IKAR CZIKAR CZ

Sanctuarium - Prví tóny (Eliška Drongová)16.7.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 66, Komentáře 0

 

12. Kapitola - Přepadení podruhé

Katrina:



No, musím uznat, že tak zábavnou misi jsem už dlouho nezažila. Bylo to celkem retro, všeobecná spiknutí, špehové a pokusy na lidech, to už pětadvacet let tvořilo vzácné zboží. V poslední době se módními zločiny staly spíš drogové záležitosti, sériové vraždy a tak, sem tam nějaká ta sekta nebo alchymistický spolek ale jinak nic moc akčního. Všechno spíš o kecech a jednání s lidma.



Ovšem to, co ta holka dokázala, to začínalo být moc i na mě. Ne že bych za Sonyho necítila vděk, na kom bych si bez něj spravovala náladu, ale ten kluk to měl prostě sečtené ve chvíli, kdy se rozhodl dát přednost povinnosti před nemocnicí. Jeho volba. To že ho dokázala vyrvat smrti z náruče mě děsilo.



Ne pro ten jev samotný, spíš pro to, co by znamenalo, kdyby se dostala do nepravých rukou. Léčitelé nejsou nic neznámého ale ani oni nedokážou všechno, zatím jsem neviděla žádného, který by dokázal probrat někoho, kdo měl zemřít. Jasně, mohla jsem se chabě utěšovat tím, že na tom Sony třeba nebyl tak zle, jenže k čemu by to posloužilo? Kolem vozu se nacházely stopy po zvracení, válení ve sněhu a stopy krve, Sony měl umřít.



Bez vyzvání jsem se odebrala za volant. Scházel čas ten zázrak nějak blíž zkoumat a správně jsem odhadla, že Red by se volantu sám od sebe nechopil.



Vyjela jsem, ještě, než mi stihli dát rozkaz. Pro tu chvíli měli naši pánové jiné starosti, a tak praktická stránka mise zůstávala na mě. Nadávat na to nebudu, ten pocit důležitosti mě těšil, a navíc jim to můžu dávat sežrat, jak dlouho budu chtít.



I přes stěnu jsem slyšela, jak zanadávali a někdo rychle zabouchl boční dveře. Krátce poté už se odsouvalo okénko.



„Co to vyvádíš!“ pobouření v tom hlase mě zahřálo, přišla má chvíle, kdy jsem si mohla užívat nadřazenost. No, co už, mám psychopatické sklony, tajit se tím nehodlám, v mém oboru je to velká výhoda.



„Co by, ujíždím z pasti dřív, než zase sklapne? Tys neslyšel pronásledovatele?“ oplatila jsem, ani už nevím komu, snažila jsem se soustředit na jízdu mezi stromy.



„Vem to na silnici!“ rychlý příkaz mladě znějícího hlasu, takže to musel být Sony. Rychle jsem jeho radu zvážila. Stopy ve sněhu znamenaly, že mohl něco zkoušet udělat, sebejistý hlas při přikazování by mohl značit, že se mu to i povedlo. A k tomu na silnici by šly naše stopy skrývat lépe než v závěji. Strhla jsem volant a hnala se k cestě.



Už mě nerušili a cesta k silnici samé proběhla téměř bez komplikací. Těch pár dávek ze samopalu za komplikaci nepovažuju, to se stávalo běžně, že se po nás střílelo. Drogoví králové bývají hrozně nedůtkliví, když jim pocucháte obchody.



Jen co jsme se dostali na asfalt, ve zpětných zrcátkách jsem zaznamenala pohyb, nečekala jsem, že se nám za zadek pověsí tak brzo ale co už se dalo dělat? Jedině nasadit nejvyšší možnou rychlost.



Očekávala jsem divokou honičku, uvažovala jsem, jak nejlépe to udělat, abych mohla protivníky zničit, když se v zrcátkách objevil další nečekaný jev. Jev, který jsem ani očekávat nemohla, protože jsem hrubě podcenila Sonyho duševní poruchy. Nikdo podle většinové definice normální si s sebou přece netahal výbušniny.



Ohnivé efekty ušly, byli jsme od nich příliš daleko, abych posoudila skutečný původ těch jevů, ale na výbušninu to v první chvíli nevypadalo, i když jsem se mohla mýlit.



„Nelekněte se!“ zaznělo další varování od Sonyho a pak se vůz podivně otřásl. Trvalo to však jen vteřinu, možná o trochu déle, nic víc se nestalo.



„To bylo všechno?“ ujišťovala jsem se. Skoro to vypadalo, jako bychom jen přejeli kanál.



„Nechápu to. Měli jsme zvýšit rychlost, instaloval jsem elektromagnetické pole pro snížení odporu vzduchu, vlivu gravitace a zpevnění konstrukce…“ odpověděl jen.



„No, lepší trochu se otřást než vyletět do vzduchu. Bomby se ti totiž povedly,“ okomentovala jsem situaci a pak jsem zase obrátila pozornost k řízení.



V chabém světle úsvitu jsem před námi zahlédla překážku v podobě dalších nepřátelských dodávek. U nich jako už jednou stáli ozbrojenci, ale já nejsem Sany, rozhodla jsem se, že to zkusím nějak projet, i kdybych měla gumy zaprasit od trošky krve a masité hmoty z přejetých těl.



Jak jsme se blížili, očekávala jsem střelbu. Krčila jsem se proto za volantem, i když se dalo předpokládat, že jeho původní majitel ho vybavil neprůstřelnými skly. K mému překvapení se však nic nedělo, i když už jsme se nacházeli skoro před překážkou.



 



Red:



Sanyho chování mi nešlo na rozum, jasně, záleželo mu na týmu, jasně, Sony byl ještě děcko, ovšem až taková přehnaná starostlivost? Když jsem se dostal do dodávky, tak ho objímal až se ten kluk musel pokoušet uvolnit Sanyho sevření, aby mohl vůbec dýchat.



Když se však vůz rozjel, nebylo zrovna moc času nějak se nad tím pozastavovat. Kat to s námi smýkla tak prudce, že jsem málem vyletěl z vozu zase ven a jen s dost velkou námahou jsem nakonec dokázal ty dveře zavřít.



A pak jsem měl svých starostí sám dost. Mno jo, nějaké vyzvídání na Sanym by ode mě bylo dost pokrytecké, to mi došlo. Každý máme svoje i pro nás často nepochopitelné důvody k péči o jiné osoby.



Iskaina bledost mě užírala. Netroufal jsem si však nějak ji budit nebo udělat víc než uložit ji pohodlně přes sedadla, aby mohla odpočívat. Dýchala normálně, vypadala, že jenom spí. Dost možná to tak pro ni bylo lepší, nechtěl jsem si ani představovat, co prožila v podzemí. Když jsem ji našel, působila jako někdo, kdo překročil hranici. Dost možná to její rozum prostě nezvládl… Nepotřeboval jsem mít jistotu. Uvědomil jsem si, že to nechci vědět. Dokud jsem nevěděl, mohl jsem doufat.



Navíc na mě čekaly důležitější věci žádající pozornost. Zejména pak vzdálené syčivé a praskavé zvuky neobyčejné intenzity, které jsem slyšel, když jsem se soustředil.



Vůz měl zabudovaný periskop, takže jsem během chvilky mohl sledovat, co je způsobuje. Ohnivá šou ozařovala okolí a nepřátele zjevně mátla, protože pár pronásledujících vozů ztratilo v tom reji směr a napálili to do nejbližších stromů.



„Cos použil?“ zeptal jsem se Sonyho, takové výbuchy už jsem viděl, určitě jo ale nedokázal jsem si vzpomenout kde.



„Sodík a sníh. Takticky hůř použitelné ale na efekty se to hodí,“ odpověděl ten neřád. Většinou se choval jako spratek, ale tentokrát se vyznamenal. Uznale jsem ho poplácal po rameni, tohle se mu povedlo. I když jeho druhý vynález podle všeho nefungoval, ukázal, že k něčemu přece jen je a když zkrotí své nálady, může z něj být dobrý agent.



Pozornost jsem zaměřil na další dění venku. Těch zátaras jsem si všiml taky a Katrina je nemohla jako řidič přehlédnout, nezpomalovala, takže nejspíš chtěla vůz použít jako beranidlo. Varoval jsem spolucestující, ať se připoutají, nikdo neměl nic proti, abychom už se z těchhle prokletých končin dostali, a pak už jsem se jen díval, jak se všechno povede, abych mohl případně zakročit.



Nečinnost nepřátel mě zarážela. I přes proměnlivé světelné podmínky jsem se rozhodl zapojit zostření smyslů a zaměřil jsem se na zrak, abych se ujistil, že ti muži skutečně nic nepodnikají. Soumrak a úsvit jsou pro zostření zraku dost kritické, světlo se rychle mění, takže vždycky riskuju náhlé oslepení na několik minut, které v boji mohou být stěžejní. Jenže nehybnost protivníka budila neurčitá podezření, takže jsem raději riskoval.



Skutečně nic nedělali. Ani nepostavili vozy tak blízko sebe, aby se mezi nimi nedalo vůbec projet. Nejspíš nás měli rozstřílet na cucky, ale nic se nedělo.



Byli jsme už tak blízko… A pak Kat do semknutých řad najela. Bez brždění nebo jakéhokoliv pokusu o vyhýbání se. Nestihl jsem se přestat dívat včas, takže jsem spatřil překvapené výrazy a šokem rozšířené oči…



Oni nás neviděli. To jediné by vše vysvětlovalo. Neviděli nás. Prostě jsme se pro ně stali neviditelnými.



„Co přesně to tvoje vylepšení mělo umět?“ zeptal jsem se Sonyho, když jsem si to trochu srovnal v hlavě. I ostatní museli postřehnout, že došlo ke kolizi, ale hádal jsem, že nikoho z nich by nenapadlo, že Kat pojede doslova přes mrtvoly. Za námi se sice ozvala střelba, ale už jsem nepochyboval, že nás netrefí.



„Zrychlit nás,“ odpověděl mladý génius. „Proč?“ zeptal se zvědavě pak. Ten kluk neměl ani tušení, co že se mu to vlastně podařilo sestrojit.



„To pochopíš později…“ neměl jsem na to, abych to teď začal vysvětlovat. Musel jsem se soustředit, dokud nebudeme aspoň trochu v bezpečí, náš únik musel vyvolat nějakou reakci. Ti, kdo přežili určitě dají vědět dalším kolegům, bylo jich jak mravenců v mraveništi… Nepochyboval jsem, že příští zátaras už připraví pořádně.



 



Katrina:



Ti chlápci museli být buď úplně mimo anebo nás prostě neviděli. Zahlédla jsem, jak se ještě rozhlíží, zkouší mířit a pak už jsem je s naším vozem drtila jak kobylky. Jeden se mi rozplácl přímo na čelním skle, takže udělal těm parchantům cíl. Podle něj už střílet mohli. Naštěstí jsem se s tím sklem nespletla a další ochrannou vrstvu udělal živý terč.



Projeli jsme řadou na můj vkus až moc rychle. Kdybych tu neměla doprovod, hned bych využila příležitosti, zacouvala, a ještě pár bych jich přejela. Mrtvý nepřítel je dobrý nepřítel. Ale to by mi ostatní nedovolili, tak jsem pokračovala v cestě.



„Najděte nějakou rušnější cestu, tady nás mají jako na talíři a můžou si dělat co chtějí,“ oznámila jsem troubům vzadu. Jestli jsme se odsud měli dostat, potřebovali jsme najít další lidi. Nejlíp pořádný dav. Proti takové přesile bychom moc nezmohli a otevřenou agresi někde v davu by si troufl jen skutečný šílenec.



Ani v dobách nejtužší diktatury si vlády netroufaly veřejně odstraňovat své nepřátele nějakou větší akcí, po Velké válce se pěstovala minimálně na oko úcta ke společnosti a taková věc by vyvolala vzpouru. Lidi se naučili, že se musí starat i jeden o druhého, aby přežili.



„Ne, Sony tě bude navigovat na nějakou volnější plochu,“ dostalo se mi odpovědi, která mě dost překvapila.



„Ty chceš opravdu porušit mezinárodní domluvy o vzdušném prostoru?“ ujistila jsem se.



„Jsme v krizi, jestli sis nevšimla. Už toho bylo dost, musíme přivolat letoun,“ takže to vážně chtěl udělat. No, nehádala jsem se s ním. Potěšil mě, po všech těch lapáliích to byla konečně aspoň nějaká dobrá zpráva.



„To ti mohlo dojít i dřív,“ ucedila jsem jen. Ale Sany na provokaci jako většinou nereagoval tak, jak bych chtěla.



„Nejsem už nejmladší, měj trochu respektu…“ odvětil jen. Další z jeho tragických vtípků. Jasně, z nás tří stabilních členů týmu jako jediný stárl, ale zpomaleně. Táhlo mu na padesát, avšak tělo měl jako pětadvacátník, ten si tak měl na co stěžovat… Pokud tu měl někdo nárok na demenci, tak Red, tomu prokazatelně bylo víc než sto. Možná i kolem sto padesáti, to se nevědělo přesně.



Nechala jsem je být a dál se soustředila na cestu, před námi jsem totiž zahlédla nějaký pohyb. Byl rychlý, přesto se ta tmavá postava, mihnuvší se přes cestu, nedala přehlédnout. Z obou stran jsme pořád měli les, o zvěř však nemohlo jít. Na jelenohlavce to nemělo potřebnou výšku a na nějakou obyčejnou lesní zvěř to zas bylo až moc velké.



Zaváhala jsem, zpomalit nebo vytrvat v rychlosti? Mohlo jít o nějakou další past. Celý les mohl být prolezlý ozbrojenci, už jsme se přesvědčili, že jde o velkou a očividně dobře zásobenou organizaci, která se vymykala tomu, co jsme znali.



Co nejrychleji jsem o tom informovala Sanyho. Křiknutí dozadu mě zbavilo odpovědnosti za rozhodnutí. Chvilka ticha a pak rozkaz pokračovat nezměněnou rychlostí. Dodal, že ten Sonyho vynález mohl mít nečekané účinky na poli neviditelných technologií, takže jsem ho poslechla. Pokud nás nemohli vidět, střelba nezačne, a protože šlo o prototyp vynálezu, mohlo hrozit, že o tu výhodu brzy přijdeme.



Černých pásu na černé vozovce jsem si všimla příliš pozdě. Když jsem je uviděla, bylo už pozdě. Elektromagnetické mrchy. Stačí je nechat na silnici a první projíždějící vůz je přitáhne. Nalepí se na podvozek, na čumák… A pak svými pulzy vyřadí z provozu motor a většinu přístrojů, které nejsou dost odstíněné. Dokonale znehybní jakýkoliv vůz novější generace.



Ani nám se to nevyhnulo. Jeli jsme příliš rychle, mrchy mě zbavily vlády nad vozem, rychlé zablokování kol vedlo ke smyku. Vůz jel setrvačností dál a na kluzké vozovce se začal točit okolo své osy. Nic příjemného, centrifugu jsem si nikdy nezamilovala.



Naše parkování obstaraly stromy. K nárazu došlo prudce a tvrdě, naštěstí pro mě se strom pokusil nastoupit ke spolujezdci, takže mimo pár oděrek jsem vyvázla bez zranění. Nevěděla jsem, jestli mrchy vyřadily i Sonyho hračku, bylo však lepší počítat s tím, že ano, proto jsem se začala rychle drát z vozu a přemýšlet, jak z dané pasti zase vyváznout s co nejmenšími škodami.



Dostala jsem se ven jako první, u kabiny pro pasažéry se vzpříčily dveře, slyšela jsem, jak je zkouší otevřít, vůz už šlo dokonale vidět, nepřátelé se nacházeli ještě relativně daleko, i když jsem viděla, jak se po silnici blíží celý konvoj. Stačilo vyběhnout do lesa, utéct, a dostala bych se do bezpečí. Ostatní by nepřátele dost zabavili a sama bych určitě zvládla uniknout snáz. Už by mě nezdržovali, nikdo by nemohl přehlasovat můj názor…



Rozhodnutí samotné bylo víc než snadné.



 



Red:



Bezmoc je hrozná věc. Vědomí, že po nás někdo jde ale nemůžu s tím nic udělat, mě deprimovalo… Dokonce jsem litoval, že jsme unikli z první překážky tak snadno. Trochu boje… Možnost aspoň něco udělat… Bylo dobře, že jsme unikli ale svým způsobem mě to užíralo.



Katrinino varování dokazovalo to, jak moc jsme bezmocní, ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, pořád měl nepřítel náskok. Celou tuhle oblast zamořil svými hnízdy, skrytý jako nějaká krysa proti nám mohl odkudkoliv udeřit.



Následná nehoda to všechno jen dovršila. Já a Sany jsme vyvázli dobře, nešlo o první divokou jízdu. Sony se musel zvedat a vzpamatovat, Iskaia dopadla o něco hůř. Prudký přechod do smyku ji probral a hned začala panikařit, odpoutala se a nenechala se zastavit. Když jsem to zkusil, pokousala mě. Pustil jsem ji hlavně z překvapení. Po nárazu pak jen zhrouceně seděla na boku vozu a naříkala, držíc si jednu ruku.



Sany se pokoušel otevřít, já jsem nejdřív musel zkontrolovat, co se jí stalo. Zlomené zápěstí. Žádná tragédie, i když příjemné to taky určitě nebylo. Neměl jsem čas nějak ji tišit, museli jsme co nejrychleji ven, než nás tady někdo najde zabalené jako dárek.



„To se zas zahojí, pojď!“ vyzval jsem ji a šel na pomoc těm dvěma, Sony se k Sanymu připojil chvilku přede mnou.



Oba mi uvolnili prostor, takže jsem mohl vzpříčené dveře vyrvat i proti pantům. Trochu to otřáslo celým vozem.



První se ven vydal Sany, nejdřív jsme však zkusili, jestli pokus opustit vůz neodmění střelba.



„Jen polezte hrdinové a rychle!“ Katrinino vyzvání jsme poslechli rádi. Iskaie jsem ven pomohl, sama by se nevytáhla, ale pak jsem ji pustil z hlavy. Nařídil jsem jí, ať se někde schová. Ať utíká. Přijíždějící kolona znamenala potíže.



„Nemáte někdo dýmovnice?“ zeptal se Sany. Došlo mi, na co myslí, ale vážně jsem nepočítal s tím, že na alchymistický lov budu potřebovat dýmovnice. Nikdo z nás nepředpokládal, že by se všechno mohlo takhle zvrhnout.



„Tady. Dymnivka. Přemrznout. Pomoct.“ Iskain hlas mě překvapil. Poraněnou ruku si tiskla k tělu, ale v té zdravé držela jakousi nažloutlou kouli.



Nechápavě jsem se na ni podíval. Ať už kvůli tomu, co chtěla asi říct nebo kvůli tomu, že neutekla, jak jsem jí radil. Řekl jsem jí dokonce, že je volná, ať zdrhá, kam chce ale zůstala s námi. A nebyl jsem překvapený sám.



Nakonec si jen povzdechla, v rukách rozdrtila tu věc a z ní se vyvalil hustý tmavý oblak. Došlo mi, že musí jít o nějakou houbu.



„Dymnivka. Pomoct.“ zopakovala pak lemuriansky a ukázala na zem, kde už ležela hromádka těch hub. Hned jsem si jich pár vzal. A Sany se přidal, zatím co začal dávat pokyny Sonymu a Katrině.



„Pomozte jí hledat zásoby, kryjte ji a pak nám tvořte clonu,“ zněl jednoduchý příkaz. Nikdo se nehádal a hned jsme se každý dal do své práce.



Já se Sanym jsme vytvořili první dýmovou hradbu, v níž jsme se mohli volně pohybovat a drtit nepřátele, kteří už vyskakovali z vozů a řítili se k nám.



Proč jsme houby nevyužili k úniku? K ničemu by to nevedlo, sníh by naše stopy neukryl a všude tady někdo číhal. Čím víc nepřátel zůstávalo naživu, tím horší podmínky úniku jsme měli. Na tuhle akci se určitě stáhlo spousta nepřátel z okolí, kdybychom je vyřídili, zvýšili bychom svoje šance. Museli jsme bojovat, abychom potom mohli utéct.



Se Sanym jsme se na postupu ani nemuseli domlouvat. Cvičívali jsme spolu tak často, až jsme byli dokonale sehraní. O našich nepřátelích se naštěstí to samé říct nedalo. A jak naše clona houstla, mohla začít hra na kočku a myš v mlze z houbových výtrusů.



 



Katrina:



Nemohla jsem je v tom nechat. Tým je rodina, kterou si vybíráme sami. Když se nám nelíbí, můžeme odejít, pokud jsme dost dobří, velitel si vybere nás a vykopne prudícího kolegu. Stačí mít dostatečnou hodnotu. Sanyho tým jsem si nevybrala tak úplně, členy vybíral Sany, ale už jsem nemusela být nej, nevyvíjel na mě přehnaný tlak. Přijal mě takovou, jaká jsem. Na špici jsem se mohla udržovat, protože jsem chtěla a ne proto, že šlo o život. Tak dobrou rodinu jsem ještě nikdy neměla a štěstí se prostě z okna nevyhazuje.



Proto jsem chápala lépe než ostatní, proč ta tulačka neutekla. Nejspíš se jí v lebce konečně rozsvítilo. Nebo se zbláznila úplně a vytvořila si takový ten podřízený stav mezi pánem a jeho otrokem. Ať tak nebo tak, musím uznat, že nápad s houbami byl skvostný.



Kdybych věděla, že tam rostou, mohlo by mě to napadnout taky, věděla jsem, že některé druhy prašivek po přemrznutí vypouští výtrusy v mohutných oblacích připomínajících kouř, jenže jsem nevěděla, že se dají najít i takhle daleko na severu. Všude se psalo, že rostou výhradně v teplejších oblastech. Ale aspoň jsem si zas trochu rozšířila obzory. Na žárlivost nějak chyběl čas.



Já si vzala na starost naše krytí a tvoření clony. Nejdřív jsem ji trochu rozšířila, aby kryla i nás a zároveň se pánům zvětšil manévrovací prostor a pak jsem udržovala hustotu. Iskaia mezitím zaujala roli cvičeného prasete vyhledávala houby pak je vyhrabala, a nakonec předávala Sonymu, který je po dávkách přinášel ke mně.



Nepřekáželi jsme si, všechno fungovalo skvěle. Než houby došly.



„Poslední. Není,“ ta lámaná lemurianština mě jen popouzela, jako bych jí snad nemohla rozumět i kdyby mluvila po svém. Obsah sdělení mi však dělal větší starosti. S municí jsem neplýtvala ale vědět, že už jí víc nebude, když se ti dva ještě ani nezačali stahovat, to nebylo moc příjemné.



Uvažovala jsem, jestli by se nedalo udělat něco, čím bychom situaci ještě zvrátili… O ty dva trouby jsem vážně přijít nechtěla. Zejména o Sanyho. Věřil mi, když nikdo jiný ne.



Moje zamyšlení však vedlo k tomu, že jsem něco dost důležitého přehlédla. Clona se musela udržovat, pořád kontrolovat ale stejně tak její strany. Pár chytráků už se ji pokusilo obejít a dostat nás zezadu, do té doby se mi dařilo hlídat je, až do teď. Nepozornost, která se neodpouští.



„Ne!“ s tím mě Iskaia srazila k zemi, i když já v tu chvíli po ní chtěla, ať se snaží víc a hledá houby dál. Kulka proletěla těsně kolem mě a teprve až když jsem slyšela, jak ten holomek kleje, došlo mi, co se stalo.



V tu chvíli bylo důležité dostat ho, nedbala jsem na zraněnou holku a posadila jsem se. Musela jsem ji odstrčit, ale omlouvá mě potřeba zamířit. Ona se pak taky začala hýbat, ale to už moje jehlice letěla a zarážela se do krku toho hňupa.



Pak teprve přišel čas doplnit clonu a tentokrát při zvýšené pozornosti zkontrolovat, co se stalo mé zachránkyni. Jenže ta během mé akce nelenila.



Nevím, co se to dělo ale něco tak divného jsem ani na té misi nezažila. Připadala jsem si najednou zpomalená, jako bych se pohybovala v hustém sirupu nebo proti proudu vody. Nešlo to nijak ovlivnit. Ona se přespříliš rychle vyškrábala na nohy, zatím co já se náhle mohla sotva otočit, a než jsem vstala, už utíkala.



Musela upadnout do šoku, viděla krvácení, barvící sníh do neobvyklého odstínu zvláštní zlatorudé a můj neklid ještě vzrostl.



„Sony! Chyť ji!“ Křikla jsem po něm, nepohyboval se sice tak rychle jako ona ale rozhodně rychleji než já. Jako by se tomu zpomalujícímu čemusi dokázal nějakým zázrakem vyhnout. Nepochybovala jsem, že to něco dělá ona, už se toho kolem ní událo tolik divného, že tohle jen zapadalo do celkového obrázku.



Pokusila jsem se otočit ke cloně, Iskaia nebyla jediná, koho jsem měla na starosti, kolegy jsem musela chránit přednostně. To pitomé zpomalení mi však nedovolilo reagovat dost rychle, když se dosavadním bezvětřím začal prohánět vánek, který celou clonu začal posouvat do ztracena.



Nemohla jsem dělat vůbec nic. Než jsem vytáhla z kapsy další zatracenou houbu, už se odkrývala scéna zkázy, kterou zvládli roznést ti dva. Těla, u kterých šlo vidět krev museli určitě patřit Redovi, ten se nerozpakoval zabíjet. Ta těla, u kterých krev nebyla, měl na svědomí nejspíš Sany. On rád omračoval. I tak mě ale zaskočilo to množství…



A boj stále pokračoval, kdyby to končilo, už by mi jeden z nich dal vědět komunikátorem. Museli jsme stát proti celé armádě, tohle už nemohla být jen nějaká spiklenecká buňka teroristů. Dokonce ani mafiánská rodina by nesehnala tolik lidí… Náklady by sahaly příliš vysoko.



Ozvěna starých dob rezonovala mými kostmi. Strašáci, co měli být pohřbení, se zřejmě vyhrabali z hrobu a tiše hodovaly na hřbitovech starých časů. Vždyť tenhle zapadákov se technologicky nacházel na úrovni tehdejších režimů…



Pak vítr zadul silněji a celá clona šla do rekta ctulhu.



 



Red:



Nevím, jestli byli naši nepřátelé tak špatně vycvičení nebo dokonale blbí, ale i přes clonu zkusili střílet. Neměli šanci nás trefit, nedošlo jim, že by museli pálit do země, podle zvuků spadaných větví museli střílet do vzduchu. Možná nás chtěli zastrašit, kdo ví, jenže místo toho dokonale označili svoje pozice.



Aspoň pro mě. Mohl jsem se spoléhat na svůj sluch a jít přesně podle něj, Sany měl zas geneticky vylepšený zrak, takže ani pro něj neznamenala clona zas takovou překážku jako pro ně. Mohli jsme postupovat pěkně synchronizovaně, bylo to dokonce snazší než všechna naše společná cvičení v simulátoru, kde počítač vytvářel nepřátele uměle. Počítač na rozdíl od reality totiž svým výtvorům vždycky naprogramoval aspoň nějaký mozek.



Jediné, co mluvilo v jejich prospěch představoval počet. Ať už jsem jich dostal, kolik jsem chtěl, nezdálo se, že by nějak ubývali. Za jednoho podříznutého hned vyskočili dva další. Moje tvrzené čepele už celé lepily od zasychající krve, a tak jsem si raději vypůjčil od jedné mrtvoly nůž z její výzbroje, na nějaké čištění jsem neměl čas a abych byl rychlejší, potřeboval jsem skutečně ostré zbraně, ne něco, čím pro vrstvu sraženiny proříznu krk až na třetí pokus.



Zase jsem dělal řezníka. Kata. Špinavou práci, na kterou by měl žaludek jen málokdo. Sany sice vždycky chtěl, abych se přidal na jeho pacifistickou stranu a nepřátele omračoval, jenže to nešlo. Sany si to nepřipouštěl ale ti jeho často vstávali a vraceli se do boje. Moji nikdy. A tady, s takovou početní přesilou, se každý počítal.



Připadalo mi to, jako celá věčnost, otupěl jsem a prostě myslel jen na to, že musím. Buď já, nebo oni. Jednoduchá volba. Sany na mě houknul, že si musí dáchnout, takže jsem na to zůstal v jednu chvíli sám. Ne že by to tak hrozně vadilo, jen mi to připomnělo to, co jsem. Nástroj stvořený k zabíjení… Neunavitelná sekačka lidských životů. V den, kdy mě stvořili musela smrt dostat řidičák na kombajn.



Jak dlouho jsme bojovali? Nevím. V té rutině jeden otupí. Sany se brzy vrátil ale i tak hádám, že to trvalo víc než půl hodiny, než se začal zvedat vítr. V okamžiku, kdy začala clona řídnout mi došlo, že je něco hodně špatně. Pak už jsem měl jen málo času na reakci.



Automaticky jsem vyběhl k Sanymu, ve chvíli, kdy kouř prořídl příliš, už po nás mohli střílet a Sany by těžko snášel spršku kulek. Stihl jsem se napasovat před něj, když jsem viděl, jak už na nás míří nespočet hlavní připravených vystřelit.



Stáli jsme v jejich středu, nedokázal bych ho ochránit, leda bych se rozkrájel nebo ho nějak spolknul.



Jenže podivnostem v Umperku neměl být konec ani teď. Ta zvláštní figura se v zástupu rozběsněných ozbrojenců skoro ztrácela, přesto stačilo, aby udělal jediné gesto, natáhl ruku a sevřel dlaň v pěst, aby se zvedl vítr a zatím co kolem mě a Sanyho neškodně profičel, naše nepřátele doslova odhodil na jednu stranu.



„Honem! Chyťte Isku!“ zazněl příkrý rozkaz a ten hlas, který ho vyřkl zabrnkal na nějakou strunu v mém mozku. Zavrčel jsem a chytil se za hlavu, jak mě rozbolela. Zaplavila mě směs hořkosti, nenávisti a zklamání, pocit již viděného… Sany mě musel otočit k sobě a proplesknout, abych mu vůbec odpověděl, že nevím, co se mnou je.



Teprve až když odvedl mou pozornost k Iskaie, která zatím prchala před Sonym, dokázal jsem se zase pohnout. Viděl jsem krev, její krev. To mě probralo. V tu chvíli už jsem táhl Sanyho za sebou, protože se mě nestihl včas pustit a teď měl nejspíš obavu o toho neřáda, ale i mě došlo, že on jí takové zranění mohl udělat jen těžko. Spíš k němu přišla při prořídnutí clony a teď se jen moc bála. Sony v sobě měl ledacos a talent na střelbu mu scházel, na střelnici ani neudržel zbraň a zpětný ráz mu málem vyrazil zuby.



„Pusť mě, nic mu neudělám!“ zavrčel jsem nakonec na Sanyho, když zapnul zpětné trysky na nohách, takže už jsme skutečně pomalu stáli.



„Zastavte ji!“ křičela na nás i Katrina, která vypadala úplně přesně jako ti chlapi v podzemí.



„Tak fajn,“ nakonec mě Sany pustil, nejspíš seznal, že jsem dost příčetný. Škoda, že tentokrát jsem to nedokázal plně docenit a spíš mě bolelo, že si pořád ještě myslel, že jsem nějak mimo a ublížil bych takovýmu děcku jako je Sony.



 



Katrina:



Celá situace se stávala čím dál víc neskutečnou. Seděla jsem uvězněná v nějakém šíleném snu, kde jsem se nemohla hýbat, můj starý známý máchnutím ruky odhodil stranou malou armádu, kterou teď držel na místě nějakým silovým polem či co to bylo, Sany zapnul svoje trysky, aby zadržel Reda a ta holka nám tu zlatorudě krvácela na sníh, zatím co se snažila utíkat před Sonym, který pořád zakopával. Smát se nebo brečet?



Mě chytal rapl. Nemohla jsem udělat absolutně nic mimo pokřikování po těch hňupech. Obklopovali mě blbci, v naprosto absurdní situaci, které se nemohlo vyrovnat nic z mých zkušeností.



Konečně Sany pustil Reda a přiběhl ke mně, zastavil se však v uctivé vzdálenosti, což dokazovalo, že přece jen má nějaký mozek.



„Co se ti stalo?“ nechápal. Jako bych snad já mohla vědět něco víc.



„Cvičím tu společenské tance!“ odsekla jsem jen. Neměla jsem nejmenší tušení, co to se mnou ta malá mrcha udělala, ale musela to být ona. V tomhle musely vězet nějaké čáry, telekineze by mě neudržela ve chvíli, kdy by se na mě přestala soustředit. Dost možná že ta děcka, co se jí vyhýbala, měla pravdu. Musela být čarodějnice nebo rovnou démon. Neříkám, že nutně zlý, prostě jen zařazuji do určitého druhu.



„Tak se hned nerozčiluj…“ odvětil chabě a začal mě obcházet.



„Hledáš snad tlačítko zapnout pohyb?!“ vyjela jsem na něj. Věty o nerozčilování nefungují. Nikdy. Je to jen olej do ohně. „A neříkej, ať jsem v klidu, nebo se budeš muset modlit, aby to, co mě drží nepřestalo fungovat,“ varovala jsem proto ihned. Jen zvedl ruce v obranném gestu.



„Sraž ji k zemi frajere, tím ji vrátíš do normální časové osy!“ ozval se ten nejpříjemnější mužský hlas, jaký jsem kdy slyšela, s pokynem pro Sanyho. „Tak na co čekáš? Musíme máknout, neudržím je napořád!“ přisadil pan neznámý další výzvu.



Sany se tvářil rozpačitě a než jsem mu stihla říct, ať radši dělá, už se omlouval. No a pak přišel tvrdý náraz a dopad.



„Konečně! ÁÁÁÁÁÁÁ! Svoboda!“ hned jak mi došlo, že jsem skutečně volná, začala jsem se zvedat na nohy. Neznám nádhernější pocit než moci se volně pohybovat. Teda znám ale vážně těch lepších pocitů moc není.



Hned jsem se dívala, jak na tom je Red se svým vlastním honem. Sonyho poslal stranou, ten kluk byl ještě neohrabanější než jindy. Ale ani Red si nevedl lépe. Teď zrovna trčel v nějaké díře, ona už sotva pletla nohama, ale přesto dál couvala, i když ne tak živě jako před tím.



Red k ní mluvil, rozhodla jsem se tedy sama něco podniknout. Už jsem toho měla dost, museli jsme chytit šanci za pačesy, a ne si ji nechat uniknout.



Nedbala jsem na Redovo mračení a vyrazila. Nemohl mě prozradit, pochopila jsem, že on to chce udělat po svém, takže si ji nesměl vyplašit. Jen začal žvanit ještě naléhavěji a tím mi vlastně pomáhal. Udržoval její pozornost, takže jsem se mohla nenápadně dostat do její blízkosti a pak udělat jednu z těch hloupostí, kterých můžete litovat už vteřinu po jejich provedení.



Zkusila jsem ji chytit. Takové malé obejmutí zezadu, se silou škrtícího hada. Do poslední chvíle si mě nevšimla, doufala jsem, že i kdyby teď zas použila to své kouzlo, tak by zpomalení hrálo v můj prospěch, nemohla bych se přece pohnout, tak by mi neutekla. Jenže moje úvahy se ukázaly liché.



Spustila jsem peklo. Doslova.



Zem pod našima nohama se otřásla, vnímali jsme to všichni, Sany i můj známý neznámý šli k zemi. Neviditelné pole povolilo ale hordy nepřátel se najednou nějak neměly k útoku. Otřes sílil a pak se ze země vyvalili hadi.



 



Red:



Zkoušel jsem se k Is dostat přes vlnu paniky, kterou musela proplouvat v mysli. Věděl jsem, že mě poslechne, jenom to chtělo trochu času. Času, který mi Katrina nedopřála.



Když se zem začala třást, měl jsem i já co dělat, abych se udržel na nohách. Nešlo jen o obyčejné zemětřesení, zem se vzdouvala a vlnila jako hladina oceánu a pak se ven vyvalily ty provazce. Ze začátku to vypadalo jako hadi, jenže nešlo o hady. Byly to kořeny a liány.



Jestli jsem se někdy bál rostlin, došlo k tomu v tu chvíli. Jako by získaly vlastní rozum a rozhodly se vzbouřit proti všem. Kořeny stromů, ostnaté šlahouny bobulovitých keřů i nitkovité stonky popínavých rostlin se prostě vzepřely přírodě a zuřivě se komíhaly, jako chapadla nějaké zuřivé olihně z námořnických legend.



Zemské moře se rozbouřilo a vypustilo netvora, dalo by se říci. Hrůznost té podívané se mi zažírala do mozku. A to se teprve probouzely. Během chvilky se v jejich pohybech objevila podivná sehranost a pak zaútočily. Naštěstí pro nás na nepřátele.



Ztuhl jsem, nikdy bych neřekl, že se mi kytky mohou zuřivostí vyrovnat, ale když jsem viděl, jak ty rostliny řádí… Hravě mě překonaly. Dravci skrytí nehybností byli ještě brutálnější než Katrina a já dohromady. Viděl jsem, jak jednoho z těch chlapů omotal kořen kolem kotníku a pak začal táhnout do země. Zem nepovolila, nezmizel tam jako v bažině… Ten kořen ho prostě táhl tak silně, že kvůli odporu, který zmrzlá půda kladla, tomu nešťastníkovi prostě urval nohu, a pak ji proměnil v rozdrcenou kašičku, jak dál a dál stahoval kořist proti tvrdé hlíně.



Jiní z nepřátel bleskově prorůstali, další rostliny rozčtvrtily, jak se o ně přetahovaly… Taková zuřivost… Naši protivníci se snažili utíkat, uniknout osudu, ale nějak se jim nedařilo. Rostliny si je všude našly. Auta se zastavovala, posloužila jako další nástroj rostlinných katů. Ani žádný pokus o zastavení rostlin se nesetkával s úspěchem, nepomohlo do nich střílet, sekat, řezat…



Všichni z naší skupinky jsme se postupně stáhli k sobě. Zaútočí ty zdivočelé kytky i na nás? Jak se jim budeme bránit?



„Zachovejte klid, když nebudete hrozba, nechají vás na pokoji,“ ozval se zas ten odporně povědomý hlas, který ve mně vzbudil touhu přidat se k vražednému amoku stromů. Mohl patřit k mým tvůrcům? To by vysvětlovalo mou reakci. I to, že se tu tak zjevil. Pokud mí tvůrci pokračovali v práci a teď šli po Is…



„Jen klid, nebo se chceš taky porvat s lesem?“ zastavil mě Sany, když jsem neměl daleko k tomu, abych udělal něco vážně hloupého.



„Jak to, že to tak dobře ví? A co je zač?!“ odpověděl jsem tedy Sanymu.



„Teď nám pomáhá, tak ho nech být. Musíme pryč,“ připomněl. Jasně, nevhodná chvilka… Nelíbilo se mi to. Sakra moc se mi to nelíbilo. Ale měl pravdu. Raději jsem pustil z hlavy všechno okolo a podíval se po Is. Už neutíkala. Nemohla. Vyčerpání a ztráta krve si vybraly svou daň.



Bez váhání jsem se rozhodl věnovat jí. Nedokázal jsem odhadnout, o kolik krve přišla, ale nesměla už přijít o další. Rána pořád krvácela, už ne tak moc ale to mohlo být šokem. Pokud by jí začal kolabovat krevní oběh, všechno by bylo v háji, musel jsem udělat všechno, co šlo, i když kolem zuřilo zelené peklo.



Urvat rukáv a použít ho místo obvazu není nic složitého. Hůř se mi pracovalo s ní samou. Přesvědčit ji, aby zůstala vzhůru a zároveň sebou moc neházela mě stálo hodně ze zbytku nervů.



Pořád chtěla uniknout. Sony se mi naštěstí rozhodl pomoct a vyhrabal ze svého batohu lékárničku.



Naneštěstí jsme s sebou neměli uklidňující injekce mimo mého léku, který však pro všechny představoval smrtící koktejl.



„Ctulhu aby to vzal!“ zaklel jsem. I přes moje zásahy se povrch obvazu stále zbarvoval zlatorudě a Iskaia se nepřestávala bránit. Jenže stále slaběji. Už začínala zavírat oči a já ji musel probírat…



„Je čas jít. Držte si klobouky!“ ozval se ten neznámý a následoval zvuk tlesknutí. Světlo mi vzalo zrak a když jsem zase viděl, nebylo nikde ani památky po stromech nebo sněhu. Naopak, všude stály budovy, které jsem až zoufale dokonale znal.



„Co?“ nechápal jsem. Ale to už se z důvěrně známých dveří vyhrnul zdravotnický tým.



„Co se to sakra stalo?“ nechápal ani Sany.



„Teleportace, teď mě omluvte, mám práci,“ odpověděl neznámý podivín a hned se připojil k lékařskému týmu, který se v čele s doktorem Edrou začal věnovat Iskaie. Byl jsem ještě pořád ohromený tím, co se stalo, když mi ji vzali z náručí. Vůbec jsem se nezmohl na nějaký odpor, protože to působilo tak šíleně… V jednu chvíli jsme trčeli tisíce kilometrů daleko a najednou seděli doma? Co to zas mělo být? Nějaký halucinogenní plyn? Dostali nás snad v tom podzemí a teď na mě dělali pokusy? Co se sakra dělo?!


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Eliška Drongová

O mně

Preferuji komunikaci přes e-mail, protože na telefonu mnohdy nejsem k zastižení, hlídám ho pouze když očekávám hovor, proto je lepší mě upozornit - dělám tak zejména ze zdravotních důvodů. Tvorbou se pokouším věnovat fantasy až sci-fi tvorbě, zvládám i veršovat, ocením kritiku, komentáře, připomínky všeho druhu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •