověď k němu dorazilo jen výhružné štěknutí.

  „Zatracená čelovka,“ mumlal si pod nosem, když rukou šátral podél zdi a opatrně postupoval kupředu. Kráčel, jak nejrychleji to poslepu svedl, ale stejně si připadal zoufale pomalý. Neviděl před sebou vůbec nic, před očima mu však vyvstávaly živé představy, jak mu pes prokousne lýtko a trhá a trhá, dokud mu nezůstane kus masa v tlamě a jemu v noze zející díra. Téměř očekával, že každou chvílí ucítí tesáky zajíždějící mu do masa a on upadne na zem, až mu zvíře zuřivým trhnutím hlavy zpřetrhá šlachy.

  Otočil se dozadu za psem a málem upadl, jak mu ztuhla krev v žilách. Dvě jasně svítící oči nebyly od něj dál než na dva metry. Popadl hůl oběma rukama a bodl jí směrem ke psovi.

  „Vypadni! Dej mi pokoj! Táhni, odkud jsi přišel, ty svině prašivá!“

  Mával v obraně holí a doufal, že pes ji vidí. Hrot tyče narazil do něčeho měkkého a pes se rozštěkal ještě zběsileji.

  „Táhni, kurva! Kde máš páníčka? Táhni k páníčkovi!“ zkoušel to dále, ale nebylo to nic platné. V ohlušujícím štěkotu vyplňujícím celý prostor chodby měl potíže slyšet sám sebe, natož aby jej slyšel pes.

  Couval šouravými kroky a bránil se holí, když vtom se mu něco zamotalo mezi nohy a on upadl na zadek. Cítil, jak dopadl do něčeho mokrého a nechutného. Pes provedl výpad a uchopil mezi zuby jeho hůl. Zapřel se nohama a začal se s ním o hůl přetahovat.

  „Fuj, fuj je to!“ křičel do tmy.

  Zvíře mělo ukrutnou sílu. Z pootevřené tlamy mu vycházelo hrdelní vrčení, jehož tónina se zvyšovala při každém škubnutí, jak se mu snažilo hůl vytrhnout z rukou.

  Musel hůl křečovitě svírat oběma rukama, aby ji vůbec udržel. Měl však dojem, že začíná svůj boj prohrávat. Dřevo mu klouzalo ve zpocených dlaních a on centimetr po centimetru ztrácel svůj konec tyče.

  Zbývalo mu už málo, když pes mohutně trhnul celým tělem dozadu a jemu hůl vyklouzla z rukou. Nečekal ani vteřinu, ihned se vyškrábal na nohy a dal se do běhu. Neviděl na krok, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Klopýtal přes neviditelné překážky a jen se modlil, aby nenarazil do zdi. Slyšel, jak pes za ním štěká, avšak nedokázal určit, jak daleko je za ním.

  Při jednom z kroků do neznáma nenašel pod chodidlem pevnou zem a on padl dolů, přímo do řeky splašků. Při pádu mu vnikla do pusy voda, kterou hned vyplivnul – na jazyku mu zůstala neskutečně odporná pachuť, tak odporná, že si to ani neuměl představit. Voda byla hluboká, nenarazil nohama na dno, a tak musel plavat.

  Plácal zběsile pažemi ve špinavé vodě a snažil se přitom poslouchat, není-li pes někde za ním. Rukou bolestivě narazil na pevný břeh a on se na něj s námahou vyškrábal. Byl promočený a dezorientovaný a smrděl jako latrína na slunci. Nevěděl, jestli je na stejné straně jako pes nebo dělí-li je od sebe proud hnědé řeky.

  Spatřil před sebou světlo a šel za ním. Jak se k němu blížil, začínal vidět, kam šlape, a jak se postupně vynořoval z temnoty, přidával do kroku. Kdesi vzadu se ozýval vzteklý štěkot.

  Když vyběhl ze tmy, ocitl se v nic neříkající chodbě, do které ústila po obou stranách kanalizační potrubí vejčitého tvaru. Ze všech tekl proud splašků nebo dešťové vody a vléval se do řeky uprostřed chodby. Uprostřed se nacházela křižovatka chodeb a zdálo se, že chodba z jeho směru se vlévala do hlavní stoky tam vepředu.

  Zamířil k ní, ale pak se ohlédl.

  Zíral do tmavého tunelu a čekal, jestli se z něj něco nevynoří. Spatřil dva svítící body pomalu se blížící k místu, kde stál. Naneštěstí byly na stejném chodníčku, po němž přišel i on.

  Jak se pes blížil, vyvstávaly ze tmy jeho obrysy. Za chvíli se zjevil v celé své děsivé velikosti.

  V kohoutku měřil více jak metr, to mohl říct s určitostí. Velkou podlouhlou hlavu měl téměř ve výšce jeho prsou, uši měl sklopené a dlouhý ocas stažený mezi zadními běhy. Připomínal irského vlkodava, jen byl podstatně robustnější a svalnatější postavy. Dlouhé žluté tesáky cenil ve výhružném šklebu a jeho tělo působilo dojmem napjatého luku těsně před vystřelením šípu.

  Popadl ze země kus větve a hodil jí po psovi. Trefil ho do nohou a pes se zastavil. Hmátl tedy ještě jednou k zemi a našel uvolněný kus cihly.

  „Kšá, táhni!“ křikl pisklavě a hodil po psovi cihlou.

  Trefil ho přímo do hlavy a pes se zakňučením couvl.

  On se hned otočil a utíkal ke křížení chodeb. Vypadalo to, že zvíře zaváhalo a on nechtěl promrhat získaný náskok. Doběhl ke křižovatce a zahnul doprava. Byl ve starobylé podzemní stoce s vysokým klenutým stropem a širokými stezkami po stranách. Ve stěnách se nacházely četné výklenky a niky, jejichž účel byl již dávno zapomenut. Do chodby ústily v různých výškách další a další chodbičky a k jejich vchodům stoupala kluzká kamenná schodiště.

  Vystoupal hned po tom prvním a schoval se do úzké tmavé chodby. Musel se skrčit, aby se do ní vešel. Na jejím nerovné dně se klikatil tenký čůrek nečisté vody a oleje. Na druhém konci viděl kruh světla, jak chodba ústila do další podzemní prostory.

  Zamířil k tomu konci, shrben pod klenutým betonem, z jehož povrchu stíral svými zády letitý prach a pavučiny. V botách mu čvachtalo a z bundy a kalhot neustále odkapávala páchnoucí směs vody a bahna. Obličej už mu začínal usychat, cítil jen, jak se mu na pokožce tvoří tenká krusta špíny.

  Vkročil do další neznámé stoky, která se zdála být s tou hlavní spojena jen tím potrubím, kterým zrovna prošel. Ohlédl se zpátky dovnitř, očekávaje, že spatří tmavou siluetu běžícího zvířete, zívalo na něj však jen prázdné kruhové potrubí s drobným nánosem bláta na dně. Chodbou se neslo vzdálené štěkání obrovitého psa.

  Srdce mu stále tlouklo jak pominuté, když postupoval neznámou chodbou za zvuků ozvěny nesoucí se daleko do podzemí. Po stěnách na obou stranách se táhly staré prověšené kabely, které propojovaly zašlá elektrická světla. Bylo to zřejmě již hodně dávno, co svítily naposledy. Některé lampy měly prasklé skleněné krytky a v mnohých se zabydleli velcí pavouci, černí jako přízraky z pekla.

  Chodba se lámala v podivných úhlech a světla v ní neustále ubývalo. Po několika desítkách metrů narazil na obrovský otvor ve stěně, k němuž stoupaly tři schody z drolícího se betonu. Prostor za stěnou byl tmavý a nebýt pravoúhlých rozměrů, připomínal by opuštěnou jeskyni ve skalní stěně.

  Vystoupal po schůdcích a stanul na jejím okraji. Téměř nedohlédl na druhý konec, ale přece jen rozeznal tmavý obdélník dveří uprostřed zadní stěny. Chtěl k němu vyrazit, když vtom si uvědomil silný zápach rozkládajícího se masa. A pak ho zaujalo něco jiného.

  Na podlaze výklenku se povalovaly desítky, ne-li stovky mrtvých těl potkanů. V jednom místě byly nahrnuty do kruhu a vytvářely tak jakési neumělé hnízdo či pelech. Byly tu i okousané klacky a u pravé stěny hromádky psího trusu. Cítil i moč, jejíž zápach v tom ostatním téměř zanikal.

  Našlapoval mezi kostmi tak, aby po sobě zanechal co nejméně stop a držel směr nejkratší cesty k východu. Asi v polovině místnosti míjel hromadu čehosi, co mu nejdřív téměř nepadlo do oka. Když se však na to zaměřil, chvíli mu trvalo, než mu došlo, že se dívá na postavu ležícího člověka. Poznal to podle bezvládně natažené paže a špinavých prstů trčících z rukávu bundy.

  „Hej,“ zasyčel hlasitým šeptem a ohlížel se, jestli svým hlasem nepřivolal psa. „Hej, je vám něco?“

  Dloubl do postavy špičkou boty, ale s tou to ani nehnulo.

  „Vstávej, sakra,“ naléhal a nohou mu cloumal ramenem. Poklekl a uchopil ležícího za rukáv. Nebylo tam příliš světla, ale stále ještě rozpoznal vzor na mužově bundě, a tak dřív než ho otočil k sobě, věděl, že je to František. Takovou bundu, šusťákovou, světle modrou s klikatými pruhy, nosil jen jeden bezdomovec z těch, které znal. Mohl to být samozřejmě někdo jiný, ale on na náhody nevěřil. Otočil Františka k sobě a pak ucuknul dozadu.

  To, co zbývalo z Františka, se už těžko dalo nazývat člověkem. Tam, kdy dřív býval obličej, zbývaly jen cáry masa a kůže na zubící se lebce. Bundu měl zepředu roztrhanou a to samé se dalo tvrdit i o jeho hrudním koši. Překousnutá žebra mu trčely z těla ven a odkrývaly tak vnitřek těla, kde už toho taky moc nezbývalo.

  „Hele, Kanálový pse, neviděl jsi náhodou Františka?“

  „Neviděl. Co je s ním?“

  „To bychom taky rádi věděli. Už týden o něm nic nevíme.“

  Tak tady ležel.

  Několik dnů či týdnů se na něm krmila krvelačná bestie, která dostala skoro i jeho.

  Odporná smrt, pomyslel si. Takový konec si nezasloužil. Nikdo z nás si ho nezaslouží.

  Položil tělo zpátky do silné vrstvy zaschlé krve a naposledy se na něj zahleděl.

  Odpočívej v pokoji.

  Poodstoupil a zamířil dozadu ke dveřím.

  Byla to rezavá železná vrata s klikou, těsně přiléhající k bytelným ocelovým zárubním. Vzal za kliku a zkusil otevřít. Nic se nestalo. Klika se pohybovala jen ztuha a on musel vynaložit značnou sílu, aby jí pohnul nadoraz. Ať se však snažil sebevíc, dveře odolávaly.

  Postavil se ke dveřím bokem a zapřel se do kliky celou svou vahou. Stlačil ji dolů a pak jí táhl k sobě, aby dveřní křídlo odlepil od stěny. Supěl jako vzpěrač při zdolávání rekordu, ale klika i dveře zůstávaly na svém místě.

  Pak něco prasklo a on se svalil na zem. V ruce mu zůstala jen klika a ze dveří výsměšně trčel zbytek její rukojetě.

  „Doprdele,“ ulevil si.

  Od vstupu do výklenku se ozvalo zavrčení.

  Hrklo to v něm tak hlasitě, že to muselo být slyšet na kilometry daleko. V průzoru do chodby stále nebylo nic vidět, ale bylo jisté, že pes je sakra blízko. Odplazil se tedy v rychlosti na stranu, kde zapadl do mělké prohlubně, na jejímž rovném dně křupaly krysí kosti a uschlé psí hromádky.

  Vyhlížel přes okraj k ústí do chodby a po chvíli se v něm objevil obrys zvířete. Se skloněnou hlavou připomínalo spíš hyenu než psa. Bylo slyšet, jak čenichá.

  Se zatajeným dechem pozoroval, jak ohledává místa, kudy on prošel. Pak se zastavilo u mrtvého Františka, přímo na místě, kde předtím klečel. Vztyčilo hlavu a obhlédlo své doupě. Odfrklo si a pak se posadilo. Zadní nohou se podrbalo za uchem a zívlo. Popošlo ke stěně, zvedlo nohu a vymočilo se na nebohou zeď. Pak se vrátilo k mrtvole a začalo se krmit.

  Musel odvrátit pohled od hodujícího zvířete. Scéna, jak pes trhá z lidského těla kus masa, ho bude ještě dlouho strašit ve snech. Už jenom poslouchat odporné zvuky krmení byla pro něj nesnesitelná muka. Chtěl si zacpat uši, aby neslyšel nic z té noční můry, ale bál se dělat velké pohyby. Nechtěl ani pomyslet na to, co by se s ním stalo, kdyby zvíře odhalilo jeho přítomnost.

  Ležel na zádech a koukal do temného stropu, zatímco pes si spokojeně plnil žaludek. Trvalo to asi patnáct minut, když konečně poodešel trochu dále, lehnul si a začal ohryzávat nějakou kost. Aspoň dle zvuků se tak dalo usuzovat.

  Vyhlédl přes okraj své skrýše, aby zjistil, kde se pes nachází. K jeho smůle ležel přímo mezi ním a únikovou cestou. Neslyšně zaklel a sesunul se opět dolů.

  Pes se rozvaloval stále na stejném místě a nevypadalo to, že by se mu chtělo odejít. Čas plynul a světla ubývalo. Netrvalo to dlouho, když přišla noc a zalila celé podzemí hustou, neprostupnou tmou.

 

* * *

  Koukal pak do prázdna a poslouchal, jak pes olizuje kost. Temným prostorem se ozývala voda kapající ze stropu a z dálky tlumeně jakési hučení. Adrenalin mu v těle poháněl krev zvýšenou rychlostí a on jen doufal, že zvíře nezaslechne jeho přerývaný dech.

  Byla mu zima. Promočené oblečení stále ještě neuschlo a studilo ho po celém těle. Ležel nehybně, takže se nemohl zahřát a po chvíli se začal nekontrolovatelně třást. Prsty na nohou skoro necítil a studená země po něm natahovala svou ledovou náruč.

  Schoval si dlaně mezi stehna, aby je aspoň trochu zahřál, a co chvíli si je mnul, pokud možno co nejtišeji. Moc účinné to ale nebylo – zkuste se zahřát a nevydat při tom ani hlásku. Zuby mu cvakaly zimou a on si byl téměř jist, že tohle cvakání musí pes jistě slyšet; jen mu bylo záhadou, proč jej tu ještě neobjevil. Nebo snad o něm ví?

  Kdyby o tobě věděl, tak bys tu neležel v jednom kuse, chytráku, ozval se jeho rozumný hlas.

  Pes se najednou zvedl. On zatajil dech a zatnul zuby, aby o sebe tolik necvakaly.

  Bylo slyšet, jak pes popošel a lehnul si o kus dále. Pak si odfrkl a bylo zase ticho.

  Chtěl utéct. Chtěl se prostě zvednout na své zkřehlé nohy a upalovat, co mu síly budou stačit. Jen škoda, že neměl svou hůl, že neměl svou čelovku. Takhle tu byl uvězněn v temnotě s krvelačnou bestií, která mu dýchá téměř pod nos.

  Minuty a hodiny plynuly a jemu připadalo, že uběhlo celé století. Pes měl zřejmě lehké spaní, protože v noci několikrát popošel, aby si zas lehnul na jiné místo a pak potichu oddechoval. Jeho tělo konečně přemohlo třas a oblečení na něm pomalu usychalo. Byla mu sice stále zima, ale už to nebylo tak nesnesitelné jako předtím. Myšlenkami se toulal kolem vidiny horkého čaje s rumem, který objímal svými prsty v rozehřátém hrníčku a pomalu jej srkal.

  Za celou noc ani na vteřinu neusnul. Ležel sice se zavřenýma očima, ale spánek se ho v tomto nepřátelském prostředí neobtěžoval navštívit. Když pak znovu otevřel oči, uviděl náznaky rána. Tma již nebyla tak hutná a on zase viděl obrysy podlahy a stěn.

  Světlo se nesměle vkrádalo do psího doupěte a on začínal mít opět strach. V temnotě se cítil aspoň trochu bezpečně, začínající den jej však opět dělal viditelným a zranitelným. Napadlo ho sice, že pes asi dobře vidí i ve tmě, ale to mu na klidu nepřidávalo.

  Chtěl se vyklonit nad okraj své skrýše, aby se přesvědčil o pozici nepřítele, když pes náhle vstal. Chvíli tam jen tak stál, jako by přemýšlel, pak zívl, olízl si čenich a odcupital pryč. Ztratil se v chodbě tak náhle, jako včerejšího dne přišel.

  Ležel pak asi pět minut a čekal, jestli se pes vrátí. Když se neukazoval, opatrně se zvedl na všechny čtyři. Celé tělo měl neskutečně ztuhlé, do některých částí těla začala opět proudit krev a on cítil až bolestnou úlevu. Věděl, že je to neopatrné, ale nemohl si pomoct. Už tu nechtěl strávit ani minutu.

  Prošel kolem mrtvoly a kolem mrtvých krys a nakoukl do chodby. Našlapoval obezřetně a dával si neobyčejný pozor, aby se vyhnul všech kostem na podlaze. Chodba byla prázdná a po psu nebylo ani vidu, ani slechu. Ani vzdálené štěkání nebo vrčení k němu nedoléhalo.

  Sestoupil do chodby a spěšně vykročil podél stoky. To, co ho znepokojovalo, bylo jakési hučení, které slyšel poprvé včera večer. Předtím na tyhle zvuky v podzemí nikdy nenarazil.

  Chodba ho zavedla k dalšímu podzemnímu průchodu, který se podobal oné velké chodbě ze včerejška. Neznal to místo, ale to mu takové starosti nedělalo. Víc ho trápil divoký proud vody, který se chodbou valil. Betonové stezky byly vlnami smáčeny skoro jako mořské útesy a stejně tak se i leskly.

  Nechtělo se mu opět do vody, když si zrovna začínal připadat suchý, avšak byla to jediná úniková cesta – k doupěti už se vracet nechtěl. Skočil dolů, kde bylo vody po kotníky, a čvachtavými kroky se vydal k tušenému východu z podzemí. Co však nevěděl, byla aktuální předpověď počasí.

  Předchozí den totiž dorazila neobvykle teplá fronta, která spolu s vytrvalým deštěm měnila haldy sněhu na hektolitry a kubíky přebytečné vody. Když se k tomu připočetla průtrž mračen, jež zrovna smáčela město, bylo zaděláno na nebezpečí, o kterém neměl ani ponětí.

  Vzdálený tlumený zvuk, připomínající vodopád v horské průrvě, postupně sílil. Jako by někdo naplno otočil kohoutky obrovitého potrubí a to potrubí bylo těsně za vedlejší zdí. Vrtalo mu to hlavou a pranic se mu nelíbilo, jak hluk nabíral na decibelech.

  Zastavil se a ohlédl za sebe. Zdálo se mu, že hukot přichází právě odtamtud. Chvíli čekal a pak se z ohybu chodby vyvalila divoká, asi metr vysoká peřej. Voda byla hnědá a pěnila bílými jazyky.

  A jsi v troubě, zhodnotil to jeho otravný, rozumný hlas.

  Nečekal ani vteřinu a rozběhl se. Za ním se hnala studená, nelítostná vlna plná odpadků, větví a bahna. Slyšel její řev, který ohlašoval, že smete vše, co mu přijde do cesty. A on už měl vody až po krk.

  Doběhl k jakési tyči, která vedla vzhůru podél stěny. Nahoře se napojovala na velké potrubí, které – a hle – bylo podepřeno betonovým blokem. Byl to tedy spíš takový výklenek ve stěně, ale jako úkryt vypadal naprosto ideálně.

  Vyskočil na svislou trubku a začal šplhat. Necitlivými prsty ji pevně obepnul a nohama si pomáhal při přírazech. Rez mu odírala kůži do krve a trubka se nebezpečně kymácela. Stoupal kousek po kousku, zatímco prostor pod ním zaplavovala vzpínající se voda. Už mu opět olizovala chodidla, když se trubka nahoře uvolnila a začala hrozit pádem. Chytil se hrany betonu a nohama škrábal po stěně. Vzepřel se z posledních sil, co mu zbývaly, a v mžiku byl opět na rovném podkladu pod velkým vodorovným potrubím.

  Oddechoval a tiskl si k tělu poškrábané dlaně, zatímco voda nebezpečně stoupala. Tolik vody v kanálech ještě neviděl. Ani při těch nesilnějších lijácích, a že už jich zažil. Když už to vypadalo, že proud zaplaví i jeho únikový ostrov, zastavila se nějakých patnáct čísel pod hranou bloku. Mezi špičatými vlnami a stropem chodby tak zbýval nevysoký půlkruhový prostor, který ohraničovala hladina vody a klenutý strop.

  Opřel se zády o zeď a zíral na řeku kolem něj. Voda nesla plno nečistot, které vzala při své cestě z ulice do podzemí: větve, kusy krabic, plastové lahve a kanystry. Ke svému údivu spočinul zrakem na polstrovaném křesle, které houpavě proplulo kolem něj. Věnoval krátkou myšlenku záhadě, jak se křeslo mohlo dostat do kanálu, ale pak ji opustil.

  Ve vlnách připlouvala další věc. Nejdřív na dálku nerozeznal, o co se jedná (připomínalo mu to plyšového medvěda), když vtom mu přejel mráz po zádech a on poznal, že v rozbouřené vodě plave pes. Ten Pes.

  Hlavu držel těsně nad hladinou a nechal se nést nahoru a dolů po zpěněných vlnách. Bylo poznat, jak namáhavě máchá tlapami, aby ho proud nestrhl pod hladinu. Pak si zvíře všimlo si, že se blíží ke kousku nezatopeného betonu a začalo své tělo směřovat k záchraně.

  On se zvedl ze sedu a postavil se na okraj bloku, tak, aby byl od psa co nejdál. Ten se bojovně prodral proudem a přiblížil se těsně ke hraně suchého ostrůvku. Přední tlapy vyhodil na beton a celým tělem se snažil vyškrábat se na něj. Proud strhával zadní část jeho těla a jemu zbývalo jen pár vteřin, než ho odnese dál do podzemí. Když už to vypadalo, že to nestihne, vyhoupl se ze všech sil na beton a stanul na něm všema čtyřma nohama.

  Jen co se tam ocitl, zavrčel na vetřelce, jako by si neuvědomoval, že tím nezvaným hostem je on sám. Cenil zuby ve zlověstném šklebu a jeho krvavé oči se vlhce leskly. Z této vzdálenosti vypadal ještě větší. Jeho sloupovité nohy končily mohutnými tlapami, jež byly vyzbrojeny černými zahnutými drápy. Chlupy měl zplihlé od vody, takže vynikalo jeho svalnaté tělo. A na silném krku seděla robustní hlava se sklopenýma ušima a poškrábaným čumákem a hrozila, že se na něj vrhne.

  On stál na kraji u zdi, připraven skočit do vody, která mu teď připadala jako mnohem menší utrpení než nechat se roztrhat na kusy. Čekal na jediný prudký pohyb zvířete a byl by ve vodě. Co by bylo pak, to by řešil až posléze. Teď řešil naléhavější problém.

  Najednou pes povolil ve svalech a svěsil hlavu. Oklepal se po psím způsobu, aby se zbavil vody ve své srsti, a posadil se. Nekoukal na něj, sledoval vodu a plující odpadky. Vyplazil jazyk a dýchal s otevřenou hubou. Od tlamy mu šly obláčky páry.

  Vypadal teď jako úplně obyčejný pes. Jasně, byl trochu větší než průměrný jezevčík (asi desetkrát), ale rozhodně teď nepůsobil jako přízrak vraždící vše, co se v kanálech pohne. Prostě zvíře. Ne přímo domácí mazlík, ale zvíře.

  Dokonce zakňučel při pohledu na množství vody valící se chodbou a on měl skoro nutkání konejšivě ho podrbat za ušima.

  Tento pocit však netrval dlouho.

  Ve vodě se plácala krysa marně bojující o život. Snažila se chytit tlapkami za hranu jejich skrýše, ale byla pro ni moc vysoko. Když proplouvala kolem psa, ten po ní jedním pohybem chňapl a za nesnesitelného pískotu trhal hlavou ze strany na stranu. Položil si ji na zem a přidržel jednou tlapou. Kousl ji do břicha a ještě zaživa jí vyvrhl vnitřnosti. Pak začal hladově hltat.

  Měl co dělat, aby se při tom pohledu nepozvracel. Žaludek mu udělal kotrmelec a on pocítil žaludeční šťávy až v krku. Odvrátil pohled a s rukou přes ústa potlačil dávení.

  Za necelou minutu měl pes po hostině. Z úst mu odkapávaly kapičky krve a na fousech ulpívaly kousky masa a střev. Opět se zašklebil a výhružně zavrčel na svého souseda. Ten usoudil, že nic tak děsivého ve svém životě neviděl a s rozklepanými koleny ztuhle pozoroval zbytky krysy v psím chřtánu.

  Pak se pes jako by nic důkladně olízl, jako by zrovna spořádal misku těch nejlepších granulí. Poodešel na svůj kraj bloku a posadil se. Když mu došlo, že voda jen tak neopadne, lehnul si na všechny čtyři a položil hlavu na přední.

  Takhle zůstali nějakou chvíli, až se člověčí polovička z nich pomalu sesunula do sedu, s pohledem spočinutým obezřetně na svém psím společníkovi. Ten zaregistroval pohyb po svém boku a neklidně zavrčel. Slabě štěkl a pak odvrátil zrak k vodě.

  Čas plynul a voda pomalu opadávala. Byla už asi půl metru pod nimi, ale stále z ní ještě zbýval proud dost silný a hluboký, aby pohltil dospělého člověka. Mohlo být odhadem už dost po poledni, když se ozvalo silné kručení žaludku. Pes zvedl uši za neznámým zvukem, a když se přesvědčil, že je neškodný, nevěnoval mu už víc pozornost.

  Bylo to až k nevíře, ale v podzemí se už zase začalo smrákat. Podíval se pod sebe, kolik vody ještě zbývalo, a zklamaně přemýšlel, kam ten den tak rychle utekl. Nechtěl tu strávit noc; vzhledem ke tvorovi, který mu dělal společnost, to mohla dost dobře být jeho poslední noc v životě. Co když pes v noci dostane zase hlad?

  Napjatě hypnotizoval hladinu vody a očima se ji snažil přemluvit, ať klesne dřív, než na ně padne tlustá deka temnoty. Jak ale odhadoval, zbývalo v proudu stále dobrého půl druhého metru hloubky. Začínalo to vypadat na další probdělou noc.

 

* * *

  Setmělo se, až nebylo vidět na špičku nosu. Seděl stále na svém kousku studené souše, žaludek měl prázdný a pod šaty mu zalézala zima. Uši měl nastražené, aby mu neunikl sebemenší náznak toho, že by mu pes chtěl ublížit. Jak to ale vypadalo, ztratil o něj pes zájem. Došel k závěru, že kdyby ho chtěl zardousit, už by to dávno udělal.

  Ostražitost, která ho držela při smyslech, ho postupně opouštěla. Dokonce začal cítit únavu. Měl pocit, že kdyby na něj pes přece jen zaútočil, ani by se nebránil. Jen by ho poprosil, ať si pospíší, jen ať to má brzy za sebou.

  Celé tělo měl ztuhlé jako dlouho nepoužité soustrojí. Záda a svaly na ramenou ho pálily od toho, jak několik hodin v kuse seděl shrbený, opřený o chladnou zeď. Prsty na nohou se opět hlásily o svůj příděl tepla a ušní boltce se k nim co chvíli chtěly přidat.

  Myslel na své teplé místečko pod potrubím, na měkkou matraci a zásoby krabicového vína. Jestlipak tam ještě budou? Kolik vody tam asi proteče? Bude hladina vody tak vysoko, že mu všechny poklady odnese? Má tam taky všechny komiksy! A ve spáře mezi cihlami uspořené peníze, zabalené pečlivě do fólie. Ksakru!

  Hned zítra si půjde koupit nové víno. A zajde si na polívku. A do tohohle koutu podzemí už jakživ nevkročí. To byl taky nápad, objevovat temné chodby. Nápad za všechny peníze.

  Hlava mu začala padat na hruď a on bojoval s přicházejícím spánkem. Stále ještě psovi nevěřil natolik, aby si dovolil přepych spánku. Jenže když ono to vypadalo tak lákavě! Jen zavřít oči, nechat se odnést do klidných vod podvědomí a všechny trable nechat za sebou.

  Probdělá noc si začala vybírat svou daň a on už nevěděl, je-li při vědomí nebo se mu všechno zdá. Kolem stále proudila voda, v které však už nebyly odpadky, ale ryby. Skákaly nad hladinu a ve vzduchu mávaly ploutvemi, aby se jakýmsi kouzlem udržely nad hladinou o něco déle.

  Byly krásné, šupiny se jim leskly do zlatova a do fialova a on je chtěl varovat, ať si dají pozor na psa. Chtěl jim říct, ať se radši schovají pod hladinu, tam budou v bezpečí. Nemohl však ze sebe dostat ani slovo, jazyk se mu lepil na patro, jako by měl pusu plnou jakési podivné kaše, která nebyla ani slaná, ani hořká.

  Věděl, že rybám pomoct nemůže. Bezmocně pozoroval, jak pes číhá na tu pravou, pořádně tučnou rybu, kterou by si mohl naplnit břich. Pak najednou z vody vyskočila velká zlatá ryba a na hlavě měla královskou korunu. Byla to královská ryba, královna všech podzemních ryb. Než se však stihla ponořit zpět do vody, pes klapl čelistmi ve vzduchu a už se třepotala v jeho obrovské tlamě. Němě otvírala ústa, jako by volala o pomoc a upírala na něj zrak, vyčítavě, bezmocně.

  Pes jí utrhl hlavu a pak se otočil k němu. Z mordy mu odkapávala rybí krev a sliny. Vrčel a oči mu svítily. Udělal dva pomalé kroky k němu a vycenil zuby. Pak skočil.

  Ve chvíli, kdy se mu pes zakousl do hlavy, sebou trhnul a probudil se. Zamrkal údivem, že se mu podařilo usnout a ještě víc se podivoval, že nespadl ve spánku do vody a že na něj zvíře nezaútočilo.

  Pes nyní seděl na kraji betonového bloku. Noc už se nachýlila a chodba se nesměle prosvětlovala. Voda už opadla, ale stále jí zbývalo dost na to, aby nebyly vidět betonové chodníčky po stranách chodby. Její hladina teď líně plynula asi metr a půl pod nimi.

  Bylo vidět, že pes už zvažuje odchod z této skrýše. Měřil si vzdálenost a vybíral místo k nejbezpečnějšímu dopadu. Všiml si, že jeho spolunocležník se už probral a štěkl po něm. Pak se přikrčil a obezřetně seskočil dolů. Dopadl doprostřed vody, kde bylo zřejmě nejhlouběji, a odplaval ke kraji chodby, kde našel pod nohama pevnou zem. Vody tam bylo právě tolik, aby mu šplouchala o břicho. Přebrodil se ke konci chodby, zahnul za roh a o víc už ho nebylo.

  Protáhl se. V zádech mu křuplo, až to zabolelo. Protáhl si končetiny, jež měl dřevěné a necitlivé. A stále mu byla zima. Ale náladu už měl o poznání lepší.

  Shlédl dolů, aby odhadl, je-li už pro něj bezpečno opustit tohle proklaté místo. Ani památky nebylo po divokém proudu, který měly sílu řeky valící se z hor. Vlastně ano, něco tu po ní zůstalo. Na každém rohu, na každé cihle vyčnívající ze zdi byly nánosy bahna a slámy. A ve vodě plavaly kusy krabic a plastů, které voda nestihla odnést.

  Počkal, až se i v podzemí rozední a pak se seškrábal dolů. Spouštěl se pozadu, nejdřív svěsil nohy, potom trup, až visel celým tělem a jen rukama se nahoře přidržoval hrany bloku. Pod sebou měl ještě metr mezeru, kterou překonal jednoduše tak, že se pustil.

  Dopadl do kaluže vody a ta se rozstříkla všude kolem. Rozhlédl se na obě strany a pak si vybral cestu, která ho snad vyvede ven. Jak procházel chodbami, potkával krysy s vlhkou srstí, jak zmateně pobíhaly od jednoho rohu k druhému. Ty mrchy přežijí všechno, pomyslel si.

  Zanedlouho narazil na ocelový žebřík ve stěně, vedoucí svisle ke kanálové mříži. Ta byla diagonálně zaklíněna v otvoru, zřejmě jak ji potoky vody téměř odnesly pryč. Jal se stoupat po žebříku, dávaje si přitom pozor, ať na jeho zablácených příčlích neuklouzne. Jakmile byl nahoře, protáhl se trojúhelníkovou mezerou, kterou mu špatně položený poklop nabízel.

  Ocitl se na ulici, kde na něj překvapeně koukalo pár chodců, mířících po ránu do práce. Na chodnících ještě stály kaluže vody a kola projíždějících aut svištěla na mokré vozovce. Některé z obchodů již měly otevřeno, zatímco výlohy jiných byly ještě zatemněny. Na rohu se tvořila fronta u stánku, kde si lidé kupovali noviny a něco k snědku. Donesla se k němu vůně kávy a čerstvého pečiva.

  Žaludek se mu hlasitě přihlásil o svůj příděl. Sklonil hlavu mezi ramena a spěšně zamířil pryč. Nejen že ho trápil neskutečný hlad, ale také si tam připadal dost nepatřičně. Jako vetřelec, jako lasička v kurníku. Lasička, které co nevidět vypráší kožich, nevezme-li nohy na ramena a nezmizí.

  Bloumal neznámými ulicemi a udržoval směr, který byl podle jeho mínění nejpravděpodobnější cestou k přístavu. Odtamtud už trefí k sobě domů. Stačilo jen chytit správný kurz.

  Podle řídnoucích budov poznal, že míří správně. Kanceláře střídaly haly a skladiště, kravaty a kufříky nahradily montérky a brašny se svačinou. Když se mu pak přes horizont jedné ulice otevřel výhled, spatřil rozlehlá mola, obrovité tankery a v dálce hladinu moře třpytící se ve vycházejícím slunci.

  Zorientoval se pak už rychle. Známé poznávací body ho navedly ke končinám, kde se cítil skoro jako doma. Prošel pod dálničním mostem, kde to teď zelo prázdnotou, jen pár rozmočených krabic a jedna špinavá matrace narušovaly pustý prostor. V dálce zahlédl Marušku, osamoceně stojící proti slunci. U venkovního stolečku teď stálo pár dělníků, kteří kouřili a o něčem debatovali.

  Zamířil ke vchodu do podzemí, který byl silně zanesen různým křovím, bahnem a pneumatikami. Prodral se tou džunglí a za okamžik už byl znovu v kanále. Bylo patrné, že voda se tudy prohnala s ohromující, ničivou silou. Na některých místech vymlela cihly a kameny ze zdiva a zanechala tam mezery s drolící se maltou.

  Než zahnul do své chodby, musel překročit hromadu cihel a jílovité hlíny, která z jedné poloviny zavalila chodbu. Ve stěně kanálu zůstala prostorná kaverna, která by s přehledem pojala dospělého člověka.

  Za rohem již na něj čekala podzemní chodba, která mu byla téměř domovem. Jakmile do ní vkročil, upoutalo ho na první pohled rozměrné potrubí pod stropem vycházející ze zdi. S potěšením kvitoval fakt, že roura vydržela nápor vody a stále vypouštěla pramínek páry z šikmo umístěného ventilu. Ocel, jindy matná a tmavá, se teď leskla nánosem bahna, a jak kráčel blíž, rozeznával jednotlivá stébla trávy.

  Po pár krocích se však zarazil. Mezi ním a betonovým blokem cosi stálo. Pes.

  Stál tam, nehybný jako socha, majestátní, se vznešeně vztyčenou hlavou. Nevrtěl ocasem jako pes, který vítá páníčka nebo člena rodiny, jen tam držel stráž a upřeně mu hleděl do očí.

  Pohlédl za psa na betonový blok, kde neviděl svou matraci. Voda ji zřejmě odnesla, s jistotou to však na dálku říct nemohl. Třeba tam zůstalo i víno. Třeba jen jedna jediná krabice. A co igelitové tašky s komiksy? V mezeře mezi cihlami určitě najde bezpečně uložené peníze, vydělané za odvoz měděného okapu. Třeba.

  Vykročil kupředu a pes štěkl, až mu bolestně zavibrovaly bubínky. Ten tam byl ledový klid, s jakým ho zvíře uvítalo. Teď vrčelo a ten hluboký zvuk připomínal předení výkonného motoru.

  Přiblížil se pomalu ještě o tři kroky, avšak pak už ani o centimetr. Pes začal vyvádět jako smyslů zbavený, štěkal a řval, až mu od pysků létaly sliny a u huby se srážely obláčky páry. Prováděl fiktivní výpady a názorně předváděl, jak rychle po něm může skočit, neztratí-li se mu z očí.

  Dělilo je od sebe už jen pár kroků, ale on stál neoblomně stále na místě, v srdci pramalou, avšak stále živoucí naději, že se pes otočí a odpeláší pryč. Ty peníze a víno, pokud tam ještě jsou, mu za to stály. Kdo ví, kdy se mu zase podaří nastřádat takové bohatství.

  Pes najednou chňapl po jeho noze a tesáky zachytil jeho kalhoty. On cukl nohou dozadu, a jak pes udělal to samé se svým tělem, zůstal mezi zuby psiska pořádný cár látky. Zvíře demonstrativně látku roztrhalo a pak se znovu vrhlo před sebe. To už on ustoupil o pár kroků, aby mezi ním a psem byla nějaká mezera.

  Vykašli se na to, ty prachy ti za to nestojí, napovídal mu jeho rozumný hlas, který poprvé v životě mluvil rozumně.

  Chvilku ještě bojoval s tou půlkou vědomí, která se nesmířila se ztrátou skromného majetku, potom však opustil svou pozici a pomalu, tak aby psa nevyprovokoval, začal ustupovat. Ten ještě výhružně štěkal a skákal dopředu, aby mu dal důrazně najevo, že příště už nevyvázne tak lacino. Když si všiml, že opravdu odchází, postupně se zklidnil, až z něj byla opět ta nehybná, ledově klidná socha.

  Než chodbu opustil, ohlédl se ještě naposledy na psa. Ten tam stál, kontroloval jeho odchod a ze všeho nejvíc teď připomínal divoké zvíře, střežící své výsostné teritorium. Chvíli si hleděli navzájem do očí a jemu připadalo, že v tom pohledu bylo něco víc, než jen pouhý vizuální kontakt mezi člověkem a zvířetem. Jako by si sdělovali nějakou informaci, myšlenku, která nepotřebuje slov. A on si byl jist, že jim oběma byla v tu chvíli jedna věc jasná: že v kanálech je místo jen pro jednoho Kanálového psa. Ten druhý, slabší, musí odejít. Nebo zemřít.

  Kanálový pes, Čokl z kanálu, s rozpadajícími se botami a roztrženou nohavicí, se mlčky otočil a ztratil se za záhybem chodby. Ve východu se s rukama v kapsách zahleděl na opuštěný přístav, dlouze vydechl a pak nadobro opustil podzemí.

Kapitola 2-2 z 3
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Lucie Křížková14.2.2015
 

Úžasná nekonvence...bude mít pokračování? Ráda bych si přečetla. :)

Zbloudilý Pocestný11.4.2015
 

Vaše hodnocení mě moc potěšilo. Bohužel, pokračování není na obzoru - povídka byla psána a myšlena přesně tak, jak je zde uveřejněna a v mých očích je uzavřená (byť s poněkud otevřeným koncem:) ) Jak ale praví známé přísloví, nikdy neříkej nikdy... takže se může klidně stát, že v budoucnu se dočká pokračování. Teď mám ale v plánu šnečím tempem pracovat na jiných věcech, které se snad dočkají zdárného uveřejnění na tomto serveru.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Zbloudilý Pocestný

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •