IKAR CZIKAR CZ

Deník (Franta Neznámý)15.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 6862, Komentáře 4

 

10. 8. 2018

Minulý pátek jsem měl mít malou, ale byla nemocná. Teploty a průjmy. Nevím, kde co chytla, ale během dvou dnů naštěstí byla v pořádku a tak jsme spolu zase v neděli řádili. Tentokrát jsme navštívili nějaká dětská hřiště. Markétka si to užívala. Na jednom vlezla i do tunelu a dělala na mě obličeje. Je to s ní fakt úžasné. Vím, že je to normální, ale pro mě jako prvorodiče je to pořád překvapivé, jak rychle ty děti rostou a stávají se vyspělými. Pořád mě něčím překvapuje. Kolik si toho pamatuje a jak je chytrá.



Nejvíc mě ale dostává, jak se Markétka zastaví před nějakou překážkou, například vyvýšeným chodníkem, patníkem či schody a čeká s nataženou rukou tak dlouho, dokud k ní nedojdu nebo jí nepodám ruku a ona se mnou pokračuje dál. Jinak se ani nehne.



Taky je hrozně komunikativní, pořád by si hrála s jinými dětmi, ale ony s ní si hrát nechtějí. Většinou neví, stejně jako já, co jim povídá a co po nich chce a tak od ní spíše utíkají.



Na jednom pískovišti se Markétka posadila vedle chlapečka, který tam měl rozložené nástroje, jako lopatku, bagr, kyblíček apod. Markétce se hned bagr zalíbil a tak po něm sáhla. Než jsem stačil něco udělat, chlapeček se rozbrečel, že to je jeho bagr a že nikomu nic nedá. Jeho táta ho sice přemlouval, aby ho Markétce půjčil, ale marně. Kluk jí ho sebral z rukou. Tak jsem byl zvědav, co udělá Markétka, ale ta neudělala nic. Seděla v naprostém klidu a prostě jí stačilo se dívat, jak se chlapec hraje sám se sebou. Ona si nepotřebuje s nikým hrát, jí bohatě stačí děti pozorovat.



Pak jsme šli domů. Tam si vyhrála dostatečně s každou hračkou. Poctivě zvedne každou a chvíli si s ní hraje. To jí samozřejmě nevydrží moc dlouho. Takže pak chodíme na procházky kolem domu. Při jedné takové malá pozorovala za plotem děti sousedů, jak si hrají. Tak sousedka řekla, abychom šli dál, ale hned jsem jí řekl, že Markétka si asi s dětmi hrát nebude, že ona se ráda jen dívá. Děti šly tedy za náma na ulici a bylo to, jak jsem předpokládal. Ta nejmenší holčička sice původně byla dost ukecaná, ale ve společnosti Markétky na sebe ty dvě jen koukaly. Ani moje malá nic neudělala. Bylo to srandovní se na ně dívat, jak se navzájem zvědavě pozorují.



Doma mě taky Markétka stále udivuje. Například na mě zpoza gauče dělala baf, protože si pamatovala, že přesně to jsem dělal já jí, když u mě byla naposled. Je to úžasné. Taky mě dostává, jak jdeme do Shopping Parku večer na předání a tak Martkétku vždycky vezmu do náruče a přes šopin ji nesu. Vím, že to má ráda. Vždycky, když zatleskám, aby jako zvedla ruky a já ji mohl vzít, tak se hned začne divoce smát a je na ni zkrátka vidět, jakou má radost.



Je to s ní vážně úžasné a i když čas od času pomyslím na to, že nejsem její pravý otec, nevyměnil bych ji za nic na světě. Kor když už vím, že mě má taky ráda, protože se směje hned, jak mě vidí, vůbec se mnou nepláče, a když někam cupitá sama a já jdu za ní, tak se pořád ohlíží, zda tam jsem.



V pondělí jsme byli domluveni s našima, že společně strávíme den. Máti se mě rozhodla pozvat na oběd a na koupák v rámci svých narozenin. Restaurace, kterou měli vyhlídnutou, ale měla v pondělí zavřeno a společně s ní i několik dalších. Netušil jsem, že pondělí je zavírací den nejen pro hrady. Každopádně ty, které zavřeno neměli, zase podávali výhradně polední meníčka, což naši nechtěli a tak to chvílemi vypadalo jako Tour de Morava s cílem hledání restaurace, která je odhodlaná využít skutečného jídelního lístku.



Nakonec jsme skončili v Aquaparku na Olešné, kam jsme právě chtěli jít na to koupání. Řízkem s hranolkama v místním bufáči jsme celkem vyhladovělí nikdo nepohrdli.



Pak se rodiče rozhodovali, jestli zajít do venkovní nebo vnitřní části. I s mým přispěním jsme nakonec souhlasili s vnitřním. Bylo obrovské horko, venku byly stovky lidí, a jak máti poznamenala, vevnitř je prý více atrakcí.



Těmi více atrakcemi asi myslela jeden tobogán a jednu divokou řeku, což byla také tobogán, ale s divokým proudem a ty dvě masážní trysky. Nicméně zase byl bazén poloprázdný a docela jsme si to užili. Nejvíce jsme na tobogánu řádili my dva s máti. Pak jsme viděli děti, jak si jdou vyzkoušet divokou řeku, která se pouštěla jednou za patnáct minut. Mysleli jsme, že je to pouze pro děti, ale mamka to nevydržela a šla se zeptat.



Jediná věc, co se dá o téhle atrakci říct, že rozhodně není pro děti. V divokém proudu sjíždíte tobogánem a každou chvíli máte pocit, že se utopíte. Ve střední části pak dorazíte do prohloubeniny, kde úplně ztratíte pojem o času a prostoru, tedy pokud neodpočítáváte poslední vteřiny, protože pak máte o čase přehled více než reálný, a mají vás zachránit, rozuměje dostat na hladinu lana, kterých si ale nikdo z nás nevšiml. Pokud se vám podaří se vynořit a neutopit se, pokračujete dál. V další části tobogánu je proud taktéž silný a já například ještě rotoval kolem své osy. Shodli jsme se, že zážitek zajímavý a šance, jak se legální formou zbavit svého nepřítele veliká, ale jinak nám to jednou stačilo.



Tak jako tak jsme po dvou hodinách odjeli a pak ještě v Ostravě šli na pivo. Z rozhovoru vyplynul zase fakt, že mi hodlají neustále připomínat, nejspíš při každé příležitosti, že Markétka není mou biologickou dcerou a já nejsem jejím biologickým otcem. Nedá se nic dělat, asi se s tím budu muset také smířit. Na druhý den jsme se domluvili, že tentokrát vyrazíme na pořádný koupák a to sice na Ostravu-Jih, kde ani jeden ještě nebyli.



Na koupáku jsem byl po delší době, a protože ten den bylo skutečné horko, tak jsem byl i rád. Zatímco ve vnitřní části Aquaparku Olešné byla voda vyhřívaná, takže byla opravdu teplá, ale ne moc osvěžující, na Jihu byla osvěžující až moc. Jsem ten typ, co musí do vody lézt postupně. Jenže, když můj postup se zaujetím sledovala jedna žena ve středních letech a později i s úsměvem na rtech, prohodil jsem, že voda je krásně teplá a že se jen rád rozhlížím a raději do vody hned skočil. V takovou chvíli je nejlepší se ponořit a udělat pár temp. Po zbytek dne jsem to tak raději praktikoval pořád, ač mě otec upozorňoval, že jak mám rozpálené tělo a nejsem nejmladší, tak mě taky může trefit.



Střídavě jsem chodil do vody s máti, střídavě s otcem, protože oni se ještě k tomu chtěli opalovat, což zase já nijak zvlášť nevyžaduji, ač je nutné podotknout, že jsem se dost připekl, tak snad to během pár dnů zhnědne. S máti jsme navštívili oba hlavní tobogány pro dospělé. Jeden klasický točitý a druhý, který je skoro svislý. Kdo byl na Jihu, ví, o čem mluvím. Když se z vrchu podíváte dolů, můžete mít i závratě a když jej sjíždíte, v jednu chvíli máte pocit, že padáte volným pádem. Otec i máti se shodli, že jim jedna jízda bohatě stačila. U matky se tomu nedivím.



Doteď přesně nevím, jak se jí to povedlo, ale je to pravděpodobně jediná žena Moravskoslezského kraje, která se na něm udeřila do hlavy takovým způsobem, že to slyšel celý koupák a přitom se jí nic nestalo. Byla to rána hned nahoře v ohybu. Otočil jsem se a společně se mnou všichni nejblíž přítomní. Plavčíci se svolávali píšťalkami a běželi za máti, zda je v pořádku a nemá zranění. Já jsem se snažil dělat, že ji neznám, což dost dobře nešlo, když se ke mně dost vehementně hlásila.



Na klasický točitý tobogán ale nezanevřela, to otec si už říct nedal. Tak jako tak jsem si ale říkal, že kromě snadno získaného opálení, ve které se doufám promění současné spáleniny a rudá kůže barvy vlajky komunistické Číny, a ochlazení při vysokých teplotách po úvodním šoku při vstupu do bazénu, se vyplatí dát vstupné ještě z jiného důvodu. Ještě pořád máme v Česku dost krásných holek.



Smutným faktem je nutné konstatovat, že počet obézních rapidně stoupá a je to vidět na každém kroku. Nejsem z nejštíhlejších, ale taky ještě dovedu běhat a nedělá mi problém zavázat si tkaničky ani vyjít schody. Ale pohled na některé lidi… U staršího chlápka bych to ještě pochopil. Možná si jej manželka vykrmuje schválně, aby později neměla důvod žárlit, ale mladí kluci? Ty extrémy jsou šílené. Buď vidíte chlapa s vypracovanými svaly, takže připomíná Arnolda v nejlepších letech a asi si myslí, že na to sbalí kupu holek a nejspíš i jo, anebo mladý kluk má takové břicho, že je rád, že si na něho ještě vůbec vidí, i když i to je s pochybami.



Řada mladých holek na tom není o moc lépe. Vůbec nejhorší ale je, že se za své postavy nestydí a ještě mají sebevědomí na rozdávání. Leckdy je umění rozeznat, kde končí prsa a začíná břicho, k čemuž v letních měsících dopomáhají právě plavky, ale spodní část plavek se už mnohdy úplně ztrácí. Nechápu, že tohle někomu nevadí. Holka má být za co chytit, ale když jí nedokážu celou obejmout, je průšvih. A taky, když jí to teče z oblečení a tak podobně.



Nicméně, to jsem odbočil. Vrátím se k původní myšlence. Pořád máme dost holek a je na co se dívat. A to je na jedné straně pozitivní a já se teda díval, na druhé mi připadá, že už mi zbývá jen to dívání. Když jsem viděl některé páry, tak musím přiznat, že ač jsem to na sobě hrdinně nedal znát, záviděl jsem jim. Teda, hlavně chlapům, babám nebylo pořádně co závidět. Pak jsem se podíval na sebe…svaly nemám, ale taky po nich ani netoužím, moje mužská výbava taky není zrovna rosenbergovská, a na boháče nevypadám už od pohledu. Těžko říct, na co teď vlastně holky letí. Ale na co rozhodně neletí, jsou chlapi s dítětem a prací strážného u bezpečnostní firmy. A neletí ani na nikoho, kdo vypadá jako já, co jsem díky bohu jen já sám.



Na jednu stranu jsem byl večer rád, že jsem zase neseděl sám doma, na stranu druhou mi tohle zůstane v hlavě dlouho.



Taky jsem se rozhodl, že změním práci. Atmosféra tady je neúnosná a za porozhlédnutí nic nedám. Nejsem pod tlakem toho, že musím něco najít, takže můžu v klidu hledat a až se něco najde, co by mě zaujalo, tak do toho praštím.



Sám nevím, co by to mělo být. Hlavně to musí být ale něco, co mě bude bavit, naplňovat a ta práce bude mít smysl. Nehodlám měnit místo jen kvůli té samé práci, která svým charakterem není špatná, ale smysl v ní nespatřuju pražádný.



A tak mě Lenka včera upozornila na personálního telefonistu v Ostravě-Hrabové, víc raději nebudu uvádět a já poslal životopis. Vůbec nejvíc mě ale zaujala jiná pozice. To by vskutku byla práce, která by mě bavila a naplňovala. Jedná se o pozici ve firmě, která se zabývá doučováním dětí. Hlavně tedy českého jazyka, především psaní, čtení a dalších drobností kolem. Je to především práce s dětmi, ač přihlásit se mohou i dospělí. Jo, to by mě bavilo. Pedagogické vzdělání prý není nutné a stačí, aby se člověk u této firmy zaučil. Odeslal jsem jak životopis, tak průvodní dopis. Zatím se mi nikdo neozval, tak uvidíme.



S mými pracovními zkušenostmi se mi ale nejspíš ani nikdo neozve. I když…nechám se překvapit. Tak snad do konce života nezůstanu svobodným strážným, který si po večerech cucá v hospodě těch svých pět, šest kousků, bo co doma a život ho nebaví už od čtyřiceti. Takovýhle průběh života mě děsí. Tahle vize života mě opravdu děsí vůbec ze všeho nejvíc.



Samozřejmě, některé věci v životě změnit lze, některé bohužel ne, ač se snažíme sebevíc. Práce je dost, jednou snad najdu práci, která by mě bavila a naplňovala a cítím se trapně sám před sebou, že jednak nevím, co by to mělo být, a co vím, tak na to nemám vzdělání, a jednak ve svých třiceti ji ještě nemám.



A také se mi několikrát za sebou v poslední době stalo, že pár přátel dalo přednost před schůzkou se mnou srazem s jinými přáteli, protože jsou pár a mí přátelé také, zatímco já bych jim asi křenil a scházet se ve třech je přece jen trochu divné. I proto jsem s některými jen v telefonickém nebo písemném, myšleno elektronickém, kontaktu. Scházejí se s jinými páry, někteří už mají děti – VLASTNÍ, a tak spolu probírají rodinné životy a tak podobně.



Jak mi ostatně řekla máti, my už jsme velcí, tak bych si měl najít ženskou, protože ona chce trávit čas především s otcem o samotě, což se jí nedá vyčítat a já jsem to ani nikdy neměl a nemám v plánu. Stejně jako společný čas tráví bratr s přítelkyní, Zdeněk s Denisou, Pája, která si minulý víkend vzala Pavla, Kuba s Eliškou a Lenka s tím svým novým. Ani jsem se nedivil, když mi oznámila, že ho těžko můžu poznat, když se sešli ve čtyřko s Kubou a Eliškou. V pěti by jim to přišlo asi úchylné, ve třech raději nedomýšlet.



V něčem se lze spoléhat na vlastní síly, v něčem bohužel jen na osud. Nevím, zda je to jedna z mých špatných vlastností, ale v těchto věcech, a po řadě špatných zkušeností, právě na osud spoléhám. Možná marně, možná beznadějně, ale co je vlastně v našich silách a jak poznat, kdy se má cenu snažit a kdy naopak bojujeme s větrnými mlýny?


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

nova6.6.2018
 

Ahoj Franta,

tvoje riadky citam so zaujmom. Paci sa mi na tvojich pismenkach, ze si taky opravdovy, ze opisujes svoje skutocne pocity. Ale rozmyslam nad tym kolko ludi zije podobny zivot akoy ty, len to takto nedaju na papier. Prajem ti, aby si nasiel radost v zivote, nech najdes to , ze si cenny a vzacny. Ja viem, ze pre niekoho su to len slova, ale viem aj to, ze ja vo svojom srdci viem, ze existuje niekto komu na tebe zalezi.

Franta Neznáný7.6.2018
 

Děkuji vám oběma za reakce. Píšu to také proto, že v podobných situacích nebo myšlenkách se mohou ocitnout další. Třeba jim mé řádky také pomohou. Každopádně děkuji

nova4.7.2018
 

hmmmm, ak je toto naozaj tvoj zivot a naozaj pises svoje pocity, prihody....tak rozmyslam, ked mas tak rad deti, preco sa nevrhnes na nejaku dobrovolnicku cinnost. Mozno praca s detmi v detskych domovoch, mozno program v nemocnici ....takto bezcielne hladat ako vyplnit den musi byt velmi frustrujuce.

Michal Vlas27.8.2017
 

Jestli je to o tvém skutečném životě a pokud je pravda, co píšeš, tak je tu slovo: lítost. Nemám právo radit, protože takovou situaci neznám, ale radím, nenech si srát na hlavu, stůj si za svým, protože nikdo nemá právo ti řídit život, nebo tebou opovrhovat. Ignoruj je. Žij tak, jak chceš. A o tu malou, i když není tvoje; pečuj o ní, ať má budoucnost, ať něčeho dosáhnout. Nenech ostatní zkazit i její život. Nevím jak to chodí, nemám právo radit, ale tvá volba je jen a jen tvoje.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Franta Neznámý

O mně

Jsem obyčejné člověk, který se rozhodl psát deník a pak i zveřejnit, protože někdo má možné stejné starosti a rád se o ně podělí, nebo...kdo ví

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •