IKAR CZIKAR CZ

Dvě jizvy (Cathlin)19.6.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 511, Komentáře 4

 

2. Nemilosrdný / Ne sám

Nadzvedl jsem její oční víčko. Panenka zareagovala na světlo, ale Corinne byla pryč. Její pohled byl strnulý, nedýchal. Žila, ale musela ztratit vědomí.



Nechals to zajít tak daleko, ty zatracenej blázne! Hodláš pokoušet osud ještě víc? Jen do toho, jestli ji chceš zabít! Pokračuj, dokud i reflex na světlo nezmizí. Pak už bude pozdě, ty bastarde.



Můj vlastní hlas zněl v mé hlavě a rezonoval se strachem, který mě zachvátil. Nemůžu čekat, už ne. Už není naděje, že bych ji mohl zachránit - jako člověka. Přiložil jsem ucho k jejímu hrudníku. Srdce jí tlouklo, pomalu a téměř neslyšně. Byla tak slabá. Obešla mě hrůza a děs. Co jestli jí zbývají jen minuty…



„Corinne, miláčku, nenechám tě zemřít, nenechám… Nedokážu tě odtud dostat, ale nedokážu tě ani nechat zemřít. Budeš mě proklínat, budeš mě nenávidět, když to udělám? Řekneš mi, že bys raději zemřela? Kéž bych se tě mohl zeptat, co mám udělat…“ mluvil jsem k ní, drmolil jsem to, co mi přicházelo na mysl, zatímco jsem znovu vytahoval ten nůž.



„Nedokážu to udělat sám. Ne úplně. Ne tak, jak se má. Ale dokážu to udělat tak, abych tě zachránil. Mám to udělat? Přežiješ… Když to udělám, přežiješ.“



Natáhl jsem ruku s nožem znovu ke svému zápěstí a přiložil jeho ostří podélně k jedné z tepen. Pod mou kůží byla tekutina, která jí mohla znovu dát život. Nikdy jsem to nedělal, ale věděl jsem, že to dokážu. Pamatoval jsem si dobře svou vlastní zkušenost, nikdy jsem na to nezapomněl. A věděl jsem o tom dost.  Tu část, kterou mohu provést sám, provedu tak, jak se má. A ona bude žít.



Záleželo na tom, že to všechno bylo proti pravidlům mého světa? V tuhle chvíli ne. Žádná pravidla nyní neměla větší váhu než její život. Bude dál žít, to ostatní potom. Pořád bude naděje. Najdu způsob, tentokrát ano. Žádný soud by přece nemohl být tak nemilosrdný…



Položil jsem ruku na její hruď a sledoval, jak se pohybuje. Jen velmi nevýrazně. Corinne dýchala tak mělce, že se zdálo, že nedýchá. Nebyl čas čekat.



„Lásko… pomůžu ti…“



Ležela nehybně dál a ztrácela se z tohoto světa, minutu za minutou.



Sevřel jsem rty a řízl se do zápěstí. Nešlo to, nůž nebyl dost ostrý, musel jsem zatlačit. Žíla se otevřela, krev jen vytékala, nevystřikovala. To bylo dostačující, nějakou práci udělá i Corinne sama. Natáhl jsem ruku k jejímu obličeji a znovu zaváhal.



Jenže byly jen dvě možnosti. Čekat až umře - anebo to udělat.



A neudělat to jednoduše nebylo možné. A tak jsem svou ruku natisknul k jejím ústům, abych ji mohl zabít. To bylo to první, co jsem musel dokázat - jakýmkoliv způsobem, teprve potom jsem mohl udělat cokoliv dalšího. A tohle byl způsob, jak ji zabít bez toho, abych na jejím těle zanechal další zbytečné jizvy. Nůž, který jsem měl, byl příliš tupý na to, abych ji s ním zraňoval víc, než bylo nevyhnutelně nutné. Má krev ji měla otrávit, prostě a prakticky bezbolestně. Byl jsem vděčný, že jí tady v tom pekle mohu nabídnout tak milosrdnou a rychlou smrt. Alespoň něco.



Tekutina dopadla na její vyschlé rty a stekla dovnitř na její jazyk.



„Napij se, miláčku, napij…“



Nereagovala.



Pramínek krve stékal dál do jejích úst a já čekal. Musela se přece probrat, musela. S každým úderem mého srdce se jí do úst dostalo pár dalších kapek. Měla žízeň…



Konečně se její dolní čelist pohnula a zachvěla se jí víčka. Přitiskla své rty, hrubé jako smirkový papír, na mé zápěstí a ucítil jsem její jazyk, drsný nedostatkem vody. Olízla teplou krev a nakonec se přitáhla k mé kůži. Ucítil jsem lehký tah. Konečně.



„Tak je hodná. Jen pij, nic se ti nestane. Neboj se, všechno bude dobré. Dostaneme se odsud zase domů, půjdeme zpátky.“ Podepřel jsem její hlavu, která se zvedala k mé ruce.



Pila, dokud mohla. Dokud jí nezachvátila milosrdná tma. Potom se rysy v její tváři uvolnily a propadla se do zapomnění. Zůstala nehybně ležet v písku vedle kamene, ruce bezvládně rozhozené vedle těla, rty potřísněné mou krví pootevřené.



Sehnul jsem se a přiložil ucho k její hrudi. Srdce ještě tlouklo. S uchem stále přitisknutým k jejímu hrudníku jsem nožem zvětšil ránu na svém zápěstí. Zápolil jsem s rukama ve vzduchu a snažil jsem se v téhle pozici zatlačit na svou ruku natolik, aby nůž prořízl ránu. Víc krve. Budeme potřebovat víc krve, té tekutiny, která přináší smrt i život zároveň.



Potýkal jsem se s nožem, a když tekutina konečně vytryskla z tepny, přikryl jsem si zápěstí dlaní, aby krev nevytékala zbytečně, dokud jí nebude třeba. Nůž jsem ale z ruky nepustil.



A čekal jsem.



Její srdce zpomalovalo. Bylo tak slabé, navíc nyní s jedem v těle, to musela být otázka vteřin.



Zastavilo se. Uvnitř její hrudi zavládlo zlověstné nepřirozené ticho.



To byla ta chvíle.



Pustil jsem svou ruku a vyhrnul jí tričko až ke krku, zatímco mé zápěstí za sebou nechávalo na jejím těle krvavé stopy.



Rychle!



Nahmatal jsem hrudní kost a její levý okraj. Odpočítal jsem žebra a přiložil jsem nůž do mezery mezi nimi. Bez čekání jsem na něj zatlačil, až čepel projela dovnitř, přímo do jejího mrtvého srdce, zastaveného cizorodou chemickou látkou, kterou její tělo dosud nepoznalo. Vytáhl jsem nůž a bodnul znova. Chtělo se mi řvát, když jsem viděl, jak je tupý. S námahou jsem zvětšoval díru v její hrudi.



Rychle, musí to být rychle!



Konečně se mi podařilo udělat přijatelnou škvíru. Nechal jsem nůž v ráně a zapáčil jím, aby ji rozevřela. Potom jsem konečně vložil své zápěstí přímo tam. Nechal jsem svou krev stékat do ní, dovnitř jejího srdce.



Jed, který jej předtím umlčel, ho nyní měl opět probudit. Až bude její srdce plné nové krve, znovu se rozběhne, a roznese nové poselství, novou podstatu jejího těla do všech vzdálených míst. Zahojí všechny rány, zahojí samo sebe. A ona dostane novou šanci přežít, dokonce i tady, uprostřed pouště.



Od té chvíle ji horko ani žízeň nebo hlad neohrozí.



Nebude moci zemřít, stejně jako já. Ne tak jako lidé.



Má krev stékala dolů k ní, naplňovala ji. A vteřiny čekání byly jako staletí. Nehýbala se, její srdce se nechtělo probudit. Jak dlouho to mohlo ještě trvat? Stále byla pryč. Opíral jsem se druhou rukou vedle ní o zem a upřeně se jí díval do tváře, hledajíc jakoukoli známku nového života.



Nůž, kterým jsem rozvíral díru v hrudi, se mi najednou pohnul v ruce. Její srdce se probralo. Okamžitě jsem ho vytáhnul, aby nepřekážel tomu, co se mělo stát. Svou ruku jsem ale stále držel nad úzkou škvírou rány, kterou jsem v její hrudi způsobil. Má krev stále stékala v úzkém pramínku dovnitř. Potřebovala jí mnohem více, než bylo obvyklé. Normálně stačilo jen pár kapek krve, ale její zesláblé tělo si žádalo víc. Mnohem víc. Její srdce sebou škubalo ve snaze najít rytmus.



Uviděl jsem, že krev, kterou jsem jí dával, přetekla z rány ven. A pokaždé, když sebou její srdce cuknulo, vyhrnula se ven další. Stáhnul jsem svou ruku a odložil nůž. Už ho nebudu potřebovat. Omotal jsem si kolem zápěstí prsty druhé ruky a mačkal, zatímco jsem pozoroval její snahu. A doufal jsem, že její slabost na to nebude mít vliv. Ve svém těle teď měla novou sílu, musela z ní začít čerpat. A já jsem mohl jen čekat. Přihlížet a čekat.



Její srdce zápasilo o život. Natáhl jsem své spojené ruce a volnou dlaň přitlačil na díru v jejím hrudníku, aby se krev dále nevylévala. Svíral jsem teď obě naše rány. A stále jsem cítil pohyb v její hrudi.



Už byl čas. Její srdce mělo začít bít, pravidelně, silně. Dýchal jsem přerývaně a kousal se do rtů. No tak! Už! Corie! Přiložil jsem ucho na její hruď.



Ozvalo se první dvojité bouchnutí. Systola a diastola. A potom ticho. Další záškub. A znovu dvojité bouchnutí. Téměř jsem nedýchal.



No! Tak honem! Bojuj!



Buch buch, buch buch…



Bylo to jako padnout do náruče andělům. V životě jsem neslyšel nic krásnějšího. Vydechl jsem tak zhluboka, jak jen to bylo možné a před očima se mi zatmělo úlevou.



Nadzvedl jsem ruce z její hrudi. Mezi krví, která byla všude, nebylo nic vidět. Přejel jsem palcem přes místo, kde měla být rána. A hle! Už se scelila. Zůstala po ní jen tenká jizva nad jejím srdcem. Její srdce bylo znovu v pořádku. Zázrak stojící u každého nového začátku.



„Corinne, Corinne…“ přiložil jsem své prsty na její čelo a pohladil ji. Na jejím čele zůstala po mém doteku stopa krve. Sklonil jsem se, abych ji slíbal. Na jazyku jsem ucítil sůl a krev.



„Corinne, miláčku, budeš žít. Zvládla jsi to. Teď už to bude dobré. Teď musíš spát, dlouho spát. Celé tělo ti přitom bude mravenčit, ucítíš horké vlny, které jím budou procházet. Ucítíš novou sílu. A až se probudíš, najdeme cestu ven. Nezemřeš, teď už ne, nemusíš se bát.“ Mluvil jsem k ní, zatímco jsem jí volnou rukou hladil tvář.



Zkusmo jsem se podíval na své zápěstí. Rána pomalu mizela, stále ještě ale byla dost velká. Krev se stále hrnula ven. Znovu jsem na něj přitiskl dlaň.



Pohnula se. „Hmmm…“ ozvalo se potom jejím hlasem. První zvuk, který jsem od ní slyšel po nekonečně dlouhé době. Neuvěřitelně krásný zvuk. Její víčka sebou cukala, jako by je chtěla otevřít.



„Nesnaž se probudit, jen spi. Teď musíš spát, lásko. Spi. Jak dlouho budeš chtít.“



Cukání víček se zastavilo, její tělo se opět uvolnilo.



„Tak je to dobře…“ Doufal jsem, že usíná. „Ve spánku ucítíš spoustu nových pocitů. Všechno je to správně. Bude to příjemné. Nic, co se s tebou bude dít, není špatně. Nebraň se tomu.“



Stále jsem klečel vedle jejího těla a díval se na ni. Potom jsem otočil svou hlavu ke slunci. Trvalo to tak dlouho? Vážně? Slunce se blížilo k obzoru a přestávalo být tak zkázonosné. Teď už nám ale nemohlo ublížit. I my dva jsme už nyní v sobě měli kus slunce.



Vypadala tak klidně. Výraz její tváře už nebyl zoufalý. Můj pohled padl na její hruď. Na její novou jizvu.



Ačkoliv jsem tu svou dobře znal, rozepnul jsem si knoflíky u košile, abych se znovu podíval. Sklonil jsem hlavu ke svému hrudníku. Dva ostré řezy těsně vedle sebe. Dvě úhledné jizvy nad sebou.



Podíval jsem se zpět na ni. Jedna jizva. Jen jedna.



Mou úlevu nanovo prořízl strach. Ano, hotová byla jen půlka.



Bez druhé jizvy se doopravdy nestane tím, kým já. Bez druhé jizvy ji čeká odmítnutí.



V tento den jsem porušil všechna svatá přikázání mého světa a nepochyboval jsem o tom, že to bude mít své důsledky. Svévolně jsem změnil to, co jsem neměl právo změnit.



Ale pro tuhle chvíli to bylo alespoň něco.



Touhle dobou už by možná byla mrtvá.



A na ničem jiném tak nezáleželo, ačkoliv děs, který mě obcházel, už teď hrozil svými drápy.



Ta polovina, kterou jsem dokázal provést sám, byla ta, která jí zachránila život. Zbytek ukáže čas. Musí přece existovat nějaká cesta, nějaký způsob. Pokud ano, najdu ho, pro ni.



Zdálo se, že usnula.  Znovu jsem zkontroloval své zápěstí. Ještě pár minut. Nemohl jsem si dovolit ztrácet další krev, ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Nemohl jsem si dovolit přestat fungovat, i kdyby jen dočasně, musel jsem se o ni postarat. Až se probudí, čeká nás další cesta. Mnoho dalších cest. Čeká jí… všechno nové. Nemohl jsem ji v tom nechat samotnou.



Shrnul jsem její tričko zpátky dolů a upravil ji. Oba jsme vypadali žalostně. Pokrýval nás oranžový prach smíchaný s potem a nyní i s krví. Její i moje vlasy byly oranžové. Zkusil jsem si představit, že za nějaký čas budeme vypadat stejně jako dřív. Až a pokud se z tohoto pekelného místa dostaneme.



Ale nic z toho, co bude potom, jsem si nedovedl představit. Realita kolem nás mi to nedovolila. Čekaly mě další dny a noci vedle ní, tady uprostřed téhle šílené noční můry. Nyní jsem měl čekat, až se probudí, v novém těle. Teprve potom budeme znovu hledat cestu.



I uprostřed téhle pece na mě sahaly ledové prsty strachu.



Jediné, co jsem dokázal, bylo vzpomínat. A tak jsem to udělal. Myslel jsem na to, jak vypadala, než jsme se dostali na tohle příšerné místo. Jak vypadala ještě před pár dny. Před pár týdny. Měsíci. Anebo když jsem jí viděl úplně poprvé.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Ivana1.8.2017
 

Milá Cathlin, píšete opravdu bravurně, předpokládám, že Dvě jizvy není Vaše prvotina. Sama za sebe bych prosila, abyste do příběhu vnesla trochu přehlednosti. Dle drobných detailů soudím, že se jedná o dobrodružný příběh (možná fantasy?), ale začala jste hlubokomyslnou úvahou namísto akce. Dál pokračujete stylem Cimrmanovy Hodiny pravdy - skáčete v ději a neustále nutíte čtenáře, aby lovil souvislosti. A dvě kapitoly bloudění po žhavé poušti provázené opět zničujícím vnitřním bojem hlavního hrdiny bylo prakticky nad mé síly. Škoda, Váš text se čte úplně hladce, jenže děj čtenáře vůbec nestrhne.

Cathlin2.8.2017
 

Ahoj Ivano,
děkuji za komentář, na kterém jste si dala záležet. I v dalších (hlavně pozdějších) kapitolách bude zničující vnitřní boj v hlavní roli - je to ústřední téma. Samozřejmě kromě děje, který se bude odvíjet. Věřím, že záleží hlavně na vkusu čtenáře.
Dále se děj přesune o rok zpět a věci se budou velmi postupně vyjasňovat.

Katka17.7.2017
 

Milá Cathlin,
Váš příběh mě velmi zaujal. Čte se to lehce...máte místy zajímavá slovní spojení :-) Pokračujte dál. Budu se téšit na další kapitolu.

Cathlin17.7.2017
 

Milá Katko,
jsem moc ráda, že Vás čtení zaujalo. Kapitoly budou přibývat nejspíše relativně pravidelně, s výjimkou mých letních dovolených. :) Ráda Vás (Tě?) tu znovu uvidím.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Cathlin

O mně

Mamka od dvou dětí, která si od práce a povinností chce odpočinout u psaní, které mě fascinuje a baví už několik let.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •