IKAR CZIKAR CZ

Děti Moci (Petra Doskočilová)25.10.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 118, Komentáře 0

 

5. Oživlé stíny

      Budovice se zvolna propadaly do spánku. Chodníky se vyprázdnily a jen tu a tam se ještě pár opozdilců trousilo z nočních vycházek domů. Vzduch byl ztěžklý dlouhotrvajícími vedry.



      Měsíc zakryly těžké mraky a městečko se ponořilo do tmy. Nízký domek s květinovými truhlíky před okny jako kdyby se v ní ztrácel víc než ostatní. Možná to způsobila černota oken nebo snad prázdnota pokojů. Chodníky zvlhly večerní rosou a přikryly se nízkou mléčnou mlhou.



      Kdesi za obzorem se zablesklo. Z mračen se vynořily dvě malé siluety a s tichým zašustěním křídel se snesly na nedaleký košatý dub. Další záblesk rozpůlil oblohu vedví a na pár prchavých chvil ozářil letitý strom, na němž se právě usadil párek na první pohled docela obyčejných sov. Něco však na nich bylo zvláštního. Jedné se na hrudi pohupoval zlatý medailónek a té druhé v nočním přítmí nepřirozeně svítily ocelově šedé, přísné oči. Spící ulicí se rozlehlo soví houkání a naplnilo Budovice příslibem nových, tajemných událostí.



      Sovy se na sebe podívaly a tenká nitka porozumění na okamžik spojila jejich zraky. Zvedl se vítr a v korunách stromů zaševelilo bezhlasé kouzlo. Ovzduší ještě více ztěžklo a mlha se zvedla.



      Roztáhly křídla a jejich obrysy se začaly měnit. Zkroutily se a dostaly úplně jiný tvar. Hlavy se jim protáhly, pírka na konci křídel začala mnohem více připomínat dlouhé prsty. Pařáty se zvětšily a srostly, až se z nich staly lidské nohy.



      Oblaka se roztrhla. Kužel bledého měsíčního světla dopadl na nevítané hosty. Namísto překrásných, vznešených sov stanuli pod dubovými listy čarodějové, oblečeni od hlavy k patě do dlouhých, černých kuten. Tváře jim halila rouška pozdního večera a stín kápí. Jejich příchod ohlašoval nastolení vlády kouzel v nic netušícím městě.



      Čaroděj si úlevně oddychl a zády se opřel o mohutný kmen za sebou. „Tak jsme konečně zde. Už bylo načase,“ řekl hlubokým, jasným hlasem. Rychlými pohyby si z rukávů smetl drobná peříčka a ruce si založil na prsou. „Nesnáším tyhle proměny. Připadá mi, že to peří mám všude.“



      Jeho společnice se zimomřivě oklepala. „Lename,“ hlesla váhavě a prsty zavadila o medailónek zavěšený na svém krku.



      Lenam pozvedl obočí a stočil k ní šedivé, pronikavé oči. Čarodějka se pod tím pohledem zachvěla. Nikdy si nezvykla na jeho chlad a čirou nenávist.



      Lenam si moc dobře uvědomoval sílu svého zraku a zamrzelo ho, že i hrdá a mocná Lenera se před ním třese. Zklamal se v ní. Doufal, že bude mnohem silnější, že mu bude rovnocennou partnerkou. Pokusil se o úsměv, který se však ztratil v přemýšlivém výrazu.



      „Mluv!“ vyzval ji, jako kdyby potřebovala jeho svolení a zadíval se na zelený trávník před sebou. Pohrdal tímhle světem a ještě více ubohými, slabými lidmi. Chápal snad víc než kdo jiný, proč je chce jeho pán zotročit a podřídit své vůli. Nic jiného si ani ta bídná cháska nezasloužila. Jediný, kdo má právo dýchat čerstvý vzduch svobody, jsou čistokrevní čarodějové, potomci Třetího Stvořitele. Ramena se mu chvěla vzteky. Nemohl se ubránit svým pocitům. Nesnášel svět lidí, těch nemožných hlupáků, kteří si nedokážou řídit vlastní osud.



      „Lename, neměl jsi…“ Lenera se zarazila v půli věty. Znala Lenama dost dlouho na to, aby věděla, že následující úkol pro něj bude víc než obtížný i přes jeho moc a sílu. V téhle zemi je příliš mnoho překážek, které bude muset překonat. Ale zároveň jí bylo jasné, že pokud je v řadách jejího pána někdo, kdo dokáže vůli Krvavého krále vyhovět, jsou to právě oni dva.



       Aby své poslání naplnili, budou muset spolupracovat a věřit si. To znamená, že se nesmí bát Lenamovi zuřivosti a pěkně od plic mu říct, co si o těch jeho ztřeštěných nápadech myslí! Vůbec ji nebere vážně, dělá si, co chce. Pokud to tak půjde dál, tak Lenam svou neuvážeností všechno zničí, ale pánovi se přitom bude muset zpovídat i ona. Riziko neúspěchu nesou oba stejným dílem.



        Lenera se zamračila a přistoupila k Lenamovi blíž. „Lename,“ uhodila na něj tentokrát zostra, „neměl jsi za ní chodit. Ještě na to nebyl vhodný čas. Neposloucháš mě, chceš všechno dělat sám a myslíš si, že to zvládneš. Mám ale pro tebe jednu novinku – nezvládneš. Tou svou neopatrností jsi ohrozil celou naši misi!“ Lenera domluvila a cítila osvobozující úlevu. Konečně se mu postavila. Už bylo načase, aby mu někdo vmetl do tváře, co si o něm myslí.



        „Tobě to vážně tak vadí? Vždyť se nic nestalo,“ odpověděl klidně a poškrábal se na bradě. Vybavil si vzpomínku na malou, křehkou dívku, která vůbec neměla ponětí, do čeho se pustila. Bude snadný cíl. Možná až příliš.



       „Ale mohlo, mohlo se stát! Jsi nezodpovědný!“ vyčítala mu horlivě a Lenam i přes rozpínající se tmu zahlédl, jak jí zčervenaly uši. Pomyslel si, že ji nejspíš skutečně naštval. Ale jako kdyby mu na tom nějak záleželo! „A ano, vadí mi to,“ dodala ještě a spěšně přikývla, aby svým slovům dodala důraz.



       Lenam se odlepil od stromu a hloubavě sklonil hlavu. Ta nová Nositelka, to slabé lidské děvče, ho dnes překvapilo. Snad se v ní mýlil. Třeba boj s ní přece jen bude zajímavý. Úkosem pohlédl na Leneru. „Viděla jsi tu holku? Ona vycítila, že ji sleduji. Je to zvláštní. Jak jen mohla…“ zeptal se spíš sám sebe a začal se procházet po trávníku.



       Lenera obrátila oči v sloup a těžce si povzdechla. „Jen si nemysli, to nebyla její zásluha. Prohlédla tvé čáry, protože má Znamení. Jenže jestli sis všimnul, tak já mluvím právě o tomhle. Nevíme, jakou moc má Kámen čarodějů a ještě míň toho víme o tom, za jak dlouho ho ten usmrkánek dokáže ovládnout. Jisté je, že už teď od něj čerpá sílu a ty jsi nás tím svým kouskem pěkně ohrozil. Myslíš, že jí nedojde, kdo ji asi pronásledoval, hm? Je možná mrňavá a slabá, ale není hlupák. Nepodceňuj nepřítele, Lename.“



        „Myslíš, že to nevím?“ vyštěkl čaroděj podrážděně a zlostně semkl rty. Rád by věřil, že Rigel propůjčil sílu Klíč k Bráně snů, jenže něco mu našeptávalo, že to tak není. „Já vím, že jsem to málem zkazil, ale musel jsem ji vidět. Musel jsem vidět, proti komu stojíme. Nemohl jsem tušit, že…“ přisvědčil o něco mírněji a ještě jednou si vybavil události toho večera pěkně jednu po druhé. Vytušil v nich malou skulinku, něco, co jim zatím unikalo. Ta Rigel, ať už byla kdokoliv, nemohla být úplně obyčejná, už jen proto, že vlastnila nejmocnější magický předmět, srdce celé Algazy.



       „No doufám, že ses aspoň přesvědčil, že náš cíl skoro nestojí za námahu,“ podotkla Lenera a vzhlédla k nebesům. Bylo zvláštní se koukat na noční oblohu, na níž vládne jen jeden měsíc. Svět lidí je skutečně směšný a ten, kdo jej stvořil, se nemohl rovnat s Třetím. Neměl vůbec žádnou fantazii, to potvrzovali slabí a nemožní lidé, kteří by si nedokázali vyčarovat ani hrníček čaje.



        „Neřekl bych,“ odporoval Lenam. „Ta dívka může být silnější, než se zdá. V každém případě nemůžeme nic ponechat náhodě. Znamení Stvořitelů je příliš cenné a důležité. Musíme udělat všechno proto, abychom ho získali. Náš král nám dal důvěru. Nechci ji zklamat, to jistě chápeš.“ Lenam si bezděky promnul levé zápěstí, na němž mu jasně vystupovala bílá, řetízkovitá jizva, a jeho srdce se zaplnilo strachem. Ne, skutečně není v jeho zájmu Efestuse zklamat.



      „Nemyslím, že by děvče bylo nějakým problémem. Horší bude její opatrovatelka, její Bereal,“ řekla Lenera opatrně a pozorně sledovala Lenamův výraz. Chystala se dotknout jeho nejcitlivějšího místa – minulosti. Lenam nenáviděl svoji minulost a opovrhoval každým, kdo se v ní jen mihl. Kdysi, ve slabé chvilce, se Leneře svěřil, že se nejvíc bojí postavit se tváří v tvář jediné osobě ze svého předešlého života a snad Osud tomu chtěl, aby právě nyní stanuli proti sobě v nerovném boji. „Víš, kdo je mistr těch tří nemožných holek, ne? Víš přece, že to je – “



        „Já to vím moc dobře!“ přerušil ji Lenam důrazně. Zastavil se v nervózním procházení a zakoukal se kamsi neurčitě před sebe. Bude tedy stát proti ní. Celá léta se vyhýbal tomu, aby s ní bojoval. Roky se snažil si na ni ani nevzpomenout a teď… teď nemá na výběr. Zklame buď ona, nebo on. V každém případě jeden z nich bude muset zemřít, pokud se utkají v boji. Jenže netušil, jestli je na to vůbec připravený, jestli ji dokáže zabít. Ačkoliv ji z hlouby duše nenáviděl, nemohl popřít věčné pouto mezi nimi.



       „Vega Balinová,“ zašeptal do tmy. Cítil se prázdný při vzpomínce na ni, už k ní necítil to co dřív. Přesto si byl jistý, že pokud jí bude muset čelit, tak nejspíš selže. Tak je to napsáno v Knize osudu. Ona bude muset zabít jeho. Přesně tak to má být.



      Lenera se připlížila k Lenamovi zezadu a objala ho kolem pasu. Tvář přitiskla na jeho záda a v očích se jí objevil náznak soucitu. Znala jeho minulost dokonale, znala jeho nepřítele i to, s čím bojuje. Pevně ho sevřela ve svém náručí. „Zapomeň na minulost. Teď jsi někdo jiný, teď patříš někomu jinému. Měj na paměti jen své poslání, a pokud to bude nutné, odstraň všechny, kdo ti stojí v cestě. Jinak to nejde. Nemysli na to, co bylo, dívej se dopředu, na to co být může,“ řekla tichounce a zaposlouchala se do Lenamova rychlého tlukotu srdce.



         Lenam potřásl hlavou, aby se zbavil těch nemožně hloupých myšlenek a nasadil odhodlaný výraz. Lenera má pravdu, tak jako vždycky. Kdepak, on nezklame důvěru svého vládce a pokud bude donucen čelit staré čarodějce, pak je to taky dobře. Dokáže jí, že není slaboch, jako byla kdysi ona, dokáže jí, že je dost silný na to, aby ji zabil!



       „Jo, asi máš pravdu. Teď jsem někdo jiný a ona taky. Stojíme proti sobě a až se příště střetneme v boji, jeden z nás zemře. A já to nebudu,“ řekl pevně, přesto Lenera v jeho hlase postřehla náznak smutku.



       Pohladil Leneru po ruce a náhle byl rád, že ji má u sebe. Byla mu dlouhá léta oporou. Bez ní by nebyl tam, kde je. To ona mu pomohla najít správnou cestu. Odvděčí se jí tím, že pro ni získá Efestusovu přízeň a věčnou slávu. Udělá to pro ně pro oba.



       Lenera ucítila, jak se Lenam napřímil. Povolila svůj stisk. Lenam její ruku však nepustil. Něžně ji držel ve své teplé dlani. Leneře se do lící začala hrnout krev. Zčervenala jak rajské jablíčko. Rychle se vzpamatovala a prudce se Lenamovi vytrhla. Obrátila se k němu zády. Pořád na své ruce cítila Lenamův lehký dotyk. Přitiskla si ji na prsa a zavřela oči. Co to rozehráli za divnou hru? Jediné, co by je mělo spojovat, je úcta ke Králi krve, nic víc. Nesmí mezi sebe zaplést city. Přesto nedokázala potlačit horký, neznámý pocit, který jí zaplavoval celé tělo a pronikal i do toho nejskrytějšího kousíčku jejího srdce.



      „Nesmíme zapomenout, že ještě máme práci. Půjdeme?“ zeptal se Lenam a jeho hlas byl opět studený jak polární vítr, zbavený všech emocí. Vrazil si ruce do kapes svého dlouhého hábitu a vydal se přes silnici navštívit starce, který se zanedlouho měl stát jednou z mnoha jeho obětí.



       Lenera se otočila na patě a zklamaně přikývla. V Lenamovi se zřejmě nikdy pořádně nevyzná. Kdyby tak dokázala nahlédnout do jeho nitra! Rychlým krokem se přidala k jeho boku a soustředila se na nejstarší dům v  Budovicích, jehož fasáda byla dávno poznamenaná zubem času.



       „Uvědomuješ si, že máme přísný zákaz ho zabít?“ optala se Lenama zadýchaně. Bylo těžké s ním udržet krok.



      „Moc dobře,“ přikývl, ačkoliv netušil, proč jim Efestus takový příkaz dal. Na lidech  přece vůbec nesejde. Nemínil se však stavět jeho vůli. „Tak co z něj uděláme? Ještěrku, žábu, fretku…?“



      „Je to přece člověk, takže krysu,“ rozhodla Lenera a napřáhla ruku. Blížili se k těžkým jedovatě zeleným dveřím s mosazným klepadlem.



      „Dobrý nápad,“ poplácal ji Lenam uznale po rameni a obličej mu prozářil křivý, zlomyslný úšklebek. 



      Čarodějové vkročili na přístupovou cestu. Jejich oči se střetly a oba vycenili zuby ve spokojeném úsměvu. Noc kouzel začínala…



       „Akeno!“ vykřikli jednohlasně a dveře před nimi se rozlétly.



 



      Slunce se vyhouplo nad kopce obklopující spící Budovice. Nic netušící město se zvolna začalo probouzet do nového, dlouhé dne. Balancovalo na okraji počátku války dvou rozdílných světů. Dávno nebylo tak obyčejné a nudné, skrytě jej ovládala kouzla a polehoučku si podmaňovala každý jeho kousek. A důvodem toho všeho byly tři dívky, které stále ještě klidně podřimovaly.



       Obloha se zalila zářivou modří bez mráčku a lesy se ponořily do mlžného oparu, jak z nich sluneční paprsky vysoušely ranní vláhu. Ulice se zaplnily každodenním uspěchaným životem.



      Jeden ze zlatých slunečních prstů se natáhl k nízkému domku v Mandlové ulici, zvědavě se protáhl úzkou škvírou mezi závěsy, prodral se nafialovělým oparem přivlastňujícím si podlahu a vyhledal pod ním bledou tvář. Dotkl se jejích zavřených víček a pošimral ji na růžových lících.



       Rigel se zavrtěla, neklidně mlaskla a přehodila si paži přes oči. Slunce se na okamžik stáhlo. Hned se však zase naklonilo nad Rigelinu tvář a pohladilo ji teplým dotykem. Nutilo ji opustit svět, ve kterém nebyli žádní zlí čarodějové, žádná kouzla, ani strach a už vůbec ne bolest. Rigel se však spánku držela jako záchranného kruhu. Vždyť probudit se pro ni znamenalo čelit dalším problémům, a to nebylo to, co by si přála.



      Otáčela se z boku na bok, kroutila se a obličej bořila do huňaté podnožky, na kterou jí předešlého večera padla hlava. Nic jí to nebylo platné. Sluneční paprsky ji pronásledovaly a ostrým světlem nenávratně vyštípaly tvrdý spánek.



      Rigel se vzdala. Otevřela bolavé oči, zvedla se na lokty a nespokojeně zasténala. Každý kousíček jejího těla řval bolestí z nepohodlného spaní. Posadila se a prohmatala si otlačená záda. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. V první chvíli si nedokázala vzpomenout, jak se ocitla na zemi. Ospale zamžourala k oknu a bezmyšlenkovitě se zahleděla do pruhu ranního světla ztrácejícího se v levandulové mlze, která zaplňovala každičký kout jejího pokoje. V očích se jí objevil zasněný výraz, dozvuk posledních zbytků sladkého snu. Nabrala do dlaně kouzelnou páru, dívala se, jak jí proklouzává mezi prsty a při jejím teplém dotyku se zvolna rozplývá.



       V ten okamžik jí hlavou probleskla vzpomínka na včerejší tajemný stín v zrcadle. V tu chvíli jako by do ní uhodil blesk. Ospalost se roztříštila pod tíhou děsu. Vyšvihla se na nohy. Vnitřnosti jí sevřel strach a Rigel se neovladatelně rozklepala. Byli tu a chtěli získat kouzelný kámen! Srdce jí vyskočilo až do krku.



      Prsty ve spěchu vyhledala Znamení Stvořitelů pověšené na tenkém řetízku okolo jejího krku. S obrovskou úlevou si oddychla. Ať už ji večer pronásledovalo cokoliv, do jejího pokoje se to nedostalo. Opřela se o čelo postele a snažila se vydýchat tu hrůzu, která jí seděla na prsou.



      Zrak jí vystřelil ke dveřím. Dokud se jí kolem kotníků plazila mlha, byla v bezpečí. Ale v pokoji nemůže zůstat věčně. Očima propalovala dveře. Snažila se sesbírat zbytky odvahy a jít se klíčovou dírkou podívat ven. Žaludek se jí stáhl děsem a vyčerpáním. Chtělo se jí zvracet. Tíha jejího úkolu na ni plně dolehla. Pevně v dlani stiskla Znamení Stvořitelů, až se jí jeho hrany zaryly do dlaně.



       Ze zamyšlení ji vytrhlo mocné zabouchání na dveře. Rigel sebou polekaně škubla a napřímila se. Na okamžik zapomněla dýchat, až se jí zatmělo před očima. Podlaha pod nohama se začala naklánět a její pokoj se nořil do tmy. Nastalé ticho bylo mnohem hlučnější než odbíjení zvonů na budovické věži. Každá další vteřina byla delší než celá věčnost.



      Zamrkala a rychle naplnila plíce vzduchem. V paměti zapátrala po nějakém užitečném kouzlu, které ji dovede ochránit. Pod prahem zahlédla stín. Ať už tam stál kdokoliv nebo cokoliv, nechtěla to vědět.



       Kdosi zalomcoval klikou, ale kouzlo uzamčení nezklamalo. Naopak. Rigel vytřeštěnýma očima sledovala, jak fialkový opar houstne a začíná se rozpínat. Plazil se po zdech jako břečťan a nikomu nedovolil proniknout do pokoje. Přesto Rigel úzkostí ztěží dýchala.



       „Rigel?“ ozval se tlumený mužský hlas zpoza dveří.



      Rigel připadal až nemožně známý. Nastražila uši. Snažila se soustředit se jen na svůj dech, aby neomdlela.



       Stín pode dveřmi se pohnul. Vypadalo to, že odchází, ale zase se vrátil a znovu vzal za kliku. „Rigel,“ oslovil ji tentokrát mnohem zřetelněji. „Je čas jít do školy,“ naléhal netrpělivě.



      Táta! Ta myšlenka jí hlavou projela jako tichý výkřik. Obrovský pocit úlevy se rozlil celým jejím tělem a Rigel se podlomila kolena. Dopadla na všechny čtyři a nevěřícně kroutila hlavou. „Už jdu!“ zvolala rozechvěle a její hlas se zlomil. Na ruce jí spadly horké slzy. Vážně si na chvíli myslela, že je s ní amen.



            Zvedla se a vrávoravým krokem přešla k oknu. Rozhrnula závěsy a otevřela ho. Do pokoje zavanul svěží vítr a rozcuchal jí vlasy. Cípem rukávu si setřela slzy a otupěle se zahleděla před sebe. Na čele jí vyrazily krůpěje potu. Ačkoliv vzduch byl i na brzké ráno neobyčejně teplý, chvěla se jak při zimnici.



            Zapochybovala, jestli si s ní včera jen nepohrála její fantazie. Pokud by jí chtěl někdo Znamení Stvořitelů ukrást, nedotáhl by to do konce? Nečíhal by, až vyjde z pokoje? Přítomnost rodičů přece pro čaroděje nemůže nic znamenat, nebyli by pro něj překážkou. Nevěděla, čemu věřit. V koutku duše doufala, že se v noci stala obětí své přehnané představivosti, i když rozum velel, aby se měla na pozoru. Pro začátek se nebude krčit osamoceně v koutě, ale zmizí v davu. A škola pro tento účel byla perfektní.



            Obrátila se zpátky do pokoje. „Akeno!“ zvolala a zamáchala před sebou rukama. Nafialovělý opar se přeměnil v tisíce barevných jiskřiček, které pohasly dřív, než se dotkly země. Kouzlo uzamčení bylo zrušeno.



            Rigel se dopotácela ke skříni. Nohy ji ještě pořád neposlouchaly. Byla zesláblá strachy a rozbolavělá z nepohodlného spánku. Musela se přemlouvat ke každému kroku. Otevřela skříň, v ten samý okamžik ji zasypala fůra zmuchlaného, špinavého prádla. Rigel zavrávorala. Překvapeně vydechla a vytřeštila čokoládové oči. Před ní ležela hromada vysoká skoro jako ona sama. Přidřepla si k ní a dloubla do ní prstem. Teď by se hodilo nějaké uklízecí kouzlo, pomyslela si. Zklamaně pokrčila rameny a vyhrnula si rukávy.



            Prodrala se haldou, až narazila na něco, co alespoň trochu připomínalo džíny a tričko a přitom na sobě nemělo šmouhu od kečupu nebo bahna. Rychle se převlékla a včerejší oblečení spolu s ostatními šaty vzala do náruče a nacpala je hezky zpátky do skříně. Opřela se do dveří a vší silou je přibouchla. Kousek poodešla a se založenýma rukama se spokojeně podívala na přecpaný šatník, z něhož vyčuhoval rukáv svetru a jedna ponožka. Poškrábala se na hlavě. „Snad tu máma nebude v nejbližší době uklízet,“ zadoufala, „nebo mě přerazí.“



            Zmačkanou mikinu hodila na postel a dlaněmi se ji snažila narovnat. Brzy však poznala, že to zpraví leda žehlička. Přetáhla si ji přes hlavu, na záda si hodila aktovku a přeběhla ke dveřím. Třesoucí se ruku natáhla ke klice. Ačkoliv se mezitím stokrát přesvědčovala, že jí vůbec nic nehrozí, nemohla se zbavit vzpomínek na strašidelný přelud v zrcadle. Kde měla jistotu, že už se bát nemusí? Netušila, co se skrývá na schodišti, ale neměla na vybranou. Kousla se do rtu a zadržela dech. Trhnutím otevřela a vpadla do chodby.



            Sklopila zrak, aby se vyhnula pohledu na zrcadlo. Bude dlouho trvat, než se zase odváží podívat se na svůj odraz. Očima se zavrtala do parket. Střepy z rozbitého talíře byly pryč, skoro na ně zapomněla. Určitě je musela uklidit máma.



            Seběhla schodiště. V hale se váhavě zastavila a pohlédla na hodinky. Kupodivu jí zbývalo dost času, nebylo kam pospíchat. Žaludek jí skučel hlady. Třeba by ušetřené minuty mohla využít na pořádnou snídani. Poslední dobou se dost odbývala. Při všem tom vzrušení z kouzlení zapomínala sama na sebe.



            „Dobré ráno, Rigel,“ ozval se za jejími zády tichý pozdrav.



            Rigel se rychle otočila a pohlédla do tváře mámy. Čekala, že se jí dostane dalšího vyhubování, že se plíží pryč bez snídaně, ale nic takového nepřišlo. Překvapeně zvedla obočí. Uvědomila si, že už je to hezkých pár dní, co s mámou naposledy prohodila víc než jen pár slov. Nějak se doma míjely. Rigel přišlo divné, že se jí ani nevyptává, co dělá a kde se s holkami toulá. To bylo zvláštní. Další z řady podivností.



            „Snídaně a svačina,“ řekla paní Sachlerová se zvláštním výrazem ve tváři a natáhla k Rigel ruku s dvěma plnými papírovými pytlíky.



            Rigel byla zmatená. Prkenně si převzala balíčky a strčila je do batohu. Všimla si máminých červených očí, jako kdyby nedávno plakala. Její ruce byly studené a pohublé. Víc než kdy předtím na nich vystupovaly modré žilky. Chabě se pokusila o úsměv. Vypadala starší a ztrhanější, jako kdyby na svých bedrech nesla tíhu celého světa.



            „Omlouvám se za ten nepořádek na chodbě, ani nevím, jak k tomu večer došlo. Ale uklidila bych to. Jen… asi jsem byla unavená… nebo nevím…“ zavedla neobratně řeč na rozbitý talíř a pozorně sledovala máminu reakci. Překvapovalo ji, že za něj nebyla pokáraná.



            Paní Sachlerové se zachvěla brada a oči jí zvodnatěly. „To nic, stane se,“ trhla rameny zdánlivě lhostejně.



            Rigel nevěřila vlastním uším! Kdo to před ní stál? Vůbec mámu nepoznávala. Její obvyklá bezstarostnost a známý smích v očích se vytratily, zůstal jen prázdný výraz. Rigel si vzpomněla na zvláštní chování táty před pár týdny a na rozčilené hlasy v chodbě. Vždy si myslela, že si je s rodiči blízká a že si můžou navzájem říct cokoliv. Ale to se zjevně změnilo. A začalo to příchodem Vegy. Její svět se tříštil jako rozbité zrcadlo. Neměla ponětí, jak to zastavit. Všechno bylo špatně.



            „Užij si dnešní den,“ věnovala paní Sachlerová Rigel poslední poloúsměv a ukončila tak jejich vzájemné vyměňování pohledů.



            „Děkuji, ty taky,“ odpověděla jí Rigel automaticky a vyběhla ven. Musela máminu divnému chování přijít na kloub a taky se musela vypořádat se stínem v zrcadle. A pak tu byla hodina létání a uprostřed toho všeho ochrana Znamení Stvořitelů. Na její hlavu dopadalo stále více a více starostí. Bylo třeba je začít řešit, nebo ji nakonec zavalí jako to dnešní špinavé prádlo.



 



      Rigel vběhla do školy tak akorát, aby se na chodbě před třídou srazila s učitelem dějepisu. Omluvila se mu a zapátrala v paměti po jedné ze svých úžasných výmluv. Pan Preston ji však předběhl. Spiklenecky mrkl a naklonil se k jejímu uchu. „Neboj, já tě paní Werberové neprásknu,“ slíbil jí. Rigel se na něj vděčně usmála a vklouzla do třídy.



       Vyučování se vleklo tak pomalu jako málokdy. Rigel se toužila svěřit Sandře a Marice se včerejšími událostmi, přenést kousek té tíhy i na ně, ale nedostala k tomu příležitost. Hodina střídala hodinu a o krátkých přestávkách se kolem nich pořád někdo motal. Stihly si vyměnit jen pár zdvořilostních frází a spikleneckých pohledů. Cítila se mizerně. Netrpělivě pod lavicí podupávala nohou a snažila se soustředit na výklad učitelů. Přistihla se však při tom, že vlastně ani neví, jaký předmět právě probírají. Říkala si, jak je skvělé, že aspoň svítí sluníčko.



        Kolem poledne, zrovna když do třídy vstoupila učitelka Werberová, se nebe zatáhlo těžkými, temnými mraky a slunný den se proměnil v peklo. To je jednoznačně znamení, pomyslela si Rigel a kysele se podívala na učitelku, kterou nesnášela víc než předmět, který učila. Kdyby Werberová byla Algazanka, určitě by stála na straně Efestuse, o tom Rigel nepochybovala.



       Drobné pokapávání se během okamžiku proměnilo v hustý déšť. Malé kapičky s příliš hlasitým plácnutím dopadaly na okenní parapet. Když to už vypadalo, že hůř být ani nemůže, déšť zesílil a divoký vítr s sebou přinesl další bouřková mračna. Venku nešlo vidět dál než na pár kroků, silný vítr obracel deštníky a rozrážel špatně zavřená okna. Černými oblaky si prorazily cestu první nazelenalé blesky. Křižovaly nebe a při každém záblesku se černé, prázdné ulice na kratičký okamžik zalily matným světlem. Leda blázen by v této chvíli vytáhl paty z bezpečí domova.



       Rigel se lokty pohodlně opírala o lavici a žvýkala konec tužky. Se zájmem sledovala sílu bouřky, s jakou ohýbala vysoké, silné stromy. Bouřka vypadala strašlivě, ale to nebylo nic oproti tomu, jaká muka by jí připravila Werberová, kdyby si všimla, že Rigel nedává pozor. Rigel se tím však netrápila. Vyčerpávalo ji všechno to nebezpečí i strach, na školu jí prostě nezbývaly síly.



       Déšť ji ukolébával ke spánku a probouzel její fantazii. Viděla se v Algaze, obklopená Strážci. Ve svých představách spatřila svobodné čaroděje a Efestusovu porážku… Ani si neuvědomila, že se usmívá.



       Ze zasnění ji vytrhl ostrý hlas třídní učitelky. „Doufám, že všichni děláte, co máte. Soustřeďte se na práci v učebnici, příští týden píšeme písemku, tak žádné flákání!“



       Rigel ucítila, jak ji probodává učitelčin ostrý pohled. To ji donutilo zvednout oči, které se střetly s Werberovou. Rigel připadlo, že se na ni učitelka tentokrát dívá trochu jinak než dřív. Kromě nenávisti jí v očích postřehla i něco jiného. Byla by přísahala, že to je ostražitost. Začínala se bát, že už blázní.



        Rigel byla první, kdo přerušil spojení mezi nimi. Cítila se velmi zvláštně, otupěle, jako by se propadala do tvrdého spánku. Zavrtala se do knížky, aby nemusela čelit Werberové. V hlavě se jí vyrojilo hejno nesmyslných myšlenek. Snažila se soustředit na učení, ale její snaha byla marná.



        Chvíli si pohrávala s propiskou, v dalším okamžiku si čmárala po obalu učebnice… Nudila se tak, jako ještě nikdy. Úplně zapomněla, že je ve třídě. Hlasitě si povzdechla a vyhlédla z okna.



        Proti dešti se rýsovala temná postava, rozostřená kapkami stékajícími po skle. Stála nehybně uprostřed školního trávníku a nechávala se ošlehávat studeným větrem. Rigel si promnula unavené oči. To byla hloupost, kdoví, co vlastně viděla.



       Trochu ji vyděsila myšlenka, že by ji někdo mohl sledovat tak jako včera. Chtěla ji zavrhnout, ale nedokázala to. Kousla se do rtu. Co když se nemýlí? Co když je skutečně pod dohledem? Nedalo jí to a znovu se zahleděla na školní pozemky.



        Blesk protnul oblohu. Chvilkový zásvit ozářil muže stojícího pod rozvětvenou lípou. Rigel zkameněla. Nemýlila se, skutečně někoho viděla. A co hůř, byla si úplně jistá, že ten muž vzhlíží k ní. Rigel těžce dýchala a celá se chvěla. Byla by přísahala, že jej přilákalo Znamení. Nedokázala od něj odtrhnout zrak, jako kdyby ji uhranul. Kde se tu mohl vzít? Co tu dělá? vířilo jí v myšlenkách. Propiska jí vyklouzla z prstů a s hlasitým zaduněním dopadla na stůl.



       Ne, určitě to není stín ze zrcadla, přesvědčovala se zoufale.



       Rigel sebrala poslední zbytky odvahy a pořádně si vetřelce prohlédla. Byl štíhlý a poměrně vysoký, oblečený do dlouhého tmavého pláště, vzdouvajícího se nápory větru. Stál v dešti, jako by byl srostlý se zemí, zdál se být jistý tím, že mu blesky neublíží. Co bylo zvláštní, vypadalo to, že se ho dešťové kapky vůbec nedotýkají, jako kdyby ho chránila… Rigel zatajila dech a tichounce zašeptala: „Tak jako kdyby ho chránila kouzla.“



       Vítr zafoukal mnohem silněji a muži na ramena sklouzla kápě, která mu do té doby halila tvář. Krátké, světlé vlasy mu poletovaly kolem hlavy a pleskaly ho do tváře. Rigel odhadovala, že mu může být tak dvacet let, možná o něco víc. Jeho tvář vyhlížela přísně a zlověstně, navzdory příjemným rysům. Přišlo jí to až nemožné, podivné, ale o to víc ji zajímal. Znovu se zablýsklo a Rigel poprvé spatřila jeho oči, jako by jí stál tváří v tvář. Tak jasné a krásné oči viděla jen jednou, byly to oči Vegy Balinové. Ta podoba byla neuvěřitelná!



       „Rigel!“ zařvala Werberová a práskla třídní knihou o katedru.



       Rigel leknutím nadskočila a prudce se na ni podívala, až jí za krkem bolestivě ruplo. Učitelka zrudla a zlostí jí na obličeji naskákaly rudé skvrny. Rigel nezajímalo, co zas Werberové přelétlo přes nos a rychle se koukla zpátky na trávník, ale nikdo tam už nebyl.



       Srdce jí sevřel příšerný strach. Teď už si byla úplně jistá. Někdo z Efestusových čarodějů, nebo dokonce sám král, ji pronásleduje. Ale kam zmizel? A kdy a kde se znovu objeví? Bylo by jí mnohem lépe, kdyby nic nevěděla, kdyby nikoho neviděla. Chtělo se jí brečet, v očích ji tlačily slzy. Cosi jí našeptávalo, že toho muže neviděla naposledy a že má co dělat s tajemným stínem, o tom byla přesvědčená. O to větší měla obavy, tentokrát však ne o sebe, ale o Znamení Stvořitelů, které mělo určit osud Algazanů.



      „Tak Rigel, budeš konečně dávat pozor?“ Werberové došla trpělivost a postavila se. Nebyla zvyklá na to, aby někdo neplnil její příkazy a ani si zvykat nehodlala.



       „O-omlouvám se,“ zakoktala Rigel omluvně a natáhla se po peru. Její tvář byla bělejší než křída. Bezděky si sáhla na vyboulené místo pod mikinou. Kámen byl stále na svém místě. Střeží ho dobře, určitě. Nikdo se k němu nedostane, o to se už postará. Umírala strachy, přesto se nehodlala vzdát svého úkolu.



       Werberová se zamračila a beze slova se usadila na rozvrzanou židli. Zazírala do deště stejným směrem jako Rigel. Něco bylo špatně, cítila to v kostech.



       Sandra s Marikou se po sobě podívaly. Rigel se chovala divně. Neušlo jim, že se celý den ohlíží přes rameno a při každém hlasitějším zvuku nadskočí. Byly přesvědčené, že se nad Budovicemi stahují mračna, ale tentokrát ta magická.



       Ještě než vyučování přerušilo poslední zvonění, bouře zvolna ustala, jako kdyby i ona byla jen výplodem kouzel, jako stín v zrcadle. Zpoza mraků vykouklo slunce a Budovice pohltila zlatavá záře. Velké kaluže a mokré chodníky se staly jen prchavou, rychle se ztrácející vzpomínkou na vydatný déšť.



       „Co to mělo znamenat? Myslela jsem, že Werberová vyskočí z kůže,“ začala Marika, když opouštěly školní pozemky. Vzduch voněl deštěm.



        Rigel přeskočila jednu z kalužin. „Bude to znít bláznivě,“ řekla pochybovačně a neodvažovala se zvednout zrak k děvčatům.



       „Vyklop to,“ pobídla ji Sandra a kličkovala mezi žížalami.



       Rigel vyskočila na zídku nízkého plotu. Pečlivě kladla nohu před nohu a snažila se utřídit myšlenky. Nechtěla být za blázna, ale zároveň se toužila svěřit. „Asi jsem něco viděla,“ začala nejistě. Prsty přemýšlivě přejížděla po zábradlí a druhou rukou soustředěně balancovala, aby nespadla. „Včera jsem u nás doma v chodbě viděla nějaký stín. Vážně si myslím, že mě sledoval. A dneska při té bouřce jsem ho viděla zase. Teda ne tak úplně. Už to nebyl stín, ale přísahám, že vypadal jako čaroděj. Měl na sobě takový ten plášť a zdálo se mi, že se ho kapky vůbec nedotýkají,“ řekla rychle a seskočila na chodník, přímo do jedné z malých kalužin. Tváře jí hořely. Nahlas to znělo hůř než v jejích myšlenkách. Cítila se trošku hloupě.



       Sandra s Marikou se zaraženě zastavily. „Okamžitě to musíš říct paní Balinové!“ vypískla Marika nepřirozeně vysokým hlasem. Představivost jí jela na plné obrátky. Pokud Rigel viděla, to co říká – a Marika o tom nepochybovala – pak to znamenalo, že se Efestus nějaký způsobem dozvěděl, kde se ukrývá Znamení Stvořitelů. Určitě to nenechá jen tak a pokusí se jej získat. Z vyprávění Vegy jí bylo naprosto jasné, že Znamení je klíčem ke všemu – na něm záleželo, jakým směrem se bude algazejská válka ubírat. Pokud o něm Efestus ví, neznamená to vůbec nic dobrého jak pro Rigel, tak ani pro ni a Sandru. Poprvé ucítila úlevu, že Kámen čarodějů nebyl svěřený jí, ale Rigel. Rigel musela nést velmi těžké břemeno a pokud se v Budovicích pohybují zlí čarodějové, právě ona bude první na ráně.



       Rigel se na ni úkosem podívala. Nechtěla se paní Balinové svěřovat, tedy alespoň do doby, než sama bude mít jistotu. „Ale co když jen zbytečně panikařím?“ zapochybovala.



       „To si nemyslím. Vážně by sis měla s paní Balinovou promluvit,“ přidala se k Marice Sandra. Měla o Rigel strach. Očima vyhledala malou bouli pod Rigeliným trikem. Znamení Stvořitelů byla vábnička na Efestuse. Bylo jen otázkou času, kdy se zjeví i s celou svojí armádou. Bylo bláhové si myslet, že mají dostatek času na čarodějný výcvik a že čarodějové s útokem počkají do doby, než budou schopné se ubránit. Kdyby byla na místě krále, také by neváhala a zaútočila hned, dokud byly bezbranné. Popravdě nechápala, proč Vega s předáním Kamene tak pospíchala. Mohlo přece zůstat ukryté. Ale místo toho teď měla Rigel na hrudi namalovaný obrovský terč.



      Blátivá cesta v parku je na pár chvil zaměstnala a děvčata se odmlčela. Sandra nechápala, jak Rigel i po tom všem může vůbec vylézt ven, ona sama by na jejím místě byla zalezlá v pokoji se zataženými závěsy a kouzlem na oknech i dveřích. Zatím se nemínila poddat strachu. Na paniku byl ještě čas. Zatím žádný stín nezahlédla, ale slíbila si, že bude mít oči pořádně otevřené.



       Rigel otřela zablácené boty do trávy a s nepříjemným pocitem kolem žaludku vystoupala k dvoukřídlým dveřím knihovny, na nichž už pár dní visela cedulka Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO. Věděla, že Sandra i Marika mají pravdu a Vegu by měla informovat, že se kolem Znamení Stvořitelů začínají dít divné věci. Ale moc se jí do toho nechtělo. Bála se, co by následovalo. Možná ještě chvilku počká a uvidí, jestli se nemýlila a někdo ji skutečně sleduje…



       „Vítám vás,“ pozdravila je Vega Balinová a vyčerpaně se usmála.  Vypadala, jako by týdny nespala. Obvykle uhlazený, nažehlený kostýmek měla pomuchlaný a v rudých očích se jí leskly zbytky slz.



        Cítila se staře a vyčerpaně, jako čerstvě vymačkaný citron. Z Algazy přicházely další a další zprávy o sledování černomagiků – Efestusových čarodějů – poblíž hranic Hexesu. To nemohla být náhoda. Zcela určitě hledal Zrcadlo, aby se mohl dostat na Zemi. Ale jak přišel na to, kde se Znamení Stvořitelů skrývá? Nebo se jen doslechl o nových Strážcích a chce se jich zbavit dřív, než získají plnou moc? Nemohla spát, nemohla jíst… Všechnu svoji pozornost a energii soustředila k ochraně knihovny. Nesměla kolem ní proklouznout ani myška. Zároveň nemínila polevit ve výuce děvčat. Záležely na tom jejich životy.



        „Celý dnešek věnujeme výrobě vašeho lektvaru,“ začala bez chození kolem horké kaše. Učinila rychlé gesto, zamumlala zaklínadlo a třikrát tleskla.



       Před děvčaty přistály tři menší cínové kotlíky, bylinky a tři kožené krabičky. Dalším jejím mávnutím ruky se vznesly a polehoučku přistály na chladné kamenné podlaze, kde se rozestavily do pravidelného trojúhelníku. Samy se do poloviny naplnily čirou vodou a s tichým zapraskáním pod nimi vzplál podivný modročervený oheň. Jeho plameny hned začaly olizovat stěny šišaté nádoby.



        Sandra, Marika a Rigel se nezmohly na slovo a jen ohromeně zíraly. Skoro to vypadalo, jako kdyby kouzlení viděly poprvé. Uznale se dívaly střídavě na Vegu a na čarovný oheň. Kouzla je nepřestávala fascinovat. I když samy už pár drobných triků ovládaly, pochybovaly, že si kdy na čáry zvyknou natolik, aby na ně nezíraly s otevřenými ústy.



       „Nekoukejte tak, vypadnou vám oči,“ napomenula je čarodějka a přiměla se k pobavenému smíchu. Aby je donutila zase se trochu soustředit, upustila doprostřed stolu tlustou knihu s názvem: Kouzelné lektvary pro každodenní použití od Flory Jehličnanové. „Sice to bude nějakou dobu trvat, než voda začne vřít, ale přesto byste měly s přípravou začít co nejdříve.“



        Vega nalistovala správnou stránku a ukazováčkem poklepala na recept Létací masti. Děvčata se nad něj naklonila a snažila se rozluštit drobné husté písmo plné kudrlinek. „Vyrobení Létací masti není tak těžké, jak se zdá. Vyžaduje však přesnost a trpělivost. Věřím, že to společnými silami zvládneme. Nyní se pustíme do přípravy první části – povaříme bylinky, které slijeme a necháme chvíli odstát. Pořádně si přečtěte recept a dejte si záležet. Lektvary jsou důležitá a nedílná součást čarování.“ Luskla prsty a na stůl za ohromného rámusu spadla dřevěná prkénka, křišťálové misky, měděné naběračky, cedítka a malé nožíky s rukojetí z ořechového dřeva.



       Marika si vyhrnula rukávy a s chutí se pustila do práce. Sandra s Rigel se k ní nejistě připojily. Stokrát raději by se učily nová kouzla, než vařily.



       Postupně přicházely na to, že hodiny lektvarů budou asi potřebovat jako sůl. Nebylo to tak jednoduché jako uvařit polévku. Každý kousek bylinky musel být odštípnutý, nakrájený, a rozemletý s největší přesností. Vega je s uspokojením sledovala. Líbilo se jí, s jakým zápalem pracovaly.



        Marika si špičkou jazyka soustředěně přejížděla po horním rtu a opatrně krájela kořen pampelišky. Voda v kotlících začala vřít. Marika vzala do hrsti nasekané bylinky, obrátila se a vhodila je do vroucí vody. Řádně je zamíchala a přidala pomněnku bahenní a korálici. S úlevným povzdechem se zvrátila do židle a hřbetem ruky si otřela orosené čelo. Její lektvar byl skoro hotový.



       Vega se naklonila nad Maričin kotlík, přičichla k páře a naběračkou nabrala trochu nahnědlé tekutiny. „Výborně, Mariko, výborně,“ pochválila ji s uznalým poplácáním po rameni. „Zatím si vedeš moc dobře, jen tak dál.“ Vega ani v nejmenším nevypadala překvapeně. Tušila, že v Marice je skrytý talent a ten se právě dral na povrch. Nové Strážkyně konečně získávaly sílu.



       Marika se sama pro sebe usmála. Ráda vynikala. Lektvar začal bublat. Maličké zelené bublinky vyletovaly až k jejímu nosu. Voda se zbarvila do zelena a zhoustla.



        Koutkem oka zkontrolovala Sandru a Rigel. Byly zabrané do práce a nikoho si nevšímaly. Pokud mohla soudit, moc se jim nedařilo. Sandra špatně nasekala byliny, lektvar jí nebezpečně napěnil a začal vytékat z kotlíku. Spanikařila a rychle začala míchat a foukat do pěny, čímž to ještě zhoršila. Vega jí musela rychle přispěchat na pomoc. Rigel zase příliš brzy vhodila přísady do vody, lektvar jí zašuměl, ale ne a ne vařit.



       Sandra naštvaně dosedla na podlahu a odhodila naběračku do rohu. „Už toho mám dost!“ posteskla si a ruce si založila na prsou. Nesnášela vaření, ale ještě víc nesnášela vaření lektvarů.



        „Ale no tak, vydrž, už ti zbývá jen chvilička,“ povzbuzovala ji Vega pobaveně. „Pojď, pomůžu ti slít lektvar do lahvičky a necháme ho odstát. Pak si můžeš dát čaj na uklidnění.“



       Sandra plačtivě ohrnula spodní ret. Měla plné zuby lektvarů. Ohlédla se za sebe a oči se jí rozzářily. Na stole stály čtyři oranžové hrníčky s velkými zelenými puntíky, konvička, z níž se ještě kouřilo, a talířek výborných algazejských sušenek. Všeho nechala a pustila se do jídla.



        Vega sesbírala všechny tři misky a postavila je na volnou poličku, kde ještě přednedávnem v ebenové truhličce vykládané jantarem spalo Znamení Stvořitelů. Přejela je hodnotícím pohledem. Marika ji nezklamala, úkol splnila bez jediné chybičky. Rigel a Sandra za ní sice trochu pokulhávaly, ale při troše představivosti se jejich lektvar základu na Létající mast podobal.



      „A co ty krabičky?“ zeptala se Rigel s plnou pusou a ukázala na tři podlouhlá pouzdra.



      „To?“ Vega uchopila jedno z nich a opatrně jej otevřela. Na kousku nachového hedvábí ležel překrásný rudo-stříbrný dlouhý brk. Marika překvapením málem upustila malý šálek. Sandře z prstů vypadla sušenka a Rigel s obdivným výdechem vytřeštila oči. Tak překrásné pero nikdy neviděly, nepochybovaly, že pochází z Algazy.



       „To je pero Gryfa,“ vysvětlila jim Vega a předsunula krabičku před ně, aby si jej mohly samy prohlédnout. „Má tělo lva a hlavu a křídla orla. Je to bájné zvíře, překrásné a vznešené. Jeho pera se odjakživa používají jako hlavní přísada do Létacích mastí. Mají magickou moc. Važte si ho, poslední dobou je velmi těžké ho sehnat. Gryfové se skrývají v horách před Efestusem, který se pokouší spoutat jejich moc.“



        Rigel si usrkla čaje a zadívala se na brko. „Co se stane, až se Efestus o nás doví? Může se on nebo jeho čarodějové dostat i na Zemi?“ nadhodila zdánlivě ledabyle. Sandra s Marikou zpozorněly.



       Vega se napřímila a dlaní si přejela po obličeji. „Víš, Rigel, asi by byla lež tvrdit ti, že se to nikdy stát nemůže,“ odpovídala Vega pomalu a opatrně volila vhodná slova. „Děláme však všechno pro to, abyste byly v bezpečí, vy i celé Budovice, ale pravda je taková, že se v Algaze šeptá cokoliv. V každém případě, jediná známá cesta do Budovic vede přes sídlo Kouzelnické rady a přes Zrcadlo. A obojí je tak pečlivě střežené, že si osobně nedovedu představit, jak by se jim to mohlo povést.“



        Sandra střelila pohledem k Zrcadlu. Nevinně odpočívalo ve stínu. „Přesto máte strach, že?“ zeptala se Sandra pátravě a pečlivě sledovala ztrhaný výraz paní Balinové. Musela být blázen, pokud si myslela, že před nimi dokáže ukrýt své starosti.



       Vega si palcem a ukazováčkem promnula koutky očí a utrápeně si povzdechla. Nemělo smysl lhát ani nic skrývat. „Ano, bojím se o vás,“ připustila trpce. „Teprve se seznamujete s čarováním a algazejskými zvyky. Uplyne několik let, než budete schopné se jakžtakž ubránit. Jenže všechno se zvrtlo. Příliš dlouho se nic nedělo, neuvědomovali jsme si, že Efestus nespí, ale jen ostražitě čeká. Teď já i Kouzelnická rada musíme zajistit, abyste byly v bezpečí do doby, než budete schopné stát po našem boku v rovném boji.“



       Rigel se stáhl žaludek a srdce jí pokleslo. Nasucho polkla a zadívala se na své ruce složené v klíně. Vega se mýlila. Musela existovat ještě nějaká jiná cesta z Algazy nebo její strážci selhali. Docela určitě se po Budovicích pohyboval alespoň jeden čaroděj, co tu neměl co pohledávat, tím si byla jistá. Nepochybovala. To, co viděla, bylo veskrze skutečné.



       Sandra s Marikou si vyměnily ostražité pohledy.



        „Je čas dokončit vaše masti,“ vydechla Vega unaveně, dlaněmi se zapřela o stůl a vstala. Toužila alespoň na okamžik zapomenout na starosti. Podala děvčatům jejich misky a dala se do vysvětlování: „Vaše lektvary musíte opět přivést k varu, jakmile se tak stane, pero do nich vhodíte a budete míchat, dokud nevymícháte hladkou mast.“ Nahnula se nad kotlíky a sykla: „Purexo!“ V ten samý okamžik se kotlíky vyčistily od zbytků bylinek a zaleskly se jako nové.



       Kouzelný oheň olizoval jejich stěny a prázdné nádoby tiše zasyčely očekáváním.



       Rigel, Sandra a Marika do nich bez meškání vylily své lektvary a promíchaly je. Opatrně uchopily krásná pera a upustily je do svých kotlíků. Jen co se dotkla bublající hladiny, komnatu krátce zahalil vonící opar stříbřité páry, která se po chvilce rozplynula do ztracena a zanechala po sobě jen nasládlou vůni mísící se s kouřem hořících pochodní. Tekutina zhoustla a zestříbrněla.



       Děvčata se chopila naběraček a divoce s nimi míchala, aby se mast nepřipálila. Maričina mast se leskla jako pravé stříbro, zato Sandřina, k jejímu vlastnímu zděšení, byla temně šedivá jako nebe před bouřkou.



       Ve chvíli, kdy v kotlících šufánky stály bez pomoci, je Vega zastavila a uhasila kouzelné ohně. Děvčata těžce oddychovala. Ze zběsilého promíchávání je bolely paže.



       Sandra si z čela odhrnula spadlý pramínek vlasů a posadila na paty. Plna očekávání vzhlédla k paní Balinové. „Co teď?“ zeptala se bez dechu. Ruce i záda měla v jednom ohni. O důvod víc, proč vaření lektvarů nenávidět.



       Vega si odkašlala a pochybovačně se koukla do Sandřina kotlíku. „Teď zbývá dostat tu tvoji… ehm… mast do misky a pevně ji zavřít. Pak bude hotovo.“



       „Konečně!“ ulevila si Rigel nahlas a dlouze se protáhla. Chňapla po misce a ukňouraným hlasem zažadonila: „A můžeme na to přendávání použít levitaci? Prosííím..“ Vaření lektvaru ji tak pohltilo, že na pár chvil zapomněla na všechny své starosti.



       Vega shlédla do Rigelina kotlíku. Zaraženě civěla na cosi, co spíš připomínalo lepidlo na tapety než Létací mast. Hloubavým zrakem přejela po vyčerpaných a maličko naštvaných tvářích. Chápala, že čarování je mnohem záživnější než kuchtění a vůbec to neměla děvčatům za zlé. Navíc každá příležitost, jak se zdokonalit v čarování, byla vítaná. Neochotně přikývla.



      „Alejr mimen!“ zvolala Rigel tak zřetelně, jak jen jí to únava dovolovala.



      Rosolovitá hmota se vznesla nad kotlík. Mast jí zlověstně visela nad hlavou v podobě neforemného bochánku. Rigel se soustředila a nasměrovala své natažené paže nad jednu z křišťálových misek. Ucukla a mast s nepříjemným šplouchnutím dopadla do misky a její zbytky se rozstříkly po podlaze.



      Sandra se sklíčeně postavila nad svůj kotlík. Ze všech sil se snažila nemyslet na to, že zatím ve všem, co se je Vega snažila naučit, pohořela. Ruce měla těžké a víčka se jí klížila únavou. Dnešní den byl dlouhý a vyčerpávající.



      Sklesle zahuhlala kouzelnou formuli. Její Létací mast se neohrabaně odlepila ode dna kotlíku. Sandru v nose pošimral nepříjemný zápach spáleniny. I přes všechnu svoji snahu se jí nepodařilo mast uhlídat a maličko se připekla ke dnu. Na Sandru přišlo kýchání. Ramena se jí začala třást. Všechny své síly směřovala na udržení kouzla, ale bylo jí jasné, že je to předem prohraný boj. Přimhouřila oči a ucukla, aby si dlaní zakryla ústa.



      V ten stejný okamžik se ozvalo mlasknutí a Vega překvapeně vyjekla. Sandře ztuhla krev v žilách. Opatrně otevřela jedno oko a podívala se před sebe. Mast tam nebyla a nebyla ani v kotlíku. Sandra svěsila hlavu mezi ramena a marně se pokoušela rukávem zadusit smích.



       „Sandro!“ zařvala Vega naštvaně a prsty nabrala lepkavou šedou hmotu, která jí přistála přímo na jejím pracně vyčesaném drdolu. „Co to má u všech bazilišků znamenat?!“ zahřměla a v očích se jí zlověstně zablýsklo.



      „Eh… totiž… ono… jaksi samo,“ koktala Sandra mezi záchvaty smíchu.



       Vega naštvaně semkla rty a nebezpečně se k Sandře naklonila. Upřela své šedé, chladné oči do jejích a zuřivě se zamračila. Sandra se zajíkala, a nemohla přestat.



      Vega se při pohledu na ni neovládla, zaklonila hlavu a starobylou, vážnou komnatou se rozlehl její upřímný smích. Smála se tak hlasitě a srdečně, že se k ní přidaly i Marika s Rigel. Po dlouhých dnech naplněných vyčerpáním a obavami přišla vítaná úleva a rozptýlení. Byla Sandře neskutečně vděčná.



       Vega vytáhla z kapsy dlouhé sukně bílý kapesník a jeho rohem si usušila srdečné slzy. Natáhla se po poslední volné misce a utřela si do ní umatlané prsty. Zašroubovala ji a pozorně si prohlédla její obsah. „No, snad to bude stačit,“ zadoufala, a zatvářila se nedůvěřivě.



      Marika se rozvalila na židli a cípem trika si vyleštila brýle. „Kdy je vyzkoušíme?“ ozvala se zvědavě.



      „Zítra,“ odpověděla Vega a zase zvážněla. „Není důvod, proč to oddalovat. Stejně tak jako vaši cestu domů.“ Vzala do ruky těžký svícen a významně s ním kráčela k východu. Sandra naštvaně nafoukla tváře. Paní Balinová opravdu nepřipouštěla žádné debaty. Zřejmě se létání nevyhne.



      Rigel pomohla Marice na nohy a společně se Sandrou se vydaly domů.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Doskočilová

O mně

Vždy jsem milovala knihy a fantastické příběhy, chtěla jsem být jejich součástí, toužila jsem tvořit nové světy a vdechnout život postavám v mých představách. A tak vznikaly drobné povídky i propracované příběhy psané dětskou rukou.
Jako maminka tří malých, úžasných dětí nemám příliš času na psaní, ale pomaličku se ke svému velkému koníčku navracím a snad časem opět otevřu dokořán dveře své fantazie.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •