IKAR CZIKAR CZ

Deník (Franta Neznámý)15.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1333, Komentáře 1

 

5.12. 2017

Dlouho jsem nepsal, nebylo skoro o čem. Můj život se aktuálně skládá z jedné práce, druhé práce a pak případně hlídání dětí u Miriam. Každopádně můj vztah k ní se změnil. Rozhodně už k ní nic necítím, úplně se to ztratilo, naštěstí a pak už chvílemi bývám k ní chladnější, protože na moment se mi zdá, že začínala mírně využívat situace.



Poprvé jsem ji odmítl s hlídáním kvůli vlastnímu programu, naštěstí nebyla naštvaná. Pak jsem také jednou sbil Andreu, Miriam souhlasila. No…sbil, dostala na zadek za to, jak se chovala. Trochu jsem se obával, aby se mě holky nezačaly bát nebo se mě stranit, ale Andrejka pár desítek minut probrečela a pak se zase smála a normálně se mnou mluvila. Od té doby dostala ještě na zadek jednou a v obou případech šla spát bez večeře. Jinak se to nedalo. Udělal jsem to, protože jednak pořádně nedojedla oběd a já ji varoval, že bude mít hlad, ale vysmála se mi a jednak, protože jsem jí řekl, že když Eliška už jí, tak ona nebude jíst až v devět večer jen proto, že si neumí zavčas uklidit pokoj. Nevím, jestli jsou všechny mé výchovné metody správné, ale že mají účinek, to vím jistě. Hned následující den Andrea snědla celý oběd a k večeři si dala dva chleby. Zapamatovala si to. Každopádně je to stejně jedno, protože Miriam není se mnou jednotná a jakmile odejdu, vychovává si je po svém.



Každopádně už mě Miriam stačila dvakrát naštvat. Poprvé před pár dny, kdy jsem ji slíbil pomoc při stěhování nábytku od jedné paní, z něhož část se stěhovala právě k Miri. Stejně jsem tam nakonec nebyl potřeba, neboť dorazila celá stěhovací četa, ale samozřejmě, že jsem nestál opodál a taky jsem nosil. Nejprve od paní do náklaďáku a pak z náklaďáku k Miriam. Sama se nabídla, že pro mě nejprve ráno přijede, což taky udělala. Když to všechno bylo dostěhované, vezla zase Peťu, který tam byl s náma a taky stěhoval, zpět do práce, protože k němu do práce jela jen, aby ho vytáhla na to stěhování. Jenže uprostřed cesty mi znenadání položila otázku, kde chci vyhodit. A protože mě tím překvapila a nejvhodnější místo jsme už přejeli, řekl jsem jí, že mě teda může vyhodit až na cestě zpátky, tedy od Peti. Vůbec mě nenapadlo, že se jí to nebude líbit, neboť mi nedošlo, že se chtějí spolu loučit, pochopitelně bez mé přítomnosti. Takže odsekla, že mě vyhodí teď a abych si to rychle rozmyslel kde. No co už, tušil jsem, že nutit jí, aby se otáčela zpět, by nebylo dobré, tak jsem řekl, aby zastavila tam kde je. Udělala to, a já vystoupila. Spěšně jsme se rozloučili a oni odjeli. Bohužel od nejbližší autobusové zastávky na mou linku to byl kus a než jsem tam stihl dojít, tak odjel. A protože byl víkend a autobus jezdil jednou za čtyřicet minut, šlapal jsem právě těch oněch čtyřicet minut domů. Kdyby nebyla taková zima a já nebyl nemocný, ani by mi to nijak zvlášť nevadilo. Nejsem ten typ, co si stěžuje na rýmečku při prvních příznacích, to ne. Já chodím k doktorům až je nejhůř a léčím se výhradně sám. Loni v březnu jsem chodil do práce i s horečkami. Nicméně mě naštvala tím, že mi to neřekla hned, že mě chce vyhodit prvního, i když mi to mohlo dojít, ale nedošlo. Když jsem jí to pak řekl, tak odpověděla, že naopak mě mělo dojít podle průběhu cesty, kudy jedeme a tedy, že vysadí nejprve mě. Odpověděl jsem, že příště by mě mohla informovat, neboť nejsem řidič a podle cesty nic nepoznám. Samozřejmě za to, že jsem se zúčastnil stěhování, nepoděkovala.



A další lehce vyhrocená situace nastala poslední víkend. V sobotu jsem hlídal zase. Miri šla s Peťou na badminton. Holky už spaly a já oba vyhlížel z okna, protože mi kývla, když jsem se jí ptal, zda budou doma ve čtvrt na devět, když v osm končí. Je to od jejího domu deset minut cesty. Přišli až o půl. Miri chtěla ještě vyhodit k popelnicím jezdící, prosklené dveře ze skříně. Tak Peťa přišel, řekl, že si dá cigárko a můžeme to jít stěhovat. Tak jsem mu, už lehce naštvaný, odvětil, že si cigárko nedá, pakliže chce stěhovat, protože mi jede za chvíli tramvaj. Říkám mu, že mě jezdí autobus jednou za čtyřicet minut a rád bych ho stihnul. Bylo na něm vidět, že se urazil, protože řekl, že nemohl vědět, jak mi to jezdí a že to tedy budou tahat druhý den s Miriam sami.



Nahlas jsem to neřekl, ale pomyslel jsem si, že to je jejich smůla, kdyby přišli, jak jsme se domluvili a ne čtvrt hodiny později, mohli jsme to stihnout. Miriam se raději nezapojila. Nehodlal jsem kvůli nim přijít o půlnoci domů.



Každopádně mi Miri slíbila, že mi udělá cukroví. Já chtěl po ní konkrétně dva druhy a to vanilkové rohlíčky, které miluju a linecké. Samozřejmě jsem jí na to koupil suroviny. Tři kila mouky, tři Hery, vejce, cukr, marmeládu, zkrátka vše, aby neřekla, a zbytek jsem jí řekl, aby si nechala. Trochu jsem čekal, že poděkuje. Ano, vím, že jsem si o cukroví pro mě řekl sám, ale i když nepeču denně a nevím, kolik surovin do těsta patří, určitě jsem jí dal o něco víc než by na ty dvě těsta potřebovala.



Každopádně o pár dní později přišla, poděkovala a řekla, že dostanu nejen rohlíčky a linecké, ale i perníčky. Že prý jsem jí toho dal víc než by potřebovala jen na dvě těsta, že jí to pomohlo. Že by uměla číst myšlenky?



A do toho všeho lítání jsem měl u sebe jeden den zase Markétku. Konečně doma a ne v tom zařízení. Bohužel mi radost nevydržela dlouho. Markétka byla zprvu v pohodě, smála se, hrála si, ale pak jsem ji chtěl dát najíst a nechtěla. Kdykoli jsem jí chtěl dát přesnídávku, nebo mlíko, brečela. Za celý den u mě nic nesnědla a ani nevypila. To mě trochu vyděsilo. Až u Miriam, ke které jsme zajeli a která ji chtěla vidět, se trochu napila vody.  Takže snídala u Kateřiny a pak až u ní zase večeřela. To se jí samozřejmě nelíbilo. Jediná věc, na které jsme se shodli, byla, že Markétka pravděpodobně momentálně není zvyklá na mé prostředí a nechce u mě jíst. Já navrhoval, aby Kateřina přijela na dvě, tři návštěvy, víc by podle mě nebylo potřeba, s Markétkou a byla tam s ní. První návštěvu třeba celou, pak jen půlku a pak už jen malinko. Myslel jsem si, že by to pomohlo. To se Kateřině nelíbilo a rozhodla jinak. Mám se s Markétkou dál setkávat v sociálním zařízení. Takže jediné dvě prosincové setkání budou opět tam. Podle mě to ale neřeší problém toho, že na mé bydlení není zvyklá, protože v soc. zařízení už Markétka byla mnohokrát, ale až se zase přesuneme ke mně, budeme tohle řešit znova.



Jedině 25. prosince si ji můžu vzít k sobě domů, protože to v zařízení pochopitelně nikdo není. Ale jen na pár hodin, neboť Kateřina pak absolvuje návštěvy u rodiny.



Vzal jsem za kolegyni ještě 24. prosince noční, protože jí přijede dcera z Prahy a já bych stejně seděl doma a sám, tak lepší být v práci. Na co já budu sedět doma na Vánoce sám a ona by mohla být s rodinou a seděla by v práci. A pak za druhou kolegyni ještě 27. prosince.



Lepší být v práci, nic lepšího stejně momentálně nemám a Markétku nemůžu mít každý den. A tak z prosincových třiceti jedna dnů strávím dvacet pět v práci. Když ne v jedné, tak v druhé. A tak lítám už vlastně od listopadu. Z jedné práce do druhé, z druhé k Miriam hlídat. Pak rychle domů a další den do práce. Není divu, že jsem tedy k dnešnímu dni zaznamenal úbytek váhy o rovných dvacet tři kila. Od začátku léta do této chvíle je to super počin. Jsem rád, že se mi to povedlo. Konečně je ze mě opět štíhlý chlap. Do začátku prosince se mi povedlo dvacet a do dnešního dne mám pryč další tři kila.



No je fakt, že při tomhle vytížení někdy i čtyři dny nejím. Teplé jídlo si nedělám vůbec. Když už, tak rohlíky s něčím, navíc není čas. Teplé mám jen u Miriam, když mi dá oběd za hlídání. Ale jsem rád, že jsem zhubl, musím na tom vidět i něco pozitivního. Teď jsem na sedmdesáti sedmi a rád bych se dostal, případně, na nějakých sedmdesát. Sice se blíží Vánoce, a i když já, nejen proto, že jsem v práci skoro pořád, neplánuju nějaké přežírání, tak cukroví mít budu, tak snad ty kila zase nepoletí nahoru. No, pokusím se udělat si alespoň salát a zakoupit kapra, snad mi to vzhledem k mým finančním možnostem vyjde, protože na dárky nezbude vůbec. Nicméně nějaký dáreček samozřejmě musím dát Markétce, na tu bych nikdy nezapomněl. Zatím je malá, tak ji snad potěším něčím blikajícím, což ona miluje nebo štěrkajícím.



Nemůžu říct, že bych se na Vánoce vyloženě těšil. Letos bych je klidně oželel. 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Michal Vlas27.8.2017
 

Jestli je to o tvém skutečném životě a pokud je pravda, co píšeš, tak je tu slovo: lítost. Nemám právo radit, protože takovou situaci neznám, ale radím, nenech si srát na hlavu, stůj si za svým, protože nikdo nemá právo ti řídit život, nebo tebou opovrhovat. Ignoruj je. Žij tak, jak chceš. A o tu malou, i když není tvoje; pečuj o ní, ať má budoucnost, ať něčeho dosáhnout. Nenech ostatní zkazit i její život. Nevím jak to chodí, nemám právo radit, ale tvá volba je jen a jen tvoje.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Franta Neznámý

O mně

Jsem obyčejné člověk, který se rozhodl psát deník a pak i zveřejnit, protože někdo má možné stejné starosti a rád se o ně podělí, nebo...kdo ví

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •